Konflikty s determinismem – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

hamburger menu
Čas: 2021-12-15 00:00:02

Konflikty s determinismem

Libertariáni obvykle při své argumentaci akcentují svobodnou vůli. Čas od času si všímám kritiky politických libertariánů ze strany deterministů, poukazujících na různé důvody, proč svoboda výběru neexistuje. Z toho vyvozují, že bylo předurčeno, kdo jak bude úspěšný, proto nedává smysl považovat bohaté lidi za morálnější a chudé lidi nechat napospas bídě. Tento konflikt mi přijde spíš jako nedorozumění: rozhodně mezi námi není jasný konsenzus v tom, nakolik se člověk skutečně o něco zasazuje. Totiž, zejména v angličtině, libertarianismus se zároveň používá jako označení pro metafyzické filozofické stanovisko i pro politickou filozofii. Ty názory se sice někdy doplňují, zvláště u nábožensky orientovaných politických libertariánů, ale zastávat volný trh lze bez toho. Je-li svět deterministický, pak jsou ostatně deterministická i jednání politiků a vlády. Pro politické libertariány je zásadní prožitek svobody, nežli to, zda svoboda doopravdy existuje. I determinista ostatně dokáže identifikovat rozdíl, zda síly, které utvářejí jednání člověka, jsou spíše ty vnější (příkazy, zákazy), nebo vnitřní (motivace, osobnost), dané právě fenomenologií svobody výběru. Ať už bylo předurčeno, že napíšu tento článek, nebo ne, je obrovský rozdíl, zda jsem ho napsal, abych lidem sdělil svůj postřeh, nebo z důvodu, že mě Urza s pistolí u hlavy přinutil ho napsat. I determinista může dojít k závěru, že nejlepším možným uspořádáním společnosti je, necháme-li co nejvíce působit vnitřní determinanty člověka, čímž se stane politickým libertariánem.
Přečtení: 5717

Reagujete na tento komentář:
Můj vnitřní determinant se projevuje úplně nezávisle na vnějších determinantech. Nelze ho zakázat, ani utlumit (možná tak akorát léky). Poté pozoruji, jak vnitřní determinant reaguje na vnější determinanty. Mám nejspíš skutečnou a autentickou svobodu v tom rozhodnout se, co si o věcech budu myslet. A to od okamžiku, kdy mi tohle někdo řekl, že jde. Prvotní pokusy přijmout určité myšlenky pouze na základě líbivosti mi moc nefungovalo. Vnitřní determinant se začal vztekat, pokud se setkal s myšlenkami cizími a nekompatibilními nebo pokud jsem si sám vybral myšlenky nesmyslné, tedy nekorespondující s realitou. Nyní testuji jiný obecný způsob myšlení, kdy rozlišuji na myšlenky dávající smysl a nedávající smysl. Výhodou je méně konfliktů se světem, protože protichůdné, avšak smysluplné názory jsou oba pro vnitřního determinanta najednou v pohodě. Výsledkem je méně konfliktů mezi vnitřním a vnějšími determinanty. I v případě, že mi je něco nakázáno nebo tak. Zdá se, že vnitřní determinant se pouze chce uvést do souladu s vnějšími determinanty, aby to dohromady dávalo smysl. Množství viděných nesmyslů se tak drtivě snížilo, takže už se cítím ohrožen pouze tím, co mi nedává smysl vůbec, nějakým způsobem se tomu musím podřídit a není to přírodní povahy.

Na boj proti vnějším determinantům mi už nezbývá moc času a energie, mám dost práce sám se sebou :-)
Web: neuveden Mail: vit.herman v doméně gmail.com
Můj vnitřní determinant se projevuje úplně nezávisle na vnějších determinantech. Nelze ho zakázat, ani utlumit (možná tak akorát léky). Poté pozoruji, jak vnitřní determinant reaguje na vnější determinanty. Mám nejspíš skutečnou a autentickou svobodu v tom rozhodnout se, co si o věcech budu myslet. A to od okamžiku, kdy mi tohle někdo řekl, že jde. Prvotní pokusy přijmout určité myšlenky pouze na základě líbivosti mi moc nefungovalo. Vnitřní determinant se začal vztekat, pokud se setkal s myšlenkami cizími a nekompatibilními nebo pokud jsem si sám vybral myšlenky nesmyslné, tedy nekorespondující s realitou. Nyní testuji jiný obecný způsob myšlení, kdy rozlišuji na myšlenky dávající smysl a nedávající smysl. Výhodou je méně konfliktů se světem, protože protichůdné, avšak smysluplné názory jsou oba pro vnitřního determinanta najednou v pohodě. Výsledkem je méně konfliktů mezi vnitřním a vnějšími determinanty. I v případě, že mi je něco nakázáno nebo tak. Zdá se, že vnitřní determinant se pouze chce uvést do souladu s vnějšími determinanty, aby to dohromady dávalo smysl. Množství viděných nesmyslů se tak drtivě snížilo, takže už se cítím ohrožen pouze tím, co mi nedává smysl vůbec, nějakým způsobem se tomu musím podřídit a není to přírodní povahy.

Na boj proti vnějším determinantům mi už nezbývá moc času a energie, mám dost práce sám se sebou :-)
Autor: Szaszián Čas: 2021-12-15 05:31:43 Titulek: Reálný konflikt
Web: neuveden Mail: neuveden
1) Tento konflikt mi přijde spíš jako nedorozumění: rozhodně mezi námi není jasný konsenzus v tom, nakolik se člověk skutečně o něco zasazuje.
- Však taky nejde o konsenzus politických libertariánů ohledně metafyzické svobody, ale o to, jaké implikace má determinismus pro politický libertarianismus: jaké implikace má metafyzické stanovisko pro stanovisko politické.

2) Totiž, zejména v angličtině, libertarianismus se zároveň používá jako označení pro metafyzické filozofické stanovisko i pro politickou filozofii.
- Což je naprosto v pohodě. Co v pohodě není, je, že ty to nerozlišuješ.

3) Pro politické libertariány je zásadní prožitek svobody, nežli to, zda svoboda doopravdy existuje.
- Tím zřejmě myslíte, že politickým libertariánům jde o svobodu v politickém smyslu (nepřekvapivě), nikoliv v metafyzickém smyslu. Tu by si ostatně asi nemohli vybojovat, že? A doplňme, že v diskurzu metafyzických libertariánů jde o svobodu v metafyzickém smyslu (nepřekvapivě), nikoliv v politickém smyslu.

4) I determinista ostatně dokáže identifikovat rozdíl, zda síly, které utvářejí jednání člověka, jsou spíše ty vnější (příkazy, zákazy), nebo vnitřní (motivace, osobnost), dané právě fenomenologií svobody výběru.
- Ano i metafyzický determinista rozlišuje politickou svobodu a nesvobodu. Tento tvor též rozpozná rozdíl mezi vnější a vnitřní motivací, který s politickou ani metafyzickou svobodou nijak nesouvisí. Též uznává existenci fenomenologie svobody výběru, ovšem pokládá ji za iluzi.

5) I determinista může dojít k závěru, že nejlepším možným uspořádáním společnosti je, necháme-li co nejvíce působit vnitřní determinanty člověka, čímž se stane politickým libertariánem.
- To jistě může, ale že osoba může být zároveň deterministou i politickým libertariánem, neznamená, že determinismus politický libertarianismus ceteris paribus neoslabuje. Pokud platí determinismus, neúspěšní nemůžou za to, že jsou neúspěšní, a úspěšní nemůžou za to, že jsou úspěšní. Prostě se tak narodili nebo tak byli krátce po narození "nataženi" (jako hodinky). Můžete jistě věřit, že utilitaristicky je libertariánská společnost nejlepší. Jenže když pak vidíte, že úspěšní přes vysoké zdanění stále chodí do práce, a neúspěšní stále nejsou schopni sami od sebe se sebou něco udělat… A když vidíte, že sociální a resocializační programy fungují… Pak je pro deterministu těžké věřit, že libertariánská společnost je nejlepší. Pak mu připadá spravedlivé, aby "ti, kdo byli nataženi, aby pracovali" pomáhali "těm, kdo byli nataženi, aby nepracovali".

6. Důvod, proč determinismus nepředstavuje hrozbu pro libertarianismus, je ten, že lid není a nikdy nebude tak hloupý, aby uvěřil, že oni sami, normální lidé, nemají svobodnou vůli.
Existuje ale konflikt mezi libertarianismem a jedním druhem determinismu: konflikt mezi libertarianismem a psychiatrií či psychiatrismem. (Psychiatrismus = politická psychiatrie.) Lidé sice nikdy neuvěří, že oni sami nemají svobodnou vůli, ale jsou ochotni věřit, že malá část populace, určití jedinci (vytipovaní podle algoritmu fungujícího už 350 let, který psychiatři pravidelně na koncilech upravují, podle toho, jak se mění společnost) nemají svobodnou vůli. Když to říkají odborníci, lékaři, v bílých pláštích, když tam jsou léky a nemocnice, tak to tak přece bude, no ne? Čili s tímhle divadýlkem je lid ochoten hořkou deterministickou pilulku spolknout. A i kdyby to lid vnitřně nepřijímal (a podle mě skutečný lid psychiatrii vnitřně nepřijímá: to platí pro polointelektuály), nemůže se to projevit jejím vnějškovým odmítáním. Protože to vyžaduje zpochybňování, argumenty, a lid neprodukuje žádné myšlenky.
Reálný konflikt není mezi libertarianismem a determinismem, ale mezi libertarianismem a psychiatrickým determinismem.
Autor: Joa (neregistrovaný) Čas: 2021-12-15 13:41:32 [↑]
Pěkně napsané. Polemizoval bych s body 5 a 6.
Jsem tvrdý determinista, ale nepřijde mi "spravedlivé", aby ti, kdo jsou předurčeni k úspěchu, pomáhali těm předurčeným k neúspěchu. Je to proto, že pojem "spravedlnost" v determinismu mi nedává smysl, ale i z dalších důvodů.

Nemyslím si, že by vznikl jakýkoliv problém, kdyby většina lidí uvěřila v determinismus. Naopak, myslím, že většina lidí (aspoň v ČR) je s determinismem vnitřně smířená, akorát nad tím nikdy moc nepřemýšleli. (Pro nás není v principu nikdy možné poznat rozdíl mezi "svobodnou vůlí" a "iluzí svobodné vůle". "Iluzi" budeme mít vždycky a to už stačí k tomu, abychom definovali a studovali libertarianismus a všechno s tím související.)
Web: neuveden Mail: schován
Z môjho pohľadu je pravda niekde uprostred. Človek má slobodnú vôľu, ale jeho možnosti výberu sú determinované okolitým prostredím. Keď to preženiem do extrému tak môžeš chcieť podnikať, ale ak si sa narodil v KĽDR tak máš šancu jedine ak sa ti podarí utiecť z krajiny.
Autor: li Čas: 2021-12-15 14:41:28 [↑]
Web: neuveden Mail: schován
Souhlasím. Možnosti člověka jsou z velké části determinované okolními podmínkami. Ale pokud člověk opravdu něco chce a dá do toho maximum (+ má kapku štěstí), tak z toho může uniknout. Takže je to vlastně celkem pozitivní zpráva... :)
Některé uživateli nechtěné či neschválené komentáře mohou být skryty; zobrazit je můžete po přihlášení.
logo Urza.cz
kapky