Socialistické tríčky – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Venezuela je zemí nevídaných možností, která navzdory tomu, že leží na obrovských zásobách ropy, má této nedostatek; to však platí i pro obyčejnou vodu, neboť státní infrastruktura selhává, což vláda v nouzi vyřešila geniální regulací ceny balené vody, v důsledku čehož její producenti zkrachovali, ergo vodu rovnostářsky nemá nikdo, takže vše jest v tom správném socialistickém řádu a pořádku. Mimo jiné i proto se prezident Nicolás Maduro stává oblíbeným terčem (nejen libertariánských) vtípků; leč Venezuela je jedno z těch míst, které by bylo k smíchu, kdyby ovšem nebylo absolutně zcela k pláči… i tamní etatisté totiž budou určitě (stejně jako ti naši) neochvějně přesvědčeni, že ten socialismus nutně potřebují a bez něj by byla ještě větší bída, což je sice velmi ohraná písnička prostupující praktickou celou historii lidstva, nicméně stále aktuální a i dnes kvůli ní trpí mraky lidí.

Do nesmírně rozmanité palety věcí, jež jsou ve Venezuele nedostatkové, patří mimo jiné i elektřina; i tento problém Maduro zkouší řešit – poté, co mu nevyšla poslední strategie, jež spočívala v jeho žádosti určené venezuelským ženám, aby si přestaly fénovat vlasy (to jako vážně), ani ta fiškuntálie s vypínáním elektrického proudu na čtyři hodiny denně v celé zemi, přichází s úplně novým tríčkem: omezit pracovní a otevírací dobu různých institucí (aby se ušetřila elektřina), protože to už prostě nemůže nezabrat. Nebo že by…? Inu, problém spočívá v tom, že centrální plánování nejen prostě nefunguje, ale především ani fungovat nemůže; snaha „nějak to udělat“ odpovídá pokusům o výrobu perpetuum mobile – víme sice, že to nejde, dokonce i proč, ale stejně se nějací šílenci budou snažit… rozdíl je v tom, že tito k tomu typicky nenutí ostatní.