Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Bitcoin je živým příkladem anarchismu zdola. Jeho decentralizovaná síť bez jakékoli centrální autority nemohla vzniknout na příkaz státu – moc se z principu nevzdává kontroly. Pravá decentralizace roste jedině z dobrovolné spolupráce. Tento model dává za pravdu spíše anarchoagorismu. Místo politického boje o moc se agorismus soustředí na budování alternativních trhů a struktur mimo stát. Bitcoin ukazuje, že svobodné a efektivní systémy mohou přirozeně nahradit ty staré, aniž by k tomu potřebovaly politickou revoluci.

Kdysi jsem hrál hru, ve které šlo cheatovat. Dlouho jsem se držel hraní bez nich. Až jsem v jeden kritický okamžik nevydržel a cheat použil. Jak to dopadlo? Do pár dnů jsem hru hrál se všemi možnými cheaty při každé příležitosti. Nechápal jsem, co se to stalo a jak jsem se k tomu dostal. Myslím, že pokud máme nějaké přesvědčení či hodnoty, za kterými si chceme stát, je dobré to dělat bez výjimky, protože jakmile je opustíme, brzy můžeme sklouznout až k opaku toho, co jsme původně zastávali. Není nutné jít do extrému: Mohl jsem si třeba od začátku říct, že cheaty použiju maximálně jednou denně nebo jen v konkrétnách situacích. Ale to je něco jiného než začít s tím, že cheaty použít nechci, a pak to porušit.

Talibán v květnu 2025 zakázal šachy a označil je za hazard neslučitelný s šaríí. Tento akt však přesahuje pouhou hru. Jde o útok na svobodu mysli. Šachy, kde každý tah je volbou, ztělesňují autonomii jednotlivce, schopnost rozhodovat a tvořit. Zákaz odhaluje strach tyranie ze svobody myšlení, kterou šachy symbolizují. V Afghánistánu, kde je mládež odříznutá od vzdělání a kultury, byly šachy prostorem svobody, kde strategie překonávala chaos. Nyní, když je Afghánská šachová federace rozpuštěna a hráči hrají v exilu či utajení, zůstává hra tichým vzdorem. Svoboda zde není jen v pohybu figur, ale v odvaze myslet.

Proč neříkat státu citlivé informace? Může je zneužít. Třeba zdravotní dokumentaci – co se do ní zapíše, zůstane tam navždy. Lidé touží po bezpečnosti, a tak lze prosadit mnoho věcí, i ústavu jde změnit. Představme si hypotetický scénář: Vznikne lék na pedofilii. Podat ho povinně všem pedofilům mi zní poměrně nekontroverzně – pomůžeme dětem i pedofilům. Použít zákon a donucení bude společensky snadno přijatelné. Jenže pokud by to byl skutečně vytoužený lék i pro pedofila, vzal by si ho dobrovolně, nemuselo by to být povinné. Nepochopení subjektivního užitku může být velký problém.

Jako pedofil necítím, že by pro mě pedofilie byla něco špatného, ba naopak to vnímám jako dar a velké štěstí! Je to fajn pocit, když se mi líbí nějaká osoba – je hezká a přitažlivá. Přirovnal bych to k vůni z restaurace – může být fajn jídlo jen cítit, nemusíte jíst. Analogie ukazuje, že různé vjemy mohou být uspokojující nebo dostačující (lepší než nic). Nikdy bych nechtěl přestát být pedofil, to by bylo jako zapomenout, jak chutná moje nejoblíbenější jídlo, jako přijít o jazyk a přestat mít možnost vnímat. Používat státní donucení může být záludné, i když si můžeme myslet, že tím nikomu neubližujeme.

Dobrý dealer prodává to, co lidé chtějí. Prodává dobrovolně, bez nátlaku. Nikoho nenutí. Jen nabízí zboží a riskuje za to vězení. Ne proto, že by škodil ostatním, ale protože porušuje zákon, který omezuje svobodné rozhodnutí. Úředník nic neriskuje. Jen sedí na židli, bere plat z peněz, které stát lidem sebere, a pomáhá udržovat systém zákazů a regulací. Možná nevidí důsledky své práce, ale je součástí stroje, který svobodu ničí. Zatímco dealer musí stát obcházet, úředník mu slouží. Jeden vzdoruje moci, druhý ji zajišťuje. A tak se může stát, že někdo s několika gramy trávy v kapse dělá víc pro svobodu než celý úřad plný „slušných lidí“.

Lidé často emočně reagují na prohlášení, že účast ve volbách s nejvyšší pravděpodobností nic nezmění, a proto nemá smysl chodit hlasovat. Obvyklá reakce zní: „Co kdyby si to řekl každý?“ Nevím, co by se stalo, kdyby si to řekl opravdu každý. Kdyby si to ale řekla drtivá většina populace, pravděpodobně by se změnilo jen málo, protože nezaleží na počtu hlasů nýbrž na jejich vzájemném poměru. Volby by tedy asi dopadly podobně. Jen členové volebních komisí by měli větší klid na kafíčko a luštění křížovek. Dále tvrdím, že aby si to řekl (téměř) každý, tak předpokladem je jinak smýšlející společnost, pro kterou tato nízká účast nebude nijak velkou bolístkou.
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Ba naopak by opravdu nízká volební účast mohla začít otevírat otázku ligitimity voleb a demokracie.

Chci se věnovat „scout“ a „warrior“ mindsetu z nedávného rozhovoru mezi Urzou a Petrem Ludwigem ve Studiu Svobodného přístavu. Tvrzení, že „scout mindset“ – tedy snaha o co nejpřesnější zmapování reality a hledání pravdy – je nadřazený „warrior mindsetu“, může narážet na své limity. Snaha o hledání pravdy, jak Urza zdůrazňuje, je v kritickém myšlení klíčová a sama o sobě se nevylučuje s akcí – ostatně i on sám aktivně koná (zmínil například svoji pomoc Ukrajině). Avšak proti agresi může přílišná prodleva v tomto hledání vést k paralýze či opožděné reakci. Neustálé „hledání pravdy“ a odmítání jednoznačného stanoviska tam, kde je situace ve svých základech černobílá (agresor vs. oběť), může nahrávat agresorovi, zatímco napadený potřebuje okamžitou a zřetelnou podporu.

V takových urgentních chvílích nemusí být dostatek času na vyčerpávající analýzu všech myslitelných aspektů; je nutné se rychle rozhodnout, postavit se na stranu napadeného a jednat. Bez určité míry „válečnického“ odhodlání se člověk může obávat jít s kůží na trh veřejně a hlasitě. Taková veřejná angažovanost však může být klíčová pro strhnutí širší podpory a mobilizaci efektivnější pomoci. Nečinnost pramenící z obavy před neúplným poznáním či z nekonečného hledání dalších perspektiv může mít fatálnější následky než aktivní obrana s občasnými přešlapy. Jsou momenty, kdy je třeba volit jasnou akci na základě dostupných, byť nekompletních, informací, nikoliv jen pokračovat v primárně observačním módu „scouta“.

Existuje spousta výzkumu o tom, jak naše vrozené osobnostní vlastnosti, výchova (případně rebelie vůči ní) a zejména rané životní zkušenosti ovlivňují náš světonázor v dospělosti. Proto jsem toho názoru, že ať už s nějakou ideologií souhlasíme či nikoliv, je vždy velmi užitečné sáhnout si do svědomí a zamyslet se nad tím, zda tak činíme proto, že jsme skutečně kriticky zvážili merit co nejširší palety co nejkvalitnějších argumentů pro i proti, nebo proto, že nám daná ideologie zkrátka jenom sedí, či nesedí. Troufnu si říct, že to platí tím víc, čím silnější v tom máme emoce, obzvlášť pokud se projevují jako potřeba přesvědčovat ostatní.

Představ si obří knihu, kde každá stránka je jeden možný Bitcoin privátní klíč — těch je asi 2^256, což je číslo tak obrovské, že se nedá pořádně ani představit. Kdyby každá stránka byla 1 mm tlustá, celá kniha by byla vysoká přes 10^57 světelných let — to je mnohonásobně víc, než je velikost celého pozorovatelného vesmíru. Pro srovnání – nejbližší hvězda je vzdálena 4,2 světelných let. Šachových partií je asi 10^120, možných her Go ještě mnohem víc, a atomů ve vesmíru je „jen“ 10^80. Bitcoin tedy není jen digitální měna — je to kryptografická báseň vesmíru, hledání jediného správného klíče v oceánu nekonečna.