Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Na minulé přednášce o anarchokapitalismu v Baru Behind the Curtain jsem počítal cenu státu; vřele doporučuji její zhlédnutí.
Dnes budu mluvit o anarchoagorismu coby anarchokapitalistickém proudu; proč už nevěřím politice?
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat 4. června (taktéž v podniku The Grail); Idealistka Teri bude přemýšlet, jak „opravit“ stát.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v podniku The Grail.

Neliberálně zaměřený jedinec bude věčně kritizovat korporáty za to, že jim jde o zisk. Na druhou stranu se mu nebudou líbit ani jejich protějšky, neziskové organizace, protože v nich jde zase „jen“ o ideologii a aktivismus. Dá se takovým lidem vůbec zavděčit?

Zábavní a umělecká tvorba s libertariánskou tématikou je spíše vzácná. Nádhernou výjimkou tomuto pravidlu je sci-fi western Firefly. Posádka vesmírné lodi Serenity s jejich kapitánem jsou jako mezi mlýnskými kameny ve světě, kde meziplanetární totalitní vláda zvaná Aliance komplikuje každý jejich krok a zároveň se musí mít na pozoru před Pleniteli - brutálními vesmírnými divochy. Kapitán a jeho posádka tvoří dobrovolnou hierarchii a společně si v tomto nelehkém světě počínají způsobem, který je většinou nezákonný. Seriál si však šikovně pohrává s různými stupni morální a etické šedi jednotlivých postav tak, že z nich ve finále dělá sympatické protagonisty kterým nelze než fandit. Je to především jejich smysl pro individuální morální volbu, často v rozporu se zákonem, díky čemuž tento seriál vnímám jako libertariánský. To vše je podtrženo úžasnou stylizací, soundtrackem, herectvím a scénářem. Je to krásný seriál, který si za svá léta existence oblíbila i spousta ne-libertariánů.

Všichni asi známe dilema „svoboda versus bezpečí“. I slavný citát, že kdo si zvolí bezpečí, ztratí obojí (což nemyslím, že platí vždy, ale to je teď vedlejší). Snad každý libertarián (i část etatistů) řekne, že svoboda je důležitější (s čímž se ztotožňuju). Jak se to však projevuje v otázkách migrace? Nemyslím, že mám právo omezovat svobody milionů lidí, kteří chtějí překročit hranice kvůli svému pocitu bezpečí. Máme právo omezovat konkrétní jedince (násilníky, zloděje, teroristy…), ale ne celou skupinu. Jejich svoboda pohybu je důležitější než moje „bezpečí“. Jak může někdo tvrdit, že svoboda je víc než bezpečí, a zároveň hájit zavřené hranice argumenty o riziku? Takový člověk se buď toho hesla nedrží, nebo prostě svobodu (a ve výsledku i to bezpečí) cizích lidí nepovažuje za až tak podstatnou.

Pojď si zahrát hru: Probudil ses ve škole, sedíš v lavici ve třídě plné dětí, které mlčky hledí na vykládajícího učitele. Hrozně se ti chce na záchod, takže náhlé zvonění působí jako vysvobození. Zvedneš se a odejdeš směrem ke dveřím, ale v tu ránu tě učitel zastaví zvýšeným hlasem a podrážděně vypálí: „Kam si jako myslíš, že jdeš? Hodinu končí učitel!“ Co uděláš? (a) Budeš vzdorovat. Rozčílíš se a začneš kopat do lavice. Dají ti nálepku autista, aby se od tebe ostatní děti ze stáda držely dál, protože máš negativní vliv na jejich výchovu. (b) Ztuhneš. Neuděláš nic. Hoď kostkou na hladinu kortizolu. Hodil jsi pětku? Pochcal ses. Sebevědomí se ti snížílo o 10 bodů. Hoď si znovu kostkou, jestli začneš fetovat nebo zavřeš svoji crush do sklepa. (c) Změníš tvář. Usměješ se a vysvětlíš, že jdeš panu učiteli pomoct odnést třídníci do kabinetu. (d) Utečeš do lesa. S rozostřenýma očima skočíš přes pařez, ukryješ se v listí či v jehličí, kde se tvé hodinky zastaví; větříš a nasloucháš. Pak tě najdou někde v keřích, s nosem u země, nehybného a tichého…

Stát (=monopol na násilí) je výsledkem „volnotržní“ souteže s násilím. V opravu volnotržní společnosti v jiném odvětví monopol nemůže vzniknout, neboť bez použití násilí nelze zakázat konkurenci. Ovšem i ve „volnotržní“ společnosti by byly porušovány lidské svobody. A to beztrestně, dokud člověk nebude schopen nebo ochoten své právo vymoci. V takovém případě se násilí může vyplatit. Monopol na násilí není nikým udělen, je získán na základě výhody silnějšího. Porazit ho může jen konkurence v témže odvětví.
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Za mě je to trefný a pravdivý text; jen mám potřebu dodat, že „porazit“ nemusí znamenat (občanskou) válku v pravém slova smyslu, ale může jít i o jiné formy vzdoru (které nemusí vůbec zahrnovat násilný střet).

Kdysi ve Studiu Svobodného přístavu vyšlo video , kde host používal generická feminina, na což se snesla silná kritika. Napíšu, v čem to obohatilo mě osobně. Pochopil jsem, že se někdy generická feminina používají a že když je řeč o učitelkách, prodavačkách, či třeba pornoherečkách (spíše ženská povolání), jsou tím většinou myšleni i muži vykonávající tuto profesi. Možná je to všem zjevné, ale mně nebylo. Nedávno jsem četl článek o tom, že poslanci navrhli nějakou podporu pro studentky na rodičovské dovolené. Napřed mě napadlo, proč by na to neměli mít nárok studenti (muži), ale díky tomu videu mi došlo, že to je nejspíš generické femininum a ušetřil jsem si kecy. Takže díky.

Mnoho etatistů – především pak nacionalistů – má tendenci nevnímat negativní stránky historických postav „své vlasti“. Třeba v Mongolsku se těší vysoké popularitě Čingischán, jenž má na svědomí mnoho lidských životů. Přitom lidé, kteří ho uctívají, nejsou žádné krvelačné bestie. Totéž se děje i v Česku. Když se řekne Karel IV., všem se vybaví most a universita. Státní školství (a v důsledku toho i celá naše společnost) však zcela ignoruje fakt, že dal záštitu krvavým židovským pogromům. Možná tak budou Němci jednoho dne (za stovky let) koukat i na Hitlera – ne jako na masového vraha, ale jako na velkého vůdce a významnou osobnost jejich historie, a to aniž by byli nějací antisemité, rasisté, či cokoliv dalšího. Prostě u nich jen převládne nacionalismus nad racionálním hodnocení historických postav.

Ředitel naší školy k nám měl proslov, ve kterém apeloval, abychom odevzdávali úkoly, protože to nás vychovává k zodpovědnosti. Zarazil jsem se. Vychovávat k zodpovědnosti? Jde to vůbec? Čím déle jsem nad tím přemýšlel, tím víc mě ten rozpor fascinoval. Ředitel pokračoval – taková zodpovědnost prý tkví ve schopnosti plnit zadanou práci a v respektu vůči dospělým a autoritám. Díky jeho proslovu jsem si uvědomil, že lidé běžně zaměňují něco moc krásného – zodpovědnost – s něčím úplně jiným, a totiž poslušností. O kolik jasnější (ale i zvláštnější) se pak jeví motivace učitelů? Vždyť přece zodpovědnost znamená vymanění se z okovů autority a odvahu jít do neprozkoumané temnoty činů z vlastní hlavy a v přijímání důsledků na vlastní pěst. Pramení z volby. Nelze vynutit. Zcela zodpovědný člověk totiž z principu ani nemůže být poslušný, pokud to jemu samotnému nedává smysl.