Diskuse – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Aha. Stát není všemohoucí. ČR například neměla žádný vliv na výskyt epidemie COVID, ani na výskyt putinovy agrese vůči Ukrajině.

Tak usilovat o to, aby bylo lépe, než je, je v naprostém pořádku. Ale riskovat přitom, že tím zničím ten uspokojivý aktuální stav, je prostě nezodpovědné a hloupé. Je to určitý druh absurdního gamblerství, kdy vsadíte všechno, ale vůbec nemáte jistotu v tom, že když vyhrajete, že se budete mít lépe, než když byste nevsadil. Jedinou jistotu má takový gambler v tom, že určitě (on a všichni ostatní) ztratí aktuální relativně pohodlné živobytí. Čili absurdně nevýhodná sázka.

Ale to je přece nesmysl. Pokud by stát řešil efektivně problémy, pak by byl potřeba stále, protože stále přichází i nové problémy, které by mohl stát řešit. :-)

V rámci efektivity loupení bude olupovaný majitel preventivně beztrestně zavražděn.

Efektivitou v ankapu myslíte to, že někomu něco ukrást je z hlediska sledování svého individuálního prospěchu mnohem efektivnější, než si jít nejprve vydělat nebo půjčit peníze a pak si to koupit?

Což o to efektivní to jistě je. :-) Ale kdo stojí o to, aby ostatní byli efektivní tak, že ho budou beztrestně okrádat nebo rovnou olupovat?

Trapáku.

To je zbytečné číst. Stačí nakupovat Veselou krávu. :-) To je určitě z mlíčka od veselých kraviček. :-)

To je neuvěřitelný. Lidi asi budou objíždět kravíny, aby se napřed přesvědčili, o tom, jakou muziku tam pouští kravám a jestli je nějak neuráží a podle toho se pak budou v sámošce rozhodovat z jakého kravína si litr mléka?

Kam se poděl zdravý rozum?

Rosťo, tady jsme zvyklí na poněkud sofistikovanější příspěvky. :-) A ta laťka fakt není nasazena příliš vysoko. Ale tenhle tvůj příspěvek se nepokusil ani povyskočit, natož pak přeskočit. :-)

Souhlasím, že zavedení efektivního "mezistátního demokratického systému" není úplně snadná věc. Tento příklad jsem uvedl jen jako ilustrativní.

To přirovnání volné anarchokapitalistické soutěže ke hře, kde člověk může doslova přijít doživotně o svobodu a v nejhorším o samotný život, je ale přece trefné. Jediná hodnota, která je v anarchokapitalismu nedotknutelná je přece vlastnictví.

A řešením je zmírnění těch absolutně volných pravidel na nějakou civilizovanou úroveň. Např. v boxu bychom očekávali, že rozhodčí (a snad i diváci) zasáhnou, kdyby jeden ze soupeřů chtěl vyhrát "volně" tak, že umlátí protivníka ležícího v ringu již v bezvědomí k smrti.

Problém anarchokapitalismu je právě v tom, že odmítá jakoukoliv efektivní organizaci společnosti, a to i takovou, v níž by kapitalismus fungoval civilizovaně a to z důvodu, že by to narušilo čistotu volného trhu (soutěže). Resp. anarchokapitalismus civilizované chování a priory samozřejmě neodmítá. Otázku civilizovaného jednání vůbec neřeší. Kdo se bude chtít chovat civilizovaně, může. Současně pokud se někdo bude chtít chovat necivilizovaně, či dokonce barbarsky, tak mu v tom nikdo nemůže bránit.

Kdo by chtěl argumentovat tím, že jsou to právě státy, které se chovají barbarsky, tak to je právě protože mezi státy neexistují žádná účinně vymahatelná pravidla, která by tomu bránila. Agresivní barbarské chování státu tak lze přirovnat spíše k chování agresivního barbarského jednotlivce v prostředí, které mu v tom nemůže efektivně zabránit.

Funkcí demokratického právního sociálního státu (jakožto způsobu organizace společnosti) tedy je zavést do prostředí volného tržního soutěžení vymahatelná pravidla (zákony), jež zajistí, že společnost bude fungovat civilizovaně.

Obdobně by to mělo fungovat v mezistátním prostředí, kde v pozici jednotlivců jsou samotné státy. Přes všechny snahy mezinárodního společenství tady bohužel stále platí pouze právo silnějšího. V daném ohledu se tak mezinárodní prostředí chová jako anarchokapitalismus, kde se předpokládá, že agresivní státy upustí od svého jednání, neboť budou tušit, že budou "vyobcováni" ze společenství ostatních států, což je může po ekonomické stránce bolet mnohem více oproti tomu, co získají díky své agresi. Tato motivace ale dnes (zatím) zjevně selhává.

Je to tak, že 100% státismus je stejně špatný jako 100% anarchokapitalismus. Obě tyto extrémní polohy mají neřešitelné potíže.

Řešením je tržní kapitalistické hospodářství fungující v prostředí demokratického právního sociálního státu. Tato varianta využívá silných stránek jednoho systému k řešení slabých stránek toho druhého. V praxi pak jde už jen o udržování balance, aby se systém nepřeklopil příliš do jednoho z obou extrémů. To kam bude směřovat a jak moc, pak v demokratickém právním státě zaleží na vůli voličů.

Jak prosté, milý Watsone. :-)

Stát současně instituce sdružující ty jednotlivé občany do nějakého organizovaného celku. Bez těch občanů by stát byl vyprázdněný konstrukt, takže je samozřejmě zjednodušeně tvrdit, že každý občan státu je právě tím státem. Je to ale pouze jeden z mnoha relevantních pohledů na instituci státu.

Pokud má stát k dispozici prostředky daňových poplatníků, pak je to stát, kdo je solidární (nikoliv ti jednotliví občané), bez ohledu na to, že státu ty peníze poskytli (nedobrovolně) daňoví poplatníci, nebo si na to ten stát půjčil peníze od bank.

Ano je to posouzení jednání státu, bez braní ohledu na související okolnosti (výběr daní), ale tohle je podle mě velmi přiléhaví metoda posuzovaní otázky, zda je v tomto případě stát solidární. Jinými slovy posuzujeme jednání státu vůči těm, kterým pomáhá a dobrovolnost toho jednání.

To samozřejmě neznamená, že kdy se solidárně chová stát, že to automaticky znamená, že solidárně se chovají občané toho státu. To je ale otázka, která není na stole. Meritem je chování státu, jako instituce, nikoliv ochota jednotlivých občanů toto solidární chování státu financovat.

Ano, ten akt dobrovolného rozdání peněz potřebným je typický příklad solidárního jednání. Není třeba hledat jiná slova. Bez ohledu na to, jak dotyčný ty peníze přijal. To samozřejmě nijak nezpochybňuje fakt, že zloděj, který ukradl peníze je stále zlodějem a jeho solidární jednání ho z tohoto nijak neospravedlňuje. Maximálně to může být "polehčující okolnost".

Solidárně se chovala v době 2. světové války dokonce i italská mafie. :-) Opravdu v případě solidarity nezáleží na tom, jak prostředky získáš, ale jak jimi pomůžeš.

Aktuálně jsem četl o tom, že nějací hakeři zakódovali nějaké ruské finanční instituci veškerá data o klientech včetně záloh a nyní je vydírají s tím, že případné výkupné za odemknutí těch dat celé věnují na pomoc Ukrajině. Mohli by si to nechat, ale dají to na pomoc jiným. Toto je podle mě určující v tom, jestli jde o solidární jednání.

Ona dobrovolná solidarita jednotlivců totiž bez rozhodnutí státu vpustit dané uprchlíky na území státu není v mnoha případech ani možná. Pokud chtěl někdo individuálně pomáhat uprchlíkům z Běloruska, musel jim pomáhat na území Běloruska a pokud jim pomáhal s přechodem hranic, dopouštěl se nezákonného jednání.

Často se zde píše, že solidarita může být jen dobrovolná, nikoliv vynucená. No a stát poskytuje uprchlíkům (i sociálně potřebným) pomoc dobrovolně, tedy jde také o solidaritu. Stát k solidaritě s ukrajinskými uprchlíky nic nenutí. Např. v Polsku se stát rozhodl, že vůči migrantům, kteří se chtěli dostat do Polska z Běloruska, solidární nebude, a naopak se rozhodl tvrdě zakročit proti nelegálnímu překročení hranic těmito uprchlíky. Proč by za solidaritu mělo být považováno pouze dobrovolné jednání jednotlivců? Jednotlivci svěřili správu určitých oblastí státu, za tím účelem odvádí daně, a pokud stát dobrovolně část těch peněz použije na pomoc potřebným jde o solidární jednání ze strany státu. Skutečnost, že jednotlivci neplatí daně dobrovolně sama o sobě nemůže zabránit tomu, aby na státní pomoc uprchlíkům nemohlo být nazíráno, jako na solidární jednání.

Souhlas. Nějaká ostrá hranice mezi regulací a centrálním plánováním asi nakreslit nepůjde.

Podle mě zde jsou právě věcné rozdíly mezi regulací a centrálním plánováním a nejde o jakýsi problém nějakého názvosloví.

Takovým přístupem, kdy začnete za plánování považovat prakticky jakoukoliv činnost, protože každá ovlivňuje kvantitu a/nebo kvalitu něčeho, zase činíte zbytečným slovo regulace, protože každá regulace by se pak mohla zahrnout pod centrální plánování. A to mi přijde jako nevhodný přístup, redukovat slovní zásobu, aby se lépe odpovídala Vaší ideologii.

Regulace může něco omezit, aniž bychom to zároveň centrálně naplánovali. Typicky regulace ve formě licencování advokátů nijak neplánuje počty advokátů. Pouze stanovuje podmínky pro výkon advokacie. Není to tedy ani volnotržní ani centrálně plánované, je to jen regulované.

Přesně tak. Někdy mám pocit, že se za centrální plánování zaměňuje za regulaci, při které k žádnému plánování nemusí docházet, přesto je regulace automaticky házena do stejného pytle s centrálním plánováním. Regulace je zřejmě nutnou, nikoli však postačující podmínkou pro centrální plánování.

Já bych tedy hovořil spíše o úrovni regulace, než o centrálním plánovaní, které je pouze jedním z druhů (nebo součástí) regulace. Přijde mi, že namístě je spíše pohybovat se na ose volný trh na jedné straně - všechno zregulováno na straně druhé. Jak správně píšete, to co jsme považovali za centrální plánování před rokem 1989, se nachází někde na té pomyslné ose a nachází se jistě mnohem blíže absolutní regulaci, než volnému trhu. To, že něco toliko regulováno totiž neznamená, že je to nějak centrálně plánováno. Např. počet zdravotních pojišťoven, bank a mnoha jiných licencovaných subjektů je spíše regulován, než centrálně plánován.

O centrálním plánování lze hovořit např. v případě dopravní obslužnosti, kde dochází k centrálnímu zpracování plánů zajištění dopravní obslužnosti. Takže určitě se dají najít části ekonomiky, kde lze hovořit o centrálním plánování. A asi by bylo možné i měřit podíl takto centrálně plánované ekonomiky na ekonomice jako celku a z toho dovozovat různé závěry...

Po centrálním plánovaní tady nikdo netouží. Pláčete na špatném hrobě.

Když už jste to nakousl, tak Cantillonův efekt je samozřejmě aplikovatelný v BTC s tím, že když někdo vytěží nová BTC, tak je má jak první a může je utratit za ceny nižší, než budou až ten nový BTC proteče ekonomikou a na ceny zatlačí. Oproti účetním penězům je rozdíl v tom, že společně s novými účetními penězi přichází i nabídka nových služeb, zboží, práce..., kterou musí poskytnou ti, co si nové peníze půjčili a musí tedy své nové dluhy splácet. U účetních peněz tak dochází zpravidla ke kompenzaci nárůstu množství peněz růstem nabídky, která bude za tyto peníze na trhu k dispozici. To u BTC ani jiných komodit neexistuje.

Pokud by banky půjčovaly vložené BTC, pak by nedošlo k tomu, že by se do oběhu dostaly nové "peníze", takže kupní síla poptávky by posílena nebyla, avšak strana nabídky by byla posílena o novou produkci dlužníka. Tato situace na straně nabídky a poptávky je tak zjevně deflační.

BTC jsou inflační díky principu těžby (s transakcemi BTC v oběhu přibývá vytěžených BTC) a současně je BTC deflační pokud by byly v BTC poskytovány půjčky. Neutrálními směnným prostředkem by se BTC stal pouze v okamžiku, kdy by objem půjčovaných peněz odpovídal objemu nově vytěžených BTC. To je opravdu velmi malý objem pro úvěrový trh.

Příčin hospodářských cyklů může být spousta, nikoliv pouze ty co na ně přišla rakouská škola. A ty ostatní mohou být významnější.

Ano riziko krachu banky je z držitele vkladů sejmuto a platíme to my všichni. Nic není samozřejmě zadarmo.
Riziku krachu banky pak akcionáři banky (to jsou taky jednotlivci) čelí sami.

Mě to přijde v pořádku.

Tak pokud se vrátíme k meritu diskuze, což je hlavní definiční rozdíl mezi socialismem a kapitalismem, tak si myslím, že tento spočívá v tom, že kapitalismus umožňuje soukromé vlastnictví produkčních prostředků, zatímco socialismu toto vidí jak zcela zásadní systémový problém a proto umožňuje pouze vlastnění produkčních prostředků pouze veřejnoprávními subjekty typu stát, kraj, obec, stání fond ...

Soukromé vlastnictví pak znamená, že jde o vlastnictví, kde vlastník je soukromý tedy nestátní subjekt. Pokud je pak samotné vlastnické právo nějakým způsobem omezeno zákonem, neznamená to, že už nejde o soukromé vlastnictví. Zda jde o soukromé nebo "státní" vlastnictví lze poznat podle osoby vlastníka, nikoliv podle toho, zda a jak jsou vlastnická práva vlastníka omezena zákonem.

Soukromé vlastnictví samozřejmě automaticky neznamená, že se vlastník nachází ve volnotržním prostředí. Soukromé vlastnictví existovalo i v socialismu.

To, že je něco soukromé znamená, že je to soukromé, tak jak jsem to popsal. Pokud to pro Vás nic neznamená, pak jste asi nezažil socialismus.

"ankap stojí na vlastnictví"

Kapitalismus a socialismus stojí taky na vlastnictví.

Vlastnictví jako pojem dává smysl pouze v (minimálně dvoučlenném) kolektivu, jehož členové koncept vlastnictví (tedy související práva a povinnosti) povinně(!) dodržují. Neexistuje nic jako vlastnictví založené na jeho dobrovolném respektování. Proto tvrdit o ankapu, jakožto uspořádání, kde nikdo není k ničemu nucen, a vše probíhá dobrovolně, není vůbec možné možné, pokud má vlastnictví hrát nějakou zásadní roli. Pokud je ankap založen na vlastnictví pak je nevyhnutelné, že součástí ankapu bude násilí, kterým se bude respektování vlastnictví vynucovat a najednou máte něco jako primitivní základní formu státu.

To, že uvnitř ankapu může vzniknout dobrovolně společenství, které nebude respektovat NAP (dohodnou se např. že vše patří všem bez ohledu na cokoliv), představuje samozřejmě vadu ankap konceptu, či jeho definice, protože pak může být za ankap považováno úplně cokoliv. NAP je pak jen takovým volitelným aspektem. Takovýto všepojímající pojem je pak zcela zbytečný a bezúčelný.

Dobrovolný brutální režim by asi lidé moc dobrovolně nechtěli. Ano velmi pravděpodobně by to nechtěli, ale Vaše definice ankapu přesto umožňuje takto zjevně asi nechtěný případ vyústění ankapu označit za ankap! Zastáváte nastolení prostředí, jež umožňuje, že povede k tomu, co by lidé asi nechtěli. Nastolení totality je totiž otázkou toho, že nějaké území oplotíte a zřídíte si struktury na totální ovládnutí všech ostatních, kteří ze nachází uvnitř toho území. Na nějakou dobrovolnost strůjci totality budou z vysoka kašlat. Zákaz nastolit řád, se kterým nebudou všichni dobrovolně souhlasit, totiž nebude v ankapu nikde zakotven a nebude tedy ani jak byste se proti nastolení takového řádu mohl bránit a toho zákazu se domáhat. Představa toho, že vše bude probíhat pouze na základě dobrovolnosti je jen jakási fata morgána. Kdo bude silnější a organizovanější, ten si ostatní jednoduše zotročí a v ankapu mu v tom nebude nic bránit.

Jakmile totalita na nějakém území vznikne, nikdo už se tím, zda je dobrovolně přijímaná, nezabývá. V totalitě můžete vznést námitku, že situace s nastolením totality dobrovolně nesouhlasíte, ale nikoho to zajímat nebude, protože zde není nic, co by Vám dávalo právo domáhat se toho, že došlo k porušení dobrovolnosti. Ani Vám nedovolí, abyste odešel jinam. To samozřejmě není v zájmu totalitních vládců, aby jimi ovládané území někdo natožpak všichni opustili. Viz absence jakékoliv standardní možnosti opuštění totalitního ČSSR.

Čím více se nad tím Vaším pojetím ankapu zamýšlím, tím nesmyslněji vypadá. Je to logické, protože nesmyslně vypadá už na první pohled.

Cantillonův efekt by snad mohl mít nějakou relevanci v prostředí komoditních peněz, kde nově do oběhu vpouštěné peníze mohou mít uvedený efekt. Při emisi nových komoditních peněz dochází totiž pouze k "přítoku" dané komodity do peněžního systému, aniž by se na straně nabídky statků nabízených na trhu za peníze, cokoliv v souvislosti s tímto přílivem nových peněz změnilo. Zde lze tedy předpokládat přímý a jednoznačný postupný tlak těchto nových peněz na ceny (tedy pokud není tento příliv kompenzován navýšením úspor). O změnách cen na trhu vždy rozhoduje jednání producentů a těch, kteří penězi disponují, nikoliv samotné množství peněz jimi držených. Záleží totiž na tom, jak s těmito novými penězi naloží ti, kdo je získali, stejně jako záleží na tom, jak, či za co tyto nové peníze získali.

Naproti tomu v prostředí současných účetních peněz nemá podle mě Cantillonův efekt žádné relevantní opodstatnění. Tvorba nových peněz je zde spojena současně s novou povinností dlužníka vyprodukovat zboží a služby v tržní hodnotě nově vzniklých peněz + úrok. V krátkodobém čase tak může nastat, že se nejprve jako nové peníze dostane do oběhu celá půjčená (nově vytvořená) částka (typicky u spotřebitelského úvěru), avšak práce/zboží/služby produkované dlužníkem navíc oproti stavu před půjčkou se budou dostávat na trh postupně tempem, jak jsou rozloženy splátky dluhu. V dlouhodobém horizontu ale dojde k postupnému vyrovnání tohoto nepoměru. Jinými slovy nadměrná úvěrová expanze (zvýšení ekonomické aktivity, jak na straně spotřeby, tak na straně produkce) může vest k růstu cenové hladiny, pokud poptávka narazí na limity produkčních kapacit toho kterého statku.

Představa, že půjčením si (nově vytvořených) peněz a jejich utracením za nižší ceny předtím, než se v důsledku navýšení objemu peněžní zásoby ceny zvednou, lze nějak nepoctivě a bezrizikově profitovat, je ale zcela mylná. Pokud někdo tímto způsobem vydělává, pak je to odměna za podstoupení rizika, že ceny toho co nakoupí za nové peníze v budoucnu naopak klesnou, nebo vyrostou méně, než odpovídá zaplaceným úrokům. Nejde tedy o zaručený bezrizikový výdělek. Výdělek (pokud se dostaví) je za podstoupení daného tržního rizika. Nevidím tedy žádný prostor pro to, aby zde mohl být onen Cantillonův efekt použit jako kritika čehokoliv.

Pokud jde o banky, tak ani ty na tom, že jsou jako první u zrodu nových peněz, nemohou nijak nepoctivě ani bezrizikově vydělávat. Pokud banka společně s jejím dlužníkem vytvoří nové peníze, pak banka tímto podstoupí riziko, že dlužník celou částku i s úrokem nesplatí. Úrokovou marži (rozdíl mezi úrokem inkasovaným od dlužníka a úrokem placeným držiteli vkladu) tak banka získává rovněž za podstoupení tentokrát kreditního rizika, jež banka nese v důsledku poskytnutí půjčky. Nejde tedy o nepoctivý ani bezrizikový zisk, který banka získává jen na základě toho, že je držitelem bankovní licence. Profit banky tedy navíc ani nesouvisí s pohybem ceny toho, co bylo za nové peníze nakoupeno. Cantillonův efekt tak zde lze použít snad jen jako něco, co bance naopak škodí, než aby jí to nějak prospívalo, protože cenová inflace naopak ukusuje z nominální hodnoty její úrokové marže, takže reálná hodnota marže banky v čase s cenovou inflací klesá, což může mít značný negativní vliv hlavně u úvěrů na několik desetiletí.

Co se týče možností financovat více investic v prostředí pružných účetních peněz, tak samozřejmě bude platit, že toto s sebou ponese i více nevydařených investic. Ekonomika ale má prospěch z těch vydařených investic a těch je zpravidla mnohem více, než těch nevydařených. Jinými slovy vyšší (absolutní) počet nevydařených investic je jen jedna strana dané mince. Druhou stranou téže mince jsou ty vydařené investice "navíc", které by se v rigidním peněžním prostředí komoditních peněz vůbec neuskutečnily. Nevydařené investice skončí toliko finančními ztrátami neúspěšných investorů. Financí je ale v systému účetních peněz opravdu zpravidla dostatek. :-) Důležité je, aby bylo dost investorů, kteří mají chuť a odhodlání něco aktivně vytvořit a aby bylo dost koupěschopných spotřebitelů, kteří si to budou kupovat. Toto může být "nedostatkovým zbožím". Nikoliv peníze.

No to je právě věčný problém ankapáků, že nejsou schopni určit a/nebo pak i konzistentně udržet smysluplnou definici mnoha zcela zásadních pojmů, včetně pojmů jako je kapitalismus, socialismus a nakonec i anarchokapitalismus.

Pokud se skupina lidí dobrovolně dohodne na tom, že budou všichni dodržovat pravidla, která budou přesně odpovídat té nejbrutálnější formě totalitního komunismu, tak to podle Vás bude pořád ankap, jenom protože se na tom dohodli dobrovolně? Tím pak ale zcela popřete smysluplnou existenci pojmů jako je totalitní komunismus, kapitalismus, svobodná společnost a nakonec i společnost dodržující NAP, když tyto všechny varianty uspořádání společnosti bude možné nazvat ankapem, když jedinou podmínkou bude to, že to bude nastoleno na základě dobrovolné dohody.

Ankapem by pak bylo i fungování skupiny lidí, kteří se dobrovolně dohodnou na tom, že ve vztazích mezi nimi nebude platit vůbec žádné pravidlo (ani NAP). Ankapem by pak bylo nejen jakékoliv uspořádání společnosti ale i úplné neuspořádání společnosti. Vyprazdňuje se nám tím tak i samotný pojem uspořádání/organizace společnosti.

Naproti tomu i pojem ankap ztratí význam. Tento pojem nebude vyprázdněný, jako ty předchozí. Ztráta významu pojmu ankap bude způsobena naopak tím, že bude obsahovat úplně všechny možnosti vývoje lidské společnosti. Je to obdobné, jako byste začali kladivo, pilku, šroubovák označovat pouze pojmem nářadí, protože mezi jednotlivými nářadími není podle dané ideologie potřeba rozlišovat.

Jediná trefná a stručná definice ankapu by pak byla, že ankap je zcela nepředvídatelný chaos, z něhož může vzejít cokoliv, tedy že ankap je opak řádu.

Rozumím tomu, že někdo může preferovat chaos před řádem. To je to, co chcete? Chaos? O tom to celé je? Obávám se, že chaos nebude nikdy atraktivnější než řád. Jedinou výjimkou bude situace, kdy budete žít v natolik nesnesitelně přísném a rozsáhlém řádu, jako je např. diktatura nebo totalita. V takovém případě se může nastolení chaosu jevit jako zdánlivě atraktivnější varianta, než daná totalita. Ve skutečnosti však bude v takovém případě touha po nastolení chaosu pouze prostředkem toho, jak nastolit nový mnohem přijatelnější řád. Touha po pádu totality nebude znamenat touhu po chaosu. Bude znamenat touhu po pádu totality, po kterém může zavládnout chaos, z něhož bude možné vytvořit mnohem svobodnější řád, než byla opuštěná totalita. A přechodné období chaosu bude jen "cenou" zaplacenou za to, že se lidé zbavili totality, nechtěným důsledkem pádu totality, nikoliv konečným cílovým stavem společnosti.

Mě dává smysl určit škálu uspořádání lidské společnosti na ose zcela regulovaná (totalita) - zcela neregulovaná (chaos), přičemž ankap by byl někde blízko chaosu a od chaosu by se lišil pouze tím, že zde bylo respektováno a vymáháno pravidlo NAP. Jinými slovy ankap bych považoval za stát, v němž existuje jediný zákon - NAP. Pořád by ale šlo o stát s určitou nízkou mírou regulace.

Krajní poloha - chaos, by pak bylo právě ono bezstátí, čili společnost bez pravidel, tedy i bez NAP. V rámci takového uspořádání, se můžeme bavit o ankapu, kapitalismu, socialismu, totalitním komunismu, jako o různých stupních řádu, jako o různých způsobech uspořádání lidské společnosti ležících na různých místech dané škály. V tomto pohledu by nedocházelo k vyprázdnění všech těchto pojmů a ani k nesmyslnému "přeplnění" pojmu ankap.

Pokud by to bylo chápáno takto, pak by se ankap mohl stát jedním ze zcela legitimních, byť podle mě zcela extrémních politických variant uspořádání společnosti teoreticky i prosaditelných v demokratickém státě.

3.

Tady se zase dopouštíte typického ankapáckho hříchu, tedy snahy o vyprazdňování pojmů jako je státní a soukromý, když v podstatě tvrdíte, že za jednáním státu vždy lze nakonec dohledat nějaký soukromý zájem nějaké osoby nadané státní mocí. Přitom právě ankap se obhajuje mimo jiné právě kritikou všeho, co běžně považujeme za státní. :-) Střílíte se tak do vlastní nohy. Vyklízíte tím pole, na němž jste měli docela relevantní argumenty. :-)

Já naopak považuji rozlišování typu soukromý/státní, individuální/kolektivní, za zcela esenciální a nepostradatelné pojmy, obzvláště pak v diskuzích, jaké se vedou na tomto webu.

2.

Povinnost každého na území daného státu přijímat jako platidlo bankovky a mince daného státu, přesněji zákaz odmítat platbu v bankovkách a mincích emitovaných centrální bankou dané země, považuji za toliko regulaci peněžního systému, která sice omezuje určitým způsobem svobodu těch, co chtějí cokoliv prodávat za peníze, ale toto samo o sobě nečiní peněžní systém socialistickým. Jak jsme si vysvětlili, samotná (ne)dobrovolnost není spolehlivým parametrem, jenž by byl schopen spolehlivě rozlišovat kapitalismus od socialismu. Teprve pokud by to bylo tak, že jediným subjektem, který je oprávněn emitovat peníze, je státní banka, pak teprve by bylo možné označit takový peněžní systém za socialistický. Jen doplním, že např. ve Švédsku byl onen zákaz odmítat státní platidlo zrušen a co myslíte, že se stalo? Vůbec nic. Vše jede dál, jako by se nechumelilo.

Představte si, že dokonce ve Švýcarsku proběhlo referendum o zavedení peněžního systému nazvaného Vollgeld, který by představoval přesně takovýto socialistický peněžní systém, kdy jediným subjektem oprávněným k emisi peněz měla být Švýcarská centrální banka. To jen abych dokreslil, jak moc je oblast peněz a bankovnictví nepochopenou, a to i v zemi jako je "bankovní velmoc" Švýcarsko. Naštěstí to bylo zamítnuto.

Konkurence různých peněz ztížena zákazem odmítat zákonné platidlo ve skutečnosti není. Ztíženo je pouze to, když by chtěl prodávající vnucovat kupujícímu jeho představu, co považuje za kvalitní peníze. A to je regulace zcela prospěšná, protože chrání všechny ty, kteří na území daného státu peníze používají a nemají zájem si komplikovat život posuzováním, které peníze kdy a na co používat a kterými si nechat platit. Je to obdobné, jako v případě, kdy pojištění vkladů zbavuje klienty banky neustále posuzovat finanční zdraví bank.

A proč to není ztížení konkurence? Protože pokud se kupující dobrovolně přijme nabídku prodávajícího, že může zaplatit něčím jiným, než zákonným platidlem, tak takové transakci samozřejmě zákon nebrání. Důkazem je totální převaha bezhotovostních plateb, které prodávající nabízí kupujícím jako alternativu k platbě zákonným platidlem. Když kupující posoudí nabídku možnosti jiné platby, než prostřednictvím zákonného platidla, jako výhodnou, jejímu prosazení na trhu nic nebrání. Jediné, co prodávající nesmí, je takovou jinou platbu po kupujícím požadovat. Alza a jiní prodejci už dávno takto postupují a alternativní "platby" nabízejí a nikdo jim v tom nebrání.

1.

Konkurence bank probíhá v mnoha rovinách, nicméně máte pravdu, že z hlediska hodnoty poskytovaných služeb pro jejich klienty si ty banky konkurují jen velmi málo. To nejpodstatnější, v čem si banky konkurují je to, jak kvalitní peníze banky emitují, tedy jak kvalitním dlužníkům půjčují peníze. Pokud držíte peníze v bance, která v tomto ohledu není zrovna dobrá, pak se může stát, že o všechny nebo část svých peněz přijdete. Toto riziko je samozřejmě do určitého limitu eliminováno opět smíšeným (socialisticko - kapitalistickým) instrumentem v podobě pojištění vkladů.

Pojištění vkladů má nesporně socialistický aspekt, neboť je to systém zavedený zákonem a stát za něj od určitého okamžiku (po vyčerpání fondu) ručí. Současně jde ale o kapitalistický systém v tom smyslu, že do fondu pojištění vkladů přispívají soukromé banky svými penězi, přičemž stát se zapojuje až v okamžiku, kdy peníze při výplatě náhrady vkladů ve fondu dojdou.

Pojištění vkladů považuji za výbornou inovaci, resp. regulaci, protože zbavuje uživatele bankovních služeb starosti o finanční zdraví poskytovatelů těchto služeb, stejně jako je spotřebiteli jedno, jak je na tom finančně pekárna, která peče rohlíky, které si kupuje. Zjednodušeně řečeno tento systém přesouvá riziko selhání bank z běžných uživatelů bankovních služeb nejprve na fond pojištění vkladů a pokud to nestačí na stát. Toto je možné považovat za paternalistický přístup, který tedy směřuje k hodnocení systému jako většinově socialistického.

Tolik z hlediska uživatelů bankovních služeb. Co se týče akcionářů bank, resp. bank samotných, pak zde podle mě značně převažuje kapitalistický/tržní princip, byť je jejich činnost regulovaná státem. Samotná běžná zákonná regulace činnosti bank podle mě nestačí k závěru, že z tohoto důvodu, je třeba bankovní systém označit za socialistický i z pohledu bank a jejich akcionářů.