Diskuse – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Myslím, že to jsem právě vyjádřil závorkou o temperamentu. Osobnost opravdu po porodu hodnotit nelze, temperament s trochou nadsázky už ano a v tomto směru mohly být děti zcela rozdílné. Temperamentově rozdílné děti ve Vás nutně musely vytvářet odlišnou emoční reakci. V tomto směru je těžké malé dítě ošálit a ony chtě nechtě na Vaše emoce reagovaly. Pokud byste pevně věřila, že dítě má sedět v sedačce a jinak to nebude a důsledně na tom trvala, dítě by se patrně přizpůsobilo. Pokud je to děvče, bude se mu vcítivost a manipulační potenciál v životě moc hodit. (Sorry Challengere.)
Moje děti rozhodně klidné nejsou, nejstarší již zletilý snad, bývá to někdy osud prvorozených. V sedačce seděly všechny, dcera to rozhodně nemilovala, ale přizpůsobila se. Ale třeba máte pravdu Vy a Váš přístup je lepší. Člověk byl konstruován v pravěku, co my dnes víme.

To že vy jste si vycucal z prstu že: "A že příslušnost ke skupině (či "skupinovost chování") vylučuje duševní nemoc, je apriorní pravda poznaná rozborem pojmu duševní nemoc", vůbec neznamená, že to tak je. Naopak nevím o tom, že by jakákoli duševní choroba vylučovala příslušnost k nějaké skupině (s výjimkou skupin, které psychotiky apriorně nepřijímají AČR, PČR, atd.). Na druhou stranu skupinka diskutujících schizofreniků nemívá dlouhého trvání, jelikož obvykle obsahuje více diskutujících, než je přítomných osob. Mimochodem pokud pro vás jsou skupina už dva (z definice jsou to minimálně tři), tak "skupinek" zcela dobrovolně diskutujících psychotiků vídám denně řadu. Vážně vůbec nechápu, jak jste na výše citovanou větu přišel. Jedině snad, že lidé se schizofrenií bývají méně společenští, než lidé s bipolárně-afektivní či schizoafektivní poruchou, takže vytváření větších skupin je méně pravděpodobné.

Děti mám čtyři, něco o tom vím. Problém je v této větě: "zažívala jsem pokaždé ohromné dilema, když jsme jeli kamkoliv autem" a Vaše dítě to velmi dobře vycítilo a podle toho jednalo. Druhé, temperamentově odlišné dítě (temperament je vrozený a nezměnitelný) z Vás nic takového zřejmě necítilo, jelikož z počátku nejspíš hned neřvalo a Vy jste neměla zmíněné dilema, tudíž ho z Vás ani vycítit nemohlo. Emoce rodiče jsou základním orientačním prostředkem malého dítěte ve světě. Na rozdíl od slov jim začíná rozumět již krátce po narození. Pokud má malé dítě rozporuplné signály, přiklání se obvykle k těm nejjednodušším a nejsrozumitelnějším, což jsou typicky právě emoce.

Ps: vy tak strašně lžete. Opravdu neexistuje důvod, proč by nemohla nastat situace, kdy se sejde 100 osob s duševní nemocí. Uplně běžně se takto scházejí např. osoby s poruchou osobnosti (Pride). Obsahuje to pár technických problémů s diagnostikou a značnou míru opatrnosti v úsudku, ale postup je v zásadě obdobný jako u jednotlivců. Takže jev, který vylučujete nastat může, není důvodu, proč by nemohl. Na chybném axiomu nelze postavit smysluplnou teorii.

Běžně vídám padesátičlenné, nestačilo by to? To je totiž průměrná kapacita jednoho psychiatrického oddělení v nemocnici.

Nutná tedy rozhodně není, stát by se tím neměl vůbec zabývat, měla by to být věc pojišťoveň a kráceného plnění. Na druhou stranu podobná nevýchova je nesmysl, děti zvláště malé potřebují stanovit hranice a pokud se vám podařilo udržet dítě v sedačce až ve třech letech, nehledal bych chybu v tom, že tam být musí, ale v tom, že tomu sami nevěříte, to dítě to dobře pozná a chová se podle toho.

1. Karel dává (nedokonavý, neboť plnění je průběžné) něco Frantovi např. brambory 2. Franta dává něco Karlovi např. peníze; kolik, kdy, v jaké kvalitě a za kolik atd. Karel dává, určuje vnitřní předpis stanovovaný a průběžně měněný Karlem, na což má Franta zanedbatelný vliv cca 1:7000000. Pokud se pokusí ze smluvního vztahu vyvázat, tedy všechno prodat a odstěhovat se někam, kde Karel nevládne, zkusí ho před tím ještě Karel řádně oškubat a podojit ve formě různých daní. Do toho je nutno započítat, že naprostá většina účastníků smlouvy s Karlem ji s ním dobrovolně neuzavřela, alébrž se do ní narodila a osmnáct let v ní žila bez možnosti to jakkoli změnit nebo ovlivnit.
Pseudofilozofování, plané mudrování je pouze jedním z mnoha možných příznaků zmíněného duševního onemocnění, ale také poruchy osobnosti a několika vzásadě neurologických diagnóz jako demence, atypicky umístěné epileptické ložisko, nádor na mozku či jiná příčina útlaku mozkové tkáně. Vy to děláte v hojné míře také, přesto bych se vás zdráhal jednoznačně diagnostikovat pouze na základě jednoho příznaku. Vyloučit snad můžu jen malignitu, tyto nádory bývají rychlé, ale vy mudrujete už dost dlouho.

Jsem asi zoufale nemoderní, ale vůbec tomu nerozumím. Nemohl by to někdo přeložit do češtiny? Vypadá to jako čeština, gramatiku to má jako čeština i některá slova poznávám, ale smysl to nedává.

Komentář je především negativním vymezením vůči online výuce. Tuto stát dočasně všem vnutil, mnozí si to ohromně chválili. Je to levnější, dokonale kontrolovatelné, aseptické a pokud by nějaký žák při výuce příliš prudil, dá se vždy vypnout. Má to následky v podobě otevření O. okna. Nemyslím si, že bude online pro všechny a na všechno, protože to doufám většina nepřipustí. Vy vůbec nechápete, že účelem existence ZŠ není jen vzdělávání, ale taky výchova (ze zákona). Ta se online provozuje strašně blbě. Navíc podstatnou část této výchovy vůbec nepáchá učitel, ale žáci navzájem a tento vliv při nemožnosti osobní korekce prostě nefunguje.

Po pár letech výuky už naprostá většina učitelů žádné přípravy nedělá - už je mají, jelikož učivo ZŠ, SŠ a mnohdy i VŠ se krom některých technických oborů moc nemění.

Čekal jsem napjatě, kde autor chce sehnat 2M učitelů individuálně se věnujících 2M žáků/studentů. Odpověď je, že online (moderní varianta abrakadabra). Fakta: online výuka není individuální ani tolik, jako klasická prezenční výuka ve škole jednoduše proto, že učitel a žák nejsou v jedné místnosti, jsou propojeni jen úzkým okénkem obrazovky. Pokud je žáků víc, než se dá okének smysluplně naskládat na obrazovku učitele, ztrácí přehled úplně. Tento způsob výuky klade daleko větší nárok na vůli žáka, která na prvním a leckdy i druhém stupni ZŠ nebývá nejvyvinutější. Po lockdownových zkušenostech se ukazuje, že většina žáků právě z těchto důvodů preferuje prezenční výuku. Ti, kteří preferují online výuku se rekrutují převážně z řad jedinců s osobnostní patologií (např. typ nerd), kterým osobní sociální interakce činí potíže. Tento jejich menšinový v jistém smyslu zbabělý požadavek hrozí rozvojem dalších sociálních patologií a rozkladem společnosti. Sociální interakce, kterou nelze jen tak vypnout je vymezující a kultivující a i když často není zrovna příjemná, je nezbytná pro zdravý psychický vývoj jedince.

Vidíte a já myslím, že je to prakticky totéž. Ve chvíli, kdy si uvědomím sám sebe, zaujímám k sobě tedy zejména ke svému tělu nejaký postoj, vytvářím si k sobě nějaký vztah. Jeho součástí je nepochybně pudová potřeba chránit integritu těla. Pokud se sebeuvědomuji, tedy identifikuji své tělo jako JÁ a zároveň mám a realizuji potřebu chránit jeho integritu, pak se dle mého názoru vlastním. Jedná se o uvědomovaně vlastní nikoli cizí tělo.

Naše existence není jen jedna. Během života existujeme jako děti, dospívajícím dospělí a staří lidé. S každým věkem spojujeme nějaké vlastnosti, úkoly a možnosti. S věkem se také mění časová preference, a to přesně opačně, než by odpovídalo množství času, který v daném věku pravděpodobně ještě máme. Dítě má tedy v průměru velmi vysokou preferenci času nad dlouhodobým užitkem. Zároveň jeho volní a intelektuální dovednosti, schopnost abstraktního myšlení atd. nejsou v průměru ještě takové, aby společnost dospělých usoudila, že se může dotyčný rozhodovat sám za sebe aniž by to skončilo fiaskem. Některé děti toto vnímají velmi úkorně a nesou si to sebou do dospělosti případně celého života. Takoví lidé zároveň často trpí tzv. narcistní poruchou (osobnosti). To, že pubescent chce svou svobodu, chce své vlastní peníze, chce dělat to, co dospělí nechtějí a naopak a svět mu to nechce poskytnout, dokud z toho trochu nevyroste, je nezbytnou součástí vývoje člověka.

Nejde asi úplně o to, který systém je ideální jaká politika je nejefektivnější, ale o to, který systém neumožňuje ve velkém cizopasit, žít na povinný úkor druhých. On bude v důsledku také nejefektivnější, ale to je jen jakýsi bonus.

Těžko říci, kdy se jedná pouze o instinktivní chování a kdy je již (zároveň) projevem určité míry sebeuvědomění a patrně to v dohledné době nezjistíme. Jedním z nejčastěji uvažovaných důkazů sebeuvědomění je poznání se v zrcadle. Umějí to psy, kavkovití ptáci, delfíni, opice, jisté byť problematicky interpretovatelné výsledky měly chobotnice a agamy. Mravenců se to týkat asi nebude, u hrocha bych si už nebyl vůbec jistý, jedná se o relativně inteligentní zvíře vzdáleně příbuzné s koněm.

Peklo zamrzlo, skoro souhlasím. To základní právo se jmenuje NAP. Je nealternativní, vztahuje se na všechny a jeho porušování lze řešit silou - adekvátně porušení. Veškerá další práva jsou tedy subsystémy. Přes různé argumentace se domnívám, že se jedná o vrozenou normu primárně vztaženou na naše tělo. Mnozí zejména vyšší tvorové toto právo rozšířili na určité objekty ve svém okolí, které potom více či méně zuřivě brání a činí různá opatření (medvěd doupě, veverka své zásoby, levhart svou kořist uschovanou na stromě, hroch své teritorium - v těchto případech se zjevně nejedná o pouhou držbu). Zároveň ale trvá pudově podmíněná konkurence a predace, při čemž se ovšem vyvinula řada subsystémů at už vnitro či mezidruhově, které ji regulují. V přírodě, v našich domácnostech, všude kolem nás existuje neuvěřitelně rozsáhlá síť různým způsobem vytyčených hranic (nejčastěji pachovými značkami) pro nás vesměs neviditelných. Lidé vytvořili velké množství alternativních subsystémů pro vlastnictví. Vždy se však jednalo o pouhé prováděcí vyhlášky toho, že lidé na sobě navzájem a na svém majetku nemají páchat násilí, případně jak moc můžou, kdo a proč. Je zajímavé, že toto právo se na úrovni jednotlivých subsystémů vyvíjelo velmi bouřlivě, avšak na úrovni suverénů (samostatných jednotek nepodléhajících žádné další vládě např. států, nezávislých obchodních společenství, církví zejm. katolické atd.) jen velmi málo ponejvíce ve dvacátém století pod bezprostřední hrozbou vše i sebezničujících katastrofálních válek.

Takové případy nastávají, ovšem situací kdy se nepodaří umístit zdravé, většinové, předškolní dítě je velmi málo. O ty zbylé patrně nebude velký zájem ani ze strany homosexuálních párů. Lesbické páry volí převážně přirozenou cestu typicky s použitím spermatu sourozence nematky.

"Dodnes neexistuje v řadě zemí možnost sňatků homosexuálů a na představu rodiny s homosexuálními rodiči stále mnozí nahlíží jako na cosi patologického." Píšete to, jako by byl nade vší pochybnost prokázán opak. Bohužel tomu tak není. Během vývoje dítěte přichází fáze zvaná oidipská (cca 3-6 let věku), během níž si dítě nevědomě volí/nachází budoucí životní vzory pro sebe a svého potenciálního partnera/ky. Těmito vzory se stávají téměř vždy rodiče. Pokud daný rodič není k dispozici, nahradí ho automaticky jiná osoba - prarodič, sourozenec rodiče, vlastní starší sourozenec, jiná významná autorita z okolí... Pokud je k dispozici, dítě preferuje osobu pohlaví odpovídajícího postrádanému rodiči. Tuto volbu nelze již změnit, maximálně lehce upravit, posunout, něco vyselektovat např. pomocí psychoterapie, ale zásadní parametry jako je pohlaví, klíčové charakteristiky vzhledu či základní charakterové vlastnosti vzoru ne, protože se velice hluboko zapisují do osobnosti člověka. Před tímto obdobím hraje klíčovou identifikační úlohu matka a pokud jako taková v životě dítěte do tří let věku chybí, je to vždy biologicky podmíněný problém a přítomnost jakkoli obětavé a motivované jiné osoby natož mužského pohlaví nemůže funkční matku zcela nahradit. Pro děvče vychovávané v mužském homosexuálním páru bude fungování ve smíšené společnosti vysoce pravděpodobně noční můrou. Muž i žena se především učí být mužem a ženou nikoli pouze rodí a bez použitelných vzorů jim to moc nepůjde. Řešením pro takové děvče jistě může být transsexualita, ovšem nejsem si jistý, že se jedná o řešení ideální - takové vytloukání klínu klínem:)

Ano, minimálně převážnou většinu.

Filozofie je zastřešující disciplína pro veškeré vědní obory, která se zabývá např. definicí, či analýzou určitého problému. Při práci používá logiku, předkládá logické teorie a důkazy/zkoušky. Konkrétní filozofové či filozofické školy upřednostňovali(jí) různá témata a přístupy k nim. Pokud někdo uchopí takovéto obvykle společensko-politické téma a řeší ho dogmaticky, jedinou "správnou" cestou, vzniká ideologie. Vznik novodobých nenáboženských ideologií byl podmíněn vznikem pozitivismu tedy myšlenky o "poznatelnosti" světa aplikováno představě, že je možno dosáhnout poznání veškerých zákonitostí v určitém oboru a na základě toho určit ideální způsob jeho fungování. Na základě toho už mělo vícero myslitelů dojem, že oni na to kápli, že zrovna oni vymysleli ten jediný správný. Jejich dopad na lidstvo lze měřit výškou hromady mrtvol, kterou během svého působení navršili.

Píšeme každý o něčem jiném. Vy píšete o "vyfutrovanosti" myšlenky NAP. Naprosto s Vámi souhlasím, že NAP jako myšlenka je podložen a podpořen a rozebrán ve stozích knih, které dalšími myšlenkami jen hýří. Jsou ovšem s myšlenkou NAP souřadné? Lze je chápat jako vzájemně působící vektory s nějakou "kompromisní" výslednicí? Obávám se, že nikoli. Veškerá zmíněná literatura se zabývá buď spekulacemi "co by, kdyby", které jsou jistě zajímavé, ale nikterak závazné, případně spekulacemi "co by, kdyby ne", tedy vynucováním NAP dtto., případně filozoficko-morálním podpořením myšlenky jako takové, bez kterého se ovšem zcela obejde. Myšlenka NAP je filozoficky velmi blízká tz. zlatému pravidlu "nečiň druhým, co nechceš aby bylo činěno tobě". Toto pravidlo je srozumitelné bez komentářů na všech úrovních. Jinými slovy dobrovolná směna je aplikací pravidla, že nebereme násilím. Že je to z dlouhodobého hlediska nejvýhodnější způsob interakce, je zajímavé a užitečné zjištění a může fungovat jako vhodná motivace k dodržování NAP, ovšem k témuž mohou vést i jiné motivace kupříkladu morální (páchat násilí je nemorální) či náboženské (páchat násilí je proti desateru - zde se nemusí jednat o morální stanovisko, ale o strach z B. trestu). Jediné co myšlenka "neiniciuj násilí" postrádá, je definice násilí. V tom je zlaté pravidlo geniální, že jeho definicí jsme my sami, netřeba příliš polemizovat o tom, co nechceme, aby bylo činěno nám.

Ideologie je, jak píšete, soustava ideí (myšlenek), které jsou ve vzájemném vztahu. Jedná se tedy o systém. Anarchokapitalismus má pouze jednu ideu a to NAP. Všechny ostatní navazující myšlenky jsou jen druhotné, odvozené, rozvíjející. Z toho vyplývá, že anarchokapitalismus není ideologie ale pouhá myšlenka. Ideologie je špatná zpodstaty jakákoli, protože povyšuje z definice myšlenkové konstrukce nad realitu. Dalším logickým krokem prosazování ideologie je přizpůsobování reality myšlenkám obvykle násilím, manipulací a korupcí např. zákonem. Achnaton, Platon, Julián Apostata, Kant, Hegel, Marx, Nietzsche, Lenin, Mussolini, Hitler, Mao - vzorek největších ideologů historie. Obsahuje velkou většinu nejhorších vrahounů všech dob.

Ne neplatí. Matematika je soubor axiomatických tvrzení, která vůči sobě mají definované vztahy a s nimiž lze zacházet výhradně prosřednictvím logiky. Pokud definujeme axiomy/vztahy těchto axiomů jinak, začnou být stávající matematické postupy nepoužitelnými, protože přestávají být logickými, ale logika jako taková je použitelná stále stejně.

Je v matematice uplatnitelný jiný postup než logický? (Ne - to ovčem nevylučuje mechanické použití vzorečku) Je logika uplatnitelná jinde než v matematice? (Ano) Z toho vyplývá, že logika je pojem nadřazený matematice. Neboli matematika je aplikací logiky, ale logika není aplikací matematiky.

Matematika JE nástroj, prostředek. Je irelevantní, jakou kvalitu mají vstupy a k čemu budou využity výstupy. Jedná se z definice o abstraktní operace s abstraktními znaky dle arbitrárně definovaných pravidel. Vlastnosti těchto znaků, pravidla zacházení s nimi a interpretaci výstupů zajišťují jiné vědy.
Logika není podoborem matematiky ale filozofie, aneb matematika neurčuje pravidla logice ale logika matematice. Obráceně to popisujete Vy.

Jenže to tak není. Matematika je nástroj, prostředek, který myšlení používá. Pro velkou většinu lidí je to jakýsi blackbox, který se nějak používá, ale jehož principům fungování příliš nerozumí viz "naučte se vzoreček". Oborem použitelnějším ve vztahu k myšlení by byla logika, která by umožnila pochopení a odvození. Jenže aby učitel mohl učit druhé logicky myslet, musí to sám umět.

Tomu se za nás říkalo trojčlenka též přímá úměra. To vnímám jako nezbytnost vzdělání základního a zmiňuji.

Protože zákazníkem vzdělávací instituce, kterou navštěvovala, není ona ani její rodiče ani cukrárna, do které by po absolvování nastoupila, ale stát reprezentovaný řadou úřadů, úředníků a mocipánů, kteří potřebují zvyšovat svou moc tedy rozpočty a rozšiřovat řady podřízených. K tomu, aby to bylo obhajitelné, je třeba nafukovat agendu. Velká většina obyvatel nikdy v životě nepotřebovala z matematiky nic nad trojčlenku a pravoúhlé trojúhelníky. U mnoha přírodních (fyzika, chemie) i humanitních (literatura) či mezních (ekonomie) oborů je obecná znalost existence různých zdrojů a principů obecně užitečná a umožňuje orientaci ve světě bez hlubších znalostí oboru. O matematice to neplatí, protože je třeba ji vždy pomocí nějaké jiné vědy smysluplně aplikovat. Cestou do budoucnosti je jednoznačně specializace, ať lidé dělají, co jim jde a co je baví a uživí a co si chtějí platit. Státu do toho nic není

Ano, dáme si pozor a určitě tě budeme tak brát.

Tedy sám jsem anarchokapitalista konzervativec, nicméně většinová společnost to vracení se do minulosti např. do antiky jako pokrok jednoznačně vnímá. Říkají tomu demokracie. Já jejich nadšení v tomto směru nesdílím, ale nabyl jsem zde dojmu, že vy ano.

Je to jednodušší. Tak, jak se k nám chovali rodiče zejména matka v nejútlejším věku tedy od narození, tak pak zacházíme sami se sebou, a tak dovolujeme svému okolí se chovat k nám. Pokud se matka chovala neempaticky, invazivně či přímo agresivně a nereagovala na negativní reakce dítěte či je dokonce potlačovala, dovolí dítě, aby se k němu okolí takto chovalo i v pozdějším věku a neprotestuje.

Pan S. nepotřebuje malíře obrazů, ale malíře pokojů... oh wait?!