Proč nepadnout za vlast – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Tak nějak mi přijde, že součástí naší kultury je i jistá adorace militarismu. Spousta konzervativců, a zejména nacionalistů, vzhlíží k „našim“ „hrdinům“, kteří se nebojí položit život za obranu své vlasti. Často se v této pozici vidí i oni sami – skoro jako by se těšili, až přijde nějaká válka, a oni budou naverbováni. Já s tímhle řemeslem mám už dlouho jeden fundamentální problém. Uvědomil jsem si, že ti lidé, proti kterým bych v bitvě stál, jsou úplně ti samí lidé jako já, jen z jiné kultury. Možná byli k boji přinuceni. Oškliví se mi představa jít a ublížit těmto lidským bytostem: Tím bych vlastně i existenci takového absurdního konfliktu podporoval.

Aktivně bych se bránil, pokud by na mě někdo útočil a já neměl solidní vyhlídky utéct nebo vyjednávat. Ale jít někam na rozkaz bojovat „za vlast“ mi přijde jako zvláštní forma sebevražedného chování. Nechci obětovat svůj čas na tomto světě určený lidem, které miluji, a činnostem, jež mě baví, úplně neznámým lidem, kteří by si to přáli a s nimiž sdílím snad jen podobné území a stejný jazyk. Nejbizarnější mi na tom přijde, že obvykle bojujete na příkaz lidí, kteří sami nebojují. Z těchto důvodů jsem proti návrhům takových věcí, jako je povinná vojenská služba. Každý nechť se sebepoškozuje, jak chce, ale mne ať do toho nenutí.