Stát proti chudým VII: Přesčasy – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Člověk může ročně udělat maximálně zhruba 400 hodin přesčasů, pokud chce dělat víc, má smůlu, stát mu to totiž zakázal. Hlavní argument je samozřejmě ochrana pracovníků před zaměstnavateli a také ochrana zdraví pracovníků.

Tyto argumenty nedávají smysl. Zaprvé zaměstnavatel a zaměstnanec spolu kooperují na dobrovolné bázi. Oba to dělají proto, že nedělat to je horší volbou pro obě strany, poté jakákoliv regulace přesčasů v tomto kontextu pouze násilně intervenuje do lidské dobrovolnosti a nutí dělat lidi něco, co dělat nechtějí. Za druhé každý člověk vydrží jinou zátěž a navíc každá práce je jinak náročná (nemluvě o tom, že náročnost je v mnohých případech subjektivní) – jakákoliv snaha o regulaci je pouze střelbou slepce na pohyblivý cíl – stát nemá žádný způsob, jak efektivně reflektovat subjektivní nastavení každého jednotlivce. Pokud tedy někomu vyhovuje hodně pracovat, tak neexistuje důvod, proč by mu v tom mělo být násilně bráněno, za svoje zdraví si zodpovídá sám.

Zákon se tváří jako milosrdenství, ale doplatí na něho ti nejchudší lidé, kteří potřebují každou korunu a přesčas je vhodný způsob, jak si přivydělat. Stát tím opět ignoruje preference lidí a razí vlastní myšlenku, a každá myšlenka jiná, než je ta oficiální – státní, je zpravidla postihována sankcí. Stát si tímto postupně tvoří ideový monopol a každý, kdo ho odmítá respektovat je trestán. Recept na zlepšení je jednoduchý, nechat lidi vyjádřit vlastní preference svým chováním založeným na dobrovolné bázi a nezneužívat zákony k tlačení názorového monopolu.