Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Nedávno jsem zahlédla reklamu České psychedelické společnosti na podporu jejich aktivit. Byla na ní fotka Stanislava Grofa a citát: „A najednou jsem porozuměl myšlence několika duchovních učitelů, že jediná revoluce, která může fungovat, je vnitřní transformace každého člověka.“ Tato kombinace mě okamžitě zaujala a ráda bych o tom vedla diskuzi. Co si o tom myslíte? :)

Přijďte pobesedovat se mnou a Gabrielou Ježkovou o svobodě i „svobodě“ ve vzdělávání; dnes v 18 hodin vystoupíme v Klatovech.

Na uměleckých školách, hlavně produkčních oborů, je jednou z důležitých části financování projektů, kterým je výhradně myšleno to z veřejných rozpočtů (státní, EU a podobně). Studenti jsou učeni, že je správně brát si tyto peníze, protože jinak své projekty neufinancují. A ještě hůř, jsou nuceni projekty během studia dokončovat – účastnit se v rámci toho investorských prezentací, které jsou placeny z daní. Studentům je vysvětleno, že peníze se přece tak jako tak rozdají, takže proč si nevzít? Co vlastně takovému studentovi zbývá? Nemít svůj projekt financován, a prodlužovat kvůli tomu další studium.

Má prezidentská funkce smysl? Ano. V prostředí, kde parlament může vychrlit jakýkoli zákon, může být prezident teoreticky rozumnou brzdou. V prostředí, kde o vině rozhodují státní zákony a soudci, přes které nejede vlak, může být prezident tím vlakem. Zkrátka v prostředí, které inherentně generuje špatná rozhodnutí, může prezident něco málo zachránit. Jako anarchokapitalisti ale usilujeme o prostředí, kde jeden centrální spasitel není potřeba, kde špatná rozhodnutí eliminují účastníci trhu sami za sebe tim, že špatná řešení prostě přestanou poptávat, když se ukážou jako (dle jejich měřítek) špatná.

Nedávno se mě kdosi zeptal, zda jsem pro legalizaci konopí pro jeho léčivé účinky; a hádejte co? Nejsem pro legalizaci konopí pro jeho léčivé účinky; jsem zastáncem plné legalizace (či dekriminalizace – záleží na názvosloví, každý tím myslí něco jiného) všech drog (včetně marihuany) bez ohledu na účinky. Není pro mě relevantní, zda tráva léčí. Vím, že se z ní vyrábějí masti; též znám nějaké huliče – ti to jako lék nepoužívají, ač si občas namlouvají, že hulení není škodlivé, ale to je jejich věc. Argumentaci zdravím sice chápu, ale vlastně mi zároveň vadí; tak trochu totiž naznačuje, že kdyby tráva zdravá nebyla, je vlastně v pořádku ji zakázat. Jenže svobodný člověk by neměl u nikoho žebrat o povolení vpravovat do svého těla cokoliv, co uzná za vhodné, i kdyby šlo o kyanid. Lidé rádi mluví o svobodě, ale když na věc přijde, tak „nějaké regulace přece potřebujeme“.

Slýcháme kolem sebe o krizi hodnot, krizi elit, krizi v politice, krizi civilizace a krizi všeho. Jsem přesvědčen, že takové řeči bychom slyšeli v každé době (historické záznamy tomu napovídají), občas k tomu přibývaly i krize v dodávkách zboží, potravinářství, stavebnictví, průmyslu – podle toho, co všechno měl na starosti stát. Kde bují socialismus, tam je krize; v ČR před rokem 1989 třeba prakticky všude, od roku 1989 ve školství, sociálním systému, zdravotnictví (tedy státních oborech) a logicky též v hodnotách, elitách, politice… Ne že by se naše „civilizace“ (jako celek) nacházela v „krizi hodnot“ (ač to někteří rádi tvrdí); běžní lidé jsou stále stejní a není v nich problém. V „krizi hodnot“ se nacházejí politici; a spíše než o „krizi“ jde o dlouhodobý stav; a to stav inherentní, nejde o selhání jednotlivých politiků; a dokud budeme mít stát, problém nezmizí.

Přijďte pobesedovat se mnou a Gabrielou Ježkovou o svobodě i „svobodě“ ve vzdělávání; dnes v 17 hodin vystoupíme v centru Makovice v Ostravě.

O naši pozornost bojují všechny firmy i politici. Naše pozornost – čas – je na osobní úrovni možná to nejcennější, co v životě máme. Už v první třídě nás ale nutí věnovat pozornost tomu, co nás třeba vůbec nezajímá, a dávají nám na vědomí, že o naší pozornosti mohou rozhodovat jiní.

Často se setkávám s překotnými nesouhlasy s libertariánskými myšlenkami. Nezřídka od lidí, kteří je nikdy předtím neslyšeli. Posluchač během vteřiny obrací oči v sloup. Dotyčný ví jistě, že by „to nefungovalo“, aniž se nad tím kdy zamyslel. Proč by to konkrétně by „to nefungovalo“ vymýšlí typicky až zpětně. To mimochodem ukazuje, že důvodem odmítnutí v takovém případě nejsou logické argumenty, ale emocionální odpor (často způsobený státní propagandou). Nemluvě o tom, že když po sekundové úvaze nad složitým tématem vymyslíme „zdrcující“ protiargument, je pravděpodobnější, že se s ním oponent už setkal a promyslel ho také, než že bychom mu právě vyvrátili něco, čím se už dlouho zabývá.

Antisystémový postoj typicky pramení z hluboké frustrace z vývoje společnosti a vlastního života. Takto založený člověk se chytne čehokoli, co jeho trápení dává vysvětlení a východisko. Oproti tomu většina prosystémově orientovaných lidí, které jsem za život potkal já osobně, měla se systémem dobrou zkušenost nebo si to alespoň myslela. Všímám si, že vést o státu dialog s někým životně frustrovaným je obvykle velmi náročné. Nejenže se každý z nás zaměřuje na úplně jiné jeho aspekty, ale zároveň mu popisované problémy obvykle nepřijdou zdaleka tak důležité. Zkušenost takového člověka je tak diametrálně od té mojí, že se skoro zdá, že každý z nás žije v úplně jiném světě. Osobně mi spoustu špatných životních zkušeností vysvětlilo právě libertariánství, které současný systém do důsledků popisuje jako byrokratický a eticky problematický nepořádek, sabotující životy mnohých.

To ovšem nic nemění na tom, že mnoho antisystémových postojů nechtěně mění společnost k horšímu, protože vychází z intuitivně správné myšlenky, která je ovšem pro stát a širší společnost naprosto nepoužitelná, a nakonec vytváří ještě větší chaos. Považuji proto za naprosto zásadní umět je od sebe rozlišit a neházet zmatené proruské aktivisty do jednoho pytle s konstruktivními kritiky současných společenských poměrů. Jakkoliv antisystémový postoj má pro řadu lidí pouze negativní konotaci, myslím si, že může vycházet z naprosto validní životní zkušenosti a že dokáže transformovat společnost tam, kde prosté reformy nestačí.

Dnes v 18 hodin budu mluvit o cestě k anarchokapitalismu v čajovně Cherubín kousek od Prahy. Do čajovny se rád vracím pro její nezvykle příjemnou atmosféru; přijďte ji také vyzkoušet!

Měl tu čest cestovat vlakem druhou třídou se třemi spolucestujícími, kteří si koupili jízdenku do první třídy, avšak České dráhy jaksi zapomněly vypravit odpovídající vagón. Nevěda o ničem, zbystřil jsem až v okamžiku, kdy začal houstnout hovor mezi výše zmíněnými a průvodčím. Průvodčí dorazil a beze slova všem rozdal nějaké papírky. První cestující se divil, že dostal jaksi málo, že běžně rozdíl mezi první a druhou třídou činí více. Na to byl poněkud zvýšeným hlasem od průvodčího zpraven, že má týdenní jízdenku, a přece může jezdit, kolikrát se mu zamane, tedy vracená částka je v pořádku. Na upozornění, že by byla na místě omluva a ne nějaká agrese, nereagoval nikterak. Druhý cestující celou věc nechápal vůbec, tázal se průvodčího, kde je na tom papírku cenový rozdíl uveden, že ho nevidí. Průvodčí se nejdříve trošinku rozčiloval, dávaje najevo otrávení z nutnosti to vysvětlovat, poté však shledal, že na papírku skutečně cenový rozdíl chybí. Tedy se jal chvíli něco operovat na svém příručním počítači, načež prohlásil, že jest to vlastně v pořádku, neboť teď už se rozdíly vracejí automaticky na účty a že je to každou chvíli jinak a že on neví.

Celou dobu se pan průvodčí choval arogantně a poněkud agresivně, omluva – byť jménem společnosti – nepřišla ani jedna, zato osočení vůči cestujícím zjevilo se nemálo. Táži se tedy svou již obvyklou otázku, skutečně potřebujeme, aby nám dopravu po kolejích zajišťoval stát? Nebo by bylo lépe nechat to na volném trhu?