Diskuse – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Perpetua anébrž konsole. Státní dluhopisy bez splatnosti. Nedávno na téma obnovení jejich emisí v souvislosti s "problémem" nesplatitelných státních dluhů proběhlo několik debat. Myslím, že s tím přišel Soros.

Finanční perpetua ale existují. :-) Jsou to státní dluhopisy, které nemají splatnost. Velmi šikovný nástroj pro přeměnu nesplatitelných státních dluhů na dluhy, u nichž splatnost nikdy nenastane.

"Ale taková souhrnná spotřeba nikdy nemůže překročit souhrnnou produkci." Ano, to jsem Vám sem psal, nejprve produkce pak spotřeba. Tvrzení nejprve úspory, pak spotřeba ale neodpovídá realitě.
Dluh je dluh nikoliv dar. Státní dluh by mohl být považován za dar, protože nebude nikdy splacen. Avšak příjemcem tohoto "daru" je celá společnost (zpravidla). Stát se zadluží u banky (vytvoří tím nové peníze) a společnosti následně koupí, resp. "daruje" např. dálnici. Věřitelé (držitelé takto státem přes dluh emitovaných peněz) pak namísto zboží, které by vyprodukoval stát a které by si za ty peníze mohli koupit, pak mají možnost v podstatě bezplatně používat dálnici.

To jestli si nějací soukromí investoři budou kupovat státní dluhopisy je úplně jedno. Je jedno, jaké signály dostanou. Když ty státní dluhopisy zůstanou trčet v bance, která je na primárním trhu koupila od státu, až do splatnosti, tak se v podstatě vůbec nic nestane. Stát nepotřebuje investory a státní dluhopis není investice. Státu stačí banky, pro které je držení státních dluhopisů principiálně i právně (podle pravidel kapitálové přiměřenosti bank je riziková váha státních dluhopisů nulová) bezrizikové, ekonomicky výhodné a navíc je v bilanci vždy potřebují, aby je mohli poskytovat jako kolaterál centrální bance proti půjčkám hotovosti.

Žádné přerozdělování zde neprobíhá. Naopak, možnost nesplácet státní dluhopisy umožňuje státu vybírat o to menší daně.

Ne. Úspory nemusí předcházet spotřebě. Nemáte úspory, půjčíte si peníze, koupíte si co chcete spotřebovat a spotřebujete to. Z uvedené posloupnosti je zřejmé, že žádné peněžní úspory nejsou pro spotřebu potřebné. Na tomto závěru ničeho nemění ani skutečnost, že pokud chci úspory musím nejprve produkovat. Pokud produkuje někdo jiný a já si jeho produkci koupím za peníze, které si půjčím, žádné uspořené peníze nepotřebuji.

Spotřebovávat lze tedy i bez úspor a spořit lze i bez spotřeby. To, že je k úsporám třeba produkovat a vyprodukované prodat a teprve z utržených peněz lze spořit, na tom nic nemění. Ty dva vztahy stojí vedle sebe a nejsou propojeny tak jako to píšete. Platí aby mohla být spotřeba, musí být nejprve produkce a vedle toho platí, aby mohyl být úspory musí být produkce. Z těchto zvou platných tvrzení pak plyne, že produkce může vést k úsporám a/nebo ke spotřebě. Nijak ale z toho nelze dedukovat, že spotřeba je podmíněna úsporami.

Právě tady se ukazuje, jako Urzovy rádoby logické dedukce tvrdě naráží na realitu.

Ten názor, že na spotřebu musí být nejprve úspory, by mohl mít relevanci, pokud by těmi úsporami byly myšleny reálné nespotřebované statky a nikoliv peníze (tedy v čistě bezpeněžní barterové ekonomice). Pokud ale pod pojmem úspory máte namysli peněžní úspory, pak platí co píši výše.

Obdobně nesprávné je tvrzení, že nabídka musí předcházet poptávce, resp. že pouze nabídka může vytvářet poptávku, jak o tom píše nějaký pan Say. Ve skutečnosti vůbec nic nebrání tomu, aby se nejprve vyskytla poptávka a teprve v souvislosti se vznikem této poptávky se na trhu objevila i nabídka, která tu poptávku uspokojí.

Ale kdepak. Úspory samozřejmě nemusí předcházet spotřebě. Když si vezmete peněžní úvěr, tak nejprve spotřebováváte a teprve pak spoříte, abyste mohl splácet úvěr. Realita je taková, že obě varianty jsou zcela běžně se vyskytující. Axiom, že úspory musí předcházet spotřebě by mohl snad platit v ekonomice, která nepoužívá peníze a není možné si nic půjčit.

Jediné posloupnost v čase, kterou nelze (zatím) nijak obcházet, je to, že nejprve musíte něco vyprodukovat, abyste to mohl spotřebovat. Tohle by mohla být ta "fyzika", kterou hledáte.

"Kde už nesouhlasím je to, že trvalý růst zadlužení není problém."

Jaké zadlužení máte vlastně na mysli? Soukromé zřejmě ne. V případě soukromého zadlužení každý soukromý subjekt sám rozhoduje na co si půjčí a za co půjčené peníze utratí, takže tyto subjekty naprosto oprávněně a na 100% určují kam budou tyto peníze směřovány.

Pokud tedy píšete o problematičnosti trvalého růstu dluhu, pak máte patrně na mysli dluh státní. Avšak i zde platí, že o tom, kam budou nasměřovány půjčené peníze rozhoduje dlužník. Nicméně rozumím tomu, že se v mnoha případech neshodujete s tím, kam stát ty peníze směřuje. Chápu, že byste raději o těch penězích rozhodoval sám, ale jistě chápete, že to prostě není možné. Sám můžete směřovat pouze peníze, které si půjčíte Vy sám, nikoliv peníze, které si půjčil stát. Pokud chcete ovlivnit, kam bude půjčené peníze směřovat stát, máte pouze možnost ve volbách vyjádřit své preference, nebo založit politickou stranu a své názory prosadit ve volbách sám. Ano není to nic moc. Ale když chcete rozhodovat za stát, musíte ho ovládnout.

Samozřejmě, že i mě se často nelíbí kam a kolik stát (a samosprávy) posílá peněz. Nicméně abych kvůli tomu plédoval za zrušení současného peněžního systému a státu samotného, tak daleko opravdu nejdu. :-)

"Nepotřebuji, aby rostlo všechno." Tady si prosím uvědomte, že jste jen nepatrná součást nějakého celku a že Vaše přání vůči chování toho celku nejsou v daném ohledu nijak zásadní. Bez urážky. Nicméně je to Váš názor a já mám názor opačný, takže mě tedy možnost růstu ekonomiky (pokud já a ostatní chtějí růst) mi přijde v naprostém pořádku. Je třeba si uvědomit, že pokud lidé růst chtít nebudou, tak prostě růst nebude, bez ohledu na to, že jim současný finanční systém růst umožňuje. Ten systém to jen umožňuje. Jak to nakonec bude, je na těch jednotlivých ekonomických hráčích. Ne na mém, nebo na Vašem rozhodnutí/přání).

Jako jednotlivec samozřejmě můžete přispět aktivně k určení toho, co poroste. Jak v roli zákazníka, tak i v roli producenta. Tuto možnost samozřejmě máte.

Moje obava, že nebude možné tvořit úspory spočívá v tom, že nebudete mít příjmy z nichž bychom je tvořili. To, že poklesne produkce z důvodu, že poklesne kupní síla poptávky, neznamená že už "nikdo nic nepotřebuje". Samozřejmě, že i v krizi potřebujete vše, co potřebujete v období prosperity. Rozdíl je v tom, že v krizi na to nemáte peníze, zatímco v období prosperity Vám po uspokojení potřeb zbydou peníze i na úspory/investice.

Pokud zvýšením úrokových sazeb nad inflaci zamezíte znehodnocováním úspora, pak můžete tímto přivodit ekonomickou krizi, která bude mít výše uvede následky. Ti, co měli úspory a přijdou o zaměstnání, tak z těch úspor budou muset začít čerpat a tím o ně přicházet. K čemu je jim to, že se jim úspory přestanou znehodnocovat, když jim začnou namísto toho nominálně ubývat daleko rychlejším tempem, než bylo nějaké 2% roční znehodnocení, namísto aby jim dál pravidelně rostly tak, že každý měsíc něco uspoří? A to nepíšu o těch, co žádné úspory neměli a jen přišli o práci, jen proto aby se neznehodnocovaly úspory těm, co úspory mají.

"Omyl vaší úvahy je ale ten, že bych nějak přiškrcoval produkci tím, že přestanu znehodnocovat peníze."
Tak znehodnocování úspor odstraníte nejjednodušeji tak, že úrokové sazby zvednete nad inflaci. Zvýšením úrokových sazeb utlumíte ekonomiku (tedy pokud není přehřátá, o čemž se ale v současnosti bavit nemůžeme). Samozřejmě, že pokud je ekonomika ve výborné kondici a roste i za situace kladných reálných úrokových sazeb, pak máme optimální situaci, kdy úspory znehodnocovány nejsou a ekonomika šlape. K této optimální situaci se ale lze dostat pouze tak, že podpoříte tu ekonomiku nízkými sazbami, tedy za cenu znehodnocování úspor. Jakmile se ekonomika rozjede můžete postupně sazby zvedat až na úroveň, kdy dojde k odstranění znehodnocování úspor. K takovému (z hlediska držitelů úspor) optimálnímu stavu se ale můžete dostat pouze přes podporu růstu té ekonomiky, nikoliv tupě zvednutím úrokových sazeb nad inflaci v době kdy se ekonomika potácí na pokraji recese.

"Jenžá já naopak pumpuji zpět do ekonomiky vše skrz investice a opět nepotřebuji, aby za mne tuto odpovědnost přebírala vláda nebo centrální banky."

Vy možná ano, ale co ostatní? Pokud by se všichni chovali optimálně, pak by žádný zásah státu nebyl třeba. Optimálně se ale chová nejspíše jen hrstka subjektů. Ani z toho, jak popisujete Vy své jednání jednoznačně neplyne, že konáte nějak optimálně. Optimálnímu chování byste se blížil, pokud by to vaše pumpování skrz investice probíhalo na primárním trhu, resp. v by šlo o zakládání nových firem. Pokud si ale koupíte akcie na sekundárním akciovém trhu, tak nic do ekonomiky zpátky nepumpujete. V takovém případě naopak vyvádíte peníze z oběhu z reálné ekonomiky a uvádíte je do oběhu na sekundárním kapitálovém trhu. Tyto peníze naopak v reálné ekonomice chybí a někdo jiný si je musí půjčit, aby zaplnil díru v poptávce, která tam po Vás zbyla, když jste své peníze neutratil za vyprodukované statky a namísto toho jste je poslal obíhat na kapitálovém trhu. Pokud by si nikdo jiný ty peníze nepůjčil, zůstalo by vyrobené zboží neprodané. Následoval by propad produkce, po něm propouštění, další snížení kupní síly poptávky, omezení spotřeby, další propad produkce a ocitáte se v deflační spirále.

Jinými slovy, pokud chcete spořit a/nebo investovat na sekundárních trzích, tak nikdy nekritizujte ty, co se zadlužují, protože právě jen díky jejich zadlužování Vy můžete spořit a investovat.

K akumulaci úspor a oběhu stále více peněz na kapitálových trzích samozřejmě dochází. A to je nevyhnutelně spojeno s růstem dluhů (soukromých i státních). Jediné investice, které se "počítají" jsou ty reálné, když sám založíte firmu, nebo peníze vložíte do nově zakládané společné firmy, nebo do rozšíření existující firmy a tyto firmy začnou produkovat nové reálné statky. Když si koupíte akcie na sekundárním akciovém trhu, tak to není investice, která by způsobila, že ta firma začne vyrábět novou řadu produktů, nebo více stávajících produktů. Ty peníze dostane předchozí majitel akcií, který za ně nejspíš koupí zase jiné akcie nebo dluhopisy. Reálnou ekonomickou aktivitu tím nijak nepodpoříte.

"QE cíleně podporuje ekonomiku částečně skrz zadlužení a částečně znehodnocováním úspor. Ale podporuje ekonomickou činnost, to je pravda. Bohužel jak jsem psal výše jakoukoli činnost."

QE nijak úspory neznehodnocuje (pokud nevede ke snížení výnosů státních dluhopisů pod míru inflace). To je stejné jako byste napsal, že čím větší objem dluhopisů se zobchoduje na dluhopisovém trhu tím více roste peněžní zásoba a tím více se znehodnocují úspory. To je prostě nesmysl. QE není nic jiného, než obchodování se státními dluhopisy, kterého se kromě ostatních bank účastní i centrální banka. Když koupí jedna soukromá banka od jiné soukromé banky státní dluhopis tak při tom vznikne úplně stejné (nulové!) množství nových peněz, jako v případě, kdy nakupujícím od soukromé banky je banka centrální. Pokud si toto uvědomíte, pak zjistíte, jak absurdní je démonizování QE.:-)

A můžete mi prosím napsat, jak by mělo QE podpořit ekonomiku ale současně tak, aby se podpořily jen silné zdravé firmy a současně se nechaly padnout ty slabé? To prostě nejde, stejně jako dnes nejde udržet ceny spotřebního koše blízko inflačního cíle a současně udržet na uzdě ceny aktiv. Některé věci prostě dělat nelze.

K té efektivitě firem. Stát ani nikdo jiný (ani Vy) přece nemůže řešit jestli je ta či ona firma ještě dost efektivní. To je přece výsadní právo majitelů firem, uvážit zda se budu snažit udržet na trhu, nebo to zabalí. Představa, že stát nebo centrální banka aktivně zasahuje do trhu s cílem, aby zkrachovaly neefektivní firmy mě tedy upřímně děsí, a to podporuji stát v lecčems. V tomto ohledu byste mohl být tedy označen za většího etatistu, než za jakého jsem označován já. :-)

A téma uvadání květinek také ponechám bez reakce. :-)

Co se týče té likvidní rezervy. Mám pro Vás jednoduchý typ, jak se vyhnout znehodnocování této rezervy! :-) Stačí si sjednat kreditní kartu s limitem ve výši té rezervy. :-) Žádné úspory se Vám neznehodnocují a pokud potřebujete rychle koupit např. tu pračku, tak nakoupíte na kreditku a během následujících 30 až 50 dnů (bezúročné období) prodáte část akcií nebo dluhopisů a dluh z kreditky splatíte. Elegantní a beznákladové.

Kryptoměna jako náhrada za likvidní rezervu? Tady si dovolím nesouhlasit. Když Vám spadne cena té kryptoměny o 50% (nic výjimečného), tak máte najednou poloviční rezervu. Nevhodnější aktivum jste si za účelem držení likvidní rezervy mohl zvolit jen stěží. :-)

"Doufám, že jednou sežerou FIAT měny. ... Neustoupím ani krok mocenským ambicím."

Tak tady už jste se posunul z původně racionální ekonomické debaty to téměř výsostně ideologické roviny. To je škoda. Mohli jsme o tom vést nějakou smysluplnou věcnou debatu.

Energetická náročnost BTC je úplně katastrofální. Na nahrazení současných peněz BTC zapomeňte. A nejen z tohoto důvodu.

Je zvláštní, že mluvíte o manipulaci státu s měnou a zřejmě Vám vůbec nevadí do očí bijící manipulace s BTC ze strany např. Elona Muska (ano, vím, toto je Urzův oblíbený způsob argumentace). Je zvláštní, že státní manipulaci považujete za něco nepřijatelného ale to, že z hlediska vývoje ceny BTC je zde hrstka vlivných soukromých jednotlivců, kteří tak velmi lehce manipulují s BTC, Vám nijak nepřekáží. :-) Vy prostě jen nemáte rád stát. K manipulaci samotné jste podle mě vlastně shovívavý. Nezdá se Vám tedy, že máte v tomto poněkud asymetrický přístup?

Ano, řešením není odstranění konkurence (byť je příčinou daného problému). Ano, konkurence má bezesporu své velmi pozitivní vlivy. O tom nemůže být žádná řeč.

Státní přerozdělování může být nákladné pro ty subjekty, které tržním přerozdělením vytvořili situaci, která si vyžaduje státní přerozdělování. Kdyby firmy platily své zaměstnance (kteří, jsou zároveň i zákazníky těch firem) tak, aby měli dostatek peněz na to, aby si koupili to, co ty firmy vyprodukovaly, nebude třeba státní přerozdělování, protože na trhu bude panovat mezi nabídkou a poptávkou rovnováha. Takže pokud se někomu zdá státní přerozdělování nákladné, pak jsou to zpravidla ti, kteří v rámci tržního přerozdělování obdrželi (agregátně) neadekvátně velký díl z "vytvořeného koláče" a následně jim stát z něj kus ukousne a rozdá jej těm potřebnějším. Těm, k nimž je pak státně přerozdělováno, to jako nákladné určitě nepřipadne. :-)

Ano státní přerozdělování samozřejmě zasahuje do svobody těm, od nichž je přerozdělováno. To nijak nerozporuji. Kdyby tržní přerozdělování probíhalo "optimálně", nebylo by třeba státního přerozdělování. Avšak tržní přerozdělování optimálně neprobíhá, takže státní přerozdělování jej částečně koriguje. Jinými slovy, kdyby se všichni chovali na 100% férově a spravedlivě (nikoliv jen po formální stránce), pak by nikdo stát a jeho státní přerozdělování nepotřeboval. Bohužel přesné parametry onoho férového a spravedlivého chování nelze exaktně určit na individuální úrovni, takže to není možné ani v případě, kdyby zde taková vůle všech zúčastněných byla. Nicméně na agregátní úrovni je možné vznikající nerovnováhy vysledovat velmi snadno (podle vývoje cen).

A pak je tady možnost, že státní "přerozdělování" nebude financováno daněmi, ale novými penězi, které si státu na to půjčí od bank. V takovém případě nedochází k tomu, že byla omezována něčí svoboda. Stát pomůže novými penězi ekonomice, aniž by je někomu musel předtím sebrat. Takže i v rámci státního přerozdělování existuje škála, kdy na jednom konci je financování státního přerozdělování výhradně vybranými daněmi (aniž by se tedy stát zadlužoval) a na druhém konci je financování státního přerozdělování výhradně od bank půjčenými novými penězi (aniž by stát vybíral daně). Realita je pak samozřejmě opět někde mezi oběma okraji. I zde je limitem pro posun směrem k zadlužování právě rychlost růstu cen.

Máte pravdu, že financování státního přerozdělování daněmi si "vybírá svou daň". Pokud seberete peníze úspěšným a přerozdělíte je těm méně úspěšným, pak určitě platíte tím, že ti schopní mohli více investovat a tím posouvat efektivitu jejich produkce a vzít s sebou do lepších podmínek i ty méně úspěšné. V tomto ohledu jsem tedy v obecné systémové rovině pro co nejnižší daně s tím, že státní výdaje by měly být tedy přednostně financovány půjčkami u bank (jež nebudou nikdy spláceny). A opět připomínám, že limitem tohoto směřování je zase ta inflace (nikoliv velikost státního dluhu). Může tedy nastat i situace, kdy nebude možné financovat státní výdaje půjčkami u bank, protože inflace by byla příliš vysoká a proto bude namístě spíše zvednout daně. A naopak v případě nízké inflace, či dokonce deflace bude namístě snižovat daně a přesunout financování státních výdajů na bedra státního dluhu. Mimochodem přesně tohle se právě u nás děje. Úspěšná hospodářská politika státu by se pak poznala podle toho, že inflace pouze mírně fluktuuje okolo inflačního cíle.

Píšete o dohodě dvou sebevědomých stran? Takové se na trhu vyskytují samozřejmě. Avšak na pracovním trhu jich bude jako šafránu. Opět připomínám, že zaměstnanec se může dohadovat sebevědomě se zaměstnavatelem jen tehdy má-li své základní potřeby zajištěny zcela pasívní formou (investice, nepodmíněný základní příjem...). Teprve v takové situaci ho nic "netlačí". A takováto pozice zaměstnance je tedy spíše výjimečná.

A právě proto to musí za ně vyřešit agregátně ten stát. Přerozdělováním.

Já to myslel agregátně. Pak zaměstnanci jednoho zaměstnavatele jsou zákazníky jiných zaměstnavatelů.

Znehodnocení relativně malé likvidní rezervy mi by měl překonat reálný výnos investic. Tady nějaký zásadní problém nevidím. Kvůli pár korunám měsíčně na úrocích z likvidní rezervy byste zvedl úrokové sazby a tím obětoval výnosy z investic a v extrému byste kvůli tomu přišel o práci? Tady je třeba stanovit si priority. Pokud možno racionálně.

Nakousl jste to úplně nejdůležitější a nejzásadnější téma. :-)

Podívejte. Když si myslíte, že FIAT peníze vznikají z ničeho, tak tím v podstatě tvrdíte, že dluh vůči bance je nic. Každý ale ví, že dluh vůči bance je všechno, jen ne nic. :-) Peníze, které vznikají z ničeho by mohly představovat peníze papírové, které někdo jen natiskne a začne s nimi platit, aniž by mu současně s takovouto emisí peněz vznikl nějaký závazek (např. splatit bance dluh, nebo vyměnit emitované peníze např. za předem stanovené množství zlata. Podstatou peněz (i těch komoditních) je přece právě ten závazek emitenta peněz vůči držiteli peněz. Peníze jsou v podstatě právní vztah mezi emitentem peněz a jejich držitelem.

Ano současné účetní peníze vznikají tak, že je banka někomu půjčí, aniž by je někomu jinému z jeho vkladového účtu odečetla. To je ale přece v pořádku. Kdyby banka peníze, které půjčuje odečetla někomu jinému z účtu, pak by ty peníze nevznikaly (použily by se již existující peníze). Jak by ale v takovém případě ty peníze vznikaly? Myslím na úplném začátku. :-)

Správně píšete, že když je dluh bance splacen, peníze zanikají.

Rostoucí objem dluhů (tedy i peněz) přece není žádný principiální problém. Naopak, jako problém bych viděl, pokud by se více dluhů splácelo, než poskytovalo. S růstem objemu dluhů, roste objem závazků dlužníků, kteří o to více musí produkovat, aby měli i na splátky svých nových dluhů. Já zde naopak vidím jednu z velmi významných možností, jak dosáhnout růstu ekonomiky.

Mírné (i stabilní) znehodnocování úspor nevidím jako nějaký zásadní ekonomický problém. Primárním je vytvořit prostředí v němž je možné vůbec nějaké finanční úspory vytvářet a pak teprve (možná) řešit jejich znehodnocování. Zamezením znehodnocování úspor totiž může vytvořit ekonomické prostředí, v němž se úspory budou tvořit mnohem hůře. Takže budete mít sice prostředí, kde se úspory neznehodnocují, ale současně nebudete mít ani ty úspory (resp. je budete mít nižší, nebo Vám porostou pomaleji). Zdrojem úspor je přece produkce. Pokud (proto, abyste zamezil znehodnocování úspor) přiškrtíte současně produkci, pak bude vznikat i méně úspor, protože si lidé vydělají méně peněz, než v prostředí, kde ekonomika jede.

Klasické QE (nákupy státních dluhopisů centrální bankou na sekundárním trhu) právě se stimulací ekonomiky nemá nic moc společného. Pouze zprostředkovaně přes růst cen státních dluhopisů udržuje nízké dlouhodobé bezrizikové úrokové míry, od nichž se odvozují úrokové míry v ekonomice. Státní dluhy při tom nezanikají, jen se přesouvají do majetku centrální banky, kterou zpravidla vlastní daná stát, či soustátí.

Otázka "levnosti" peněz není tak jednoduchá, jak ji líčíte. Úrokové sazby, které by současně nezadusily "reálnou" ekonomiku a držely na uzdě ceny aktiv jednoduše neexistují. Musíte si vybrat, zda udržíte nad vodou "reálnou" ekonomiku a necháte růst ceny aktiv, nebo potopíte "reálnou" ekonomiku a současně necháte zhroutit i trhy s aktivy. Podle mě je zde volba celkem jasná.

Rovněž otázku existence neefektivních podniků považuji za jakousi planou fabulaci, neexistující problém. Podnik buď je nebo zkrachuje. Otázka jak je efektivní by měla trápit pouze majitele těch podniků. Takovéto "kádrování" soukromých firem nějakými ekonomy, kteří ty firmy nevlastní mi přijde arogantní a absurdní. Podle Vás chybí motivace k efektivnímu jednání? To je ale zase přece jen a jen rozhodnutí vlastníků firem. Někdo pojede agresivně na páku (zadluženej až po uši) se snahou o 50% zisky vztaženými k vlastnímu kapitálu s tím, že zaměstnancům bude platit jen minimální mzdy a veškeré další náklady bude škrtit na maximum, někomu jinému stačí udržovat nezadlužený podnik v pohodovém chodu s 10% ziskem, se spokojenými dobře placenými zaměstnanci, zákazníky i dodavateli a bez nějakého signifikantního stresu, že příští měsíc nebude mít na splátky dluhu. Zvolit si úroveň efektivity je svatým právem každého majitele firmy tak, jak mu to vyhovuje. Ostatně zvyšováním úroků byste poškodil hlavně ty "efektivní", co jsou přes úvěry. Těch neefektivních slimáků, co jedou bez úvěrů, by to nijak zásadně nedotklo.

Čištění trhu, přesuny zaměstnanců? Kdo jste, že si osobujete právo provádět jakékoliv čistky a přesuny? :-)

Já netvrdím, že se ve všem zcela mýlí. Jejich kritika vůči např. státu bývá často samozřejmě oprávněná. Mě spíše vadí, že oni si myslí, že mají jako jediní pravdu ve všem a že právě ten jejich recept by byl (a zase na 100% a o 1000%) lepší. Přitom to tak ale není. Obvykle se v různých záležitostech vyskytuje celá škála, na níž dává smysl se pohybovat, ale anarchokapitalisti se zásadně a ve všem pohybují pouze na extrémních okrajích.

Např. i ty účetní peníze nejsou tak ryzí, jak je zde (z důvodu stručnosti) popisuji. Část těch účetních peněz má charakter blízký (nikoliv shodný) oněm papírovým penězům, protože ne všechny dluhy spojené se vznikem těch peněz budou splaceny. I zde je určitá škála. A i zde se nepohybuji na samotném okraji s tím, že současné účetní peníze jsou pouze dokonalé a bez jakýchkoliv vad, či slabin.

V uvedené souvislosti se na samém okraji takové škály ocitla švýcarská iniciativa Vollgeld, která chtěla zavést 100% papírové peníze, které by nebyly spojeny s žádným dluhem (ani žádnou komoditou). Chtěli tedy účetní (dluhové) peníze nahradit penězi čistě papírovými (nejde zde o samotnou formu peněz, i papírové peníze mohou mít elektronickou formu). Mimochodem právě tyto Vollgeld peníze by splňovaly onen požadavek, aby se půjčovaly jen existující peníze a aby se půjčováním peněz nemohly vytvářet nové peníze.

To si nemyslím. Když zaměstnanci nemohou nakupovat, tak trpí i zaměstnavatelé (pokud nejde o exportéry).

Ale začarovaný kruh to je. V tom máte pravdu. Jen v tom kruhu jdou ke dnu nejen zaměstnanci ale i zaměstnavatelé. A jediný kdo tento začarovaný tržní kruh může "přeseknout" je právě stát a jeho přerozdělování.

Pěkná myšlenka. Ale mezi majiteli firem a řadovými zaměstnanci je zpravidla zcela nepropustná bariera managementu. :-) Ale fungovat to může samozřejmě. :-)

Zdravý rozum nebo přirozenost není nic matematicky exaktně definovatelného. To chce cit, empatii... Logika a matematika nestačí.

Myslím, že tu naši "roztržku" už můžeme uzavřít. Nikam dál se v ní stejně neposuneme. :-)

Ano, máte pravdu, že přiléhavější je mluvit o tržním rozdělování. Nicméně mě přišlo docela vhodné toto tržní rozdělování dát do protikladu se státním přerozdělováním a tak jsem i to tržní rozdělování nazval přerozdělováním.

Nemusíte mi vysvětlovat, že přínosy jednotlivých zaměstnanců se liší a proto se liší i jejich mzdy. Já tržní přerozdělování nijak nekritizuji. Netvrdím, že je a priori špatné. Tržní přerozdělování považuji za zcela přirozené a zpravidla i spravedlivé.

Fungování tržní ekonomiky v prostředí sociálního státu vnímám tak, že primárně probíhá v ekonomice tržní (pře)rozdělení a následně je toto tržní (pře) rozdělení částečně korigováno státním přerozdělením. Takže s Vámi souhlasím i v tom ohledu, že nejprve trh rozděluje a pak stát přerozděluje.

Ten bohatý vršek (majitelé firem) rozhoduje o tom, v jakém poměru se o vytvořený produkt rozdělí se zaměstnanci. Takže samozřejmě, že na tom mají svůj díl "viny". Na druhé straně hlavním viníkem je princip konkurence mezi jednotlivými firmami, který brání tomu, aby firmy platili své zaměstnance lépe. Firmy nemohou tento problém "řešit", protože firma, která by zaměstnancům přidala, by riskoval, že přijde o svoji konkurenceschopnost a z trhu nakonec zmizí. Jediné reálné řešení tohoto problému je pak státní přerozdělování. To, co nemohou udělat firmy, protože jim v tom brání konkurence, udělá plošně ve všech firmách stát tím, to udělá za ně. Část zisku firmám zdaní a přerozdělí ji těm, kteří to nejvíce potřebují. Ano příliš velké státní přerozdělování může mít negativní následky, které popisujete. Je to o trvalém hledání jakési rovnováhy.

Tak to, že mé postoje nebudou vonět zdejším příznivcům anarchokapitalismu, je tak nějak přirozené, proto mě jejich "hlasování" o mých příspěvcích nepřekvapuje. Co namítám je ale právě ta možnost toho "hlasování". O tom, jaké názory budou v diskuzi zobrazeny, by se prostě hlasovat nemělo.

Vy jste ale zrovna prezentoval, jako jeden z těch tolerantnějších uživatelů. Bohužel to byla zřejmě z Vaší strany jen dočasná přetvářka.

Blahosklonná povýšenost? Ano, připouštím, že tak v některých případech mohu působit, resp. že v některých případech jde o skutečnou blahosklonnost a povýšenost. Nikdo není dokonalý.

To ale nepředvádím já. To plyne z toho Vašeho značně za vlasy přitaženého příkladu.

Faktem prostě je, že někteří jedinci jsou hold signifikantně sobečtější, než je průměr v populaci, a to pak vede k obhajobě zcela neobhajitelných konceptů a jejich vydávání za nějaký běžný standard.

I v tom Vašem novém případu je pořád přítomen ten můj argument, tedy že "nemůžete" odmítnout pomoc někomu pouze s tím, že možná sám budete potřebovat taky pomoc.

Navíc ten Váš příklad je pěkně pokroucený, tak aby Vám to "vycházelo". Standardnější situace by byla, kdyby obvaz, či škrtidlo neměl nikdo a k pomoci by byl potřeba třeba šátek, který má k dispozici zrovna jen jediná nezraněná osoba, která si jej vzala čistě jako část oděvu a nikoliv "odpovědně" jako nástroj první pomoci.

Podle mě je prostě nepřijatelné (ano jde jen o morálku) aby někdo kdo může pomoci něčím někomu, kdo pomoc JISTĚ nutně akutně potřebuje, nepomohl pouze s odkazem, že MOŽNÁ to něco bude potřebovat sám pro sebe. Důraz je kladen na ono JISTĚ a MOŽNÁ.

Souhlas. Základ je v axiomech. A v těch je taky ten největší "problém". Pokud pak konzistentně dedukujete, pak tomu už není co vytknout. Výsledná teorie se ale pak v některých ohledech příčí "zdravému rozumu", byť to přímo v těch úplných základech té teorie není tak zřejmé. A to se pak Urza pustí do definování pojmů jako je "zdravý rozum" nebo "přirozené". Obvykle s výsledkem, že nic, co by mohlo být označeno za zdravý rozum, či za přirození, vlastně neexistuje. :-)

Ale já čtu komentáře, které se mi nelíbí a taky na tyto komentáře nesouhlasně reaguji. To považuji za smysluplné. A nevyhýbám se ani tomu, abych vyjádřil souhlas s komentářem, s nímž souzním, protože i to je docela důležité. A zrovna ty Vaše příspěvky jsem do nedávné doby v některých případech označil jako pozitivní právě v tom ohledu, že se v nich jakási míra nadhledu nacházela.

Co se týče nějakého napadání názorových odpůrců v personální rovině, tak si myslím, že si oba "tábory" nemají moc, co vyčítat.

Občas volím expresivnější způsob vyjadřování. Ano někomu to nemusí vyhovovat.

Tudy asi ne. Tajné hlasování? To by majitel asi nedostal žádný podíl a zaměstnanci by si zisk demokraticky a tajně rozdělili mezi sebe. :-)

Podle mne jediná (snad reálná) cesta je taková, že majitelé firem začnou být na to, že dobře platí své zaměstnance hrdí, tak jak jsou hrdí na to, co ti zaměstnanci vyrábějí a že tuto "konkurenční výhodu" navzdory vyšší cenně dokáží u svých zákazníků prosadit.

Nicméně to je velké dilema, jestli se firma rozhodne získat o pár procent větší podíl na trhu tím, že bude konkurence schopnější díky nízkým mzdám jejich zaměstnanců, nebo riskne, že o nějaký podíl na trhu přijde s tím, že jejich zaměstnanci budou lépe placeni. Konkurence nutí firmy k tomu, aby svou konkurenceschopnost udržely, nebo ji zvýšili, takže první možnost se jeví jako nezbytný pragmatismus a druhá možnost jako naivní altruismus.

Takže klíč k řešení drží nakonec (jako vždy) zákazníci, kteří by se rozhodli, že na tom, jak firma platí své zaměstnance, jim záleží a že spíše koupí dražší produkci firem, které platí zaměstnance lépe, než firem, které je platí mizerně (osobně jsem z tohoto důvodu kdysi odmítal byť jen představu, že bych si šel něco koupit do Lidlu, což se ale již změnilo). Pouze zákazníci by mohli zvrátit drtivou neúprosnost konkurence mezi producenty tím, že parametrem, který by kladně ovlivňoval konkurenceschopnost firem bylo i to, jak dobře platí své zaměstnance.

Dobrovolnost a možnosti volby? Sorry jako. To, jak chápete dobrovolnost možnost volby je pouze formální dobrovolnost a formální možnost volby. Pokud někdo potřebuje jíst, bydlet, oblékat se, pak na to potřebuje peníze a ocitá se hned ve velmi zásadní vyjednávací nevýhodě, která v podstatě vylučuje, že bude jednat zcela dobrovolně a svobodně. O skutečné dobrovolnosti a skutečné možnosti volby zde nemůže být žádná řeč. Skutečná dobrovolnost a skutečná možnost volby, tak jak ji prezentujete, existuje pouze u těch, kteří mají své základní existenční potřeby pokryty pasivními příjmy. Aby všichni měli onu skutečnou dobrovolnost a skutečnou možnost volby, musel by být zaveden základní universální bezpodmínečný příjem a ten je možný zajisti pouze státním přerozdělováním. Jinými slovy naplnění podmínky existence skutečné dobrovolnosti a skutečně svobodné volby je zcela neodpojitelně spojeno se státním přerozdělováním. Teprve universální bezpodmínečný příjem by mohl (zatím jen teoreticky) vytvořit prostředí, v němž by existovala skutečná dobrovolnost a možnost volby. Bohužel myšlenka zavedení universálního bezpodmínečného příjmu je v takovém rozsahu, jak by bylo třeba, v současnosti nerealizovatelná. Není to překvapivé, snaha o zavedení jedné utopie (anarchokapitalismus) nás přivedla k nutnosti zavedení jiné utopie (základního příjmu).

Podle mě není defektní myšlení, které respektuje realitu. Za defektní považuji naopak myšlení, které považuje za nutné zavádění nerealistických společenských (nikoliv technických) utopií.

Postupným? To jde při snižování počtu vykouřených cigaret, které mají stále stejný obsah nikotinu. Pokud ale ze dne na den dojde k redukci nikotinu v jedné cigaretě např. o 90%, pak postupné snižování dávky nikotinu např. o 10% za týden zahájíte navýšením počtu cigaret z 20 na 180. :-) Toho dehtu, co do sebe chudák bude muset vpravit. :-(

Ano, takto oni přemýšlí. V tom se shodneme. :-)

Vůbec ne. Není se za co stydět. Nikdo nemohl předpokládat, že se ten druhý taky zraní a bude potřebovat obvaz. :-) To je jako byste obhajoval, že jste nepomohl člověku ohroženému na životě protože, by brzy mohl být ohrožen na životě někdo jiný a Vy si přece šetříte síly na toho dalšího. :-) Vy se styďte.

Konečně vidím někoho dalšího, kdo vidí otázku přerozdělování v širším kontextu a patřičným nadhledem. :-) Anarchokapitalisti to nevidí komplexně. Vidí to jen z té jediné jejich strany. V prvním odstavci popisujete něco, čemu říkám (podle mě přiléhavě) tržní přerozdělování. :-)

To jste vystihl pěkně. :-)

Měl byste vědět, že existuje i tržní přerozdělování, které zase jiní lidé považují za krádež. :-) Záleží na tom, jakýma očima se na to podíváte. Někdo může vnímat jako krádež to, že ředitel firmy má 500 tis. měsíčně a řadový zaměstnanec téže firmy má jen 15 tis. měsíčně. Já to nepovažuji za krádež. Říkám tomu tržní přerozdělování. A když se zákonodárce rozhodne, že mzdy nad 140 tis. měsíčně budou zdaněny o 7% více, než mzdy nižší a těch 7% bude použito na finanční zajištění provozu náhradních rodin pro opuštěné děti, tak někteří budou křičet krádež!, pan ředitel byl okraden a neschopné socky žijí z jeho peněz. A já tomuto říkám státní přerozdělování.