Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

V kruzích Svobodného přístavu se někdy setkávám s mírnou rezervovaností ohledně agorismu. I já jsem zpočátku vnímal agorismus jako pocitově méně sympatický směr. Rád bych popal, co jsem v sobě objevil – třeba tím inspiruji i někoho jiného. Zatímco anarchokapitalismus primárně vysvětluje, proč je systém špatný a nefunkční, agorismus naproti tomu nabízí návod, jak s těmito poznatky efektivně pracovat v praxi.

Velká část diskusí na anarchokapitalistických fórech se točí kolem toho, co všechno je špatně a jak nás to poškozuje. Tímto způsobem se lidi, byť v dobrém úmyslu popsat problém, postupně pasují do role oběti. Když pak za nimi v této roli přijde někdo s reálným řešením, které však není zrovna pohodlné, často si tváří v tvář tomuto diskomfortu ani nedokážou představit, kolik možností a reálné síly vlastně v rukou máme. Přechod z pasivního stěžování do aktivního budování paralelních struktur vyžaduje změnu myšlení, která pro mnohé není komfortní, ale je důležitá pro reálnou změnu.

Často se setkávám s větou, že o určitých věcech a s určitými lidmi se prostě nediskutuje – ať už jde o politiku, válku nebo jiná kontroverzní témata, kde nálepka nepřijatelného názoru slouží jako okamžitá propustka z debaty. Považuji to za naprostý nesmysl, protože kdo by změnil svůj postoj nebo uznal chybu jen proto, že druhá strana uraženě mlčí a pohrdá jím? Komunikace je přitom naprostým základem pro lidské pochopení a mírové soužití. Neumím si představit, že bych se s někým odmítal bavit jen kvůli jeho názorům, i když s ním hluboce nesouhlasím. V momentě, kdy spolu lidé přestanou mluvit a dobrovolně se izolují ve vlastních názorových bublinách, zbývá už jen prostor pro ignoranci a vzájemnou nenávist. Skutečný respekt k druhým totiž začíná tam, kde máme odvahu mluvit i s těmi, kteří vidí svět úplně jinak.

Pravda je často vnímána jako kategorie, která nepotřebuje definici, nicméně se mi zdá, že je tato kategorie často vnímána různě. Nějakou dobu trávím svůj volný čas objevováním filosofie, každopádně odborné vzdělání nemám. V rámci tohoto zájmu mě hodně uchvátilo téma definicí řečených teorií pravdy. Diskuze na poslední Urzově přednášce se tohoto tématu dotkla. Emet je pojetí pravdy, jinak než jak jí běžně vnímáme. Vnímá jí jako absolutní věrnost, stálost a spolehlivost v činech i slovech, což pravděpodobně ani není vyčerpávající definice. Konsensuální teorie bere jako pravdu to, co si myslí nějaká skupina lidí (třeba většina, či nějaký spolek akademiků apodobně). Zdá se mi, že hodně lidí s touto teorií pracuje implicitně. Pragmatismus může vnímat jako tu prakticky nejvýhodnější či nejužitečnější možnost. Ne všichni pragmatici takto pravdu vnímají. Adekvační/korespondenční teorie bere informaci za pravdivou v případě, že koresponduje s realitou. Co všechno patří do reality není jednoznáčné a často je to velmi obsáhlé. Koherenční teorie říká, že pravda je správně vydedukovaný závěr. Pravdivý výrok je ten, který je koherentní se svými předpoklady.

Jde jen o ukázku mnoha definic, z nichž mám z praxe zkušenost jen s posledními třemi. Jsem lajk, takže budu asi nechtěně starwmanovat. Každopádně bych chtěl zjistit jak vnímájí pravdu různí libertariáni a rád bych o tomto tématu debatoval či zjišťoval implikace jednotlivých teorií na teroretickou část AnKapu.

Občas se člověk setká s argumentem pro státní zásahy typu: „Souhlasím, že většina toho, co stát dělá, je neefektivní, ale kdyby USA nesponzorovaly Sillicon Valley, nebyly by dnes technologickou špičkou.“ Asi 70 % startupů zkrachuje v prvních 10 letech. Je však těch úspěšných 30 % důvodem pro to, abychom ty krachující dotovali? Centrální plánování může někdy investovat do něčeho dobrého. Ale mechanismus výběru v porovnání s trhem snižuje šanci, že se tak skutečně stane.

Na minulé přednášce o anarchokapitalismu v LibertyLoftu (která ještě není online, protože publikujeme záznamy z konference) jsem mluvil o různých aplikacích rakouské ekonomie do běžného života.
Dnes si budeme povídat o tématech, která sami přinesete; případně můžete posílat otázky online.
Zároveň zvu všechny i na příští přednášku, která bude spíše dialogem mezi mnou a Matějem Krejčiříkem, kolektivistickým anarchistou; mluvit budeme o sjednocování anarchistických hnutí.
Dnes večer se na Vás těším v LibertyLoftu – jako vždy v 19 hodin!

Že nevíte co? No přece den české vlajky! Etatismus považuji za největší a nejnebezpečnější světové náboženství současnosti i minulosti; jako většina náboženství má různé církve (v podobě jednotlivých států); ty mají své posvátné symboly (vlajky, znaky), místa (paláce, památníky), texty (ústavní dokumenty, ustavující deklarace) i písně (pochodové, hymny), svátky (oslavy vítězství, vzniku), slavnosti (průvody, vojenské přehlídky), relikvie (standarty, korunovační klenoty), činovníky (politiky, úředníky), symbolická gesta (salutování, pokládání věnců), svaté (vyznamenané státníky, národní hrdiny) a obřady (volby, korunovace). Spousta států oslavuje své vlajky v různé pro ně významné dny (korunovace, úmrtí, bitvy, uzákonění vlajek a podobně); v ČR to mohlo vyjít na 30. března, což je den schválení 106 let starého zákona 252/1920.

V roce 2020 to navrhla Česká vexilologická společnost, což tehdy zajímalo málokoho; o šest let později potřeboval Babiš asi působit jako vlastenec, tak to navrhl v novele zákona 245/2000. Takže ho máme? Den české vlajky v zákoně? Ne-e. Ani ne týden před tím velkým dnem to vrátil senát. Že by nechtěli takovou blbostí plevelit legislativu? Ale kdepak! Prý by se tím upozadilo dalších šest státních symbolů (velký a malý znak, trikolóra, standarta, pečeť a hymna – od svého vystoupení zakončeného na policejní stanici si je pamatuju z hlavy); chtějí raději přejmenovat svatováclavský svátek na Den české státnosti a státních symbolů. Návrhem se bude znovu zabývat parlament… Stovky (dobře placených) člověkohodin (z peněz daňových poplatníků) věnujeme tomu, aby nám řekli, který den máme mávat vlaječkou. Jak tohle někdo může brát vážně?

Častým argumentem proti zrušení povinné školní docházky nebo odluky školství od státu je obava, že děti o něco přijdou nebo že později budou litovat, že třeba do školy nechodily. Jde-li o to, aby někdo něčeho nelitoval, proč naprosto se ignorujeme skutečnost, že se to už děje? Na střední jsem dobrovolně a ráda. O základní škole to říct nemůžu, poslední roky jsem tam nesnášela každý den. Téměř vše mi tam připadalo naprosto zbytečné – a vnímám to tak i s odstupem času. Je to tolik dní, týdnů, měsíců, dokonce let života, které už mi nikdy nikdo nevrátí. Bohužel nemůžu ani říct, že by mi to nedalo nic, protože to ve mně zanechalo spoustu negativních věcí, které mi ovlivňují život i po letech. Věděla jsem to i v té době, ale nikdo mě neposlouchal. Moje problémy, které bral málokdo aspoň trochu vážně, měly řešení. Je mi to líto pokaždé, když o tom přemýšlím.