Diskuse – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

1. V bezstátní společnosti je to v pohodě. Tam z manželství nic neplyne, tudíž právo nemusíte příliš rozlišovat.

2. Ano, obrazně řečeno můžeme počítat domácí mazlíčky do rodiny, nikoliv právně.
Chápeme jistý rozdíl v hodnotě vztahu: heteropohlavní pár (s potenciálem plodit děti), homopohlavní pár (který tento potenciál má vždy nulový, proto má jiný právní rámec), pár se zvířetem (nepotřebuje právní rámec, ale i tento vztah vyjadřuje jistou hodnotu)
Pro stejnopohlavní páry máme jiný právní rámec, který by potřeboval rozšířit.

3. Rozlišovat bychom měli především v souladu s přírodními zákony a zdravým logickým úsudkem.

Ke vztahům sourozenců: Pokud by se to právo rozšířilo, tak byste se možná divil, kolik lidí by toto využívalo. Tito lidé už sice tvoří rodinu tím, že jsou pokrevně příbuzní, ale mohli by využívat práva, která jsou jim nyní zcela bezdůvodně upírána. Institut "registrovaného partnerství" dnes téměř nikdo nevyužívá, ale pokud by se to rozšířilo i na příbuzné, tak skutečně věřím, že by o to byl velký zájem. Sexualita by v těchto případech byla irelevantní, tj. mohli by mít spolu klidně jen přátelský vztah (nebo samozřejmě podle jejich dohody a uvážení). Důležité je, že by mohli využívat ta práva, která z toho plynou.

1. Manželství a registrované partnerství chápu odlišně = tyto pojmy si nejsou rovny. Registrované partnerství by tedy bylo označení pro všechny páry, které mají nulový potenciál plodit děti.

2. "Rodina je v sociologii solidární skupina osob navzájem spjatých manželstvím, příbuzenstvím nebo adopcí, které spolu dlouhodobě žijí a jejíž dospělí členové jsou odpovědní za výchovu dětí." To ano, ale 2 stejnopohlavní lidé mají nulový potenciál takovou rodinu spolu vytvořit. Musí tam vždy figurovat někdo další... Pokud už ve vztahu děti jsou, tak tomu samozřejmě mohou říkat rodina – zejména pokud se ten druhý biologický rodič skutečně vzdá svého práva na ono dítě.

Já se tedy bavím o rodině obecně. Pokud budu chtít, mohu "obrazně řečeno" říkat, že náš pes nebo hříbátko patří do naší rodiny :)

3. Myslím si, že by tyto pojmy měly být rozlišeny - a zároveň jsem pro rozšíření registrovaného partnerství pro stejnopohlavní příbuzné i pro navýšení práv.

1. Šlo by jednoduše rozšířit registrované partnerství, které by se týkalo všech stejnopohlavních párů. K tomu ještě navýšení práv.

2. Tady nemluvíme o manželství, ale o rodině. Rodina může být samozřejmě i bez papíru a vzniká tím, že se nám (rodičům) narodí dítě.

3. Mluvím o tom, že by každý stejnopohlavní pár měl mít možnost uzavřít registrované partnerství. A to je něco jiného než manželství.

1. To, že je Vám po tom kulové neznamená, že tím chcete lidi diskriminovat.
Dovedete si například představit, že se žena vdá, má dítě - po nějaké době od ní manžel odejde, rozvedou se a ten muž nejeví o dítě zájem. Tato žena může mít svobodnou sestru, která by se o dítě společně chtěla starat. Chtěla by si dítě přiosvojit. Sexualita je v tomto případě zcela irelevantní, důležité je zázemí pro dítě. V těchto případech nechápu, proč nemá právo vstoupit do registrovaného partnerství se svoji sestrou.

2. To byl jen příměr k "zakládání rodiny". Stejně tak, jako 2 muži nemohou mít děti, tak ani člověk a zvíře děti nemívá. Nemluvila jsem o manželství, ale o rodině.

3. Super, přemýšlejte o tom. Též mi to přijde dost podstatné téma. Diskuze je z mé strany korektní.

1. Poptávku neznáte a neřešíte - takže pohoda - sereme na ně! ...natož aby to někomu trhalo žíly... :) Z mého pohledu je to tedy zásadní diskriminace a pošlapání práv. To myslím zcela vážně.

2. Definovat rodinu si můžete podle libosti. Mohu stejně tak založit rodinu s klisnou a láskyplně pečovat o jeho hříbata. To nemyslím ve zlém, zvířata jsou krásná!

Ano, tak! Potenciál plození a vylučování příbuzných z tohoto svazku je přímá linka na reprodukci. Ostatních věcí samozřejmě schopni i sourozenci - co myslíte???

3. Ano - to je sice pravda, ale zároveň z toho plyne zmíněná DISKRIMINACE!

Rozdíl je tedy v tom, že stejnopohlavní lidé nejsou schopni plodit potomky. A z tohoto zásadního důvodu je směšné je označovat stejným pojmem. Pokud byste to tak chtěl, tak prosazujete diskriminaci pro obrovskou množinu osob. Stejnopohlavní sourozenci by v tomto případě na "manželství" měli mít plné právo, nejsou o nic horší!

1. Je tam logická chyba! Pokud se zákon upraví tak, že "manželství je svazek 2 osob" místo stávajícího "manželství je svazek muže a ženy" - a zbytek se ponechá, tak se stejnopohlavním sourozencům vysmějete do obličeje a přibouchnete jim kompletně dveře.

2. Nebudeme se točit na neplodných párech! Budeme trvat na tom, že 2 muži nebo 2 ženy opravdu rodinu NIKDY nemohou založit.

3. To právě není možné. Pokud tedy o problematice víte alespoň trošičku. Změna by se měla týkat pouze tohoto: "manželství je svazek 2 osob" místo stávajícího "manželství je svazek muže a ženy", zbytek zákona zůstává. Jinak je mnohem efektivnější rozšířit definici registrovaného partnerství a přidat jim práva. Rozlišení má samozřejmě smysl. Co znamená rovnost v matematice?

Ano, založení rodiny je "společně počít a přivést na svět dítě". Stabilní prostředí pro výchovu dítěte je opravdu něco diametrálně odlišného :) chápete rozdíl?
"Dvě sestry – nemám proti nim nic a nechápu jak to s tím souvisí s diskuzí, kterak označovat svazky stejnopohlavních partnerů (viz pod 1.)."
To jste jen nepochopil plánovanou změnu zákona, viz bod 1

To je škoda. Intelekt nám nebyl dán rovným dílem. Diskuze se nikam neposouvá. Diskutujeme stále o nesmyslnosti požadavku na "manželství pro všechny". Ano, nesete na tom svůj podíl viny, ale můžete si to přečíst znovu - třeba se někam posuneme :)

1. To je právě ta Vaše logická chyba. Pokud by homosexuálové mohli uzavírat manželství, tak stát skutečně bude diskriminovat obrovskou "množinu lidí" = stejnopohlavní příbuzné. Není totiž důvod jim ta práva také upírat.

2. Založení rodiny máme v zákoně... Jak budete plodit společného potomka se svým partnerem?

3. Tudíž mi dáváte za pravdu - díky! I stejnopohlavní sourozenci chtějí mít stejná práva jako stejnopohlavní cizí lidé. Není důvod jim v tom bránit. Rozšiřme registrované partnerství i na příbuzné!

Vícečetné skupiny jistě mohou založit rodinu - pokud se budou skládat z mužů a žen - O TOM V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NEPOCHYBUJI! :)
Homosexuálové mají svůj svazek, kterému říkáme "registrované partnerství" - a chceme jim navýšit práva.
Dvě sestry také mohou mít děti - každá to své - a měly by mít možnost být společností brány jako "registrované partnerky". Máte něco proti sestrám???

Právní rozdělení je velmi logické. Co znamená rovnost v matematice - můžete mi poradit? Ano, je to signál - řekla bych LOGICKÝ SIGNÁL.

"Dokud jsem nucen státu platit výpalné, tak chci i jako heterosexuál, aby mí homosexuální známí (pokud o to stojí) mohli mít plnohodnotný svazek bez pachuti, že jsou něco míň, protože se jim líbí někdo jiný, než si zákonodárce usmyslel."

dokud jsem nucena státu platit výpalné, tak chci i jako heterosexuál, aby všichni stejnopohlavní příbuzní (pokud o to stojí) mohli uzavřít registrované partnerství - o pachuti ani nemluvím - fuj :) Nejsou o nic míň, protože jsou sourozenci. Takové zákonodárce bych naplácala na holou!

1. Za mne je nejférovější ponechat 2 kategorie svazků, jejich skutečná sexualita nás jinak nemusí zajímat:
MANŽELSTVÍ ponechat tak jak je, pro pár s potenciálem plodit děti.
REGISTROVANÉ PARTNERSTVÍ rozšířit pro kohokoliv, kdo má nulový potenciál plodit děti + přidat jim práva pro možnost přisvojení apod.

2. "Založení rodiny" je podle Vás termín i pro sex, kde je vyloučeno zplození potomka?
V rámci registrovaného partnerství totiž můžete samozřejmě také vytvořit prostor pro pěstounskou péči i adopci.

3. Incest nebyl dříve zakázaný. Incestní vztahy jsou staré jako lidstvo samo. V průběhu historie se k nim přistupovalo rozdílně. Zatímco dnes jsou tabuizovány a brány jako cosi nenormálního, v dřívějších dobách byly využívány mimo jiné i k politickým účelům. Dnes víme, že incest mezi hetero páry není dobrá volba. Měla jsem jednoho spolužáka, který se z incestu narodil, měla jsem ho ráda, i když měl trochu jinou fyziognomii, mám ráda rozmanitost. Ale není dobrý nápad mít dítě se sourozencem.

Takže tedy: Homosexuálové ať tedy respektují většinovou společnost a nesnaží se "znásilnit" pojem manželství a pojem rodina. Rodinu spolu nikdy žádní dva stejnopohlavní lidé nezaloží. Jinak s nimi nemám problém, mám ráda rozmanitost. Též nemám problém se sourozenci, kteří by chtěli žít spolu. Vnímám to jako totožnou situaci a není důvod jim vstup registrovaného partnerství neumožnit. V případě hetero sourozenců respektuji biologii, tam chápu zákaz takového styku. Pokud budou homosexuálové dále vyvíjet tlaky, tak k nim většinová společnost opravdu bude cítit odpor.

To zní skoro jako výzva, abych o tom popřemýšlela :)

Debata ohledně převládající aktivity pravé / levé hemisféry mi přijde hodně zajímavá! Je to téma, které by bylo možná fajn někdy probrat ve Stokách :)
Pro optimální fungování mozku je samozřejmě důležitá vzájemná komunikace obou hemisfér, ale každý má asi jednu část mozku víc "dominantní".
Používám celý život mnohem víc tu pravou, nicméně velmi ctím logiku a konzistenci, kterou chápu zejména v analogiích pomocí příkladů a podobenství.
Ve stokách proto ráda trávím čas s lidmi, kteří to mají obráceně, mám pocit, že sem přispívají spíš lidi s dominancí levé hemisféry. Je to tak?

1. Doslovně patologické.

2. Ne. To znamená, že kočičí zlato není pravé - můžeme to prokázat. Stejně tak je to s duševní nemocí, můžeme ji prokázat.

3. Význam slova je dán vlastnostmi.

1. Breivikovo myšlení bylo (a nejspíš stále je) patologické.

2. Kočičí zlato, napsal jste:
"Ve skutečnosti argument zní: "duševní nemoc není skutečná nemoc" (protože je to prostě metafora: duševní nemoc je metaforický pojem, tak jako kočičí zlato; může snad být kočičí zlato skutečné zlato? Nemůže…) => "nejsou známy příčiny duševní nemoci"."
https://stoky.urza.cz/texty/proc-je-dobre-pracovat-na-sebehodnote-2251#comment82857
***
Jenže ve skutečnosti víme, že když použijeme termín "kočičí zlato", tak víme, že se jedná o něco, co nemá hodnotu a vlastnosti zlata.
Pokud použijeme termín "duševní nemoc", tak tím označujeme něco, co se nám jeví jako patologické - a tu patologii pak můžeme prokázat vyšetřením.

3. "Přestavme si svět stejný jako náš s jediným rozdílem, že ve šperkařském slovníku stojí, že kočičí zlato je druh zlata."
Ano, můžeme si představit ledascos... Například si můžeme představit, že manželství je svazek člověka a zvířete. Není to metafora, ale je to tak trochu divné...

Asi jsem nad tím už zlomila hůl, důkaz je důkaz :)

Nikoliv, vím co je metafora:
* metafora schizofrenie může být například Stevensonův "Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda"
* metafora očí může být slovní obrat "okno do duše"
* kočičí zlato je metafora pro předmět, který "má sice zlatou barvu, ale nemá hodnotu zlata"

Oproti tomu duševní nemoc je označení patologického myšlení, které dnes můžeme celkem dobře mapovat.
I zlomeninu a počínající zubní kaz můžeme vidět pomocí rentgenu.

Dnes existuje např. funkční magnetická rezonance, takže můžeme dobře mapovat mozkovou odezvu na podnět. Proto se nejedná o metaforu. Metafora je např. Wildův "Obraz Doriana Graye" nebo Goethův "Faust" apod... :)

Nejzajímavější byl ten závěr. Palo Lupták (1:07) mi přijde hodně inspirativní a zcela s ním souhlasím ohledně tvrzení, že "manželství pro všechny" není příliš dobrý nápad (a že by to napáchalo více škody než užitku). Hrozně by se mi líbil delší rozhovor s ním na toto téma - případně samozřejmě i s tím právníkem, kterého zmiňuje.

Každý si morálku může definovat jak chce.
Ale určité zákonitosti v duchovní oblasti platí.
O pocity sebeúcty bych nerada přišla - a ta souvisí s objektivními morálními principy.
Pojem sebeúcta mi proto něco říká, jsem za to velmi ráda... :)

Mechanismy libosti je vnitřní systém, který nám dává nějaké silné impulsy, podle kterých jednáme.
Pokud akceptujeme smysl nějakých obecně platných morálních pravidel, tak jsou tyto impulsy korigovány těmito pravidly.
***
Pokud něco chceme, ale bylo by to za předpokladu nečestného jednání, tak naše tělo zaplaví silně negativní pocity - i přesto, že reálně získáme to, co jsme chtěli.
***
Pokud naopak něco chceme, ale bylo by to za předpokladu nečestného jednání – v tom případě jsme ochotni rezignovat na svůj cíl. V tom případě cítíme silný pocit sebeúcty, který nám dává satisfakci... a to i přesto, že cíl nám zcela unikl.

Souhlasil byste s tvrzením, že v těle každého člověka existují nějaké "mechanismy libosti"?
Něco je nám hodně příjemné a něco je nám odporné... V určitých limitech s tím můžeme i vědomě pracovat.
Souhlasil byste s tím tvrzením?

To je škoda. Zkuste o tom popřemýšlet... Myslím, že to je celkem zásadní věc.

To je otázka na mě?

Cítíte někdy sebeúctu?
Pokud ano, tak při jaké příležitosti ji cítíte nejsilněji?
Můžete mi ten pocit popsat?

„K mentálnímu uchopení reality jsou člověku dostupné pouze dva principy: TELEOLOGIE (telos = cíl, účel, zkoumání zaměřenosti k nějakému cíli) a KAUZALITA. To, co nelze pod tyto dvě kategorie zahrnout, je mysli absolutně skryto. Událost, již nelze interpretovat pomocí jednoho z těchto dvou principů, je pro člověka nemyslitelná a záhadná. Změnu lze chápat buď jako důsledek fungování mechanické kauzality, nebo jako důsledek účelového chování. Lidské mysli není dostupná žádná třetí možnost.“

Toto je princip, který je platný i pro duchovní svět. Hodnoty si pak člověk volí sám.

Naše podstata má fyzický i duševní aspekt. Podstatu duševna nechápeme. Realita (reálný základ pro vysvětlování, na který se můžeme odvolat) má hledisko duchovní i hledisko fyzické. Psychično je naše jediná bezprostřední zkušenost a zároveň je to něco nepostižitelného. Všechno co zakoušíme, je psychické. Sama fyzická bolest je psychický odraz, který zažíváme. Všechny naše smyslové vjemy jsou psychické obrazy, které představují naši bezprostřední zkušenost. Naše mysl zkresluje skutečnost do té míry, že nemůžeme proniknout k podstatě věcí mimo nás. Pokud si něco představujeme (pokud o něčem sníme), tak se naše myšlenky mohou vztahovat na svět fyzických věcí nebo na svět věcí duchovních... obojí je psychicky stejně reálné.

Pravda poplatná smyslům a racionálnímu myšlení může stačit rozumu, ale nevypovídá o realitě nic komplexního. Proto je tolik důležité zapojení duševního (iracionálního) poznání, které se projevuje v pověrách, mytologiích, náboženstvích a filosofii. Všeobecné duchovní představy jsou nezbytnou součástí duševního života. Jejich částečná absence (nebo dokonce jejich popření) je znakem degenerace.

Poznání určitých zákonitostí. Existuji přírodní zákony, ekonomické zákonitosti a také duchovní principy.

a) "Dosáhne-li někdo svých cílů, pak ho nemusí žádné široké okolí zajímat."
To je pravda, nicméně v každém případě zpětnou vazbu ZÍSKÁ.

b) "S první větou souhlasím, jen bych dodal, že se nikdy nemůžeme vcítit do jiných lidí."
Ano, zcela se vcítit do druhého člověka nemůžeme. A různí lidé mají různou schopnost empatie v určitých situacích.

c) "Existuje pouze jediné měřítko hodnocení lidské činnosti; zda je vhodná k dosažení cílů, o něž jednající lidé usilují, či nikoli."
Ano, pokud chceme pochopit princip nějaké zákonitosti, tak ano. Viz Mises.

Ludwig von Mises zmiňuje, že o způsobech a prostředcích k dosažení cílů pojednává praxeologie a hovoří o subjektivismu obecné teorie lidského jednání. Volbu konečných cílů jednajícím člověkem bere jako data. Vzhledm k nim je zcela neutrální a vyhýbá se veškerým hodnotovým soudům. Jediný standard, který používá, je, zda jsou zvolené prostředky vhodné k dosažení sledovaných cílů.

"Proč bychom se měli zabývat něčím, jako je "duchovní oblast"?"
Protože v tuto chvíli aplikujeme určitý princip poznání na duchovní svět... viz Aristoteles, Platon, Buddha, Kristus, Konfucius.... a mraky filosofů, mystiků, teologů...

... takže proto.

"Úspěšný lhář nejprve oklame sám sebe..."
To asi ano. Pak je tu široké okolí, které vysílá zpětnou vazbu. Popasovat se s tím bude muset asi jen on sám.

"Jaký význam má sebeúcta, když lidé o svém jednání neuvažují podobným způsobem, jakým uvažujete vy?"
Těžko se mohu vcítit do jiných lidí. Sdílím mé postřehy k tématu, které mi přijde zajímavé. Budu ráda za postřehy z jiné strany. Z mého pohledu je to klíčová věc pro spokojený život, proto jsem to zde "naťukla".

"Koneckonců, když už citujeme z Misese, tak jednání není nic jiného, než účelové chování."
Mises se ve své knize zaměřuje na něco jiného a záměrně "nehodnotí" cíle jako takové. Nicméně i v duchovní oblasti fungují stejné principy - směřování k určitému cíli a kauzalita. Přišlo mi to z toho důvodu zajímavé.

Ludwig von Mises říká, že „K mentálnímu uchopení reality jsou člověku dostupné pouze dva principy: TELEOLOGIE (telos = cíl, účel, zkoumání zaměřenosti k nějakému cíli) a KAUZALITA. To, co nelze pod tyto dvě kategorie zahrnout, je mysli absolutně skryto. Událost, již nelze interpretovat pomocí jednoho z těchto dvou principů, je pro člověka nemyslitelná a záhadná. Změnu lze chápat buď jako důsledek fungování mechanické kauzality, nebo jako důsledek účelového chování. Lidské mysli není dostupná žádná třetí možnost.“

Sebehodnota souvisí se stanovováním cílů a se zvolenými prostředky k uskutečnění těchto cílů. Zde stručně mé interpretace zmíněných pojmů. Pojem „sebehodnota“ já osobně považuji za klíčový – a dalo by se o něm napsat jistě velmi dlouhé pojednání, má totiž mnoho rovin a aspektů...

Pojem SEBEHODNOTA
Pojem HODNOTA znamená důležitost, kterou člověk přisuzuje sobě a ostatním věcem, lidem i svým cílům. Hodnota je subjektivní a proměňuje se v čase. Snad každý přirozeně touží po tom, aby byl přijímán okolím, dále také po uspokojení hmotných podmínek blahobytu, snaží se dosáhnout hojnosti a zdraví – a pak pak začíná toužit i po dalších věcech... Různou hodnotu pro nás mají různí lidé. Nejvyšší hodnotu pro nás má nejčastěji naše osoba a naši blízcí + lidé, kterých si vážíme. Také pro nás mají hodnotu lidé, kteří nám jsou nějak užiteční. Mnohem menší hodnotu pro nás mají lidi, které neznáme nebo lidé, kterých si nevážíme a ti, kteří nám nejsou ani užiteční. Hodnotu tedy vždy určujeme my svým jednáním k sobě a k ostatním. Sami sebe se ptáme – jakou cenu jsme za to a to ochotni zaplatit... Hodnota je tedy vždy hodně subjektivní věc.

Každý člověk má zcela jistě hodnotu od samotného početí. Má hodnotu lidské bytosti s obrovským potenciálem. Každý člověk má trochu jiný potenciál v nejrůznějších oblastech – a to je na tom zajímavé a krásné. Jak rosteme, tak si pomaličku uvědomujeme jisté věci, poznáváme principy fungování světa a srovnáváme se – začínáme také občas cítit v různých oblastech nespokojenost. Případně můžeme mít o sobě dojem velmi hodnotného člověka, ale pokud budeme permanentně na něco upozorňováni širokým okolím, tak bychom se měli snažit o tom přemýšlet. Přemýšlet a vyhodnocovat. A pak se svobodně rozhodnout, zda s tím chceme něco dělat (a zda je to je reálně možné) a v případě, že ano – tak jakou cenu jsme za to ochotni zaplatit. Pokud vyhodnotíme, že s tím nic dělat nechceme, tak akceptujeme fakt, že pro dotyčné okolí budeme mít možná nižší hodnotu a souhlasíme s tím. Totéž se děje ve vztazích. Pokud se vztah dostane do nějakého bodu, kdy je jeho hodnota v nějakou chvíli už hodně nízká, tak ti zúčastnění přemýšlí o tom, jak moc velkou cenu chtějí zaplatit za pokus o nápravu. A zda chtějí vůbec do vztahu dále investovat. „Být za všech okolností za dobře s každým“ nám rozhodně sebehodnotu nepřidává, je důležité zachovat si svou autenticitu, hrdost i jistý nadhled.
–
SEBEHODNOTA souvisí s naším jednáním a dobrovolnou a neustálou prací na sobě. Naším úsilím a cílenou aktivitou postupně můžeme navyšovat pocit vlastní hodnoty (ceny), své důstojnosti, jedinečnosti, užitečnosti – a to v nejrůznějších oblastech... Navyšujeme ji každým „dobrým pocitem ze sebe“, pokud si splníme nějaké své předsevzetí / cíl... a zejména pokud na to vynaložíme značné úsilí. Sebehodnota není nafoukanost, ale cit pro vlastní cenu ve všech slabostech a limitech (které máme každý z nás)... Uspokojivý pocit vlastní hodnoty a sebedůvěry je výborný v tom, že nám dává určitý vnitřní klid a nadhled. Máme radost z výkonu a překonávání překážek, to buduje naši sebedůvěru a sebelásku. Touto činností posilujeme ego.
–
Sebehodnota se neustále proměňuje v čase, podle našeho jednání (a jednáme podle toho, jaké hodnoty jsou pro nás momentálně prioritní). Na hlubší sebehodnotě začínáme pracovat tím, že se snažíme poznat sami sebe – a potom si stanovíme cíl, kterého chceme dosáhnout v různých oblastech (v souladu s našimi možnostmi). Sebehodnota je to, co se odehrává uvnitř nás a co si o sobě uvnitř skutečně myslíme a co skutečně cítíme. Klíčové je podle mého soudu najít nějakou činnost, která nám dává smysl a kde se cítíme hodně dobře. V této oblasti je pravděpodobně ukryt náš potenciál, který je potřeba „opracovat“. Naším úkolem je najít způsob, jak tím mohu obohatit druhé. A dále je potřeba čas a cílená + poctivá + soustředěná aktivita. Pokud se nám daří alespoň částečně své cíle plnit, tak naše sehehodnota stoupá = naše vnitřní hodnota se proměňuje podle našeho jednání vzhledem k cíli. Záleží také na tom jaké cíle si vybíráme a jaké prostředky si k dosažení našeho cíle zvolíme – zda čestné nebo nečestné. Za předpokladu, že jsme (duševně) zdrávi, tak pokud ke splnění cíle použijeme nečestné prostředky, tak cítíme špatné pocity, přestože reálně získáme to, po čem toužíme... I takový přístup může vést ke zvyšování pocitu sebehodnoty a sebevědomí (získali jsme to, co jsme chtěli), nikoliv však k pocitům sebeúcty (na hluboké úrovni prožívání máme velmi špatné pocity ze selhání vůči morálním hodnotám, které uznáváme...) V případně duševního problému na hluboké úrovni pravděpodobně necítíme vůbec nic – nebo jen něco velmi slabého... (i zde je samozřejmě velmi velký prostor pro celoživotní seberozvoj).
–
V antice byla ideálem „kalokagathia“ = harmonický soulad a vyváženost tělesné i duševní krásy, přičemž se dbalo na čest, hrdost, dobrotu, spravedlnost a statečnost... Platón mluví o něčem podobném: „Stejně jako vozataj musí pevnou rukou přinutit k poslušnosti vzpurného koně, tak i člověk může pevnou vůlí a rozumem ovládnout svoji žádostivou složku.“ O těchto principech stále dokola mluví filosofové, teologové, moudří a inspirativní lidé... Má to souvislost s vyššími hodnotami i vyššími city.

Projevy našich hodnot jsou na různých úrovních a znamenají sebeomezení ve prospěch této hodnoty (různé hodnoty mají pro nás různou cenu a v průběhu života se mohou různě proměňovat):
1. Fyzické hodnoty (řád, hygiena, elegance, krása, obratnost, rovnováha, správná míra...)
2. Vitální hodnoty (čilost, vytrvalost, zdraví, tvořivost, píle...)
3. Citové hodnoty (empatie, zdvořilost, důvěra, umírněnost, vděčnost, laskavost, trpělivost, úcta, stálost, vyrovnanost, upřímnost, láska, svoboda...)
4. Intelektuální hodnoty (rozvaha, inteligence, zdravý rozum, rozjímání, disciplína, logika, odpovědnost, kreativita, koncentrace, objektivita...)
5. Morální hodnoty (pravda, spravedlnost, láska, odvaha, věrnost, altruismus, důstojnost, solidarita, tolerance, závazek, statečnost...)
6. Duchovní hodnoty (duchovní krása a harmonie, posvátno, čilý vnitřní život a dialog...)

Hodnotová škála je myšlenkový nástroj. Hodnotová škála se projevuje se jen v reálném jednání a LZE JI ODHALIT POUZE POZOROVÁNÍM REÁLNÉHO JEDNÁNÍ (svého, či druhých). Docela hezké video o hodnotách: https://www.youtube.com/watch?v=jxUpdAjm_xs

***
Pojem SEBEVĚDOMÍ
Sebevědomí je povahový rys člověka, který si cení sebe sama a obvykle to i dává najevo svým jednáním. Ovšem na jakém základě je sebevědomí postavené, to není na první pohled zřejmé. Sebevědomá prezentace je jednání, kterým dáváme najevo svoji sebejistotu (sebejistota často souvisí se sebeláskou), ale nemusí to být vždy podložené skutečnou sebehodnotou a sebeúctou. (Jako sebejistý je označován ten, kdo umí vystupovat s jistotou a vzbuzuje určitý respekt.)
–
Sebevědomý ovšem může být i ten, kdo si je vědom sám sebe, ví, kdo je a co v něm vězí, ale nedává to okázale v plén (mnohdy působí skromným dojmem). V tomto případě jde o sebevědomí, postaveném na základě skutečné sebehodnoty a sebeúcty. Sebevědomý člověk si váží druhých, ale je si zároveň vědom svých hranic nenechá si je překračovat. A když dojde k překročení, tak se to nebojí dát jasně najevo = jedná asertivně.

***
Pojem SEBEÚCTA
Pojem úcta zní dnes až trochu archaicky, zejména dětem :) Pojem úcta vyjadřuje vztah k druhému, který se projevuje dobrovolným sebeomezením v jednání vůči němu, zejména ohleduplností, zdvořilostí a respektem. Vztah úcty obsahuje hlubší emoce a je založen na vědomí vysokých kvalit druhého (zejména morálních), kterého si pro tyto kvality vážíme.
–
Pojem sebeúcta znamená cítit úctu k sobě samému. Pokud jsme si vědomi svých kvalit ve vztahu k morálním hodnotám, tak k sobě můžeme opravdovou sebeúctu cítit. Sebeúcta není pýcha – sebeúcta vychází z opodstatněné sebehodnoty (pýcha vychází spíš ze sebelásky a určitého pocitu nadřazenosti). Člověk, který má zdravou sebeúctu, nevolí nečestné prostředky k dosažení svých cílů – a nebude dělat nic, za co by se musel stydět a čím by klesl ve vlastních očích. (Nemáme úctu k podvodníkovi, který se nás snaží okrást. Zrovna tak nemůžeme mít úctu k sobě, pokud bychom lhali, kradli a podváděli...) Člověk, který jedná s ohledem k vyšším hodnotám, bytostně chápe smysl sebeomezování vůči těmto hodnotám. Sebeúcta souvisí s ryzostí a „hloubkou člověka“. Pro takového člověka bývá nepřijatelné jednat v rozporu s morálními hodnotami – a je ochoten za to zaplatit vysokou cenu, někdy i svým životem...

***
Pojem SEBELÁSKA
Sebeláska je silný a kladný vztah k sobě. Je jistě velmi důležitá pro spokojený život, ale většinou není automatická, jak by se někdy mohlo zdát. Důvody mohou být nejrůznější. Dobrá zpráva ale je, že zdravá sebeláska chodívá ruku v ruce se zdravou sebehodnotou a sebeúctou a pramení z postupného sebepřijetí = pochopení sebe sama, pochopení svého potenciálu i limitů, pochopení své skutečné ceny... Není to snadný úkol, ale pokud poctivě pracujeme v plné šíři na sebehodnotě, tak do našeho života přivábíme sebelásku. A ta se z našeho života velmi pravděpodobně spolu se sebeúctou a sebevědomím už nikdy nevytratí... Horší zpráva je, že zkratky bez každodenní námahy, z principu nemohou dobře fungovat.
–
Sebeláska může souviset se silným egem = člověk se může mít rád bez ohledu na to kdo je, co dělá a jak je užitečný druhým. Může se milovat a přijímat pouze proto, protože je tak z velké části nastaven. Takový člověk zpravidla nebude mít problém se sebevědomím a sebeprezentací. Myslím si, že lidé, kteří jsou vybaveni silným egem, to mají na jednu stranu v životě poměrně jednoduché, ale na druhou stranu i těžké (protože z podstaty své přirozenosti), necítí tolik potřebu vnitřní kultivace a vztahování se k vyšším (morálním) hodnotám. To by jejich ego přirozeně omezovalo. Tím pádem může hrozit, že si vystačí jen se sebeláskou, která se může překlopit do pocitů nadřazenosti a pýchy. Ze stejné přirozenosti také nemusí příliš chápat, co znamená úcta k druhým (tento cit má totiž jiný podklad než láska) – takže z tohoto úhlu pohledu je potřeba se na to zaměřovat, aby následně cítili skutečnou úctu k sobě. Tím pádem jejich úkol je malinko jiný než u té první skupiny, ale je to též poctivá práce na sebehodnotě – a zejména sebeúctě :)


******
Bez práce nejsou koláče a každý z nás je originál, unikát s obrovským potenciálem! :) Přemýšlíte někdy o takových věcech?

„Žádná ideologie, jakkoli působivě zdůrazňovaná a šířená, nemůže ovlivnit újmu z práce. Není možné ji odstranit nebo zmírnit přesvědčováním nebo hypnotickou sugescí. Újma z práce je nepodmíněně daný jev. Spontánní a bezstarostné vybíjení energie a životních funkcí v bezcílné svobodě těší každého více než přísné omezení účelné námahy. Újma z práce dopadá i na toho, kdo se své práci věnuje z celého srdce a duše...“ (Ludwig von Mises, Lidské jednání)

Nejhorší na tom všem je to, že teď je ve světě stejný trend jako tehdy... zase ten Marx...
***
"Menstruace není volba. Poskytovat bezplatný přístup k pomůckám, které tento nevyhnutelný proces vyžaduje, je podle mě základní předpoklad pro rovnost a důstojnost ve společnosti... Jsme vyspělá země a mělo by být samozřejmostí, že ženy napříč společností budou mít k tak základní a potřebné věci přístup!" Klára Kocmanová, Piráti
***
"Různá sexualita není volba. Nárok na manželství by ale měl mít každý dospělý (mimo příbuzné, proboha jen to ne!). To je podle mě základní předpoklad pro rovnost a důstojnost ve společnosti... Jsme vyspělá země a mělo by být samozřejmostí, že všichni napříč společností budou mít k tak základní a potřebné věci přístup!"

Jinými slovy: Momentálně jsme ve střetu zájmů s pár promile LGBT aktivistů – naprostá většina lidí by přišla o velký kus svých negativních práv. Jsme vystaveni manipulaci z jejich strany – nepřímé agresivitě – přičemž svádíme boj o naše dosavadní negativní práva (= svobody).

Zejména právo na svobodnu slova, svědomí a myšlení.

Tady jde právě o to. Je to příměr o tom, že si většina lidí této země nepřeje postavit manželství homosexuálů na roveň heterosexuálním manželstvím. A to z důvodu toho, že si tyto svazky nejsou rovny z hlediska potenciálu plození dětí. Většina lidí by tím přišla o svá práva. Někdo si to neuvědomuje, někdo ano. Ti, kteří si to neuvědomují, těch je hodně. Je to stádo, které příliš nepřemýšlí... stádo, které necítí "ZODPOVĚDNOST"...

Svobodně uvažující člověk musí tyto věci důkladně řešit a porovnávat (bez emocí)... ze své přirozenosti. Svobodně uvažující člověk cítí totiž zodpovědnost za své činy a je si vědom všech důsledků pro společnost.

"A na co přesně by fluidovi nebo židlofilovi to manželství bylo?"
Myslím si, že to není relevantní otázka. Pokud vezmeme jako klíčové kritérium pro vstup do manželství jen "lásku" - tedy "kladný vztah k...", tak tím překračujeme jedno tabu.

Další tabu (v naší kultuře) je počet osob. Další tabu, které podle stejného klíče můžeme takto prolomit je, že to budou moci udělat 2 stejnopohlavní příbuzní. Další tabu je věk - mohli bychom se domluvit na tom, že mohou děti uzavírat manželství cca po desátém roce (Karel IV. a Blanka z Valois se brali v jejich 7 letech). Další tabu, které se nám zatím zdá nepřekonatelné, je uznání vztahu se zvířetem. Je to projev lidské vůle, která může mít nejrůznější tužby... Všichni lidé jsou samozřejmě plnohodnotné bytosti, ale různé vztahy pro nás (společnost) mají různou hodnotu. Erotický vztah dospělého člověka s dítětem – nebo se zvířetem má pro toho dotyčného třeba maximální hodnotu - a my to nechceme připustit... Proč? Protože to chápeme jako něco zvráceného. Neodpovídá to naši představě o "normě", kterou bychom měli mít "jako vzor"... tato norma se pak bude hlásat systémem - a oponenti budou umlčováni.

Z čistě objektivního hlediska totiž chápeme, že že určitá pravidla mají svůj smysl – a vychází z přírodních zákonů. Bavme se bez emocí o tom smyslu. Zda potenciál plození dětí je pro nás nějaká hodnota, zda právo dítěte na matku a otce je pro nás nějaká hodnota, zda je tato hodnota vyšší než tužby 2 homosexuálů. To je věcná debata, která je nutná.

Fascinuje mě manipulace tohoto typu a obrovské množství "užitečných idiotů"...
https://www.youtube.com/watch?v=_BUqAiupPS0

Hodně často přemýšlím o tom, zda mohou lidé být opravdu tak naivní. Přiznám se, že nad tím skutečně žasnu.