Diskuse – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Svobodné Schirgiswalde podruhé
Zcela náhodně jsem narazil na podobné kvazilibertariánské území jako mnou dříve popsaný Neutrální Moresnet a italská Cospaia. Tentokrát šlo dokonce o území, které bylo po dlouhou dobu součástí Českých zemí a nalézalo se nedaleko Liberce a Varnsdorfu. Jde o městečko Schirgiswalde (česky Šerajov a hornolužicky Šěrachow, někdy označované také jako saské Monako či i San Marino). K tomuto území, které je dnes již skoro zcela zapomenuté, ovšem nenajdeme mnoho informací, a pokud už se něco najde, tak je to v němčině. Bezstátí v Schirgiswalde mělo panovat od roku 1809 do roku 1845 a mělo jít o vrchol v dějinách města. K roku 1809 mělo městečko asi 1500 obyvatel (1).



mises-erb_ii.jpg


V jednom z pramenů se píše: “Mělo to již své výhody, když se ocitne jedna vydělená obec mezi dvěma státy. Pro peněženky občanů například je taková bezstátnost opravdu ozdravná kúra, když žádné daně nemusí být odváděny. Pro rodiny je to darem, protože mladí otcové nejsou povoláni k vojenské službě. Obchod může být provozován volně, nikdo nepožaduje clo. Schirgiswalde prožilo takový zlatý věk mezi lety 1809 a 1845. Když po míru v Schönbrunnu Rakousko odevzdalo svoje enklávy Sasku, Sasko ale Schirgiswalde z nejasných důvodů nepřevzalo, a tak se ocitla oblast o rozloze 7 km2 náhle bezstátní příslušnosti.“ (2). Jiný pramen uvádí, že během uvedené doby nemělo Schirgiswalde ani žádné daně, ani žádné zemské dávky (Landesabgaben), nemuselo zajišťovat žádné rekruty, nepřijímalo vůbec žádné zeměpanské zákony, nařízení a ustanovení, ale dívalo se na své rychtáře přitom jako na hlavu svého státu. Existovaly zde platy vrchnosti a nájmy pro každý dům bez rozdílu vlastnictví na úhradu potřeb obce čtyři dobré groše, obchodníci a sedláci odváděli každoročně jeden tolar, což se nejví být mnoho. Co se týče justiční zprávy, která byla spravována podle rakouských zákonů a práv, byla do určité míry s domovskou zemí Čechy ještě spojena, v obchodních ohledech byla však obec zcela vyjmuta a byla pokládána za vnitrozemí. Měla proto od roku 1809 tamější celní výhody, podle kterých obyvatelé města sem mohli přivést určité množství přírodních látek, zboží z manufaktur a tak dále, které zde mohlo být opět prodáno, což časem ovšem skončilo a obživa obyvatelstva a provoz obchodů byl závislý na dovozu ze Saska. Ale: „Od roku 1809 až do založení pruského celního spolku v roce 1834 se zde nacházel obchod v největším rozkvětu. Všechno zboží z Hamburku, Brém a Lübecku sem přicházelo jakožto transitní zboží a bylo podloudnickými cestami opět vyvezeno nejen do nejbližších obcí, ale také do Čech, Budyšína, Lipska a jiných větších měst v Německu, díky čemuž bylo městečko žertem označováno jako malé Lipsko.“ (3). Jak již bylo řečeno, toto ukončil vznik pruského celního spolku. Mandy Decker přímo uvádí, že obchod vzkvétal kvůli možnosti dovážet bezcelně do Čech zboží a dalo se zde provozovat i rakouská státní loterie, která byla v německých zemích jinak přísně zapovězena (4).

Na Schirgiswaldskou republiku dohlížela jen dómská kapitula v saském (hornolužickém) Budyšíně. Ovšem žádné nové právní úpravy jak z Rakouska / Čech, tak Saska se na Schirgiswalde nevztahovaly. Malá provinění se trestala podle rakouského práva pomocí vlastní Schrigiswaldské jurisdikce. Pro uprchlíky všeho druhu se stalo Schirgiswalde jistým útočištěm. Ochranu zde hledali i dezertéři z různých armád včetně některých šlechticů (5). Městečko mělo svého vlastního rychtáře a dva přísedící a 20 radních, kteří byli voleni na obecním shromáždění. Tito si museli v případě projednávání důležitých záležitostí předvolat k poradě všechny obyvatele města! Méně významné trestné činy řešilo městečko pomocí tohoto rychtáře a přísedících samo, a to dobově obvyklým způsobem (vymrskání nebo vystavení na pranýři). Těžší zločinci byli posíláni k hrdelnímu soudu do města Litoměřice. Podkladem pro to bylo, jak již bylo zmíněno, rakouské právo. Co se týkalo řízení právních záležitostí, měla zde během let 1809 až 1845 dómská kapitula z Budyšína ze Saska (ta sama se neřídila rakouskými zákony, protože Budyšín ležel v Sasku), jakožto schirgiswaldská vrchnost, právo a povinnost ustanovit úředníka pro vykonávání rakouského práva, kterýžto úřad vykonával až do roku 1840 vždy nějaký justiciár z Čech (6). Ve skutečnosti ono rakouské právo bylo směsí decentralizovaného zvykového římského práva a českých zemských zákonů a rakouských říšských zákonů, a to platných k roku 1809. Vzdálený dohled však moc nefungoval, jestli byl vůbec nějak účinný, když se obec zjevně sama spravovala a pobývali v ní různí uprchlíci odjinud. Zřejmě proto časem kapitula zřídila ve městě budovu úřadu v roce 1839 a jmenovala o rok později justiciárem Ignáce Knüpfera (7).


Bylo-li nucené přistoupení k pruskému celnímu spolku prvním hřebíčkem do rakve Schirgiswaldské republiky, bylo jmenování Ignaze Knüpfera do funkce soudního administrátora druhým hřebíčkem. Jeho tyranská nátura a vznětlivost vedla časem k poklidné rebelii Schirgiswaldských (povolané vojsko z Budyšína však nepřekročilo hranice republiky), což vedlo časem k předání Schirgiswalde ze strany Rakouska Sasku. Stalo se tak 4. července 1845 (8). K pádu Schirgiswalde mohla přispět nejen vzpoura proti nenáviděnému soudnímu administrátoru Knüpferovi roku 1843, ale i to, že se z území stalo místo, kde se skrývali někteří uprchlíci, dezertéři a pololegální osoby.

https://www.bawerk.eu/clanky/svoboda-a-jine/svobodne-schirgiswalde-podruhe.html

Javier Milei rozumí cestě do otroctví; https://svobodny-svet.cz/javier-milei-rozumi-ceste-do-otroctvi/

Každý týden se setkáváme s lákavými politikami zavedenými nově zvoleným libertariánským presidentem Argentiny Javierem Mileiem. Libertariánská komunita je z něj v úžasu. Jeho příchod do politiky s otevřeně antisystémovým směřováním nešokoval jen lokální scénu v Argentině, ale také ve zbytku světa.

Ale jak? Ctihodné libertariánské strany v každé zemi sotva dostaly dosti hlasů na to, aby se vůbec objevily v hlavních zprávách o volebním dni! Je zde mnoho důvodů proč toto mohlo nastat. My libertariáni se známe dobře a nikdo s minimem sebekritiky nemůže býti překvapen, že naše současná situace ve stranické politice je takováto. Zatímco politická kultura se liší dle zemí, naše vnitřní ideologické libertariánské diskuse jsou stejné. I když neexistuje žádný vzorec pro svobodu, může někdo považovat Mileiův Rothbardiánský vzor za zajímavý. Ve světě utápějícím se v destrukčních trendech, se objevuje mnoho rozumných hlasů. Sledují některé z nich podobné kroky? Podívejme se nyní na některé faktory, které přivedly Milei k presidentování.

Porozumění trhům
Ekonomika byla hlavním problémem Argentiny pro téměř celou její historii. Krise za krisí držely zemi ve stagnaci a aplikace různých receptů, i s novými stranami u moci, se nezdály přinášet jakékoliv nové výsledky. To je důvodem proč se zájem veřejnosti postupně obrátil k ekonomickým odpovědím. Javier Milei porozuměl této potřebě. Publikoval úspěšné knihy, články a i má svoji vlastní komediální divadelní hru na ekonomická témata.

Jeho opakovaná vystoupení v televizi od roku 2015 se děla proto, že pochopil to, jak televizní kanály vydělávají peníze. Kdykoliv se objevil v talk show, byl zde vzestup ve sledovanosti. Každý ho chtěl! I přes jeho excentrický vzhled, křik a množící se útoky, vyzařoval magnetismus, který naplnil diváky zájmem. Ačkoliv jiní oceňovaní libertariánští ekonomové se stali známými, nikdo se mu nevyrovná.


Ačkoliv nerozuměla všemu, co říkal, veřejnost pořád chápala, že neříká nesmysly – jeho řeč a argumenty byly logické a dávaly smysl. Pro příklad, při vysvětlování nelegitimnosti daní, učinil nesmrtelnou frázi “Dáváte přednost krádeži?” A přistoupil k tomu, aby vysvětlil, jak jsou daně nuceně vybírány, právě jako při krádeži. I to uzavřel odkazem na analogii s Lysanderem Spoonerem: “Přinejmenším lupič má více cti než politik; ukazuje svoji tvář a riskuje svůj život!”

Vzdělání
Jak Murray Rothbard říká v poslední kapitole „Manifestu svobody“: první a nutnou podmínkou pro libertariánské vítězství… je vzdělávání: přesvědčování a obrácení velkého množství lidí na svou stranu. Libertarián se tak musí zabývat náročným přemýšlením a vzděláváním, vydávat teoretické a systematické knihy, články a vědecké časopisy a účastnit se konferencí a seminářů. Na druhou stranu, vypracovanější teorie se nedostane nikam, když nikdo neslyšel o knihách a článcích; proto je potřeba publicity, sloganů, studentského aktivismu, přednášek, radia a televize, spotů atd.“

Mileiovo jednoduché vysvětlování libertariánské filosofie a ekonomických principů z rakouské ekonomické perspektivy, učinilo lidi poučenější. Sledování noční show, kde byl přítomen Milei nebylo jen nějakým momentem mysl otupujícího televizního odpadu: stalo se zkušeností, která otevírá oči. Navíc obvykle s sebou bere nějakou knihu. Jedno zda to byla jeho vlastní kniha nebo „Ekonomie v jedné lekci“ nebo „Osudová domýšlivost“. Někdy byl viděn s „Chaos Theory“ nebo „Obhajobou neobhajitelného.“ (https://www.cbdb.cz/kniha-346915-obhajoba-neobhajitelneho-defending-the-undefendable) Když se objevil, člověk si mohl poznamenat několik autorů nebo knižních titulů, které Milei také často sdílel na sociálních médiích. Zmiňování jmen jako byl Ludwig von Mises, Murray Rothbard nebo Friedrich Hayek v hlavním vysílacím čase nebylo marné.

Opravdoví stoupenci
Mladí lidé tvořili hlavní část jeho stoupenců. Zvyklí na to, že když vyrůstali, viděli ty stejné lidi u moci, a ne příliš rozdílnou opozici, shledali v Mileiově projevu plamen naděje, který ozařoval možnou budoucnost s vlastnostmi bohatých zemí. Stoupenci se o Mileiovi začali zmiňovat v rozhovorech se svými vrstevníky, chovali se jako někdo, kdo nově začal mít v něco víru a chtěl, aby to všichni věděli. Bezpočet uživatelů začalo vytvářet obsah o libertariánství z citací, obrázků a videí, které šířily myšlenky, které se brzy staly velmi populárními. To je způsob, jakým se šířila démonizace myšlenek svobody a kapitalismu.

Sociální média
Tito zmínění stoupenci se stali klíčem, zvláště během voleb. Jejich výtečná komunikace a dovedná obratnost sloužila k demaskování, odkrývání a pokoření politiků a jejich podporovatelů dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu. Setrvalá práce byla působivá. Nabrala podobu memů, sloganů nebo trendových témat. Důležitost sociální sítě Xko, jakožto platformy pro svobodnou diskusi, byla mimořádná, na rozdíl od Mileiovi kampaně do kongresu v roce 2021, kdy jeho hlavní podporovatelé byli na Twitteru blokováni a vraceli se nazpět pokaždé s novým účtem. Třída politiků zaostala. Neměla ve virtuálním světě žádnou šanci, ten byl převzat před lety libertariány, zatímco politici zanedbávali lidi. I přes Mileiovu opozici, která použila veřejné peníze k tomu, aby polepila ulice svými tvářemi a platila velmi útočnou a obtěžující reklamu proti němu na sociálních médiích, jeho organické a decentralizované aktivity sdělovaly jeho vzkazy nepřetržitě, odolávajíce nekonečným útokům a diskreditujícím operacím.

Obrat stran paradigmatu
Tehdejší vláda, jejíž vlajkou byl „lid“ a pracující vrstva, ve skutečnosti sama sebe zasvětila násobení chudoby. Sami žili jako králové v totálním nesouladu s potřebami běžných lidí. Jejich hlavní stoupenci se sami skládají ze stejných lidí a lidí, kteří mají výhody ze státní parasitické mašinérie: odboroví předáci, vládní zaměstnanci, korporátní média, „umělci“ a „intelektuálové.“

Pracující lidé, kteří se rostoucí měrou vzdalují od těch, kdož si nárokují to, že je zastupují, souzní s Mileiovými myšlenkami. Proč? Protože nesou civilizaci a pokrok na svých ramenech. Dnes politická třída na globální úrovni používá různé motivy k tomu, aby poháněla strukturu systematického okrádání. Rasa, imigrace, klimatická změna, digitální měna – jak si jen vzpomenete. Tyto myšlenky byly implantovány elitami skrze prominentní osoby a média, které jsou financována veřejnými fondy. Čím více jsou radikální jejich pokusy, tím více ukazují svoji zoufalost.

My máme příležitost pro to, co se zdá býti novým začátkem světa s pronikavým návratem myšlenek, na nichž spočívá civilizace. Pokud Mises nazýval 20. století stoletím socialismu, může být, že budeme moci nazvat 21. století stoletím libertarianismu.

Ok. Ale já myslel, že tyto stránky mají reagovat na aktuální události ve společnosti. Minout takovouto důležitou věc je docela zvláštní.

A, co ty administrativní odvody, k tomu se tu někdo vyjádří? To je přecik důležitý, ne?

To je vlastně pravda. LGBT lidem v podstatě nikdo nic v našich končinách zlého nedělá a přesto mají někteří z nich spoustu požadavků. Je to asi klasické dobývání renty anebo právě jistá nevyrovnanost a neschopnost budovat si právě tu vnitřní svobodu, která vlastně by neměla být závislá na jiných lidech!

Pamatuji si, kdo se jak jmenuje, ještě třeba co dělá a kde pracuje, ale abych si k tomu pamatoval jakého je ještě pohlavý, tak to už bych nedával. To, že lidi rozlišují dvě pohlaví + děti je docela super, odpovídá to tomu, co zdůrazňujou rakouští ekonomové: informace jsou zasadně rozptýlené, zkrácené, neúplné atd... Tak se mi to jeví jako nepraktické. Nejhorší ale je případ, kdy někdo mění svoje pohlaví a jednou je Pepa a podruhé Máňa a po třetí to a po čtvrté 52. pohlaví. Tak to už vůbec nedávám. Kdo si to má pak pamatovat? Takže celkově je to nepraktické a lidi se tím často vůbec řídit nebudou a spíše se budou takovým lidem vyhýbat. Což zase ty nebinární lidi bude přivádět k tomu, že se to budou snažit druhým vnucovat, asik. Ale hlavně je to nepraktické.

Alternativně by vlastně mohly být hranice států nahrazeny soukromými ploty.

Ano, pak už budou na světě jen obří státy. Ty malé zmizí:

https://www.bawerk.eu/clanky/texty-jinych-autoru/proc-otevrene-hranice-u-malych-zemi-nefunguji-aneb-mely-by-male-staty-otevrit-hranice-tem-velkym-.html

"Nyní předpokládejme, že Lotyšsko zavede politiku otevřených hranic. V případě tohoto schématu, kdokoliv, kdo chce přesídlit do Lotyšska, tak může učinit. Protože Lotyšsko má mnohem vyšší standard života než Rusko, můžeme předpokládat, že mnoho Rusů bude nakloněno se přestěhovat. (Můžeme předpokládat minimální kontrolu hranic, která odmítne průchod známým zločincům.) Při tomto scénáři se nicméně Lotyšsko samo otevře velkému geopolitickému risiku otevřených hranic. Pro příklad, stačilo by aby méně než 1,5 % ruské populace mohlo emigrovat do Lotyšska na to, aby zde etničtí Rusové Lotyše počtem překonali. V krátkém časovém období by to byl velký podnik, ale nebyl by nemožný, kdyby se rozprostřel na dobu přes jeden tucet let nebo tak. Zvláště by byl proveditelný, kdyby byli migranti dotováni ruským státem a náležitě „placeni za vystěhování.“

Říci, že by to pro Lotyše znamenalo politickou destabilizaci, by bylo slabé slovo. To by rychle změnilo geopolitickou situaci v Lotyšsku, EU a Rusku. Podřídilo by to lotyšské politické instituce potencionálně nepřátelské ruské populaci. Mnoho lidí z nové většiny může mít malý zájem na ochraně majetkových práv etnických Lotyšů – zvláště pokud vezmeme dlouhou historii nepřátelství mezi těmito dvěma zeměmi. V případě jako tento se etnická skupina, která zjistí, že byla odsunuta do statusu menšiny, bude čelit mnohem nejistější budoucnosti. Jestliže otevřené hranice nějak vytvoří v rámci Lotyšska vyšší úroveň HDP na hlavu, nová politická situace způsobí to, že bude méně pravděpodobným to, že si Lotyši z dlouhého hlediska budou tyto zisky užívat."

"Botswana pro příklad, je mezi chudšími zeměmi zemí se středními příjmy s populací jen 2,6 milionů obyvatel. Je to nicméně jeden z nejbohatších národů v subsaharské Africe. Migrace ze zahraniční je zde trvalou obavou. Botswana sdílí hranici se Zimbabwe, zchudlou a nestabilní zemí na severovýchodě. Plynuly by Botswaně výhody z otevření hranic 16 milionům zoufale chudých Zimbabwanů právě od vedle? Možná. Zkušenosti však jasně naznačují, že mnoho Botswanců by v případě, že by se stali poddanými nové zimbabwské většiny, riskovalo svá vlastnická práva a lidská práva. Znovu stojíme před podobnou otázkou, kterou si musíme položit v případě Lotyšska: budou Botswanci pět let po přijetí otevřených hranic svobodnější, nebo méně svobodní? Odpověď opět není zřejmě "ano"."

Aha, von mě už Li předběhl, tak nic.

" Teď bych řekl, že mým smyslem anarchokapitalismu je nejspíše to, že mi naplňuje potřebu respektovat ostatní lidi včetně těch, které neznám, a zároveň od nich dostávat respekt."

Tj. něco jako právo na respekt?? A to má být libertariánské??

Poněkud moc fylozofický. Přečtěte si něco jiného:

D. M. VITON

Konkrétní příklad anarchokapitalistického řádu existoval ve Španělsku, na současné hranici mezi Španělskem a Portugalskem, v království Kastílie a Galície. „Anarchií“ myslím zrušení centralizované moci, ne zrušení autority, jak si levičáci představují, že má nastat. Jeden takový režim byl nazván Coto Mixto. Šlo o malou oblast v povodí řeky Salas. Obyvatelé Coto Mixto se vyhýbali kontrole Španělska a Portugalska přibližně od roku 1143 do roku 1868. Coto Mixto měřilo asi 30 kilometrů čtverečných (přesně 27 km2) a patřilo pod Orsenské biskupství.

Jeden tisíc obyvatel Coto Mixto (dle sčítání z roku 1864) neměl krále nebo feudálního pána a udržel si historická privilegia. Jeho společenské struktury by mohly být považovány za anarchické. Protože starosta, nazývaný soudce, byl volen každou hlavou rodiny každé tři roky na shromáždění a radili mu tři muži ze tří různých vesnic z oblasti (Santiago de Rubiás, Rubiás a Meaus). Fungovalo to podobně jako současné sousedské asociace, ve kterých jeden člen každé domácnosti volí jednoho předsedajícího každý jeden nebo dva roky. Navíc, právem zde byly starodávné nepsané tradice a zvyky, které byly nepříliš daleko od přirozeného práva.

Během sedmi století obyvatelé dodržovali historická práva uznaná jinými královstvími, jako je volná volba občanské příslušnosti, daňové výhody a nepovinná vojenská služba. Žádné bezpečnostní síly neměly soudní pravomoc v hranicích Coto Mixta a jakékoliv osoby zde nemohly být zatčeny nebo připraveny o majetek, ačkoliv místní předávali lidi obviněné z vraždy Španělům, pokud byly důkazy přesvědčivé. Měli také právo poskytovat azyl a svobodu pěstování plodin, díky tomu mohli pěstovat tabák, který byl – a dodnes je – ve Španělsku státem ovládaným monopolem. Mohli praktikovat svobodný obchod díky „Camino Privilegiado“, obchodní cestě mezi Portugalskem a Španělskem, na kterou nemohla žádná autorita uvalovat clo.

Není zde žádný důkaz o vyšší míře kriminality ve svobodné společnosti Coto Mixto ve srovnání s Portugalskem anebo Španělskem, v protikladu k tvrzením etatistů, kteří tvrdí, že anarchistické společnosti jsou nebezpečné. Navíc místní byli oddanými katolíky a respektovali všechny tradice a spolupracovali ohledně společného majetku; jeví se tak, že myšlenka státu vynucujícího morálku a ctnosti je jen dalším mýtem. Konečně, anarchistická společnost byla stabilní po sedm století bez jakékoliv války a bez potřeby toho, aby stát zajišťoval mír, prosperitu a stabilitu.

Zvažujeme-li přednosti tohoto režimu, musí se potom ptát, proč Coto Mixto zmizelo? Důvodem byla vláda klasických liberálů (ve Španělsku tuto historickou dobu nazýváme jakobínským liberalismem) královny Isabely II., která viděla v Coto Mixtu problém pro své homogenní a rovnostářské cíle. Tak začala se špinavou kampaní proti Mixtům ve jménu národní bezpečnosti, tvrdíce, že stovky lidí mají prospěch z toho, že Mixtové dávají přednost pašování a zločinu. Jak jsme ukázali taková tvrzení byly zřejmými pomluvami, ale byly dostatečné pro království Španělské a Portugalské, aby podepsaly ujednání zvané Lisabonská dohoda k rozdělení Coto Mixta v roce 1864. Místní se nakonec roku 1868 vzdali.

Je zde mnoho otázek ohledně reálného anarchokapitalismu. Mohla by anarchie s řádem fungovat? Jistě, protože je to přirozený systém lidské organizace založený na přirozeném právu. Mohl by tento systém přetrvat věky? Ano, ale měli bychom si připomenout, že Coto Mixto trvalo po tak dlouhý čas kvůli feudálním privilegiím a pasivitě španělské a portugalské vlády. Jakmile tyto mocnosti zatoužily, daly pryč právní zvyky minulosti a svobody právě proto, že měly mocnější armády, podobně jako jakékoliv moderní vlády dávají stranou jakékoliv limity své moci.

Idylické řešení Evropy rozdělené na stovky politických jednotek bez jakéhokoliv státu většího než Lichtenštejnsko nebo malé země Svaté říše římské, bude těžké, jestliže se nepodíváme nazpět a nebudeme uvažovat o feudálním právu, ne jako o špatné instituci, ale jako o vhodné alternativě k narůstající centralizaci státní moci několika byrokratů v Bruselu, v OSN, NATU, EU a všech mezinárodních byrokratických institucích, které jsou řízeny elitami, které chtějí světový stát. Secese může být možná jen tehdy, pokud občané blízkých městských států nikdy nebudou legitimizovat vojenské útoky proti svým sousedům. Bez vítězství v kulturní válce budou všechny secesionistická a anarchistická hnutí smetena nepřiměřeným použitím síly.

Coto Mixto je jen příkladem v dlouhém seznamu anarchistických společností ve formě řádu. Pro více příkladů, se čtenář může podívat na Americký západ (19. století), keltské Irsko (650-1650), islandské společenství (930-1262), Rhode Island (1636-48), Albermale (1640-63). Pensylvánie (1681-90) a Cospaia (1440-1826). Anarchie není nemožná.

https://svobodny-svet.cz/coto-mixto-anarchie-v-galicii/

K textu Aničky. No, víte neumím moc anglicky, ale když je to DeepLko a česká scéna je docela na zajímavé články chudobná, tak si vobčas čtu něco v DeepLku z Mises.org. Jasně není to asi moc přesné. Ale tam to pojímají takto: anarchokapitalismu / společnost soukromého práva = soukromé a dobrovolně příjímané hierarchie; hlasování nohama, 100 Lichtenštajnsk apod. Rozhodně ne společnost bez hierarchií. Totok se od Misesu v USA dost liší. Moc neví, co si o tom myslet. Utopie?

Hele, čtenáři zajímal by mi vás názor na todlecto: "Země ani nemusí být bohatá aby čelila podobné situaci. Země může být jen bohatší než její sousedi. Botswana pro příklad, je mezi chudšími zeměmi zemí se středními příjmy s populací jen 2,6 milionů obyvatel. Je to nicméně jeden z nejbohatších národů v subsaharské Africe. Migrace ze zahraniční je zde trvalou obavou. Botswana sdílí hranici se Zimbabwe, zchudlou a nestabilní zemí na severovýchodě. Plynuly by Botswaně výhody z otevření hranic 16 milionům zoufale chudých Zimbabwanů právě od vedle? Možná. Zkušenosti však jasně naznačují, že mnoho Botswanců by v případě, že by se stali poddanými nové zimbabwské většiny, riskovalo svá vlastnická práva a lidská práva. Znovu stojíme před podobnou otázkou, kterou si musíme položit v případě Lotyšska: budou Botswanci pět let po přijetí otevřených hranic svobodnější, nebo méně svobodní? Odpověď opět není zřejmě "ano"."

Co na to říkáte? Ano nebo ne? Díkec

https://www.bawerk.eu/clanky/texty-jinych-autoru/proc-otevrene-hranice-u-malych-zemi-nefunguji-aneb-mely-by-male-staty-otevrit-hranice-tem-velkym-.html

Souhlas. To bych třeba mohl totiž tvrdit, že Leninův nebo Hitlerův pohled na věc nebyly rozhodně špatné.

Co mě překvapuje je to, že autor tu uvádí vlastní postoje. "Kdybych měl říct, co by mému dětskému já jak ublížilo, zjištění, že moji rodiče ve skutečnosti nejsou mými biologickými rodiči, by mě nejspíš poznamenalo jen velmi málo. Naopak tělesné tresty nebo autoritativní přístup rodičů (které mimochodem zastánci tradiční rodiny často obhajují) by mi nejspíš způsobily emoční újmu mnohem větší." A zjevně si asi myslí, že i ostatní to mají podobně?

Ono je to i přesně naopak. Vlastní rodiče trestají děti mnohem méně než nebiologičtí rodičové!

Třeba příklad z USA: "Děti v rodinách s oběma sezdanými biologickými rodiči mnohem méně pravděpodobněji trpí středně vážným a těžkým týráním než děti s osamělou matkou a v domácnostech s nevlastním rodičem. [7] Děti také žijí 6x pravděpodobněji se svoji biologickou matkou, než s biologickým otcem. Pravděpodobně týrání převládá v domácnostech osamělých matek, protože otcové se zde nevyskytují, aby mohli pomoci sdílet břímě s vychováváním a živením dítěte. Když je pak mateřská zkušenost více stresující a spojená s úzkostí, stává se mírumilovné rodičovství náročnějším. Přibližně jedno z pěti dětí žije se svoji matkou a nevlastním otcem. [8] Dítě více jak 8x pravděpodobněji utrpí středně vážným anebo těžkým týráním v domácnostech jednoho rodiče s (novým) partnerem, než v domácnostech s oběma sezdanými biologickými rodiči. Naopak více jak 3,5 pravděpodobněji trpí dítě středně vážným týráním a 4,5x pravděpodobněji trpí těžkým týráním v domácnosti osamělého rodiče, než v domácnosti s oběma sezdanými biologickými rodiči. [3] Tak, by člověk měl obhajovat, aby biologičtí rodiče žili spolu a bránit domácnosti se dvěma rodiči."

https://www.bawerk.eu/clanky/texty-jinych-autoru/osamele-materstvi-a-feminismus-nici-deti.html

Nicméně je pravda, že rozvodovosti napomáhá sociální inženýrství státu. Hlavně sociální dávky a obecně stát blahobytu. To rodiny rozkládá zcela spolehlivě. Co mě překvapuje je to, že autor vlastní postoje. "Kdybych měl říct, co by mému dětskému já jak ublížilo, zjištění, že moji rodiče ve skutečnosti nejsou mými biologickými rodiči, by mě nejspíš poznamenalo jen velmi málo. Naopak tělesné tresty nebo autoritativní přístup rodičů (které mimochodem zastánci tradiční rodiny často obhajují) by mi nejspíš způsobily emoční újmu mnohem větší." A zjevně si asi myslí, že i ostatní to mají podobně?

Asi bych k tomu jen dodal, že některým těm lidem se pomoci nijak ani nedá: https://www.bawerk.eu/clanky/otazka-socialni/bezdomovectvi-jako-osobni-selhani.html

Všimněte si tam dole literatury. Nejni to žádná libertariánská literatura.

https://medium.seznam.cz/clanek/pokrokovy-euroobcan-probuzeni-do-roku-2036-23153?fbclid=IwAR3y3tzohXCAJXwZiNNw-FEgUdoIAzPv6FnjPZFX6K46ZfIFeevY2w9FXOc
:-)

No, jo no. To je špatné. Ale horší je dle mého ještě toto, co popsal Ludwig von Mises před asi 70 lety: https://www.bawerk.eu/clanky/texty-jinych-autoru/vyucovani-ekonomie-na-univerzitach-od-ludwiga-von-misese.html

Pseudo progresivističtí učitelé omlouvají svoji politiku zabránění přístupu k učitelským pozicím těch, které špiní jako staromódní reakcionáře tím, že je nazývají jako zaujaté. Odkazování na zaujatost je docela mimo, jestliže žalobce není v pozici, kdy by předvedl jasně v čem spočívá nedostatek doktríny zastávané špiněným autorem. Jediná věc, která je důležitá je to, zda je doktrína dobrá anebo není dobrá. To by mělo být určeno fakty a deduktivním uvažováním. Jestliže nemůže být vznesen žádný obhajitelný argument k tomu, aby zneplatnil nějakou teorii, tak ji ani přinejmenším neubírá z její správnosti to, že je autor onálepkován. Jestliže na druhou stranu byla nespránost doktríny již jasně demonstrována pomocí nevyvratitelného řetězce uvažování, není zde žádná potřeba tvrdit, že autor je zaujatý.

Životopisec se může pokusit vysvětlit jasně vyvrácené chyby osoby, o jejímž životě, píše pomocí zpětného hledání zaujatosti. Ale takové psychologické interpretace nejsou důležité pro diskusi, která se týká správnosti nebo nesprávnosti nějaké teorie. Profesoři, kteří nazývají ty, jež s nimi nesouhlasí, jako zaujaté, jen přiznávají svoji neschopnost objevit jakoukoliv chybu v teoriích svých odpůrců.

Mnoho „progresivistických“ profesorů po nějaký čas sloužilo v různých vládních agenturách, jejichž názvy jsou plné zkratek. Úkoly jim svěřené v různých úřadech byly jen pomocného charakteru. Dávali dohromady statistiku a psali memoranda, která jejich nadřízení, ať už politici anebo někdejší manažeři korporací, zaregistrovali bez toho, aby je četli. Profesoři nepřinesli do úřadů vědecký duch. Ale úřady jim dali mentalitu autoritářů. Nedůvěřují obyvatelům a považují Stát (s velkým S) za Bohem poslaného strážce ubohých poddaných. Jen vláda je nestranná a nezaujatá. Kdokoliv odporuje jakémukoliv rozšiřování vládní moci, je dle tohoto důkazu demaskován jako nepřítel společnosti. Tím se prokazuje, že „nenávidí“ Stát.

No, jestliže nějaký ekonom oponuje socializaci průmyslu, neznamená to, že „nenávidí“ Stát. Jednoduše tvrdí, že společnost je lépe obsluhována soukromým vlastnictvím výrobních faktorů, než veřejným vlastnictvím. Nikdo nemůže předstírat, že zkušenost se znárodněnými podnikáními rozporuje tento názor. Dalším typickým byrokratickým předsudkem, kteří profesoři získají ve Washingtonu je nazývat postoj těch, co oponují vládním řízením a vytvořením nových úřadů jako „negativismus.“ Ve světle této terminologie vše, co bylo dosaženo americkým systémem individuálního podnikání je jen „negativní“; byrokraté sami jsou „positivní.“

Je zde navíc falešná antiteze „plánovat nebo neplánovat.“ Jen totalitářské vládní plánování, které redukuje občany na pouhé pěšáky zkonstruované byrokracií je nazýváno plánováním. Plány jednotlivých občanů jsou jednoduše „žádnými plány.“ Jaká sémantika!

A nejde jen o ekonómii.

No, ona i samotná demokracie je dost problematická. Doporučuji zájemcům, kteří ji ještě neznají, koupit si tuto knihu: https://www.bawerk.eu/clanky/recenze-knih/hoppeho-demokracie--buh-ktery-selhal-konecne-v-cestine.html.

Zakazovat ne, ale kritizovat to nebo to tomu druhému rozmlouvat to klidně ano. Bohužel někteří libertáriáni si myslí, že když není právo něco druhému zakazovat, tak to znamená, že i kritizovat se to nesmí. Smí, ba i vostrakizovat toho člověka možu.

Docela bych to bral, ale má to dle mýho jeden háček. A toto: https://www.bawerk.eu/clanky/texty-jinych-autoru/rozhovor-s-investorem-dougem-caseyem-o-kolapsu-americkych-mest.html.

Bude třeba budovat paralelní společnosti, ale zároveň se potýkat i s tímto úpadkem. Bude to celkem náročný.

A to neříkám nic o tom, že už teď mnohde v Evropě vznikají jiné paralelní společnosti, které rozhodně necílí na větší svobodu: "Hodně prostoru je v brožuře věnováno tragickému případu Švédska. V roce 2022 švédská premiérka M. Anderssonová, v reakci na násilnosti uvedla, že se nepodařilo integrovat určité přistěhovalce a vznikly tak paralelní společnosti a narostla zločinnost. Přičemž ještě nedlouho předtím nám některé neziskovky, média a obhájci multikulturalismu (včetně těch českých) tvrdili, že jde jen o dezinformace a falešné zprávy. A opět, a to je třeba zdůraznit, Lhoťan píše: „Tragikomické na tom všem je, že to byli právě (švédští) sociální demokraté, kteří masovou migraci muslimů a dalších kulturně odlišných lidí do Švédska podporovali a mnohdy obviňovali odpůrce této politiky z rasismu a xenofobie. Takže dnes sociální demokraté hasí dům, který sami podpálili.“ (11). Násilnosti, gangy, zvýšená kriminalita jsou dnes ve Švédsku na denním pořádku. Organizace Pew Research Centrum odhadla počet muslimů v této zemi v roce 2016 na 8 % (tj. asi 800 tisíc osob) a roku 2050 by jich mohlo býti až 30 % (12)." https://www.bawerk.eu/clanky/recenze-knih/treti-vlna--islamizace--masova-migrace-a-rusko_recenze.html

Bude to náročný, ale nutný. Míříme směrem amerikanizace tedy latinoamerikanizace.

Hele, toto je také zakímavé: "Libertariánský pohled je v této záležitosti jasný jako facka. Žádné dobrovolné chování dospělých lidí, ať je jakékoliv, by nemělo býti zakázané. Gayové ve Stonewallu měli právo na své straně a policie byla navzdory zákonům na špatné straně. (Norimberský proces prokázal oprávněnost práva ex post facto; to, že byl nějaký právní předpis v platnosti, neznamená, že je nutně oprávněný.) Člověk by si potom mohl myslet, že homosexuálové budou, přinejmenším ve větším množství, libertariány. Byli tehdy, v roce 1969 nebo přinejmenším jednali v duchu, který byl kompatibilní s touto filosofií. Bohužel, pokud to byl vůbec tento případ, jsme daleko od toho, aby to dnes bylo pravdou. Od obrany svého práva na volné spolčování z důvodu vzájemně dohodnutých účelů, se v moderní době přesunuly k útokům na práva jiných lidí.

Pro příklad mnoho homosexuálů nyní trvá na tom, že ostatní mají právní povinnost se nejen zdržet násilí proti právům homosexuálů, aby jim zabránili ve sdružování, ale mají povinnost s nimi aktivně spolupracovat na podporu jejich životního stylu. Tak jsou nyní ochotni nutit pekaře, květináře a fotografy ke spolupráci, aby podporovali jejich vzájemné sňatky. Homosexuálové plní žalobami soudní dvory, účelem těchto žalob je nutit jiné (většinou oddané křesťany) k tomu, aby tito porušovali své vlastní principy."

https://www.bawerk.eu/clanky/texty-jinych-autoru/walter-block-o-libertarianskem-pohledu-na-huti-za-prava-homosexualu.html

Tak k tomuto tématu si vopatřite tuto knihu: https://www.bawerk.eu/clanky/recenze-knih/hoppeho-demokracie--buh-ktery-selhal-konecne-v-cestine.html

Doporučuju.

A pak jsem náhodou narazil na žlutočerného dredaře. Láska byla na světě...

Aha, tak proto se Urza rozvedl, už je mě to jasný.

Po dlouhé době konečně zase něco vyšlo od Misese:
https://svobodny-svet.cz/ludwig-von-mises-o-rovnosti-a-nerovnosti-i/
https://svobodny-svet.cz/ludwig-von-mises-o-rovnosti-a-nerovnosti-ii/

Málo toho vychází, ale super že aspoň někdy něco! Mises je zajímavý téměř vždy.

Urzu moc neznám, vlastně vůbec, tak to nemohu posoudit, ale Hoppe to tak chápe. Je to v jeho pojetí radikální decentralizace. Myslím si, že česká libertariánská scéna je jiná než třeba v USA. Já čtu hlavně u nás Bawerk.eu a Svobodny-svet.cz, a pak Libora Vondráčka, ten je minarchista. Pak i Mises.org, co mě nevalná anglina dovolí. A nepiště prosím tak šedě, blběj se to čte.

Zeptám se ještě jednoho či dvou lidí a jeden z nás objedná.

Dobře. Já bych tedy jeden výtisk chtěl. A proč je to vlastně zatím jen na Slovensku?

Zajímavé, kde se dá koupit?

Souhlas. Viz k tomu i toto: https://www.bawerk.eu/clanky/texty-jinych-autoru/hoppe--muj-sen-je-evropa--ktera-se-sklada-z-1000-lichtenstejnsek.html

Tazatel: Rád bych přivítal našeho druhého hosta ve studiu. Je to filosof a ekonom mezinárodního věhlasu Hans Hermann Hoppe. Rád vás poznávám, pane Hoppe. Sen o sjednocené Evropě, věčná touha po říši. Sníte také tento sen?
Hans Hermann Hoppe (dále jen HHH): Ne, vůbec tento sen nesním. Mým snem je Evropa, která se skládá z jednoho tisíce Lichtenštejnsek. Také se to pokusím vysvětlit. Především, musíte vědět, že je zde rozdíl mezi státy a soukromými společnostmi. Státy jsou organizacemi, které nevydělávají svoje peníze tím, že vytváří něco, co lidé chtějí dobrovolně koupit anebo nabízejí lidem služby, které tito dobrovolně chtějí. Státy žijí z nucených odvodů, daní a tištění svých vlastních peněz. Z toho důvodu, jsou státy institucemi vykořisťování. Ekonomové je nazývají z tohoto důvodu stacionárními bandity.

Ale já žádný web nemám a dávám sem a budu sem dávat různé věci. Ale jen někdy, tolik času zase nemám. Nazhle.