Diskuse – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Už mě zajímá jen odpověď na tuto otázku. Stačí Ano/Ne. Uvědomujete si, že je to takhle?:
Demokratismus/Anarchokapitalismus = Jak to má být.
Subjektivní práva/Soukromé vlastnictví = Co kdo může.
Princip neporušování subjektivních práv/Princip neagrese = Co kdo nesmí.
Demokracie/Ankap = Jak to je.

Vím jen o dvou věcech, které by se v anarchokapitalismu daly považovat za dogmata - soukromé vlastnictví a princip neagrese. Zbytek ancapu je logicky vystavěný na těchto dvou pilířích.
- Vím jen o dvou věcech, které by se v demokratismu daly považovat za dogmata - subjektivní práva a princip neporušování subjektivních práv. Zbytek demokracie je logicky vystavěný na těchto dvou pilířích.

1) Receno po Vasem, JEDINYM kriteriem pro nazvani CEHOKOLIV "presne-tak-jak-tomu-budeme-rikat" je to, ze se jedna o neco, cemu presne tak rikat chceme.
- Rozdíl je v tom, že kritérium duševní nemoci není předkládáno jako kritérium pro to, čemu budeme říkat duševní nemoc. Lidé jsou zde klamáni. A i sami psychiatři jsou tím oklamáni. Je možné, že dnes, po 150 letech existence psychiatrie dnešního typu, je tím drtivá většina psychiatrů oklamána.

2) To, o cem asi mluvite, neni nic jineho nez pouhopouhy popis. (…) Ale "jev zpusobeny dusevni poruchou" je NAZVEM asi tak stejne jako "zamichani horke kavy stribrnou lzickou".
- Ne. Vezměme si jako příklad jevu způsobeného duševní nemocí chování Barbory Orlové. Popis by byla výpověď o tom, jak se Orlová chová. Když řeknete, že to, co Orlová dělá nebo říká je "způsobené duševní nemocí", není to žádný popis, a není to výpověď o příčině, je to NÁZEV toho chování.
Ano "zamíchání horké kávy stříbrnou lžičkou" je název jevu. Mohl byste jev nazývat jakkoliv jinak, třeba "bragloch". V čem je problém?

1) Mame cloveka. Ma dusevni nemoc … Respektive, ma "nejakou" nemoc, a protoze ji zpusobuje "neco v mozku", rikam tomu "dusevni nemoc".
- To už je právě špatně. Používáte přece kritérium pro nazvání, ne pro poznání. To chování jen NAZÝVÁTE "způsobené duševní nemocí", není to tak, že jste POZNAL, že je způsobené duševní nemocí.

2) Rekneme, ze ten clovek zaziva stav, kdy se budi ze spanku s pocitem, ze se topi. Jeho telo realne reaguje,jako kdyby se topil - snazi se tedy popadnout dech, zaziva paniku, v podstate zaziva pocit, jako by mel kazdou sekundou umrit.
- Když se na to díváte takhle, pak i schizofrenie Anderse Breivika nebo Barbory Orlové nespočívá v tom, že nefungují jako kolečka ve společnosti; důležité je to utrpení, které prožívají… A tenhle případ je opačný pól: zde se předpokládá, že by takové prožitky mohly narušit jeho společenské fungování.
Mimochodem, když někdo shlédne poprvé "Kruh" a pak se "probudí ze spánku s pocitem, že umře hrůzou", to je taky duševní nemoc? Mít nepříjemné prožitky neznamená mít nemoc. V důsledku to vede k absurditám, jako je Urzova "závislost na vzduchu".

3) Mimochodem, je krasne, jak dokazes kreativne prekladat a zaroven vytrhovat to, co se ti hodi. Ja teda nejsem zadny anglictinar, tuto zvladam na VELMI amaterske urovni, ale podle me "other" znamena "jiny".
- Když výslovně uvedou "social and occupational activities" a pak dodají "and other important" a už je nejmenují, je z toho snad zřejmé, co je důležité.

4) Btw, takove "personal functions" si predstavuju docela presne tak, jak jsem ti to ted popsal. Nevidim tam nikde zadnou spolecnost. Ano, clovek ma narusene osobni/osobnostni fungovani. Jo, to je docela fajn popis dusevni choroby. Kde tam vidis tu spolecnost?
- Že jedinec špatně funguje ve společnosti, je to, co to kóduje. Nezáleží na tom, co je někde napsané; důležité je, co se děje. Navíc to nevysvětluje, proč je teda americká definice odlišná. Já to vysvětlit umím: Američané jsou upřímnější, bezelstnější než Evropané. Rozdíl mezi americkou a evropskou psychiatrií dokonale odpovídá rozdílu mezi Američany a Evropany. V americké psychiatrii se celkem na rovinu říká, jak to je; v evropské psychiatrii je totéž rafinované zakódováno.

1) Co myslis slovem "kriterium"? Mas na mysli neco jako "clovek slysi v hlave hlasy, ktere mu rikaji, ze se ma zabit" a nebo co presne po me chces?
- Třeba tohle. Kdyby to bylo kritérium pro schizofrenii, bylo by to kritérium pro NAZVÁNÍ jevu: kritérium pro to, jaké jevy NAZÝVAT "způsobené schizofrenií". Nebylo by to kritérium pro to, jaké jevy JSOU ZPŮSOBENÉ schizofrenií.

2) Ja bych NIKDY neposuzoval, jestli nekdo ma ci nema dusevni nemoc v souvislosti s tim, jestli dobre zapada ci nezapada do spolecnosti ci neco podobneho.
Osobne znam lidi, kteri maji VELMI zavazne dusevni choroby a ve spolecnosti by to nikdo nepoznal a chovaji se zcela "normalne"
- Co na to říct… Obecným kritériem duševní nemoci skutečně je "jedinec špatně funguje ve společnosti". Pokud to chcete vyvrátit, musíte uvést příklad – a ideálně skutečný – pro který to neplatí.
Americká definice duševní nemoci:
Mental disorders are usually associated with significant distress or disability in social, occupational, or other important activities.
Evropská definice duševní nemoci:
“Disorder”…is used here to imply the existence of a clinically recognizable set of symptoms or behavior associated in most cases with distress and with interference with personal functions.
- Upozorňuju na rozdíl mezi evropskou a americkou psychiatrií, na který jsem už zde poukazoval. Upřímní Američané bezelstně napíšou, že pro duševní nemoc je rozhodující, jak jedinec funguje jako kolečko ve společnosti. Rafinovaní Evropané píšou o "narušení osobního fungování"? Co to jsou "personal functions"? Co to má být? Je to totéž co v americké definici: že se kolečko ve společnosti zadrhlo. Jenom Evropanům se příčí takhle to napsal, protože pak je příliš jasné, o co jde.
Ještě jednou ale opakuju, že o ZNĚNÍ kritéria vůbec nejde, nýbrž o jeho DRUH.

1. Opakuju, že to důležité není znění kritéria (pro duševní nemoc, určitou duševní nemoc, určitou její podobu u určitého člověka – je jedno jak moc nebo málo rozlišujete), nýbrž jeho DRUH.
2. To, co řekl Höschl v Hyde Parku, je skutečně obecné kritérium duševní nemoci podle MKN i DSM.
3. CO tedy je kritériem duševní nemoci? Duševní nemoci obecně, nebo určité duševní nemoci, jak je libo.

4) Nekdy, v nejakych pripadech (a rozhodne ne vetsinovych) to muze byt jeden z projevu dusevni nemoci.
- To je pěkný příklad podléhání iluzi duševní nemoci, kdy jev NAZVETE "projev duševní nemoci" (podle kritéria pro nazvání jevu) a pak uvěříte, že tam skutečně je nějaká duševní nemoc mimo ten jev.

Povim ti to zjednodusene: Kriterium dusevni nemoci NENI, ze dotycny se spatne zaclenuje do spolecnosti (a podobne)
- 1. To ale vůbec není jádro mé argumentace. Zdůraznil jsem přece, že to důležité není ZNĚNÍ kritéria, ale jeho DRUH. Že je to kritérium pro to, jaké jevy NAZÝVAT "způsobené duševní nemocí". A tedy ne kritérium pro to, jaký jev JE ZPŮSOBENÝ duševní nemocí. Je to prostě kritérium pro nazvání "způsobený duševní nemocí", nikoliv pro poznání "způsobený duševní nemocí".
Znění obecného kritéria duševní nemoci skutečně je něco na způsob "jedinec špatně funguje ve společnosti". Na tom ale až tak nezáleží, jde o to, o jaký druh kritéria se jedná.
2. Když tohle není kritérium duševní nemoci, tak co jím tedy je?

Má argumentace není založena na tom, co říkal Höschl. Je založena na kritériu duševní nemoci používaném v psychiatrii (na obecném kritériu, ale argumentace je stejně platná pro všechny jednotlivé duševní nemoci a všechny duševně nemocné), a jako znění toho kritéria používám, jak ho řekl Cyril Höschl v Hyde Parku. Když chci na tom kritériu postavit argumentaci, musím ho přece uvést. Tak v čem je problém?

Cele to co pises, je zalozene na NESMYSLU. Zkus si to uz konecne uvedomit….
- A ten nesmysl je co?

1. Hlavně by mě zajímalo, co říkáte na argument, který jsem v těchto dnech předložil. Že jsou dva DRUHY kritérií: 1. Kritérium pro poznání, že jev je něčím způsobený (např. duševní nemocí) a 2. kritérium pro nazvání jevu "je něčím způsobený" (např. duševní nemocí). Jinými slovy, to první je "kritérium pro to, že jev JE ZPŮSOBEN duševní nemocí", to druhé je "kritérium pro NAZVÁNÍ jevu 'je způsoben duševní nemocí'". Ještě jinak, když řeknu "A je způsobeno X", nemusí to znamenat, že jsem skutečně evidoval X způsobující A; může to znamenat to, že o A jen takto MLUVÍM. Nemůžete přece popřít, že kritérium duševní nemoci používané psychiatry je kritérium toho druhého typu. Že je to kritérium pro to, jaké jevy NAZÝVAT "způsobené duševní nemocí". Nebo to popřete?
Koneckonců Cyril Höschl v Hyde Parku řekl, že kritérium duševní nemoci je kritérium pro nazvání jevu "je způsobený duševní nemocí". A to je druhá věc, na kterou jsem poukázal: Že když psychiatři mluví o kritériu duševní nemoci, tak aby zastřeli, že to je jen kritérium pro NAZVÁNÍ jevu "způsobený duševní nemocí", tak o tom jevu (nežádoucím chování) důsledně MLUVÍ, jako o způsobeném duševní nemocí, čímž vytvářejí "iluzi duševní nemoci" (a podléhají jí). Krásně je lze pozorovat na Höschlovi v Hyde Parku: jak tam instinktivně dodává "tu poruchu" a "to", která má špatné fungování ve společnosti způsobovat.

1.1 Čímž vzniká ta tautologie, kterou slyšíme v Hyde Parku, kdy Höschl řekne to kritérium je vždycky to, že ta porucha nějakým způsobem narušuje začlenění toho jedince do jeho přirozeného prostředí, čili řekne "kritérium duševní nemoci je vždycky to, že ta duševní nemoc nějakým způsobem narušuje…". Zjevná tautologie. Proč vzniká? No, právě proto, že se jedná o kritérium pro NAZVÁNÍ jevu.
Rozeberme to: 1. Mějme jev J. Ptáme se na kritérium pro "J je způsoben duševní nemocí". 2. Höschl: to kritérium je vždycky to, že ta porucha nějakým způsobem narušuje…. Čili podle Höschla kritérium pro "J je způsoben duševní nemocí" je "je tam duševní nemoc, která J způsobuje". Což je tautologie.
3. My ale víme, že kritérium duševní nemoci je kritérium pro to, jaké jevy NAZÝVAT "způsobené duševní nemocí". Podívejme se, zda to s tímto DRUHEM kritéria nebude dávat smysl. 4. V tomto případě je kritériem pro "J je způsoben duševní nemocí" to, že "J je špatné fungování jedince ve společnosti". Je to kritérium pro nazvání jevu "způsobený duševní nemocí". V tomto případě platí "J je způsoben duševní nemocí" = "J je špatné fungování jedince ve společnosti". Jedná se dvě různá vyjádření TÉŽE myšlenky.
5. A pak je naprosto logické, že Höschl řekne, že je schopen říct: to kritérium je vždycky to, že ta porucha nějakým způsobem narušuje začlenění toho jedince do jeho přirozeného prostředí, protože tím vlastně říká "kritériem pro nazvání jevu "způsobený duševní nemocí" je vždycky to, že se jedná o "špatné fungování jedince ve společnosti", kterýžto jev my psychiatři nazýváme "způsobený duševní nemocí". Tautologie zmizí. Když si představíme, že "jedinec špatně funguje ve společnosti" a "fungování jedince ve společnosti je narušeno duševní nemocí" je TOTÉŽ, tautologie zmizí.
Jinými slovy, Höschl může říct "kritérium pro 'způsobený duševní nemocí' je, že fungování jedince ve společnosti je narušeno duševní nemocí" proto, že "jedinec špatně funguje ve společnosti" = "fungování jedince ve společnosti je narušeno duševní nemocí", a proto, že se jedná o kritérium pro nazvání jevu.
A ještě jinak řečeno, Höschl může říct "kritérium pro 'způsobený duševní nemocí' je, že fungování jedince ve společnosti je narušeno duševní nemocí" proto, že "J je způsoben duševní nemocí" = "J je 'jedinec špatně funguje ve společnosti'" = "J je 'fungování jedince ve společnosti je narušeno duševní nemocí'". Protože jsou to tři různá vyjádření TÉŽE myšlenky: že jedinec špatně funguje ve společnosti. Pak Höschlovo kritérium zní: "kritérium pro jev J je, že je to jev J". Pak je to naprosto logické. Tautologie zmizí; změní se na tři stejné (jen jinak vyjádřené) výpovědi o jevu, což není tautologie. Dokonale vysvětleno.

2. A tohle je to podstatné. O tom bychom měli diskutovat. Klidně zodpovím Vaše dnešní argumenty, možná i ty předchozí, pokud se mi bude chtít, ostatně jsem už je zodpověděl dříve. Ale mnohem, mnohem důležitější je tohle. A víte proč? Protože mnohem, mnohem důležitější než otázka existence duševních nemocí je otázka toho, co dělají psychiatři, činnosti psychiatrie. A víte proč? Protože pokud mám pravdu, pokud je to, co tvrdím o kritériu duševní nemoci, pravda, tak i kdyby duševní nemoci existovaly (neexistují a nemůžou existovat, ale to teď nechme stranou), i kdyby duševní nemoci existovaly, stejně si psychiatři s takovým kritériem můžou skupinu "duševně nemocní" libovolně rozšířit, až kam jim to společnost dovolí, a dělat si s osobami nacházejícími se v tom "rozšíření" cokoliv, co jim společnost (oklamaná tímto kritériem a iluzí duševní nemoci) dovolí.
Takže otázka toho, co dělají psychiatři, je NESROVNATELNĚ důležitější než otázka existence duševních nemocí.


P.S. A ještě další vysvětlení té tautologie (zdánlivé), aby to bylo úplně jasné:
Höschl může říct "kritérium pro 'způsobený duševní nemocí' je, že fungování jedince ve společnosti je narušeno duševní nemocí" proto, že "jedinec špatně funguje ve společnosti" = "fungování jedince ve společnosti je narušeno duševní nemocí", a proto, že se jedná o kritérium pro nazvání jevu.
Takže Höschl vlastně říká toto: Kritérium pro nazvání jevu "způsobený duševní nemocí" je to, že jevem je "špatné fungování jedince ve společnosti", což nazýváme "fungování jedince ve společnosti je narušeno duševní nemocí".
Stručně řečeno: Kritérium pro nazvání jevu "způsobený duševní nemocí" je to, že se jedná o jev, který tak nazýváme.

1. Disimulace artritidy.
- 1. Artritida je dysfunkce kloubu, či "špatný stav kloubu", takže je to nemoc. 2. Osoba, která disimuluje artritidu, je nemocná, ale nezaujímá roli pacienta.

2. Artritida před 1000 lety.
- Pokud to má být argument "chorobná podstata artritidy nebyla kdysi známá a byla to nemoc, tak i deprese může být nemoc, jejíž chorobná podstata dosud není známa", tak podléháte dvěma klamům.
1. Bezdůvodně předpokládáte, že budoucí výzkum podpoří Vaši tezi. Výzkum ovšem stejně tak může prokázat, že deprese není chorobný jev, nebo dokonce i to, že mozek se vůbec nemůže tak porouchat.
2. Dle této logiky byste i za milión let mohl tvrdit, že "budoucí výzkum prokáže, že deprese je skutečná nemoc" a poukazovat na to, že Hippokratés před miliónem let "taky neznal patologickou podstatu cukrovky, a přesto ji léčil, a byla to nemoc". Klam spočívá v tom, že chybně předpokládáte, že toho, co nevíme, je stále stejně – zřejmě nekonečně. Ve starověku nebylo známo z medicíny nic. Lze si představit stav, kdy z medicíny víme všechno. Otázka zní: Kde na této škále jsme dnes? Podle tohoto klamu by se pravděpodobnost neprokázání chorobnosti stavu nikdy nezačala snižovat, bez ohledu na pokračující poznání: jeho chorobnost by byla pořád stejně pravděpodobná, navždy. Ve skutečnosti je to tak, že pravděpodobnost, že deprese je chorobný jev, se dávno, dávno začala snižovat, a dnes už je to skoro vyloučeno. Dokladem je to, že v posledních 50 letech běžně odborníci prohlašovali "Do deseti let bude objevena patologická podstata schizofrenie/deprese". Prohlašovali to znova a znova, každých pár let. Vlastně neustále někdo něco takového prohlašoval. Jak víme, nestalo se to. Takže že to psychiatři říkají i teď…

3. Objektivní kritérium na artritidu.
- Nerozlišujete objektivní kritérium (pro diagnózu) a biologickou podstatu (nemoci). Objektivním kritériem nemusí být jen evidence léze. Známkování ve školách je objektivní a nikdo studentům mozky neprohlíží. Takže objektivním kritériem může být, že osoba špatně chodí nebo i že si stěžuje na bolest. Jde o to, že v psychiatrii nejsou žádná objektivní kritéria. Neexistuje žádné objektivní kritérium na schizofrenii, psychiatři se vždy musí mezi sebou dohodnout, zda ji osoba má.

A tvoje "Duševní nemoc => osoba špatně funguje ve společnosti = osoba má nemoc." je NAPROSTA PICOVINA!!!!
- Nevím, co by na tom mohlo být špatně – leda že byste to mimořádně hloupě vytrhoval z kontextu.
Chcete snad říct, že lidé jsou srozuměni, že "mít duševní nemoc" vypovídá na úrovni evidence TOTÉŽ co "špatně fungovat ve společnosti"? Že to je jen jiný název pro ten jev?

Na Vaše argumenty jsem neodpověděl, protože jsem se tím nechtěl zdržovat; jsou dávno zodpovězené. Teď to rychle udělám.

Bral jsem to od Vas slovo za slovem. Spatne fungovani - nebrzdi to. Dusevni nemoc - porucha. Co teda konkretne tam kurvauz mam spatne?
- Vždyť jsem to napsal: Obdoba "poruchy auta" je u lidí "porucha orgánu v lidském těle", ne "porucha začlenění jedince do společnosti".
Funkcí auta je brzdit. Proto když auto nebrzdí, je to porucha. Auto nebrzdí = auto má poruchu.
Ale funkcí člověka jistě není "fungovat ve společnosti" nebo "být začleněn do společnosti". Mezi "osoba špatně funguje ve společnosti" a "osoba má nemoc" není rovnítko.
Ale v některých případech tam v naší společnosti zjevně rovnítko je. Tehdy, je-li "špatné fungování" způsobené duševní nemocí. Takto:
A: Duševní nemoc => osoba špatně funguje ve společnosti = osoba má nemoc.
B: Něco jiného než duševní nemoc => osoba špatně funguje ve společnosti [nerovná se] osoba má nemoc.
Otázka zní: Jak poznáme, že nastal případ A? Jaké je kritérium pro "toto je A"? A hlavně: Jaký DRUH kritéria je kritérium pro "toto je A"?
Je to "kritérium pro NAZVÁNÍ jevu 'způsobený duševní nemocí'", nebo "kritérium pro PŘÍČINU jevu 'duševní nemoc'"?
V psychiatrii se používá "kritérium pro NAZVÁNÍ jevu 'způsobený duševní nemocí'", viz Höschlova odpověď v Hyde Parku.
To znamená, že zde máme jevy "osoby špatně fungují ve společnosti", které jsou jen NAZÝVÁNY "způsobené duševní nemocí". "Způsobený duševní nemocí" je jen NÁZEV jevu; tak se o něm jen MLUVÍ. Duševní nemoc tedy je výraz používaný ve výpovědích o jevu "špatné fungování ve společnosti". Otázka zní, zda je JEN takovým výrazem, JEN řečovým jevem. Odpověď zní: Proč by měla být ještě něčím jiným? Když máte "osoby, které špatně fungují ve společnosti" a když vznikne dohoda (úzus), že to, že špatně fungují ve společnosti, budete vyjadřovat slovy "má duševní nemoc", dostanete současný stav. Takže za tím nejspíš nic dalšího není.

1. Kdyby to tak bylo, kdyby platilo duševní nemoc = "špatné fungování jedince ve společnosti", na co by se pak Stach Höschla ptal? Co by myslel tím: A hranice té normálnosti (…) definuje ji vysloveně jenom dohoda? Není to příliš vágní? Psychiatři řeknou: „Tohle je ještě normální, tohle už ne“?
A na co by Höschl říkal: Ne, ne.?
Stach se zjevně neptal na kritérium pro to, o jakých jevech psychiatři MLUVÍ JAKO O "způsobených duševní nemocí", na kritérium pro to, jaké jevy psychiatři NAZÝVAJÍ "způsobené duševní nemocí". Ptal se na kritérium pro to, jaké jevy (chování) JSOU ZPŮSOBENÉ duševní nemocí.
Ptal se přesně na toto: Je "kritérium pro duševní nemoc", jen kritérium pro to, jaké jevy se psychiatři dohodli nazývat "způsobené duševní nemocí"? (To přece myslel tím "Definuje ji jenom dohoda?".)
A Höschl na to odpověděl: Ne, ne. Ne. Načež řekl, že přesně takové to kritérium je: Že to je dohoda mezi psychiatry (a dokonce zdůraznil že nejenom mezi psychiatry, ale shoda a konsenzus i mezi psychiatry a laickou veřejností), o tom, jaké chování NAZÝVAT "způsobené duševní nemocí".
Důležité je to, že Stach se ptal ne na ZNĚNÍ kritéria, ale ne DRUH kritéria: zda je to kritérium pro "budeme o jevu nějak mluvit", nebo kritérium pro "jev má tuto příčinu".
1.1 A kdyby to tak bylo, proč by Höschl vytvářel "iluzi duševní nemoci"? Proč by pak neřekl "kritérium je vždycky to, že je nějak narušeno začlenění toho jedince do jeho přirozeného prostředí – rodinného, volnočasového a v práci. A jestliže nemůže fungovat v těchto oblastech přestože před tím toho byl schopen, no tak pak se všichni asi musíme shodnout na tom, že je třeba mu nějak pomoct a že je někde problém." Proč by tam instinktivně přidával: to kritérium je vždycky to, že ta porucha nějakým způsobem narušuje začlenění toho jedince do jeho přirozeného prostředí – rodinného, volnočasového a v práci. A jestliže mu to znemožňuje fungovat v těchto oblastech, přestože před tím toho byl schopen, no tak pak se všichni asi musíme shodnout na tom, že je třeba mu nějak pomoct a že je někde problém.
Zjevně to přidal proto, aby vytvořil iluzi, že je tam ještě něco jiného – "ta porucha", "to" – kromě jevu "špatné fungování jedince ve společnosti" a dohody psychiatrů (a nejenom psychiatrů, ale i laické veřejnosti) NAZÝVAT jej "způsobený duševní nemocí".

2. Obdoba "poruchy auta" je u lidí "porucha orgánu v lidském těle", ne "porucha začlenění jedince do společnosti", čili přesně to, co Höschl řekl, když odstraníme iluzi duševní nemoci: "to kritérium je vždycky to, že je narušeno začlenění toho jedince do jeho přirozeného prostředí".
Stach se právě ptal na kritérium pro to, že "špatné fungování jedince ve společnosti" skutečně JE ZPŮSOBENO orgánovou dysfunkcí, a tedy je duševní nemocí. Ptal se na to, zda kritérium pro duševní nemoc, je tento DRUH kritéria; zda to není kritérium pro to, jaké "špatné fungování jedince ve společnosti" NAZÝVAT "způsobené duševní nemocí".
Höschl řekl "Ne, ne. Ne.", načež řekl, že kritérium duševní nemoci je kritérium pro to, jaké "špatné fungování jedince ve společnosti" NAZÝVAT "způsobené duševní nemoci", jen to zastřel "iluzí duševní nemoci". Iluze duševní nemoci spočívá v tom, že se o špatném fungování mluví jako o způsobeném duševní nemocí. Vždyť Höschl koneckonců řekl, že kritérium duševní nemoci je kritérium pro to, jaké lidi NAZÝVAT "duševně nemocní", jaké chování NAZÝVAT "způsobené duševní nemocí"; jen to zastírá tím, že o tom chování důsledně mluví jako o "důsledku poruchy". Jde ale o to, jaké je kritérium duševní nemoci DRUH KRITÉRIA; je jedno, jak se o chování MLUVÍ.


P.S. Máte pravdu, že to je důležitá myšlenka. Nezazněla už před lety, protože jsem se k ní dobracoval až teď. Pro srovnání úryvek ze Szaszovy přednášky, kde se zamýšlí nad tímž: Co je to "to", o kterém mluvíme, když mluvíme o duševních nemocech. (Jak to řekl Höschl: jestliže mu to znemožňuje fungovat v těchto oblastech…):
[i]Let me begin with examining the words we use to communicate, which are after all our tool. Now, we talk about mental health services, mental illness and so on. That is a fundamental building block which is always a starting point. I built my career on challenging this concept.
The question is "What is it that we… the "it" that we are talking about when we talk about mental illness or mental health?" What is this? A seventeenth century English jurist, whom I have often quoted, who said this, obviously three hundred years ago at least, that before we discuss and analyze something and specially make recommendations about it we'd better be sure what the "it" is.[/b]
zde: https://www.youtube.com/watch?v=3pY-SoYi2l4 2:30

Argument "duševní nemoc jako iluze vzniklá špatným používáním jazyka" jsem přepsal do šesti plynule na sebe navazujících bodů. Teď už by to mělo být naprosto jasné.
Vyjděme z kritéria pro duševní nemoc, jak zaznělo z úst Cyrila Höschla v Hyde Parku:
Stach: A hranice té normálnosti, když teď odstoupíme od tohoto konkrétního, jak vy jste sám řekl, kontroverzního psychiatra nebo psychologa, definuje ji vysloveně jenom dohoda? Není to příliš vágní?
Höschl: Ne, ne
Stach: Psychiatři řeknou: „Tohle je ještě normální, tohle už ne“.
Höschl: Ne. Definuje ji částečně shoda a to nejenom mezi psychiatry, ale shoda a konsenzus i mezi psychiatry a laickou veřejností. Když bych Vám ukázal šílence, který produkuje bludy nebo je v psychotickém neklidu, tak se mnou budete souhlasit a sám poznáte, že je to za hranicí normy.
Pak jsou oblasti, kde to tak jasné není, ale to kritérium je vždycky to, že ta porucha nějakým způsobem narušuje začlenění toho jedince do jeho přirozeného prostředí – rodinného, volnočasového a v práci. A jestliže mu to znemožňuje fungovat v těchto oblastech, přestože před tím toho byl schopen, no tak pak se všichni asi musíme shodnout na tom, že je třeba mu nějak pomoct a že je někde problém.
zde: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10441294653-hyde-park-civilizace/213411058090504/ 28:15

1. Je rozdíl mezi "jev JE NAZÝVÁN 'způsobený duševní nemocí'" a "jev JE ZPŮSOBENÝ duševní nemocí".
Nazývat můžete cokoliv jakkoliv. Když jev NAZÝVÁTE "způsobený duševní nemocí" můžete tím vypovídat cokoliv, to záleží jen na úzu, například, že jev morálně odsuzujete.
Kdežto když o jevu vypovídáte, že JE ZPŮSOBENÝ duševní nemocí, znamená to něco úplně jiného a zcela určitého: že jev má nějakou příčinu, kterou nazýváte "duševní nemoc".
2. Z toho plyne, že je rozdíl mezi kritériem pro to, jaké jevy NAZÝVAT "způsobené duševní nemocí" a kritériem pro to, jaké jevy JSOU ZPŮSOBENÉ duševní nemocí.
V prvním případě jde o to, jaký atribut (jakou podobu) musí jev mít, abyste ho NAZVAL "způsobený duševní nemocí".
V druhém případě jde o to, jakou příčinu musí jev mít, abyste o něm řekl, že je způsobený duševní nemocí.
3. Čili rozdíl mezi "kritériem pro NAZVÁNÍ jevu 'způsobený duševní nemocí'" a "kritériem pro PŘÍČINU jevu 'duševní nemoc'" je to, co tím kritériem je.
Pokud je kritériem atribut jevu, je to "kritérium pro NAZVÁNÍ jevu 'způsobený duševní nemocí'".
Pokud je kritériem něco mimo jev, je to "kritérium pro PŘÍČINU jevu 'duševní nemoc'".
4. Co je Höschlovo kritérium pro "jev způsobený duševní nemocí"? Je to "špatné fungování jedince", čili ATRIBUT jevu. Proto se jedná o "kritérium pro NAZVÁNÍ jevu 'způsobený duševní nemocí'".
5. A aby to Höschl zastřel (před sebou i před veřejností), neřekl "Kritériem pro duševní nemoc je to, že jedinec špatně funguje ve společnosti". Pak by totiž bylo jasné, že kritériem je atribut jevu, čili že se jedná o kritérium pro NAZVÁNÍ jevu nějak (o nazvání jevu "způsobený duševní nemocí").
6. Co Höschl řekl: To kritérium je vždycky to, že ta porucha nějakým způsobem narušuje začlenění toho jedince do jeho přirozeného prostředí- rodinného, volnočasového a v práci. A jestliže mu to znemožňuje fungovat v těchto oblastech, přestože před tím toho byl schopen, no tak pak se všichni asi musíme shodnout na tom, že je třeba mu nějak pomoct a že je někde problém.
Vidíme, že Höschl v řeči vytvořil jakousi "tu poruchu" a "to", co by mělo být mimo jev a mohlo by tak být jeho příčinou. To si ale Höschl přimyslel. Kritériem pro duševní nemoc (diagnózu duševní nemoci), které používají psychiatři, není něco mimo jev, ale je jím atribut jevu: to, že jevem je "špatné fungování jedince ve společnosti".

Odpovídám na to, co mě zajímá. V odpovědi jsem šel do hloubky, k tomu podstatnému: že duševní nemoc je iluze vzniklá špatným používáním jazyka. Je to abstraktní, proto trochu náročnější – a proto jsem nad tím chtěl přemýšlet, a proto jsem odpověděl takhle. Souhlasím, že je to náročnější a obtížnější k pochopení; teď jsem to přepsal do šesti plynule na sebe navazujících bodů, kde to bude už naprosto jasné.
Co se týče Vašich argumentů "kdysi nebyla známa podstata nemocí, a přesto existovaly, takže proč by i deprese nemohla být dosud neobjevená choroba" a "objektivní kritérium pro artritidu před 1000 lety", odpověď na ně je obecně známá mezi szasziány, takže jsem se tím teď nechtěl zabývat – nechtělo se mi vypisovat něco, co dobře znám, nad čím nemusím přemýšlet, jen proto, že to chcete. Pro pořádek to zítra dodám.

1. Ne, já nic nedefinuju. Položil jsem otázku: Mějme osobu, které nedělá nic, co by neměla dělat, a dělá všechno, co by měla dělat. Může mít taková osoba závažnou duševní nemoc? Ano/Ne?
Odpověděl jste: SAMOZREJME ANO!!!!
A jde o to, že správná odpověď je: Ne, taková osoba nemůže mít závažnou duševní nemoc.
Když psychiatři diagnostikují nebo prostě používají psychiatrické koncepty, znamená to toto:
PSYCHÓZA: nemorálně se chovající osoba, kterou chceme násilně léčit (protože je dostatečně bezmocná)
PSYCHOPATIE: nemorálně se chovající osoba, kterou nechceme násilně léčit (protože není dostatečně bezmocná)
NEURÓZA: osoba, která si stěžuje na své prožitky, a chceme ji za pacienta
To je to, co psychiatrické koncepty znamenají.
Když psychiatr někoho označí za schizofrenika, ZNAMENÁ TO "je to nemorálně se chovající osoba, kterou chceme násilně léčit, protože je dostatečně bezmocná".
Když psychiatr někomu diagnostikuje lehkou depresi, ZNAMENÁ TO "je to osoba, která si stěžuje na své prožitky, a chceme ji za pacienta".
Když psychiatr někoho označí za psychopata, ZNAMENÁ TO "je to nemorálně se chovající osoba, kterou nechceme násilně léčit, protože není dostatečně bezmocná".
Současná podoba psychiatrie vznikla rozpracováním těchto tří konceptů.
Takhle stupidní to je. Je to až tak obludná stupidita, že paradoxně brání svému odhalení. Proto psychiatrie může přetrvávat: Protože lidé nejsou s to uvěřit, že by to mohlo být tak stupidní. Myslí si: "Kdyby to bylo SKUTEČNĚ tak stupidní, tak by to přece nemohlo fungovat. MUSÍ za tím být ještě něco jiného". A protože si to myslí všichni, tak psychiatrie může přetrvávat, přestože za tím není nic jiného: přestože JE tak stupidní…

2. Takže schizofrenie je "nemorální chování osoby" (kterou chtějí psychiatři násilně léčit, protože je dostatečně bezmocná). Teď vy řeknete: "Není to tak, protože někdo to přece může mít, a přitom se nemorálně nechovat". Jenže tam není žádné další TO, mimo to nemorální chování (určité osoby). To je to, co se výrazem "má schizofrenii" vypovídá. Takže to je iluze.
Stejnou iluzi vytvořil (nebo jí podlehl) Cyril Höschl v Hyde Parku, když zodpovídal otázku na kritérium duševní nemoci:
to kritérium je vždycky to, že ta porucha nějakým způsobem narušuje začlenění toho jedince do jeho přirozeného prostředí- rodinného, volnočasového a v práci. A jestliže mu to znemožňuje fungovat v těchto oblastech, přestože před tím toho byl schopen, no tak pak se všichni asi musíme shodnout na tom, že je třeba mu nějak pomoct a že je někde problém.
zde: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10441294653-hyde-park-civilizace/213411058090504/ 28:15
- Höschl vlastně říká: "Duševní nemoc je duševní nemoc, která jedinci znemožňuje fungovat v jeho přirozeném prostředí". Což je tautologie. Výrazem "duševní nemoc" se vypovídá (když budeme Höschlovi věřit, on to samozřejmě zkresluje ve svůj prospěch), že "jedinec špatně funguje ve svém přirozeném prostředí" (což jistě znamená, že ztrpčuje život jiným lidem). Ale není tam žádné další TO. To je iluze. Iluze vzniklá špatným použitím jazyka. Psychiatři tuto iluzi jak vytvářejí, tak jí podléhají, úplně stejně jako jí podléháte Vy. Co se týče Höschla, on si jistě tuto iluzi uvědomuje; to mu ale nebrání jí podléhat a hrát roli psychiatra.
Tato iluze spočívá v tom, že myšlenku "jedinec špatně funguje ve svém přirozeném prostředí" můžete vypovědět slovy "jedinec má XY", "jedinec má duševní nemoc", "jedinec má schizofrenii". Ale to neznamená, že jedinec skutečně něco MÁ, protože se tím pořád vypovídá totéž: že špatně funguje ve svém přirozeném prostředí.
Je to tak, že "má duševní nemoc" = "špatně funguje". Ale psychiatři sugerují, vytvářejí iluzi (a podléhají jí), že je to takto: "má duševní nemoc" => "špatně funguje". Že "duševní nemoc" není jen výraz figurující ve výpovědi myšlenky "jedinec špatně funguje", ale že je to PŘÍČINA toho špatného fungování: tedy něco dalšího k tomu špatnému fungování, něco mající vlastní existenci mimo to špatné fungování.
Jenže to neexistuje. Nic takového není. "Duševní nemoc" je JEN výraz používaný ve výpovědi myšlenky "jedinec špatně funguje".
Höschl by měl správně odpovědět: "Kritériem duševní nemoci je, že jedinec špatně funguje ve svém přirozeném prostředí". Pak by ale bilo do očí, že "má duševní nemoc" je jen jiné vyjádření myšlenky "jedinec špatně funguje". Že to není nic dalšího k tomu.
Takže musel říct: "Kritérium pro duševní nemoc" – tj. pro "to neexistující, ten pouze řečový jev, který se používá ve výpovědi myšlenky 'osoba špatně funguje'" – "je, že ta porucha, že to narušuje začlenění jedince…" V tu chvíli si Höschl přimyslel jev, něco dalšího k tomu špatnému fungování, co má být jeho příčinou. Nic takového tam ale není. Nic existujícího tomu neodpovídá. Výrazy ta porucha a to v Höschlově odpovědi neoznačují nic existujícího; jsou přimyšlené.
Takže to je jen iluze. "Duševní nemoc" je jen řečový jev, výraz, který se používá ve výpovědi myšlenky "osoba špatně funguje"; protože má tvar "osoba má XY (duševní poruchu, schizofrenii), vzniká iluze, že osoba skutečně něco má, že tam je ještě něco jiného než špatné fungování osoby. Jak vidíte na Höschlově odpovědi, psychiatři si duševní nemoc přimýšlejí (vědomě nebo protože sami podléhají iluzi). Výrazům ta porucha a to z Höschlovy odpovědi nic existujícího neodpovídá. Není to něco NAVÍC ke špatnému fungování jedince. A to je duševní nemoc: výraz ve výpovědi myšlenky "osoba se chová nemorálně", který neoznačuje nic existujícího.

Takže duševní nemoc je klam, iluze vznikající špatným použitím jazyka. A už toto samo o sobě existenci duševních nemocí vyvrací. Protože když vidíme, když si můžeme přečíst nebo poslechnout, že si psychiatři duševní nemoc přimýšlejí, jak jsem ukázal na Höschlově odpovědi, že vytvářejí tuto iluzi, (iluzi existence "ještě něčeho dalšího kromě nežádoucího chování") nebo jí podléhají, tak proč by tam mělo být ještě něco jiného než tato iluze? Když tato iluze existuje – a ona existuje, jak jsem ukázal – proč by neměla existovat JEN tato iluze? Proč by jí NÁHODOU mělo odpovídat něco existujícího? To je zbytečné zmnožování jevů. Nejspíš bude existovat jen tato iluze.

Ne, nemůže, protože diagnóza duševní nemoci je morální odsouzení vyjádřené jako diagnóza. To je to, co duševní nemoci jsou. ADHD je "zlobí ve třídě", což je morální odsouzení vyjádřené jako diagnóza. Deprese je "ztrpčuje život blízkým svou špatnou náladou", což je morální odsouzení vyjádřené jako diagnóza. Schizofrenie je "nemá holku, nechodí do práce, neprojevuje o nic pořádný zájem a vůbec nás tak nějak sere", což je morální odsouzení vyjádřené jako diagnóza.
Já vím o duševních nemocech, tj. o chování, které označují, podstatně víc než kdokoliv z českých psychiatrů, což jsou zavírači lidí a natahovači rukou ke státu pro lékařský plat, kteří na své pacienty naprosto serou a opovrhují jimi. Že jako ilustrace používám známé případy, např. Breivika, je má metodologie: především chci mluvit o konkrétních věcech a o tom, co je obecně známé, co si lze ověřit.

1) Szasz nic nezodpověděl ani nevysvětlil natož dokonale. Jeho "dílo" se skládá z účelový špatně slepených nesmyslů a zjevných lží.
- 1. A proto žádný český psychiatr nepodrobil jeho dílo kritice… Proto o něm čeští psychiatři nemluví; zcela bez přehánění ani nevysloví jeho jméno. Proto když na webu Cyrila Höchla, kde jsou tisíce textů, ve kterých je probráno vše od české národní povahy až k mimozemšťanům, zadáte do vyhledávače Szasz, vyjede "nic nenalezeno".
2. Proto Cyril Höschl, když byl Hyde Parku dotázán na Szasze, začal lhát, že Szasz tvrdil, že Alzheimerova choroba není nemoc… Tehdy přece Höschl zalhal, to nepopřete. Co si o tom myslíte? To je v pořádku, lhát veřejnosti? Uvědomte si, že Höschl není soukromník, je placen z veřejných peněz. Takže veřejnost mu platí za to, aby jí lhal?
zde: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10441294653-hyde-park-civilizace/213411058090504/ 27:15
3. Proto v psychiatrických časopisech nalezneme celou JEDNU stať, kde se píše o Szaszovi, "Antipsychiatrické hnutí" od Radovana Přikryla, která je opsaná z Wikipedie?
zde: https://www.psychiatriepropraxi.cz/pdfs/psy/2010/01/10.pdf
zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Antipsychiatrie

2) Krom toho byl značně amorální.
- Odsuzování Szasze za amorálnost ze strany psychiatrů je fascinující… Když jsou psychiatři tak morální, proč nebojují za zrušení kritéria nebezpečnosti? Proč ho vůbec zavedli? Teď je to tak, že máte těžce duševně nemocného mladého člověka, který onemocněl schizofrenií, je úplně mimo realitu, není schopen normálně společensky fungovat, žije u rodičů nebo na ulici, nezbytně potřebuje léčbu, a to neodkladně, protože každá další ataka choroby prokazatelně poškozuje jeho mozek a dřív či později způsobí nevratné změny, a přestože jeho nemoc lze velmi dobře léčit, přestože je nezbytné s léčbou začít hned, a přestože je v jeho vlastním zájmu i v zájmu společnosti, aby byl léčen, psychiatři ho nemůžou začít léčit proti jeho vůli, musí ho ponechat v jeho žalostném stavu klidně po zbytek jeho ubohého života, protože má tu smůlu, že ho jeho nemoc neučinila – na rozdíl od jiných – nebezpečným. S kritériem nebezpečnosti musí psychiatři respektovat jeho vůli neléčit se – přestože právě jeho vůle je pozměněna chorobou!
Tohle je vrchol amorálnosti! Právě když věříte tomu, co říkají psychiatři, musíte psychiatry považovat za naprosto amorální lidi. Proč nebojují za zrušení kritéria nebezpečnosti? Proč psychiatři nepožadují zrušení tohoto nelidského kritéria? Proč nikdy nebyla žádná taková psychiatrická iniciativa? Proč po tom nikdy žádný psychiatr nevolal? Proč v 60. letech nebojovali psychiatři proti jeho zavedení? Proč to bez jakékoholiv odporu připustili (pokud ho nezavedli oni sami)? Co vidíme, je, že psychiatři nejenže proti kritériu nebezpečnosti neboujují, nejenže ho přijímají, ale dokonce ho obhajují! Cyril Höschl nazval kritérium nebezpečnosti "daň za demokracii" a "daň, kterou platíme za svou svobodu a za lidskou důstojnost".
zde: http://www.hoschl.cz/?text=4047&lang=cz
zde: http://www.hoschl.cz/?text=4058&lang=cz
Proč psychiatři nebojují za zrušení kritéria nebezpečnosti? Je tady spousta lidí, kteří nezbytně potřebují léčbu, kvůli své nemoci ji sami nevyhledají, psychiatři by je mohli vyléčit, mohli by z nich udělat užitečné členy společnost; kvůli špatnému, nelidskému a nesmyslnému zákonu nemůžou. Tak proč nepožadují jeho zrušení??!!

1) je to kategorizace nikoli morální odsouzení, duševní nemoc není morální kategorie
- Je to prosté. Morálka není JE/NENÍ, nýbrž MĚL/NEMĚL. Jsou dvě základní morální odsouzení: 1. Dělá, co by dělat NEMĚL. 2. Nedělá, co by dělat MĚL.
OTÁZKA: Mějme osobu, které nedělá nic, co by neměla dělat, a dělá všechno, co by měla dělat. Může mít taková osoba závažnou duševní nemoc? Ano/Ne?

2) hrušky s jablky
- Žádné ovoce, jen jsem dokázal, že neobjektivnost psychiatrie nemůže spočívat v tom, že předmětem je lidská mysl.

3. Vy jen říkáte, že podle Vás Breivik není schizofrenik. Já se ale ptám, jak lze poznat, že není schizofrenik? Řekněme, že byste si myslel, že Breivik je schizofrenik, jako si to myslí Švarc. Jak by Vás Breivik mohl přesvědčit, že schizofrenik není? Podle čeho byste mohl poznat, že se mýlíte?
3.1) jednalo se o politickou objednávku tedy u těch prvních dvou
- Kdo to objednal a jak to probíhalo? A hlavně proč, když ta diagnóza nakonec stejně byla zrušena? K čemu to celé bylo? Není už to, že to nakonec dopadlo jinak, než kam to původně směřovalo, důkaz, že to žádná objednávka nebyla: že Husby a Sörheimová prostě jen dělali svou práci, jak byli vyškoleni? Cyril Höschl se tehdy k Breivikovi vyjadřoval v ČT a v Reflexu snad 10krát. Proč nikdy neřekl, že si myslí, že je to politická objednávka? Jsou dvě možnost: Buď si to nemyslel, anebo to neřekl proto, že se bál otázky, jak je teda možné, že psychiatrický posudek lze politicky objednat. Což je možné proč? Protože pro psychiatrické diagnózy neexistuje objektivní kritérium. Což je to, co szasziáni odsuzují: že si psychiatři vymýšlejí. Zda na základě společenské poptávky, vlastních dogmat nebo politické objednávky je už celkem jedno. Protože ani společnost, ani psychiatři, ani politici nesmí mít právo svévolně zavírat lidi.
3.2) Švarce neberte už úplně vážně, je to letitý primář ochranek a sexuologie a je tím strašně zdeformovaný.
- Jak ho můžu nebrat vážně, když má právo zavírat lidi na neurčitou dobu a násilně jim vpravovat do těla psychofarmaka a nutit je absolvovat brainwashingová sezení?
3.3) Já si stejně jako Höschl myslím, že trpí jen poruchou osobnosti byť extrémní.
- Ale proč je to "jen" porucha osobnosti a "ne jen" porucha, nýbrž skutečná a závažná nemoc schizofrenie? V čem je ten objektivní, tj. na lidské libovůli nezávisející rozdíl?

Přebírání nějaké ucelené sady ideologických axiomů v kombinaci s absencí integrace svého subjektivního poznání. Místo toho, abyste byl pánem myšlenek, stanete otrokem jedné.
- To je něco jiného. To je rozdíl mezi filosofií a ideologií. Každý -ismus může být filosofií i ideologií. Například feminismus. Nějak zakouším svět => proto si o něm něco myslím = jsem feminista. To je filosofie. Ideologie je tohle: jsem feminista => proto si něco myslím (=> případně i proto nějak zakouším svět). Filosofie je postup od myšlení ke slovům; ideologie od slov k myšlení. Na začátku filosofie je prožitek, na začátku ideologie je text. Filosofie vzniká reflexí vlastní zkušenosti; ideologie vlastně brainwashingem: stykem s lidmi, kteří něco říkají, kteří říkají, jak to je.

1) - psychiatři ne"říkají, co se domnívají, že by dělali na místě těch lidí", psychiatři říkají, že daná osoba splňuje/nesplňuje předepsaná diagnostická kriteria dané diagnozy.
- A co jiného je psychiatrická diagnóza, např. schizofrenie, než velmi neurčitý popis "toho, co by člověk neměl dělat, jak by neměl žít a jaký by neměl být jako osoba"? Čili je to morální odsudek. Když morální odsudek pojmenuju lékařsky znějícím slovem a prohlásím za diagnózu, je to pořád morální odsudek. Když pak lidem tu diagnózu uděluju (nebo mám i jen podezření na ni), je to akt morálního odsouzení. Takže psychiatři morálně odsuzují lidi; svými diagnózami říkají, že nedělají, co by měli dělat, nežijí, jak by měli žít, nechtějí, co by měli chtít – přestože nejsou na místě těch lidí.
Čili psychiatři dělají přesně to, co odsuzuje Mises.

2) Určení vzhledem ke zkoumanému objektu - lidská mysl - nemůže být vždy zcela objektivní
- Což není pravda. Kdyby to tak bylo, například by nebylo možné známkovat studenty: z matematiky, fyziky, češtiny; nebylo by možné udělovat řidičáky. Určení nemůže být zcela objektivní, pokud to, co se má určovat, je morální odsouzení. Zda je Karel Novák zmrd, skutečně nelze vždy zcela objektivně určit. Ze stejných důvodů nelze vždy zcela objektivně určit, zda je schizofrenik.

3) a i psychiatři se občas mýlí jako každý.
- Rozdíl je v tom, že u ne-psychiatrů lze poznat, kdy se mýlí, kdežto u psychiatrů to poznat nelze. Kdo se například mýlil v případě Anderse Breivika? Dva norští psychiatři, kteří Breivika vyšetřovali desítky hodin a nezávisle na sobě mu diagnostikovali schizofrenii? Anebo Cyril Höschl, který se s Breivikem nikdy nesetkal, a přesto v ČT suverénně prohlásil, že "on si myslí, že Breivik žádnou schizofrenii nemá"? (To ale udělal až poté, co byl o Breivikovi vyhotoven třetí psychiatrický posudek, který ty první dva popíral.) Anebo psychiatr Jiří Švarc, který poté v ČT galileovsky prohlásil, že podle něj je – přes to všechno – Breivik jasný schizofrenik?
Jak to lze objektivně určit? Jak lze poznat, kteří z těchto pěti psychiatrů se mýlili?

Každý představitelný problém má jen jednoho viníka - u komunistů jsou to bohatí, u feministek je na vině patriarchální spiknutí a u ankapu za vše může stát.
- Ve všech třech případech je viníkem společenské zřízení. To tak je, že kritici společenského zřízení ho viní ze společenských problémů (nebo i osobních problémů, jakýchkoliv problémů). Proč by jinak kritizovali?
Jak se ta Petersonova "posedlost ideologií" liší od "konzistentního myšlení"?
Nevidím v tom nic špatného. Jde právě o ty "základní axiomy jeho systému": proč jim věří, zda je domýšlí, zda je neaplikuje arbitrárně, zda si neodporuje, co by je mohlo vyvrátit…

DODATEK DODATEK DODATEK
Z Lidského jednání:
1. Lepší není ani sklon, který je dnes velice oblíbený, označovat stoupence jiných ideologií za duševně choré. Hranice, kterou psychiatři vedou mezi příčetností a bláznovstvím, není ostrá. Pro laiky by bylo nesmyslné zasahovat do této základní otázky psychiatrie. Je však jasné, že jestli pouhý fakt, že někdo sdílí chybné názory a jedná v souladu se svými omyly, ho řadí mezi duševně choré, bylo by velice těžké objevit jedince, který by mohl být označen za duševně zdravého nebo normálního. Pak musíme nazývat minulé generace duševně chorými, protože se jejich představy v otázkách přírodních věd – a spolu s tím jejich pracovní postupy – liší od našich. Ze stejného důvodu nás budou nazývat duševně chorými budoucí generace. Člověk je náchylný k chybám. Pokud by bylo charakteristickým rysem bláznovství mýlit se, pak by mohl být bláznem nazýván každý.

2. Ani skutečnost, že se názory člověka liší od názorů, které zastává většina jeho současníků, ho nemůže řadit mezi duševně choré. Byli blázny Koperník, Galileo a Lavoisier? Normálním chodem dějin je, že lidé formulují nové myšlenky, které jsou v rozporu s názory ostatních. Některé z těchto myšlenek jsou později zahrnuty do systému vědění, který je veřejným názorem považován za správný. Je přípustné použít přívlastek „příčetný“ pouze pro křupany, kteří nikdy neměli vlastní názor, a upřít ho všem inovátorům?
Postup některých současných psychiatrů je opravdu pobuřující. Naprosto ignorují praxeologické a ekonomické teorie. Jejich znalost dnešních ideologií je povrchní a nekritická. A přesto lehkovážně nazývají stoupence některých ideologií paranoiky

3. Psychiatři mohou namítnout, že to, co charakterizuje člověka jako pomatence, je právě skutečnost, že se mu nedostává zdrženlivosti a jde do extrémů. Zatímco normální člověk je dostatečně soudný, aby se krotil, paranoidní osoba jde za všechny meze. To je poměrně neuspokojivá odpověď. (…)

4. Existují psychiatři, kteří nazývají duševně chorými Němce, kteří se přihlásili k principům nacismu, a chtějí je vyléčit terapeutickými metodami. I zde se setkáváme se stejným problémem. Nacistické doktríny jsou zvrácené, ale nijak podstatně se neliší od ideologií socialismu a nacionalismu, které jsou schvalovány veřejným míněním jiných lidí
(…) dokud budou ideologie socialismu a nacionalismu převažovat ve světovém veřejném mínění, Němci nebo jiné národy se budou stále znovu pokoušet uspět pomocí agrese a dobývání nových území, kdykoli by k tomu dostali novou příležitost. Neexistuje naděje na vymýcení agresivního smýšlení, pokud nebudou zcela vyvráceny falešné představy, z nichž pramení. To není úkol pro psychiatry, ale pro ekonomy.

5. Kdyby se někdo chtěl oddat módnímu sklonu vysvětlovat lidské záležitosti za použití terminologie psychopatologie, mohlo by ho to svádět říct, že když moderní člověk klade do protikladu politiku podporující výrobce a spotřebitele, padl za oběť určitému druhu schizofrenie. Nechápe, že je nerozdělenou a nerozdělitelnou osobou, tj. jednotlivcem, a jako takový je stejně spotřebitelem jako výrobcem. Jednota jeho vědomí je rozdělena na dvě části; jeho mysl je proti němu vnitřně rozdělena. Nezáleží však na tom, zda přijmeme či nepřijmeme tento způsob popisu skutečnosti, že hospodářská teorie, která vede k těmto politikám, je chybná. Nezabýváme se patologickými zdroji, z nichž může chyba vyrůstat, ale chybou jako takovou a jejími logickými kořeny.
Odhalení chyby pomocí logického uvažování je prvořadou skutečností. Kdyby nebylo zjištěno, že tvrzení je logicky nesprávné, psychopatologie by nebyla schopna označit stav mysli, z něhož tvrzení vyrůstá, jako patologický. Jestliže si člověk představuje, že je perským králem, první věcí, kterou musí psychiatr zjistit, je, jestli ve skutečnosti je či není tím, čím si myslí, že je. Pouze pokud je tato otázka odpovězena záporně, může být ten člověk považován za duševně chorého.

- Lze to shrnout tak, že Mises měl velké výhrady proti psychiatrii, ale nedokázal si s tím poradit. Což je běžný jev; platí to např. pro seriál "Život a smrt" od Veroniky Tulef na Misesu. Všechny Misesem položené nebo v předpokladech obsažené otázky, se kterými si on sám nevěděl rady, Szasz zodpověděl. A mnoho, mnoho dalších; věc dokonale vysvětlil.

Tuto diskuzi vedeme s Marcusantem už dlouho. Nemusíte to číst. Nic jsem nenarouboval: Mises v Lidském jednání psychiatrii několikrát zmiňuje – protože se jí prostě nelze vyhnout, když jste poctivý myslitel. Nemůžete obhajovat, že lidské jednání je vždy rozumné, a ignorovat, že jsou zde miliony lidí, o kterých to zřejmě neplatí – tedy jedná se s nimi, jako by to o nich neplatilo.

DODATEK DODATEK DODATEK
Příklad z českého popu zde:
https://www.youtube.com/watch?v=0Ab1TytgTsc
Kdo je postava, kterou hraje Zdeněk Svěrák? Kdo je Ždímák? An individual beset with "irresistible impulses"? Anebo a responsible moral agent, jednající subjekt, který se rozhodl směnit krátkodobý požitek teď za dlouhodobou ztrátu později? Tedy že je za jeho ždímáním je, psychiatricky řečeno, "rozhodnutí jako jakékoliv jiné rozhodnutí"?

To je další věc: že Rothbard ve skutečnosti vyvrací "my jsme vláda", a ne "stát jsme my", v originále zřejmě "government", ne "state". Když ten argument převzali čeští anarchokapitalisté, došlo tam k tomuto posunu ve významu; zřejmě proto, že Čechům stát a vláda mnohem víc splývají. Takže když Urza v diskuzi zničil Jelínka tímto Rothbardovým argumentem, vlastně ho použil špatně…
Každopádně i kdyby Rothbard vyvracel "stát jsme my", pořád by to byl strawman.
Navíc Rothbard sice explicitně vyvrací "my jsme vláda", ale příslušný odstavec začíná takto: Stát je téměř výhradně považován za instituci společenské služby. Někteří teoretici uctívají stát jako zbožnění společnosti, jiní ho považují za laskavou, ačkoliv často neefektivní, organizaci nutnou k dosažení společenských cílů.
Takže už on sám mate, svádí k chybné interpretaci, tím, jak to podal.

1. Co je krkolomně napsané? Co jsem napsal já, nebo Mises? Pokud to, co já: Jak by se to dalo napsat podstatně lépe?
2. Lojza to popsal řádově srozumitelněji jaksi jen proto, že toho popsal řádově méně. To tak bývá, že když Karel vysvětlí souvislost pěti myšlenek a Pepa předloží jednu, pak Pepovo vysvětlení je "řádově srozumitelnější"…
Lojza jen upozornil, že v konceptech racionální/iracionální je zásadní subjektivní posouzení čehosi. Já jsem citoval z Misese, že se tím vypovídá 1. morální posouzení cíle jednání 2. druh cíle jednání 3. účelnost použitých prostředků. Lojza popsal jen první význam. Dále jsem vysvětlil, ve shodě s Misesem, proč je jednání nutně rozumné.
3. Je fajn, že s Misesem souhlasíte. Jak napsal Szasz: It is only a short step from Mises's assertion that human action is always rational, to my assertion that mental illness is a myth.
zde: http://www.szasz.com/mises.html
Proč? Dle Szasze:
The profession of psychiatry as a medical specialty rests on the idea of insanity as an illness -- epitomized by the individual beset with "irresistible impulses," which transform him from a responsible moral agent into a "mental patient" not responsible for his behavior.
Pokud nemáte "irresistible impulses" (nezvladatelné puzení), nemáte psychiatrickou praxi: není možné zavírat dospělé svéprávné lidi na neurčitou dobu a násilím jim vpravovat do těla psychofarmaka (a nutit je absolvovat skupinové terapie a arteterapie, kde si vyrobí z hlíny hrníček), protože psychiatr řekne, že dotyčný "jeví známky závažné duševní nemoci".
Na druhou stranu, že impulzy nejsou nezvladatelné, neznamená, že nejsou chorobné. Že by tedy duševní nemoci přece jen mohly existovat (psychiatrická násilná praxe ovšem ne)?
Tak se na to podívejme odjinud. Mises: Kritici nám buď říkají, co se domnívají, že by dělali na místě ostatních lidí, nebo s arogancí diktátorů lehkovážně ignorují vůli a tužby ostatních a prohlašují, jaké podmínky těchto jiných lidí by lépe vyhovovaly jim, kritikům samotným.
- Stejně tak psychiatři násilně hospitalizující osobu nebo diagnostikující schizofrenii/mánii/depresi "nám říkají, co se domnívají, že by dělali na místě těch lidí" (tedy že by měli dělat něco jiného, než dělají) a "s arogancí diktátorů lehkovážně ignorují vůli a tužby ostatních a prohlašují, jaké podmínky těchto jiných lidí by lépe vyhovovaly jim samotným" (tedy že by měli chtít něco jiného, než chtějí).

Není to trolling. Je to běžná rétorická strategie, kdy se vyvrací něco, co protistrana netvrdí (nebo na čem její argumentace nespočívá), čímž se u diskuze neznalé většiny vytváří dojem, že jste protistranu zdrtil. Má to dokonce oficiální terminologii: strawman, dříve dle Karla Čapka imago.
Dokonalý strawman, a přesně ten, o kterém je řeč, vyvracení, že stát nejsme my, je na začátku Rothbardovy Anatomie státu.
zde: https://www.mises.cz/clanky/anatomie-statu-cast-i-co-stat-neni-4.aspx
Opět, po iksté to samé: zapálený anarchokapitalista nezná základní díla své ideologie.

Kdo z toho co vyvozuje? Rothbard to chybně vyvrací a z toho chybného vyvrácení pak vyvozuje, že stát nemá existovat; Urza to po něm opakuje. My vyvracíme Rothbardovo chybné vyvracení.

Kdo z toho co vyvozuje? Rothbard to jen chybně vyvrací, se svého chybného vyvrácení pak vyvozuje, že stát nesmí existovat, a my vyvracíme jeho chybné vyvrácení.
Žížala je státem stejně, jako je firmou nábytek v její kanceláři nebo fotbalovým klubem jeho kopačáky. V nějakém smyslu to je pravda; není ale státem ve smyslu, že by byla členem organizace stát. Proč? Protože se na ni nevztahují práva o povinnosti z toho vyplývající.

Rothbard vlastně říká: "Organizace nemůže postupovat proti vůli svého člena. Pokud takové počínání pozorujeme, buď ve skutečnosti postupuje v souladu s vůlí člena, anebo se nejedná o jejího člena". Nacistické Německo (organizace) vraždilo své židovské občany (členy). Buď to ve skutečnosti nebylo proti jejich vůli (= spáchali sebevraždu [nechme teď stranou, že když se člověk neusmrtí vlastní rukou, není to sebevražda]), anebo nebyli (a zřejmě nikdy) členy organizace (občany státu).
Dle této logiky, nemůže být zaměstnanec (člen) vyhozen z firmy (organizace). Protože to by bylo proti jeho vůli, a to je podle Rothbarda nemyslitelné. Jsou jen dvě možnost: buď odešel dobrovolně nebo nebyl zaměstnancem firmy.
Fotbalista (člen) si nemůže stěžovat, že ho trenér (organizace) nestaví. Protože to by bylo proti jeho vůli, a to je podle Rothbarda nemyslitelné. Jsou jen dvě možnosti: buď sám nechce být v základní sestavě, nebo není člen mužstva.
Dále není třeba příkladů z holokaustu. Stačí si vzít libovolnou českou věznici. Opět podle Rothbarda jsou jen dvě myslitelné množnosti: buď vězni ve věznici pobývají dobrovolně, anebo nejsou a nikdy nebyli občany státu.
A nakonec si vezměme komunu v ankapu, jejíž člen poruší nějaké její socialistické pravidlo a je za to penalizován. Podle Rothbarda jsou myslitelné jen dvě možnosti: buď se ve skutečnosti pokutuje sám, anebo není (a nikdy nebyl) člen komuny.

1. Urza: Každý ví, že lidé nejednají vždy racionálně; Ludwig von Mises v jedné ze základních knih rakouské ekonomie (Human Action) předpokládá opak.
Mises: Termín „racionální jednání“ je pleonasmus a jako takový je třeba ho odmítnout.
Jak vidíte, nemůžete Urzu brát až tak vážně. On ve své nebetyčné sebestřednosti už není schopen vstřebat cizí názor. On už všechno ví. Takže když čte cizí text, třeba Lidské jednání, vůbec nevnímá autorovy myšlenky – protože jim vůbec nevěnuje pozornost – vnímá jen své vlastní myšlenky, které v něm čtený text evokuje. A tento článek je důkaz. To, co Urza napsal o Misesově racionálním jednání, je mnohem víc Urza než Mises. Včetně tak jasných urzovin, jako že Mises "jinak definuje racionalitu", "své definice se striktně drží", "a proto je korektní". Nic takového samozřejmě Mises neudělal.
SHRNUTÍ: Racionální jednání je podle Misese pleonasmus, který je třeba odmítnout. Urza z toho udělal předpoklad rakouské ekonomie (tj. té Misesovy). Fakt síla…

2.1 Mises říká tohle: Lidské jednání je nutně jednáním racionálním. Termín „racionální jednání“ je pleonasmus a jako takový je třeba ho odmítnout. Při aplikaci na konečné cíle jednání jsou výrazy racionální a iracionální nevhodné a nesmyslné.
- Takže jednání jako takové je vždy rozumné. Rozumnost je vlastnost jednání, protože jednání je projev rozumu; toho, že těleso nějak rozumí své situaci, "a proto se určitým způsobem pohybuje" = jedná. Jednání je teleologický pohyb, odlišný od mechanického pohybu, kdy se nepředpokládá, že těleso nějak rozumí své situaci.
Takže nerozumné mohou být cíle jednání nebo prostředky, ale ne jednání samotné. Nerozumnost cílů znamená, že hodnotitel chce něco jiného než jednající subjekt. Zde jsou pojmy racionální a neracionální morálními pojmy, vyjadřují morální soud:
Kritici nám buď říkají, co se domnívají, že by dělali na místě ostatních lidí, nebo s arogancí diktátorů lehkovážně ignorují vůli a tužby ostatních a prohlašují, jaké podmínky těchto jiných lidí by lépe vyhovovaly jim, kritikům samotným.
Takže racionální/iracionální zde znamená, co by lidé MĚLI dělat nebo co by MĚLI chtít.

2.2 Dále se slovy racionální/iracionální označují druhy cílů jednání (čili opět ne kvalita samotného jednání):
Obvykle se jednání nazývá iracionální, pokud směřuje k naplnění „ideálních“ či „vyšších“ uspokojení na úkor materiálních a hmotných výhod. V tomto smyslu například lidé říkají – někdy souhlasně, někdy nesouhlasně –, že člověk, který obětoval život, zdraví či bohatství pro dosažení vyšších cílů – věrnosti náboženskému, filozofickému a politickému přesvědčení či svobody a prosperity vlastního národa – je motivován iracionálními důvody. Usilování o tyto vyšší cíle však není ani více, ani méně racionální či iracionální než usilování o jakýkoli jiný lidský cíl.

3. Když se výrazy racionální/iracionální použijí ve vztahu k volbě prostředků, znamenají, jak moc se podle hodnotitele jednajícímu jeho počínání vyplácí. Vlastně jak moc výhodně "nakupuje"; zda to, co chce, by si nemohl pořídit levněji. Že je možné nakoupit výhodněji, že k cíli je možné dospět snazší cestou, ale neimplikuje nerozumnost jednání subjektu, jen jeho neinformovanost:
Když se výraz racionální a iracionální použije na prostředky zvolené k dosažení cílů, představuje soud o vhodnosti či přiměřenosti použitých postupů. (…) Jednání nevhodné k dosažení sledovaného cíle nenaplní očekávání. Příčí se svému účelu, ale je racionální, to znamená, že je výsledkem rozumného, ačkoli chybného, uvažování a pokusu, jakkoli nefunkčního, dosáhnout konkrétního cíle. Lékaři, kteří před sto lety používali k léčení rakoviny jisté postupy, jež dnešní lékaři odmítají, byli z pohledu současné patologie špatně vzdělaní, a proto neefektivní. Nejednali však iracionálně, dělali maximum.