Murray Christmas 2021! – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Také přeju krásné Vánoce a hodně životní radosti a spokojenosti!
Skoro bych řekla, že právě "spokojenost" je klíčová pro radostný život.
Spokojenost z vnitřku, kdežto "štěstí" pochází spíš ze šťastné shody okolností, tedy z vnějšku.

Díky moc!
Myslím, že bych pro to použil jiná slova (vnitřní a vnější štěstí), ale s obsahem naprosto souhlasím; zdroj štěstí leží uvnitř, ne venku.
Zajímavé je, že právě o tomhle píšu ve svém novoročním shrnutí, to tu taky vyjde xD

Je možné, že to chápeme každý trochu jinak, ale každopádně se těším na novoroční shrnutí :)
Pro mne "spokojenost" vyjadřuje trvalejší hodnotu a vyjadřuje určitý postoj k situaci.
Pocit štěstí mi přijde víc prchavý... Ale asi je to i otázka konkrétnější definice.

Osobně si myslím, že pro stejné věci používáme jen jiná slova; protože to v zásadě cítím spíše naopak (což by za mě sedělo s tím, že mluvíme o stejné věci prohozeným názvoslovím).

Zdravi a stesti vsem lidem.

Ale jezdit muzes!
https://twitter.com/pavelnewman/status/1474318096534061056?s=21

Přeju hezké a veselé Vánoce všem!

Veselé Vianoce.

Od Vás mě tento mírumilovný komentář mile překvapuje; díky a i Vám přeji krásné Vánoce.

Zdravím vás, Urzo. Zaujala mě myšlenka, že štěstí/spokojenost pochází zevnitř, i když to asi nebylo to hlavní poselství vašeho textu. :) Už jsem ji slyšel víckrát a moc se mi nezdá. Evokuje podle mě v lidech (např. ve mně) dojem, že za své štěstí si můžou sami a je to tedy jejich vizitka (což už v tom přímo uvedeno není, ale spousta lidí si to tak podle mě bude vykládat).

Zároveň podle mě pro drtivou většinu lidí platí, že když jim úplně všichni kolem budou dávat najevo, že jsou idioti, a vůbec nic se jim nebude dařit, tak prostě spokojení nebudou. A tohle někdy může být dáno ryze "vnějšími" okolnostmi (myšleno okolnostmi, které nemusím mít možnost ovlivnit, případně jen velmi malou/nákladnou možnost). Např. tím, do jaké doby a společnosti jsem se narodil, jaké mám tělesné a/nebo sociální dovednosti apod. Z toho mi vyplývá, že konstatování, že "spokojenost pochází zevnitř" je minimálně zavádějící a pro mnoho lidí vlastně docela matoucí.

Prostě když se někdo narodí do společnosti, kde je standardem krutost, posměch, fyzické násilí apod., tak spokojenost nejspíš nevymedituje; zatímco konstatování, že "spokojenost pochází zevnitř" může působit dojmem, že ano.

Za případné vysvětlení vašeho pohledu nebo diskuzi budu vděčný; rád se v těchto myšlenkách sám víc zorientuju.

Každopádně ale díky za vaši práci. Jeví se mi hodně inspirativní a užitečná. A přeju, ať se vede!

Zdravím.

Myslím, že lidé si skutečně mohou za své štěstí sami, neboť je to do obrovské míry* otázka volby. Asi bych neřekl, že je to "jejich vizitka", protože je celkem irelevantní, co si o tom myslí druzí; ale jsou to jejich životy.

Nijak nepopírám, že nás ovlivňuje (a do velké míry formuje) okolí; ale lze se tomu vzepřít. I v krutých společnostech vyrůstali dobří lidé; a i v láskyplných společnostech vyrůstali lidé krutí.

Nesouhlasím s tím, že když se někdo cítí špatně, protože ho okolí sráží, je to dáno RYZE vnějšími okolnostmi. To prostředí na to má (často velice značný) vliv, ale výsledek se pak odehraje univtř. Osobně jsem si podobnými věcmi prošel a na mé vnitřní štěstí to zas takový dopad nemělo; ostatně jsem teď po vážném úrazu, skoro jsem umřel, zlámal si páteř, žebra, ruku, nohy, jednu jsem si částečně amputoval, měsíce jsem se nemohl hnout z postele, pořád jsem na vozíku a chodit budu za měsíce až roky (a není jasné, jak moc a jestli vůbec) – ani to nemělo na mé štěstí vliv.

Víc o tom píšu ve svém novoročním shrnutí (vyjde tady kolem Silvestra); a nebo natáčím tento pocast, kde se nevěnuji ankapu, ale podobným věcem:
https://www.youtube.com/ZrzkaaMatfyzak

--------

* Říkám do obrovské míry, neboť ještě nejsem tak daleko, abych mohl nahlédnout to, čemu věřím (a co by mnedle potvrdili lidé, kteří jsou v duchovním rozvoji či seberozvoji dál než já), a totiž, že ta míra je absolutní.

Díky za reakci.

Obecně podle mě platí, že stav spokojenosti nebo štěstí je dán individuálním mixem vnějších okolností a vnitřního nastavení. S obojím každý můžeme něco dělat, přičemž někdy je to snazší a někdy těžší a někdo to má tak nešťastně nakombinované, že i když se fakt snaží, tak to během života nestihne změnit nebo přijít na to, co je potřeba změnit, aby byl spokojený.

Jasně, že dokonce i v nacistických koncentrácích byli lidé, kteří neztratili životní optimismus, ale ani u nich nemůžeme vědět, jestli to nebylo díky vnějším okolnostem (fyziologickými předpoklady, výchovou, zkušenostmi, dosavadními úspěchy apod.) a jestli teda jejich případný "recept" na vnitřní štěstí je přenositelný na jiné lidi.
A tím pádem nikdy s jistotou nevíme, co je potřeba u konkrétního člověka udělat, aby ne/byl spokojený nebo jaké jsou příčiny jeho ne/spokojenosti. A proto jen říkám: Kategorické konstatování, že "spokojenost pochází zevnitř" není šťastné.

Btw. myslím, že se tu míchají dvě různé myšlenky, které bych rád oddělil:

1) určitě si nemyslím, že je dobrou strategií svádět svoje potíže na vnější okolnosti nebo hledat viníka svých trablů. A zároveň je dobré vědět, že jediný, kdo s mým životem může něco aktivně dělat, jsem já sám. Tipuju, že na tomto se shodneme, přičemž to z mého předchozího vyjádření nemuselo být zřejmé.

2) Ale zároveň naopak tvrzení, že "spokojenost pochází zevnitř" sice může být z určitého filozofického úhlu pohledu pravdivá a rozhodně ji nelze vyvrátit, ale je dost náchylná na nepochopení a mylný výklad; zvlášť, když se se z ní stane z kontextu vytržené motivační heslo. A z tohoto důvodu mi přijde dost nešťastné. Což je pointa, kterou chci sdělit.

Například právě u člověka setrvávajícím v patologickém partnerském vztahu může poučka "spokojenost pochází zevnitř" vyvolat dojem, že se má snažit začít pozitivně myslet (a ano, je možné, že to v některých situacích pomůže nebo dokonce že to je nejlepší řešení), ale zároveň to dotyčného může odvést od mnohem lepšího řešení soustředícího se na vnější okolnosti, tj. prostě opustit ten vztah.

To, že se někdo trápí srovnáváním s ostatními (jakože někomu jinému se to jeho vnitřní štěstí už podařilo najít a mně stále nee) a interpretuje si to tedy tak, že problém je v něm, případně že jeho neúspěchy jsou jeho vizitka, je pak další nešťastný vedlejší efekt tvrzení "spokojenost pochází zevnitř", který sice - uznávám - můžeme označit za irelevantní, případně zbytečný, ale to nic nemění na tom, že se to podle mě běžně může dít a lidem to pak ještě víc kazit náladu.

Taky díky za odkaz na podcast (vím o něm a pár dílů jsem slyšel) a novoroční shrnutí si rád přečtu.

Souhlasím, že ta věta může být špatně pochopena (ostatně která ne; ale tahle k tomu možná bude náchylnější).
Principiálně to myslím tak, jak je napsáno v bodu 1/; a ohledně příklad člověka v patologickém partnerském vztahu samozřejmě není řešení v tom vztahu zůstat; nicméně se domnívám, že i toto neštěstí pramení zevnitř, protože ten, kdo v něm zůstává, má něco "rozbitého" v sobě samém, přičemž řešení je to "opravit" a vztah opustit/opravit, prostě nenechat si to líbit.

Jo, v tom případě myslím nejsme v principiálním rozporu. A pouze mi z výše uvedených důvodů přijde důležitá ta forma.

Díky za názory a čas.

Mimochodem k riziku zevšeobecňování svých zkušeností do univerzálních receptů na štěstí (což neříkám, že děláte) mě napadá příklad, který mi přijde super, tak ho taky ještě uvedu:

Baví mě kontrast hokejových hvězd, které nabízejí svůj recept na úspěch (typu: "Je to 1% talentu a 99% dřiny. Prostě musíte mít silnou vůli a pak dokážete všechno na světě."), s příklady z knížky Mimo řadu od Malcolma Gladwella, kde popisuje situace, kdy o úspěchu (mj. i hokejistů) rozhodly dost možná vtipné maličkosti (jako třeba měsíc narození), o kterých se v motivačních knihách a citátech nepíše.
Vyplývá mi z toho, že dřina a vůle můžou být důležité, ale nejsou univerzálně vše-řešící a na některé věci prostě nemusí stačit.

Procento talentu a devadesát devět procent dřiny mi vždy přišlo jako nesmysl; a že o úspěchu v něčem konkrétním rozhoduje i náhoda, je mnedle zjevné.
Ale když mluvíme o životě jako celku, typicky se to statisticky vyrovná, což vliv náhody snižuje, přičemž zůstávají rozhodnutí (podobně jako když hrajete poker).

Z mého pohledu spokojenost pochází z vnitřku a vyjadřuje to vztah k nějakému vnějškovému stavu.
Otázka je do jaké míry můžeme ovlivnit, abychom si dokázali opravdu vážit a těšit se z určitých drobností, které může druhý ohodnotit jako samozřejmost. Ale určitě na tom jde pracovat.
Je to asi otázka určitého "vnitřního nárokování": Nespokojený je pak ten, kdo si vždy vnitřně nárokuje víc, což je v dlouhodobějším horizontu dost trýznivé... (myslím, že se tomu říká "žádostivost").
Na vnějších okolnostech určitě záleží, ale zásadně rozdílně s nimi můžeme nakládat ve svém nitru. Můžeme se jimi užírat (a obviňovat jiné) - anebo je můžeme zkusit přijmout (pochopit) a racionálně si říct co s tím můžeme udělat - a makat na tom každý den. Ve finále tu stejnou věc pak bude člověk vnitřně zcela jinak prožívat. Samozřejmě si od určitého věku i nejbližší lidi kolem vybíráme, je možné se např. odtrhnout od nějakého patologického vztahu apod...