Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Jednoho rána mi na dveře začali mlátit dva fízlové. Fízlové neumějí počkat u zvonku, než otevřu; musel jsem se obléknout a sejít o patro níž, takže to trvalo chvíli, během které bez vyzvání vstoupili na pozemek, došli ke dveřím domu, začali na ně mlátit a hulákat, zda jsem doma. A čím že jsem se to provinil? Vzal jsem si cizinku. Vstoupíte-li do manželského svazku s cizincem a rozhodnete-li se žít na území ČR, MVČR si pro vás přichystá kolečko papírování a výslechů, včetně neohlášené návštěvy fízlů, kteří budou kontrolovat, kde máte jaké věci („Má tady vaše žena nějaké věci? Má tu zubní kartáček?“) a čmuchat ve vašem soukromí.

Celé je to naprosto bizarní a potupné. Působilo to na mě jako z knihy Niny Špitálníkové o životě v KLDR. Celá domovní prohlídka je samozřejmě neohlášená a absolutně nebere v potaz, zda třeba tou dobou náhodou nepotřebujete pracovat (a vydělávat na plat čmuchajících fízlů). V průběhu domovní prohlídky vám pokládají nejrůznější držé otázky osobního charakteru: „Kde jste se potkali? Jaký den to byl?“ To rozhodně nemáte potřebu říkat cizím lidem; zejména když víte, že existují správné a špatné odpovědi s následky…

Honza rád hraje videohry, ale má finanční úzkosti, které jej vedou k tomu, že neutrácí více než nezbytné množství peněz za svoje životní potřeby a zájmy. Má možnosti: (A) zpirátit placenou videohru, nebo (B) hrát pouze hry zdarma. V obou světech vývojář placené videohry nedostane žádnou odměnu, akorát ve světě A Honza dostane skrze videohry více zajímavých zdrojů inspirace, které mohou vylepšit jeho psychické vyladění. Honza jako spokojený člověk bude s větší radostí přispívat naší společnosti, a jednou skrze to možná začne více myslet na ostatní, včetně vývojářů jeho oblíbených her. Kdybychom důsledně vymáhali autorská práva, dosáhneme tím varianty B, čímž Honzovy možnosti trávení volného času zásadně omezíme, aniž bychom v tomto případě pomohli jejich vývojářům. Pokud existuje dostatek lidí jako Honza, je dost možné, že přínosy volného šíření digitálního obsahu převažují nad nepohodlím, které je takto působeno samotným vývojářům. Podobné příklady dle mého názoru demonstrují, že nelze jednoznačně určit, do jaké míry implementace autorských práv doopravdy vůbec pomáhá samotným autorům, a že nelze počítat ani s tím, že by jejich zavedení mimo samotnou finanční stránku nedopadlo negativně na životy mnohých.

Pokud se na mě někdo obrátí s prosbou o pomoc, vzniká mezi námi jistá hierarchie. Čím je jeho potřeba pomoci akutnější a forma mé pomoci exkluzivnější, tím znatelnější hierarchie se tvoří. To samo o sobě není špatně. Vzniká však riziko, že pomáhající si svou nadřazenou pozici může začít poněkud „vychutnávat“ ve stylu Standfordských dozorců ve slavném vězeňském experimentu. Pokud se například stanu lékařem či učitelem v touze pomáhat lidem, mohu své pozice začít zneužívat, neboť mou pevnou mzdu mi zajistí stát skrze násilím vybrané daně a mí svěřenci mají kvůli státu omezené možnosti, na koho jiného se obrátit. Největší takový deklarativně „pomáhající“ subjekt současnosti je stát, který nedobrovolně živíme. Jsem přesvědčen, že nejlepší cestou k rozpouštění toxických hierarchií je oboustranná dobrovolnost a skutečná volnost konkurenčního prostředí. Mechanismy jako krach – a především skutečně svobodná možnost volby – sice nezajistí ráj na zemi, ale vůči těm nejvíce toxickým hierarchiím mají čistící efekt.

Mnohé studie v oblasti neurovědy ukázaly enormní vliv kvalitního spánku v dostatečné délce na prakticky všechny aspekty fyzického a duševního zdraví i na výkonnost. Existuje obrovská souvislosti mezi dobrým spaním a schopností soustředit se, zpracovávat nové informace, pamatovat si, kreativně myslet a tak dále. Nedostatek spánku (kdy už 7 hodin denně je „na hraně“ pro drtivou většinu populace) vede mimo jiné k depresivním a úzkostným stavům, často i sebevražedným myšlenkám či symptomům připomínajícím ADHD. Současně platí, že lidé v období puberty mají posunutý cirkadiánní rytmus – oproti mladším dětem a dospělým lidem mají biologicky dáno usínat i vstávat o několik hodin později, což má své evoluční odůvodnění. Pro kontext a detailnější informace doporučuji knihu Proč spíme od Matthew Walkera.

Do toho tu máme státní školství se svým začátkem výuky okolo 8:00. Mladý člověk tedy musí vstávat mnohem dříve, obzvlášť pokud dojíždí nebo je pozván na nultou hodinu kvůli dopsání písemky. Od těchto lidí, kteří bez nadsázky trpí chronickou spánkovou deprivací, pak (naivně a marně) očekáváme plnou soustředěnost a dobrý mentální výkon a divíme se jejich úzkostem a dalším psychickým a mentálním potížím. Kladu si otázku, do jaké míry je u dětí ze svobodných škol jejich úspěšnost ve studiu a spokojenost v pozdějším životě dána tím, že nejsou nijak trestány za absenci a mohou se tedy dobře vyspat. Je zajímavé, že toto téma v souvislosti se svobodným vzděláváním prakticky nezaznívá. Třeba to tento můj příspěvek alespoň trochu změní.

Zásadním předpokladem argumentů pro veganství je idea, že stravovací návyky moderního člověka jsou v zásadě záležitostí volby. Z pohledu etického egoismu člověk není povinen řešit utrpení ve svém okolí. Pokud jej však svými činy přímo způsobuje, k jejich přerušení mu v zásadě nevyhnutelně vzniká kategorický imperativ. Zdá se mi ovšem, že existuje minimálně jedna skupina, pro kterou tento důsledek v praxi neplatí. Jsou to lidé, kteří již dnes mají omezené nebo narušené stravovací návyky do té míry, že každé další zúžení výběru jim může drasticky uškodit. Jedná se typicky o lidi s velmi nízkou hmotností, různými potravinovými intolerancemi, poruchami příjmu potravy, celkovým nechutenstvím k většině dostupných jídel a také některé staré lidi. Mnozí toto namítají i u velmi malých dětí (čemuž sám nerozumím dost) a v širším smyslu lze jistě uvést i velmi chudé lidi. V těchto případech je konzumace živočišných produktů jediným prostředkem vyhnutí se vlastnímu strádání, což, zdá se mi, je poměrně pádný argument, proč ani do budoucna není eticky zcela přijatelné živočišnou produkci přerušit. Za smysluplnější (a nejspíš i reálnější) kroky považuji v současnosti přerušení státních dotací velkochovů a mnohem, mnohem širší společenskou diskuzi o přítomnosti velmi neetických praktik při práci se zvířaty.

Nejsou-li děti způsobilé k právnímu jednání, takže za ně do určitého věku musejí rozhodovat rodiče nebo stát, jak mohou být od momentu svého narození vázáni takzvanou „společenskou smlouvou“, jež nemůže být vypovězena a až do smrti je zavazuje k bezvýhradné poslušnosti státu?

Můj pradědeček jako mladý přicestoval do Čech z velmi chudé části Slovenska. Kvůli své nízké počáteční kvalifikaci a téměř neexistujícímu formálnímu vzdělání dal na jednom statku za vděk práci výměnou za naturálie ve formě noclehu a stravy, kde se postupně vypracoval tak, až mohl získat vlastní domov a založit rodinu. Z vyprávění a literatury zjistíme, že práce za naturálie byla v minulosti na našem území běžná, legální a spoustě lidem pomohla z té největší chudoby. Dnešní, státem vynucená, kodifikace ekonomických vztahů a povinnost vyplácet mzdy ve fiat měně odstraňují tyto nejspodnější příčky socio-ekonomického žebříčku, čímž uměle brání řadě lidí svépomocí zlepšit svou situaci. Jedince, kteří by z jednoduché práce za naturálie mohli nejvíce získat, dále stát „chrání“ nálepkou „práce na černo“, čímž je zbavuje možnosti uzavírat ve své činnosti legitimní a vymahatelné smlouvy.

Kahneman popsal zvláštní nešvar naší mysli: Dokážeme být přesvědčeni, že rozumíme něčemu, o čem známe jenom pár povrchních informací. Tento fenomén zjednodušil na: All you see is all there is. Za přičinu tohoto fenoménu mimo jiné považoval heuristiku dostupnosti: zjistil totiž, že nejsnadněji vybavitelné informace zároveň považujeme za nejčetnější. Slyšíme na dojemné příběhy nebo výrazné příklady, spíše než na statistiky. Skutečnosti, nad kterými nepřemýšlíme tolik, pro nás naopak často neexistují, byť za jistých okolností jsme ochotni jejich vliv připustit. Děláme-li však určitá rozhodnutí, málokdy zohledníme, co vše nevíme, a místo toho se obrátíme k tomu, co si zrovna nejmarkantněji vybavíme jako problém. Třebaže takové rozhodování může mít velkou úspornost a pro každodenní život je nenahraditelné, děsím se toho, co dělá v politickém dění komplexní moderní společnosti. Obávám se, že nejenom nahrává populistům, nýbrž i plýtvá zdroji a z rozmaru nám bere svobody, aniž by docházelo ke zlepšení statu quo. Abychom ukončili sociální inženýrství, je nejspíš nutná jistá evoluce myšlení: Vězme, že svět je mnohem komplexnější, než si vůbec dokážeme představit, stejně jako proces jeho změny. Vyzývám proto k velké pokoře při posuzování složitých společenských jevů a hlavně při snaze řídit společnost.

Růžní lidé trpí úzkostmi z klimatu, smrti, opuštění a dalších věcí. Ve společnosti se běžně opakují termíny jako právo na důstojný život, dokonce i právo na přátele. Když je pak člověk nemá, cítí se ublížený a trpí úzkostí. Cítí se bezmocně proti všem. Nevidí jiné řešení než odstranit zdroje problému. A problémem je celý svět. Někteří anarchokapitalisté mohou mít úzkost i z anarchokapitalismu. Ten pro mě však není nic, co by nám svět vzal, ale dal. Pomáhá vysvětlovat svět takový, jaký je, a navrhuje, jak by mohl fungovat lépe. Dává mi odpovědi na každodenní situace díky tomu, jak přesně popisuje svět a zákonitosti v něm.

Již delší dobu vnímám jako svůj hlavní zdroj vnitřní nesvobody určité emoce. Když má přítelkyně onemocněla a její stav se rychle zhoršoval, coby medik jsem ji „diagnostikoval“ a seznal, že by bylo ideální nasadit antibiotika. Její stav nebyl tak vážný, aby bylo nutné volat sanitku, ale na pohotovost bych ji nedostal (nemám auto a byla noc). Vzpomněl jsem si, že mi náhodou zbyly ATB, které sice nejsou lékem první volby pro její problém, ale mohly by ji pomoci. Jenže neřízeným užíváním ATB se snižuje jejich účinnost a antibiotická rezistence je problém, který stojí lidské životy. V daný moment mi na tom ale nezáleželo – chtěl jsem prostě pomoci milovanému člověku. Kdyby mi se mě někdo zeptal, jak bych se zachoval v identické situaci, ve které by nefiguroval někdo, ke komu mám citovou vazbu, tak bych zvolil možnost ATB nedávat a počkat, jak se situace vyvine.

Je vlastně fér po lidech chtít, aby byli schopni respektovat svobodu ostatních a ne jen tu svou, když jsme defaultně vybaveni emocemi, které dokáží naše běžné fungování změnit rychlostí blesku? A můžu se vůbec nazvat svobodným člověkem, když mě dokáže ovládnout něco nad čím nelze nikdy mít úplnou kontrolu?