Diskuse – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

je zajištěn.

Evidentně jste vůbec nepochopil, o co jde. Neexistuje lék, který se nevyplatí vyrábět, pokud je pro něj potenciální odbyt. Problém je, že "levné" léky, tedy ty, kterým vypršela patentová ochrana konkurují novějším, na které se ochrana ještě vztahuje. Farmaceutické firmě se nevyplatí vyrábět lék, který podléhá konkurenci, a naopak se vyplatí vyrábět ten, který jí nepodléhá, i když dělají víceméně to samé. A velmi se vyplatí korupčně prolobovat skrze stát a pojišťovny zrušení starších nechráněných léků, to vše na úkor pacienta. Naprostá většina léků má výrobní cenu maximálně v jednotkách tisíc korun za kilogram, takže pokud je někdo potřebuje, přiměřený zisk

Ps: to, že něco vymyslíš, ti nedává jakékoli právo iniciovat násilí (= donucovat) vuči komukoli druhému.

Objev neopravňuje nikoho k tomu, aby mu stát za peníze vybrané na daních chránil jeho zisky. Konkurenci patentovač nemá díky státnímu donucení, kdy stát násilím vymáhá uměle vykonstruovaná práva. Po zrušení patentového práva by vznikly nové obchodní modely a konkurence by se ohromně zvýšila. Vznikla by spousta menších chemickofarmaceutikých firem. Současné obludné předpisy ohledně testování a zavádění léků (které jde velmi snadno přehlédnout, když se chce viz covid vakcíny) nejsou produktem státních úředníků, ale prosadily si je samotné farmaceutické firmy jako způsob boje s konkurencí. Když nemáš uměle navýšené miliardy na vývoj, musíš z kola ven. Po zrušení patentového práva by se rychle zjistilo, že ty miliardy na výzkum vůbec nejsou potřeba. Meleš ty, neb o tom nic nevíš.

To je děsná blbost. Patentové právo dělá přesný opak. Brzdí, brání rozvíjení a vylepšování myšlenek a vynálezů. Ale hlavně: proč mám někomu prostřednictvím státu a daní platit ochranu jeho zisků, když na tom nemám vůbec žádný zájem?

Stát zde hraje jen roli užitečného idiota. Hlavním problémem jsou farmaceutické firmy a existence patentového práva. Patentové a autorské právo jsou patrně největšími brzdami civilizace vůbec, takové perpetuum mobile na peníze. To že na tento mizerný kšeft lidé přistupují není jejich svobodná volba, je to vydírání, nemožnost volby v ohrožení života nebo zdraví. Absurdní ceny léku ať už humánních nebo veterinárních jsou výsledkem obludných cechovních mechanizmů a vyrýžované peníze slouží k podplácení politiků a zachovávání či prohlubování stávajícího stavu.

Trochu problém je, že se na té jejich kvalitní práci významnou měrou podílí stát ať už legislativou, která straní bankám jako věřitelům, tak i přímým financováním policie, soudů a úřadů, zřízením exekuční mafie a konec konců i sanací některých krachujících bank. Banky díky státu čelí významně nižším rizikům podnikání částečně na účet všech daňových poplatníků. Chápů, že to může mít pozitivní vliv na úroky a tím na celou ekonomiku, ale není to fér.

"Není nic jako „správný“ pohled na věc." A je něco jako špatný pohled na věc? Já myslím, že ano, že jsou vyloženě špatné, nesmyslné, destruktivní či stupidní úhly pohledu na věc. Možná pak existují nějaké méně špatné či dokonce nejméně špatné pohledy. A nejméně špatný je v rámci možností nejbližší správnému. S tou relativizací je třeba zacházet dost opatrně.

"si sami planuji, ze zivot jim jini planovat budou" právě na základě té naivní představy, že kdokoli jiný může lidem řídit a plánovat život líp, než oni sami. Proč by to jinak dělali? Aby se měli hůř? Že krádež samostatně je vysoce efektivní, když vás nechytnou, o tom se nepřu. Pokud je krádež systémovou součástí libovolného procesu (a zároveň není jeho podstatou a hlavním účelem, tedy nejde o to pouze krást), snižuje vždy jeho efektivitu ve srovnání s procesem obdobným, krádež neobsahujícím. Krádež totiž vždy snižuje celkovou produkci.

Socialismus neskončil, socializmus trvá. Skončila totalita, kapitalismus v devadesátkách na chvilku vstrčil růžky a hned ho zařízli.

Všechna ta vaše bludná "selhání kapitalismu" byla vždy jen selháním socialismu, selháním ideologie, selháním naivní představy, že kdokoli jiný může lidem řídit a plánovat život líp, než oni sami. Všechna ta "selhání kapitalismu" byla jen situacemi, kdy kapitalismus někdo omezoval, kdy někdo trhu bránil být volným, kdy ho někdo ze strachu, že na volném trhu neuspěje deformoval. Jakákoli krádež vždy snižuje efektivitu celého procesu. Přerozdělování je jen jiným výrazem pro krádež.

Já bych se těch věcí z vnitra dost obával, co tam sedí PreVít.

No pokud budete srát všechny okolo tak, že vás nepustí k vodě, případně prodají své pozemky psychopatovi, který vás k ní nepustí, je to váš problém.
Pokud mu to prodali v dobré víře za dobrou cenu, měla jste se starat a koupit od někoho za ještě lepší cenu a nenechat se vyblokovat. Můžete založit spolek obkupovaných a bránit se společně. Nebo můžete zaplatit někomu, aby to všechno a ještě víc dělal za vás. V anarchokapitalismu se o svoje musíte starat, proč by to někdo dělal místo vás. Anarchokapitalismus stojí a padá na smlouvách. Smlouva o vzájemném zasíťování může být fajn věc a prodejem pozemku pochopitelně nepadá, stává se věcným břemenem a vymahatelným vzájemným závazkem. Ale nejdůležitější je snažit se nikomu neležet v žaludku tak, aby byl ochoten investovat do vaší likvidace a riskovat při tom vlastní dobrou pověst.

Až nám pánbůh jednou toho šaška vezme, budeme si ho muset vymyslet.:)

Nemůže chodit, protože má zlomenou nohu. Šašek: ale zlomená noha je neschpnost chodit.
Já: ne, není. Je to jen jeden z projevů zlomené nohy.
Empatie není ani zdaleka jen schopnost vnímat emoce druhých, ale zejména je "odrazem" sám cítit. Zasahuje do porozumění motivací druhých lidí. Umožňuje vnímat vztahy ve skupině atd. Když vidím trpícího, trpím také, byť pochopitelně méně a ovlivňuje to mé jednání. To se vás zjevně netýká, jste takový empatik teoretik. Raději nepište o něčem, co vůbec nechápete, na co vám chybí v mozku spojení.

K altruistickému jednání často vede nikoli to, že "mi to přijde správné", ale empatie, tedy že se lidé vciťují do druhých a jednají v jejich prospěch, aniž by z toho měli zjevný užitek. Děje se tak proto, že vlivem empatie mají lidé schopnost vnímat odraz emoce např. trpícího člověka a pokud mu pomohou, přestanou tento odraz utrpení vnímat. Bohužel se to netýká všech lidí.

S dovolením si to jméno nechám zatím pro sebe, ale jeho reakce byla veskrze zajímavá.

Mám pro vás velmi špatnou zprávu. Společenská poptávka po institucionální kontrole magorů stoupla předevčírem o desítky tisíc procent. Popularita vašich fantasmagorických hovadismů teď myslím narazí na dno a hladce jím projde do záporných hodnot. Připravte si krumpáče a lopaty.
Mimochodem nedávno k nám do blázince na trojku napsal jistý pan D. kverulantský dopis. Prokop mi to dal přečíst, ta obludnost vám byla stylisticky ohromně podobná...

Dřív jsem dost lezl a určitě to bylo i vítězstvím vůle, překonáním strachu a bolesti. Hlavně to ale bylo vítězství nad skálou, adrenalin, síla. Byli kluci, co tam lezli vítězit hlavně sami nad sebou, bylo to vidět na tom, jak lezli, ale těch jsem se trochu bál, jistit bych se od nich raději nenechal. Roztřískat něco např. desetidenním půstem vlastní organismus prostě není konstruktivní.

Naplňování našich záměrů je zdrojem naší sebehodnoty. Týká se to v zásadě konstruktivních cílů, roztřískáním něčeho větší sebehodnoty obvykle nedosáhneme. Problém nastává, když tomu začneme říkat kázeň či disciplína, protože tím tam začne hrát dominantní úlohu vůle - sebedonucení. Dnešní hlubinně dynamická psychoterapie se snaží o snížení míry sebedonucování. Aby lidi nedělali, co nechtějí, nedostávali se do situací, kdy to dělat musejí, a naopak dokázali dělat naplno to, co chtějí, aby jejich vnitřní bloky a překážky nezvyšovaly zbytečně množství vůle, které je třeba k uskutečnění záměru vynaložit. To, že dokážete deset dnů nejíst vám dá jistotu, že se krutě sebeznásilníte i v jiných věcech. Skutečně nevím, co je dobrého či obdivuhodného na desetidenním půstu. Je to i dost nezdravé a může to být nebezpečné v závislosti na stavu. Vy byste chtěla, aby vám někdo, na kom jste závislá, nedal deset dnů najíst? Tak proč to provádíte sama sobě?

Mohla byste mi možná i za ostatní diskutující sdělit nějakou definici sebekázně? Sebekázeň takto zdůrazňovaná mi zní jako vnitřní teror, tyranie zvnitřnělé autority místo původní vnější. Jako psychozerapeut vedu lidi zejména k vlídnosti sám k sobě, aby se sebou zacházeli tak, jak by chtěli, aby s nimi zacházela matka, když byli úplně malé děti. Tvrdá asketická sebekázeň je zejména projevem narcismu, který je v tomto smyslu vnitřním žalářem, jak praví klasik.

Bohužel nemusí. Ale kdyby mu náhodou někdy došlo, jaký je hovado, chtěl bych být u toho. Jinak ochota se družit je závislá na temperamentu, který je vrozený. To jestli je někdo extravert či introvert je vrozené a neměnné. Zároveň ale může běžný introvert použít vůli a k sociálnímu kontaktu se přimět. Víte já fakt chci, aby se moje děti dokázali přimět k sociálnímu kontaktu, i když se jim moc nechce a aby i přesto měl nějakou úroveň a kvalitu. Na tom je mimo jiné dle mého založená civilizace.
Poznámka pro szdebila: osoba, jejíž vrozené temperamentové ladění ji vede ke směřování pozornosti dovnitř a spíše stranění se sociálním kontaktům, se nazývá introvert. Je to nezměnitelný stav, který tak nazýváme jen a pouze když jsou naplněna zmíněná kriteria (v literatuře se definice může mírně lišit), jinak ne. Člověka, který se tak chová, např. protože ho bolí zub, introvertem nenazýváme.

Proč do toho taháte ministerstvo? Tady jde o zaměstnavatele. Jistě by bylo krásné, kdyby každý mohl dělat jen to, co ho baví, ale statisticky to nevychází. Je především v zájmu zaměstnavatelů, aby absolventi uměli dělat i to, co nechtějí.

V jakém "kolektivu" patnáctiletý člověk se základním vzděláním s velkou pravděpodobností skončí, asi není složité odhadnout.

Pokud jste dělal střední školu v řádném čase tedy 14-18 resp. 15-19, měla mít dva účely. Vzdělávací a výchovný. U dospělých se na výchovu již rezignovalo. Jistě jste mohl jít po základce makat a na střední jít až jako dospělý na jednu z těch pár škol, co umožňují dálkové studium. Trochu problém je, že to neposkytuje totožné výsledky. Možná to bude tím, že být učen někým, kdo to umí, je výrazně efektivnějším než se učit sám. A to, že vás učitel vyrušuje ze spánku a chce po vás nějakou aktivitu, čímž vás stresuje, je to nejúčinnější v rámci možností běžného školství z hlediska výsledku. Takže za čtyři měsíce se naučíte na maturitu, ale budou vám chybět čtyři roky výchovy a fungování v pracovním kolektivu a spousta znalostí, na které se u maturity neptají, ale během těch čtyř let je učí. Také maturant, co si to "odseděl", s vysokou pravděpodobností disponuje určitou mírou vůle k tomu, aby se donutil dlouhodobě makat. Maturita za čtyři měsíce žádnou takovou byť malou záruku neposkytuje.

Kvalifikovaných výzkumníku je omezený počet. Pokud se vynaloží spousta peněz na neefektivní výzkum, zároveň se odsají výzkumníci z efektivnějších ale soukromě financovaných výzkumů.

Napovím: nejde o to kolik, ale spíš jak efektivně jsou peníze vynaloženy.

Tím, že by se zkoumaly jen věci, které má smysl zkoumat (alespoň na základě dojmu investora), by se výzkum nezpomalil, jen by se stal účelnějším a efektivnějším. Když zkoumáte nikoli to, co je potřeba, ale to, na co vypsal úředník grant, je to neefektivní a vývoji to může přispět snad jen náhodou.
Technická: za občanské války byla většina statních zakázek určena úplně běžným soukromým výrobcům zbraní, pro které byli do války dominantními zákazníky občané nikoli stát. Tedy nikoli USA, ale jednotliví američtí občané akcelerovali vývoj, protože prakticky všechny významné zbraně používané za občanské války byly vyvinuty před ní (mimo námořnictvo a těžké dělostřelectvo).

No kdyby stát neplatil žádné granty, dělaly by se pouze výzkumy, u kterých by někdo viděl smysl a návratnost (nikoli vždy pouze materiální). Když úředník nařídí určitý směr výzkumu, zároveň tím zařezává jiné směry, protože nalité peníze přitahují výzkumníky a dodavatele. Není to žádná novinka, v luzích českých máme dkouhou tradici. Kupříkladu Franc Josef resp. ministerstva do výzkumů moc nekecal, víceméně jen do vojenství, ale tam to stálo za to. Pruskorakouská válka byla zářným příkladem toho, jak rozhoduje o směru vývoje úředník. Tak měla RU armáda úžasné předovky v větším účinným dostřelem než kalašnikov, ale nedaly se nabíjet v leže a trvalo to třikrát déle, než u pruských zadovek. To celé ovšem po občanské válce v USA, kde už po sobě válčící strany střílely z mechanických kulometů a opakovacích karabin na normální mosazné patrony.

Jen proto, abyste pochopil smysl psaného textu a nedělal pořád ze sebe debila: v anarchokapitalismu vám nemůže nikdo nic sebrat a nenést za to následky, protože je to vždy nelegitimní, ve státu ano (třeba daně). V anarchokapitalismu vám ale taky nikdo nic jen tak zadarmo nedá, ve státu ano - sociálka např. -> Ve státu má průměrně schopný jedinec větší pocit bezpečí než v anarchokapitalismu, protože má důvodné obavy, že by tu sociálku mohl potřebovat a na rozdíl od charity je nároková. Bezpečí není jen o tom, co mám, ale taky o tom, co mi chybí.
Ale vy toho debila ze sebe budete stejně dělat pořád, co? Tak zase někdy, až se mi vás opět zželí a hodím vám kostičku.

Potřeby můžeme rozdělit na legitimní a nelegitimní. Nelegitimní potřeba je např. v dospělosti žít na nedobrovolný úkor druhých. Problém je, že nejvyšší potřebou je sebezáchova. Proto člověk v ohrožení prožívá úzkost, kterou obtížně snáší, a která ho nutí k akci typu útok/útěk. Toto je celkem obecně uznávané nejdůležitější kritérium rozhodování spolu s hladem, žízní, velkou zimou... Ve snižování úzkosti anarchokapitalismus rozhodně nejlepší není. Jedná se o vysoce konkurenční prostředí plné výzev a bez valných záruk bezpečí. To dost dobře nemůže snižovat úzkost. Myslím, že toto je nejvýznamnější argument proti anarchokapitalismu. Nejde o skutečnou míru bezpečí, ale o to, že si ho musí člověk obstarávat sám a za své, že není nikdo s univerzální pravomocí stíhat a eliminovat nebezpečí (byť iluzorní). Člověk, lidská psychika spíš než jako stroj funguje jako systém protivah a cílem je dosažení stability ne ideál.

Zrovna ten francouzský král si často z toho papeže zrovna moc nedělal viz Avignonské zajetí.