Diskuse – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Zdenál napsal

1) Jde o to že se podstatně zvýšila míra svobody, nikoli že z nulových svobod byla získána svoboda absolutní.

- Zvýšila se míra VOLNOSTI, nikoliv svobody, což je nepřítomnost autokratické moci.
Reaguju na ty 17.listopadový řeči, jak "máme svobodu": pokud autokratické donucování existuje v psychiatrii, žádnou svobodu prostě nemáme; a pokud je obětí takového donucování méně, tak je to spíš horší, protože mají menší možnost se bránit.

2) Co se týče psychiatrie, jejího zneužívání v SSSR apod. předpokládám, že polistopadoví politici to brali tak, že ve svobodnějším státě, kterým polistopadové československo bylo jak proti předlistopadovému či sssr se to bude dít méně.

- To by chtělo doložit, že to tak brali. Pokud to tak brali, je třeba vědět, proč to tak brali, jaké k tomu měli důvody. Jinak je tu ještě možnost, že psychiatrie prostě vůbec nebyla téma, že se to prostě vůbec neřešilo.

3) Rozumíš, ty jsi i tady mezi anarchistama asi jedinej kdo tohle téma bere za tak zásadní, těžko si myslet že by větší počet lidí tížilo v 89.

- To téma je "jakým způsobem stát zavírá lidi" – čili typické ne-zásadní téma. Jinak se pletete: jak jsem napsal, v 89. tam přece musel být vliv tzv. zneužívání psychiatrie v Sovětském svazu, to už dnes není.

4) Jinak, nedošlo ani po listopadu k nějakému (třebas drobnámu) zlepšení i v psychiatrii? Mi přijde že se tehdy tak trochu obecně snížil takový ten "předposraný" respekt nejen ze státu, ale z autorit obecně, včetně třeba učitelů, lékařů apod. Bylo by zvláštní kdyby se to netýkalo psychiatrů.

- O žádném zlepšení nevím, spíš o výrazném zhoršení. Respekt k osobě vůbec nemusí souviset s respektováním pravomocí osoby. A co se týče postojů k pravomocem psychiatrů, hodně se změnilo k horšímu psychiatrizací pop-kultury: seriály „Zákon a pořádek: Útvar pro zvláštní oběti“ nebo „Doktor House“, to je dokonalá pro-psychiatrická propaganda – kam se hrabe Major Zeman. Nebo filmy jako „Čistá duše“. To udělalo své, a to před 20 lety nebylo.

Zřejmě jste nevzal v potaz, že Nothing of human concern is really outside psychiatry, což jsou slova Karla Menningera, slavného amerického psychiatra.

V diskuzi o tučňákovi patagonském bych asi o psychiatrii nemluvil, nebo aspoň nevidím přímou souvislost.

marcusantovi:

Když jste si tak jistý, že psychiatři mají pravdu a Szasz se mýlí, můžete vysvětlit, proč se psychiatři Szaszovi tak vyhýbají? Když na Höschlově webu (zde: http://www.hoschl.cz/) zadáte do vyhledavače szasz, neobjeví se žádný odkaz. U ostatních psychiatrů je to stejné. Když si psychiatři jsou tak jistí, že Szasz nemá pravdu, proč se s ním odmítají konfrontovat? Máte pro to vysvětlení?

1) Přesto, že s vašimi "Šašijánskými" kecy hrubě nesouhlasím a kroutí se mi oči v hlavě, jen co je vidím, budu se skřípěním zubů bojovat za to, abyste je mohl nadále psát.

- Čímž se hrubě lišíte od všech ostatních českých psychiatrů.

1. Ale v praxi ti ta myslenka je jaxi vhodna tak mozna na premysleni o dlouhych vecerech na vazbe...

- Ne, ta myšlenka je důležitá, protože ve společnosti je až překvapivě rozšířena představa, že když už o něčem rozhodne soud, tak je to ipso facto v pořádku.

2. Ale tak nejak me stval ten pricip, ze ti nejaky soudce nasere do obliceje, ty si na to stezujes a tu stiznost resi ten clovek, co ti predtim nasral do toho obliceje.

- Mě ten princip neštve; koneckonců trestní soud je interakce mezi soudcem a obžalovaným. Opakuju: Jde o MOC, kterou soudce má. Ta může být buď legitimní nebo nelegitimní. KOLIK OSOB tou mocí vládne je přece vedlejší.
Ještě jednou opakuju: Buď se AB dostal do vazby legitimně, a potom je to v pořádku; nebo se tam dostal nelegitimně, a potom ho tam mohlo nelegitimně poslat třeba 100 soudců.
Kde dělám chybu?

Co je tak hloupého na myšlence, že je důležitější otázka "Má AB jít do vazby" než "Kolik soudců o tom bude rozhodovat"?
Vždyť už jsem to napsal: Ten druhý soudce by přece mohl mít stejný názor jako ten první.

Díky.

1) Na to jsem ji odpovedel,ze nechci obecne,prefabrikovane nazory,ale ekonomicke protiargumenty k Urzovu clanku na D-FENS

- Já bych Urzovy myšlenky zformuloval jako otázky (asi 4) a poslal jim to se slušnou žádostí o odpověď – aby se nemohli vymlouvat, či si sugerovat, že v tom článku žádné argumenty nejsou.

1. Článek je sonda do mentality profesionálního zločince. Ovšem všichni pachatelé trestné činnosti nejsou profesionální zločinci. Trestná činnost se páchá z různých důvodů; jednoznačný hmotný zisk je jenom jeden z nich. (Je pravda, že jednoznačný hmotný zisk je dnes jediná motivace, kterou psychiatři nejsou ochotni přišít "duševní nemoci" – i to se ovšem může změnit.)

Např. ti policajti z Urzova článku, to jistě není "jednoznačný hmotný zisk".

2. Nefunkčnost vězeňství se demonstruje tím, že trestanci se nezmění. Ovšem změna trestaných vůbec není smysl trestního práva. Jak řekl Szasz: If the person who breaks the law is not punished, the person who obeys it is cheated.
This is why lawbreakers ought to be punished: to encourage law-abiding behavior as useful and virtuous.
The aim of the criminal law cannot and must not be correction; it can only be, and ought to be, the maintenance of the legal order. (Words to the Wise: A Medical-Philosophical Dictionary, 2004) str. 78

Čili smyslem trestního práva je, že máte představu o podobě společnosti; to co v ní nechcete kriminalizujete; pachatele trestných činů potrestáte a tím současně odměníte ty, kteří je nepáchají (tím, že je nepotrestáte). Smyslem je pouze zachovat onu podobu společnosti. To, že se pachatelé trestných činů nechtějí změnit, není chyba trestního práva, ale těch osob.

Koneckonců v USA o vině rozhoduje porota. V jednom díle "Law and Order" soudce zahájí proces větou: "Porotní systém je nejlepší způsob jak přimět stát dodržovat své vlastní zákony". V ČR není kontrola veřejností takto přímá, ale je také. A kdyby nebyla, proč by měla být v ankapu? Čili i spravedlnost je – stejně jako technologie, věda, umění – něco co společnost vytváří: buď se státem nebo bez něj. Jinými slovy je to ten případ, jak píšete v "Anarchokapitalismu": budou-li v anarchii žít chudí a nevzdělaní barbaři, jejich životní úroveň bude pravděpodobně nižší než životní úroveň vzdělaných a bohatých lidí, kteří žijí v nějakém státu jenom nahraďme "chudobu, nevzdělanost a barbarství" různými úrovněmi citu pro svobodu a spravedlnost.

Tohle je ta klasická povrchnost: Neřeší se "o co se jedná", ale "kdo o tom rozhoduje". Případný druhý soudce by přece mohl mít úplně stejný "názor" jako ten první…
Ty důležité otázky jsou jiné: Měla by existovat vazba? Měl by soudce mít možnost rozhodovat dle svého uvážení? V jakém rozsahu?

Domnívám se, že tohle je podružné. Konečnou kontrolu má občan, v ankapu tedy asi zákazník. To, co občan/zákazník připustí, to bude. Např. za komunismus nemohl Gustáv Husák ani Karel Marx, ale ty statisíce mladých mužů v plné síle, kteří to svou aktivitou/pasivitou podporovali. A stejně to je s justicí: je nakonec taková jakou občané/zákazníci dovolí. Představme si, že by soudy přestaly vrahy zavírat. Asi by si toho lidé všimli a nenechali to tak, stát nestát.
Čili to "jeden stát vládne všem, jeden jim všem káže" je podružně; konečnou kontrolu má občan/zákazník.

Dobrý. Tak o průběhu té komunikace napište článek a pošlete to Urzovi, ať si to všichni můžeme přečíst.

K výroku Chceme v předvečer Světového dne nosorožců vyslat jasný signál o naprosto bezcenné surovině mylně ceněné více než zlato a platina. bych ještě dodal, jak je naivní myslet si, že kvůli ZNIČENÍ komodity si jí někdo přestane cenit: Když spálíte tunu trávy, přestanou si ji huliči cenit? Když vylejete tisíc sudů whisky, přestanou si ji pijáci cenit? Když zničíte fejkové boty, přestanou si je lidé chtít kupovat?

Jinak je to zajímavý případ v tom, že ti ochranáři to skutečně myslí dobře; jsou jako lékaři: chtějí pomáhat. Rozdíl je v tom, že problém vymírání druhů je skutečný, a tak když zvážíme, že ochranářům skutečně jde o to, aby nosorožci jako druh přežili, tak by mělo smysl Rabasovi článek z defensu poslat. Tím spíš, že Rabas pálil i v Keni: http://www.denik.cz/kralovehradecky-kraj/rabas-v-keni-prihlizel-paleni-slonich-rohu-20160502-qf17.html

Tak to pošlete: "Tohle se píše na defensu; kde podle Vás dělá autor chybu"? To nemusí dělat Urza. Ostatně Rabasova odpověď by mě dost zajímala.

Výborně. Ještě zbývá pochopit, že lidé se naučili mít se na pozoru před policií, ale ne před psychiatrií; že lidé se naučili být skeptičtí k fašismu, komunismu, socialismu a islamismu, ale ne k psychiatrismu.

1. Jak řekl Szasz: Pathological gambling is when you lose
2. Problém s gamblerstvím by šel vyřešit zcela libertariánsky: že by neměli právo hrát konkrétní osoby: příjemci dávek, nezaměstnaní, jakkoliv. Ale proč se vzdát sociálního inženýrství, že?
3. Největší hrozbou je psychiatrická rétorika této morální legislativy. Před 50 lety byla psychiatrie uzavřena v psychiatrických nemocnicích; dnes, jak řekl Szasz, se to šíří dál do společnosti. Soudobí bojovníci proti svobodě, pardon: gamblerství, jako Matěj Hollan, nejsou psychiatři. Přesto bez problémů přijali psychiatrickou rétoriku.

1) Závislost spočívá v tom, že se něčeho nemůže vzdát - že mu to závislost nedovolí a trpí, když není ukojena. Lidé by si měli ujasnit, co to vlastně je závislost, když už ji někomu vnucují.

- Lidé to mají ujasněné, jenom špatně – stejně jako Vy.
Jde o to, že se dávají do stejné kategorie dva nestejnorodé fenomény: 1. To, že si osoba dopřává něco, co by si podle posuzovatele dopřávat neměla (tzv. psychická závislost) 2. reakce organismu na užívání farmak či "drog" (tzv. fyzická závislost, ale správně je to abstinenční syndrom). To 1. patří do morálky, to 2. do medicíny. Psychiatři to přes pojem "duševní nemoc" strčili do jedné kategorie "nemoci" (nebo aspoň "medicínské jednotky") a lid to přijal.
Když píšete závislost mu to nedovolí a trpí, když není ukojena. tak myslíte a) že OSOBA trpí, když nedostane to, co chce (závislost v 1. významu) a pak je nesmysl říkat, že „závislost jí nedovolí se něčeho vzdát“: ta OSOBA se nechce něčeho vzdát, nebo b) máte na mysli abstinenční syndrom a pak to je zmatené jiným způsobem: abstinenční syndrom je prostě nemoc, kterou osoba buď chce, nebo nechce léčit a buď chce, nebo nechce lékaře; jinými slovy logicky vede pouze k touze abstinenční syndrom odstranit, nikoliv k pokračování užívání drog.

2) Jinak velmi správně uvádíte, že vzdát se cigaret nebo her znamená vzdát se statků, což je to samé jako vzdát se peněz (které jsou jenom prostředek k dosažení statků). Čili divit se, proč se toho lidé nechtějí vzdát, je jako divit se, proč se nechtějí vzdát peněz.

Video zasáhne mnohem víc lidí: videu dá aspoň pár minut leckdo, audiu jenom ti, které téma zajímá.

To by se mohlo natočit a dát na youtube; nic takového tam není. Bude to tak nebo uvažuje se o tom?

Nezabudli: Co asi krávy, prasata a kuřata jedí? (Pokud to měl být vtip, pak mi nepřipadal vtipný, sorry.)

1. Nema nekdo nejaky dobry argument, kdyz nekdo prijde s argumenty typu: ale oni jsou taky bytosti, maji city, emoce atd, proto by lide nemeli jist maso, je to stejne jako jist lidi. Dekuji

- 1. Z argumentu "cítící bytost" ještě neplyne, že by standard pro jednání s lidmi se měl vztahovat i na (mimolidská) zvířata. Můžete mít jeden standard pro lidi a jiný pro ostatní cítící bytosti; to není rozpor. Je to speciesismus? Asi ano.
A vice versa: Existuje argument, že zvířata nejsou, na rozdíl od lidí, osoby, a že v tom spočívá jejich nižší postavení – je to i v Szaszově knize "The Medicalization of Everyday Life" v kapitole o Peteru Singerovi, a je to i běžný katolický argument – ale i z toho neplyne, že je v pořádku zvířata jíst.
Čili podle mě z argumentu "nižší" nedostáváme "je v pořádku jíst" a z argumentu "cítící" nedostáváme "není v pořádku jíst". A to můžete říct na onen argument: že se jedná o non sequitur.

2. Z argumentu "cítící bytost" plyne pouze, že by se měl brát ohled na pocity zvířat, řekněme jejich well-being: že by se s nimi nemělo jednat stejně jako s věcmi; nikoliv, že by se s nimi mělo jednat stejně jako s lidmi.
Kohák uvádí 4 základní potřeby, které by u chovu zvířat měly být respektovány: 1. volný pohyb na dostatečném prostoru 2. přirozený cyklus dne a noci, činnosti a odpočinku 3. společenství svých bližních včetně mateřských vztahů 4. přirozená strava.

3. Jak tedy zodpovědět otázku, zda jíst nebo nejíst maso? V podstatě jde o to, na jaké části biosféry vám nejvíc záleží.
Pokud na jedinci, tj. konkrétním živočichu nebo rostlině (biocentrismus) je na místě veganství a dobrovolná skromnost.
Pokud na celém ekosystému (ekocentrismus), je naopak povoleno všechno, co neničí předpoklady jeho přetrvávání; na jedinci vůbec nezáleží; můžete konzumovat přírodní přebytky bez omezení a z živočišné výroby se řeší pouze ty eko věci: pěstování krmiv, odpad, exhalace atd.
Někde mezi je antropocentrismus: záleží na blahu člověka. Ten se dělí na vulgární antropocentrismus: záleží jenom na lidské vůli ať je jakákoliv; a "vznešený" antropocentrismus: to je, že nechcete, aby středem biosféry byl ten vulgární primitiv, a vymyslíte si, že záleží na blahu nějakých lepších lidí, kteří nemyslí jen na sebe. Vulgární antropocentrismus umožňuje jakoukoliv živočišnou výrobu; vznešený antropocentrismus jenom tu živočišnou výrobu, kde jsou respektovány základní zvířecí potřeby (ne kvůli těm zvířatům, ale proto, že špatné zacházení se zvířaty se dotýká citů vznešených lidí).

2) Zestručním to:
1. Mises: Nic, po čem člověk touží nebo čemu se chce vyhnout, nezůstává vně
2. Může ale člověk za to po čem touží nebo čemu se chce vyhnout?
3. Pratchett: Možná že se dokonce rodí v časech a místech, kde to vůbec zjistit nemohou
4. Pokud si jako bariéru mezi kulturami lze představit čas a prostor, není snad možné si představit uzavřenost v určitém kulturním okruhu uvnitř složité "multikulturní" společnosti?

Je to tedy skutečně jenom otázka ceny obětované příležitosti? Nehrají tam roli kulturní okruhy, které determinují to, co si osoba může vůbec CHTÍT zvolit? Říkáte "když dovedeme Misesovy myšlenky do důsledků"; Mises kulturní determinovanost volby (tj. jakousi její "nezaviněnost") jistě chápal – už z uvedeného citátu je to zřejmé.

0) Na argumentech typu "ja vim, ze lze, dupdup" ci "samozrejme nesouvisi, dupdup" totiz skutecne neni co k chapani.

- Proto je nepoužívám. Pokud to má znamenat, že jste se odhodlal rozloučit se se svým oblíbeným argumentem "všem je jasné, že", tak gratuluju.

1) "Vyzkum se tykal LECBY homosexuality." Tudiz se jeji podstate jiste musi dusledne a zdaleka vyhybat.

- Výzkum nemocí se týká jejich etiologie, patogeneze a terapie. PROČ to vzniká, CO to je, JAK se toho zbavit. Jakákoliv odpověď na tyto otázky nemůže mít žádnou souvislost se zodpovězením otázky "Jak nemocného trestat". Je to zřejmé z parafilií, které zůstaly: např. pedofilie a exhibicionismus. Žádný výzkum je nemůže nijak dekriminalizovat.

2. Z obecne floskule, ze zakon se nema do lidi zbytecne srati, jiste zretelne plyne, ze vztah X k zakonu Y je nulovy.

- Ale to není obecná floskule, ale postoj vládní komise řešící problematiku homosexuality. Nechcete se na to odporování za každou cenu už vykašlat, tak jako jste se vykašlal na svůj oblíbený argument? Vždyť jste koneckonců mohl spustit, že všichni přece ví, že to Höschl myslel jinak atd. Ale Vy ne – protože jste se poučil.

3. Protoze JINI psychiatri udelali to same v techto zemich (vizte origo bod 4.)

- Víte taky, proč potom ve VUP ten výzkum opakovali? Ale vážně: Žádný výzkum nikde nebyl; bylo to chápáno jako morální problém, viz Wolfenden report.

4. Vsude by k tomu potřebovali Výzkumný ústav psychiatrický (vizte origo bod 3.)

- Který v Německu, Anglii, Kanadě a USA neměli.
Kdybyste se nezřekl svého oblíbeného argumentu, mohl byste ho tady použít: Höschl to myslel jinak a všichni to vědí. Chtělo by to ještě propracovat: co tím myslel; ale mělo by to naději: takové žvásty přece musí být myšleny jinak.

1) osobně si myslím, že to přišlo na mysl spoustě lidem, jen to nikomu z nich za to nestálo; ostatně napadlo to i mě, který jsem se celou věcí prakticky nezabýval

- 1. Že to napadlo autora "nejkomplexnějšího textu o anarchokapitalismu v češtině", jak jste kdesi uvedl, není až tak překvapivé… 2. Já mám pro to "nepřišlo mi na mysl" větší pochopení. Jedna z prvních filosofických knih, kterou jsem četl byla Kohákova "Zelená svatozář". Četl jsem ji opakovaně a o textu přemýšlel; přesto mě myšlenka tržní ochrany životního prostředí nenapadla. Ta kniha sice není moc o politice; je tam pár politických pasáží, ale téma je vztah člověka k přírodě: co si má o ní myslet, jak ji má hodnotit, v podstatě jak ji koncipovat, co pro mě příroda má být; přesto jako vedlejší téma tam státní intervence jsou, a kdyby to bylo tak samozřejmé, tak by mi myšlenka tržní ochrany přírody na mysli vyvstat měla.

Podle mě jsou k tomu třeba (vedle komplexnějších faktorů, jako třeba určité kultury myšlení) tři nesamozřejmé podmínky: 1. Vytvoření abstrakce, řekněme bastiatovské: Podnikatel zpracovává Zdroje pro Lidstvo, které mu Platbami dává najevo svou Vůli; největší Platby = největší Vůle Lidstva. 2. Vzdání se doktríny "vyšších potřeb", kdy vyšší potřeby mála převáží nižší potřeby mnoha. Což známe jako část "antikapitalistické mentality". 3. Přijmout doktrínu, že vše by mělo být součástí trhu, nic by neměl vlastnit stát.
Pokud tyto podmínky nejsou splněny, osoba nikdy nebude tržní řešení považovat za "jediné legitimní"; třeba na něj přistoupí jako na "jediné možné", ale stejně tak je možné, že jí ani nevstoupí na mysl, protože osoba prostě "myslí jiným směrem".

2) Dovedete-li Misesovy myšlenky do důsledku, pak zjistíte, že i to "přijít na mysl" má svou cenu; důvod, že to nikomu nepřišlo na mysl (…) je nedostatek nějakých informací, vzdělávání, způsobu myšlení, ke kterému se dá dojít opět třeba studiem.
Je to podobné jako říct, že neumím navrhnout překrásný dům proto, že mi ty nápady prostě "nepřicházejí na mysl"; ona je to pravda, nicméně jde o důsledek toho, že obětované příležitosti studia architektury pro mě byly příliš vysoké, prostě mi nestálo za to se vzdělávat.

- Když začneme Misemem, tak Když člověk provádí volbu, nevolí pouze mezi různými hmotnými věcmi a službami. Do hry vstupují veškeré lidské hodnoty. Všechny cíle a všechny prostředky, hmotné i duševní, velkolepé i přízemní, vznešené i prosté, jsou seřazeny do jedné škály a podrobeny rozhodování, které vybírá jednu věc a ponechává stranou věci ostatní. Nic, po čem člověk touží nebo čemu se chce vyhnout, nezůstává vně tohoto uspořádání do jediné stupnice preferencí.

Může ale člověk za to po čem touží nebo čemu se chce vyhnout? Pokud mi nikdy nepřišlo na mysl, že je něco takového jako architektura, můžu za to, že neumím postavit dům? Může Křovák nebo Eskymák za to, že není architekt?

V knize Terryho Pratcheta "Pohyblivé obrázky" je tato pasáž:
„Víš, co je největší tragédie na celém světě?“ zeptala se ho Ginger, která jeho slovům nevěnovala tu nejmenší pozornost. „Jsou to všichni ti lidé, kteří nikdy nepřijdou na to, co by chtěli opravdu dělat nebo v čem jsou opravdu dobří. Jsou to všichni ti synové, kteří se stanou kováři, protože jejich otec byl kovář. Jsou to všichni ti lidé, kteří mohli hrát fantasticky na flétnu, kteří ale zestárnou a umřou, aniž v životě uvidí jediný hudební nástroj, takže se z nich místo toho stanou mizerní oráči. Všichni ti lidé s vrozeným, ale nikdy neobjeveným talentem. Možná že se dokonce rodí v časech a místech, kde to vůbec zjistit nemohou.“ Zhluboka se nadechla. „Jsou to všichni ti lidé, kteří se nikdy nedozvědí, čím vším mohli být. Všechny ty promarněné možnosti.

To by byla bariéra ČASU.
Ten Křovák a Eskymák a miliardy dalších osob z dob, kdy svět nebyl globalizovaný, to je bariéra PROSTORU.
To jsou extrémní příklady, ale nevyplývá z toho, že veškeré volby se dějí v nějaké kultuře, která určuje, co si je vůbec možné zvolit?
A pokud existují bariéry času a prostoru, nemůžou existovat i jiné kulturní bariéry, řekněme mentální, které můžou za to, že osobě něco vůbec nevstoupí na mysl? Respektive jinak: Pokud si jako bariéru mezi kulturami lze představit čas a prostor, není snad možné si představit uzavřenost v určitém kulturním okruhu uvnitř složité "multikulturní" společnosti? Tím spíš pokud ona uzavírající kultura je jasně dominantní a všechny ostatní (byť je jich třeba mnoho) minoritní?

1) osobně si myslím, že to přišlo na mysl spoustě lidem, jen to nikomu z nich za to nestálo; ostatně napadlo to i mě, který jsem se celou věcí prakticky nezabýval

- 1. Že to napadlo autora "nejkomplexnějšího textu o anarchokapitalismu v češtině", jak jste kdesi uvedl, není až tak překvapivé… 2. Já mám pro to "nepřišlo mi na mysl" větší pochopení. Jedna z prvních filosofických knih, kterou jsem četl byla Kohákova "Zelená svatozář". Četl jsem ji opakovaně a o textu přemýšlel; přesto mě myšlenka tržní ochrany životního prostředí nenapadla. Ta kniha sice není moc o politice; je tam pár politických pasáží, ale téma je vztah člověka k přírodě: co si má o ní myslet, jak ji má hodnotit, v podstatě jak ji koncipovat, co pro mě příroda má být; přesto jako vedlejší téma tam státní intervence jsou, a kdyby to bylo tak samozřejmé, tak by mi myšlenka tržní ochrany přírody na mysli vyvstat měla.

Podle mě jsou k tomu třeba (vedle komplexnějších faktorů, jako třeba určité kultury myšlení) tři nesamozřejmé podmínky: 1. Vytvoření abstrakce, řekněme bastiatovské: Podnikatel zpracovává Zdroje pro Lidstvo, které mu Platbami dává najevo svou Vůli; největší Platby = největší Vůle Lidstva. 2. Vzdání se doktríny "vyšších potřeb", kdy vyšší potřeby mála převáží nižší potřeby mnoha. Což známe jako část "antikapitalistické mentality". 3. Přijmout doktrínu, že vše by mělo být součástí trhu, nic by neměl vlastnit stát.
Pokud tyto podmínky nejsou splněny, osoba nikdy nebude tržní řešení považovat za "jediné legitimní"; třeba na něj přistoupí jako na "jediné možné", ale stejně tak je možné, že jí ani nevstoupí na mysl, protože osoba prostě "myslí jiným směrem".

2) Dovedete-li Misesovy myšlenky do důsledku, pak zjistíte, že i to "přijít na mysl" má svou cenu; důvod, že to nikomu nepřišlo na mysl (…) je nedostatek nějakých informací, vzdělávání, způsobu myšlení, ke kterému se dá dojít opět třeba studiem.
Je to podobné jako říct, že neumím navrhnout překrásný dům proto, že mi ty nápady prostě "nepřicházejí na mysl"; ona je to pravda, nicméně jde o důsledek toho, že obětované příležitosti studia architektury pro mě byly příliš vysoké, prostě mi nestálo za to se vzdělávat.

- Když začneme Misemem, tak Když člověk provádí volbu, nevolí pouze mezi různými hmotnými věcmi a službami. Do hry vstupují veškeré lidské hodnoty. Všechny cíle a všechny prostředky, hmotné i duševní, velkolepé i přízemní, vznešené i prosté, jsou seřazeny do jedné škály a podrobeny rozhodování, které vybírá jednu věc a ponechává stranou věci ostatní. Nic, po čem člověk touží nebo čemu se chce vyhnout, nezůstává vně tohoto uspořádání do jediné stupnice preferencí.

Může ale člověk za to po čem touží nebo čemu se chce vyhnout? Pokud mi nikdy nepřišlo na mysl, že je něco takového jako architektura, můžu za to, že neumím postavit dům? Může Křovák nebo Eskymák za to, že není architekt?

V knize Terryho Pratcheta "Pohyblivé obrázky" je tato pasáž:
[i]„Víš, co je největší tragédie na celém světě?“ zeptala se ho Ginger, která jeho slovům nevěnovala tu nejmenší pozornost. „Jsou to všichni ti lidé, kteří nikdy nepřijdou na to, co by chtěli opravdu dělat nebo v čem jsou opravdu dobří. Jsou to všichni ti synové, kteří se stanou kováři, protože jejich otec byl kovář. Jsou to všichni ti lidé, kteří mohli hrát fantasticky na flétnu, kteří ale zestárnou a umřou, aniž v životě uvidí jediný hudební nástroj, takže se z nich místo toho stanou mizerní oráči. Všichni ti lidé s vrozeným, ale nikdy neobjeveným talentem. Možná že se dokonce rodí v časech a místech, kde to vůbec zjistit nemohou.“ Zhluboka se nadechla. „Jsou to všichni ti lidé, kteří se nikdy nedozvědí, čím vším mohli být. Všechny ty promarněné možnosti.

To by byla bariéra ČASU.
Ten Křovák a Eskymák a miliardy dalších osob z dob, kdy svět nebyl globalizovaný, to je bariéra PROSTORU.
To jsou extrémní příklady, ale nevyplývá z toho, že veškeré volby se dějí v nějaké kultuře, která určuje, co si je vůbec možné zvolit?
A pokud existují bariéry času a prostoru, nemůžou existovat i jiné kulturní bariéry, řekněme mentální, které můžou za to, že osobě něco vůbec nevstoupí na mysl? Respektive jinak: Pokud si jako bariéru mezi kulturami lze představit čas a prostor, není snad možné si představit uzavřenost v určitém kulturním okruhu uvnitř složité "multikulturní" společnosti? Tím spíš pokud ona uzavírající kultura je jasně dominantní a všechny ostatní minoritní?

Samozřejmě, že i čas je cena. Otázka je, zda jim uspořádat sbírku vůbec "přišlo na mysl". Nemůžete udělat něco, co vám nevstoupí na mysl, a to je zase dané kulturou. A v naší kultuře tento druh aktivismu zatím zaveden není. (Jistě jsou výjimky: lesoochranářské seskupení VLK a "Kup si svůj strom".)

1) Nechť lidé, jimž vepřín v Letech vadí, tento od akcionářů koupí a postaví si tam třeba památník; skvělé řešení, ale… ale to by pro to museli něco obětovat, což se jim samozřejmě nechce.

- Zde bych určitě viděl i možnost "nebo je to prostě nenapadlo". Nebo snad byla uspořádána sbírka na vykoupení prasečáku a nic se nevybralo?

1. Předně si myslím, že jste asi málo četl poezii, protože jinak byste tak na verších nebazíroval.
2. Zda trestat gay sex je morální otázka; vůbec to nemůže souviset s jakýmikoliv výsledky výzkumu – proto absurdita.

3. ono tvářit se vědecky má jakousi vážnost,
kdyby se tedy psycholové přiklonili k názoru, že je homosexualita trestný čin,
tak by to asi jen tak neprošlo, ale když to vědecky požehnáte, hnedka to vypadá líp...

- To máte pravdu. Známe příklady, že se morální problém řešil "vědecky". Když se v USA řešilo ukončení segregace, dělaly se vědecké studie, zda segregace černochům prospívá, anebo ne. Příklad ze současnosti jsou gay adopce: v Máte slovo se obě strany oháněly vědeckými studiemi. Samozřejmě VŠECHNY tyto studie jsou nutně irelevantní.

Opět jsem lehce nepochopen. To Höschl se chlubí, že „Díky práci psychiatrů Výzkumného ústavu psychiatrického byla homosexualita vyňata z trestných činů,“. Já vím, že lže; že za tím, žádný psychiatrický výzkum není a dokonce nemůže být. Höschl prostě chtěl uvést nějaký úspěch VUP, což je těžký úkol. S dekriminalizací homosexuality samozřejmě činnost VUP nijak nesouvisí.

Přidám pár věcí ze svých poznámek:

1. Výzkum VUP se samozřejmě týkal LÉČBY homosexuality; s její dekriminalizací nesouvisel a nemohl souviset. Je ovšem možné, že Kurt Freund či jiní, kteří byli kvůli výzkumu dobře obeznámeni s těžkým životem zkoumaných gayů, jim chtěli nejak pomoct. To také říká Jan Seidl: Zrušení všeobecné trestnosti homosexuality by nebylo to možné bez lobbingu z lékařského prostředí, především sexuologů Kurta Freunda a Karla Nedomy. To "nebylo by možné" je samozřejmě hloupost; ovšem v existenci takového lobbingu věřím, jakož i tomu, že technokratismem proslulí komunističtí papaláši mohli dobrozdání od odborníků vyžadovat. Vydávat to za výsledek činnosti psychiatrického výzkumu je samozřejmě nehorázná lež.
zde: http://zpravy.tiscali.cz/prehlizene-dejiny-pronasledovani-a-perzekuci-rozhovor-s-queer-historikem-274216
K morálnímu argumentu z předešlého commentu přidám ještě pro pořádek 3 další.

2. Dekriminalizace homosexuality byla samozřejmě chápána jako morální problém. Velká Británie, 1957, stanovisko vládní komise k homosexualitě, tzv. Wolfenden report: "The law's function is to preserve public order and decency, to protect the citizen from what is offensive or injurious, and to provide sufficient safeguards against exploitation and corruption of others... It is not, in our view, the function of the law to intervene in the private life of citizens, or to seek to enforce any particular pattern of behaviour."
https://en.wikipedia.org/wiki/Wolfenden_report

3. LP kdy byl v dekriminalizován gay sex: 1791 ve Francii, 1811 v Nizozemí, 1830 v Brazílii, 1852 v Portugalsku, 1865 v San Marinu, 1871 v Guatemale a Mexiku, 1880 v Japonsku, 1889 v Itálii, 1922 v SSSR, 1933 v Dánsku, 1934 v Urugvayi, 1940 v Islandu, 1942 ve Švýcarsku, 1944 ve Švédsku atd. A nikde k tomu nepotřebovali Výzkumný ústav psychiatrický.
https://en.wikipedia.org/wiki/Timeline_of_LGBT_history#1960s

4. A v neposlední řadě: V těch státech, kde byla homosexualita dekriminalizována POZDĚJI než v ČSSR (Anglie a Wales: 1967, NDR a Bulharsko: 1968, Kanada: 1969 … až Rumunsko: 1996) měli přece TAKY psychiatrii a psychiatry. Pokud v ČSSR psychiatři dekriminalizovali homosexualitu v roce 1961, protože se tak na základě nějakého výzkumu rozhodli, proč JINÍ psychiatři neudělali to samé v ostatních zemích?

Měl jsem na mysli něco jiného. Dekriminalizace homosexuality je morální otázka. Nemělo a nemohlo to mít nic společného s vědou. Pokud to není jasné, pak si stačí uvědomit, že ve stejné situaci jako byli kdysi gayové jsou dnes pedofilové, sadisté nebo exhibicionisté; můžou snad takové chování psychiatři dekriminalizovat či k jeho dekriminalizaci jakkoliv přispět?

Teď když Höschl prohlašuje: „Díky práci psychiatrů Výzkumného ústavu psychiatrického byla homosexualita vyňata z trestných činů,“ a je to třeba i na wikipedii Kurt Freund se V 50. letech v Praze zabýval léčbou homosexuality a začátkem 60. let se stal odpůrcem její léčby a jeho studie přispěly k dekriminalizaci homosexuálních styků., tak se s tím lidi jako Vy (tj. neobeznámení s psychiatrií) setkávají, a já jsem se ptal, co si přitom myslíte.
Např.: Když za dekriminalizací homosexuality je vědecký výzkum, tak něco stál; a tedy kolik? Desítky milionů? Stovky? Čili zda jste schopni se sami sebe zeptat, kolik milionů zaplatil daňový poplatník za to, že stát PŘESTAL pronásledovat homosexuály. A zda jste schopni ocenit tu absurditu (protože mnohem menší absurditu 27 melounů na výzkum Mithry zjevně schopni ocenit jste).

1) 27 000 000 na jednoho Boha.

- Vím, že jste nereagoval na můj comment, přesto si dovolím poznámku. Ty počty můžete dělat, protože Fojtová uvedla kolik to stálo. Zajímalo by mě zda lidé jako Vy jsou schopni vzít v potaz, kolik daňové poplatníky tedy stála dekriminalizace homosexuality (viz můj předešlý comment)? Höschl říká: "Díky práci psychiatrů tohoto Výzkumného ústavu psychiatrického byla homosexualita vyňata z trestných činů". Ale KOLIK to stálo, neřekne, čímž ta absurdita tak nebije do očí.

1. Ocs má pravdu, ale s takovou bychom se nemohli vysmát třeba absurdním zákonům (zde: http://www.lidovky.cz/nevite-co-je-obed-poradi-vam-nejbizarnejsi-predpis-roku-2011-pmh-/zpravy-domov.aspx?c=A120102_200413_ln_domov_mev), nýbrž museli bychom se spokojit s obhajobou teze, že zákony by měly vznikat tržně.
Má oblíbená pasáž: Loňským králem právních definic se však stává ministr školství Josef Dobeš s novou vyhláškou o školním stravování č. 463/2011. Dosavadní, šest let stará vyhláška pouze rozlišovala hlavní jídla (oběd a večeře) od doplňkových (snídaně, svačina).
Ministr však nově definuje, co je to oběd – tím se rozumí „polévka nebo předkrm, hlavní chod, nápoj a případně doplněk – salát, dezert, ovoce“. (Ale to budí další a další otázky! Co je to polévka? Co je to nápoj?)

2. Samozřejmě hranice absurdity je subjektivní.

3. Dovolím se něco objektivnějšího: V březnu 2015 začal fungovat Národní ústav duševního zdraví. Jeho stavba stála 400 milionů korun. Dalších zhruba 600 milionů bylo třeba na vybavení a první rok provozu. Většina peněz je z evropských fondů.

Cyril Höschl vysvětlil v Reflexu k čemu je takový ústav dobrý. (zde: http://www.hoschl.cz/index.php?text=5063&lang=cz) Jedná se vlastně o pokračování Výzkumného ústavu psychiatrického, který byl založen v roce 1961. Höschl uvádí úspěchy ústavu: Tento ústav se mj. zasloužil o dekriminalizaci homosexuality a přispěl k mezinárodní srovnávací studii WHO o vyústění schizofrenie.
Čili úspěchy: 1. Publikace studie (čili to samé jako u Mithry). 2. Dekriminalizace homosexuality.
Kterýžto úspěchem se Höschl pochlubil i jinde: „Díky práci psychiatrů tohoto ústavu byla homosexualita vyňata z trestných činů,“ uvádí Höschl.
zde: http://zpravy.idnes.cz/hoschl-rozhovor-nudz-ustav-dusevniho-zdravi-otevreni-klecany-p74-/domaci.aspx?c=A150326_183812_domaci_hv

Což je TAK NEHORÁZNÁ LEŽ! Dokud mohli, psychiatři gaye věznili a mučili, dohnali k sebevraždě Alana Turinga (zde: http://www.szasz.com/freeman32.html) a stigmatizovali je. Homosexualita byla duševní nemoc do roku 1992. A najednou psychiatři zařídili dekriminalizaci homosexuality…
Koneckonců proč ne: Höschl chtěl uvést, co Výzkumný ústav psychiatrický za 50 let dokázal; je logické, že ho nic jiného nenapadlo.

Čili Tereza Fojtová je naprostý čajíček: vždyť ani nelže, natož takhle.