Diskuse – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Ono to lze i otočit: Představte si, že ten džin se objeví v anarchii, etatista chce založit stát, a vládce/parlament řekne „dělejte si, co chcete“.

Ve výsledku obě varianty by v extrémním případě mohly přejít de facto do té druhé varianty, se kterou by zastánci asi nebyli spokojeni.

Já nad něčím podobným nějaký čas přemýšlel. Ano, stát může teoreticky vzniknout i čistě v souladu s NAPem. Pokud bychom chtěli legitimitu státu posuzovat čistě podle NAPu, potřebovali bychom tedy znát lépe historii. Vzhledem k tomu, kdy první státy vznikaly (dnešní státy jsou vesměs jejích následníky), se to asi nikdy s jistotou nedozvíme. Urza ovšem někde argumentoval, že vznik prvotních států v souladu s NAPem je krajně nepravděpodobná varianta – teoreticky lidi mohli svoje pozemky odevzdávat nějakému vládci dobrovolně, ale pak by se nejspíš našly nějaké výjimky, kde někdo svůj pozemek neprodal. To ale moc neodpovídá současnému stavu.

Tak jsem se díval a nepodařilo se mi najít žádný zákon na vy učenou toleranci v ČR, a to ani ve stádiu návrhu. Našel jsem něco trochu ze zahraničí.

Ještě k té finanční podpoře skrze dotace – možná je to moje bublina, ale z nějakého důvodu mi hlasy proti financování Prague Pride z veřejného rozpočtu přijdou jako mnohem silnější než hlasy proti financování kultury, sportu (vč. olympijského týmu) a hromady dalších věcí. Působí to trochu, že mnohým (ne nutně všem) nejde jen o dotace samotné.

A ačkoliv jsem proti dotacím, chápu, když někdo v současném systému dotaci přijme.

Já nikoho třetího+ pohlaví ještě nepotkal. Až potkám, budu to řešit individuálně. Oslovovat někoho třeba ve středním rodě mi sice zní divně, ale v zásadě bych s tím asi neměl problém. Zakon na to nepotřebuju a ani si nemyslím, že by se něco takového mělo vynucovat zákonem.

TSS v této oblasti balancují tak nějak na hraně. Libor Vondráček interpretuje program tuto část programu tak nějak libertariánsky (jde jen o pojem, ne o práva), nejsem si s tím ale už tolik jistý u členů Trikolóry. Za hranou jsou u mě s jejich chápáním svobody slova. Mezi řádky tuším, že podobný princip by aplikovali i na covidu (tzn. třeba zaměstnavatel by nesměl vyžadovat očkování). A možná nejhorší na tom nevidím ty konkrétní zákony, ale posun vnímání pojmu svoboda jako možnost dělat si cokoliv bez ohledu na druhé.

Za mě by to taky bylo OK. A v principu by zaměstnavatel ani nemusel zakazovat volno ve svátky – prostě by to umožnil vybrat, jak chtějí. Některým to provozně nedělá problém a mohou takto lákat zaměstnance. Dnes se to asi moc neděje kvůli arbitrárně stanoveným příplatkům.

Pointa ovšem je, že ono centrálně plánované volno potom nedává moc smysl…

Tak zrovna výchova vlastních dětí je možná i mimo manželství.

> Asi neznám v mém okolí nikoho, kdo by chtěl nějakým způsobem zasahovat LGBT lidem do jejich života, soukromí...

No, jak se to vezme. Asi jsem se nesetkal se snahou zhoršovat status quo. Na druhou stranu, reakce na návrh na zlepšení statu quo jsou občas iracionální a ve stylu „tito jsou divní“.

No když u stran, které chtějí naše hlasy, je to volba jako mezi oběšením a utopením, možná to dostane ten, kdo naše hlasy nechce…

To téma je hlavně dost propírané a měl jsem pocit, že k tomu mám trošku co říct. Byl bych ochoten volit i politika, který by deklaroval, že nic jako manželství při všechny navrhovat nehodlá, protože to není priorita, ale podpořil by případný libertariánský návrh, pokud ho předloží někdo jiný.

Nápadů na další články mám mnohem víc než vydaných článků, jeden na takové téma (vynucený respekt) tam taky je. Chtěl jsem se tomu věnovat na nějakém konkrétním příkladě, ale musím k tomu najít víc, aby to nebylo „jeden kamarád říkal, že asi …“.

Ano, obcházení zákona je z principu věci vágní pojem. Na obcházení zákona nevidím v principu nic obecně špatného.

Jinak někdy platí, že méně je více. Myslím, že myšlenku Vašeho komentáře šlo vyjádřit podstatně kratším způsobem a přečetlo by si to více lidí.

Já neříkám, že to je efektivní způsob. Jen říkám, že chápu, pokud někteří mají tuto motivaci. Tato motivace by zmizela (nebo by se aspoň zmenšila), kdyby odpůrci některých LGBT+ záležitostí se neopírali o normalitu.

Těžko říct. Nejspíš tu budou vlivy na obr strany. Těžko to měřit – jedna strana se nejspíš bude projevovat hlasitě proti, na druhou stranu to bude působit spíše podvědomě.

Otázka je, co je myšleno tou „tolerancí sexuálních menšin“. Já do jisté míry za toleranci sexuálních menšin bojuju – třeba už tím, že jsem sem sepsal tři články (jeden ještě vyjde) na toto téma. (Neberu to vyloženě jako životní poslání, ale když mě k tomu něco napadne, tak to někdy sepíšu.) Na druhou stranu souhlasím, že některé formy boje jsou poněkud nešťastné, zejména různé snahy o vynucenou toleranci. Dost možná bychom se z velké části (kromě adopcí) shodli i na těch problematických způsobech.

Prague Pride – rozhodně tu neříkám, že je na nich všechno špatně nebo všechno dobře. Přinejmenším ale chápu jeden z možných motivů účasti.

Lidsky pochopitelné do jisté míry asi ano, ale nemyslím si, že by to bylo v pořádku. Ani si úplně nemyslím, že ta protiváha povede k tomu, že se to zprůměruje a skončí to uprostřed. Spíše to podpoří vzájemnou nenávist. Zákony potom lze schvalovat klidně i 51:49, a lze je mít blbě na obě strany. (Ostatně situace, kdy stát dotuje Prague Pride a zárověň neumožňuje homomanželství je tomu celkem blízko, až na to, že dotace nejsou přímo věcí zákona.)

Další dopad v zastupitelské demokracii je, že máme ještě více témat k volbám, ale volíme stále jen jedním hlasem jedné straně. O to těžší je pak vybrat menší zlo.

V principu ano, až na to obcházení zákona – čemu jinému než hledání zákonných cest, jak dosáhnout téhož, dává smysl takto říkat? (Nicméně to už je jen neshoda na pojmu, ne na obsahu.)

Nicméně čím méně bude potřeba zákon obcházet a čím méně bude potřeba si najímat právníků, aby poradili, jak zákon obejít a nezadělat si na problém, tím lépe.

Ano, spoustu hloupých zákonů lze obejít, když se poradíte s právníkem. Ale nemyslím si, že je to dobrý stav. Přijde mi lepší nemuset nic obcházet…

Nebýt státní regulace, vidím tu dva způsoby, jak by to mohlo dopadnout:

a. Lidé nebudou tolik chtít pracovat o víkendech a svátcích, pak zaměstnavatel musí nabídnout víc.
b. Lidem to bude jedno. Potom tato regulace sice někomu zajistí víc peněz, ale jinému sebere možnost si vydělat i o víkendu/svátku, protože se to jeho zaměstnavateli nevyplatí.

Asi to bude jak u koho a jak kdy. Neexistuje jedno dobré centrální řešení. (O tom bych se asi mohl rozepsat do Stok…)

Které úkony by měli mít možnost dělat jen manželé? (Nejde mi o současný stav práva, ale o subjektivní hodnocení.)

Já tu totiž nic takového nevidím.

To bychom asi museli probírat konkrétnější případ.

1. Stát určuje, čemu se říká manželství. Všem stejně.
2. Různí lidé na to mají různé názory a je to pro ně evidentně dost emocionální téme…

To je ten zdroj konfliktu.

Neznačilo by to spíše nezájem o státní svátky?

Jak byste se stavěl v situaci, kdy zaměstnavatel neuzná státní svátky, ale nabídne zaměstnancům třeba o týden dovolené navíc?

> Ledaže by se instituce manželství z právního řádu odstranila úplně. :-)

Ono nejde až tak o odstranění instituce manželství, ale o to, aby manželství v rámci možností nebyl jediný způsob, jak udělat některé právní úkony. A dokud to je jediný způsob, neměl by stát diskriminovat homosexuály…

Nepominutelní dědici – to je IMHO problematická věc, kterou bych spíše zrušil (ať si každý určí dědice po sfém) než se snažil to fixnout. Stejně to nikdy nebude vyhovovat všem.

V ČR je to cca 16 let (přesný čas si můžete dohledat), lidé to používají, takže v kontextu vlákna to lze považovat za historické dědictví – bylo by problematické to najednou zrušit nebo překopat.

To ano. Ale jsou-li s tím pojmem praktické problémy, nemusí tomu stát říkat manželství.

Patrně se tedy shodneme na tom, aby si to mohl zaměstnanec se zaměstnavatelem nějak určit ve smlouvě. Klidně ať používají svátky podle jiného státu, podle církve, nebo podle jiné organizace. Je mi pak celkem jedno, co je bráno jako výchozí stav.

Na Slovensku patrně ano, v ČR máme ještě registrované partnerství, které je určeno pro stejnopohlavní páry, ale obsahově se liší.

V mnohých (ne-li všech) případech mi přijde, že ta větší zneužitelnost je spíš na první pohled. Při větším zamyšlení mi často vyjde, že často lze něco podobného udělat i dnes, a přijde se na to spíše náhodou.

Ano, v rozhovoru se mnou zmiňoval, že se domlouval s Karolínou Kvaš. Stihnout to mohl i ještě před úrazem, ale měl na to (odhadují podle dostupných informací) tak dva týdny. Pokud je v Austrálii, moc bych nesázel, že se to stihlo.

Ano. Jeden pojem pro dvě různé věci je sice teoreticky možný, ale přijde mi to jako ta asi nejhorší možná varianta – byl by to nejen dvojí metr, ale zároveň zmatek v pojmech.

To je asi nedorozumění. V závěru jsem psal, že jsem pro jednotný termín, ale nemusí to nutně být „manželství“ (ačkoli já s tím problém nemám).

Přesně jak píšete – jakýkoli pár může uzavřít smlouvu, která bude upravovat jejich soužití v kterékoli oblasti, až na ty, ve kterých to nelze. Zrovna v případě dědictví v tom nevidím zapojení třetí strany. Adopci rozebíráme v sousedním vlákně. Ještě chápu, že se to netýká slevy na dani.