Změnit školu není jako změnit práci – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Slyšela jsem zastánce zrušení povinné školní docházky argumentovat tím, že lidé kvůli ní pak často dělají práci, ve které se trápí, ale nemají psychické nastavení na to z ní odejít, protože mají právě z dětství vštípeno, že odejít odněkud jen protože ti to tam nevyhovuje, je zločin nebo minimálně gaunerství. Protiargument zněl, že ale dospělý nemůže prostě přestat pracovat. Musí si stejně najít jinou práci, což je srovnatelné s přestoupením na jinou školu. Tento argument platí v případě, že dítě má problém se svojí učitelkou (nadřízený) nebo se svými spolužáky (kolegové). Avšak už moc neplatí v případě, pokud dítěti nevyhovuje náplň jeho činnosti či obecně fungovaní instituce, kde pracuje.

Zatímco druhy povolání pokrývají celé spektrum nekonečně mnoha parametrů, školy částečně v důsledku státních regulací v naprosté většině fungují stejně, a i u nejzazších alternativ je stále nutné naučit se informace a schopnosti z daných oborů a v danou dobu. Problémem je také, že i ta malá menšina, která se odlišuje od státních škol, je přerozdělováním státu systematicky znevýhodněna, což ji činí nedosažitelnou pro velké množství dětí, zatímco na každé úrovni platového ohodnocení či nároků na vzdělání lze nalézt různá povolání, jež jsou od sebe naprosto odlišná. Prostředí života dětí tedy stále pěstuje pocity bezmocnosti nad svou situací, a to i bez zahrnutí faktu, že dospělý může přestat pracovat a žít třeba z našetřených peněz.