Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Spousta lidí má nás, anarchokapitalisty, za zatvrzelé idealisty (v lepším případě), kteří si stojí za svými teoriemi a odmítají si přiznat realitu. Je pravdou, že mně osobně tento myšlenkový směr pomohl dát jméno spoustě rozporuplných zážitků se systémem, v němž jsem vyrůstal, mám k němu tedy jistý emoční vztah. Na druhou stranu někdy pociťuji tíhu tohoto náhledu na svět: Vidím takovou spoustu inteligentních a vzdělaných lidí obhajujících systém z mého pohledu založený na naprosto chybných premisách. Říkám si, že pokud skutečně já mám pravdu, znamená to, že oni všichni se mýlí. Ta představa, že tolik lidí z tohoto světa ve státu, v němž žijí, od začátku až do úplného konce vidí něco, co v něm vlastně vůbec není, je až děsivá. Dává jakýsi pocit osamění. Někdy si prostě přeji, aby odpůrci anarchokapitalismu měli pravdu. Také si někdy přeji, aby ten povinný teror, který jsem absolvoval, skutečně měl alespoň nějaký mnou přehlížený smysl. Přeji si, aby ten byrokratický aparát založený na centrálním plánování měl nějaký praktický účel, jehož jsem si prostě nevšiml, a tím pádem svět, v němž žiji, byl vlastně výrazně efektivnějším. Ač mohu mluvit jen za sebe, v tomto smyslu mi přijde, že spousta lidí k anarchokapitalismu došla právě snahou dozvědět se o realitě i drsné pravdy, spíše než tendencí existovat ve vlastním sluníčkovém světě.

Etatisté, demokraté, běžná populace, považuje demokracii, stát, republiku za důležitou. Jednen z argumentů, který slýchám nejčastěji je: „Potřebujeme stát, protože lidé jsou od přírody zlí.“ Takže proto chodíte k volbám, volíte ty „zlé“ a následně bědujete, říkám si v duchu… Těchto lidí mi je upřímě líto. Nechtěl bych žít ve světě, realitě, kde by každý byl implicitně zlý už od svého vzniku. Lituji lidí, kteří kolem sebe vidí jen zlo, strach a bídu. Neříkám, že není nebo neexistuje. Kdysi jsem v takové realitě žil, ve strachu – což pro mě osobně bylo vyloženě peklo.

„Lépe si látku osvojíte, když si budete dělat poznámky rukou.“ Mnoho učitelů trvá na tom, že si žáci na střední škole musejí dělat poznámky, protože díky tomu se toho víc naučí. Tenhle druh „pravd“ ve školství mi připadá nejhorší – smíchává totiž pravdivé poznatky psychologie s nepravdivými. Pokud se podíváme na psychologii učení se, zjistíme, že mozek si lépe pamatuje informace, které získal o něco složitější a zajímavější cestou. Lépe se nám pamatují věci, které se s námi „vícekrát setkají“ – například postupně skrze sluch, zrak a nakonec třeba dotyk.

Problém je, že každý se učí jinak a potřebuje jinou kombinaci podnětů, aby dosáhl optimální efektivity v učení. Ale především když se člověk neučí z vnitřní motivace, efektivita je řádově nižší i v případě optimálního sledu podnětů. Podobně jako když uvaříme naprosto vyvážené jídlo a postavíme jej před někoho, kdo nemá hlad ani chuť. Navíc udržení pozornosti u něčeho, do čeho se musíme nutit, nás stojí obrovské množství energie.

Vzdělávání je postaveno na mnoha takových polopravdách. Je dobré nad nimi přemýšlet a nenechat se ošálit na první pohled logicky znějícími argumenty. Psaní rukou nás samo o sobě víc opravdu nenaučí.

Javier Milei vyhrál prezidentské volby v Argentině. Za mě skvělá zpráva – a možná i první vlaštovka povstání libertariánské politiky. I když se nejedná přímo o anarchokapitalistického kandidáta (byť jej tak média označují), ale spíše o minarchistu, chce zrušit povinou školní docházku a zavést vouchery na vzdělavání, povolit prodej vlastních orgánů nebo zrušit centrální argentinskou banku a samozřejmě zrušit většinu ministerstev, snížit daně a výdaje státu a podobně. Jak to dopadne? Co všechno se mu (ne)povede?

Každý člověk má potřeby. Dle těchto potřeb jedná. Potřeby různých jedinců jsou více či méně odlišné. Bohužel se setkávám s tím, že lidé často potřeby (a s nimi i jednání) ostatních bezhlavě odsuzují. Někdo s druhými o jejich potřebách mluví a snaží se je pochopit. Bohužel jsou i tací, kteří jsou schopni ostatním jejich potřeby omezovat či zakazovat. To, že máme nějaké potřeby, neznamená, že odlišné potřeby jsou špatné – i když si třeba myslíme, že mohou být škodlivé či se jim nevyplatí. Ať už jde o někoho, kdo věří, že život nemá smysl, o někoho, kdo rád experimentuje s drogami, či snad někoho, kdo rád hrátky typu consensual non-consent, přijde mi opravdu odporné danému člověku chtít onu věc zakázat místo toho, abych si s ním promluvil a snažil se pochopit.

Ve svobodné škole, kam docházím, je několik dětí, které jsou rády ve vůdčí pozici. Pozoruji, jak mají možnost tuto svoji schopnost svobodně rozvíjet. Často se při akcích pasují do role lídra, ale musí se vyrovnat s tím, že ostatní děti je jen tak poslouchat nebudou, protože v této škole nemusí. Sleduji, jak se díky tomu tyto děti zdokonalují a učí se něčemu, co bych nazval „respektující lídrismus“ :-). Sleduji, jak z těchto dětí, díky svobodě, vyrůstají empatičtí a respektující lídři. V klasické škole tyto děti často nedostávají svobodný prostor k realizaci těchto svých schopností a potřeb. Představme si dítě s přirozeně vůdčími sklony, které nemůže svobodně a s respektem rozvíjet své schopnosti – jako vzor lídra má klasického učitele (autoritu, která nemusí nikoho respektovat a která se musí poslouchat na slovo bez možnosti diskuze – čest výjimkám) a po celou dobu školy bude v podřízené roli. Až se takovéto dítě v dospělosti bude snažit dohnat a naplnit tuto potřebu, jaké nerespektující a přiřazeně-autoritativní vzorce bude uplatňovat?

Jak to souvisí s Ankapem? Zakládání těchto škol je legislativně i finančně (díky množství norem, které je potřeba splnit) nesmírně náročné. Čistě svobodnou školu založit ani nejde. Stále jsme pod drobnohledem státu. V ankapu by takovéto školy mohly vznikat vcelku snadno a namísto současného byrokratického balastu bychom se mohli daleko více věnovat dětem.

Přijďte pobesedovat se mnou a Gabrielou Ježkovou o svobodě i „svobodě“ ve vzdělávání; dnes v 17 hodin vystoupíme ve Znojmě.

Náš mozek je předurčen k tomu, aby řešil problémy. Zato není moc dobrý na pamatování si informací. To, co si člověk pamatuje dobře, je spojeno nejčastěji s emocemi. Máme nějakou potřebu, ale není naplněna, což v nás vzbuzuje napětí. To v nás vzbudí nějaké emoce, hněv, strach, smutek, radost… Jdeme s tím něco udělat, jdeme řešit problém. Učení probíhá právě tehdy, když se snažíme něco vyřešit, něčemu přijít na kloub. Faktické informace spojené s řešením problémů pak samy skáčou do hlavy. Co si z toho odnesou učitelé? „Je potřeba v dětech vzbudit emoce – je jedno jaké, ony si to pak budou líp pamatovat.“ Klasická škola si vezme psychologický princip „vzbuzení emocí zlepšuje učení“ a aplikuje jej do nefunkčního modelu „učení se zpaměti“. Není se pak čemu divit, že reformy školství selhávají. Nejdou totiž po podstatě problému, jak je na tomto příkladu vidět.

Spousta lidí dělí libertariány do dvou skupin – minarchisté a anarchokapitalisté. Dlouho jsem se však neřadil ani do jedné z nich, a přesto jsem se považoval za libertariána. Jak je to možné? Minarchisté mají aspoň jednu oblast, o které jsou přesvědčeni, že by měla být v rukou státu. Anarchokapitalisté jsou přesvědčeni, že žádná taková oblast neexistuje. Mezi tím ovšem existuje poměrně dost prostoru. Co když u některé oblasti prostě zatím nemáte názor, jestli se bez státu obejde? Nebo si jen nejste dostatečně jisti, že neexistuje oblast, kterou byste radši svěřili státu? Nebo možná jste sice přesvědčeni o nějakých výhodách státu, ale netušíte, jestli jej lze vůbec udržet na uzdě? Potom je naprosto v pořádku říct „nevím“. Je to takový agnostický pohled. Běžně se pojem agnosticismus sice používá v souvislosti s náboženstvím, ale pokud za náboženství považujeme i etatismus, vlastně to celkem sedí.

Dospěl jsem k názoru, že ankap nemůže vzniknout jinak než postupným vytvářením paralelních společnosti a komunit. Spousta anarchokapitalistů se snaží poukazovat na „vady“ aktuálního systému či systémů a hledají cesty, jak z toho „ven“ – třeba Projekt na třicet let. Hledají a popisují úvahy, co všechno by se muselo stát, ale zapomínají na to nejdůležitější. Nad státem nikdy nevyhrají. Právě proto je žádoucí, aby tvořili paralelní společnosti, paralelní služby a obchůdky za paralelní platby. Dle mého se nejrpve musíme „zbavit“ „otrokáře“ na individuální úrovni. Jen debatováním a přesvědčováním ostatních to nelze. Teď, třicet let po pádu komunistického režimu, tu máme to, co chtěla většina. A to je důvod, proč dle mého ankap jako myšlenka selhává, pokud k němu přistupujeme jako k „hotovému“ řešení či ideologii a nikoliv jako k postupnému procesu. Agorismus je „tržně anarchistická strategie k dosažení svobodné společnosti“. Až tu jednou bude dostatek paralelních společností fungujících mimo stát, ten sám od sebe organicky zanikne. Až se tak stane, budeme moci začít uvažovat o nově vzniklém „systému“ jako o ankapu.

Mnozí se s libertariány shodnou na tom, že například naše školství je zkostnatělé, u lékaře se čeká moc dlouho nebo že vězení má malou účinnost. Přijde mi ale, že obvykle v těchto problémech nevidí společného jmenovatele nebo zastřešující problém. Myslí si, že se jedná prostě o chyby jednotlivců, lidské mentality nebo toho našeho systému. Kvůli tomu se málo zaměřují na to, proč podobné problémy vznikají všude po světě – bez ohledu na to, jak silnou pozornost veřejnosti vzbuzují. Podstatou toho, co mi dal anarchokapitalismus, je nejspíš širší rámec uvažování: U mnoha společenských problémů se snažím najít společné souvislosti, kterými je přílišná státní regulace a nedostatek finanční motivace pro poskytovatele některých služeb. Když jsem ještě neznal libertariánství, měl jsem prostě tendenci stěžovat si na lidskou hloupost. Dnes se místo podobných zkratek spíš snažím tyto problémy analyzovat a nabízet jejich řešení.

Samota je mocný nástroj. Pokud vás někdo přesvědčí, že jste na něco sám, že jste jediný, kdo má problém, či že si za danou situaci můžete sami, má to velký vliv. Člověk je totiž sociální bytost a odloučení či vyloučení z komunity je něco, co ohrožuje jeho existenci, alespoň na základní primitivní úrovni sociálního chování. Vědomě je zřejmé, že člověka jakékoliv vyloučení z kolektivu – či pocit, že je v něčem osamocen – neohrožuje na životě. Má to ale obrovský psychologický dopad na jedince.

Děti jsou často ve škole vystavovány situacím, které je nutí prožívat pocity odloučení, samoty či provinění, za které si „mohou samy“. Tato hluboká traumata (spolu s dalšími mechanismy, které státní školství používá) prožitá v nejcitlivějším období života pak způsobují to, že školství funguje stále dál bez větších změn. Zkušenost z vyčleněním a pocit osamocení totiž vede k tomu, že má člověk dojem, že se to děje jen jemu. A díky tomu může scházet potřebná síla společenského kapitálu, masy lidí, kteří by volali po změně. Předání pocitu osamocení lidem je mocný nástroj pro zajištění neměnnosti systému.