Diskuse – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Pak jste mne jen nepochopil. Přestat plýtvat vzácné zdroje je žádoucí, protože někdo jiný jimi může ne plýtvat, ale využít je pro něco opravdu užitečného (co to je určí trh ochotou směnit za tento statek své zdroje).

V ukončení nerentabilních aktivit a uvolnění neoptimálně distribuovaných zdrojů pro efektivnější a ekonomičtější využití opravdu zmar a bídu nevidím.

Navíc lidé se v případě nefunkčního peněžního systému mohou uchýlit k alternativě, barteru či paralelní ekonomice. To jen se státem za zadkem hrozí rizika nebývalá.

Jo, protože největší dlužník na to už roky úspěšně dlabe a plebs mu za to ještě tleská.

V účetních Monách Lisách to ale padělání není. Nyní jsme jen narazili na to, že něco, co má hodnotu nemá a nemůže jít libovolně množit. A to je také to, proč se mi fiat nelíbí. Množí se libovolně a vysává mé úspory aniž bych se něčím provinil.

„Měl jsem na mysli vytvoření stejné kryptoměny ale s tím, že dojde k jejímu vytěžení na maximum, přičemž budu jediný, kdo drží veškeré takto vytěžené BTC a ty pak nabídnu těm, co chtějí používat BTC ale žádné nemají, protože většinu bude držet jen hrstka jejich držitelů.“ – převod bude možný jen na účty ve vaší síti, do BTC sítě to neprojde. Takový záznam je stejně bezcenný jako můj záznam v notýsku, že jsem majitelem miliardy kvadrilionů dolarů a vlastním i přilehlou sluneční soustavu.

„Tedy že by došlo k tomu, že by vedle původního BTC byla do hry vzata i ta nová verze BTC s tím, že ty nové BTC bych ale rozdělil rovnoměrně mezi obyvatele planety(?), aby každý měl nějaké to kryptooběživo do začátku, aby se mohlo začít v celoplanetárním rozsahu točit.“ – je otázka, jak by dané oběživo akceptovali ti, kteří mají zůstatky v té původní síti. Možná by vznikla paralelní ekonomika a byl by i kurz nový a starý BTC. Hádám, že starý by byl hodnotnější. Ale mohu se plést. Ona také kdysi existovala německá marka a kde je jí dnes konec.

Nepamatuji, že by byl vyšší (pro běžného smrtelníka) než inflace. Dále dnes nevidím úroky vkladů nad 17 %, ani nad 10 %.

Nu, pak ale nemají benefit držitelé, ale banky…

Jen v prostředí pružného oběživa mávnutím proutku vytvoříte nové – výsledek je velmi podobný jako dvojí útrata. Z jedné Moty Lisy uděláte dvě a kupci žijí v iluzi, že je jen jedna a je to tak košer. Je to dané neznalostí peněžního systému, což je ale bohužel v populaci velmi častý fakt.

Vidíte, přitom třetí řešení mi dává největší smysl. Pokud produkuji něco, oč není zájem, musím asi něco změnit se svým produktem, ne společnost zasypat novým oběživem, aby i ty mé ptákoviny začali kupovat.

Tím, že přestanu blokovat zdroje na produkci své nabídky, která však nemá poptávku, umožní se konkurenci (nebo i mému podniku) využít tyto uvolněné statky a lidské kapacity na něco, čeho si lidé váží a mají zájem to kupovat.

Místo zachraňování produkce ledařů je rekvalifikovat na výrobce, prodejce, a servisáky ledniček.

„Pružné peněžní prostředí ale oproti tomu rigidnímu navíc umožňuje aktivní zapojení státu,“ – to po zkušenostech se státem považuji za hlavní chybu a nedostatek.

Obecně pojem přerozdělování mi přijde dost nešŤastný, protože to zavání tím, že to někdo rozhoduje o cizích zdrojích. Mám raději označení směna, pod kterou rozumím svobodné a oboustranně dobrovolné vztahy.

Pokud si někdo půjčuje v elastickém systému, tak tím lehce (dle výše úvěru) podporuje inflaci (která je cílena na 2 %). Pokud v takovém systému odložím spotřebu a budu si raději spořit, tak se mi mezitím okolní statky zdraží o inflaci (zvýšení cenové hladiny) a tak ti, co si spotřebu odložili a mají nyní o inflační znehodnocení nižší hodnotu svých zdrojů, se musí ve výsledku uskrovnit, protože si za úsporu nyní nekoupí tolik jako by si za úsporu koupili před lety, pokud by ji měli k dispozici.

„Odložení spotřeby bude tlačit na zlevnění statků, nikoliv jejich zdražení.“ – v jakém systému jste tuto větu myslel?

Každý, od koho nekoupím, je tímto způsobem „poškozen“. To i já jsem „poškozen“ všemi, co ode mne nechtějí skládat puzzle, vynést koš za platbu 5.000 Kč atd. Nevyužití služby/nekoupení produktu není poškozením jejího provozovatele/výrobce.

„A pokud v důsledku vrátíte VÍCE hodnoty, než kolik jste si půjčil, pak Vám to přijde v pořádku?“ – když si půjčím rohlík, přijde mi v pořádku vrátit celý rohlík, případně k němu přidat kolečko salámu. Ne vrátit půlku okoralého a tvářit se, že je vše OK. To je obecně k půjčkám. V případě, že bych měl půjčku poskytnout, nechtěl bych úmyslně realizovat ztrátu, pokud by se nejednalo o charitu. Banky charitou zatím, co vím, nejsou.

Vzhledem k tomu, že dluh nesplácí, dovolil bych si nesouhlasit.

Já stát nejsem. Pravidla pro stát nejsou totožná s těmi, která omezují mne osobně. Parafrázuji slovy Urzy – Já nejsem stát. Já vám to platím, protože když odmítnu, tak mi vezmete i ty zbytky oné lidské důstojnosti, kterými se tady zaklínáte a zavřete mne někde do díry.

Odkaz na youtube rozhovor z televize už jsem tu někde posílal. Jeho odmítnutí toho, že by byl on tím státním my beru velmi za své.

Můžete prosím zopakovat tu otázku? Asi mi v záplavě ostatních textů unikla.

Přijde mi, že držení „slepice snášející zlaté vejce“ je zodpovědnější, než její „zaříznutí na polévku“.

„Morálně ale neobhájíte odměnu za to, že dál už nic neuděláte a přesto deflačně dál bohatnete.“ – Morálně ale neobhájíte trest za to, že ačkoliv neprovozujete žádné rizikové škodlivé aktivity tak přesto inflačně dál chudnete.

„Tuto amorální možnost pasivního parazitického bohatnutí přináší právě samo prostředí s deflační měnou, nikoliv jakási Vaše zodpovědnost, či nějaké jednání, které by bylo z morálního hlediska hodno odměny.“ –  Tuto amorální možnost pasivního chudnutí parazity užívajícími nekryté půjčky přináší právě samo prostředí s inflační měnou, nikoliv jakási Vaše nezodpovědnost, či nějaké jednání, které by bylo z morálního hlediska hodno postihu.

Hm…

No, já nepotřebuji sliby. Stačí mi, když mne nebude nikdo nutit do něčeho, s čím jsem nesouhlasil. A pokud začne, tak bude legitimní se takovému aktu bránit klidně i ozbrojenou silou.

Dospět k tomu, že budou schopni a ochotni bez státního dozoru koexistovat. Pak bude menší ochota poslouchat umělé autority a podvolovat se svévoli mocných jen proto, že mocní mohou slibovat za cizí peníze růžovou budoucnost. Obavy chápu, měl jsem je také a i ty obavy vedly k tomu, že jsem se rozhodl ANKAP rozprášit jako kravinu. Už tomu bude pomalu dekáda, kdy slavím obrovský neúspěch a stále hledám, kde to nedává smysl a křupne. Nedaří se mi takové místo ale najít.

Dočítejte odpovědi do konce. Sám to v případě delších reakci někdy nedělám a sám si z toho beru ponaučení, že je vhodné nejprve číst a teprve pak reagovat. :-D

„Takže krytí peněz zlatem není krytí peněz, protože množství zlatem krytých peněz se může v čase i významně měnit?“ – to nikde netvrdím. Krytí zlatem rozumím směnitelnost každé bankovky za danou váhu zlata určité ryzosti s tím, že banka je schopna vykoupit zpět za zlato všechny bankovky v oběhu. Zásoba zlata může vzrůst a tím může vzrůst i počet bankovek v oběhu. Tyto nové bankovky jsou kryty novým zlatem. Nejedná se o svévolné dotištění papírků, ale jejich nová emise má strop v podobě celkové zásoby zlaté rezervy. Nemusí být pro účely krytí využita zela, nesmí být ale překročena.

„Pracnost ražby BTC s omezením objemu peněžní zásoby přece nijak nesouvisí.“ – souvisí, protože vytěžené mince nejsou uvolňovány lineárně a dochází k půlení objemu odměn ve formě nově vytěžených mincí každý určitý počet bloků. Tím je ovlivněna návratnost těžby a co se mohlo vyplácet halving zpět už dnes nemusí být rentabilní ani když by se nezměnily ceny energií. Tím mohou ubývat těžaři s příliš vysokými náklady a obtížnost se může snižovat.

„Pokud nahrazujete při nedostatku peněz koruny desetníky (prostřednictvím poklesu cen), jak jste o tom psal, pak přece také roste objem peněžních jednotek, čili roste peněžní zásoba.“ – neroste peněžní zásoba, roste jemnost kterou je možné ji dělit. To, že má korunu najednou zas smysl dělit na 100 haléřů (protože je možné za to něco koupit) nikomu nepožírá tržní hodnotu jeho koruny. Pokud ale tímto potřebujete definovat zvýšenou peněžní zásobu, protože berete v úvahu v oběhu větší počet mincí nižší nominální hodnoty, pak tím rozumějte nárůst peněžní zásoby, která ale neovlivňuje nominálně celkový součet.

„kolik to může představovat peněžních jednotek vyjádřeno v Satoshi?“ – 1 BTC má 100,000,000 Satoshi. JE otázkou, zda časem nebude dávat smysl zavést mikrosatoshi a ještě nižší jednotky. To neumím předpovědět.

„Takže peníze emitované v rámci zlatého standardu jsou kryté nebo nekryté?“ – dokud emitujete peníze a držíte kurz peníze a zlata ve 100 % emise, jsou kryté. Pokud máte 10 kg zlata a emitujete bankovky na 15 kg, pak máte překročeno krytí a byť jste ve zlatém standardu, dopouštíte se podvodu padělání měny emisí nekrytých peněz.

„To je přece dnes zcela běžné, nic vzácného na tom není.“ – U BTC ano. U krypta obecně (což je ve většině případů ruleta a kasino) je to také častá vlastnost. U fiat měny jsem ji neviděl a proto to za nevzácnou vlastnost nepovažuji.

„Podle mě vzácnost plyne z malého počtu/množství exemplářů daného statku.“ – BTC je omezený maximální počet a nelze to obejít bez souhlasu těžařů a provozovatelů full-node. U zlata spadne zlatý meteorit a máme významnou změnu hry – což není pravděpodobné, ale možné. MEteorit s novými BTC kompatibilními s aktuálním protokolem ale spadnout nemůže.

„A krytí peněz podle mě znamená, že jsou peníze směnitelné v předem stanoveném kurzu za objektivně vzácný (nikoliv nutně nedostatkový, či množstevně zafixovaný) statek.“ – souhlas, u zlata to musíte hlídat/důvěřovat bance, že nešidí. U BTC toto odpadá, protože původ a platnost lze ověřit z fullnode s minimálním úsilím.

„BTC může být považován za (byť uměle) vzácný statek“ – to je dobrá definice, jen ne byť ale záměrně uměle vzácný statek

„tudíž ale nemůže být penězi“ – je delitelný, převoditelný, může být prostředkem směny, může být uchovatel hodnoty (pro mne již je), může být účetní jednotkou. Není to zlato, kde je nepraktické a transakčně nákladné s ním uzavírat obchody.

„jež jsou kryty nějakým vzácným statkem“ – a tím jsme opět u definice peněz. Dle mne je penězi i to zlato, byť nyní v praxi nepraktické, pro vás ne. Pro mne je tak penězi i BTC bez neduhů transakčních nákladů spojených se zlatem.

„Ve skutečnosti tedy BTC není objektivně vzácný vůbec.“ To je dobrý postřeh, jenže jiná kryptoměna není BTC. To, že existují jiné obrazy byť se stejnou vrstvou barvy na stejném materiálu neubírá obrazu Mona Lisa na hodnotě. Papír pokreslený není vzácný. Je-li pokreslený bankovní tiskárnou, za hodnotný jej považujeme. Váš argument mi připomíná spíš kritiku účetních peněz, protože stejně jako může vzniknout neomezeně kopií BTC, může vzniknout i neomezeně fiat měn. Problém je, že vaši korunu nikdo z okolí nepřijme. A síť BTC nepřijme příchozí transakci se zůstatkem, který pochází z jiné sítě…

„V takovém okamžiku bych mohl přijít s tím, že rozdám ty moje identicky vzácné BTC,“ – no, nemohl, protože vaše záznamy by neseděly se záznamy vzniku neutracených zústatků v té druhé síti. Ano, můžete spustit ten samý protokol a udělat si paralelní kryptoměnu. Ta ale nejde převést na použitelný zůstatek do té druhé účetní knihy, která ale bude mít úplně jiný hashrate než vaše dva počítače. Musel byste mít neuvěřitelný výpočetní výkon, abyste mohl zkusit zfalšovat celou minulost a výsledkem byly platné hashe, a pak byste musel donutit celou síť akceptovat vaši pravdu, tedy vaše výpočty. Teoreticky to možné je, ale z hlediska kvantové fyziky je možné i to, že propadnu podlahou. Šance není nulová, ale limitně se nule blíží.

Nicméně máte můj obdiv, že vás takové scénáře napadají. Respekt.

Patrně jinak chápete pojem poškození. Poškozením rozumím akci, kdy se záměrně nekonsensuálně obohatím na něčí úkor, případně i bez svého obohacení někomu hodnotu uberu. Tedy krádež, podvod, loupež, vandalismus…

To, že si nekoupím něco, co pro mne nemá tu hodnotu alespoň ve výši cenovky, neznamená, že jsem danou protistranu poškodil. Nepoškozuji banku, když si u ní nevezmu úvěr. Nepoškozuji pekaře, protože jsem si nekoupil koláč a preferuji aktuálně třeba jablko, nebo půst.

„Kdybyste neměl o tu spotřebu zájem, pak by jste ji ani nemohl odkládat přece.“ – no, mohu spotřebu odkládat i nedobrovolně, když třeba sháním nedostatkové zboží a jsem na pořadníku. Pak ale nebudu ochoten dané zdroje půjčit či utratit za něco jiného a odměnou za onu odloženou spotřebu pak bude možnost ony zdroje utratit za žádoucí statek.

„A k tomu poškození dojde v důsledku změny Vašeho spotřebního chování“ – nerealizace směny, ke které nejsem smluvně zavázán z libovolného důvodu nemohu klasifikovat jako poškozování nabídkové strany libovolného statku.

„Odkládání spotřeby je škodlivé v obou systémech.“ – zajímavý závěr. Já odkládání spotřeby jako negativní nevnímám. Považuji jej za znak zodpovědnosti.

„Jen v pružném prostředí není odkládání spotřeby nutné k tomu, aby byly dostupné peníze pro půjčky.“ – s tím souhlasím. A z důvodu, že toho využívá majoritně stát, nepovažuji tuto vlastnost za pozitivní.

„Půjčení peněz a odložení spotřeby ale není to samé!“ – půjčení peněz implikuje odložení spotřeby. Pokud se mi snažíte sdělit, že odložení spotřeby neimplikuje půjčení peněz, tak to chápu a nikdy jsem to netvrdil.

Tvrdil jsem, že půjčení peněz implikuje odložení spotřeby, protože vznik úroku je bytostně svázán s existencí půjčky. Z toho plyne, že – mé tvrzení – úrok (tedy stav, kdy peníze byly oproti úroku půjčeny) je odměnou za odloženou spotřebu (tedy fakt, že nemohu utrácet ty samé peníze, které jsem někomu formou půjčky poskytl).

To považuji, mimochodem, za velmi žádoucí stav.

„odložení spotřeby může v prostředí rigidních peněz existovat bez půjčení uspořených peněz.“ – přesně, a kde se v tomto případě vyskytuje úrok? Nikde. Tvrdím, že úrok je odměnou za odložení spotřeby bez půjčky? Ne.

„Odložení spotřeby není v rigidním prostředí automaticky spojeno s půjčením uspořených peněz.“ – tuto implikaci jsem ale nikde nezastával. Pokud jste to tak pochopil, pak můžete obviňit mou maličkost z popisu umožňující vám dvojí výklad, ne však to, že bych vámi pochopené tvrdil a nebo snad nedej bože obhajoval.

„Paradoxně platí právě v prostředí účetních BEZHOTOVOSTNÍCH peněz, že držení bezhotovostních peněz v bance = odložení spotřeby = dlužení těchto peněz někým = příjem úroku.“ – než takový úrok pod úrovní inflace, to raději ty neinflační peníze…

„V prostředí komoditních peněz pak může platit, že držení bezhotovostních peněz v bance = odkládání spotřeby = vklad, který nebyl nikomu půjčen.“ – pokud jsem je bance poskytl za účelem realizace půjčky, záleží na smlouvě. Banka může garantovat třeba 3 % zhodnocení a jaký objem za kolik a na jaké riziko půjčí už je její práce. Pokud vydělá 10 % z části a to odpovídá třeba 6 % z celku, může dávat 3 % i těm, kteří mají u ní peníze k tomuto účelu blokované, ale půjčka ještě realizována nebyla. Taková banka má pak výhodu volných existujících zdrojů, kde není problém půjčku získat.

„V prostředí komoditních peněz pak může platit, že držení hotovostních peněz = odkládání spotřeby, aniž by uspořené peníze byly půjčeny.“ – v takovém případě ale nemáte úrok. Neexistující úrok není žádná odměna :-D Ale existující úrok je odměnou za odložení spotřeby. Výrok stále platí a to je skvělé. :-D

Ty peníze se v ekonomice točí. Koupí sekačky získá peníze prodejce, ten se rozdělí s výrobcem, za marži zaplatí energie a prodavače, náklady na provoz budovy, marketing a tyto další ekonomicky činné subjekty – od holiče, kavárny, potravit, oblečení. To něco, co zbude může uspořit, investovat – třeba do banky na poskytování půjček. S tím, že nechce zjišťovat bonitu a důvěryhodnost klienta a spokojí se s nižším zhodnocením, když tuto práci za něj někdo odvede.

Možné je tedy to samé jako v prostředí elastických peněz, jen je tam eliminováno to, že si šetříte a šetříte a pořád máte kupní sílu jako na začátku, protože to co odkládáte vám mezitím požrala stoupající cenová hladina.

„Je to omezení ekonomických aktivit versus svoboda ekonomických aktivit. Je to jednoduché.“ – svoboda má být ruku v ruce se zodpovědností. Pokud by se do účetního oběživa nemontoval stát, který si půjčuje jak blázen a i dle vašeho tvrzení není v zájmu nikoho, aby to splatil, pak by mohly být účetní měny zajímavou volnotržní alternativou. Jenže on tam ten stát je a to, co považujete za výhodu zhusta využívá tak, že tím ostatní držitele té měny fakticky poškozuje. Utrácí hodnotu jejich úspor za nově vytvořené oběživo. Vyčerpává uloženou hodnotu cizích lidí do své rozhazovačné spotřeby. Z toho ti držitelé úspor opravdu žádný reálný prospěch nemají. Protože si umí sami lépe rozhodnout, co si za své peníze koupit a pokud mají úspory, znamená to, že na něco šetří, nebo že si z nabídky nic užitečnějšího nevybrali.

V posledních komentářích jsem si toho všiml a cením si toho.

Což je to, co tvrdím, chyby se budou dít a pokud je hodnota mých zdrojů závislá na cizích chybách lidí, kteří ale za ně nenesou žádnou osobní zodpovědnost (čili politici), pak to nevnímám jako pozitivum daného systému. Naopak.

Spousta lidí přichází o nemalé zdroje kvůli státu a nemá šanci o nich rozhodovat. Nemusí o nic přijít, jen by si to začali vědomě platit a víc by se zajímali o cenu a efektivitu.

„že s sebou nese potenciálně maximálně 2% znehodnocování úspor“ – cíl není realita. Je to teoretický cíl znehodnocení. Potenciál je, jak vidno, mnohem mnohem vyšší.

„Držitelé peněz pak jen v podstatě bezstarostně inkasují úrok, který ale může být nižší než inflace.“ – mnou držená hotovost a zůstatek na běžném účtu nemá. Asi mám špatnou hotovost a zlodějskou banku…

„Možnost inflačního znehodnocování je pro držitele peněz jistě nevýhoda.“ – koriguji na jistota. Možnost je riziko, inflační cílení není riziko ale oficiální cíl.

„Obrovská výhoda je ale pružnost tohoto systému, tedy přístup k úvěrům, aniž by někdo musel současně odkládat svoji spotřebu.“ – odložení spotřeby se projeví do celé společnosti zdražením statků a tak se musí všichni postupně uskrovňovat.

„Chápu ale, že tuhle výhodu Vy nejste schopen (zatím) ocenit.“ – protože ji specifickým způsobem využívá stát, tak to pro mne výhoda opravdu není.

„odložení spotřeby automaticky neznamená poskytnutí půjčky“ – úrok, kterým tvrzení začíná, je spojen s faktem poskytnutí půjčky. A tímto způsobem odložená spotřeba (úrokem pro mne dostatečně uvozeno, že se jedná o případ existující akceptované půjčky) je honorována úrokem.

Nelze z tvrzení vytrhnout druhou půlku (odložení spotřeby), úrok přeformulovat významově na obecné bezpracné zhodnocení (nerozumí se tím půjčka, investice, nákup podílových listů, akcií nebo cokoliv jiného) a pak rozporovat, že odložení spotřeby bez půjčky nikdo neocení. Nikdo další mi nedá peníze za to, že si šetřím. V případě, že mi ale platí úrok, pak už je realizována půjčka a tato má odložená spotřeba je tímto odměněna. Od kdy to která strana chápe, je irelevantní.

„že jste tvrdil, že půjčka je automatickým následkem odložení spotřeby“ – kde, dáte mi odkaz na toto tvrzení? Nejsem si vědom, že bych toto tvrdil. Nevylučuji, že vy jste to tak pochopil, ale to není v mé moci ovlivnit. Vysvětlit jsem se to následně snažil opravdu zhusta.

Stejně jako vy berete odložení spotřeby jako automatické a odměnu za poskytnutí peněz, tak i já úrok beru automaticky jako odměnu po poskytnutí půjčky za onu odloženou spotřebu.

Pokud se tedy bavím o úroku, byla automaticky poskytnuta půjčka a automaticky odložena spotřeba a pak mé tvrzení platí beze sporu – v prostředí krytých peněz.

„Odkládat spotřebu je samozřejmě možné bez toho, abyste uspořené peníze někomu půjčil.“ – tomu se říká spoření a úrok mi polštář či peřina nepřipíše. V takovém případě ale neuvažuji úrok, protože žádný takový stav nenastal. Úrok je pouze důsledek realizované půjčky a nepřipadalo mi důležité fakt nutnosti kroku poskytnutí úvěru jakkoliv zdůrazňovat.

Netvrdil jsem, že každé odložení spotřeby je odměněno úrokem, ale že každý úrok je odměnou za odloženou spotřebu.

„Nicméně celou tuto diskuzi lze shrnou tak, že pravdu máme oba, jak to obvykle v takovýchto nekonečných přích bývá.“ – cajk

„Takovéto odložení spotřeby totiž nijak nesouvisí s poskytnutím půjčky a tedy ani s úrokem z takové půjčky.“ – z pohledu dlužníka roli nehraje, z pohledu věřitele může hrát roli při tvorbě parametrů půjčky a ochoty půjčku poskytnout.

Aby byla půjčka, musí být dohoda a součástí dohody je i definovaný úrok. Ten si určuji já, jako věřitel, a pokud je nabídka akceptována druhou stranou, dostávám úrok, který jsem si nastavil. Kde je v té úvaze chyba?

Ano, je možné o úroku debatovat a sejít se na nějakém kompromisu. I zde ale musí danou sazbu odsouhlasit obě strany. A přesně to jsem zkratkou „úrok si nastavuji sám“ myslel.

Přesně!!! :-D palec hore!

Budete se divit, ale přesně tato úvaha mne vedla k půjčce a nyní mám vyšší diverzifikaci rizik v oblasti energií, protože místo abych s inflací cca 17 % spořil, tak jsem si s úrokem cca 6 % půjčil a klimatizace už mi topí dnes. V kupní síle zaplatím méně, byť nominálně méně hodnotnými bankovkami více. A teď si vemte situaci s včas uzavřenou hypotékou s víceletou fixací… Terno!

„A úspěšné podstupování rizika je určitý druh práce, takže nejde ani bezpracný výdělek.“ – v důsledku vrátím méně hodnoty, než kolik jsem si půjčil. To mi opravdu nepřijde tržně v pořádku.

„Výsledek může být následující:“
3) inflační cílení je 2 %, ale v tak dlouhém horizontu – jako je 30 let – se to málokdy podaří udržet… Je lepší mít uloženou hodnotu v budově, kterou centrální banka nedokáže emitovat přes noc. Riziko je tam investiční, ale ztráta formou spoření v dané měně je jistá.

„Nejde o žádné bezpracné a bezrizikové peníze“ – bezpracné v okamžiku vzniku jsou. Pokud budete splácet, tak si to odmakáte. KDyž se budete chovat jako stát, tak vlastně není v zájmu nikoho ten dluh splatit, ne? Jak to, že jiná pravidla platí pro stát a jiná pro soukromý sektor? Že by jiná ekonomika? Nebo jiný přístup ke zdrojům a tím odlišná nutnost zodpovědného chování?

„stále bych byl zastáncem neutrálních peněz“ – já jsem zas zastáncem jednorožců a víl… leč neexistují. Stejně jako neutrální peníze.

„současně fandíte bezrizikovému a bezpracnému deflačnímu obohacování“ – fandím tomu, že když si někdo ukládá dřevo a přijde tuhá zima, má čím topit a nezmrzne. Ostatním původně bezcenné dřevo, všude se válící, může prodat a vydělat, protože má přebytky a má co prodávat. To je filosofie úspor. Přidat číslo na účtu nepomůže, když není ona hodnota dopracovaná. Všichni mají dost zůstatků, ale nikdo nešetřil dřevo… Tož chcípnou zimou… bohatí.

„Tohle prostě neobhájíte. To je do očí bijící amorální asymetrie.“ – právě se stalo. Preferuji zodpovědné chování a odměnu za něj = že nežeru z ruky do huby, nedej bože ještě na dluh. Nejsem stát, abych svou půjčku nesplatil. Přesto na ní vydělám a věřitel prodělá. To není znak zdravého ekonomického systému. Byť jsem jej využil – s tím rozdílem, že já své dluhy platím. Jen poskytovatel půjčky nemá zdravě nastavené parametry služby.

Demokracie se u nás zvrhla v populismus, protože nikdo vám nemůže dát to, co my vám můžeme slíbit…

Jakmile může někdo cizí spolurozhodovat o tom, jak se utratí nadpoloviční obsah mé peněženky, tak je to silná motivace nechat se vydržovat okolím a sám se snažit svou prkenici držet mimo jejich dosah, nebo v ní nemít moc.

„Demokratický stát je důležitý pro nás, nikoliv pro politiky.“ – když už, přimlouval bych se za republiku. Obecně mi ankap přijde násobně přitažlivější než demokracie. Problém je, co si lidé představí pod pojmem ankap, protože ten je s aktuální společností zvyklé žít z cizích zdrojů nemožný. Bude se muset obměnit generace, možná dvě či tři, lidé si musí začít vážit svobody a zodpovědnosti. Jinak to skončí novou totalitou z rukou demokraticky zvolených populistů, kteří se rozhodnou, že na své nereálné sliby si musí získat zdroje násilím.

„Taky jsem býval spravedlivě rozhořčený nezlomný věčný kritik státu. Tento postoj Vám ale nic pozitivního nepřinese.“ – je to silná motivace vzdělávat sebe i své okolí. A taky nervy z toho, když člověk vidí, co se děje a začíná mu docházet, proč.

„když lidé chtějí odstranit stát, protože by se jim v takovém prostředí bez státu a s nakradeným majetkem žilo mnohem lépe“ – proto k takovému stavu musí společnost dospět. Nelze stát odstranit revolucí.

Ona je otázka, jak si na tom Eurozóna s Řeckem v kožichu a další ekonomické molochy poradí. Vlastně bych nechtěl mít pravdu, protože by to znamenalo, že to budou platit ještě moje děti a vnuci. I proto se snažím toto riziko diverzifikovat a zajišťovat se i způsoby, které stát a jeho služby (třeba penze) přímo vylučují z úvah.