Jak nám škodí dvojí definice práce? – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Všiml jsem si jakési dvojí definice práce. Tou obecnější je: účelná, užitečná činnost prováděná s vynaložením úsilí. Užší definice bývá synonymem pro povolání nebo závazek vydělávající peníze. Za problém považuji, když lidé skrze toto rozdělení začnou o těchto vymezeních práce smýšlet jako o něčem odděleném od sebe, jsouce v tom samozřejmě podpořeni zákoníkem práce. Může to mít podivné implikace — z určitého důvodu smíme zákonem pracovat „jen“ 12 hodin, ale zároveň samozřejmě nikdo nekontroluje, co děláme poté. Dalším zajímavým příkladem je dětská práce. Je zakázána, říkali nám, jenže jako taková samozřejmě existuje — děti pracují pro školu, rodiče nebo kamarády. Taky vám to přijde zvláštní, chránit někoho před prací tím, že smí dělat jenom práci, která je neplacená? Ve skutečnosti tak vynucujeme, aby dítě dělalo pouze formu práce, kterou naše společnost považuje za správnou. Dítě nemá například možnost zkusit si na určitou dobu zaměstnanecký poměr, aby vědělo, chce-li jednou podobným způsobem pracovat naplno. Je odkázáno na své rodiče a instituce, kteří nad ním získávají obrovskou moc, čímž ho činí ještě nesamostatnějším. Děje se to přitom čistě na základě toho, že si naše společnost usmyslela, že pro „tu práci“ s emočně negativní konotací je třeba určit jakési speciální podmínky.

Toto typické pojetí práce považuji za sociální konstrukt, který dvojím metrem věnuje pozornost různému vynaloženému úsilí, což může sloužit jak ideologii konzervatismu, tak socialismu. Mělo by být jedno, zda pomáhám blízkým, dělám ve fabrice nebo zda se vzdělávám. Všechno to je práce, na kterou by měl být brán zřetel a která by měla být posuzována dle jedinečných přínosů, k nimž vede. Naše existence je nakonec jen jedna a rozdělovat ji na úseky na základě práva, konstruktů a ideologií považuji za poměrně nepřirozené. Mým závěrem proto je: Emancipujme všechny podoby práce!