Diskuse – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Přesně takové námitky už řešil pan domácí a s uvedenou výhradou pro mě uspokojivě, já bych to jen neobratně reprodukoval. Cestu znáte.

Všichni majitelé pozemků vzájemně i všichni ostatní jsou v anarchokapitalismu povinní vystříhat se útočného násilí. Zárověň každý majitel je oprávněn na svém pozemku určit taková pravidla, jaká chce a jejich nedodržování sankcionovat (NELEZ SEM, NEBO TĚ ZASTŘELÍM... bum!), jako porušení NAP.
Třeba práva na váš majetek. Obvykle je ho víc kusů, třeba obleční, prostředky směny, potraviny ve vašem vlastnictví. Někteří mezi to počítají i vlastní tělo včetně nepostradatelných součástí. S tím se úplně neztotožňuji, ale to by bylo na dlouho.

Na svém pozemku si v anarchokapitalismu můžete dělat, co chcete, pokud tím nenarušujete práva sousedů, třeba i založit komunu. Pokud v jejím rámci postoupíte některá svá práva nejvyššímu komunardovi, je to vaše věc, jen by bylo fajn to mít nějak smluvně podložené, ale to je koneckonců taky vaše věc.

Napište z čeho se to vaří a jak, určitě něco najdem. Já celkem vím, jak se vaří anarchokapitalismus, uznávám, že recept možná není úplně vychytaný, ale recept stejně pořádně neznáte, dokud ho nevyzkoušíte. Jen mi ho stát(y) brání zkusit uvařit.

Na světě si můžete pořídit jakoukoli myslitelnou (a spoustu nemyslitelných) potravin snad s výjimkou lidí samotných. Někde si nedáte to či ono, ale patrně nenajdete něco, co byste si nemohl dát nikde. Když si ale chci dát anarchokapitalismus a mám na výběr jen 200 STÁTŮ, tak si ho nedám nikde. Když si nedám grilovaná žabí stehýnka (anarchokapitalismus) ale chleba (stát), asi to přežiju, ale co je kurva komu do toho (teda krom chudáka skokana:)? Za mě se toho plesnivýho chleba nažerte do sytosti, ale nenuťte mi ho, já se bez něj obejdu.

Já rozhodně nejsem proti vymezování dětí ze strany rodičů. Já jsem proti donucování ze strany státu a proti určování podmínek za jakých obdržíte maturitní či výuční lejstro ze strany státu. Rodič rodí živí vychovává a nese odpovědnost, tak má právo rozhodovat. Stát ne. Teda stát někdy dává a živí, ale často díky tomu, že nejdříve bral. Zároveň je asi dobré, to s tím donucováním ze strany rodičů nepřehánět, přináší to zklamání.

To máte kliku, moje ne. Raději by dělali tisíc jiných věcí a není to o to dřepět doma u počítače. A že nejraděději by byly doma s maminkou (tatínkem), která jim vytváří program, je běžné, navíc často přidou na to, že to jde zařídit pomocí nemoci/somatizace. Moje nejmladší je už v pubertě, takže tohle teď tak nějak padlo.
Fikce: Pokud si pacient v kvalitním hospicu nepřeje dále žít a je zjevné, že to má dobrý důvod a má rozumné příbuzné, bývá mu časem vyhověno.
Tedy samozřejmě nic takového se ve skutečnosti neděje, nikoho by ani nenapadlo těm trpícím stařečkům v jednosměrce pomáhat odejít, že.

Nechci být rozvraceč, ale šly by tam ty děti, kdyby nemusely a mohly místo toho dělat co chtějí nebo to přijaly jako nutnost a v rámci toho se docela těší na hodnou, vtipnou, podnětnou, krásnou etc. učitelku a moc se netěší na matykářku, ale nejraději by byly někde úplně jinde? Pamatuju si, že jsem na ZŠ měl docela rád chemii a dějepis. V rámci rozvrhu jsem se na ně těšil, ale raději bych někde byl venku s kamarády. Pobytem v hospicu se nepodrobujeme žádné autoritě jen realitě max. Bohu.

Anarchokapitalismus je politický, ale nikoli systém. Systém musí mít více působitelů, vektorů a pod. Definice: "whole concept made of several parts or members, system", literary "composition" wiki. Anarchokapitalismus má pouze jedno pravidlo či působitele, kriterium, a to je NAP. Teprve dalším pravidlem by se z něj stal systém.

To si pletete, ta funkce se jmenovala diktátor. Jmenoval ho senát na půl roku a měl téměř neomezenou pravomoc. Fungovalo to až do Sully resp. Caesara. Vojenský tribun (tribunus militum) byl velitel jedné legie.

Myslím, že výuka hudby a výuka matematiky k sobě může mít docela blízko zejména v tom smyslu, že je to buď dobře nebo špatně spočítané, zahrané. Výtvarka má přeci jen daleko širší mantinely. Navíc kdo umí umí, kdo neumí učí, tu často platí dvojnásob.

A) promiňte v tom druhém jinak zcela totožném komentáři byl použitý jiný nick. Vy jich používáte víc a které? Že abych se v tom neztrácel.

Teplocvikářům jsem se aktivně vyhýbal až tak, že jsem dokonce dělal na SŠ reparát z tělocviku pro absenci, takže o nich moc nevím, ani v rodině tuto aprobaci nikdo neměl. Na druhou stranu sadistický teplocvikář je docela představitelný, jednoho měl syn na SŠ, jako vedlejšák dělá MMA.

Možná (nevím) narážíte na skutečnost, že velká část politiků a učitelů je přesvědčena, že děti mají to a to umět, a že je možno je k tomu nutit, a že je to tím ospravedlněno. To je samozřejmě bezpráví, zvůle a ideologie, toto právo má jen rodič.

Myslím, že nejde až tak o obtížnost předmětů, jako o jejich abstraktnost a účelnost. Čím je dítě starší, tím sice můžeme klást vyšší nároky na jeho abstraktní myšlení, ale tím víc musí být zřejmý účel (viz puberta). Např. pravidla českého pravopisu jsou také komplikovaná a jejich účel je žákům ZŠ nejasný (ten lze ocenit až při studiu komplikovanějších jazyků než je angličtina - latina, řečtina), ale zacházejí při tom alespoň s rodným jazykem. Účel studia angličtiny děti vesměs chápou intuitivně, je to brána k zábavě. Aplikované vědy jako fyzika, chemie, biologie opět učí o víceméně hmatatelných či jinak senzoricky vnímatelných jevech a mají srozumitelný účel, byť požadovaná úroveň znalostí se též často jeví zbytečně vysoká. Dějepis, literatura i zeměpis lze učit i zábavně a pokud by se dali vynechat obsedantně ruminovaní obrozenci a vnesla větší kritičnost, nemám významných námitek. Výchovy jsou sice často špatně učený opruz, ale nepropadá se z nich.
Ps: zažil jsem v rodině 9 (slovy devět) učitelů různých předmětů a něco o nic opravdu vím.

Ale jo, může, ale pak se jedná nejspíše o zabedněnce. Všichni jsme zažili vícero učitelů matematiky na ZŠ a většinou i SŠ (o VŠ se nevyjadřuji) tzn. že představu, jak to obvykle probíhá, má každý. Pokud má dotyčný(á) představu, že to změní, měl by tak činit od počátku (existují případy pozitivní deviace). Přibližně do roka zjistí zda to jde či nejde a rozhodne se na své ideály rezignovat nebo odejít, případně s nadšením zjistí, že může učit, jak si představoval - těch moc nebude. To, že tito učitelé dobře vědí, do čeho lezou a v reálu se nic nemění, mi říká, že je to téměř prázdná množina.

A) rozmyslete se, komu odepisujete
B) asi jsem méně chápavý, ale vůbec nerozumím tomu, co píšete. Pokud bych to bral nějak prvoplánově, vyvodil bych zbtoho, že se obdobně mohu vyjádřit např. ke všem povoláním světa. Nemohu, neboť o mnohých nic nevím a většina těch ostatních není tak úzkoprofilová jako výuka matematiky. Dále velká většina povolání má nějaký užitečný výstup, jejich výsledky jsou buď dále zpracovávány, využívány či konzumovány. Ne tak matematika, protože valná většina snahy učitele i žáků přijde spíš dříve než později vniveč, vzájemně vložená energie je promrhána.

Inu vzal jste si učitelku matematiky, hájíte učitele matematiky. Asi vám jako partnerka vyhovuje, nic proti, ale já na ty sadistické hrátky nejsem (viz Freud, análněsadistiká fixace). Moderní školství nejen že nedělí žáky na nadanější a méně nadané, ono je překvapivě nesegreguje ani věkově. Starší děti jsou obvykle daleko lepšími asistenty, protože si ještě dobře pamatují jak samy danou látku pochopily. Věta "matematika je nielen o tom naucit nikoho nieco, ale hlavne to doma precicovat" je v podstatě přiznáním neschopnosti naučit jinak než drilem a rezignací na skutečné pochopení látky. "Jednotka uz nie je jednotkou pre kazdeho rovnaka" - pokud upustíme od věkově segregovaných školních kokektivů, ztrácí tato věta poněkud smysl, navíc se v moderním škoství od numerického hodnocení ustupuje viz Sudbury Valley school.

Rozhodnutí učit matematiku na základní nebo střední škole vyžaduje podle mě velmi specifický typ osobnosti. Takový učitel(ka) předem ví, že jeho předmět nebude příliš oblíben, že bude pro většinu žáků postrachem nebo alespoň opruzem. Že většina žáků se nedostane přes memorování vzorečků a jejich více méně tápavé případně nadrilované použití. Také ví, že skutečné pochopení a vhled do řešení matematického příkladu bude u jeho žáků a studentů čím dál řidší, jak se bude dostávat ke stále abstraktnější látce více a více odtržené od reality. Tímto postupem dociluje školství odlivu zájemců z technických oborů, kde je matematický aparát nezbytně potřeba. Nemyslím, že by učitelé(ky) matematiky byli hloupí lidé, to není dost dobře možné, nejsou to ani idealisté byť existují řídké výjimky, kteří by si mysleli, že výše uvedené ve své praxi změní (nedělají to). Jsou to omezení donucovači, sadisté se špatným charakterem s porouchanou osobností. Je to jako rozhodnutí jít dělat opicajta nebo revizora. Dopředu vědí, že jejich práce bude často spočívat v trestání a ubližování lidem zprvu malým dětem, a že na tom nic nezmění. Samostatná výuka matematiky nejpozději od druhého stupně ZŠ je dle mého absurdním přežitkem, matematické postupy by měly být vykládány vždy v kontextu praktického použití v aplikovaných naukách jako je fyzika či chemie a pod. Tam je určitá šance, že žáci a studenti příklad a postup jeho řešení většinově pochopí.
Zajímalo by mě, kolik procent rodičů by mělo ve volnotržním školství zájem o takovou výuku pro své děti.
Dalším problémem jsou rámcové vzdělávací plány (pohrobky osnov), které zahrnují částečně už na základní škole takovou matematiku, kterou mimo školství již nikdy nepoužije odhadem 95% populace. Taková matemanika jistě patří do vyšších ročníků technických SŠ (v aplikované formě) případně gymnasií, kde slouží k přípravě na studium technických VŠ, ale u převážné většiny obyvatel vůbec není důvod je to učit. Vědomí, že lze cosi vypočítat, ale oni netuší jak, protože to v horším případě nikdy nepochopili, v lepším zapoměli ihned po maturitě, jim k ničemu není. Pokud se výuka matematiky zásadně nezmění co do rozsahu i hloubky a školství se plošně nezbaví naprosté většiny stávájících učitelů tohoto oboru, nic se nezmění.

Ano, někdo je blíž, někdo to má všechno pohromadě, někdo se na mě hezky usměje, někdo těží z blízkosti jiné atrakce, někam jen chodím už dvacet let - to jsou ty přidané hodnoty.

Od prodejce, který prodává dráž bez další přidané, si zboží nekoupím. O užitečnosti vypovídají realizované obchody (naplněná poptávka) ne cenovky (nabídka).
Zisk ve vámi zmíněném případě není vyšší ale žádný, tedy dražší nabídka je vedle levnější jinak totožné neužitečná. Zkuste konečně pochopit, že cenu zboží neurčuje prodejce, ale kupující, prodejci určují jen minimální cenu tj. nejnižší nabídku, a to jen v případě, že ji někdo skutečně zaplatí. Rohlík má cenu 2,50 jen v místě a čase, kdy je někdo ochotný je za něj zaplatit, jinak je to jen ztráta prodejce ve výši jeho nákladů na rohlík.

Ti se odmění sami:)

Šikovností, pracovitostí a moudrostí se nic měřit nedá. Měřit můžete něčím, co je počitatelné, jako jsou metry, decibely, waty a např. peníze. Jak chcete počítat šikovnost? Můžeme říct, že je někdo šikovnější v určité činnosti než někdo jiný. Můžeme určit o kolik, zlomkem či procentem, můžeme šikovnost samotnou objektivně škálovat? Nikoli, můžeme ji objektivně hodnotit jen na základě výsledků tedy její užitečnosti a ta se vyjadřuje v ceně, za kterou je ochoten někdo ten výsledek koupit. Představme si konstruktéra plachetnic ve flašce. To musí být velice šikovný člověk, ale z hlediska společenského užitku zcela nepřínosný neb mu nikdo ty stovky hodin strávené u flašky s pinzetou nezaplatí. Kdyby se místo toho věnoval nějaké obdobně náročné činnost třeba hodinařině a šlo mu to, úspěšný by objektivně byl, neboť by někdo patrně ten úspěch ohodnotil, či by sám sobě nahradil hodináře a nemusel ho platit. Počitatelně, či na počitatelné převoditelně.

Stát je v tomto směru poměrně skoupý ve svůj prospěch a zejména ve prospěch dražitelů při následném prodeji pozůstalosti z odúmrti. Někde ale existovat hranice musí, protože v jistém stupni jsme si všichni příbuzní a někdy je to jen o generaci dál, než sahá naše rodová paměť.

Chápu Vaše rozhořčení, ale jak byste si to představoval? Závěť musí mít nějaké faktické (kdo, komu a co + případně za jakých podmínek) a formální znaky (např. že platný text je jen mezi začátkem - Závěť - a podpisem, protože jinak by se tam mohlo ocitnout ledacos navíc). Dále pokud by vám to tetička rozdělila poměrem (procento, zlomek), částkou u peněz, konkrétním určením u nemovitého a ostatního movitého majetku, atp. nemusel problém vůbec vzniknout. Vysvětlete svým stárnoucím příbuzným, že pokud vám odkážou obsah nějakého účtu XYZ/0123 ne konkrétní částku, mohou vám uskutečnit medvědí službu.
Nicméně otázka je to zajímavá, tedy do jakého stupně by se ve svobodné společnosti řešilo dědictví a kdo a za co by to dělal.

To by mě taky zajímalo?!

Současnou adiktologii živí stát. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Bez protidrogové represe by netekly úplatky o mafií, nebyl by důvod zaměstnávat značné množství osob za účelem jejího provádění, vyhodnocování a obhajování a ona navíc slušně živí i ty, co s ní "bojují". Legalizaci drog požadují téměř výhradně jejich uživatelé a pár libertariánů či odborníků.
Jinak cena za dávku by se patrně nezměnila, změnila by se koncentrace resp. čistota. Cena zůstávala po dlouhou dobu nezvykle konstantní cca 1Kč/mg čili litr za gram (nevím, co s tím udělala válka), koncentrace u heroinu se pohybovala mezi 0 až (výjimečně) 50%, po legalizaci se dá očekávat čistá baze či sůl tedy 100% účinné látky či její soli.

No neříkám, že stát řeší všechno a že to funguje, rozhodně nechci být jeho obráncem, ale většina lidí se při svých transakcích stále víceméně spoléhá na ochranu státu ve formě donucovacího aparátu a justice. Vy se spíš ptejte, proč stát chronickou situaci ohledně neplacení faktur neřeší. Buď to nedokáže nebo nechce, např. protože neplatiči jsou taky voliči a je jich hodně.

Ps: dá se předpokládat rozvoj nejrůznějších ratingových agentur a ratingových agentur ratingových agentur (těch, kdo hlídají hlídače) etc. Ratigové agentury by samy chtěly mít dobrý rating, a proto by jejich hodnocení bylo vztaženo k ideálnímu stavu důvěry a spolupráce, který je podle teorie her nejvýhodnější pro celou společnost a zejména přináší nejméně rizik jednotlivcům.

Neříkám, že rozhodně ne, ale hodně záleží na tom, co si pod tím představujete, jak by to mělo fungovat. Upozorňuji, že každý jakkoli osvícený vládce jednou dosvítí a historicky nejstabilnělším zřízením byla monarchie v neizolovaných oblastech se stavovskými resp. konstitučními prvky. Mimochodem v hlubinách stok na toto téma bývaly stohy úvah a debat..

Babiše k jeho moci a majetku dovedl mechanismus zvaný ojeb. Těžil mimo jiné z toho, že si nejprve nepřímo a později přímo upravoval pravidla hry ve svůj prospěch. Jeho podnikatelské a manažerské schopnosti až tak působivé nejsou. Ve svobodné společnosti by se nejspíš do podobného postavení vůbec nedostal, neboť v ní nelze dolovat veřejné finance a nejsou žádná pravidla k ohnutí.

Myslím, že jste mě nepochopil, asi jsem se špatně vyjádřil. Anarchokapitalismus obsahuje apel na morálku ve smyslu dobré pověsti, ale jeho smysl je výsostně ekonomický, protože je výhodné uzavírat transakce spíše s osobami s dobrou pověstí něž se špatnou. Většina lidí se v delší časové perspektivě zachová tak, jak jim to připadá nejvýhodnější bez ohledu na nějakou teoretickou morálku. Existuje na to téma zajímavá psychologická hra ohledně výhodnosti důvěry a spolupráce.