Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Svoboda se v anarchokapitalismu ukazuje nejen jako morální, ale zároveň ve výsledku i výhodná; volný trh lépe uspokojuje potřeby lidí než nesvobodná společnost. Úplně to samé jde aplikovat i na mezilidské vztahy – konkrétně respekt. Respekt k druhému člověku je totiž nejem morální, ale také pro obě strany výhodný; jak stranu respektující, tak stranu respektovanou.

Neznám princip, který bych považoval za správné dogmaticky dodržovat. Zatím u každého líbivého principu jsem našel situace, které mě vedly k jeho zavrhnutí. Moderní fyzika neví jistě, zda je realita konzsitentní, viz snaha o propojení kvantové mechaniky s obecnou teorií relativity. I kdyby byla, nevyplývá z toho požadavek na pevně daná morální pravidla. Zvažuji různé protichůdné pohledy, které v konkrétní situaci vzájemně porovnávám a ne vždy s jednoznačným výsledkem. Humanitní vědy nejsou formální logika, pojmy jsou mnohoznačné a vrstevnaté. Pokusy tuto vlastnost slov v oboru humanitním eliminovat exaktními definicemi napomáhají konzistenci, ale jsou zkreslující a mohou vést k fanatismu ignorujícímu lidskost. Požadavek na jeden jasně daný princip považuji za faul. Vyžadovat jeden princip znamená nutit lidi, aby v zájmu čistoty teorie ignorovali reálné lidské utrpení v hraničních situacích.

“Do I contradict myself? / Very well then I contradict myself, / (I am large, I contain multitudes.)” ― Walt Whitman
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Toto považuji za velice silnou kritiku (nejen) NAPu; nemám na autora jiný kontakt, a proto ho touto cestou prosím o další dialog (ideálně z očí do očí).

Přijde mi absurdní, že stát zakazuje sex s dětmi na základě věku a nikoliv jen a pouze podle toho, zda byla porušena něčí negativní (vlastnická) práva. Pokud se dvanáctiletá rozhodne iniciovat se mnou sex a já se pouze nebudu bránit, potom těžko někdo může říct, že jsem porušil princip neagrese. Nicméně stát si v této oblasti násilně uzurpuje rozhodovací pravomoci o cizích lidech a nebere ohled na vlastnická práva. Systému, ve kterém člověk nemůže rozhodovat o svém těle, se říká otroctví.
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Autor textu mi sdělil, že jej napsal jako parodii na ankap; i tak jej zveřejňuji, neboť souhlasím s tím, že každý by měl mít právo rozhodovat o svém těle bez ohledu na společenské normy (čímž nijak nehájím nekonsensuální sex ani zneužívání dětí).

Jánošík. Nikola Šuhaj loupežník. Robin Hood. Příběhy o „hrdinech“, kteří bohatým brali a chudým dávali, jsou odporná socialistická propaganda. Indoktrinační mašina jede na plné obrátky a nejmenší děti se ve školách učí o loupeživých zločincích a ještě se jejich podlé činy romantizují. V čem má spočívat ctnost takového jednání? Soukromé vlastnictví je nedotknutelné. Možná se to někomu nelíbí, ale svoboda je o tom, že je člověk zodpovědný za své (ne)uplatnění na trhu. Své děti budu před násilnou státní indoktrinací chránit a důrazně jim vysvětlím, že přerozdělování je zlo. Cit pro svobodu a anarchokapitalismus se nejlépe rozvine skutečným vzděláním v etice a ekonomii, nikoliv povídačkami z veřejných škol, které se hodí mocipánům.

Na minulé (pětihodinové!) přednášce o anarchokapitalismu v Baru Behind the Curtain jsme s Krejčou vedli dialog o individualistickém a kolektivistickém anarchismu.
Dnes vystoupím znovu; rád bych se tentokrát věnoval ekonomii – a to konkrétně ekonomickým chybám i „chybám“ politiků.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat až 7. října; vystoupí Tim a bude mluvit o lhaní a pravdivosti.
Dnes večer se na Vás těším v LibertyLoftu – jako vždy v 19 hodin!

Zákonná řešení problémů jsou charakterizována společným jmenovatelem: ukvapeným řešením, jenž co nejrychleji vykáže „výsledky“, ač má dlouhodobou tendenci projevovat se kontraproduktivně. Lidé neinvestují, nenakupují, nemají na hypotéku? Snižme sazby, aby se ekonomika rozjela na projektech, které se dlouhodobě nevyplácí. Lidé jsou závislí na drogách? Zakažme je. Důchodový systém nefunguje? Posuňme věkovou hranici. Násilné skupiny se dostávají na výsluní? Zakažme jim projev. Děti nedávají pozor ve škole? Zakažme jim telefony a sociální sítě.

Za každým z těchto problémů se skrývá pravá příčina; její řešení je však politicky neprůchozí. Není třeba ekonomiku stimulovat; závislým nejvíce pomůže individuální přístup, ne vězení; na důchod lze spořit a investovat; zdroje nenávisti je nutné vymýtit, ne zakázat jejich ústní projev; důvodem nepozornosti bývá absence zajímavého, pozoruhodného podnětu. „In the long-run, we are all dead.“

Snad všichni se shodnem na tom, že chyby při učení se čehokoliv jsou nevyhnutelné, a dokonce prospěšné k získávání informací. Chyby jsou efektivní prostředek učení. I když je to obecně příjmaný fakt, nesvobodné školství, kterým jsme prošli téměř všichni, k tomu přistupuje jinak – u dětí děláme výjimku. U dětí nám trestání za chybu přijde mnohem přijatelnější než u dospělých. Ale proč? Ve škole jsme proto, abychom nabyli informace, které jsme dříve neměli, což v podstatě vyžaduje dělání chyb. Proč tedy trestat za něco, co je vlastně nutné a nevyhnutelné?

Auto lze použít s cílem zabít lidi. Můžou se k nim dostat děti, pokud seberou klíčky rodičům. Úmrtí spojená s autonehodami jsou jedna z nejčetnějších. Jsou jedním z nejnebezpečnějších způsobů dopravy. Jejich používání je spojeno se sedavým a nezdravým způsobem života. Jsou dominantním zdrojem znečištění ovzduší a skleníkových plynů. Logikou většiny regulátorů bychom tedy měli zakázat auta. Zakazuje se ale mnohem snadněji něco, co je ve skutečnosti minoritním jevem nebo spojované s „okrajem“ společnosti. Domnívám se, že z toho je patrné, že o skutečnou ochranu ve skutečnosti nemůže jít; volání po zákazech vychází z typického zveličování jinde ignorovaných rizik a přehlížení benefitů, které daný jev může přinášet.

Na tom, že vládnout nemůže většina.

Současná demokracie již dávno není vládou většiny, protože jsou neustále schvalovány zákony proti většinové vůli. Kdokoliv přijde s „nedemokratickou“ myšlenkou přímé demokracie, která je dnes technicky snadno proveditelná a mohla by i zachovat veškeré výhody zastupitelského modelu, narazí na námitku, že většina lidí není schopna rozumně a kvalifikovaně rozhodovat, a proto je nutná menšina volených zástupců. Když se ale zeptáte, co když tuto menšinu tvoří někdo jako Trump, odpověď zní: to ne. Ta menšina má být „rozumná“ — v překladu taková, která sdílí jejich názory. Nyní již uvědomělý zastánce diktatury uzná, že on chce být tím absolutistickým vládcem, jen se vládě nechce věnovat přímo. Chce si bezstarostně žít s vědomím toho, že někdo jiný dohlíží na to, že ostatní se chovají podle jeho představ.

Svobodu lze velmi těžko definovat a pokud se na definici svobody zeptáme deseti různých lidí, dostaneme deset různých dpovědí. Přesto můžeme pozorovat běžně sdílené intuitivní vnímání svobody, které definice přesahuje, a navzájem si rozumíme. Najde se ale i hlasitá menšina lidí, kteří si na „svobodě“ postavili svou ideologickou identitu, ale běžnému vnímání svobody se svým specifickým pojetím silně vymykají. Záměna svobody za vlastnictví je tendenční zideologizovaná definice, která účinně překresluje hřiště debaty. Když potom člověku z jejich návrhů vstávají vlasy hrůzou, můžou říct: „No jo, chápu, že se ti to nelíbí, ale to je svoboda.“ Jediná účinná obrana je nepřistoupit na změnu pravidel hry a trvat na běžném významu slova svoboda, jehož pozitivní konotace byla zneužita. Největší nepřítel svobody proti svobodě nestojí otevřeně, nýbrž sám sebe nazývá bojovníkem za svobodu – zatímco hájí „svobodné otroctví“ jako od Orwella.
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Text mnedle odporuje sám sobě – vychází z premisy, že (cituji) můžeme pozorovat běžně sdílené intuitivní vnímání svobody, které definice přesahuje, a navzájem si rozumíme; problém je, že nerozumíme. Kdybychom si rozuměli, nebyl by důvod ten text psát. Můžeme se svobodu snažit popisovat a vést o ní dialog, nebo na to rezignovat s tím, že mé vnímání svobody je to jediné správné, takže bez respektu či argumentů lze onálepkovat nepřítelem svobody každého, kdo to cítí jinak; volím první možnost.

Tenhle článek obsahuje dvě zajímavé věci: (a) Nezapomene zmínit, že zločinci hrozí až osm let, a ještě může být rád, že nedostane víc za hanobení ostatků. Snad to skončí podmínkou. (b) Zmiňuje, že by příště volil jiný, legální způsob, například petici.

Docela dokážu pochopit tu potřebu změnit něco, co mě štve. Klidně to může být nedůstojné vystavování nějakého artefaktu. Za mě zvolil velice účinný způsob – co jsem pochopil, chtěl lebku zalít do betonu, snad ji tak uchovat a uložit někam, kde ji nebude nikdo hledat. Neuspěl. Snad lebce ani moc neublížil. Způsobil škodu, ale o lebce se teď mluví. Začalo se to řešit mnohem více než ubohou peticí. Pokud bych si z toho měl vzít ponaučení já – krom toho absurdního trestu – tohle je daleko lepší než nějaká petice.
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Spíše než zákony bych řešil vlastnická práva k té lebce…