Konflikty s determinismem – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

1) Tento konflikt mi přijde spíš jako nedorozumění: rozhodně mezi námi není jasný konsenzus v tom, nakolik se člověk skutečně o něco zasazuje.
- Však taky nejde o konsenzus politických libertariánů ohledně metafyzické svobody, ale o to, jaké implikace má determinismus pro politický libertarianismus: jaké implikace má metafyzické stanovisko pro stanovisko politické.

2) Totiž, zejména v angličtině, libertarianismus se zároveň používá jako označení pro metafyzické filozofické stanovisko i pro politickou filozofii.
- Což je naprosto v pohodě. Co v pohodě není, je, že ty to nerozlišuješ.

3) Pro politické libertariány je zásadní prožitek svobody, nežli to, zda svoboda doopravdy existuje.
- Tím zřejmě myslíte, že politickým libertariánům jde o svobodu v politickém smyslu (nepřekvapivě), nikoliv v metafyzickém smyslu. Tu by si ostatně asi nemohli vybojovat, že? A doplňme, že v diskurzu metafyzických libertariánů jde o svobodu v metafyzickém smyslu (nepřekvapivě), nikoliv v politickém smyslu.

4) I determinista ostatně dokáže identifikovat rozdíl, zda síly, které utvářejí jednání člověka, jsou spíše ty vnější (příkazy, zákazy), nebo vnitřní (motivace, osobnost), dané právě fenomenologií svobody výběru.
- Ano i metafyzický determinista rozlišuje politickou svobodu a nesvobodu. Tento tvor též rozpozná rozdíl mezi vnější a vnitřní motivací, který s politickou ani metafyzickou svobodou nijak nesouvisí. Též uznává existenci fenomenologie svobody výběru, ovšem pokládá ji za iluzi.

5) I determinista může dojít k závěru, že nejlepším možným uspořádáním společnosti je, necháme-li co nejvíce působit vnitřní determinanty člověka, čímž se stane politickým libertariánem.
- To jistě může, ale že osoba může být zároveň deterministou i politickým libertariánem, neznamená, že determinismus politický libertarianismus ceteris paribus neoslabuje. Pokud platí determinismus, neúspěšní nemůžou za to, že jsou neúspěšní, a úspěšní nemůžou za to, že jsou úspěšní. Prostě se tak narodili nebo tak byli krátce po narození "nataženi" (jako hodinky). Můžete jistě věřit, že utilitaristicky je libertariánská společnost nejlepší. Jenže když pak vidíte, že úspěšní přes vysoké zdanění stále chodí do práce, a neúspěšní stále nejsou schopni sami od sebe se sebou něco udělat… A když vidíte, že sociální a resocializační programy fungují… Pak je pro deterministu těžké věřit, že libertariánská společnost je nejlepší. Pak mu připadá spravedlivé, aby "ti, kdo byli nataženi, aby pracovali" pomáhali "těm, kdo byli nataženi, aby nepracovali".

6. Důvod, proč determinismus nepředstavuje hrozbu pro libertarianismus, je ten, že lid není a nikdy nebude tak hloupý, aby uvěřil, že oni sami, normální lidé, nemají svobodnou vůli.
Existuje ale konflikt mezi libertarianismem a jedním druhem determinismu: konflikt mezi libertarianismem a psychiatrií či psychiatrismem. (Psychiatrismus = politická psychiatrie.) Lidé sice nikdy neuvěří, že oni sami nemají svobodnou vůli, ale jsou ochotni věřit, že malá část populace, určití jedinci (vytipovaní podle algoritmu fungujícího už 350 let, který psychiatři pravidelně na koncilech upravují, podle toho, jak se mění společnost) nemají svobodnou vůli. Když to říkají odborníci, lékaři, v bílých pláštích, když tam jsou léky a nemocnice, tak to tak přece bude, no ne? Čili s tímhle divadýlkem je lid ochoten hořkou deterministickou pilulku spolknout. A i kdyby to lid vnitřně nepřijímal (a podle mě skutečný lid psychiatrii vnitřně nepřijímá: to platí pro polointelektuály), nemůže se to projevit jejím vnějškovým odmítáním. Protože to vyžaduje zpochybňování, argumenty, a lid neprodukuje žádné myšlenky.
Reálný konflikt není mezi libertarianismem a determinismem, ale mezi libertarianismem a psychiatrickým determinismem.