Peníze jako hlasovací lístky – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

To samozřejmě není pravda. První má ty peníze připsány na účet ten dlužník, ne banka. Tak ty peníze vzniknou a jejich prvním majitelem je právě ten dlužník, ne banka. V této fázi vzniku peněz, je dlužník zároveň v pozici toho, kdo ty peníze vlastní (jsou připsány na jeho vkladovém účtu) a zároveň ty samé peníze vlastní. Pokud by ty peníze zůstaly v tomto iniciačním stavu, pak dlužník by platil bance úrok sjednaný v úvěrové smlouvě a banka by platila dlužníkovi úrok sjednaný ve smlouvě o vedení vkladového účtu. Banka tedy přijme úrok, odečte si z něj náklady na provoz banky, na riziko nesplácení úvěru a ziskovou marži a zbytek úroku (který je sjednán ve smlouvě o vedení vkladového účtu) vyplatí zpět dlužníkovi jako úrok z v kladu. Ve fázi, kdy dlužník půjčené peníze utratí, tedy převede je na jiného klienta banky, dostane se banka do situace, kdy stále inkasuje úrok sjednaný v úvěrové smlouvě od dlužníka, avšak úrok sjednaný ve smlouvě o vedení vkladového účtu nově vyplácí tomu, na koho dlužník půjčené peníze převedl. Takto se nově vytvořené peníze dostanou do oběhu. Dluží je pořád dlužník, ale vlastní je vždy aktuálně ten, na koho byly naposledy převedeny.


V době splatnosti dluhu pak banka dlužníkovi strhne jistinu s poslední platbou úroku z jeho vkladového účtu a zároveň "roztrhá" úvěrovou smlouvu. Tím ty původně vytvořené peníze zase zaniknou. Pokud dlužník svůj dluh nesplatí, musí ho banka splatit za dlužníka. K tomu bance slouží vlastní kapitál. Pokud nebude mít dostatek vlastního kapitálu, banka zkrachuje. Představa, že nesplacení dluhu dlužníkem na banku nijak nedopadne, protože banky si mohou vytvořit peněz kolik chtějí je samozřejmě nesprávná.

Z uvedeného by mělo být jasné, že dlužník platí bance úrok především za podstoupené riziko, že bance dluh nesplatí. A banka pak část toho úroku platí aktuálnímu držiteli těch peněz. Skutečnost, že banka společně s dlužníkem vytváří peníze neznamená, že dlužník je nemusí vrátit a že bance nehrozí žádné riziko, když dlužník dluh nesplatí. Banka si totiž nemůže vytvořit peníze sama pro sebe, kterými by splatila dluh za dlužníka. Banka k tomu, aby mohla vytvořit nové peníze potřebuje nějaký další, nebankovní subjekt a v takovém případě vždy vytvoří peníze, které patří tomu nebankovnímu subjektu, nikoliv bance, takže bance tato možnost tvořit peníze nijak vlastní existenci neulehčuje. Z uvedeného by mělo být zřejmě, že představa, že banka vytváří peníze z ničeho je velmi vzdálená pravdě. Banka vytváří peníze v podstatě ze závazku dlužníka. Dluh dlužníka sice nemá hmotnou formu, ale rozhodně o něm nelze prohlásit, že je z důvodu absence hmotné formy ničím.

Banky při tom, když vytváří peníze, tak prakticky monetizují závazky. Když banka v rámci zlatého standardu vydává zlatem krytou bankovku, monetizuje tím (přeměňuje na peníze) svůj závazek uvedený na bankovce, tedy kdykoliv na požádání vyměnit bankou emitovanou bankovku jejímu držiteli za předem určené množství měnového zlata. Obdobně v peněžním systému založeném na účetních penězích banka monetizuje závazek dlužníka splatit bance půjčenou částku. Půjčení peněz bankou tak, lze přirovnat k tomu, že dlužník prodává bance jím vystavený dluhopis, za který mu banka zaplatí nově vytvořenými penězi. Banka touto transakcí nijak nezbohatne. Toliko ji vzroste bilance. Na straně aktiv ji přibude dluhopis, na straně pasiv ji přibude nový peněžní vklad peněz, kterými bylo zaplaceno za dluhopis.

Do roku 1971 fungovaly peněžní systémy jako hybridní nehomogenní směs obou dvou systému, kdy banky vytvářely peníze (bankovky) kryté zlatem (monetizací svého závazku směnit bankovku za zlato) a současně vytvářely rovněž účetní bezhotovostní peníze, které zlatem nebyly kryty a jež vznikly monetizací dluhů dlužníků bank. Od roku 1971 již máme homogenní peněžní systém, kde peníze vznikají obecně řečeno monetizací v podstatě čehokoliv, co se banka rozhodne monetizovat a co jí dovoluje výše jejího vlastního kapitálu a pravidla pro kapitálovou přiměřenost bank.

Výhodou současného systému je, že banky a dlužníci nejsou v jejich ekonomických záměrech nesmyslně omezováni nějakým rigidním parametrem v podobě např. množství zlata nebo BTC. Naopak, banky dnes fungují v prostředí, kde poskytování úvěrů je limitováno pouze výší jejich vlastního kapitálu a pravidly pro kapitálovou přiměřenost bank. Tento pružný systém umožňuje mnohem větší objem ekonomických aktivit, než rigidní systém, v němž by byl permanentní nedostatek peněz, který by ekonomické aktivity jak na straně produkce tak na straně spotřeby nesmyslně a zbytečně omezoval tím, že na vše si nejprve musíte vydělat a naspořit, namísto toho, že to vydělávání přesunete z minulosti do budoucnosti.