Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Samsung je v Koreji zodpovědný za 20 % HDP. Ovlivňuje politiku do té míry, že to občas vypadá, jako kdyby vládl on sám. Korea byla totiž vždy hierarchická společnost, což se nezměnilo ani po válce. Lidé sice dostali demokracii, nicméně uvnitř se nezměnili – preferují rodinnou hierarchii před demokracií. I když žijí formálně v demokracii, považují Samsung za shodnou (ne-li větší) autoritu, a tudíž má dovoleno zasahovat lidem do života jako (či více než) samotný stát – a lidé si to nechají líbit. Přitom myšlenka demokracie je, že se máme nechat ovládat volenou většinou, nikoliv jednou autoritativní nevolenou rodinnou. Ač nejsem žádný fanoušek demokracie, je to podle mě krásná ilustrace toho, že lidem nemůžete vnutit žádný režim.

Počas môjho života som mal postupné množstvo politických ideálov. Od demokracie cez progresivizmus až po anarchokapitalizmus. Musím povedať, že časom som zo všetkých stále viac a viac sklamaný. Som sklamaný z demokracie, ktorá púšťa k moci autoritárských lídrov ako Trump, Orban či Fico. Som sklamaný z progresivizmu, ktorý má častokrát dobré myšlienky, no presadzuje ich pomerne autoritársky, viz rôzne návrhy, aby štát trestal šírenie konšpiračných teórii. A som sklamaný z anarchokapitalizmu, ktorý má byť ideológiou slobody, a napriek tomu mnohý konzervatívni anarchokapitalisti podporujú autoritárskych lídrov – viz Milleiova podpora Trumpa. Viem pochopiť, že nie každý musí súhlasiť s progresivizmom. Ale je nutné kvôli tomu podporovať lídrov z autoritárskymi sklonmi? Navyše keď Trump nerešpektuje pravidla voľného trhu ani princíp subsidiarity – viz snaha pripojiť Grónsko k USA.
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Posuzujme ideály podle nich samých, nikoliv podle lidí, kteří se k nim hlásí; coby anarchokapitalista nepodporuji žádného autoritáře, ale i kdybych začal, je to maximálně mé osobní selhání, nikoliv problém anarchokapitalismu.

Všichni ze zkušeností se socialismem víme, že stát není schopen zajišťovat ani takové banality jako toaletní papír či menstruační vložky – zkrátka věci, jejichž potřebu lze snadno odhadnout a spočítat; důvody vysvětluje rakouská ekonomická škola, leč teorii ponechme na chvíli stranou. Téměř nikdo nerozporuje, že když se stát snaží zajišťovat spotřební statky, selhává; na rozdíl od trhu. Ale proč tolik lidí navzdory neschopnosti státu zajistit naprosto triviální potřeby věří jeho schopnosti zajistit věci řádově komplikovanější (vzdělávání, zdravotnictví, soudnictví, bezpečnost…)? Zejména když jsou dnes a denně svědky toho, jak v tom stát selhává; hlavně nesmíme dát šanci trhu, protože „to by určitě nefungovalo“ (ač tomu nic nenasvědčuje). Tak proč tomu lidé stále věří? Inu, jednu věc stát nedělá tak špatně – indoktrinace propagandou mu šla vždycky; a není divu, když cílovkou jsou malé děti.

V průběhu života nás stát formou „sociálních odvodů“ obírá o peníze, za které bychom se mohli zajistit na stáří. Až budeme staří (a kvůli tomuto průběžnému obíráni chudí), tak nám možná nasype sociální dávku. Nevytvářejme iluzi, že si předplácíme nějaký důchod, když jsme o něj ve skutečnosti připravováni.

Úryvek z diskuze o filosofii s ChatGPT, který mi přišel tak hezký, že se o něj chci podělit: Pokud alternativy ke státním službám fungují lépe (což už v mnoha případech platí), lidé přirozeně přestanou na stát spoléhat, což ho oslabí bez potřeby revoluce nebo politického hnutí. Filozofie je důležitá, ale většina lidí chce prostě žít efektivně. Místo šíření ideologie stačí poskytovat lepší nástroje. Tedy někdo, kdo používá kryptoměny, aby se vyhnul inflaci, nemusí číst Rothbarda, aby pochopil, proč jsou státní peníze podvod. Rodiče, kteří dávají děti do soukromých škol, nemusejí být libertariáni — prostě chtějí lepší vzdělání. Tento přístup činí anarchokapitalismus realitou ještě před jeho oficiálním přijetím. Pokud stát stále existuje, ale nikdo ho nepotřebuje, má vůbec ještě význam? Místo boje se systémem stačí vytvořit lepší systém, který ho překoná. Nakonec stát padne vlastní neefektivitou, protože se lidé přestanou spoléhat na jeho služby.

Občas slýchám stížnosti na „moderní konzumní přetechnologizovanou společnost“ a její odloučení od „přírody“ (jako bychom ani nebyli její součástí); prý je špatně, že lidé žijí ve městech, používají technologie a nemají kontakt s divočinou. Toto hořekování příliš nechápu; nerozumím, proč někdo žije život, který sám kritizuje. Proč si stěžuje na „společnost“ místo toho, aby se sám vzdal technologií a místo ve městě trávil čas třeba na venkově? Inu, není tam spousta výdobytků moderní doby, taková možnost sociálního vyžití, tolik pracovních příležitostí a podobně; ano, to je všechno pravda – vítejte v „idylickém“ životě našich předků (nebo spíše v jeho „ochutnávce“; ve skutečnosti to bylo horší)! „Nemoc“ dnešní doby nespatřuji ve městech či „odtržení člověka od přírody“; za „nemoc“ dnešní doby považuji spíše to, jak často něco chceme, leč cenu, kterou to stojí, ochotni zaplatit nejsme, ale stěžujeme si, že ostatní, kteří to nepotřebují, žijí špatně.

Svět se nedělí na skupinu anarchokapitalistů a na skupinu lidí, kteří nesnáší svobodu. Vztah ke svobodě má každý člověk svůj – pro někoho je důležitější, pro jiného méně. Jak ale poznat, komu na svobodě doopravdy záleží? Podle sebedeklarace asi těžko, protože každý řekne, jak je pro něj svoboda důležitá. Občas slyším, že tím důležitým měřítkem jsou konkrétní témata, ať už třeba školství, bitcoin nebo zbraně. Ale člověk, co má rád zbraně, klidně může být jinak velký nepřítel svobody. Podle mě je nejlepším měřítkem to, jak moc člověk zastává svobodu v oblastech, kde ji nepotřebuje (či ho tam vyloženě obtěžuje), protože každý umí být pro svobodu ve věcech, které má rád.

Kamarádka, učitelka na gymnáziu, mi nedávno povídala o své práci. Ač nemám o státních školách vysoké mínění, byl jsem překvapen a bylo mi z toho na smutno… Chci se podělit o pár postřehů: (a) Děti jsou úžasně vynalézavé a – pokud je něco baví a vnitřně zajímá – dokážou divy. (b) Děti, které ví, jak fungují ve škole tresty, jsou bez problémů ochotné si za tyto tresty „koupit“ zakázané chování. (c) Škola řeší problémy dětí přehlížením nebo tresty, ale jen naprosto vzácně dialogem. (d) Nové učitelky se hodně rychle nechávají nakazit systémem vnucené autority, hodnocení, donucování, trestů a tyto návyky přinášejí i domů ke svým dětem. (e) Škola bez problémů upřednostní zisk na příspěvcích za žáka před jeho blahem, které by mu mohl zlepšit přechod na jinou školu.

Na letošní Konferenci Svobodného přístavu uslyšíte spoustu pohledů na kulturní války; od toho, že konzervativismus znamená svobodu, kterou nám progresivismus bere, přes pravý opak až po postoj, že kulturní války nám berou svobodu samy o sobě. A mnohé další… Názor si udělejte sami – ideálně v sobotu v 9 hodin na Právnické Fakultě UK!

Proč zavádí Trump cla? S jejich dlouhodobě negativním saldem obchodní bilance totiž USA hrozil problém, že si s dovozem levného zboží z Mexika a Číny přeneseně dovezou i jejich vliv a politiku. Největším věřitelem dolaru je Čína a Japonsko. Jelikož USA operuje v deficitu, který tak z velké části financuje Čína, může tak Čína ovlivňovat politiku USA, skupovat nemovitosti, firmy, vytvářet lobby a vliv. Čína se ale zároveň delší dobu snaží z vlivu dolaru vymanit, vyměnit dluhopisy za zlato, jiné dluhopisy a podobně. To může v USA vést k vyšším úrokovým sazbám a draží obsluze dluhu.

Trump tak udělal předběžné opatření, které ale chrání spíš stát a jeho geopolitické zájmy, než běžného Američana a jeho ekonomické zájmy. Americký spotřebitel bude mít dražší zboží z dovozu a méně zboží na výběr. Americký podnikatel bude mít dražší vstupy, což zaplatí zase spotřebitel. Americký pracovník i podnikatel nebudou tolik vystaveni tlaku globální konkurence, a tak dlouhodobě oba mohou zlenivět. Export USA tím nejspíš ještě více ztratí, protože ubude incentiv. Trump (a jiné velmoci) bojují proti ředění jejich moci globálním trhem. Já doufám, že trh nakonec vyhraje.

Co se stane se závisláky na automatech či ruletě, když stát (ještě více) zdaní hazard? Začněme tím, co se určitě nestane – tito lidé si rozhodně nespočítají, že s vyšší daňovou zátěží se jim už fakt nevyplatí to hrát, a nepřestanou s tím. Jak to vím? Inu, kdyby toho byli schopni, už si to spočítali a hrát přestali, protože se jim to nevyplácelo ani předtím; oni tak či tak v dostatečném počtu her prohrají vše, co do beden naházejí – a protože jsou závislí, odehrají těch her dostatečný počet. Výše daně, kterou stát uvaluje na hazard, rozhoduje jen o tom, v jakém poměru si peníze závisláků rozdělí provozovatelé heren a grázlové z vlády; závislým to nijak nepomáhá. Zdanění cigaret či alkoholu skutečně může snížit spotřebu, protože je rozdíl, jestli kuřák za svůj zlozvyk zaplatí tři nebo pět tisíc měsíčně; závislý na hazardu však zaplatí za svůj zlozvyk vše, co může (to je pointou té závislosti), takže daň nepomůže.

Tabulkové platy (nejen) ve školství lákají neschopné a odrazují schopné. Také trestají mladé a odměňují starší za odkroucené roky, přičemž nereflektují kvalitu odvedené práce. Mě ale udivuje něco jiného, o čem se příliš nemluví: Platové tabulky kupodivu vůbec nezohledňují aprobaci, respektive vyučovaný předmět. Všude slyšíme, že chybí učitelé matematiky, fyziky a informatiky. Stát plošně přidává všem učitelům stejně a pak se diví, že to nemá moc velký efekt. Ani v médiích jsem nezaznamenal jedinou zmínku, že by učitelé některých předmětů mohli brát více. Bylo by to administrativně tolik náročné? Je to neprosaditelné jakožto diskriminace? Neefektivita státu zde dosahuje nové úrovně. Když už jsou učitelé placeni z daní, stát by aspoň mohl za nakradené peníze koupit to, co vehementně tvrdí, že potřebuje.

Urza říká, že vzdorovat nemá smysl pro vzdor samotný, ale já si naopak myslím, že právě toto může být nezbytnou podmínkou změny. Osobně se mi třeba nikdy nelíbilo, když mi lidi překračovali hranice, jen jsem to neuměl pojmenovat. Ze snahy ostatních diktovat mi, jak mám žít, vycházela spousta mé frustrace a vzteku. Proto jsem pak byl často proti různým pravidlům preventivně a odmítal je, pokud mi někdo nedal opravdu dobrý důvod. Mnohé z toho, co jsem kdy v životě udělal, bylo vlastně mimo jiné s cílem ukázat světu, že se nebojím žít tak, jak sám chci. Chtěl jsem se vlastně cítit lepší než ostatní.

Slepý vzor se však v mém životě časem začal přetavovat v něco konkrétnějšího díky zájmu o debatní argumentaci, psychologii a politickou filozofii. Uvědomil jsem si, že zdroje mého utrpení mohou být institucionálně, kulturně a vztahově zakotvené. Díky tomu jsem dostal možnost začít je řešit a navrhovat alternativy. Nebýt však mého původního motivu rebelství, možná dnes vůbec nejsem tam, kde jsem. Třeba by mi nevadilo, co se v naší společnosti děje. Z tohoto důvodu ve mně nejspíš i rebelové „bez příčiny“ budí zvláštní sympatie. Umím si představit, že někdo takový se za mě dokáže postavit, spíš než někdo, kdo si nikdy nepřišel utlačovaný a prostě si jenom myslí, že pořádek musí být.
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Hlavní nevýhodu „rebelství bez příčiny“ spatřuji v tom, že v tom stavu vlastně řídím své chování podle toho, proti komu rebeluji, a ne dle sebe; tento text však ukazuje, že to může být funkční první krok.

Domnívám se, že dokud lidé nedají svobodu svým dětem, není možné dosáhnout plně svobodné – tedy volnotržní – společnosti. Nějaká potřeba ovládat druhé či páchat násilí je navíc člověku do jisté míry přirozená. Zajímavá otázka zní, jaká míra násilí je společensky akceptovatelná, abychom společnost ještě mohli nazývat volnotržní, svobodnou, anarchokapitalistickou… Kde myslíte, že tato hranice leží?

Poštovní služby byly něco, na co si hodně dlouhou dobu nárokovaly různé státy monopoly; a lidé všeobecně věřili, že je to skutečně nutné – každý obligátně „věděl“, že volnotržně „by to nefungovalo“ (podobně jako to všichni dnes „vědí“ u mnoha dalších oborů). Dnes je jasné, jak se věci mají; státní monopol pro doručování zásilek je v drtivé většině zemí zcela mimo diskusi. Zrušení státní pošty sice není nic, co by mělo širokou podporu veřejnosti, leč sem tam se někdo najde a především protiargumenty se už posunuly z pozice „musí to dělat jen stát“ na „ve většině případů je soukromý sektor efektivnější“. Je krásné sledovat obor, kde se názory veřejnosti ze „stát musí mít monopol“ posunuly přes „OK, ať má konkurenci“ až k „nějak bychom se bez snad státu obešli (ač zatím nechceme)“. Tak kdy myslíte, že dojde ke zrušení (respektive spíše k úplné privatizaci) České pošty? Dožijeme se toho? A kdy začne i České televizi zvonit hrana?

Na minulé přednášce o anarchokapitalismu v Baru Behind the Curtain jsem mluvil o trestech; a šel jsem dost nad rámec ankapu.
Dnes budu mluvit o takzvaných „selháních“ „trhu“; a vysvětlím, proč se vlastně nejen nejedná o selhání, ale ani trhu.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která by se měla konat 5. března; budeme si tam povídat o spontánním řádu.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v podniku Bar Behind the Curtain.

Jak je to s platností zákonů trhu? Záleží na tom, jak je nadefinujeme; a protože mainstreamová ekonomie často tržní zákony (o ceně, nabídce a poptávce, konkurenci a tak dále) definuje v prostředí dokonalé elasticity, informovanosti, konkurence a podobně, dalo by se říci, že neplatí nikdy. Rakouská ekonomie však formuluje tržní zákony s ohledem na realitu, tedy bez těch zbytečných nereálných předpokladů; lidé – navyklí na mainstreamovou ekonomii – však o rakouské ekonomické škole většinou nic nevědí, takže rádi mluví o „výjimkách“ ze zákonů nabídky a poptávky v případech, kdy trh funguje výrazně jinak, než v ideálních makroekonomických modelech. To však nemusí být špatně! Ani odvětví, kde obchoduje prakticky jen jeden subjekt likvidující veškerou konkurenci, nemusí být „netržní“ ani špatné pro zákazníky (vizte Standard Oil), není-li to způsobeno státními zásahy (ty jediné trhy skutečně deformují).

Čas od času člověk projíždí „úsekem častých dopravních nehod“, na což ho upozorní velká, výrazně žlutá a reflexivní cedule u krajnice. Přijde mi ale zajímavé, že jsem v takových místech v životě neviděl policejní hlídku s klasickou trojnožkou a radarem? Čím to? Není měření rychlosti prostředkem k ochraně obecného zdraví osob i jejich majetku? Nebo je zmíněná cedule dostačující výstraha? Cedule s třicítkou v obci už ale asi dostatečně nechrání a za garážemi schované auto „pomáhat a chránit“ s vykukujícím měřícím zařízení tam tak musí zajišťovat klid a pořádek, jinak by nepochybně zavládl chaos a GTA v reálném životě. Není důvodem spíše to, že se na přehledných a bezpečných úsecích dají vybrat peníze do obecních rozpočtů? Kdežto tam, kde je opravdu nebezpečno, jsou lidi opatrní sami od sebe, nechtějí zabít sebe ani ostatní a nejezdí tak jako blázni?