Diskuse – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Pro použití v tomto komentáři se psychopat = porucha osobnosti. Diagnostická kriteria jsou veřejně dostupná. A jděte už laskavě do hajzlu

Alespoň podle psychologických teorií se na vzniku poruch osobnosti podílí dva faktory: genetický, se kterým nelze udělat nic už proto, že moc netušíme, jak to funguje u tak komplexních věcí, jako je osobnost; výchovný, kdy maminka, tatínek a ostatní příbuzní a okolí (v pořadí důležitosti) učí dítě zacházet se svými emocemi. Nejprve tak, že s emocemi dítěte nějak zacházejí a ono pak s nimi zachází stejně, později příkladem. Extrémní svoboda rodičů, jak vychovávat své děti, se mi v tomto kontextu jeví jako zásadní rizikový faktor. Ancap budou lidé chtít pouze pokud pochopí, že je pro ně výhodnější. Proto, aby to bylo možné, musejí nejprve být schopni ovládnout svou úzkost a strach z nejistoty a selhání, když je nebude zajišťovat stát. K tomu je nezbytné, aby dokázali ovládat funkčně své emoce, místo aby jim podléhali. I proto je legitimní požadovat byť nenásilnými prostředky, aby lidé psychopaty nevychovávali.

Naopak, vychází to přesvědčivě. Od osmnáctého století se míra svobody, tedy neojebávání státem dost zvedla. Nejste nevolník, nemusíte robotovat, určitý vliv na to, kdo vám vládne, také máte. Stát nám sice bere daleko větší procento příjmu, ale za ten zbytek toho koupíte nesrovnatelně víc, než tehdy. Svoboda projevu je v průměru úplně jinde než v osmnáctém století, cenzura je proti tomu také zanedbatelná. Zkuste to srovnat třeba s Ruskem té doby a jeho dalším (ne)vývojem a korelace deficitu svobody a vzdělání vám bude zřejmější. Nestátní školy mohou, ale také vůbec nemusejí být svobodnější.

No vývoj od založení povinného školství tomu celkem napovídá. Míra svobody se od nevolnictví a roboty dost zvedla. Totiž schopnost číst znamená, že si můžete ledacos přečíst (tehdy třeba Rousseaua) co vám poskytne nový politický náhled bez ohledu jestli je škola státní nebo ne. Vyšší míra vzdělání = z dlouhodobého hlediska vyšší míra svobody, a to zejména v netechnických oborech, kde se řeší člověk a ne předpětí betonu.

Samo, nikdo to neví jistě, je to jen odhad. Ale lidi, když neco můžou, často to i dělají, když na tom mají zájem. Tak snad...

Zásahy byste musel udělat vy, protože i zcela bezstátní okolí by vás k tomu donutilo. Stejně jako lidé nechtějí, aby druzí vychovávali zločince, stejně tak nechtějí, aby vychovávali emočně nestabilní psychopaty. Nenutili by vás jen drobní chudáčci v okolí, ale i obchodní partneři, pro které byste s tímto přístupem byl nedůvěryhodný. V anarchokapitalismu by patrně byl tlak na konformitu a zodpovědnost výrazně vyšší než dnes. Je nezadatelným právem lidí chtít, abyste nevyráběl společensky patologické jedince. Pokud při tom nebudou iniciovat násilí, je to zcela legitimní. Prostě lidi mají právo vám do výchovy kecat, protože se jich to týká. Zvláště když by neexistoval stát, který by škody alespoň částečně sanoval. Smiřte se s tím, není to režimem, je to tím, že jsme lidé a tím jsme determinováni.

To, že lékař dodržuje pravidla své profese včetně přísahy, je pro něj obvykle výrazně důležitější, než jednorázový příjem. Důvěra, že pomůže a hlavně neuškodí je to, co dělá doktora doktorem krom medicíny. Takže ho nemůže prostě nechat být, protože status lékaře je pro doktora obvykle cennější než peníze. Bohužel takový pacient zdržuje, vytváří práci navíc a podepisuje se svým chováním na psychickém stavu lékaře tj. nic, o co by ostatní pacienti stáli.
Rozmazlených emočně nestabilních synáčků se moc neobávám, protože peníze stejně jako emoce nechávají nekontrolovaně řinout ven, takže dlouho latifundisty nebudou.

Myslíte, že latifundisti nepotřebují doktory?

Pokud by vzniknul někde anarchokapitalismus, sousedi by vás velmi rychle byť nenásilně přesvědčili, že jim je něco do toho, jestli své děti vychováváte z jejich pohledu nebezpečně. Jsou tisíce situací, kdy budou interagovat zcela nezávisle na vaší vůli a představách. Např. můj nejstarší syn studuje medicínu a nebude psychiatr, nejspíš chirurg. Jak si můžete být jistý, že ho vaše děti nikdy nebudou potřebovat = interagovat s ním, a jejich emoční labilita mu nebude komplikovat práci. Taková náhlá příhoda břišní má ohromný vliv na emoce.
Ano přijde mi naprosto správné tlačit nenásilnými např. ekonomickými či ostrakizačními metodami na rodiče, aby ze svých dětí nevychovávali emočně nestabilní psychopaty, protože ve světě jich plném se blbě žije. Přikazovat a donucovat násilím bez předchozího smluvního ujednání samozřejmě ne, to se do anarchokapitalismu nevejde. Dokážu si ale takovou podmínku představit například jako součást nájemní smlouvy.

To státní frustrující povinné školství už opravdu závání slaměným panákem. Ne, nediskutuji o státním školství, ale o školství jako takovém.
Druhá věc je, že vaše a moje děti budou vytvářet společnost a na základě příkladu výše je mi něco do toho, jak jsou vaše děti schopné zvládat frustraci, protože to potenciálně může mít v budoucnu vliv i na moje děti. To není nic proti anarchokapitalismu. Ten sice neumožňuje útočné násilné donucování, ale obsahuje nepřeberné množství nenásilného tlaku, když se lidé proti něčemu spojí. Určitou kvazivýhodou státu je, že kdy občas něco povolí, snaží se často o společenské přijetí toho povoleného (LGBT). V anarchokoapitalismu vám může kecat kdo chce do čeho chce, pokud neiniciuje násilí. Trochu se obávám, že by to lehce připomínalo holandskou kalvinistickou společnost 18. stol.

Děkuji, nápodobně.

Frustrace zjednodušeně nastává, když nejde to, co chceme, ať už z důvodu naší nedostatečnosti nebo objektivní překážky a je to trvající a významné. Já opravdu nechci, aby šlo všechno, co si dítě usmyslí a chci, aby si umělo poradit se sebou, když to nejde. To bez určité míry tréningu není možné. Tedy nejde o to, aby nebylo v dospělosti frustrováno, ale aby svou frustraci zvládalo. To se vůbec nevylučuje se spokojeným a radostným dětstvím. Spokojené dítě je to, co se konfrontuje a obstává před výzvami svého věku. Aby to mělo smysl, aby to vůbec dokázalo odlišit, musí zažívat i neúspěch a frustraci, jak jinak by mohlo mít radost z úspěchu. Abychom si vůbec dokázali uvědomit dobré, musíme zažívat i špatné.
Oni totiž lidé, kteří si neumějí poradit se svými frustracem strašně komplikují život širokému okolí. Mrkněte třeba na grétu, byť jí asi vzhledem k diagnoze pomoci nebylo.

V tom, kdo končí na psychitatrii, si dovolím oponovat já, pracuji tam, živím se mimo jiné tím, že pomáhám naučit se zvládat frustraci těm, které to v dětství správně nenaučili (např. gen. úzkostná porucha, úzkostně depresiví, panická...). Děti jsou připravené a nastavené absorbovat adaptační mechanismy, dospělí si musejí všechno přežvýkat, zaujmout k tomu postoj a vybojovat mnoho bitev se svým odporem.
Já nejsem ten, "kdo bude urcovat, co je spravne a neni", to určuje právě ta poptávka. Protože svým dětem nemohu s naprostou jistotou zaručit bezstarostnou budoucnost a ani nechci, považuji za vhodné, aby byly schopny této poptávce rámcově vyhovět. Domnívám se, že je to zájem a situace převážné většiny rodičů.
Co ale nevím je, "proc by jim mela zbusobovat frustraci rigidni povinna statni skola plna vyhorelych stoletych ucitelek". Nikde o tom nepadlo slovo, stát jsem vyloučil na začátku.
Ps: neberte si to osobně, bojím se o všechny děti rodičů, co nemuseli nikdy pracovat.

Na začátku jse vyloučil stát, nevím, proč ho sem zase taháte. Pokud v tom nebude figurovat stát, netřeba posílat děti do školy či je vzdělávat, bude to vaše rozhodnutí. Nepíšu univerzální pravdy, ale to s čím nesouhlasím v příspěvku, na který jsem reagoval. Stát potřebuje je špatně, svět potřebuje není špatně, protože svět je prostá realita. Svět prostřednictvím miliard nabídek, pracovních příležitostí apod. poměrně srozumitelně říká, co chce, co je potřeba.
Bohužel naučit se zacházet s frustrací až v dospělosti je pozdě. Takoví lidé pak běžně končí na psychiatrii. Mozek dítěte je odlišný od dospělého, například prochází třemi fázemi fixace resp. prořezávání synapsí, posilováním jiných. To, co se nezafixuje v dětství pak obtížně doháníme rozumem a vůlí v dospělosti a neumíme na to adekvátně emočně reagovat.
Ps: bojím se o vaše vnoučata

To je právě to "zbytečně". S frustrací si musíte umět poradit, abyste ve společnosti uspěl. Aby to bylo možné, je třeba jí přiměřeně zažívat. Je to jako sportovní tréning. Je to celkem nepříjemné a i to bolí, ale bez toho lepší výkon nepodáte. Takže to vůbec není zbytečně, je to cílené a účelné a je to jen otázka způsobu a míry.

Víte, já bych s Vámi i souhlasil, že státu není nic do toho, v čem a kde se děti vzdělávají. V čem ale souhlasit nemohu, je váš názor na způsob vzdělávání. Myslím, že nezbytnou součástí vzdělávání a školní výchovy je i hodnocení, nárok a frustrace. Svět nepotřebuje pokojové květinky, ale lidi, kteří si s určitou mírou obtíží dokáží samostatně poradit. Lidi budou v dospělém věku vystavováni různým zkouškám a škola je na to dle mého má přiměřeně vlídným způsobem připravit. Alespoň je to to, co od ní jako rodič požaduji.

Ne že bych tak moc fandil škole, ale použité příklady trénují odložení spotřeby nikoli bezmoc. Tj. dítě může jíst ve škole, ale o přestávce. Dítě může chodit po třídě, někde i po škole, ale ne během výuky. Dítě může jít na záchod, ale ne šestkrát za hodinu. Schopnost odložit spotřebu tedy ovládat svoje emoce se mi jeví jako velice žádoucí. Otázkou není zda je ovládat, ale jakým způsobem.

"Škola nám nedala prostor zkoumat náš vnitřní svět". Ano, ale to není účelem školy. U řezníka také nenakupujete květiny.
Škola je založena na zpětné vazbě tj. hodnocení. Vzdělávání bez zpětné vazby tj. informace, jak nám to jde, postrádá smysl. Taková informace může být podávána různým způsobem, ale bez ní to nejde. Memorování faktů je do nějaké míry nutné, faktické znalosti kotví naše úvahy v realitě, matematické a fyzikální vědomosti pomáhají myslet logicky atd. Průměrný žák ZŠ tráví ve škole 6 hodin denně, nejdřív méně později více. Bylo by jistě dobré nezatěžovat děti mimo školu obsolentními "domácími úkoly" a zvýšit kvalitu ušitelského sboru. Bylo by hezké mít nadšené učitele, alespoň trochu. Vnitřní svět má sle dítě zkoumat někde jinde, s rodiči a příbuznými, kamarády, ve hře... Nikdy to nebyl účel školy a je k tomu vyloženě nevhodná z podstaty věci.

Psychiatrie je o málo starší než psychoterapie narozdíl od šikany, kterou lze běžně pozorovat u primátů, či nálepkování, kterého písemné důkazy máme již ze starověku. Obávám se, že ani s ní evoluce zatím nepočítá.
Má strašně dlouhý vedení.

Obávám se, že Váš názor souvisí především s dětskou neschopností sebereflexe. Řekněte mi, které dítě na ZŠ zejména prvním stupni umí přiznat chybu, prohrát, přijmout negativní hodnocení bez zranění ega? Většina nálepek je víceméně přiléhavých, vznikají pozorováním chování. Jistě existují méně přiléhavé nálepky vzniklé vlivem náhody nebo zlé vůle. Připouštím i, že nálepka může zapříčinit opuštění směru, ve kterém dotyčný moc nevyniká, ale mohl by se zlepšit, dozrát.
Je pravda, že děti se k sobě chovají v zásadě tak, jak se k nim před tím chovají rodiče, ale na ZŠ už nějaké jsou a nálepky to spíš jen potvrzují. Dále také platí, že nálepky sice formálně útočí na faktické vlastnosti a jejich vnější projevy, ale ve skutečnosti směřují převážně vůči osobnostním charakteristikám, jako je egoismus a emoční nestabilita, speciálně úzkostnost. Mají útočit a odlišnost, která už existuje, evytvářejí novou. Vzhledem k věkové segregaci a tím vyšší míře konkurence je tolerance i k relativně nevýznamným osobnostním odchylkám velmi malá. Evolučním "záměrem" nálepkování a patrně i šikany byla ostrakizace a eliminace jedinců s budoucí poruchou osobnosti a jedinců výrazně nestastečných. Takoví byli a jsou ohrožením pro skupinu a společnost. S existencí psychoterapie zatím evoluce bohužel nepočítá.

Vážně si autorko myslíte, že když dítě označíte na ZŠ jako bordeláře, vytvoříte v něm "smysl pro nepořádek"? Nálepky mají buď dobré nebo špatné lepidlo, podle toho, zda jsou přiléhavé, či nikoli. Postoj zda nekdo preferuje chaos, je schopen výrazného sebepotlačení, hraje se světem hru "kazisvět" (E. Berne), či se staví vůči světu agresivně, nevzniká rozhodně až ve škole. Tyto postoje vznikají převážně vlivem primární rodiny, přizůsobovámín se požadavkům rodičů, kopírováním vzorů, osvojováním adaptačních mechanismů. Je absolutní blud krátkozrakého myšlení, že v dětství problém vzniká tam, kde se projevuje. Dítě na ZŠ už dávno není nevinný nepopsaný list papíru, je již pokročilým výtvorem okolí, zejména rodičů, tvořeným již od narození. Je nesmírně důležité měnit školství pro to, co následuje, ne proto, co už v dané fázi vývoje dítěte je. Většina vlivu napřeného ve smyslu změny na dítě teď se navenek projeví až v dalším stupni jeho vývoje.

Drobná technická: svou svobodu mít sex můžete v ČR na civilizovaných místech uplatnit po většinu dne někdy i nonstop, a to tím, že si ho koupíte. Máte právo a můžete ho uplatnit, pokud máte protihodnotu a netrpíte nějakou speciální negativní eventualitou, jako je syfl. Nikdo vám v tom nebude bránit.

Dobrý přirovnání s tou ženskou. S dovolením zaznamenám a použiju.

Problém se nejmenuje hodnocení, ale podmíněné přijetí. Nevzniká ve škole, vzniká v rodině v raně předškolním věku. Školní hodnocení ho už jen fixuje. Proto se taky se školní docházkou nic moc pozitivního neděje, protože je spíše důsledkem než příčinou problému. Hodnocení není takový problém jako to, jak špatně ho dítě nese. Děti v naší společnosti bývají rodiči, v první fázi zejména matkou, přijímány, protože jsou hezké, hodné, chytré, poslušné etc. jinak ne. Dítě má ale být přijímáno bez podmínky: "Mám Tě rád(a), protože jsi." A stejným způsobem, jak zprvu k dítěti přistupují rodiče, k sobě posléze dítě přistupuje samo, a přijímá se jen za výkon, jinak ne. Hodnocení samo o sobě je nezbytnou součástí života a naprostým základem kapitalismu. Prostřednictvím hodnocení si vybíráme a prodejnost produktu je i hodnocením pro výrobce. Hodnocení je v pořádku, apriorní nepřijímání sebe není v pořádku.
Duškovo slovo "laskavý" je odvozeno od "láska", "laskat". Doporučuji spíše slovo "vlídný", znamená "uvádět v (sou)lad" neboli harmonizovat. Mít se rád je fajn, být v souladu se sebou je myslím lepší.

Závislost s drogami úzce souvisí a je většinově spojena. Pokud hledáme obecné souvislosti, je třeba se zabývat tím, jak to má většina. Adiktologie mapuje celou drogovou kariéru od prvního užití a motivací k němu viz primární prevence.
Já také nepíšu primárně o závislosti, já vám vyvracím statisticky nepodložené tvrzení o vyšší hladině testosteronu a riskantnějšímu chování směrem k drogám. Ono totiž stejně platí že např.: ...mezi lidmi, kteří se ocitli „na dně“ v důsledku ""vyhýbavého chování"", je pravděpodobně v poměru ku zbytku společnosti relativně více lidí se zkušenostmi s drogami... Mezi vyhýbavým chováním a testosteronem je negativní korelace. Ve smyslu vašeho tvrzení má význam zkoumat různé skupiny na dně a jejich odlišné hladiny testosteronu, ne srovnávat se zbytkem společnosti, protože mezi lidmi na dně je bez ohledu na míru riskantnosti jejich ostatního chování více uživatelů drog.

Hladina testosteronu nemá zásadní souvislost se zvýšeným rizikem závislosti na drogách, trochu vyšší korelace je u alkoholu vzhledem k typu účinku. Testosteron nezpůsobuje až tak podhodnocování rizik, jako spíš agresivní a impulsivní chování a neřešení rizik vůbec.
Závislí bezdomovci bývají často lidé spíše neprůbojní a úzkostní, kteří nezvládají nároky společnosti a jejich hladina testosteronu nevybočuje z normy. Alkohol pro ně bývá cestou, jak mohou emočně přežít.
Velká část mladých uživatelů drog neriskuje z přemíry testosteronu, ale z prázdnoty a zoufalství. Život pro ně má malou hodnotu, protože jejich emoce, pokud nějaké prožívají, mívají negativní znaménko. To drogy dočasně změní.
Lidská psychika je někdy komplikovanější, než se na první podled zdá.

Při souběžné absenci státního sociálního zajištění se investice do dětí velmi srozumitelně vrací ve formě rodinného zabezpečení ve stáří. Anarchokapitalismus významně zvyšuje důležitost úspěchu našich vlastních dětí z naprosto sobeckých příčin a motivuje nás do něj investovat. Sobecká motivace na rozdíl od jakýchkoli ideologií vždy spolehlivě funguje.

Dvojka vytváří či manipulativně podsouvá z hlediska kontextu fiktivní dilema tím, že do opozice proti přidělené autoritě staví pouze podílení se na volbě autority. Autoritu si ve skutečně svobodném světě mohu zvolit sám individuálně nebo si také nezvolit žádnou. Dále podřízení se nějaké autoritě chápu jako smluvní akt - něco za něco, ne jako volbu nejmenšího zla, jak probíhá v demokracii.

Regulovat své emoce rozhodně neznamená je dusit. Znamená to zpracovat, dávkovat, odložit, převést svou pozornost jinam, sublimovat emoci pomocí cílené činnosti (např. vztek a štípání dříví) atd. Pouze dusit emoce znamená zadělávat si na řadu zdravotních problémů. Základům emoční regulace učí dítě matka již od kojeneckého a batolecího věku. Pokud vás matka naučila pouze emoce potlačovat, asi by se hodila cílená terapie na zacházení s emocemi. Zároveň platí, že i zcela zdravý člověk má svůj emoční limit, po jehož překročení buď zcela zkolabuje nebo se přestane kontrolovat.

Za násLedky projevů svých emocí neseme odpovědnost, emoční inkontinence které někteří říkají autenticita, je příšerná věc. Nemenším problémem jsou nekorigované narcistické projevy, které také bývají nazývány autenticitou. Přiměřená emoční regulace a sebereflexe ano, pravdivost a nepředstírání určitě, "radikální" autenticita rozhodně ne. Většina té autenticity vám bude za pár let připadat jako děsný kraviny. Před skoro třiceti lety jsem si taky dal ledacos a měl jsem z toho ještě zajímavější zážitky, které mi moje specialitace při nejlepší vůli vysvětlit neumí, ale objev z toho nedělám.

O Číně mlčíte... Korea byla akcí OSN, která zabránila tomu, aby vraždící hordy korejských komunistů zahnaly do moře korejské kapitalisty. Američany do Vietnamu pozvala oficiální vietnamská vláda v Saigonu, primárně bojovali Vietnamci s Vietnamci a před tím Korejci s Korejci. Ve Vietnamu a Koreji snad na straně komunistů nebojovali taky Číňani a rusové (potažmo i pár Čechů)? Bude to chtít ty lži z vaší strany víc propracovat.

1) stejně jako všechna vaše přesvědčení a tvrzení
2) to jste nepochopil vy, nestojí o to znamená také je mu to jedno, nestojí mu to za to vyvíjet aktivitu, ale když to spadne z nebe... ale to je zase jen vaše trapné pseudologické slovíčkaření
3) hloupě podsouváte něco, co vůbec nebylo obsahem. Tedy to, že je nejspíše lepší, aby hladem nezemřely, neznamená, že jejich zotročení bylo legitimní. Nebylo. Otázkou je, zda se vždy najde někdo, kdo se o ty děti postará normálně. Pokud se udělá dostatečně názorná dobrovolnická kampaň o úchylných otrokářích, tak nejspíš jo. Sem tam to někdo odnese, ale to teď taky.
Protiústavnost psychiatrie prosím řešte s ústavním soudem, držím palce. Já jsem své řekl a trvám na tom, že je v souladu s ústavou. Pokud ale ústavní soud shledá opak, nebudu se přít.