Stát jako dům – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

V souvislosti s problematikou migrace často slýcháme přirovnání, že stát je jako dům; úplně stejně jako si vlastník rozhodne, koho pustit domů a koho nikoliv, měl by údajně stát rozhodovat, koho pustí přes hranice a kdo zůstane venku. Ačkoliv takové srovnání může na první pohled vypadat logicky, ve skutečnosti je to jedna z nejfalešnějších analogií, s jakými jsem se kdy setkal; za velmi unikátní na ní považuji, že přirovnávané tvrzení popírá to, ke kterému je přirovnáváno.

Jak? Inu, rozhoduje-li stát o tom, komu povolí překročit hranice, zároveň mi tím brání pozvat si domů toho, koho uznám za vhodné (neboť jej v některých případech nechá úplně venku ze státu). Není to paradoxní? Ta analogie vychází z toho, že je dobře, když si mohu sám rozhodovat o tom, koho vpustím domů, avšak tento princip, který sama používá jako vzor, by byl zrušen principem, který se snaží prosadit; těžko si mohu pustit do domu, koho chci, když se dotyčný nemusí dostat ani přes hranice.

Další problém této analogie spočívá v tom, že zatímco dům typicky má svého vlastníka, který po právu rozhoduje, stát nikoliv. Daleko přesnější přirovnání by bylo s činžovním domem, ve kterém vlastním byt: Mohou mi sousedé ve většinovém hlasování zakázat pozvat si návštěvu, která se jim nelíbí? Hm… najednou už to není tak jasné, což? Ne že by takovou dohodu nemohli uzavřít předem, ale když neplatí v momentě, kdy jsem kupoval v tom domě byt, najednou se to stává dost ošemetnou záležitostí a dost pochybuji, že takto by to přirovnání někdo ještě používal (přitom je po všech stránkách přesnější).

Leč ještě více než dům se státu podobá město; a tady už jsme na vyloženě tenkém ledě, neboť aby občané města hlasovali o tom, kdo tam může například přijet za prací, je celkem nevídané. Tento text rozhodně neberte obhajobou nějakých eurounijních kvót na uprchlíky, neboť ještě absurdnější, než aby mi sousedé zakazovali, kdo mě smí navštěvovat, je, kdyby mi přikazovali, koho k sobě domů přijmout musím; jen upozorňuji na to, že analogie státních hranic s hranicemi pozemku nedává prakticky žádný smysl, ba dokonce je sama se sebou v rozporu.