Už jako velmi mladý jsem míval pocit, že se nade mě dospělí povyšují. Dnes to vnímám tak, že jsem prostě jako příslušník dětské populace byl brán rodiči, ale zejména celým systémem jako občan druhé kategorie.
Povinná školní docházka mě nutila
participovat na spoustě nepříjemných aktivit, byla mi
omezována svoboda pohybu a většinu svých životních rozhodnutí jsem musel konzultovat s rodiči. Na vztahové rovině to na mě dopadalo tak, že dospělí často moje potřeby a názory nebrali příliš vážně, někdy se jim přímo vysmívali. Pocit křivdy ve mně zůstal do dneška – řada lidí si řekne, že to ti dospělí dělali pro jejich dobro a že oni sami se ve většině svých postojů mýlili, ale já si za svými názory a rozhodnutími v mnoha případech stále stojím. Považuji za hluboce nemorální to, že mi moji primární pečovatelé i stát diktovali, jak mám žít, a to ve výrazně větším rozsahu oproti tomu, jak se stát chová vůči běžným občanům.
Lze argumentovat tím, že toto opatření má za cíl chránit děti.
Trvalou újmu však působí všem, kdo v určitém věku dosáhli inteligence dospělého nebo alespoň některými aspekty svého intelektu předčili svého zákonného zástupce, a to není vůbec neobyklé vzhledem k velké interpersonální variabilitě jednotlivých aspektů inteligence a zvyšující se kvalitě vzdělání. Pevně navíc věřím i tomu, že
existuje mnoho lepších způsobů, jak děti chránit proti špatným rozhodnutím, například osvětou a budováním respektujícího vztahu. Jsem proto jednoznačně pro zrušení institutu zákonného zástupce a nutnosti věkové hranice vůbec. Věřím, že každý člověk by měl být veden k zodpovědnosti za svůj život a měl být posuzován
jako jednotlivec, nikoli na
základě své věkové (nebo jakékoli jiné) příslušnosti.