Klíčové libertariánské momenty – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Tak u mě to začalo hned po převratě, jména Hayek a Friedman padala běžně v televizních debatách, nebylo těžké stát se klasickým liberálem. Pak Liberální institut, kde jsem poprvé zaznamenal existenci libertarianismu / anarchokapitalismu. Bral jsem to ovšem tehdy spíš jako takovou zajímavost, kterou bude dobré sledovat. Dorazil mě až Hoppe (zhruba na přelomu tisíciletí). Vítěznou kombinaci v mém případě představoval:1.Železně logický, německy pedantický, akademicky suchopárný styl výkladu. 2.Pod tím běžící spodní linka nenápadného, poťouchlého humoru. 3. Skopčácký přízvuk, zdobící jeho (jinak velmi dobrou) angličtinu.

Během "revoluce" mi byly 2 roky, čili tím to nebylo. U nás v rodině se v mém dětství volila ODS. Má babička bývala starostkou obce a mě osobně politika uchvátila ve 12 letech. Vzpomínám si, že mé první uvažování v té době bylo asi velice konzervativní. Spíš jsem řešil co obec/stát může udělat lépe a kde.

V 18 letech jsem na rok odcestoval do US a co se týče politiky, tak jsem přišel o iluze. Země svobody již tehdy působila mnohem méně svobodněji, než ČR. Tam mi asi došel princip mrtvolné spirály demokracie. Úplně omylem jsem se na "občance" připojil ke dvěma klukům, kteří dělali prezentaci na téma "Victim-less crime is no crime". Věnovali jsme přípravě asi hodinu, takže jsem tomu moc vlivu nedával, ale následná diskuze s učitelem stála za to. Nevyvracel nám naši vizi ale ptal se nás na tradiční etatistické otázky viz. jestli není lepší zakázat drogy, když pak následně je potřeba hradit zdravotní péči apod.

Po návratu z US, jsem dokončoval čtvrťák ve třídě, kde byli anarchisté(spíš anarchokomunisté), neonacisté(z dnešního pohledu spíš anarchokapitalsté) a jiní volno myšlenkáři. Já byl nad věcí a bavil se se všemi a diskutoval nad jejich vnímání světa. Anarchistům jsem nebral jejich představu, že se lidi nějak domluví, ale silně mi vadil jejich vztah k majetku a násilí, kdy mi jako příklad ukazali, že anarchie je umět rozkopnout na zem popelnici a nic si z toho nedělat.

Ke konci ročníku jsem psal slohovku na téma svoboda a ta ohromila učitelku natolik, že ji recitovala před třídou. Ano byla ve stylu "Moje svoboda končí tam, kde začíná tvoje" ale mnohem spíš ve smyslu "Laissez faire". Už tehdy jsem tam hájil kuřáky (jako zapřísáhlý nekuřák). Do dneška mě mrzí, že nemám její kopii.

Po neúspěšném studiu na ČVUT jsem šel zkusit ještě VŠEM, kde jsem se seznámil s tehdejším Petrem Machem, a ten mé úvahy rozšířil o jednu dimenzi. že když odmítám násilí, tak to platí bez výjimky i pro stát. Vysvětlil a pochopil jsem Rakouskou školu. Nicméně sesumíroval mi všechny mé úvahy do jednoho balíku pevných základů na kterých se již dalo stavět.

A nejdál se moje uvažování posunulo v době nástupu Urzy. Jasně, ne na všechno mám stejný názor, ale jeho přednášky mi pomohli si udělat představu o tom jak bych si Ancap představoval já.

když odmítám násilí, tak to platí bez výjimky i pro stát

A proč ti nevadí, že to neplatí bez výjimky i pro anarchokapitalisty?

Z jednoduchého dôvodu, že je súčasťou ľudskej prirodzenosti, že považuje útočné násilie za zlé a obranné za ospravedlniteľné. Tvoje neustále relativizovanie všetkého na tom nič nezmení.

Váš problém je, že když se někdo nechová tak, jak chcete, tak to považujete za útok, a násilí, kterým mu následně rozbijete držku, pak pokládáte za obranu. I ten etatista, když vás k něčemu nutí, to považuje jen za svou obranu.

"Váš problém je, že když se někdo nechová tak, jak chcete, tak to považujete za útok, a násilí, kterým mu následně rozbijete držku, pak pokládáte za obranu." - strawman argument

Tak si přečti definici NAPu, ty strawmane :-D

No to bys měl konečně udělat sám.

Víš, Fiala, ono to nesmíš jen číst jako v čítance, musíš i pochopit obsah.

No to bys měl konečně udělat sám.

Tak bys měl konečně pochopit, že NAP není definován nezávisle na pravidlech, které anarchokapitalisté vymysleli a prosazují. Ale je definován tak, že právě porušení těch pravidel je agrese.

Proč je to problém? A je to problém jen u anarchokapitalistů nebo vidíš tenhle problém u každého?

U každého, kdo uvažuje tímto neobjektivním způsobem.

Ok. A proč že je to pls problém?

Chápu to správně, že se mne ptáš, proč je problém neobjektivní uvažování? Proč je problém tvrdit, že někdo je špatný, protože dělá něco, a pak tvrdit, že my jsme lepší, i když děláme totéž?

Váš problém je, že když se někdo nechová tak, jak chcete, tak to považujete za útok, a násilí, kterým mu následně rozbijete držku, pak pokládáte za obranu.
Proč je to problém? (Teda kdyby to vůbec byla pravda)

Problém je to následné dvojité uvažování. Kdy v případě státu to kritizujete, ale sami se chováte naprosto stejně.

Tohle svinstvo sis vymyslel sám. Problém je, že čím víc se budou etatisti chovat a jednat s druhými jako jako svině a obviňovat je z kravin, tím hůř dopadnou, až se jim stát rozloží. "Překupníci" a "kradači" z "černého trhu" to těm nesmírně "užitečným" a "produktivním" dotačníkům, grantařům a "vlastníkům" daňových výběrů vysvětlí zcela jednoduše = vyserou se na ně. Ty jsi dalším střípkem do mozaiky, proč mám s vámi etatistickými sviněmi čím dál menší potřebu diskutovat, protože to k ničemu nevede. Prosím vás vy etatistické svině. Konečně už zakažte držení Au, Ag, kryptoměn a hotovosti a zaveďte konečně všechny plánované vymoženosti rozvinuté demokratické společnosti. Ať už konečně všechno doserete a táhnete do prdele!

Fiala on ti došel Lexaurin nebo co?

Mám doma kamaráda, kterému jsem poskytnul přístřeší po té, co ho porazilo auto na přechodu a musel se vystěhovat z bytu, an majitel byt shodou okolností potřeboval pro sebe (a fakt to od majitele nebyla schválnost, prostě Murphyho pravidlo o posrání několika věcí najednou). Co za svinstva s kamarádem provádí státní zdravotní systém je na blití. Aby mu státní řezníci nedokurvili to, co načal nepozorný řidič, utratil už tisíce za vyšetření na soukromé klinice, ač platí zdravotní "pojištění", které mu má zajistit zdravotní servis. Nedokonalé vyšetření zranění (minimálně dvakrát), nekvalitní provedení ošetření s bolestivými následky (minimálně dvakrát). Dvacet let nebyl u doktora a na zdravotním "pojištění zaplatil dlooouhý prachy. U soukromníka by se etatista za takové služby posral vzteky, přestal mu platit a šel jinam. Tady to nejde! Za to bych už etatisty, kteří tvrdě hájí tento státní zdravotní servis jako ten pravý ořechový, měl někdy chuť zastřelit. I lékaři ze soukromé kliniky, když se po x-té provalil nějaký nález, který nemocnice ignorovala/nepoznala, už ruply nervy, vzal telefon a řval na "doktora" ze státní okresní nemocnice, že ho osobně přijde rozpitvat. Ten Lexaurin by se fakt šiknul...

Takže problém nevidíš v tom, cos prve tvrdil a co není pravda, ale v tom, co navazuje na to, cos prve tvrdil (a co stále není pravda)? No... k tomu těžko hledat slova.

Takže problém nevidíš v tom, cos prve tvrdil

Spíše jsi nepochopil, co tvrdím. Což je dáno i tím, že tu větu vytrháváš z kontextu, ve kterém zazněla. Ptal jsem se LukasJanda, proč mu nevadí, že odmítání násilí neplatí bez výjimky i pro anarchokapitalisty. Což se pokusil pathy vysvětlit tím, že anarchokapitalisté používají přece jen obranné násilí a to je ospravedlnitelné. No tak jsem zareagoval, že jejich problém* je, že obrané násilí je pro ně právě násilné prosazování jejich pravidel. Těžko to tedy chápat jako nějaký objektivní argument, protože i ten etatista na to pohlíží tak, že jeho násilí je jen obranou.

*) problém ve smyslu celé té jejich argumentace

a co není pravda

A co jsem tvrdil, je pravda. Anarchokapitalisté definují sadu pravidel, jak by se měli lidé chovat. Pak v definici NAPu říkají, že pokud se tak někdo nechová, tak že je to agrese. A pak definují, že násilí použité proti agresi je jen obrana. Jinak řečeno, že násilné vymáhání těch jejich pravidel je v pohodě. Stejný přístup k násilí však v případě státu odmítají. A tento neobjektivní pohled na vlastní chování je to, co je problém.

Mě tedak přesvědčila kniha od Benita Mussoliniho Eseje o fašismu, a proto jsem se stal mussolinistou, ale na to jste se asik neptal, že.

Ano, všimli jsme si, že odpovídáte na věci, na které se neptáme, a neodpovídáte na věci, na které se ptáme. Ale jsem rád, že konečně víme, co jste.

Kdyby ses obtěžoval alespoň elementárně myslet, tak by ti došlo, že to nepíšu já.

Aha, pardóón, tak toto jsem zrovínka napsal, ale zapoměl jsem se přihlásit.

Ty musíš mít smutný život.

Omlouvám se za zpoždění v reakci. Myslím, že je důležité, aby každý někam patřil. Ale může se to měnit s časem. Ale má cesta od socialismu ke korporativismu byla dlouhá a nelehká. Za to mi umožnila vidět svět takový, jaký je.

Koukám, že tohle podvádění je asi jediné potěšení ve tvém jinak asi velmi smutném životě.

My si tykáme? Takový trolling si tedy vyprošuji!! Vystupuvat falešně pod mým nickem je nehoráznost, ale pro dnešek nad vámi přimhouřím oko a budu se zapomenu na to, ju?

a zapomenu na to...

U mě ten přechod nastal před několika lety, do té doby jsem smýšlel spíš klasicky pravicově-konzervativně. Něco málo jsem o libertariánství věděl, avšak stále jsem nechtěl slyšet argumenty. Teď si myslím, že důvodem byly moje předsudky.

Jednou v létě mi tchýně večer u ohně při grilování říká, proč si nevezmu kraťasy, vzdyť je teplo. Mně je akorát, odpovídám. Jenže to pořád opakovala, a že to nechápe, ale vždyť ti musí být teplo, říkala. Docela jsem se naštval. A uvědomil jsem si, že tohle lidsky úplně nesnáším. I kdybych měl kožich, omezuju tím někoho? Ne, je to moje věc a naschvál bych si ho vzal, abych ji ještě víc štval. A obecně, ať každý chodí, jak chce, v čem chce. Jeho věc. Taky nesnáším nucení dětí do jídla, sám jako dítě jsem to nesnášel a zapřísáhl se, že ani své děti nebudu nutit. Nechutná ti to? Ok. Nejes to.

Při tom grilování jsem si to najednou nějak spojil s politikou. Že když tento můj postoj aplikuju na další situace v životě, nemůžu být konzervativec, nýbrž libertarián. Tak to začalo. Hlubší studium, četba libertariánských autorů atd. následovalo poté. Je to několik let, ale ten moment si stále pamatuju.

Anarchistou jsem byl, co mi paměť sahá dávno za komunistů a levičákem naopak nikdy. K definování postoje mi přispěli hodně Petr Jaroš (Dfens) a František Matějka. Tím nechci říct, že by oni dva byli přímo anarchokapitalisty, ale mnohé jejich názory a polemiky mi pomohly vykrystalizovat mínění vlastní. Hodně přispěl i Urza, hlavně svým důsledným trváním na konzistentnosti názoru a častým pohybem na hraně a nastolováním morálních dilemat. Ne snad jako aha okamžik, ale jako významný bod přiblížení teorie realitě vnímám Urzův příklad odcizení nedostupného léku pro paní Urzovou, bez kterého by nepřežila.

Chcete hlavního společného jmenovatele "prozření"? V nejobecnější rovině je jím stát. Stát je hlavním viníkem potlačování osobních a ekonomických svobod a libertariánství může být pro někoho teoretickou cestou jak z toho ven. Stát dál můžeme fragmentovat dle vlastní libosti, třeba konsensuální správa majetku založená na výkonů veřejných funkcí, daňové břemeno, byrokracie, politický a veřejný oportunismus a s ním spojený vznik tržních disparit, obrovské rozdíly v nákladech na podnikání v Evropě a v USA a tak dále, pro každého bude klíčový moment trochu jiný, pro mě to jsou všechny a vlastně ani jeden, je přirozené mít odpor k cizímu vlivu, který nelze odmítat. A na takové zjištění nepotřebujete přečíst knihu o 500 stranách.

Teda pokud nežijete v česku (Evropě), kde je oportunismus denním chlebem, etika je sprostým slovem a většina drží hubu a krok a spokojeně mlaská, protože se mají materiálně o dost líp, než za socialismu. Čímž nechci naznačovat, že model EU není inherentně socialistický, pouze tak označuji období ČSSR.

Ale úplně nejlepším učitelem pro mě osobně je můj vlastní majetek, skrz který na denní bázi poznávám, kde všude se mi stát plete do života a kde všude ukrajuje z mých svobod.

Lidi co mají majetku méně, nebo žijí na dluh k takovému poznání nemusí dojít za celý svůj život.

Iba bohatstvo rozvinutých krajín umožnilo, aby aj stredná trieda mohla byť taká individualistická, že môže uvažovať o výlučne individuálnom vlastníctve ako niečom reálne možnom. V histórii ľudstvo žilo viac či menej kolektivisticky, a preto sa nikdy pletenie do života neodstráni. Ak by to nebol formálny štát, tak to bude neformálny tlak komunity. Do zapadlých dedín moc štátu ešte donedávna veľmi nezvykla siahať, napriek tomu tam bola totalita komunity oveľa tuhšia než vplyv dnešného štátu...

Jo to je taky jeden z vlivů - vlastnictví. Rodiče mě od mala utvrzovali v mém zcela přirozeném přesvědčení, že můj kyblíček s lopatičkou je fakt můj a nemám si ho nechat jen tak vzít, když nechci. A já zase nemůžu druhému chlapečkovi brát jen tak ten jeho. Že ale nemusím bezradně brečet a/nebo dokonce chlapečka hned začít mlátit. Že mu mám říct, že se mi nelíbí, když mi ho bere. Že se ale můžem domluvit/zeptat se, a když budeme oba souhlasit, můžem si ho jeden od druhého půjčit a (což je důležité) pak vrátit.

Když mě živily dotace EU, pracoval jsem na státní střední škole a v další státní instituci a pořád mi tam bylo divné, proč je to všechno tak neefektivní a lidi jsou tam nešťastní... Včetně mě.
K tomu jsem potkal Tomáše Hajzlera a jeho svobodu v práci, přečetl si Summerhill a pak potkal Urzovy přednášky, kde mi to po vysvětlení ekonomické kalkulace všechno dalo smysl.

A to jsem inženýr ekonomie a o tomhle jsme na ČZU neslyšeli...

Jedněmi z prvních tehdy ještě netušených impulsů byly debaty s tátou už od pubošky (80. léta), který se mi snažil vysvětlit, že a proč není demokracie řešením. Více méně už tehdy dost přesně předpověděl, k jakému bordelu ve všech aspektech (ekonomika, politika, vztahy mezi lidmi, ...) demokracie povede. Nevěděl o existenci Babiše, ale i toho mi ve své podstatě předpověděl! Jeho nevýhodou bylo, že téměř celý život prožil za komoušů, kdy byl omezený přístup k informacím. Takže neměl žádnou představu, jak ven z problému: totalita (jakákoli) nee, demokracie řešením není, ale co s tím teda sakra kruci? Sám přiznával, že si s tím neví rady a říkal mi - "Hledej, studuj na nějaké škole nebo sám pro sebe, tady nebo "venku" = klidně uteč/emigruj (jen nevěděl "kudy"), abys měl lepší přístup k informacím, a zkus si v průběhu svého života najít svou cestu". A zejména po revoluci (hádky jako kráva o demošce - já nasraný, že mi šlape po mé vysněné demokraticko etatistické bábovičce, on klidný s úsměvem) mi připomínal, že i když není děd vševěd a sám mi poradit neumí, mám teď neskutečnou možnost neomezeně hledat a nacházet. Sám by do toho hledání šel, jen bohužel už nic nestihl, protože v 93 zemřel. Předpokládám, že bychom si dnes oba v libertariánství "lebedili", možná bychom se leda drobně akademicky přeli na tenké hranici minarchismus/ancap. Přeci jen celý život žít ve státu a pak do něj jen tak kopnout, by pro tátu nebylo až tak jednoduché. A do toho mi děda, dokud žil, dával číst K.H. Borovského.

Občas jsem nad tím sám dumal a i si něco sepsal. Samozřejmě to byly úvahy v rámci demokracie a státu. Škoda, že jsem ty svoje "slátaniny" nenávratně poztrácel. Dneska by bylo pro mě zajímavé si přečíst vlastní vývoj. Život frčel, já si užíval po ´89 života (24+ let mi bylo) a nově nabyté svobody. Vyloženě mě sraly debaty s mým kamarádem, který dostudoval VŠE v 90. roce, kdy se tehdy profesorům podařilo na poslední chvíli před absolutoriem něco z ekonomie nahustit do hlav těch mladých lidí, zatímco já jsem vlastně věděl naprosté doslovné prdlajs, přestože mě ekonomie vždycky trochu zajímala. Sehnal jsem si zprvu nějaká vysokoškolská skripta (PES, PEK) a začal si to pro sebe studovat. Nemusel jsem se to učit recitovat ke zkouškám, tak jsem se snažil těm teoriím přijít na kloub a vniknout do jejich podstaty. Postupně jsem se dobral pochopení volného trhu, ale nějak podvědomě jsem se bránil tomu ten princip (volný trh/laissez faire) aplikovat na lidskou společnost zcela. Na konci 90-tek jsem se stal bezdomovcem a začal se škrábat horko těžko z bahna. Tři schody nahoru, zakopnout a zpátky do bahna. Pět schodů nahoru a tři zpátky. Další tři a šup zpátky až dolů do bahna... Tehdy jsem poprvé zjistil, že stát je mi úplně k ničemu a spíš mi v mém úsilí brání. Jen by mě buzeroval (pracák) a s ničím nepomohl (sociálka), tak jsem se na něj poprvé vykašlal a šel vlastní cestou vlastníma silama. Ale pořád jsem byl etatista-demokrat. Jen jsem to bral tak, že nic, ani ten stát, není úplně dokonalé a ne/využít stát, jsou jen dvě možnosti řešení. Ještě jsem netušil, že nevyužít stát je na hranici trestného činu. Minimálně snaha vyhrabat se vlastníma silama ze sraček = okrádat stát! Později mi to dal sežrat i s chlupama a stálo mě to cca 3/4 mega na dluzích státu za platby, ke kterým jsem se nikdy nikomu nezavázal... Někdy začátkem milenia (ještě na tom schodišti a ještě jsem pak párkrát spadnul skoro až dolů) jsem si pořídil internet a protože jsem si pamatoval nějaká jména (Mises, Hayek, ...) z různých debat nebo i televizních vystoupení Klause, začal jsem hledat a číst. Na knížky jsem neměl (přemýšlel jsem, jak s pytlíkem kolínek, bochníkem chleba a stokorunou přežít příští týden), ale už mě to chytlo tak, že jsem měsíčně radši na ten net uškudlil a žil v jedný pronajatý nebytový místnosti bez vody (ale už jsem měl svoji střechu nad hlavou!!!), abych mohl ve volném čase číst a číst a číst... Texty jsou přístupné na netu buď v podobě celých volně dostupných e-knih nebo jednotlivé knihy/texty jsou porůznu po tom netu "rozstrkané". No, nakonec jsem jako kovaný etatista demokrat stál ve dveřích "zlaté klece" demokratického státu a nevěděl, co s tím. Stát, demokracie, Masaryk, ... to pro mě byly hodnoty (s největší pravděpodobností vliv mých prarodičů narozených 1900/1905), kterých jsem se neuměl vzdát. Ale nakonec jsem z těch dveří klece vykoukl, vykročil a začal se zabývat tím, co o principu "nechte nás na pokoji/laissez faire" napsali lidi vzdělanější a chytřejší, než já - Marx, Keynes, Mises, Rothbard, Hoppe, ... Ano, i Marx a Keynes! I pochopení podstaty jejich teorií (spíš hypotéz) bylo pro mě důležité. Pořád na "dohled od dveří klece", do které jsem byl stále připraven se kdykoli vrátit, jsem se prohrabával vším možným dostupným. No a po cca 3 letech se ze mě postupně stal libertarián ancapáckého ražení. Zabouchl jsem za sebou dveře od klece a vím, že i když jsem i vně té klece pořád na státním řetězu, ten řetěz nakonec zreziví.

Tak asi v krychli takhle jsem k tomu postupnými krůčky dospěl.

Přečtení Ekonomie v jedné lekci od H.Hazlitta a později to dorazil Urzův seriál o ANCAPu.

Abych řekl pravdu, tak já osobně jsem se nikdy moc s celkovou "ideou" Libertariánství moc neztotožňoval. Ve svém "brzkém" mládí jsem byl až "exemplárním" příkladem mladého člověka, kterému absolvování státem povinného základního vzdělání nepřineslo nic jiného, než deprese, pocity hlubokého zoufalství, ještě hlubší vztek na společnost která mi tyto "pocity" zavinila....a hlavně absolutní nenávist k jakýmkoliv autoritám a pravidlům, které jsem byl násilím donucen uznávat, což samo o sobě asi nikoho nepřekvapí, že později vedlo k odporu vůči aktuálnímu fungování společnosti a všem věcem s tím spojením, s velkou nadsázkou by se dalo říci že jsem se stal "Anarchistou", až na ten rozdíl, že místo vrhání kamenů na výlohy kaváren, sprejování na zdi a protestování na "Václaváku" jsem se ve svém "idealistickém" zápalu spíše uchýlil k hledání řešení a způsobů jak společnost "napravit", což mě nezavedlo nikam jinam, než na nejlepší místo kde hledat odpovědi na takové otázky, a to do Historie. Kromě hltání klasické "všeobecné" historie, mě s tím jak plynul čas a já zjišťoval stále více a více začaly udivovat, fascinovat a zároveň znechucovat biografie mocných "státníků", a to konkrétně způsoby jakými se tito lidé dostávali a následně drželi u moci. Po přečtení děl " Masters of Rome" a " Vladař " od Machiavelliho jsem začal postupně chápat jak prohnilá, nechutná, podlá a děsivá jakákoliv myšlenka takového "státu" je...o to více mé znechucení sílilo, když jsem si uvědomil jak málo se liší ten "krutý a necivilizovaný" středověký svět od toho "vyspělého a civilizovaného" dnešního světa. Státníci mají dnes v rukou život a smrt svých "občanů" stejně tak, jako to měli před 500 lety, jen k udržení této moci dnes používají jiné a dle mého názoru mnohem "rafinovanějších" způsobů. Nutno podotknout, že v této době jsem ještě o žádném "Volném trhu, Rottbardovi, Ancapu a v neposlední řadě Urzovi" neměl ani potuchy a tak přesto s jakým odporem jsem na aktualní "systém" hleděl, nedokázal jsem si pořádně představit, jak byl mohlo něco "méně-nefungovat" než stávající systém. O Libertarianismu jsem něco více méně věděl, jenže jsem k němu byl ( a pořád jsem ) velice kritického názoru. Takový zlom přišel někdy před 2-3 lety, když jsem nějakou náhodou na internetu narazil na programátora, pašeráka, mafiána a úspěšného podnikatele, Johna Davida McAfee, který mě svými proti-autoritativními a proti-státními názory ( Konkrétně u něj spíše činy... ) fascinoval tak moc, že jsem se na něj rozhodl udělat si takový svůj "research" ve kterém jsem si přečetl celý jeho "životní příběh", čímž jsem se samozřejmě dostal k první takové myšlence "bezstátní" společnosti, kterou jeden z mích dobrých přátel nasměroval přímo k Urzovi a jeho právě začínajícímu "kanálu na youtube" kde jsem jí dovedl ( v mém pojetí ) do finální fáze.

Rád bych pomohl nějakým opravdu pádným argumentem, ale moje cesta byla dlouhá, povětšinou nudná, složitá a bez náhlých zvratů. Byl jsem vychováván v tom, že ideál společnosti je něco, co bychom dnes asi označili jako sociálně tržní hospodářství (ano, Deutsche Wirtschaftswunder atd.). Vyrůstal jsem s tím, že je to fajn, ovšem s několika tehdy neuchopitelnými vadami na kráse. Pak padl režim, jako mnoha jiným mi to přišlo fajn, jen s několika tehdy neuchopitelnými vadami na kráse. V raných devadesátkách přišly tyhlety internety (tehdy ještě ne jiné weby) a já jsem přes USENET News (BTW., USENET rulez!) objevil úplně jiný svět. První byli pozoruhodným zákrutem osudu američtí konstitucionalisté. Ti mě ohromili, protože dokázali odpovědět na otázky, nad nimiž ostatní jen krčili rameny. Svět podle amerických konstitucionalistů mi vyhovoval více, než svět podle Adenauera a na chvíli jsem se domníval, že je to to pravé. Tam někde jsem objevil pojem minarchismus a víceméně jsem se k němu přihlásil. Stále ale zůstávaly určité tehdy neuchopitelné vady na kráse. Další zastávkou byla americká domobrana a kultura kolem Druhého dodatku (a survivalisti, jak se tehdy nazývali). Dodnes pro ně mám obzvláštní slabost, ale opět... Nebyli schopni odpovědět na některé otázky, nepředstavovali pro mě úplný pohled na svět. Jeden by na jejich filosofii našel několik tehdy neuchopitelných vad na kráse. Od survivalistů vedla celkem přímá cesta k různým teoretikům dlouhého hospodářského cyklu, předvídajícím přicházející Větší Depresi (to už byl rok 2001 a prasknutí Dot.com bubliny bylo na spadnutí). Tehdy se ke mě dostal odkaz na Lidského jednání (tehdy v angličtině, pochopitelně, a z nějakého obskurního zdroje a v obskurní podobě, pamatuji se, že stáhnout a přečíst ten soubor byl majstrštyk) a postupně další Misesova díla a začala moje pomalá cesta Rakouskou školou. V té době jsem si taky začal podávat berní přiznání sám a vědomí toho, o kolik mě stát obírá spolu s pochopením, jak neefektivní a zbytečné státní výdaje jsou, mě tehdy přivádělo do stavu v podstatě permanentní nasranosti. (Postupným zobecněním toho, co píše Mises, jsem se dobral k tomu, že ani tzv. veřejné statky, které sice Mises pomíjí jako nutné, nemusejí být nutně veřejnými) Přesto ta konverze trvala řadu let a zbavit se posledních zbytků minarchismu se mi podařilo relativně nedávno, skrze poznání, že jakkoli může být minimální stát malý a kompromis mezi tolerancí státu a respektem ke spravedlnosti přijatelný, minimální stát bude vždy čekat na příležitost růst a stát se větším a větším (až se stane největším na celém světě, pokud mu v tom něco nezabrání) a tato hrozba se nedá nikdy odstranit, byť se může relativně dlouho dařit ji odsouvat do budoucnosti.

Takže zlomových okamžiků bylo málo a vždy se jejich hlavní účinek dostavil až po dlouhé době. Mezi zajímavé faktory lze zjevně zařadit přístup k informacím (tehdy USENET blahé paměti), podávání si vlastního berního přiznání (a vlastnoruční placení zdravotní berně a sociálního výpalného) a objevení díla LvM. Dlouhodobě byla IMHO veledůležitá kognitivní disonance (mezi obsahem zpráv, řečmi "významných" osobností, oficiálními stanovisky, teoretickými pracemi atd. a skutečností) a zřejmě také cítění zásadní nespravedlnosti všemi státními reglementacemi počínaje školou a konče hlášením pobytu na dovolené, se kterým jsem dlouho dělal kompromisy, ale které se nakonec stalo zásadním pro akceptanci myšlenky, že stát je nemravným z principu, ne jen jako důsledek jevů ekonomických.

Po dlouhé době jsem si pročetl komentáře; a moc děkuji za všechny Vaše vhledy!
Díky, že jste si dali tu práci a sepsali to.

Za mě jsem se nějak dostal k mises.org, kde jsem si četl zajímavé články. Sešlo se to s obdobím, kdy mě podobným směrem pošťuchoval osobní kouč. A pak jsem tam narazil na audioknihu "Defending the Undefendable" od Waltera Blocka. Ta mě doslova kopla přes okraj. Pak už jsem jen nacházel další kroky (Svobodní, Urza, Stoky, fee.org) a je ze mě AnarchoMinarchista. :-)

Na ZŠ jsem věřil komunistům (tehdy u moci), ale postupně jsem se začal vyptávat na rozpory až jsem narazil a přestal jsem s tím. Dostal jsem strach.
Potom jsem věřil ODS a spol. Zjistil jsem potom, co je to za sebranku.
Při krizi v r. 2008 jsem si chvíli myslel, že jsem snad zasr... levičák nebo co. Něco my v tom ale nehrálo, došel jsem k tomu, že jsem úplně jiná kategorie.
Pak jsem, už nevím jak, jsem se dostal k videu od Molyneuxe The Story of Your Enslavement. Taky tyhle me tehdy uplne dostaly: There Will Be No Economic Recovery. Prepare Yourself Accordingly. a The Handbook of Human Ownership - A Manual for New Tax Farmers. Začal jsem potom dál pátrat.
Uvědomil jsem si, že pricip neagrese je to co jsem podvědomě hledal. Vyřešil všechny moje vnitřní filozofické spory.

Tak u mě to začalo nějak kolem roku 95, kdy jsem tehda na rok vstoupil do Unie svobody. Pořád ale na mě byli nějací měkcí. Tak jsem se vybodl na politiku. A v tom jsem narazil na komentáře Viléma Baráka v Mladé frontě. Ten byl z "jakéhosi" Liberálního institutu. Začal jsem odebírat časopis Terra Libera a začal číst první knihy. Nejdřív T. Ježek: Liberální ekonomie. Kořeny euroamerické civilizace. Vůbec jsem tomu nerozuměl, ale bavilo mě to. Pak Friedman: Kapitalismus a svoboda a Hayek: Cesta do otroctví. Pořád mi tam ale něco chybělo. Definitivní zlom nastal až s Murray Rothbardem a jeho knihou Peníze v rukou státu. Pak už bylo jasno. Stal se ze mě libertarián a tak je tomu dodnes. Mé studium libertarianismu paradoxně na sedm let zabrzdila vysoká škola. Pak jsem se ale v plné síle vrhl na knihy, které jsem při dálkovém studiu na vysoké neměl čas číst. A taky díky Urzovy a jeho trpělivosti a ochotě vydat občas můj článek na mises.cz. Takže, jedeme dál!

Zdravím všechny čtenáře.

Já jsem se dostal k ANKAPU vlastně přes spíš levicového streamera, kterého mám rád a Urza taky :-D . A to je Martin Rota. Mám rád logiku a zvědátoři jsou pěkně logičtí a proto mě bavili.
Urza byl pozván na jejich první live stream a mluvili o ankapu. Mě to přišlo nejdřív dost hard, a bylo tam dost informací, ale nechápal jsem celkový kontext.
Začalo mě to zajímat a rozhodl sem se, že se podívám na všechny přednášky ve svobodném přístavu na YT.

A tak jsem začal. Za mnou jsou určitě stovky hodin mluvení, čtení rozhovorů atd.
Vždy jsem byl pravicově smýšlející ale tohle mě posunulo si myslím dál ...

Aha. Taky mám aha moment. :-) To jako když nějací chudáci nedokáží uživit své dítě a prodají ho pedofilovi, tak je to super hlavně pro to dítě? No páni. :-)

Momenty ale bejvaj různý,
aha, haha, hihi, oho, ach, achich, hehe, hůůůů, úha a hůha,

ten váš bude asi nejspíš ten poslední jmenovaný,
dítě je zachráněno před smrtí hladem,
pedofil je zachráněn před neuspokojivým sexuálním životem
a otec si koupí flašku rumu a zadělá na nového potomka...

"Chudoba je největší zločin, protože všechny ostatní zločiny jsou zrozeny z chudoby... "
Osho

Mohl bych to rozdělit na víc částí. Napíšu ty asi nejranější, které nejspíše iniciovaly nějaký proces asi dvou desetiletí, který neměl charakter jednoho nebo pár zlomových velkých momentů ale spíš skládání kamínků do celkové mozaiky.

1. V 90. porevolučních letech jsem byl skutečně přesvědčený, že demokracie je cesta ke svobodě a že daně se vybírají proto, aby stát řešil ty nejobecnější věci, u nichž centrální řešení je efektivnější a v některých věcech se mi tehdy zdál centrální přístup lepší (třeba socialistický program plošného očkování se mi zdál lepší ten na západě, jestli se nepletu, měli jsme i lepší statistická data co se například dětské nemocnosti týče. Poprvé jsem však zapochyboval o tom, zda peníze politikům patří, někdy v roce 96, když se v parlamentu porcoval medvěd. A kamínkem do mozaiky byl, že nejen že se někteří poslanci nestyděli a nedělali aspoň mrtvého brouka a nemlčeli ale dokonce to hájili jako dobrou věc. Tedy jsem se ptal, jestli to jsou ti lidi, co chci aby mě zastupovali a jesti mě (a mé peníze) demokracie před nimi ochrání. A následovalo, že jsem si začal víc promýšlet přerozdělování, daně a to, jestl vůbec naše peníze patří politikům. Vyšlo mi už tehdy, že jediný způsob, jak je nenechat zneužít, a to riziko vypadalo, že mu nelze z principu zabránit, že když to v tom systému lze, že se dříve či později najde někdo, kdo se o to pokusí a bude úspěšný, je ty peníze těm politikům vůbec nedat. Co nemají, to nemohou rozkrást. To ovšem byla ještě Klausova éra kultury striktně vyrovnaných rozpočtů a jak jsem se tehdy mýlil, viz bod 2).

2. V těch zmíněných 90. letech vlády ještě usilovaly o vyrovnané rozpočty, což mi přišlo super, protože se nedala příliš kamuflovat neefektivita, jelikož vládám, které rozhazovaly peníze na špatné a nepotřebné věci, dříve či později začaly peníze chybět jinde, což se projevilo tím, že museli sáhnout po nějakých nepopulárních opatřeních, aby je učetřili. A tedy že byli správně motivování řešit optimalizační úlohu na co vydávat peníze tak, aby to přinášelo největší prospěch. Tehdy jsem ještě neznal klíčová díla z rakouské ekonomie a domníval se, že to lze poznat a dokonce že to poznají sami voliči a budou se ve volbách nakonec rozhodovat ekonomicky racionálně. Dokonce jsem za vyrovnaný rozpočet cítil jakousi občanskou spoluzodpovědnost, plynoucí z toho, že když občan vidí, jak se vláda v něčem snaží, má pocit, že by jí v tom měl pomoct, když vidí, že se snaží poctivě. Například v roce 1998 jsem posílal 1 000 Kč na povodňový účet, jelikož škody z povodní byly vyčísleny na 10 miliard a to odpovídá téhle částce na jednoho občana. Ideu jsem měl, že pokud by to takhle udělal každý, vláda nemusí sanovat povodně z něčeho jiného, na co by ty finance jinak chyběly. V podstatě, protože jsem to udělal dobrovolně, byla to pro mě ta solidarita v původním smyslu, jako když se dělají veřejné sbírky na škody někoho jiného, protože nikdo neví, kdy se totéž zas stane jemu. Jenomže s vládou ČSSD přišla éra vlád hospodařících se shodky a já musel úplně změnit logiku uvažování. Vyšlo mi, že a) už se nedá nikdy změřit, jestli je vláda poctivá nebo není, protože pokud vyhazuje prachy neefektivně, netlačí ji to k šetření jinde ale vezme peníze z budoucnosti a zneužije toho, že další generace jště nemá hlasovací právo nebo se ještě nenarodila a hlasují ti, co jsou v téhle transakci vítězi a mají z dluhové expanze výhody. Tedy neodstranitelný princip vody na mlýn nezodpovědnosti, jak vlád tak voličů. A také to b) mělo jednu změnu spíše mentální, zkuste totiž za téhle situace pomáhat vládě s problémy s rozpočtem. Mě vyšlo, že kdybych poslal peníze např. v roce 2002 kvůli povodním tentokrát v Čechách, budu vlastně podporovat vládu k větší nezodpovědnosti a sanovat za ní její dluhy. A že to tedy vůbec nedává smysl, protože nepodporuju to, co chci (jiné resorty, kde by peníze chyběly, nýbrž nezodpovědné vlády k tomu, aby jim lépe prošlo hospodaření na dluh).

Následovaly by nejspíš neméně zajímavé body 2., 3., ... ale už by to asi nikdo nečetl (tak třeba další kamínky do mozaiky byly záchrany bank a šrotovné při ekonomické krizi v roce 2008, další celý superbod táhnoucí se už od roku 2000, kdy jsme ještě nebyli v EU ale já už sledoval Německo, by byla zelená politika a obnovitelné zdroje.

Děkuji všem, kdo to dočetli až sem a přeji hezký den.

Klidně pište dál, když už jste se rozjel,
já už to přečet...
Tak sem zvědavej na pokračování
Tady máte pro inspiraci "mámu" Lou Fananáka Hagena
https://www.youtube.com/watch?v=YP3Uu9Rt6Gc

Na pokračování by muselo být zvědavých víc lidí. Pro Vás jediného to psát nebudu. Navíc když nevím, co jste si z textu vzal, s čím souhlasíte a s čím nesouhlasíte a co Vás zajímá. Takže bych třeba rozvíjel něco, co Vás vůbec nezajíma. Urza položil jasnou a konkrétní otázku a dostal odpověď. To mi úplně stačí.

Já tedy v 90. letech politku nesledoval,
jednak jsem v tý době vyhodil televizi,
a za druhý mně přišla stejně nablblá jak ty kecy komunistů,
ale docela jsem si všimnul tý poměrně vysoký inflace, která v jednom kuse znehodnocovala úspory a nestále vše zdražovala, to vám třeba todle nějak nevadilo ?

Inflace ovšem byla z větší části komunistická, skrytá ve všem, co jsme od komunistů zdědili při sametové revoluci. Pouze přechodová doba transformace vedla k tomu, že změny cen od plánovaných po tržní probíhaly pozvolna. Kdyby se to nějak korigovalo skokem, vypukl by chaos a nikdo by nevěděl, co má dělat, protože ceny by mu to nesdělovaly. Tedy by se buď neinvestovalo tam, kde by bylo z hlediska ekonomických přínosů nejefektivnější nebo by se naopak investovalo ve věcech, které by nijak nezlepšovaly kvalitu života a šlo by o vyhozené peníze. Kdyby se naopak udržovalo uměle socialistické nastavení cen, tak by se prodlužovala agónie plánovaného hospodářství a unikaly by nám nové příležitosti k zakládání firem a podnikání, nutné pro další polistopadový rozvoj ekonomiky. Takže inflace sice obecně škodí těm, co mají úspory ale zde jsme neměli rozumnou alternativu, resp. ty zmíněné varianty neberu za alternativu (první skokový přechod na tržní ceny, druhá setvávat nadále v socialistických regulacích) a tedy byl to jediný reálný způsob. Diskuse je možná o tom, jak rychlá transformace měla být. A obávám se, že definitivní a jednoznačnou odpověď Vám nikdo neřekne (ve smyslu že má pro to nějaký důkaz).