Autor: Ondrášeček
Čas: 2025-09-24 00:00:02
Krize vědy
Již renesanční filozof Michele de Montaigne v eseji O pedantismu naléhavě popisuje jisté limity vědeckého poznání: „Snažíme se jen naplnit paměť, a soudnost a svědomí necháváme prázdné. Jako se někdy ptáci vydávají za zrním a nesou zrnko v zobáčku, aniž ho okusí, neboť je sezobnout mají jejich mláďata, tak i naši pedanti pořádají rabovací výpravy do knih za vědou, ale zůstává jim jen mezi zuby a na jazyku, načež ji pouze zase vyvrhnou a rozptýlí do větru.“
Navzdory tomu je právě na vědě v konečném důsledku postaveno nezměrné množství výdobytků moderní společnosti. Otázkou nicméně zůstává: Proč naše utrpení setrvává? Dle kritiků dílčí vědecké metodologie nás věda dokonce může vést na scestí skrze přílišný redukcionismus či patologizaci lidského jednání. Věda zároveň nedokázala svými poznatky předejít nebo predikovat 20. století válek. Replikační krize v humanitních oborech navíc naznačuje, že v některých ohledech snaha o fragmentaci reality skrze experimenty nemusí přinášet spolehlivé výsledky. V tomto ohledu se mi zdá, že vědě se nedaří překlenout jistou spirituální krizi, proklamovanou již v 19. století například Friedrichem Nietzschem.
Z libertariánské perspektivy dává smysl poukazovat na to, že věda nepředstavuje apriorně pozitivní hodnotu: posuzovat je třeba vždy komplexně dílčí oblasti výzkumu, společně s jejich rozmanitými důsledky. Prevalentní financování vědy z veřejného rozpočtu tento problém může prohlubovat, neboť bez tržních mechanismů lze hůře rozlišit, které z vědeckého bádání skutečně vytváří užitek. Řešení společenských problémů musí přicházet ze smysluplných iniciativ z mnoha stran, zatímco představa úzké skupinky lidí, která tyto problémy vyřeší, může být zjednodušující. Právě v posilující svobodě i narůstajícím pocitu společenské odpovědnosti spatřuji naději, skrze niž lze překonat i problémy, na které věda samotná je krátká.
Navzdory tomu je právě na vědě v konečném důsledku postaveno nezměrné množství výdobytků moderní společnosti. Otázkou nicméně zůstává: Proč naše utrpení setrvává? Dle kritiků dílčí vědecké metodologie nás věda dokonce může vést na scestí skrze přílišný redukcionismus či patologizaci lidského jednání. Věda zároveň nedokázala svými poznatky předejít nebo predikovat 20. století válek. Replikační krize v humanitních oborech navíc naznačuje, že v některých ohledech snaha o fragmentaci reality skrze experimenty nemusí přinášet spolehlivé výsledky. V tomto ohledu se mi zdá, že vědě se nedaří překlenout jistou spirituální krizi, proklamovanou již v 19. století například Friedrichem Nietzschem.
Z libertariánské perspektivy dává smysl poukazovat na to, že věda nepředstavuje apriorně pozitivní hodnotu: posuzovat je třeba vždy komplexně dílčí oblasti výzkumu, společně s jejich rozmanitými důsledky. Prevalentní financování vědy z veřejného rozpočtu tento problém může prohlubovat, neboť bez tržních mechanismů lze hůře rozlišit, které z vědeckého bádání skutečně vytváří užitek. Řešení společenských problémů musí přicházet ze smysluplných iniciativ z mnoha stran, zatímco představa úzké skupinky lidí, která tyto problémy vyřeší, může být zjednodušující. Právě v posilující svobodě i narůstajícím pocitu společenské odpovědnosti spatřuji naději, skrze niž lze překonat i problémy, na které věda samotná je krátká.
Přečtení: 829
Komentáře
Nastavení zobrazení uživateli nechtěných a neschválených komentářů
Některé uživateli nechtěné či neschválené komentáře mohou být skryty; zobrazit je můžete po přihlášení.