Diskuse – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

No pokud budete srát všechny okolo tak, že vás nepustí k vodě, případně prodají své pozemky psychopatovi, který vás k ní nepustí, je to váš problém.
Pokud mu to prodali v dobré víře za dobrou cenu, měla jste se starat a koupit od někoho za ještě lepší cenu a nenechat se vyblokovat. Můžete založit spolek obkupovaných a bránit se společně. Nebo můžete zaplatit někomu, aby to všechno a ještě víc dělal za vás. V anarchokapitalismu se o svoje musíte starat, proč by to někdo dělal místo vás. Anarchokapitalismus stojí a padá na smlouvách. Smlouva o vzájemném zasíťování může být fajn věc a prodejem pozemku pochopitelně nepadá, stává se věcným břemenem a vymahatelným vzájemným závazkem. Ale nejdůležitější je snažit se nikomu neležet v žaludku tak, aby byl ochoten investovat do vaší likvidace a riskovat při tom vlastní dobrou pověst.

Až nám pánbůh jednou toho šaška vezme, budeme si ho muset vymyslet.:)

Nemůže chodit, protože má zlomenou nohu. Šašek: ale zlomená noha je neschpnost chodit.
Já: ne, není. Je to jen jeden z projevů zlomené nohy.
Empatie není ani zdaleka jen schopnost vnímat emoce druhých, ale zejména je "odrazem" sám cítit. Zasahuje do porozumění motivací druhých lidí. Umožňuje vnímat vztahy ve skupině atd. Když vidím trpícího, trpím také, byť pochopitelně méně a ovlivňuje to mé jednání. To se vás zjevně netýká, jste takový empatik teoretik. Raději nepište o něčem, co vůbec nechápete, na co vám chybí v mozku spojení.

K altruistickému jednání často vede nikoli to, že "mi to přijde správné", ale empatie, tedy že se lidé vciťují do druhých a jednají v jejich prospěch, aniž by z toho měli zjevný užitek. Děje se tak proto, že vlivem empatie mají lidé schopnost vnímat odraz emoce např. trpícího člověka a pokud mu pomohou, přestanou tento odraz utrpení vnímat. Bohužel se to netýká všech lidí.

S dovolením si to jméno nechám zatím pro sebe, ale jeho reakce byla veskrze zajímavá.

Mám pro vás velmi špatnou zprávu. Společenská poptávka po institucionální kontrole magorů stoupla předevčírem o desítky tisíc procent. Popularita vašich fantasmagorických hovadismů teď myslím narazí na dno a hladce jím projde do záporných hodnot. Připravte si krumpáče a lopaty.
Mimochodem nedávno k nám do blázince na trojku napsal jistý pan D. kverulantský dopis. Prokop mi to dal přečíst, ta obludnost vám byla stylisticky ohromně podobná...

Dřív jsem dost lezl a určitě to bylo i vítězstvím vůle, překonáním strachu a bolesti. Hlavně to ale bylo vítězství nad skálou, adrenalin, síla. Byli kluci, co tam lezli vítězit hlavně sami nad sebou, bylo to vidět na tom, jak lezli, ale těch jsem se trochu bál, jistit bych se od nich raději nenechal. Roztřískat něco např. desetidenním půstem vlastní organismus prostě není konstruktivní.

Naplňování našich záměrů je zdrojem naší sebehodnoty. Týká se to v zásadě konstruktivních cílů, roztřískáním něčeho větší sebehodnoty obvykle nedosáhneme. Problém nastává, když tomu začneme říkat kázeň či disciplína, protože tím tam začne hrát dominantní úlohu vůle - sebedonucení. Dnešní hlubinně dynamická psychoterapie se snaží o snížení míry sebedonucování. Aby lidi nedělali, co nechtějí, nedostávali se do situací, kdy to dělat musejí, a naopak dokázali dělat naplno to, co chtějí, aby jejich vnitřní bloky a překážky nezvyšovaly zbytečně množství vůle, které je třeba k uskutečnění záměru vynaložit. To, že dokážete deset dnů nejíst vám dá jistotu, že se krutě sebeznásilníte i v jiných věcech. Skutečně nevím, co je dobrého či obdivuhodného na desetidenním půstu. Je to i dost nezdravé a může to být nebezpečné v závislosti na stavu. Vy byste chtěla, aby vám někdo, na kom jste závislá, nedal deset dnů najíst? Tak proč to provádíte sama sobě?

Mohla byste mi možná i za ostatní diskutující sdělit nějakou definici sebekázně? Sebekázeň takto zdůrazňovaná mi zní jako vnitřní teror, tyranie zvnitřnělé autority místo původní vnější. Jako psychozerapeut vedu lidi zejména k vlídnosti sám k sobě, aby se sebou zacházeli tak, jak by chtěli, aby s nimi zacházela matka, když byli úplně malé děti. Tvrdá asketická sebekázeň je zejména projevem narcismu, který je v tomto smyslu vnitřním žalářem, jak praví klasik.

Bohužel nemusí. Ale kdyby mu náhodou někdy došlo, jaký je hovado, chtěl bych být u toho. Jinak ochota se družit je závislá na temperamentu, který je vrozený. To jestli je někdo extravert či introvert je vrozené a neměnné. Zároveň ale může běžný introvert použít vůli a k sociálnímu kontaktu se přimět. Víte já fakt chci, aby se moje děti dokázali přimět k sociálnímu kontaktu, i když se jim moc nechce a aby i přesto měl nějakou úroveň a kvalitu. Na tom je mimo jiné dle mého založená civilizace.
Poznámka pro szdebila: osoba, jejíž vrozené temperamentové ladění ji vede ke směřování pozornosti dovnitř a spíše stranění se sociálním kontaktům, se nazývá introvert. Je to nezměnitelný stav, který tak nazýváme jen a pouze když jsou naplněna zmíněná kriteria (v literatuře se definice může mírně lišit), jinak ne. Člověka, který se tak chová, např. protože ho bolí zub, introvertem nenazýváme.

Proč do toho taháte ministerstvo? Tady jde o zaměstnavatele. Jistě by bylo krásné, kdyby každý mohl dělat jen to, co ho baví, ale statisticky to nevychází. Je především v zájmu zaměstnavatelů, aby absolventi uměli dělat i to, co nechtějí.

V jakém "kolektivu" patnáctiletý člověk se základním vzděláním s velkou pravděpodobností skončí, asi není složité odhadnout.

Pokud jste dělal střední školu v řádném čase tedy 14-18 resp. 15-19, měla mít dva účely. Vzdělávací a výchovný. U dospělých se na výchovu již rezignovalo. Jistě jste mohl jít po základce makat a na střední jít až jako dospělý na jednu z těch pár škol, co umožňují dálkové studium. Trochu problém je, že to neposkytuje totožné výsledky. Možná to bude tím, že být učen někým, kdo to umí, je výrazně efektivnějším než se učit sám. A to, že vás učitel vyrušuje ze spánku a chce po vás nějakou aktivitu, čímž vás stresuje, je to nejúčinnější v rámci možností běžného školství z hlediska výsledku. Takže za čtyři měsíce se naučíte na maturitu, ale budou vám chybět čtyři roky výchovy a fungování v pracovním kolektivu a spousta znalostí, na které se u maturity neptají, ale během těch čtyř let je učí. Také maturant, co si to "odseděl", s vysokou pravděpodobností disponuje určitou mírou vůle k tomu, aby se donutil dlouhodobě makat. Maturita za čtyři měsíce žádnou takovou byť malou záruku neposkytuje.

Kvalifikovaných výzkumníku je omezený počet. Pokud se vynaloží spousta peněz na neefektivní výzkum, zároveň se odsají výzkumníci z efektivnějších ale soukromě financovaných výzkumů.

Napovím: nejde o to kolik, ale spíš jak efektivně jsou peníze vynaloženy.

Tím, že by se zkoumaly jen věci, které má smysl zkoumat (alespoň na základě dojmu investora), by se výzkum nezpomalil, jen by se stal účelnějším a efektivnějším. Když zkoumáte nikoli to, co je potřeba, ale to, na co vypsal úředník grant, je to neefektivní a vývoji to může přispět snad jen náhodou.
Technická: za občanské války byla většina statních zakázek určena úplně běžným soukromým výrobcům zbraní, pro které byli do války dominantními zákazníky občané nikoli stát. Tedy nikoli USA, ale jednotliví američtí občané akcelerovali vývoj, protože prakticky všechny významné zbraně používané za občanské války byly vyvinuty před ní (mimo námořnictvo a těžké dělostřelectvo).

No kdyby stát neplatil žádné granty, dělaly by se pouze výzkumy, u kterých by někdo viděl smysl a návratnost (nikoli vždy pouze materiální). Když úředník nařídí určitý směr výzkumu, zároveň tím zařezává jiné směry, protože nalité peníze přitahují výzkumníky a dodavatele. Není to žádná novinka, v luzích českých máme dkouhou tradici. Kupříkladu Franc Josef resp. ministerstva do výzkumů moc nekecal, víceméně jen do vojenství, ale tam to stálo za to. Pruskorakouská válka byla zářným příkladem toho, jak rozhoduje o směru vývoje úředník. Tak měla RU armáda úžasné předovky v větším účinným dostřelem než kalašnikov, ale nedaly se nabíjet v leže a trvalo to třikrát déle, než u pruských zadovek. To celé ovšem po občanské válce v USA, kde už po sobě válčící strany střílely z mechanických kulometů a opakovacích karabin na normální mosazné patrony.

Jen proto, abyste pochopil smysl psaného textu a nedělal pořád ze sebe debila: v anarchokapitalismu vám nemůže nikdo nic sebrat a nenést za to následky, protože je to vždy nelegitimní, ve státu ano (třeba daně). V anarchokapitalismu vám ale taky nikdo nic jen tak zadarmo nedá, ve státu ano - sociálka např. -> Ve státu má průměrně schopný jedinec větší pocit bezpečí než v anarchokapitalismu, protože má důvodné obavy, že by tu sociálku mohl potřebovat a na rozdíl od charity je nároková. Bezpečí není jen o tom, co mám, ale taky o tom, co mi chybí.
Ale vy toho debila ze sebe budete stejně dělat pořád, co? Tak zase někdy, až se mi vás opět zželí a hodím vám kostičku.

Potřeby můžeme rozdělit na legitimní a nelegitimní. Nelegitimní potřeba je např. v dospělosti žít na nedobrovolný úkor druhých. Problém je, že nejvyšší potřebou je sebezáchova. Proto člověk v ohrožení prožívá úzkost, kterou obtížně snáší, a která ho nutí k akci typu útok/útěk. Toto je celkem obecně uznávané nejdůležitější kritérium rozhodování spolu s hladem, žízní, velkou zimou... Ve snižování úzkosti anarchokapitalismus rozhodně nejlepší není. Jedná se o vysoce konkurenční prostředí plné výzev a bez valných záruk bezpečí. To dost dobře nemůže snižovat úzkost. Myslím, že toto je nejvýznamnější argument proti anarchokapitalismu. Nejde o skutečnou míru bezpečí, ale o to, že si ho musí člověk obstarávat sám a za své, že není nikdo s univerzální pravomocí stíhat a eliminovat nebezpečí (byť iluzorní). Člověk, lidská psychika spíš než jako stroj funguje jako systém protivah a cílem je dosažení stability ne ideál.

Zrovna ten francouzský král si často z toho papeže zrovna moc nedělal viz Avignonské zajetí.

Tomáš Sedláček je dost histrionský pako, trochu ho znám. Ankap suverén si nekoupí vás, ale to, co mu prodáte. Nemůže koupit nic, co není na prodej. Pokud vám vadí, že něco kupuje a máte na to, pak ho přeplaťte.
Suverén z definice nespadá pod žádné cizí právo, to je podstata slova suverén.
Anarchokapitalismus je největší reprezentací a vlastně ztělesněním ochrany soukromého vlastnictví a velmi omezuje možnosti, jak o něj přijít.

Feudální vládce suverén, tedy ten co už nad sebou nemá pána např: francouzský král, nebyl právně ani fakticky majitelem země (např: Francie). Jeho předchůdci knížata, náčelníci kmenů atd. také ne. Žádný feudál nebyl nad právem a lid byl velmi citlivý na to, když překracoval své obecně vnímané dědičné kompetence. Velká většina změn v právu nastávala, když někdo prohrál válku a vítěz si na jeho bývalém území nadiktoval nová pravidla, protože byl "v právu", jelikož vyhrál, a jeho vojsko v rámci drancování potlačovalo případné nepokoje tak nějak automaticky..

Zní to dobře, ale mám velké obavy, že to dopadne jako vždycky. Nicméně držím mu palce.

Z hlediska biblistiky je vše před Jošijášem dosti otazné a nejisté, ovšem z hlediska kontinuity nároku je právě až římský cenzus něčím, od čeho se dá alespoň hypoteticky odrazit. Problém jistě je, že se až na pár výjimek jedná téměř výhradně o sekundární či terciální zdroje nebo zlomky nesrozumitelných dat. Není to ale až tak zásadní komplikace, protože v té době už velká většina úrodné půdy byla v držení malého počtu mocných a bohatých rodů. Takové záznamy bývají samozřejmě také nejspíše nalezeny, protože mělo význam je zachovávat. Takže domáhat se práva na pozemky pro konkrétní osoby by šlo obtížně a jen v málo případech, jednalo by se ale patrně o požadavek na dost podstatnou část současného Izraele.

Historie neasimilace Židů je o 600 let starší tj. od babylonského zajetí a souvisí s vírou, která je výlučná a asimilaci neumožňovala. Pro některé (zdaleka ne všechny) rody se jmény Cohen, Kohen, Khon nebo Levi, Löw apod. by nemuselo být dokazování kontinuity minimálně k Herodovi - historicky doložený cenzus za účelem zdanění nařízený Římany, překvapivě se něco i dochovalo - takový problém, protože to souvisí se základními pravidly judaismu (viz Leviticus a Devarim, kmen Levi, kněžská služba). Tím se ale jen posune časová hranice zkoumání nároku.
Protižidovské útoky, persekuce a vyhánění začaly po potlačení povstání Bar Kochby (druhá válka Židovská, 135 n.l.) a byly organizovány státní mocí jako pomsta a eliminace nebezpečí dalších nepokojů. Během raného středověku jen nastal útlum pronásledování díky absenci významnější centrální moci v Evropě před Karlem Velikým.

Nekrmte ho už, prosím. On má pocit, že něco úžasného objevil a potřebuje to hovínko pořádně rozšťourat a vopatlat jím široké okolí. Je to celkem oblíbená zábava dětí v druhém roce života, u dospělého je to dost nevkusné.
Já bych například dělal psychoterapii i zadarmo, jen bych jí trávil méně času, protože bych se musel něčím živit. Trochu problém je, že v psychoterapii platba ať už přímá nebo nepřímá (ta méně) funguje i jako motivační mechanismus pacienta a způsob vytyčení hranic, takže by to fungovalo blbě nezávisle na mém příjmu z toho.
Konec konců když tvrdí, že vše má jen jeden účel a ostatní jsou důsledky a pak to sám popperovsky falzifikuje existencí švýcaráku, tak to už s logikou nemá nic společného. Tedy pokud teorii A (jediný účel) odporuje byť jediný příklad (švýcarák), je teorie vyvrácena. To je základ veškeré dněšní vědy.

Myslím, že jste tomu zasranýmu podrazákovi skočili zase na špek. On má šašek i Velešašek dokonce pravdu v tom, že jedním z účelů je odměňovat netrestáním ty, co se kontrolují. Když výrok podle výrokové logiky obrátíme, vychází, že účelm trestu je trestat ty, co se nekontrolují. Závěr, že účelem trestu je trestat mi přijde opravdu slabý. To bude tím jeho mozkovým myšlením.
Ve skutečnosti má trest mnoho účelů, které se vzájemně nevylučují. Největší vliv na zločinnost má riziko dopadení. Takže pokud chytnete pana A za zločin X, pánové B a C budou méně ochotni páchat zločin X, protože se to jeví riskantní. Pokud ve vězení přesvědčíte pana A, aby zanechal zločinnosti, celková zločinnost se tím snižuje. Tj. účely odštrašení a náprava. U výjimečných a doživotních trestů je účelem detence, protože náprava se u nich nepředpokládá. U veřejně prospěšných prací to může být úspora veřejných financí, u nedbalostních činů může jít o tlak na zvýšení kontroly a bezpečnosti u zaměstnavatelů. Takto bychom mohli pokrsčovat do nekonečna. Takže pravdu mají všichni i ten šašek. On je jen emoční úpír a dali jste mu pěkně napapat. Já to dělal taky, ale protože překročil hranici otevřené lži a stal se tím ještě podrazákem, tak pro mě jako partner do diskuse skončil. Navíc poslední dobou dost pokulhává v logice, takže to nestojí za to ani jako mentální cvičení.

Psychopatie je laický termín, který se pro Höschla kryje významově s porucou osobnosti. Pro Honzáka nebo Koukolíka nikoli, to jsou také kapacity. Pokud tedy trváte na svém podle Höschla, tak poznáte psychopaty snadno, trpí poruchou osobnosti - snadná odpověď, otázka je nesmyslná. Honzák např. požaduje určitý typ poruchy a závažnost. Diagnostika poruch osobnosti je popsána dostatečně. 6. jste si sprostě vymyslel, o špatných lidech jsem nepsal nic. Protože to už vnímám jako otevřený podraz, a proto s vámi už nebudu víc komunikovat. S podrazáky se totiž nebavím.

"Nebo snad chcete říct, že přední psychiatr na otázku "Jak poznat kdo je psychopat a kdo není?" odpovídal z nějakého důvodů, kdo je "psychopat" ve smyslu běžné řeči?" Přesně tak, v MKN totiž diagnoza psychopat není, takže to mohlo být pouze a výhradně ve smyslu běžné řeči. A jděte už konečně do hajzlu i nelaskavě

Pro použití v tomto komentáři se psychopat = porucha osobnosti. Diagnostická kriteria jsou veřejně dostupná. A jděte už laskavě do hajzlu

Alespoň podle psychologických teorií se na vzniku poruch osobnosti podílí dva faktory: genetický, se kterým nelze udělat nic už proto, že moc netušíme, jak to funguje u tak komplexních věcí, jako je osobnost; výchovný, kdy maminka, tatínek a ostatní příbuzní a okolí (v pořadí důležitosti) učí dítě zacházet se svými emocemi. Nejprve tak, že s emocemi dítěte nějak zacházejí a ono pak s nimi zachází stejně, později příkladem. Extrémní svoboda rodičů, jak vychovávat své děti, se mi v tomto kontextu jeví jako zásadní rizikový faktor. Ancap budou lidé chtít pouze pokud pochopí, že je pro ně výhodnější. Proto, aby to bylo možné, musejí nejprve být schopni ovládnout svou úzkost a strach z nejistoty a selhání, když je nebude zajišťovat stát. K tomu je nezbytné, aby dokázali ovládat funkčně své emoce, místo aby jim podléhali. I proto je legitimní požadovat byť nenásilnými prostředky, aby lidé psychopaty nevychovávali.

Naopak, vychází to přesvědčivě. Od osmnáctého století se míra svobody, tedy neojebávání státem dost zvedla. Nejste nevolník, nemusíte robotovat, určitý vliv na to, kdo vám vládne, také máte. Stát nám sice bere daleko větší procento příjmu, ale za ten zbytek toho koupíte nesrovnatelně víc, než tehdy. Svoboda projevu je v průměru úplně jinde než v osmnáctém století, cenzura je proti tomu také zanedbatelná. Zkuste to srovnat třeba s Ruskem té doby a jeho dalším (ne)vývojem a korelace deficitu svobody a vzdělání vám bude zřejmější. Nestátní školy mohou, ale také vůbec nemusejí být svobodnější.