Diskuse – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Myslím, že cenzura je v souladu s demokracií, pokud si to lidé odhlasují. Že neprospívá informovanému rozhodnutí voliče, to je druhá věc s a tím souhlasím.

Hmm, měl jsem rozepsaného něco dost podobného, akorát jsem se pozastavoval nad tím, jak někteří Rusové říkají, že se stydí za to, že jsou Rusové. Jak weird je aplikovat kolektivní vinu sám na sebe…

Náklady na VŠ – tady si nejsem jist; na jednu stranu vysokoškolský učitel asi bude stát více, na druhou stranu ale některé přednášky se rozpočítají do výrazně vyššího množství studentů. Možné to je, ale až tak jasné ne.

Na jednu stranu souhlas, za 134 CZK/h najdeme spíše nějaké nadšence, někteří budou kvalitní, ale jsem si celkem jistý, že takových bude celkem málo, aby pokryli nezanedbatelnou část výuky. Na druhou stranu, pokud bych počítal s třídou o 30 lidech, vychází mi z toho, že jedna (vyučovací?) hodina pro celou třídu stojí přes 4000 CZK.

Kdybych tu částku neznal a někdo se mě zeptal, co bude z vyučovací hodiny stát kolik, nejspíš bych tipoval, že většinu budou stát mzdové náklady. Učitel je nejen přítomen na hodině, ale také se na to musí nějak připravit. Nedělá to úplně od nuly (učí opakovaně totéž), ale je asi reálné strávit třeba ještě jednou tolik času nad přípravou.

To bych se ale dostal na částku 1 000 CZK/h pro učitele, tolik ale těžko v tomto sektoru bude průměrný učitel mít. Něco tu hodně nevychází. Může to značit velkou režii. Může to značit něco jiného (třeba podceňuju náročnost přípravy.)

> prostituci, jakkoliv můžeme tvrdit, že pro většinu lidí (ale opět, ne pro každého) by se jednalo o něco nedůstojného.

On to bude asi i ten důvod, proč většina lidí (ale ne všichni) prostituci neprovozují :)

Neefektivita se může objevit i ve volnotržní organizaci, a to i v malé. Dokud je závislá na zákaznících, kteří platí, protože chtějí produkt/služby, je to určitý tlak na efektivitu, který stát nemá.

Velká firma může do jisté míry si dovolit kompenzovat neefektivitu v jedné oblasti efektivitou v jiné oblasti, ale jen omezeně, a i tady je motivace to řešit. Stát je pořád někde jinde.

Cesta deregulace asi nebude pro libertariána zrovna kontroverzní :)

Deregulace prvně pro malé – tady čtu dvě různé interpretace:

a. Priorita v deregulaci bude záviset na tom, co víc ulehčí malým. Pro mě za mě… Teda pokud to bude hrubý guideline; pokud by se to mělo dodržovat striktně, mohla by se z toho velmi snadno stát brzda deregulací, protože by každou deregulaci musela důkladně posoudit komise…

b. Některé regulace se zruší malým, ale velkým na nějakou dobu ještě zůstanou. Je to jako ty daňové úlevy velkým, jen to míří na malé. Asi stále lepší než žádná deregulace, ale přijde mi to jako taková podivná varianta s potenciálně nečekanými dopady. Možná by velké firmy začaly vytvářet hromady dceřinných společností nebo něco podobného, aby působily jako hromada malých firem. Pokud by se tomu stát snažil bránit, mohlo by to snadno dopadnout právě na ty malé firmy, které by musely dokazovat, že nejsou jen zástěrka pro velkou firmu.

Daňové zvýhodnění velkých – asi chápu oba pohledy. Radši bych při stejném výběru daní viděl rovnoměrnější rozložení. Pragmaticky vzato, volba je často o tom, jestli firma bude danit méně než konkurenti, nebo půjde do zahraničí.

Politické výhody velkých – rozhodně nejsem proti jejich omezení. Problém je v tom, že to nemá rychlé a snadné řešení. Ty výhody neplynou z jednoho zákona, který bych mohl zrušit, jen co se dostanu do sněmovny. (Čistě hypoteticky; kandidovat neplánuju.) Možná by to šlo omezit nějakým zákonem, nicméně v praxi bych čekal buď neúčinný zákon, který jen přidá byrokracii, nebo zákon, který velkou část soukromého sektoru zabije. Takže snahu o omezení, dokud tu je silný stát, vidím jako v lepším případě neúčinnou.

Když na Moravě založím firmu a v Čechách udělám pobočku, je to už nadnárodní korporace?

Vzhledem k tomu, že mnohé právní normy se musejí následně implementovat v jednotlivých státech, jde spíše o rozmanitost ve sjednocování…

Na pustém ostrově vás nikdo nezabije ani neokrade. To jsou ta negativní práva, která zůstávají zachována, tedy negativní právo na život a majetek. Pokud na pustém ostrově nechcete mluvit o právech, nebudu se hádat, můžete to nazvat jinak.

Ten zbrojní průkaz je trochu extrém. Sám o sobě není omezením negativního práva na zbraň, spíše naopak – snižuje ono omezení.

Puštění partnera k hospitalizovanému: Striktně vzato jde o pozitivní právo. Na volném trhu by nejspíš nemocnice rozhodovaly na základě pokynů hospitalizovaného. (Mimochodem, není to problém spíše u poskytování informací? Návštěvy problém nebývají ani mimo rodinu.) Že státní nemocnice mohou být trochu zkostnatělé, není takovým překvapením. Libertariánské řešení by bylo odstátnit zdravotnictví a nechat to na soukromých subjektech. Což je ale na dlouho. Než se to povede, nemám nic proti tomu, aby šlo rozšířit okruh oprávněných osob různými způsoby, včetně homosvazku. Ať se to ideálně týká pouze státních zdravotnických zařízení, a soukromníci nechť to řeší smluvně.

Adopce – on to v principu není o nic větší problém než u biologických rodičů. Když dítěti rozšíříme okruh potenciálních adoptivních rodičů, nevzniká tím nový problém. Jen adoptivní rodiče (se všemi výhodami a problémy) mohou být vybráni z širší množiny, a aspoň teoreticky to může znamenat vyšší šance opuštění dětského domova.

Jsou samozřejmě věci, které bych bral jako přes čáru. To jsou třeba dotace Prague Pride. Ať se to klidně koná, jen ne z peněz daňových poplatníků. (Na druhou stranu, nechci odsuzovat účastníky dotované PP – ale to by už asi byla jiná debata.) Toto ale není proti rovnoprávnosti, stejně bych byl se stavěl i případě nějaké teoretické Straight Pride. U samotného manželství ale nevidím nějaká až tak zásadně pozitivní práva, možná tak ten vdovský důchod. Ve většině oblastí bych ale řekl, že to má blíž těm zbrojním průkazům než Prague Pride.

K užití ideové podpory a následnému nelibertariánskému chování – IMHO tomu nelze 100% zabránit. Snažím se být upřímný a neznít jako někdo, kdo podpoří cokoliv pro tuto skupinu. Ať je třeba při adopci zohledněno, kdo adoptuje (pak má homopár nejspíš výhodu oproti jednotlivcům, byť může mít nevýhodu oproti heteropáru), a to z hlediska zájmů dítěte. Podobně se u antivaxerům snažím vysvětlit, že mi jde o negativní právo, nikoli o pozitivní právo být kýmkoli přijat. Včetně praktických důsledků.

Chtít deklaraci – dost záleží na kontextu. Rozhodně toto prakticky nemůže deklarovat celá skupina. Může to deklarovat nějaká organizace, a chtít podobnou deklaraci může mít smysl v politice. Jinde si to moc představit neumím.

Z pohledu ankapu tyto definice mají praktický význam – jde o dělicí čáru, kde u pozitivních práv je (narozdíl od negativních) shoda, že bychom je měli respektovat.

Pokud Vám dává smysl jiné dělení, nemám v principu nic proti. Jen mi přijde praktické se nesnažit recyklovat již zavedené pojmy, které dost možná někdo pochopí jinak.

Pokud používáme pojmy pozitivní/negativní práva stejně, nelze změnou formulace jednu skupinu převést na jinou, aniž by se změnil význam. Zkuste si na to aplikovat ten test pustým ostrovem. Pokud vyjde jinak, jde o změnu obsahovou, nejen formulační. Pokud vyjde stejně, pak to v obou případech spadá do stejné skupiny.

Právo na soukromé vlastnictví hmotných statků přímo neznamená, že ostatní musejí něco konat k jeho zajištění. Pouze se musejí něčeho zdržet, ačkoli to v této formulaci není explicitně uvedeno. Test pustým ostrovem: Na pustém ostrově toto právo budu mít neomezené, je to tedy negativní právo.

Samozřejmě můžete používat i jinou definici pozitivních a negativních práv (pak může být možné pozitivní právo bez obsahové změny převést na negativní), ale tady to spíše povede k nedorozuměním.

Na pustém ostrově ta pravá nemají velký praktický význam, ale teoreticky se o nich bavit můžeme. Použít pustý ostrov pro myšlený experiment, na kterým něco ukážu, mi přijde OK.

Pozitivní vs. negativní již dávno není jen věcí subjektivního hodnocení, ostatně se zkuste nechat otestovat na nějakou nemoc, výsledek pozitivní/negativní patrně budete hodnotit přesně opačně.

Negativní právo (negativně vymezené právo) znamená, že vám něco nesmí být upřeno, aniž by to někdo musel aktivně zajišťovat. Je tedy vymezeno negativní akcí (nekonáním nějaké akce).

Pozitivní právo (pozitivně vymezené právo) naopak vyžaduje z principu věci konání třetí strany, nějakou pozitivní akci.

Na rozlišení lze použít test pustým ostrovem. Na pustém ostrově máte s trochou zjednodušení zajištěna všechna negativní práva (nikdo vás nezabije, nikdo vás neokrade, nikdo vám nebude bránit v žádném slovním projevu, nikdo vám nebude bránit ve vzdělání, …), ale žádné pozitivní právo (nikdo vás nebude vzdělávat, nikdo vám neposkytne zdravotní péči).

Tak uznávám, že občas je to dost tenký led. V principu nejsem zastáncem toho, aby měly homopáry možnost uzavřít přesně takové manželství, jaké dnes mohou uzavřít heteropáry — ale ne proto, že bych byl proti homopárům, ale protože mám určité výhrady k instituci státního manželství. Ideální by za mě bylo úplné odstátnění této instituce. Pokud se ale budeme dívat na praktickou cestu, rozšíření manželství na homopáry (ať už se tomu bude říkat jakkoli) mi přijde jako dobrý krok kupředu. Jak moc omezuje něčí manželství negativní práva ostatních lidí? Řekl bych, že naprosto marginálně.

Můžete si představit, že by stát vydával třeba zbrojní průkazy jen bílým. Právo dostat vystavený zbrojní průkaz je striktně vzato pozitivní právo (někdo jiný pro to musí něco vykonat, a jeho činnost je financovaná z daní), které ale slouží k tomu, aby nám stát méně omezoval negativní práva. Nicméně prakticky je to naprosto marginální problém ve srovnání s tím, že část obyvatel nemůže kvůli rase držet zbraň. Ano, teoreticky puritání mohou namítat (podobně jako u sjednocení sazeb DPH na sazbě o ždibec vyšší než nejnižší), prakticky mi to přijde jako pragmatický kompromis.

V neposlední řadě: To, že budu pro nějaký pragmatický kompromis, mi neznemožňuje mluvit o ideálním řešení. To mohu i nadále a snažím se o to. Myslím, že přijetí pragmatického kompromisu přinese i to, že člověk není tolik vnímán jako snílek odtržený od reality.

Otázkou je, jaké pozitivní právo by mohl libertarián hájit, byť by šlo jen o rozšíření na menšiny. U čistě pozitivních práv mi to moc nedává smysl.

Jsou ale situace, kdy máme balíčky pozitivních a negativních práv. Je právo vstoupit do manželství pozitivním právem? Z určitého pohledu ano (bereme-li to jako manželství uznávané nějakou institucí). Zároveň si ale tato instituce (stát) uzurpuje některá negativní práva, která částečně vrátí skrze státem uznané manželství. Zlepšovat to jde z obou stran (stát si uzurpuje méně práv / stát tato práva částečně vrátí větší části populace) a nejde to proti sobě. Zvlášť u záležitostí, kde kompletně libertariánské řešení je v nedohlednu, mi přijde snaha o zlepšení na obou stranách jako dost smysluplná.

A ano, může to být ještě komplikovanější. Když zůstaname u toho manželství, váží se na to nějaká pozitivní práva, třeba nějaké příspěvky jako vdovský důchod.

Nakonec si myslím, že to má vliv i na vnímání libertariánství nelibertariány. (To samozřejmě není dobrý důvod pro změnu názoru, může to být důvod pro akcentování některých témat.) Libertariánské postoje pak budou lákavější nejen pro tyto menšiny (které se pak nemusejí přidávat k extrémním progresivcům), ale i pro ostatní, kteří více uvidí, že to není jen o penězích. Pro jistotu opakuju: měnit kvůli tomu svoje postoje mi přijde špatné, měnit kvůli tomu způsob komunikace mi přijde OK.

Jaký je vlastně rozdíl mezi ideologií a filozofií? Přijde mi, že tato slova jsou přinejmenším jednosměrně zaměnitelná, ale ideologie má z nějakého asi historického důvodu negativní zabarvení.

Centrismus: Jsme levičáci, ale stydíme se to říct nahlas.

IMHO je to trošku naopak: Lack of orders je absence (centrálních) rozkazů. Lack of order je absence (jakéhokoliv) pořádku.

Klasika – lack of orders vs. lack of order…

Možná ne, a popravdě nevím přesně ten návrh, nicméně dovedu si představit scénář, kdy se někdo ve škole rozhodl, že se připraví na variantu povinné matematiky. Z hlediska dosažení nějaké rozumné úspěšnosti studentů u maturit to může dávat smysl, ale vedlejší dopady… popisuje článek.

Taky je otázka, jak moc školy musí být připraveny na to,než někdo bude z matematiky chtít maturovat z vlastního rozhodnutí. Na cukrářské škole jich moc nečekám, nicméně může tu být nějaké nařízení, které to to vynutí.

Toto lze z části řešit i z jiné strany, dokud formální vzdělání není vyžadováno zákonem. Projel jsem pár nabídek na cukráře, formální vzdělání vyžadovali u jedné.

Ve výsledku tak v některých případech stav formálního vzdělání není nutně až takový problém – ano, financuje se to z daní, ale jinak tomu lze normálně konkurovat.

Rozumím, že dítě ve druhé třídě takto nebude reagovat samo od sebe. Ake možná to lze využít jako příležitost a ukázat tuto reakci dítěti.

(Ano, vím, za klávesnicí se mi to snadno píše…)

Ad cetka – ona je to zase forma kontroly, že všechny peníze šly do kasičky. Neříkám, že je kdovíjak efektivní, ale chápu, pokud si to někdo vezme jen kvůli tomu. Já bych asi radši přispěl (kdy už) na účet, ale to zase nemusí být dobrá rada pro sedmileté/osmileté děti.

Na druhou stranu to lze vzít i jako příležitost učit děti vhodně reagovat:

„Řekněte mi konkrétněji, na co ty peníze půjdou. Pokud mi to přijde smysluplné, dám třeba i řádově víc. Pokud ne, nedám nic.“

U daní tento luxus nemáte…

Pokud to je všechno, co se o tom děti dozvěděly, blíží se to z mnoha hledisek daním. Ale dobrovolné to je.

A chlubit se nezaplacením daně bude asi společensky akceptovanější než chlubit se nepřispěním. (Nemluvím o samotném (ne)aktu. Nepřispět bude asi společensky akceptovanější než se tím chlubit…)

Ono to dost úzce souvisí. I stoly na prodej v důsledku budou řešit moje osobní věci, jako třeba tu židli.

A. Oba si vyrobíme stůl i židli.
B. Jeden naučí pořádně dělat stoly, druhý se naučí pořádně dělat židle. Následně směníme stůl a židli. Díky specializací budou kvalitnější.

Nevidím důvod se na A a B dívat zásadně odlišně. Analogicky nevidím důvod se stavět jinak k výrobním prostředkům použitým ve scénáři A a B.

Když vyrábíte stůl pro sebe, tak šetříte peníze, za které byste to outsourcoval. (Druhá věc je, co vyjde levněji.) Takže i tady by to mohl být soukromý majetek.

Mohli bychom jít dál – když si čistíte zuby, kartáček používáte na to, abyste ušetřil u zubaře. Nebo abyste si nemusel najímat někoho, kdo vám ty zuby vyčistí… Ve výsledku i vlastnictví kartáčku přináší peníze.

No, nevím. Je fakt, že armáda reálně nemá moc viditelných úspěchů v historii. V principu ale může samotná její existence mít preventivní dopad, a těžko vyhodnotíme, zda/kolik útoků díky armádě ani nevznikko.

Na druhou stranu je ale taky otázka, jestli by případně nesly řešit nějak levněji a efektivněji než armádou, kterou máme.

Ve výsledku tak stěží bude existovat nějaký ultimátní argument na jednu či druhou stranu.