Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Mnoha svobodomyslným lidem se otvírá kudla v kapse, když slyší o odborech; a je to naprosto pochopitelné… v dnešní době. Leč nebylo tomu tak vždy; odbory původně vznikaly ve volnotržním prostředí coby (zcela legitimní) sdružení zaměstnanců pro kolektivní vyjednávání se zaměstnavatelem – místo toho, aby za zaměstnavatelem chodili vyjednávat zaměstnanci jeden po druhém, spojili se a dělali to naráz pro zlepšení své pozice. Takové snahy jsou naprosto v pořádku, podobně jako stávky, odehrávají-li se v tržním prostředí, kde může zaměstnavatel odbory poslat do háje a na stávku reagovat náborem nových pracovníků, což není nic proti ničemu; problém však do celé věci vnáší stát (jak jinak). V době, kdy je (možná primárním) posláním odborů tlačit na zaměstnavatele skrze legislativu, tedy s použitím násilného donucení, jde o více méně zločineckou organizaci; byť si to mnozí členové neuvědomují a „myslí to dobře“.

Poslouchám jeden youtubový kanál, název není důležitý. Píšu o něm, protože jeho autor reprezentuje názory mnoha etatistů. Čím dál nasraněji nadává na státy, ale odmítá si připustit, že to, co se děje, není jejich selhání, nýbrž naopak primární funkce! Nechce, aby jeho dítě bylo ohroženo lidmi jako Putin či Trump. Zároveň vzývá systém, který právě těmto lidem dává moc. Kde by byl Putin bez státu? Nikde! Kde by byl Trump bez státu? Asi pořád enormně bohatým člověkem, ale nemohl by zneužívat státu k potírání své konkurence, a především by mu zdaleka tolik lidí nenaslouchalo.

Autor chce reformovat demokracii. Nadává na „zmrdy a ty, kdo jim tleskají“. Mezi řádky od něj slyším: „To nebyli ti praví soudruzi.“ Neslyším však – ani od žádného jiného etatisty – jak dosáhnout toho, aby ve vedení skutečně byli ti praví, nesobečtí a moudří lidé, a nikoli ten morální odpad typu Putina či Trumpa. O to intenzivněji autor nadává na současné politiky. Jenže dokud máme demokracii, budou vítězit ti, kdo naslibují rozhazování, nikoliv bolestivé reformy. Jak říká Urza: „Výherní strategií demokracie je populismus.“

Během poslední konference zaznělo mnoho diskuzí o tom, která strana kulturních válek více brání svobodu. Myslím ale, že na tuhle otázku se dá odpověděť jediným odstavcem. Přijměmě běžnou (a zjednodušenou) definici těchto směrů, tedy že konzervatismus chce zachovat soušasný stav, zatímco progresivismus chce společenský posun. Pak bude odpověď na otázku záležet čistě na tom, jaká je momentálně míra svobody ve společnosti. Kdybychom žili v ankapu, tak je konzervatismus automaticky plně pro svobodu, jelikož ji v tu chvíli lze jen konzervovat, oproti tomu jakékoliv snahy o nastolení státu by inherentně byly progresivní. Oproti v tvrdé totalitě bude konzervatismus konzervovat útlak a nesvobodu, zatímco jakékoliv snahy o radikální změnu společnosti by s největší pravděpodobností přinesly svobodnější stav. Co je tedy svobodnější, bude záležet čistě na tom, zda si myslíte, že jsme aktuálně blíže ankapu, či románu 1984 (na tohle bych osobně nezvládl odpovědět), ne na těch ideologiích samotných.

Kryptoměny, anarchokapitalismus, rakouská ekonomie – to jsou všechno důležitá témata, která je dobré veřejně rozvíjet. Může se s nimi však pojit jistá dávka vypětí a člověka mohou příliš pohltit. Proto jsem zastánce toho, že od aktivismu a společenských otázek je dobré si dát někdy přestávku. Jednak proto, že to poskytne víc prostoru zamést si před vlastním prahem, a také proto, že se přecijen můžeme mýlit. Což není argument proti ancapu, ale pro pokoru a vnitřní pohodu.

Následující projekt převádí slavné dílo Lidské jednání: Pojednání o ekonomii od Ludwiga von Misese do podoby velice poslouchatelné audioknihy, což obnáší jisté náklady*. Reciprocita je implicitní součástí tržního jednání. Praktickým příkladem je třeba komunitně řízený crowdfunding: Příspěvkem na Bitcoinovou adresu bc1qncfjpv79kwk4zarkt3vauf7v6xwfxusfrffc9n pomáháte nejen dřívějšímu dokončení tohoto audio díla, ale hlavně tím dáváte signál tvůrci, že jeho tvorba má smysl. Společně se zpětnou vazbou se tím podílíte na výsledné kvalitě díla a na výběru dalších titulů ke zpracování. V neposlední řadě tím ale motivujete ostatní tvůrce ke spontánnímu jednání a tvorbě hodnoty s vidinou zisku. Zdrojový kód je otevřený návrhům na úpravy; ačkoliv je původní PDF už rozčleněné do textových bloků, které byly dále očištěny od neposlouchatelného smetí (čísla stránek, reference), některé části textu lze vylepšit – například vložením tagu <break time="0.8s" /> pro pomlku mezi souvislými bloky.

* Audiokniha využívá technologie ElevenLabs pro kvalitní syntézu hlasu, kdy namluvit všech 1000 stran vyjde na asi $200. Zvoleným hlasem je Jeff Riggenbach.

Na minulé přednášce o anarchokapitalismu v Baru Behind the Curtain jsem se věnoval takzvaným „selháním“ „trhu“ (která však nejsou selhání; ale ani trhu).
Dnes budu mluvit o spontánním řádu; nejen o teorii, ale také o praktickém pozorování v sebeřízených školách.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat 2. dubna; rád bych vyčíslil, kolik nás vlastně stojí stát (s důrazem na důchodový systém).
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v podniku Bar Behind the Curtain.

Dnes v 18 hodin budu mluvit o NAPu a polycentrickém právu (a jeho vymáhání), v čajovně Cherubín kousek od Prahy. Do čajovny se rád vracím pro její nezvykle příjemnou atmosféru; přijďte ji také vyzkoušet!

Pacifismus jako deontologický směr upřednostňující nenásilné řešení konfliktů před použitím síly k řešení sporů asi každý zná. Někteří s ním možná identifikují. Kdo je ale skutečný pacifista? Jste-li etatista, a podporujete doslova monopol na násilí, tak asi těžko. Nemůžete zcela odmítat násilí a zároveň podporovat stát (v jakkoliv formě). Každý pacifista tedy musí být logicky i anarchopacifista. My anarchokapitalisté však nejsme kompatibilní. NAP je možná méně násilný než stát, ale stále legitimizuje násilí v případě obrany. Anarchopacifismus ho odmítá vždy. Kolik anarchopacifistů ale vůbec existuje? A kolik z nich by dokázalo říct, že násilí skutečně odmítají deontologicky? Opravdu existuje člověk jež by někomu nedal facku, i kdyby na tom měly vyset životy milionů?

Samsung je v Koreji zodpovědný za 20 % HDP. Ovlivňuje politiku do té míry, že to občas vypadá, jako kdyby vládl on sám. Korea byla totiž vždy hierarchická společnost, což se nezměnilo ani po válce. Lidé sice dostali demokracii, nicméně uvnitř se nezměnili – preferují rodinnou hierarchii před demokracií. I když žijí formálně v demokracii, považují Samsung za shodnou (ne-li větší) autoritu, a tudíž má dovoleno zasahovat lidem do života jako (či více než) samotný stát – a lidé si to nechají líbit. Přitom myšlenka demokracie je, že se máme nechat ovládat volenou většinou, nikoliv jednou autoritativní nevolenou rodinnou. Ač nejsem žádný fanoušek demokracie, je to podle mě krásná ilustrace toho, že lidem nemůžete vnutit žádný režim.

Počas môjho života som mal postupné množstvo politických ideálov. Od demokracie cez progresivizmus až po anarchokapitalizmus. Musím povedať, že časom som zo všetkých stále viac a viac sklamaný. Som sklamaný z demokracie, ktorá púšťa k moci autoritárských lídrov ako Trump, Orban či Fico. Som sklamaný z progresivizmu, ktorý má častokrát dobré myšlienky, no presadzuje ich pomerne autoritársky, viz rôzne návrhy, aby štát trestal šírenie konšpiračných teórii. A som sklamaný z anarchokapitalizmu, ktorý má byť ideológiou slobody, a napriek tomu mnohý konzervatívni anarchokapitalisti podporujú autoritárskych lídrov – viz Milleiova podpora Trumpa. Viem pochopiť, že nie každý musí súhlasiť s progresivizmom. Ale je nutné kvôli tomu podporovať lídrov z autoritárskymi sklonmi? Navyše keď Trump nerešpektuje pravidla voľného trhu ani princíp subsidiarity – viz snaha pripojiť Grónsko k USA.
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Posuzujme ideály podle nich samých, nikoliv podle lidí, kteří se k nim hlásí; coby anarchokapitalista nepodporuji žádného autoritáře, ale i kdybych začal, je to maximálně mé osobní selhání, nikoliv problém anarchokapitalismu.

Všichni ze zkušeností se socialismem víme, že stát není schopen zajišťovat ani takové banality jako toaletní papír či menstruační vložky – zkrátka věci, jejichž potřebu lze snadno odhadnout a spočítat; důvody vysvětluje rakouská ekonomická škola, leč teorii ponechme na chvíli stranou. Téměř nikdo nerozporuje, že když se stát snaží zajišťovat spotřební statky, selhává; na rozdíl od trhu. Ale proč tolik lidí navzdory neschopnosti státu zajistit naprosto triviální potřeby věří jeho schopnosti zajistit věci řádově komplikovanější (vzdělávání, zdravotnictví, soudnictví, bezpečnost…)? Zejména když jsou dnes a denně svědky toho, jak v tom stát selhává; hlavně nesmíme dát šanci trhu, protože „to by určitě nefungovalo“ (ač tomu nic nenasvědčuje). Tak proč tomu lidé stále věří? Inu, jednu věc stát nedělá tak špatně – indoktrinace propagandou mu šla vždycky; a není divu, když cílovkou jsou malé děti.