Diskuse – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Tomu úplně nerozumím. Podle mě je riziko ok, dokonce to je zcela funkční a správná strategie pokud je diverzifikováno a pokud je stanovena vědomá nejvyšší ztráta. Podmínkou je dostatečné množství pojišťoven na trhu, mezi kterými pak mohou klienti přecházet. I pouhé dostatečné množství pojišťoven ochotných přijmout kohokoli je tou potřebnou zárukou. Stát tedy nemusí řešit nic, pokud ty pojišťovny existují a jsou ochotny pojistit každého (samozřejmě s možností individualizace cen podle podle rizikových kategorií).

Avšak to nesmí znamenat neošetření člověka v nouzi i pokud by náklady byly nad jeho možnosti. Ošetřit v nouzi by se měl každý s tím, že ošetřovaný smí odmítnout. Pokud neodmítne, ošetření vždy poskytnout a vymáhání nákladů řešit později (ale řešit). Takto bych si to představoval v nějakém idealizovaném světě :-)

Dělení zisku lze prakticky realizovat velmi snadno. Ta dohoda, o které píšete je právě z principu špatná, i když je to naprosto zažitá incetiva. Přesně toto je nadřazený otrokářský přístup. Správně má znít: Hele, tolik Ti nemůžeme dát, protože si myslíme, že tvá práce nemá hodnotu, o kterou si říkáš. A příjmy mít otevřené, aby každý věděl, kdo kolik má. Podnikateli, který prokáže svou nenahraditelnost nebo obtížnou nahraditelnost ostatní jistě příjem přiznají, protože jinak by si podsekli pod sebou větvičku.

To by byl skvělý krok, ale já o tom zatím nevím nic, nemáte nějaký zdroj, odkaz?

Zrovna v případě zdravotního pojištění souhlasím. Pro realizaci pojištění není stát nejvhodnější institucí. Nejlepším řešením je zajištění soukromými pojišťovnami v případě, že existuje mechanismus převzetí klientů v případě krachu pojišťovny.

A ještě bych doplnil obecný požadavek na všechny soukromé podniky, že by se i majitel měl na rozdělení zisku dohodnout se všemi, kteří k zisku přispěli. Ne, že nad tím má absolutní moc.

Pak je otázka zda lze mluvit o uzurpaci, pokud si lidé řekli, že stát se postará. Uzurpací bych to nazval až pokud by to bylo proti vůli spolehlivé většiny. Což podle mne není.

Pochybuji, že bych našel kromě vyloučených skupin někoho, kdo by jevil nezájem o vzdělání svých dětí. Nějaké malé množství takových rodičů jistě bude existovat, ale pochybuji, že by to mělo zaznamenatelný rozsah. Pokud by šlo o práci třeba v nějaké rodinné firmě, tak je možné poskytnout vzdělání přesně zacílené vzhledem k potřebné praxi. Takže případná kombinace práce a vzdělání by podle mého byl jedině dobrý trend. Dnes existuje cosi jako posedlost po školní kariéře, tedy každý chce studovat nějakou VŠ. A popularizují se i naprosto nesmyslné obory . Takže není úplně citlivé srovnávat období Marie Terezie s dnešní dobou.

Zde souzním i já. Také si myslím, že zdravotní pojištění, ani povinnou školní docházku podle mne nepotřebujeme. Osobně jsem ještě nepromyslel smysluplnost státu pro armádu a sociální solidární pomoc mimo důchodový systém.

Co se týká toho sociálního zabezpečení, tak uvažuji o vytvoření "tržní" platformy pro poskytování sociální pomoci. Stát by pak vytvořil pouze tu platformu, která by poskytovala garantovanou kvalitu informací a prověření osob žádající dávky a umožnila dobrovolně přispívat. Pokud by se ukázalo, že to nebude fungovat, tak udělat z toho povinnost je velmi jednoduché.

Jinak o ankapácké představě armády si ještě musím někde přečíst :-) O tom nevím skoro nic a moc jsem o tom nepřemýšlel zatím.

K tomu investování: Pokud jde třeba o dluhopisy, dividendy, tak úroky (resp. podíl na zisku) je hodnota, o kterou musí být dražší výstup, kdy to zaplatí spotřebitel nebo se poníží potenciální odměna toho, kdo vyrábí. Omlouvá se to podstoupením rizika a případně náklady ztracené příležitosti (co jiného by mohlo jít z penězi udělat a nejde to, protože jsem je půjčil). Nicméně tyto argumenty jsou dost divné, když se na tom člověk zamyslí. Podstupovat riziko je dovednost, se kterou se dá pracovat a vyplácí se, pokud se diverzifikuje. Tedy diverzifikované riziko dlouhodobě rizikem není, naopak je výdělečnou jistotou. A za to má být investor navíc odměňován. Co se týká nákladů ztracené příležitosti, tak ten argument je dost divný. Pak je zde ještě pohyb cen akcií způsobený ochotou investorů je nakupovat. Toto je skutečně něco, kde nevidím žádný problém. Investor je odměněn za to, že investuje do podniků, které časem zvýší svou hodnotu pro celou společnost. Ale musí jít o hodnotové investování, ne žádné spekulace. V tuto chvíli je zde vazba odměny v podobě vyšší hodnoty akcií za dobrý odhad (ohodnocení) firmy. Nicméně při znalosti informací lze mnohé tyto věci dělat i algoritmicky a čas nutný k investicím klesá a výnos stoupá. Kupodivu fungují často i hodně jednoduché metody. Dnes jsou odměňovány určité znalosti opravdu velmi progresivně. Ale mnoho z podporovatelů kapitálových trhů je přitom zásadně třeba proti progresivní dani. Ta nesymetrie je do očí bijící. Proto mi nakonec vychází lépe, pokud by lidé byli placeni za svůj čas a za kvalitu své činnosti spíš než podle oboru. Teď jde o to zjistit, jak by se to dalo dělat, aby se z toho nestalo úplně rovnostářství, ale to už by bylo zase jiné téma :-)

To proboha ne :-) Algoritmicky řešit jen konkrétní subsystémy kde je řešení známé a nějak osvědčené praxí ;-)

Protože si musí našetřit jak na své důchody, tak musí šetřit na důchody současných důchodců, pokud nechcete stávající důchodce obětovat a provést změnu. Znáte jiný spravedlivější způsob transformace jak se dostat ke stavu, že důchody průběžného systému nebudou existovat? Jestli ano, sem s ním. Máte sice pravdu, že ztracená generace to zaplatí a bude tedy "potrestána", ale jde o mladší generaci, u které lze předpokládat daleko lepší schopnost se na nový systém adaptovat. Pokud nebudu chtít trestat nikoho, musím nutně zachovat průběžný systém. Chápu, že směrujete k nějakému kompenzování majetku od bohatších důchodců k chudší mladší generaci. To by řešilo problém jen částečně, protože bohatých důchodců určitě není zásadně mnoho a navíc by to nebylo spravedlivé, protože by některým důchodcům byl odebrán nárok, se kterým celý pracovní život počítali.

Že život přináší rizika je pravda, ale tento argument nemá sloužit ostatním, aby toto říkali těm potenciálně poškozeným. Já bych je především neměl poškodit, když už přemýšlím o změně. A pokud chci já změnu, tak ji já mám zaplatit. Neumím si představit spravedlivější způsob řešení přechodu z průběžného systému na systém soukromých úspor. Bohužel právě neuvážené chování politiků včetně neschopnosti nastavit důchodový systém přináší riziko pozdější šokové terapie.

Fakt si myslím, že odkládat si třeba 10% úspor od začátku při jakémkoli příjmu a naučit se s tím aspoň trochu zacházet není žádná katastrofa oproti hůře adaptivním důchodcům. Jinak on se ten přechod dá rozložit třeba i přes dvě generace (cca 80 let). Pak by šok byl o něco málo menší.

V posledním odstavci popisujete přesně mé důvody, proč po dlouhých letech jsem se přiklonil k názoru průběžný systém zachovat. je to něco, co se docela dobře zavádí, ale hůře odstraňuje. A zavedeno to už je, takže stačí ho nerušit :-) Navíc jsem si dříve myslel, že kdyby se všichni naučili investovat, že by se to časem vyplatilo všem. Ale to jsem si vyvrátil tím, že investicemi mohu majetek tak dlouho zhodnocovat, dokud si to ostatní nechají líbit. Protože celý kapitálový systém je udržován touhou po zisku. A tak na něm vydělají Ti, co mu rozumí a chtějí se tomu věnovat. A ti ostatní prodělají. Jde tedy jen o přerozdělování. Je to normální a hra a je úplně OK, že existuje. Pokud existuje solidární a spolehlivá alternativa. Není vůbec morálně přípustné, aby to byla jediná možnost.

Ale fakt teď čistě lidsky a osobně mi vadí, že mě systém nutí být trochu dravcem. Někdy bych raději byl tím tramvajákem a dokonce mám pocit (jsem si skoro jist), že bych se cítil užitečnější. Navíc jsem asi už příliš pohodlný na to naklusávat někam na směny. Tramvajáci, autobusáci, sestřičky by měli být lépe odměněni! Chybí mi jen zoufale důvěra v systém, který si přitom představit dokážu.

Ve státě jsou sice různí soudci, ale musí jednat podle stejného práva, a pokud vím, také podle jednoho systému judikatury. Mám za to, že se jedná po povinnost. Ale jinak se nepřu, že podobností se státem je dost. Proto je potřeba soustředit se spíš na rozdíly než na podobnosti. A tím rozdílem je, že soudce nebo agentura si může začít legitimně dělat něco jinak a bude odměněna nebo potrestána až podle výsledků. Kdežto státní útvar nějaký způsob fungování přikazuje, čímž omezuje nebo zpomaluje případnou adaptaci s odůvodněním, že případný novátorský přístup je apriori nežádoucí. Každý pak už na tohle může mít různý názor, já nedokážu s jistotou říct, že to má být přesně jedním způsobem. Ale rozhodně bych to směřoval k polycentrickému právu díky rychlejší schopnosti adaptace na reálie. Případná ztráta předvídatelnosti mi nepřijde zásadní.

Souhlasím, že soudce již dnes může rozhodovat podle svého uvažování. Naopak zcela odmítám různé argumenty, že soudci jsou nějak nuceni. Spravedlnost posuzovaná člověkem má mít vždy přednost a zatím to tak díky bohu bezpochyby je.

Polycentrické právo nemůže být v nějak sjednocené společnosti příliš konfliktní a různorodé z principu. Není potřeba to vůbec řešit a dávat tomu nějaký koncept. To je prostě dáno. Zabraňuje však účinně nesmyslům, které se do práva dostávají díky nekompetencím zákonodárců.

Ten příklad s těmi muslimy může být dobrý. Proč by měl nutně vadit dvojí metr, pokud je po tom poptávka? Metr je potřeba sjednotit jen tehdy, pokud se soudí muslim s cizincem. A klidně se lze domluvit na jednom z těch dvou práv, že má přednost nebo vytvořit třetí. To mi přijde naprosto reálné.

Jako určitě souhlas s tím, že vláda státu celkem představitelně může být i nebýt. A je možné, že ta ekonomická nemůže tak snadno nebýt. Jo, tohle asi chápu...

Souhlasím. Měl jsem možná raději napsat, že se mohu rozhodovat i se strachem mezi alternativami, které jsou přijatelné. Z toho sice vyplývá, že dobrovolnost je značně subjektivní, ale holt se nedá nic dělat. nelámal bych to do jiných definic.

Podle mne i vláda státu může mít různou míru stejně jako ta ekonomická. Podle mne některé užitečné systémy (např. důchodový průběžný systém) vládu vyžadují, aby bylo možné fyzicky zajistit jejich účel. U mě je jediný důvod k podpoře státu a vlády je existence pár systémů, které principiálně považuji za nejužitečnější a nejspravedlivější variantu. I kdyby to byl jen jeden, legitimuje to u mne vládu.

Souhlasím. A podotýkám, že také na 100% stojím za Urzou i za Vámi, že by školství nemuselo být povinné.

Ankapákovo vidění často bývá jako přeexponovaný snímek (u Vás to ale nepozoruji). Přesvětlená místa splývají a jemné kontrasty nejsou vidět. Je proto potřeba snížit expozici a pak se znovu podívat ;-)

Ano, toto je vlastně i docela pochopitelné. Proto si já osobně (a nijak to nikomu nevnucuji) myslím, že by bylo prospěšné se odvrátit od purismu.

Diskuzi se Szasziánem bych potřeboval odvrátit od anarchokapitalismu a začít diskutovat o způsobu dokazování. V matematice platí černobílé vidění. Každý výrok buď pravda je nebo není. Neexistuje spor, ani nejednoznačnost. A Szaszián se zřejmě pokouší tento způsob uplatňovat na anarchokapitalismus, a to ještě daleko více puristicky, než Urza. Krásně vidíme, kam vede snaha o přemíru konzistence. Urza se ještě drží zkrátka :-)

1/ Bezpečnostní agentura ale neposkytuje pouze soudce. Škála toho, v čem si mohou konkurovat je veliká. A je jedině správně, že si nebudou konkurovat tam, kde je nutné se domluvit. Podobně to nevyvrací polycentričnost práva. V různých případech a pro různé klienty může docházet k různým dohodám o soudci. Nemusí být domluven pevný soudce mezi agenturami, ale třeba jen způsob výběru soudce. A žádný soudce nebude vázán jedním právem.

Jo takhle, tak tomu rozumím. Ano, je dobrovolnost a dobrovolnost. Já měl na mysli "svobodnou" dobrovolnost. Tedy, že se mohu rozhodnout ANO i NE beze strachu. Chápu, že ankapáci hovoří o jiném typu dobrovolnosti. A je zřejmé, to tohle se tomu, kdo si říká anarchista vůbec líbit nemůže. Protože já anarchii definuji opět zcela jednosuše jako "bezvládí". Což zahrnuje nevládu jak státu tak i nevládu ekonomickou. Já bych anarchii asi nechtěl právě třeba kvůli tomu průběžnému důchodovému systému, který vládu vyžaduje. Ale určitě bych toho mnoho, přemnoho uvolnil, zejména všechny předpisy, které vznikly z důvodu domnělého zvýšení bezpečnosti na základě velmi vzácných selhání. Měl by snad existovat nějaký statistický ukazatel pro jakýkoli jev, který by opravňoval vznik předpisu.

I když Ti důchodci budou mít jachty v Karibiku, tak svého času jejich příjem byl snížen o sociální odvody. Takže je maximálně spravedlivé, že ho dostanou s těmi nejvyššími zárukami zpět. Nemohou být trestání za to, že si umí vydělat, pokud je to poctivě. Pokud jde o tu ztracenou generaci, tak to je potřeba právě brát jako náklad na to vrátit se zpět na začátek. Můžeme si představit i opak, tedy situaci, kdy průběžný systém neexistuje a chtěli bychom ho zavést. Způsob přechodu by měl pouze opačný trend, tedy sociální odvod by se začal navyšovat z nuly do maxima. To jde docela jednoduše, protože člověk obvykle svůj příjem během života zvyšuje. Pro realizaci ankapu je ale potřeba zařadit zpětný chod. Tedy napálit největší částku sociálního odvodu na začátku s tím, že se postupně sníží na nulu. Tedy ona by ta výchozí částka byla stejná jako dnes. Ale to navýšení způsobí nutnost začíti si dělat úspory. Já to přesně takto dělám. Investuji, zhodnocuji a zároveň platím sociální odvody. Mě by ankap tedy nevadil. Ale opravdu mi přijde představa jednoduššího, obyčejného života, kde neřeším pořád investice a trhy podstatně hodnotnější. Není pro mě rozdíl mezi tramvajákem a nějakým podnikatelem - ekonomickým dravcem. Nevím, proč bych vůbec měl ten rozdíl dělat. I když sám se snažím chovat ekonomicky dravěji, nutí mě do toho právě nespolehlivost a často nekompetence institucí, i firem. Nemůžu to dost dobře nedělat, pokud vedle sebe vidím ty jiné dravce. Ale bylo by super, kdybysme si jako lidi tuhle hru odpustili a domluvili se třeba na základních věcech, jakože by měna měla mít stabilnější hodnotu nebo že zisk nenáleží podnikateli, pokud ho nedosáhnul zcela sám. Aby případná moc z osobního finanční bohatsví mohla být využívána pouze pro rozhodování o sobě. A to i na úrovni podnikání. Aby zcela zmizel zákoník práce, ve kterém je kodifikována povinnost plnit pokyny zaměstnavatele, což je strašné zvěrstvo...

Vaše interpretace je odlišná od matematiky, ale samozřejmě pochopitelnější. Matematika má prostě občas divné věci, aby mohla zůstat elegantní a bezrosporná. Ono se toto hodí ve světě, kde se pracuje s výroky, které naprosto jednoznačně buď platí nebo neplatí. Tedy bez hypotéz a bez jakékoli variability. To se ale vůbec nehodí pro popis lidí a společnosti. A to právě proto, že lidé nejsou identické kopie jako matematické objekty. Já si osobně myslím, že je docela v pořádku, pokud se (praxeologicky) pracuje s axiomy a definicemi, které jsou společné převážné většině lidí jakoby to byla vždy pravda. Ale zrovna ta Urzova definice svobody podle mne není ani náhodou společná většině lidí. Je zcela uměle vytvořená pro potřeby ankapu, aby mohla být odvozená z vlastnictví. Proto z ní také vychází ten nesmysl, o kterém píšu, tedy že jedině nemít nic znamená největší záruku (vnější) svobody.

Matematika konvence měnit nemusí, jen by se měla používat obezřetněji ;-)

K té důchodové reformě a posuzování kus od kusu: Já nepřišel na nic lepšího, než obyčejný solidární průběžný systém, kde se to naopak moc neposuzuje. V mládí odvedu, na stáří dostanu. Je to spravedlivé pro všechny. Akorát bych jako ajťák pár věcí nastavil algoritmicky, jako třeba věk odchodu do důchod třeba 2/3 průměrné délky života, penze by byla počítána ze spotřebního koše, a podle počtu důchodců je jasné, kolik vybrat. Zkrátka tak, aby se to balancovalo samo i bez politických zásahů a chovalo se to jako systém jak má. Žádné ministerstvo by na to nebylo pak třeba desítky let potřeba. Na lepší a odolnější systém jsem nepřišel až na to, že nemůže být dobrovolný, protože by ztratil podstatně na své odolnosti proti selhání. Například tehdy, pokud nějaká hysterie přiměje lidi více šetřit pro sebe.

Předem se omlouvám, že mi zde ve Stokách při vkládání textu občas mizí slova nebo jejich části. Pokud text před odesláním nezkontroluju, nedopadne to občas dobře ;-)

Pro prvek prázdné množiny je platný jakýkoli výrok, tedy i ten, že s ním (prvkem-majetkem) mohu nakládat libovolně a není tím narušován majetek ostatních. Tedy musí jít nutně o svobodu podle definice. Teď netuším, proč má matematika přesně tuto konvenci, jen vím, že ji má. Až něco najdu, tak to dám k dobru...

Dnes se už uvažuje zcela vážně o tom, že i hmyz prožívá emoce. Takže si ani u mravenců nejsem jistý. Tady je o včelách:

https://www.national-geographic.cz/clanky/vcely-citi-emoce-jsou-pesimisticke-a-trapi-se.html

Jinak zrovna v ČR myslím nepotřebujeme pozitivní právo na život. Protože nevraždit se už dostatečně proniklo do kultury. Tolik je vztahu práva a kultury. Právo dává více smysl tam, kde jeho kategorie nejsou ještě zažité a dává smysl to nějak upravit. Jak si to zažijí všichni, již to lze prakticky vymazat z právního systému a nic závažného by se asi nedělo. I když se to tam pro jistotu nechává ;-) Proto také velmi dobře slouží takové právo, které je v souladu s přirozeným právem (nepsaným).

No tak tomuhle já říkám odlišnost kultur a ne právo. Ale nijak mě netankuje, pokud tomuto někdo bude říkat "základní právo".

1/ Nejste, pokud se jedná o jeho chronický problém, který je jím řešitelný
2/ Platí to pro jednoho nebo sto

PV tomto případě platí, že si můžete vybrat koupit i nekoupit a obojí je morální. Jestli to máte jinak, klidně napište jak.

To pozitivní právo má být ve sporných případech spíš návodné než normativní. Přijde mi jaksi normální člověku někde na místě pomoc v akutní nesnázi. Na druhou stranu není nutné pomáhat, pokud má poměrně snadnou možnost si pomoci sám. A přímo nežádoucí pomáhat je v případě, že si daný jedinec neuvědomuje svůj chybný vzorec díky němuž zůstává v chronických nesnázích. Takže jsou tři různé situace z morálního pohledu odlišná:

1/ pomoci se má
2/ pomoci se může
3/ pomoci se nemá

Je to závislé na přístupu jak pomáhajícího a postiženého. Právo tedy není nutné dodržovat nebo vymáhat. Slouží pouze k tomu, aby když se člověk rozhodně protiprávně, aby zvážil případné důsledky. To znamená, že když nezaplatím někomu na ulici operaci kolene, tak si to obhájím. A spoléhám na to, že mě dotyčný nebude žalovat za to, že jsem mu nedal peníze. Pokud ale nechám vykrvácet někoho u nehody a jeho rodina mě zažaluje, tak bych měl mít v záloze lepší důvod, než jsem si to chtěl natočit mobilem.

Je potřeba se smířit s tím, že někdy je morální jednat i proti právnímu předpisu. Stejně jako někdy udělat něco, co není žádným právem vymáháno. A dokonce jsem toho názoru, že někdy by měl být potrestán i ten, co se práva domáhá naprosto non-sense a jen kvůli nějakému podlému a nepřiměřenému prospěchu, který se spravedlností nemá nic společného...

Ok, sorry, já blbě pochopil jednu z tvých předchozích vět. Zapomeň na to.

Podle mne sice důvody máte oprávněné, ale pohled trochu zúžený jako každý ankapák. Nejde o to, že by ankap byl špatným konceptem (je jen nedomyšlený). Ale jde o to, že se uzavíráte možná jiným směrům, díky čemuž může vaše frustrace akorát vzrůstat. A s frustrací je spojen pocit nesvobody. Momentálně by mne zajímalo, na čem Vám tolik záleží a zároveň to nemůžete dělat. A zda náhodou není potřeba k překonání těch překážek méně energie, než k psaní textů často anonymním lidem, o nichž moc nevíte a kteří neznají příliš Vás.

Ale vždyť jsem nikam neodešel, o tom právě píšu...

Ještě k té odpovědnosti: Pokud bude člověk jednat ze strachu nebo z emocí a způsobí si tím škodu, tak by ho v tom ostatní lidé neměli nechávat, pokud si svou chybu uvědomí a chce ji napravit. To je jedna teze. To že musí přijmout důsledky je dobrý postoj pro jeho duševní stav a rozvoj osobnosti, ale v žádném případě to není dobrý postoj vůči jiným lidem. Pokud to vztáhnu k Urzovi a ankapu, tak princip, který dobře slouží introspektivně, tak špatně slouží, pokud by se vztáhne na posuzování ostatních. Možná to teď popisuji nepochopitelně, ale lze to rozepsat na 4 vzorce chování společnosti, kdy nějaký jedinec udělá chybu a uzná jí:

1/ jedinec chce chybu napravit a společnost ho nepodpoří
2/ jedinec nechce chybu napravit a společnost ho nepodpoří
3/ jedinec chce chybu napravit a společnost ho podpoří
4/ jedinec nechce chybu napravit a společnost ho nuceně podpoří

Mé morální soudy:

1/ špatně
2/ dobře
3/ dobře
4/ špatně

Zatímco dnešní demokratická společnost se snaží zamezovat 1/ a občas nesmyslně podporovat 4/, což jsou ale jen dílčí, nikoli principiální chyby, tak ankap je k bodu 1/ laxní a k bodu 4/ ostře vymezený. Osobně tu laxnost k bodu 1/ považuji za chybu a ostré vymezení vůči 4/ je zase správné. Takže v něčem je ankap dobrý a v něčem ne. Pokud ale to nedobré neodstraní, ač to odstranit z teorie lze, tak logicky podpořím filozofii, která lépe zohledňuje obojí.

Já myslím, že kamenem úrazu není u ankapu dobrovolnost. Kdo by nechtěl věci dobrovolně ;-) Často si to lidé opravdu neumí představit, protože o tom nepřemýšleli. Např. naprosto na 100% vím, že Urzovo angažování ve svobodném vzdělávání je fakt hodně dobrý směr. A to i z pohledů, které snad ještě nikde nebyly ani Urzou artikulovány.

Problém je v tom, že ankap sice akcentuje dobrovolnost na začátku, ale pak i tvrdé přijetí důsledků. Vždyť ale ty důsledky neumí domyslet ani většina ankap lidí nebo je alespoň nepřiznává. Většinou se dovolávají cílového stavu a ignorují cestu k němu a její průběh. Dával jsem tady příklad transformace průběžného důchodového systému. Kdy tu transformaci musí zaplatit produktivní generace, musela by ji platit asi 40 let. A to tak, že bude platit dvakrát tolik, co dnes (skoro bez ohledu na demografii). Pokud tedy nechce vzít dnešním důchodcům jakékoli garance. Pojetí odpovědnosti mi přijde také dost šílené. Nijak se nezohledňuje jednání pod vlivem emocí a strachu. Prostě důsledky z nevýhodně podepsaných smluv se mohou konzervovat na věky. Takže kritizujeme stát za rigiditu, ale klidně šílenou rigiditu umožníme někde jinde. Místo, abychom prostě odstraňovali rigiditu tam, kde ji vidíme a uznali, že stabilizace je v některých případech také velmi prospěšná. Podle mne tohle není cesta ke zlepšení. Ale platí, že by se vylepšováním dalo dojít k ankapu. Urzův omyl patrně spočívá v tom, že nejdřív přesvědčí lidi pomocí evangelizace o skvělém cílovém stavu, který navíc není vždy úplně přesvědčivý. A pak je bude muset přesvědčit o tom, aby k tomu podstoupili nákladnou cestu (kterou zatím nevysvětluje). K čemuž lidé mohou být svolní, ale jen pokud si umí představit, že výsledek opravdu bude stát za to. Čímž se dostáváme zase k té přesvědčivosti.