Povinná vojna – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Pro názor, že by měla být znovu zavedena povinná vojenská služba, netřeba chodit daleko; nejsem si však zcela jist, zda všichni, kdo tohle žádají, skutečně plně chápou, co požadují, neboť státní propaganda zašla tak daleko, že mnoho lidí už se ani nezamýšlí nad tím, co se za jednotlivými vládou užívanými eufemismy skrývá. Takže co je povinná vojenská služba? Tak především jde o otroctví; pravda, typicky časově omezené, ale podstatou je, že branci jsou násilím (!) přinuceni podřizovat se rozmaru jiných lidí, jež armáda určí jako jejich nadřízené. Je irelevantní, zda je tito šikanují, nebo se k nim chovají celkem „dobře“; otrokář, jenž své otroky netýrá a je k nim v rámci možností „dobrý“, nepřestává býti otrokářem. Jste tedy vy, přívrženci povinné vojny, skutečně zastánci otrokářství? Myslím, že většinou ne, jen máte za to, že je přehnané vojenskou službu tak nazývat; ale vážně tomu tak je?

Řeknete-li někomu v africké zemi, kde je ženská obřízka běžnou praxí, že se jedná o nechutné barbarské zvěrstvo, nejspíše mu to též bude připadat přehnané, neboť v jeho realitě se jedná o celkem normální věc; dost možná odvětí něco ve smyslu: „Já jsem si tím jako malá taky prošla a alespoň se nekurvím.“ Mrazivá analogie k notoricky známému: „Já na vojně byl, sice mě šikanovali, ale prospělo mi to, alespoň nejsem taková bábovka jako ti dnešní mladí.“ Co tím chci říci? Že to, jak něco vnímáme pocitově, je v extrémně silné míře ovlivněno tím, jak je ona věc běžná v prostředí, kde žijeme – zvykneme-li si, už nás nešokují ani věci naprosto příšerné; v takovém případě tedy na emoce zapomeňme a řiďme se logikou: I když vojnu jako otrokářství třeba nemusíme vnímat, reálně jím je (člověk je násilím donucen podřídit se něčím rozkazům); a čím lze takové zvěrstvo ospravedlnit?