Diskuse – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Já jsem vlastně asi celkem OK s nakreslením nějaké hranice mezi centrálním plánováním a „jen“ regulací, i kdyby to měla být hranice čistě pocitově vymezená. (Pokud si nemyslíte, že tu hranici máte pocitovou, zajímalo by mě, jak byste ji nakreslil.) Ostatně i já asi používám oba tyto pojmy. Nicméně je IMHO dobré si uvědomit, že nejde o dva naprosto rozdílné koncepty, a co se vztahuje k jednomu, bude se dost možná vztahovat i ke druhému.

Pořád mi to přijde věc míry. Právníci mají část svého fungování centrálně naplánované zákonem (regulací).

Kde vidíte principiální rozdíl mezi regulací a centrálním plánováním?

Ano, Cantillonův efekt lze aplikovat na BTC. Když se podíváme na současnou inflaci při block rewardu 6.25 BTC / blok, cca 6 bloků za hodinu a měnové zásobě cca 18925000 (může být neaktuální, ale tím bych inflaci jen nadhodnotil), jsme na cca 6.25*6*24*365.25/18925000 = 0.0173698811096, tedy cca 1.74% inflace. Za cca dva roky má být halving, po kterém bude toto číslo cca poloviční. (Výpočty jsou trošku zjednodušené, ale řádově by výsledky měly sedět.) Nepočítám ztracené BTC.

Banky půjčující vložená BTC mohou zvýšit množství BTC, které bude reálně v oběhu. Má ale svoje limity, které se odvíjejí od vkladů lidí, kteří bance svěří svoje BTC. V ideálním případě stáhne peníze zpět i s úroky. V neideálním případě se jí to nepodaří, a pokud se nebude hodně dařit, přijdou střadatelé o peníze, ale nezvýší se tím množství BTC v oběhu.

Potenciální jiné příčiny hospodářských cyklů – v principu souhlas.

Asi málokdo (ani tady bych si netroufl napsat „nikdo“) touží to deklarovaném centrálním plánování. Ale v realitě mezi absolutním centrálním plánováním (které tu nebylo 100% ani před 1989, protože člověk si mohl více či méně volit například co bude mít k obědu, co bude studovat apod.) a absolutním volným trhem (který tu rozhodně není) existuje mnoho stupňů šedi. V současnosti máme například centrálně plánované zdravotnictví (aspoň v základních obrysech), školství, měli jsme centrálně plánované řešení covidu apod. EU se snaží centrálně naplánovat nabíjecí konektor pro telefony a další elektroniku. To je jen pár příkladů, určitě by šlo pokračovat.

Podstatná jsou i tato někdy relativně malá rozhodnutí. Představte si dvě země, jedna začne s volným trhem a bude postupně přidávat regulace, čímž bude centrálně plánovat čím dál tím více. Druhá začne centrálně plánovaná ekonomika, ale postupně bude někdo jako Jakeš snižovat míru centrálního plánování. Pokud zůstane rétorika, dříve či později může nastat situace, kdy země deklarující se jako centrálně plánovaná bude mít centrálního plánování méně než země, která se deklaruje jako („až na výjimky“) tržní.

Vzato do důsledků, fond pojištění vkladů přesouvá rizika z jednotlivce na všechny…

Však ano, o tom je ta analogie…

To, co popisujete, by asi šlo ± aplikovat na BTC banky, které by půjčovaly peníze vkladatelů. V případě měny, která má centrální banku, která přímo cíluje inflaci, lze IMHO Cantillonův efekt aplikovat.

„Pokud někdo tímto způsobem vydělává, pak je to odměna za podstoupení rizika, že ceny toho co nakoupí za nové peníze v budoucnu naopak klesnou, nebo vyrostou méně, než odpovídá zaplaceným úrokům.“

Ony ani ty úrokové sazby nejsou čistě tržní… Navíc Cantillonův efekt se sekundárně projeví i tam, kde utrácejí ti, kdo si půjčili nové peníze.

Vydařené vs. nevydařené investice: nejde jen o počty. Některé investice mají očekávaný výnos velký, jiné mensi. Úroková sazba pak ± určuje hranici, do čeho budou lidé ještě investovat. Na tom se asi shodneme — IIUC v podstatě obhajujete zásah do úrokových sazeb tím, že to navýší investice. Proti samotnému závěru nic nenamítám. Rakouská škola ovšem říká, že ona hranice má určitý význam (napovídá, jak moc mají lidé úspor) a manipulace s ní vede k hospodářským cyklům.

Jo, užitek je interpersonálně neporovnatelný a subjektivní, takže to, co je pro jednoho velmi efektivní, může být pro druhého brutálně neefektivní. A i toto komplikuje centrální plán pro velké množství různorodých lidí.

Výběr jednoho plánu z mnoha: ano, pokud jediné kritérium bude vyšší efektivita (z hlediska zvoleného kritéria) než trh, pak těch správných řešení bude asi spousta. Ale těch nesprávných řešení bude nejspíš ještě řádově více.

Záleží, jak to uděláte. Pokud napíšete šest programů na hod kostkou a všechny spustíte, pak ano, nemáte jistotu, že jeden z nich se trefí do vašeho hodu kostkou na stole. Pokud napíšete jeden program vypisující pokaždé jedničku, jeden program vypisující dvojku, jeden program vypisující trojku, jeden program vypisující čtverku, jeden program vypisující pětku a jeden program vypisující šestku, určitě mezi nimi bude jeden, který se trefí do čísla, které vám padne na kostce, kterou hodíte na stole. (Předpokládám šestistrannou kostku očíslovanou čísly 1, 2, 3, 4, 5 a 6.)

Podobně to funguje i u loterie, jen jsem nemohl vypsat všechny kombinace, protože bych se nevlezl do limitu délky článku na stokách.

Já si myslím, že má význam rozlišovat, jestli je něco státní, případně jak moc. Soukromé ale není úplně protiklad je státnímu. Pokud je něco formálně soukromé, ale vyžaduje to privilegia od státu, pak to není moc volnotržní. A nelze ani moc tvrdit, že je to nestátní, když do toho stát strká prsty. Ve výsledku tak samotný fakt, že je něco soukromé, moc neznamená.

Příliv peněz z bank do firem – tady asi bude široká shoda. Jestli potřebují zaměstnance méně – to možná ne, tady pro vysvětlení může stačit Cantillonův efekt. Z hlediska rozvoje firem s Vámi bude ABCT souhlasit spíše v krátkém období.

Souhlasím s tou škálou. Ale asi bych současné peníze zařadil blíže socialismu než Vy:

1. K soukromým bankám: Ty so mohou konkurovat třeba v tom, kdo udělá lepší Internetové bankovnictví, ale možnosti práce s penězmi jsou stanoveny zákonem.
2. Stejně tak je stanovena zákonem povinnost přijímat státní měnu. Tím je přinejmenším ztížena měnová konkurence. Analogicky, kdybychom vybrali jednoho výrobce aut nebo telefonů a dali mu výsadní postavení (když ne přímo monopol), určitě by nás to na škále posunulo od kapitalismu k socialismu. (Nebo přesněji ke korporativismu. Tady na škále kapitalismus–socialismus může být problém, že zastánci obou pólů budou korporativismus vidět u toho druhého pólu.)
3. Trošku si tu odkážu na vlastní článek: https://stoky.urza.cz/texty/je-invaze-na-ukrajine-soukroma-2109

Souhlasím, že s definicí socialismu je to složitější. Ale to i s definicí kapitalismu. Asi se shodneme v případě extrémních forem. Pokud se ale lidé v nějakém měřítku dohodnou žít v komuně, do které všichni vstoupí dobrovolně, kam to patří? Postupně bychom se teoreticky (IMHO není moc prostor pro praktickou realizaci ve větším rozsahu) dostat do situace, kdy se kapitalismus čistě dobrovolně transformuje do socialismu, a děti se budou rodit do prostředí, kde prakticky nemají jinou možnost než se stát členem komuny. Nazýváme to ještě kapitalismem? Pokud ne, kde uděláme tu čáru? Já tady úplně jasno nemám.

Ke kuponové privatizaci: Na jednu stranu ano, příležitost byla z hlediska toho, co mohli lidé udělat. Nejsem si úplně jist, že to byla vhodná chvíle z hlediska připravenosti lidí k něčemu podobnému. Jinak si taky myslím, že tomuto systému dnes principiálně nic nebrání se prosadit, jen o něj není zájem a může ho zastavit konkurenční boj. Jen nejsem přesvědčen, že kuponová privatizace byla pro ten systém až tak dobrá příležitost.

Disclaimer: nejsem právník.

Zajímavý postřeh. Nicméně zákon zmiňuje schvalování spáchaného činu (případně vychvalování pachatele pro ten čin a odškodňování pachatele). To může být otázka vhodné formulace a případné obhajoby:

* Když budu mluvit obecně, je diskutabilní, jak moc to lze vztahovat na konkrétní případy. Ty budou mít svá specifika, kvůli kterým je schvalovat nemusím, ačkoli obecný princip bych schvaloval.
* Pojem „schvalovat“ je dost vágní. Pokud si myslím, že by něco nemělo být trestné, znamená, že to přímo schvaluju? Možná si jen nemyslím, že by to měla řešit justice, jistě ti zaneprázdění soudci budou mít na starosti důležitější věci.
* Podivení se nad výší trestu neznamená, že by ten čin neměl být trestný. Mohu třeba jen považovat za přiměřenou jinou výši trestu.

To se shodneme – pokud by dezinformace nějak magicky zmizely, bylo by to lepší. To ale není dostupné řešení. S dezinformacemi se tedy musíme nějak poprat. A centrální řešení mj. koncentruje moc. V Rusku s centrálním řešením boje proti „dezinformacím“ mají svoje zkušenosti.

Myslím, že cenzura je v souladu s demokracií, pokud si to lidé odhlasují. Že neprospívá informovanému rozhodnutí voliče, to je druhá věc s a tím souhlasím.

Hmm, měl jsem rozepsaného něco dost podobného, akorát jsem se pozastavoval nad tím, jak někteří Rusové říkají, že se stydí za to, že jsou Rusové. Jak weird je aplikovat kolektivní vinu sám na sebe…

Náklady na VŠ – tady si nejsem jist; na jednu stranu vysokoškolský učitel asi bude stát více, na druhou stranu ale některé přednášky se rozpočítají do výrazně vyššího množství studentů. Možné to je, ale až tak jasné ne.

Na jednu stranu souhlas, za 134 CZK/h najdeme spíše nějaké nadšence, někteří budou kvalitní, ale jsem si celkem jistý, že takových bude celkem málo, aby pokryli nezanedbatelnou část výuky. Na druhou stranu, pokud bych počítal s třídou o 30 lidech, vychází mi z toho, že jedna (vyučovací?) hodina pro celou třídu stojí přes 4000 CZK.

Kdybych tu částku neznal a někdo se mě zeptal, co bude z vyučovací hodiny stát kolik, nejspíš bych tipoval, že většinu budou stát mzdové náklady. Učitel je nejen přítomen na hodině, ale také se na to musí nějak připravit. Nedělá to úplně od nuly (učí opakovaně totéž), ale je asi reálné strávit třeba ještě jednou tolik času nad přípravou.

To bych se ale dostal na částku 1 000 CZK/h pro učitele, tolik ale těžko v tomto sektoru bude průměrný učitel mít. Něco tu hodně nevychází. Může to značit velkou režii. Může to značit něco jiného (třeba podceňuju náročnost přípravy.)

> prostituci, jakkoliv můžeme tvrdit, že pro většinu lidí (ale opět, ne pro každého) by se jednalo o něco nedůstojného.

On to bude asi i ten důvod, proč většina lidí (ale ne všichni) prostituci neprovozují :)

Neefektivita se může objevit i ve volnotržní organizaci, a to i v malé. Dokud je závislá na zákaznících, kteří platí, protože chtějí produkt/služby, je to určitý tlak na efektivitu, který stát nemá.

Velká firma může do jisté míry si dovolit kompenzovat neefektivitu v jedné oblasti efektivitou v jiné oblasti, ale jen omezeně, a i tady je motivace to řešit. Stát je pořád někde jinde.

Cesta deregulace asi nebude pro libertariána zrovna kontroverzní :)

Deregulace prvně pro malé – tady čtu dvě různé interpretace:

a. Priorita v deregulaci bude záviset na tom, co víc ulehčí malým. Pro mě za mě… Teda pokud to bude hrubý guideline; pokud by se to mělo dodržovat striktně, mohla by se z toho velmi snadno stát brzda deregulací, protože by každou deregulaci musela důkladně posoudit komise…

b. Některé regulace se zruší malým, ale velkým na nějakou dobu ještě zůstanou. Je to jako ty daňové úlevy velkým, jen to míří na malé. Asi stále lepší než žádná deregulace, ale přijde mi to jako taková podivná varianta s potenciálně nečekanými dopady. Možná by velké firmy začaly vytvářet hromady dceřinných společností nebo něco podobného, aby působily jako hromada malých firem. Pokud by se tomu stát snažil bránit, mohlo by to snadno dopadnout právě na ty malé firmy, které by musely dokazovat, že nejsou jen zástěrka pro velkou firmu.

Daňové zvýhodnění velkých – asi chápu oba pohledy. Radši bych při stejném výběru daní viděl rovnoměrnější rozložení. Pragmaticky vzato, volba je často o tom, jestli firma bude danit méně než konkurenti, nebo půjde do zahraničí.

Politické výhody velkých – rozhodně nejsem proti jejich omezení. Problém je v tom, že to nemá rychlé a snadné řešení. Ty výhody neplynou z jednoho zákona, který bych mohl zrušit, jen co se dostanu do sněmovny. (Čistě hypoteticky; kandidovat neplánuju.) Možná by to šlo omezit nějakým zákonem, nicméně v praxi bych čekal buď neúčinný zákon, který jen přidá byrokracii, nebo zákon, který velkou část soukromého sektoru zabije. Takže snahu o omezení, dokud tu je silný stát, vidím jako v lepším případě neúčinnou.

Když na Moravě založím firmu a v Čechách udělám pobočku, je to už nadnárodní korporace?

Vzhledem k tomu, že mnohé právní normy se musejí následně implementovat v jednotlivých státech, jde spíše o rozmanitost ve sjednocování…

Na pustém ostrově vás nikdo nezabije ani neokrade. To jsou ta negativní práva, která zůstávají zachována, tedy negativní právo na život a majetek. Pokud na pustém ostrově nechcete mluvit o právech, nebudu se hádat, můžete to nazvat jinak.

Ten zbrojní průkaz je trochu extrém. Sám o sobě není omezením negativního práva na zbraň, spíše naopak – snižuje ono omezení.

Puštění partnera k hospitalizovanému: Striktně vzato jde o pozitivní právo. Na volném trhu by nejspíš nemocnice rozhodovaly na základě pokynů hospitalizovaného. (Mimochodem, není to problém spíše u poskytování informací? Návštěvy problém nebývají ani mimo rodinu.) Že státní nemocnice mohou být trochu zkostnatělé, není takovým překvapením. Libertariánské řešení by bylo odstátnit zdravotnictví a nechat to na soukromých subjektech. Což je ale na dlouho. Než se to povede, nemám nic proti tomu, aby šlo rozšířit okruh oprávněných osob různými způsoby, včetně homosvazku. Ať se to ideálně týká pouze státních zdravotnických zařízení, a soukromníci nechť to řeší smluvně.

Adopce – on to v principu není o nic větší problém než u biologických rodičů. Když dítěti rozšíříme okruh potenciálních adoptivních rodičů, nevzniká tím nový problém. Jen adoptivní rodiče (se všemi výhodami a problémy) mohou být vybráni z širší množiny, a aspoň teoreticky to může znamenat vyšší šance opuštění dětského domova.

Jsou samozřejmě věci, které bych bral jako přes čáru. To jsou třeba dotace Prague Pride. Ať se to klidně koná, jen ne z peněz daňových poplatníků. (Na druhou stranu, nechci odsuzovat účastníky dotované PP – ale to by už asi byla jiná debata.) Toto ale není proti rovnoprávnosti, stejně bych byl se stavěl i případě nějaké teoretické Straight Pride. U samotného manželství ale nevidím nějaká až tak zásadně pozitivní práva, možná tak ten vdovský důchod. Ve většině oblastí bych ale řekl, že to má blíž těm zbrojním průkazům než Prague Pride.

K užití ideové podpory a následnému nelibertariánskému chování – IMHO tomu nelze 100% zabránit. Snažím se být upřímný a neznít jako někdo, kdo podpoří cokoliv pro tuto skupinu. Ať je třeba při adopci zohledněno, kdo adoptuje (pak má homopár nejspíš výhodu oproti jednotlivcům, byť může mít nevýhodu oproti heteropáru), a to z hlediska zájmů dítěte. Podobně se u antivaxerům snažím vysvětlit, že mi jde o negativní právo, nikoli o pozitivní právo být kýmkoli přijat. Včetně praktických důsledků.

Chtít deklaraci – dost záleží na kontextu. Rozhodně toto prakticky nemůže deklarovat celá skupina. Může to deklarovat nějaká organizace, a chtít podobnou deklaraci může mít smysl v politice. Jinde si to moc představit neumím.

Z pohledu ankapu tyto definice mají praktický význam – jde o dělicí čáru, kde u pozitivních práv je (narozdíl od negativních) shoda, že bychom je měli respektovat.

Pokud Vám dává smysl jiné dělení, nemám v principu nic proti. Jen mi přijde praktické se nesnažit recyklovat již zavedené pojmy, které dost možná někdo pochopí jinak.

Pokud používáme pojmy pozitivní/negativní práva stejně, nelze změnou formulace jednu skupinu převést na jinou, aniž by se změnil význam. Zkuste si na to aplikovat ten test pustým ostrovem. Pokud vyjde jinak, jde o změnu obsahovou, nejen formulační. Pokud vyjde stejně, pak to v obou případech spadá do stejné skupiny.

Právo na soukromé vlastnictví hmotných statků přímo neznamená, že ostatní musejí něco konat k jeho zajištění. Pouze se musejí něčeho zdržet, ačkoli to v této formulaci není explicitně uvedeno. Test pustým ostrovem: Na pustém ostrově toto právo budu mít neomezené, je to tedy negativní právo.

Samozřejmě můžete používat i jinou definici pozitivních a negativních práv (pak může být možné pozitivní právo bez obsahové změny převést na negativní), ale tady to spíše povede k nedorozuměním.

Na pustém ostrově ta pravá nemají velký praktický význam, ale teoreticky se o nich bavit můžeme. Použít pustý ostrov pro myšlený experiment, na kterým něco ukážu, mi přijde OK.

Pozitivní vs. negativní již dávno není jen věcí subjektivního hodnocení, ostatně se zkuste nechat otestovat na nějakou nemoc, výsledek pozitivní/negativní patrně budete hodnotit přesně opačně.

Negativní právo (negativně vymezené právo) znamená, že vám něco nesmí být upřeno, aniž by to někdo musel aktivně zajišťovat. Je tedy vymezeno negativní akcí (nekonáním nějaké akce).

Pozitivní právo (pozitivně vymezené právo) naopak vyžaduje z principu věci konání třetí strany, nějakou pozitivní akci.

Na rozlišení lze použít test pustým ostrovem. Na pustém ostrově máte s trochou zjednodušení zajištěna všechna negativní práva (nikdo vás nezabije, nikdo vás neokrade, nikdo vám nebude bránit v žádném slovním projevu, nikdo vám nebude bránit ve vzdělání, …), ale žádné pozitivní právo (nikdo vás nebude vzdělávat, nikdo vám neposkytne zdravotní péči).