Diskuse – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Tak uznávám, že občas je to dost tenký led. V principu nejsem zastáncem toho, aby měly homopáry možnost uzavřít přesně takové manželství, jaké dnes mohou uzavřít heteropáry — ale ne proto, že bych byl proti homopárům, ale protože mám určité výhrady k instituci státního manželství. Ideální by za mě bylo úplné odstátnění této instituce. Pokud se ale budeme dívat na praktickou cestu, rozšíření manželství na homopáry (ať už se tomu bude říkat jakkoli) mi přijde jako dobrý krok kupředu. Jak moc omezuje něčí manželství negativní práva ostatních lidí? Řekl bych, že naprosto marginálně.

Můžete si představit, že by stát vydával třeba zbrojní průkazy jen bílým. Právo dostat vystavený zbrojní průkaz je striktně vzato pozitivní právo (někdo jiný pro to musí něco vykonat, a jeho činnost je financovaná z daní), které ale slouží k tomu, aby nám stát méně omezoval negativní práva. Nicméně prakticky je to naprosto marginální problém ve srovnání s tím, že část obyvatel nemůže kvůli rase držet zbraň. Ano, teoreticky puritání mohou namítat (podobně jako u sjednocení sazeb DPH na sazbě o ždibec vyšší než nejnižší), prakticky mi to přijde jako pragmatický kompromis.

V neposlední řadě: To, že budu pro nějaký pragmatický kompromis, mi neznemožňuje mluvit o ideálním řešení. To mohu i nadále a snažím se o to. Myslím, že přijetí pragmatického kompromisu přinese i to, že člověk není tolik vnímán jako snílek odtržený od reality.

Otázkou je, jaké pozitivní právo by mohl libertarián hájit, byť by šlo jen o rozšíření na menšiny. U čistě pozitivních práv mi to moc nedává smysl.

Jsou ale situace, kdy máme balíčky pozitivních a negativních práv. Je právo vstoupit do manželství pozitivním právem? Z určitého pohledu ano (bereme-li to jako manželství uznávané nějakou institucí). Zároveň si ale tato instituce (stát) uzurpuje některá negativní práva, která částečně vrátí skrze státem uznané manželství. Zlepšovat to jde z obou stran (stát si uzurpuje méně práv / stát tato práva částečně vrátí větší části populace) a nejde to proti sobě. Zvlášť u záležitostí, kde kompletně libertariánské řešení je v nedohlednu, mi přijde snaha o zlepšení na obou stranách jako dost smysluplná.

A ano, může to být ještě komplikovanější. Když zůstaname u toho manželství, váží se na to nějaká pozitivní práva, třeba nějaké příspěvky jako vdovský důchod.

Nakonec si myslím, že to má vliv i na vnímání libertariánství nelibertariány. (To samozřejmě není dobrý důvod pro změnu názoru, může to být důvod pro akcentování některých témat.) Libertariánské postoje pak budou lákavější nejen pro tyto menšiny (které se pak nemusejí přidávat k extrémním progresivcům), ale i pro ostatní, kteří více uvidí, že to není jen o penězích. Pro jistotu opakuju: měnit kvůli tomu svoje postoje mi přijde špatné, měnit kvůli tomu způsob komunikace mi přijde OK.

Jaký je vlastně rozdíl mezi ideologií a filozofií? Přijde mi, že tato slova jsou přinejmenším jednosměrně zaměnitelná, ale ideologie má z nějakého asi historického důvodu negativní zabarvení.

Centrismus: Jsme levičáci, ale stydíme se to říct nahlas.

IMHO je to trošku naopak: Lack of orders je absence (centrálních) rozkazů. Lack of order je absence (jakéhokoliv) pořádku.

Klasika – lack of orders vs. lack of order…

Možná ne, a popravdě nevím přesně ten návrh, nicméně dovedu si představit scénář, kdy se někdo ve škole rozhodl, že se připraví na variantu povinné matematiky. Z hlediska dosažení nějaké rozumné úspěšnosti studentů u maturit to může dávat smysl, ale vedlejší dopady… popisuje článek.

Taky je otázka, jak moc školy musí být připraveny na to,než někdo bude z matematiky chtít maturovat z vlastního rozhodnutí. Na cukrářské škole jich moc nečekám, nicméně může tu být nějaké nařízení, které to to vynutí.

Toto lze z části řešit i z jiné strany, dokud formální vzdělání není vyžadováno zákonem. Projel jsem pár nabídek na cukráře, formální vzdělání vyžadovali u jedné.

Ve výsledku tak v některých případech stav formálního vzdělání není nutně až takový problém – ano, financuje se to z daní, ale jinak tomu lze normálně konkurovat.

Rozumím, že dítě ve druhé třídě takto nebude reagovat samo od sebe. Ake možná to lze využít jako příležitost a ukázat tuto reakci dítěti.

(Ano, vím, za klávesnicí se mi to snadno píše…)

Ad cetka – ona je to zase forma kontroly, že všechny peníze šly do kasičky. Neříkám, že je kdovíjak efektivní, ale chápu, pokud si to někdo vezme jen kvůli tomu. Já bych asi radši přispěl (kdy už) na účet, ale to zase nemusí být dobrá rada pro sedmileté/osmileté děti.

Na druhou stranu to lze vzít i jako příležitost učit děti vhodně reagovat:

„Řekněte mi konkrétněji, na co ty peníze půjdou. Pokud mi to přijde smysluplné, dám třeba i řádově víc. Pokud ne, nedám nic.“

U daní tento luxus nemáte…

Pokud to je všechno, co se o tom děti dozvěděly, blíží se to z mnoha hledisek daním. Ale dobrovolné to je.

A chlubit se nezaplacením daně bude asi společensky akceptovanější než chlubit se nepřispěním. (Nemluvím o samotném (ne)aktu. Nepřispět bude asi společensky akceptovanější než se tím chlubit…)

Ono to dost úzce souvisí. I stoly na prodej v důsledku budou řešit moje osobní věci, jako třeba tu židli.

A. Oba si vyrobíme stůl i židli.
B. Jeden naučí pořádně dělat stoly, druhý se naučí pořádně dělat židle. Následně směníme stůl a židli. Díky specializací budou kvalitnější.

Nevidím důvod se na A a B dívat zásadně odlišně. Analogicky nevidím důvod se stavět jinak k výrobním prostředkům použitým ve scénáři A a B.

Když vyrábíte stůl pro sebe, tak šetříte peníze, za které byste to outsourcoval. (Druhá věc je, co vyjde levněji.) Takže i tady by to mohl být soukromý majetek.

Mohli bychom jít dál – když si čistíte zuby, kartáček používáte na to, abyste ušetřil u zubaře. Nebo abyste si nemusel najímat někoho, kdo vám ty zuby vyčistí… Ve výsledku i vlastnictví kartáčku přináší peníze.

No, nevím. Je fakt, že armáda reálně nemá moc viditelných úspěchů v historii. V principu ale může samotná její existence mít preventivní dopad, a těžko vyhodnotíme, zda/kolik útoků díky armádě ani nevznikko.

Na druhou stranu je ale taky otázka, jestli by případně nesly řešit nějak levněji a efektivněji než armádou, kterou máme.

Ve výsledku tak stěží bude existovat nějaký ultimátní argument na jednu či druhou stranu.

Díky za další příklad. Nepřekvapuje mě to. Ale i kdyby lidé byli dokonale čestní, nemyslím si, že by dotace na kulturu byly přínosné.

Asi chápu pointu, ale přijde mi to už jako trochu silná slova. V principu souhlasím, že pokud bude někdo brát peníze všem (tj. i oponentům) a vybrané peníze rozdělovat mezi podporovatele Jediného Správného Názoru, může to přinést výsledky podobné cenzuře, ačkoli formálně každý může říkat co chce. Ale podobně jako dnešní stav nenazvu čistým socialismem, nenazvu to ani cenzurou, ačkoli určité rysy obojího to má.

Pokud považujete za vyvrácení i jediný případ, pak z toho IMHO plyne, se nic než dokonalé řešení nepřijímáte.

S požadavkem na dokonalost jste přišel vy, ve vašem prvním příspěvku.

Jo. Ale o tom jsem nepsal.

Myslíte, že ta komise bude dokonalá? Protože pokud ne, pak se též budou objevovat nedocenění umělci. Ve výsledku to pak nebude vaše kritérium splňovat.

Ono je totiž IMHO nemožné dosáhnout toho, aby všichni umělci byli včas doceněni.

Vy se věnujete výtvarnému umění, že? Pokud děláte něco, co bude doceněno (snad) až časem, a někdo si toho všimne, může do toho investovat už dnes, a riziko převzít. To je krása tolik nenáviděné spekulace…

A jak byste to chtěl řešit? Pokud budete umění dotovat, můžete buď vybírat, koho zadotujete (pak ale máte v principu stejný problém – ne vždy se trefíte; dokonce bych čekal, že ten problém bude častější), nebo můžete dotovat každou mazanici, o které někdo prohlašuje, že je to umění.

Ona souvislost celkového finančního ohodnocení a kvality umění je problematická z principu: Kvalita je z principu subjektivní, zatímco pokud umělec zveřejní výpis z účtu, všichni tam asi uvidíme stejná objektivní čísla… Celkové finanční ohodnocení tedy souvisí i s tím, kolik lidí bude to umění považovat za kvalitní.

Víceméně jste k teoretickému článku poskytla praktickou zkušenost. Díky!

Nikoli. Z toho vyplývá, že ne všechno je doceněno hned. Neznamená to, že dotace jsou způsob, jak to obecně vyřešit, a už vůbec to neznamená, že to stojí řešit za tu cenu. Přičemž cena nemusí být jen o penězích. Můžeme za kulturu kompletně bez dotací utratit stejně, jako dnes utrácíme za dotovanou kulturu (včetně dotací), ale výsledek může být úplně jinde.

No, asi jo, ale přijde mi to až moc abstraktní. Nemám problém s mírou abstrakce, ale hodily by se k tomu občas konkrétní příklady.

Jako ano, otázka je, jaký má být závěr. Je-li to „dejme si pozor, aby se liberalizace týkala i malých ryb“, nemám nic proti. Na druhou stranu, kdyby to mělo znamenat, že na každou liberalizaci uděláme komisi, která naplánuje pětiletku, je to spíše způsob, jak (nezávisle na úmyslu) nakonec neudělat nic.

Pokud lidé budou utrácet zejména ve svém okolí, možná ke mě peníze Vídeňáka doputují rychleji než peníze Pražáka. Pro vás by určitě (při znalosti bydliště) šlo najít podobný příklad.

No nevím. V propletené síti dodavatelských vztahů těžko říct, dost možná by velká část peněz následně putovala zase někam do zahraničí. Ale přijde mi to jako jedna z posledních věcí, co na tom řešit…

I pokud byste bydlel uprostřed Slovenska, budete mít některé části zahraničí blíž než některé části Slovenska…