Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Tento text píši jako prosbu čtenářům. Je tu někdo, kdo by mě odkázal na relevantní zdroje týkající se práva v bezstátních společnostech (polycentrické právo)? Rád bych se do toho víc ponořil, bohužel mi ale přijde, že se k právu zas tak moc anarchokapitalistů do hloubky nevyjadřuje. Přitom monopol na násilí je (alespoň za mě) jednou ze základních funkcí státu. Pokud jde o formu, beru všechno. Ideální je literatura (nebo dokonce vědecké publikace), ale klidně i videa, vlákna na Redditu nebo cokoliv, co má nějakou vypovídající hodnotu. V úplně ideálním světě z obou stran pomyslné barikády, takže i kvalitní kritika ancapu. Pokud jde o jazyk, umím česky, anglicky a německy. Dankeschön!

Co byste řekli člověku, který by zavraždil někoho, koho ani nezná, a omlouval to tím, že za to nenese odpovědnost, protože mu jeho šéf řekl, aby to udělal? To je nejspíš dost absurdní obhajoba. Proč ji ale přijímáme u vojáků v armádě? Rozumím tomu v případě, kdy musejí narukovat, za dezerci se trestá smrtí, takže k podobnému jednání byli donuceni násilím; ale proč snímat odpovědnost z vojáků, kteří se k tomu upsali dobrovolně? Je přece jen a jen jejich riziko, že v rámci svého povolání zavraždí někoho, kdo nikomu nic neudělal; i řidič z povolání má asi oproti průměrnému člověku větší šanci, že někoho usmrtí, ale také mu to netolerujeme. Proč by vražda ve válce neměla být vraždou? Jen proto, že to stát tlačí do lidí svou propagandou? Řeknete, že „jinak to nejde“? Pak si představte, o co lépe by bylo na světě, kdyby lidé nebyli vychováváni k tomu, že vražda někdy není vraždou, když se to mocipánům hodí.

Záleží mi na svobodě, a proto ji chápu skrze prožívání jednotlivce. Pokud se necítím svobodný, pak pro mě svoboda v té situaci prostě není – bez ohledu na to, co tvrdí ideologická definice nebo systém. Kdybych ve „svobodné“ anarchokapitalistické společnosti stál před volbou vstupu do „dobrovolného“ otroctví, nebo hladem a umrznutím na ulici, těžko bych se v takové situaci cítil svobodný. Volba mezi hladem a otroctvím není svoboda, ale otroctví.
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Chápu, že každý nazývá svobodou něco jiného; a to je v pořádku. Považoval bych však za přínosné (a) svobodu definovat před arbitrárním prohlášením, co to není, a také (b) rozlišovat mezi (ne)svobodou a pocitem (ne)svobody.

Míra vnitřní svobody jednotlivců se odráží ve svobodě celé společnosti. Chceme-li kultivovat svobodu navenek, musíme ji nejprve rozvíjet uvnitř sebe.

Nucená práce nebo povinná práce je práce nebo služba, která je od osoby vymáhána pod pohrůžkou trestu. K nucené práci patří nesvobodné a nedobrovolné rozhodování nucené osoby, pramenící z obavy záporných dopadů v případě odmítnutí výkonu práce. O zákazu nucených prací se hovoří v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listině základních práv a svobod, Všeobecné deklaraci lidských práv či Úmluvě Mezinárodní organizace práce.

Den daňové svobody (DDS) představuje datum, kdy občané státu přestávají vydělávat na stát a začínají vydělávat na sebe. Nemusíme tak dělit rok, klidně třeba každý den, týden, měsíc… A teď dotaz etatistům: V nějakém období vydělávají daňoví poplatníci na pokrytí výdajů vlády a státních instutucí pod pohrůžkou trestu – mnohdy nedobrovolně, což splňuje definici nucené práce uvedenou výše. Co s tím? ;-)

Na minulé přednášce o anarchokapitalismu v LibertyLoftu představoval Štěpán Drábek Hayekovu monetární ekonomii.
Dnes budu přednášet o svobodě v hodně širokých souvislostech; pokusím se dát do slov hlubší kontext své cesty jejího poznávání.
Zároveň zvu všechny i na příští přednášku o (rakouské) ekonomii – Tři ekonoříšky pro Rothbarda; ta by se měla konat 4. března.
Dnes večer se na Vás těším v LibertyLoftu – jako vždy v 19 hodin!

Často se setkáváme s lidmi, kteří chtějí vést stát jako podnik (nebo traktor). Zanedbáme-li problém ekonomickoé kalkulace, který takové představy znemožňuje, jaký je vlastně rozdíl mezi politikem a podnikatelem? Politik i podnikatel řeší stejný typ problému: Oba mají pocit, že znají informaci, kterou ostatní neznají (a ani nevědí, že ji neznají). Podnikatelské řešení spočívá v realizaci daného nápadu vlastními prostředky a následné osvětě pomocí marketingu. Lidé se pak rozhodnou, zda si danou věc chtějí koupit či nikoli. Politické řešení spočívá ve vnucení daného opatření všem – bez ohledu na jejich zájmy. Je-li podnikatel schopný ve své činnosti, získává větší moc ji provozovat. Politická moc na předchozím úspěchu v uspokojování potřeb zákazníků závisí výrazně méně. Pokud oba řeší stejný typ problému, proč nezrušit stát a nenechat tuto práci podnikatelům?

Čím dál víc začínám souhlasit s myšlenkami agorismu a jeho efektivitou oproti demokratické cestě. Stále mám však v hlavě jednu věc, která mi nedovoluje demokratickou cestu zavrhnout úplně. Představme si hypotetickou situaci, že někdo přijde s návrhem umožnit nějaké oblasti (například školství – zrušení povinné školní docházky) konkurenci pro stát. Řekněme, že by tento návrh prošel. Uvědomuji si, že šance na to je dnes malá, ale snad ne nulová. V takovém případě se může stát, že se ona konkurence ukáže jako efektivní a čím dál víc lidí pak uvidí její benefity oproti státní variantě. Podobný scénář se pak může začít dít ve více odvětvích. Chci se tedy zeptat na váš pohled na tuto cestu. Protože i když sám v agorismus věřím více, tak jsem této možnosti zatím otevřený.

Dnes začíná crowdfundingová kampaň pro vydání knihy Anarchoagorismus; v té se věnuji praktické cestě ke svobodě pomocí prostředků dostupných každému z nás. Vybrané peníze budou použity k samotné publikaci knihy, její propagaci a šíření myšlenek svobody; sám se nejen vzdávám jakéhokoliv zisku, ale nenárokuji si ani žádná autorská práva. Čím víc peněz se však podaří vybrat, tím větší meidální pozornost může kniha získat. Pomůžete mi, prosím? Až na Startovači kampaň odstartují, objeví se i ve Stokách banner s odkazem; budu rád nejen za Vaše příspěvky, ale také za šíření kampaně k dalším lidem. Děkuju 🖤

Typickým argumentem pro dotace různých odvětví (zejména třeba zemědělství) bývá, že ostatní země také dotují „domácí“ producenty, takže musíme skrze dotace udržovat konkurenceschopné i ty naše; to sice vypadá na první pohled krásně, ale z ekonomického hlediska si tím nepomůžeme (důvody jsem rozebíral již dříve). Teď mě však zajímá jiná věc: Proč bych měl pomáhat nějakému zemědělci, kterého ani neznám, aby byl konkurenceschopný jinému zemědělci, kterého též neznám, jen proto, že ten první je Čech? Záleží mi na blahu lidí (bez ohledu na stát); a na blízkých lidech mi záleží více než na méně blízkých, na známých více než na neznámých, to mi připadá přirozené a samozřejmé. Není mi ale jasné, proč by pro mě mělo být blaho Čechů důležitější než blaho libovolných jiných lidí; z jakého důvodu bych měl cítit sounáležitost vůči někomu jen podle toho, jak nějací politici nakreslili do mapy nějaké hraniční čáry?

Nedávno jsem poslouchal (roky) starý záznam jakési diskuse s Petrem Gazdíkem; vysvětloval v něm na základě své minulosti a „životního příběhu a zázemí“, proč by nikdy nevzal úplatek. Předpokládejme na chvíli, že mluvil pravdu a jedná se vážně o hrdého neúplatného člověka; hned vzápětí se značnou hrdostí v hlase prohlásil, že hazardní lobby jej nikdy nezlomí a on bude proti hazardu bojovat po celý život, jinak by se nemohl podívat do zrcadla. Ten člověk si velmi pravděpodobně ani neuvědomuje, že prosazuje násilnou perzekuci nějaké skupiny lidí a šlape po jejich vlastnických právech; a víte, co je horší, než politik iniciující vůči vám agresi? Inu, mnohem horší je politik iniciující vůči vám agresi, který se ani nedá uplatit, aby toho nechal. Ani kdyby v parlamentu seděli všichni, kdo „to myslí dobře“ (a i k tomu máme daleko), stát nezačne fungovat v náš prospěch; naopak to leckdy může být ještě horší.