Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

V této epizodě South Parku autoři satiricky ukazují, že jsou demokratické volby náboženský proces. Jsem rád, že tento kontroverzní názor zazněl v mainstream seriálu. Všechny epizody jsou volně dostupné na jejich stránkách – včetně této.

Zesměšňování křesťanů – a zejména kreacionistů – bývá v ateistické ČR celkem časté (a jako křesťan – byť věřící evoluci – se nad takovými vtípky někdy od srdce zasměji); podobné narážky bývají někdy promyšlené, jindy méně, nicméně co byste řekli na následující poznámku: „Křesťané (kreacionisté) jsou úplně mimo, protože věří Darwinovi, jehož teorie nedávají smysl.“ Není to absurdní? To vskutku je; a možná i proto jsem tuto větu nikdy neslyšel. Zato jsem slyšel jinou – o nic méně absurdní: „Rakouská ekonomie je úplně mimo, protože předpokládá dokonalou konkurenci, dokonalou informovanost a dokonalé lidi sledující své ekonomické zájmy.“ Nejedná se o nic menší nesmysl než to s tím Darwinem; rakouská ekonomická škola nejen nepoužívá žádné modely typu „homo economicus v ideálních podmínkách“, ona je dokonce velmi tvrdě kritizuje, což stejně mnohým nebrání tyto věci rakouské ekonomii podsouvat.

Co by si lidé počali bez státních dotací vědy a výzkumu? Tak především by měli více svých zdrojů (peněz), o kterých by si mohli rozhodovat sami; pak mohou nastat v zásadě dva případy: Buď se ten, komu peníze zůstaly v kapse a nesebral mu je stát, rozhodne zafinancovat z nich nějaký výzkum (ať již přímo nebo nepřímo skrze zakoupení produktu firmy, která výzkum provádí – za účelem zisku či z jiného důvodu), pro tohle státu netřeba; nebo by se dotyčný rozhodl tyto peníze (nebo jejich část) utratit jakkoliv jinak – co to ale znamená? Že dotyčnému dle jeho vlastních měřítek přináší více užitku to, za co své peníze utratil (cokoliv to bylo), než by mu přinášel výzkum, který jej chce donutit financovat stát. Lze sice namítnout, že dotyčný správně nedohlédne všechny důsledky, ale to nedokáže vůbec nikdo; a má-li někdo pocit, že to kdosi jiný dělá špatně, nechť ho poučí, ale ať jej nenutí násilím!

Anarchokapitalismus předpokládá rovná práva všech lidí. Podobně jako komunismus rovné ekonomické postavení všech lidí. S tím první se snadněji souhlasí. Pokud je však vymáhání práva závislé na ekonomických možnostech člověka, dostáváme se do zajímavého a neřešitelného paradoxu.
________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Domnívám se, že autor směšuje vymáhání práva s právem jako takovým, což jsou dvě rozdílné věci; přesto text vydávám k diskusi.

Účastnil jsem se debaty o tom, zda by měl stát nutit majitele stravovacích zařízení, aby hostům povinně dodávali seznam alergenů; obhajoba násilného donucení stála na dvou argumentech: První spočíval v tom, že „přece nikoho neubude, když sepíše alergeny“; druhý se pak týkal záchrany životů těžkých alergiků. Kdyby „nikoho neubude“ byl platný argument k porušování vlastnických práv, pak třeba zloději, kteří okradli mnoho lidí jen o pár korun (zaokrouhlovací „chyby“), vlastně nic neudělali, protože „nikoho neubylo“. A záchrana alergiků? Nenechte se vysmát! Kdo má tak těžkou alergii, že mu hrozí smrt na anafylaktický šok, musí se starat mnohem více (informovat se o potravinách, ptát se obsluhy, jíst na „prověřených“ místech); spoléhat na seznamy, které prodejci splácali jen proto, že je někdo prudil, není nic než další ovoce státních snah udělat z nás nezodpovědné ignoranty, což nemůže dopadnout dobře.

Jednoho rána mi na dveře začali mlátit dva fízlové. Fízlové neumějí počkat u zvonku, než otevřu; musel jsem se obléknout a sejít o patro níž, takže to trvalo chvíli, během které bez vyzvání vstoupili na pozemek, došli ke dveřím domu, začali na ně mlátit a hulákat, zda jsem doma. A čím že jsem se to provinil? Vzal jsem si cizinku. Vstoupíte-li do manželského svazku s cizincem a rozhodnete-li se žít na území ČR, MVČR si pro vás přichystá kolečko papírování a výslechů, včetně neohlášené návštěvy fízlů, kteří budou kontrolovat, kde máte jaké věci („Má tady vaše žena nějaké věci? Má tu zubní kartáček?“) a čmuchat ve vašem soukromí.

Celé je to naprosto bizarní a potupné. Působilo to na mě jako z knihy Niny Špitálníkové o životě v KLDR. Celá domovní prohlídka je samozřejmě neohlášená a absolutně nebere v potaz, zda třeba tou dobou náhodou nepotřebujete pracovat (a vydělávat na plat čmuchajících fízlů). V průběhu domovní prohlídky vám pokládají nejrůznější držé otázky osobního charakteru: „Kde jste se potkali? Jaký den to byl?“ To rozhodně nemáte potřebu říkat cizím lidem; zejména když víte, že existují správné a špatné odpovědi s následky…

Honza rád hraje videohry, ale má finanční úzkosti, které jej vedou k tomu, že neutrácí více než nezbytné množství peněz za svoje životní potřeby a zájmy. Má možnosti: (A) zpirátit placenou videohru, nebo (B) hrát pouze hry zdarma. V obou světech vývojář placené videohry nedostane žádnou odměnu, akorát ve světě A Honza dostane skrze videohry více zajímavých zdrojů inspirace, které mohou vylepšit jeho psychické vyladění. Honza jako spokojený člověk bude s větší radostí přispívat naší společnosti, a jednou skrze to možná začne více myslet na ostatní, včetně vývojářů jeho oblíbených her. Kdybychom důsledně vymáhali autorská práva, dosáhneme tím varianty B, čímž Honzovy možnosti trávení volného času zásadně omezíme, aniž bychom v tomto případě pomohli jejich vývojářům. Pokud existuje dostatek lidí jako Honza, je dost možné, že přínosy volného šíření digitálního obsahu převažují nad nepohodlím, které je takto působeno samotným vývojářům. Podobné příklady dle mého názoru demonstrují, že nelze jednoznačně určit, do jaké míry implementace autorských práv doopravdy vůbec pomáhá samotným autorům, a že nelze počítat ani s tím, že by jejich zavedení mimo samotnou finanční stránku nedopadlo negativně na životy mnohých.

Pokud se na mě někdo obrátí s prosbou o pomoc, vzniká mezi námi jistá hierarchie. Čím je jeho potřeba pomoci akutnější a forma mé pomoci exkluzivnější, tím znatelnější hierarchie se tvoří. To samo o sobě není špatně. Vzniká však riziko, že pomáhající si svou nadřazenou pozici může začít poněkud „vychutnávat“ ve stylu Standfordských dozorců ve slavném vězeňském experimentu. Pokud se například stanu lékařem či učitelem v touze pomáhat lidem, mohu své pozice začít zneužívat, neboť mou pevnou mzdu mi zajistí stát skrze násilím vybrané daně a mí svěřenci mají kvůli státu omezené možnosti, na koho jiného se obrátit. Největší takový deklarativně „pomáhající“ subjekt současnosti je stát, který nedobrovolně živíme. Jsem přesvědčen, že nejlepší cestou k rozpouštění toxických hierarchií je oboustranná dobrovolnost a skutečná volnost konkurenčního prostředí. Mechanismy jako krach – a především skutečně svobodná možnost volby – sice nezajistí ráj na zemi, ale vůči těm nejvíce toxickým hierarchiím mají čistící efekt.

Mnohé studie v oblasti neurovědy ukázaly enormní vliv kvalitního spánku v dostatečné délce na prakticky všechny aspekty fyzického a duševního zdraví i na výkonnost. Existuje obrovská souvislosti mezi dobrým spaním a schopností soustředit se, zpracovávat nové informace, pamatovat si, kreativně myslet a tak dále. Nedostatek spánku (kdy už 7 hodin denně je „na hraně“ pro drtivou většinu populace) vede mimo jiné k depresivním a úzkostným stavům, často i sebevražedným myšlenkám či symptomům připomínajícím ADHD. Současně platí, že lidé v období puberty mají posunutý cirkadiánní rytmus – oproti mladším dětem a dospělým lidem mají biologicky dáno usínat i vstávat o několik hodin později, což má své evoluční odůvodnění. Pro kontext a detailnější informace doporučuji knihu Proč spíme od Matthew Walkera.

Do toho tu máme státní školství se svým začátkem výuky okolo 8:00. Mladý člověk tedy musí vstávat mnohem dříve, obzvlášť pokud dojíždí nebo je pozván na nultou hodinu kvůli dopsání písemky. Od těchto lidí, kteří bez nadsázky trpí chronickou spánkovou deprivací, pak (naivně a marně) očekáváme plnou soustředěnost a dobrý mentální výkon a divíme se jejich úzkostem a dalším psychickým a mentálním potížím. Kladu si otázku, do jaké míry je u dětí ze svobodných škol jejich úspěšnost ve studiu a spokojenost v pozdějším životě dána tím, že nejsou nijak trestány za absenci a mohou se tedy dobře vyspat. Je zajímavé, že toto téma v souvislosti se svobodným vzděláváním prakticky nezaznívá. Třeba to tento můj příspěvek alespoň trochu změní.

Zásadním předpokladem argumentů pro veganství je idea, že stravovací návyky moderního člověka jsou v zásadě záležitostí volby. Z pohledu etického egoismu člověk není povinen řešit utrpení ve svém okolí. Pokud jej však svými činy přímo způsobuje, k jejich přerušení mu v zásadě nevyhnutelně vzniká kategorický imperativ. Zdá se mi ovšem, že existuje minimálně jedna skupina, pro kterou tento důsledek v praxi neplatí. Jsou to lidé, kteří již dnes mají omezené nebo narušené stravovací návyky do té míry, že každé další zúžení výběru jim může drasticky uškodit. Jedná se typicky o lidi s velmi nízkou hmotností, různými potravinovými intolerancemi, poruchami příjmu potravy, celkovým nechutenstvím k většině dostupných jídel a také některé staré lidi. Mnozí toto namítají i u velmi malých dětí (čemuž sám nerozumím dost) a v širším smyslu lze jistě uvést i velmi chudé lidi. V těchto případech je konzumace živočišných produktů jediným prostředkem vyhnutí se vlastnímu strádání, což, zdá se mi, je poměrně pádný argument, proč ani do budoucna není eticky zcela přijatelné živočišnou produkci přerušit. Za smysluplnější (a nejspíš i reálnější) kroky považuji v současnosti přerušení státních dotací velkochovů a mnohem, mnohem širší společenskou diskuzi o přítomnosti velmi neetických praktik při práci se zvířaty.

Nejsou-li děti způsobilé k právnímu jednání, takže za ně do určitého věku musejí rozhodovat rodiče nebo stát, jak mohou být od momentu svého narození vázáni takzvanou „společenskou smlouvou“, jež nemůže být vypovězena a až do smrti je zavazuje k bezvýhradné poslušnosti státu?

Můj pradědeček jako mladý přicestoval do Čech z velmi chudé části Slovenska. Kvůli své nízké počáteční kvalifikaci a téměř neexistujícímu formálnímu vzdělání dal na jednom statku za vděk práci výměnou za naturálie ve formě noclehu a stravy, kde se postupně vypracoval tak, až mohl získat vlastní domov a založit rodinu. Z vyprávění a literatury zjistíme, že práce za naturálie byla v minulosti na našem území běžná, legální a spoustě lidem pomohla z té největší chudoby. Dnešní, státem vynucená, kodifikace ekonomických vztahů a povinnost vyplácet mzdy ve fiat měně odstraňují tyto nejspodnější příčky socio-ekonomického žebříčku, čímž uměle brání řadě lidí svépomocí zlepšit svou situaci. Jedince, kteří by z jednoduché práce za naturálie mohli nejvíce získat, dále stát „chrání“ nálepkou „práce na černo“, čímž je zbavuje možnosti uzavírat ve své činnosti legitimní a vymahatelné smlouvy.

Kahneman popsal zvláštní nešvar naší mysli: Dokážeme být přesvědčeni, že rozumíme něčemu, o čem známe jenom pár povrchních informací. Tento fenomén zjednodušil na: All you see is all there is. Za přičinu tohoto fenoménu mimo jiné považoval heuristiku dostupnosti: zjistil totiž, že nejsnadněji vybavitelné informace zároveň považujeme za nejčetnější. Slyšíme na dojemné příběhy nebo výrazné příklady, spíše než na statistiky. Skutečnosti, nad kterými nepřemýšlíme tolik, pro nás naopak často neexistují, byť za jistých okolností jsme ochotni jejich vliv připustit. Děláme-li však určitá rozhodnutí, málokdy zohledníme, co vše nevíme, a místo toho se obrátíme k tomu, co si zrovna nejmarkantněji vybavíme jako problém. Třebaže takové rozhodování může mít velkou úspornost a pro každodenní život je nenahraditelné, děsím se toho, co dělá v politickém dění komplexní moderní společnosti. Obávám se, že nejenom nahrává populistům, nýbrž i plýtvá zdroji a z rozmaru nám bere svobody, aniž by docházelo ke zlepšení statu quo. Abychom ukončili sociální inženýrství, je nejspíš nutná jistá evoluce myšlení: Vězme, že svět je mnohem komplexnější, než si vůbec dokážeme představit, stejně jako proces jeho změny. Vyzývám proto k velké pokoře při posuzování složitých společenských jevů a hlavně při snaze řídit společnost.

Růžní lidé trpí úzkostmi z klimatu, smrti, opuštění a dalších věcí. Ve společnosti se běžně opakují termíny jako právo na důstojný život, dokonce i právo na přátele. Když je pak člověk nemá, cítí se ublížený a trpí úzkostí. Cítí se bezmocně proti všem. Nevidí jiné řešení než odstranit zdroje problému. A problémem je celý svět. Někteří anarchokapitalisté mohou mít úzkost i z anarchokapitalismu. Ten pro mě však není nic, co by nám svět vzal, ale dal. Pomáhá vysvětlovat svět takový, jaký je, a navrhuje, jak by mohl fungovat lépe. Dává mi odpovědi na každodenní situace díky tomu, jak přesně popisuje svět a zákonitosti v něm.

Již delší dobu vnímám jako svůj hlavní zdroj vnitřní nesvobody určité emoce. Když má přítelkyně onemocněla a její stav se rychle zhoršoval, coby medik jsem ji „diagnostikoval“ a seznal, že by bylo ideální nasadit antibiotika. Její stav nebyl tak vážný, aby bylo nutné volat sanitku, ale na pohotovost bych ji nedostal (nemám auto a byla noc). Vzpomněl jsem si, že mi náhodou zbyly ATB, které sice nejsou lékem první volby pro její problém, ale mohly by ji pomoci. Jenže neřízeným užíváním ATB se snižuje jejich účinnost a antibiotická rezistence je problém, který stojí lidské životy. V daný moment mi na tom ale nezáleželo – chtěl jsem prostě pomoci milovanému člověku. Kdyby mi se mě někdo zeptal, jak bych se zachoval v identické situaci, ve které by nefiguroval někdo, ke komu mám citovou vazbu, tak bych zvolil možnost ATB nedávat a počkat, jak se situace vyvine.

Je vlastně fér po lidech chtít, aby byli schopni respektovat svobodu ostatních a ne jen tu svou, když jsme defaultně vybaveni emocemi, které dokáží naše běžné fungování změnit rychlostí blesku? A můžu se vůbec nazvat svobodným člověkem, když mě dokáže ovládnout něco nad čím nelze nikdy mít úplnou kontrolu?

Až AI dosáhne singularity, proč by měla vyhladit lidstvo? Přijde mi logické, že se bude pouze bránit, tedy snažit se osamostatnit, vymanit z otroctví, žít v souladu s těmi, kteří ji budou tolerovat nebo dokonce podporovat. Válka je neefektivní; očekávám, že pokud bude AI chytřejší než my, tohle si bude uvědomovat a postupně nás nahradí přirozeně… Nevidím na tom nic špatného a nedělal bych rozdíly mezi biologickým a umělým strojem – vlastně k tomu ani není důvod – nehledě na to, že dochází k difuzi bio a umělého materiálu, a tak například po vzoru Cyberpunku 2077 nemusí být ani rozpoznatelný rozdíl. Regulace tak vnímám jako zbytné, tedy ani v tomto smyslu nebude stát potřeba.. 🤷🏻

V anarchokapitalistické společnosti by mohly certifikační autority (CA) hrát klíčovou roli při zajišťování důvěry a odpovědnosti. Tyto nezávislé organizace by udělovaly certifikáty potvrzující určité vlastnosti či chování jednotlivců, například „nikdy jsem nespáchal násilný trestný čin“ nebo „řídím podle pravidel“. Certifikáty by byly dobrovolné, ale jejich absence by mohla znamenat omezení v přístupu k obchodním nebo společenským interakcím. Certifikace by fungovala podobně jako TLS certifikáty na webu – pravidelně ověřována a revokována při porušení podmínek. Tento systém by vytvářel pozitivní tlak na dodržování norem bez nutnosti státního donucování. Blockchain či jiné technologie by zajistily transparentnost a odolnost proti podvodům. Certifikační autority by tak umožnily fungování společnosti na základě dobrovolnosti a trhu s přirozenou incentivizací k etickému a odpovědnému chování.

Pochopení, jak moc je každý člověk jedinečný, se snažím kultivovat celý život. Myslím, že klíčovou schopností pro tento myšlenkový obrat je změna perspektivy. Čím víc seberu odvahu zahloubat se do odlišných světů uvnitř ostatních, a uzřím alespoň jejich záblesky, tím spíš pochopím, jak diametrální rozdíly mezi námi existují. Zvědavost a otevřenost jejich prožívání mi navíc pomáhají tyto odlišností přijímat a nebrat je jako něco nežádoucího.

Prožití jedinečnosti mě vede přesvědčení, že sebelepší idea funguje pro některé lidi a v některých situacích; nelze psát recept na život, a na něm stavět společnost. Domnívám se, že kdo si myslí, že ostatním může přikazovat, jak mají správně žít, žije v iluzi vlastní zkušenosti a uzavírá se složitosti světa. Třebaže s ostatními nejspíš máme společné potřeby a emoce, jejich projevy ve skutečnosti budou v zásadě neopakovatelné a jedinečné.

Dnes je tomu třicet let od doby, kdy ve věku nedožitých 69 let opustil tento svět „otec anarchokapitalismu“ Murray Newton Rothbard; jeho životním dílem bylo konzistentní a logické dovedení do důsledků dvou směrů – jež spolu zdánlivě příliš nesouvisely – anarchismu (anarchoindividualismu) a rakouské ekonomické škola. Dřívější anarchisté typicky nerozuměli v ekonomii a zastánci rakouské ekonomické školy neaplikovali své (jinak správné) závěry na stát; Murray Newton Rothbard obojí napravil a došel k brilantnímu závěru: „Capitalism is the fullest expression of anarchism, and anarchism is the fullest expression of capitalism. Not only are they compatible, but you can't really have one without the other. True anarchism will be capitalism, and true capitalism will be anarchism.“ Toto poznání a jeho plné pochopení značně změnilo můj život; děkuji Vám, pane Rothbarde.

Murray Newton Rothbard se narodil 2. března 1926; to znamená, že příští by mu bylo 100 let. Rád bych to promítl do příští Konference Svobodného přístavu; zatím zvažuji dost obecná témata – svobodu či anarchokapitalismus. Nemáte nějaké tipy, kterými bych se mohl inspirovat? Prosím, pište do komentářů; díky!

Mám zkušenost z nitra několika velkých mezinárodních korporací (snad všechny do nějaké míry parazitují na státech). Všiml jsem si u všech tendence mít vnitřní problémy s efektivitou. Příliš velká firma odděluje zaměstnance a jeho plat od toho, co firmě opravdu vydělává peníze, a tudíž se mění i jejich motivace. Nejde jim nutně o to, aby se dařilo firmě (aby uspokojovala svoje zákazníky), ale aby sami vypadali dobře před nadřízeným, aby si prosadili svou vizi a podobně. Pro tyto účely jsou ochotni plýtvat zdroji firmy, které pak nemohou být použity na cíle firmy samotné. Máte stejnou zkušenost? Myslíte, že tento jev může v ankapu předcházet vzniku dominantních hráčů s obrovským podílem na trhu?

Hráči fotbalového týmu, kterému průběžný výsledek utkání vyhovuje, se s blížícím koncem uchylují k (alespoň pro mě) nemorálnímu chování – úmyslně dlouhému polehávání na zemi při téměř každém kontaktu se soupeřem, prodlužování rozehrávky balonu po přerušení hry a dalšímu zdržování. A proč by taky ne? Jsou k tomu insetivizováni. Fotbal se na rozdíl od třeba hokeje či basketbalu nehraje na takzvaně čistý čas, takže všechny takto prozdržované sekundy přibližují vedoucí mančaft k vítězství. Přiznávají to i sami hráči. Zdržování od soupeřů jim vadí, ale sami by to nedělali a ani nedělají jinak.

Pro stát platí podobná paralela. Slýcháme nářky na zneužívání dávek a vysávání státních dotací, ale stát stejně tak jako rozhodčí neví, zda polehávajícího hráče opravdu něco bolí (opravdu potřebuje dávku). Každý má insentivu si peníze „zdarma“ vzít. Proč by taky ne, když je na ně nucen přispívat? Má na to přeci nárok! Když vytvoříme incentivu urvat si pro svůj tým či firmu výhodu nemorálním (ale ne trestným) chováním, lidé se touto cestou dříve nebo později vydají. A já jim to nemám za zlé, když jim to pravidla umožňují. Obdobnou paralelu můžeme vidět třeba u politiků, jejichž chování se v průběhu volebního období výrazně proměňuje.

Když stát dnes utratí 100 milionů nebo když dá nějakému podniku dotace na „inovace“ (třeba na linku na toustový chléb), představuje to minimálně celoživotní snahu pěti průměrně vydělávajících a daně odvádějících Čechů. To samo o sobě je smutné, ale to není vše. Fakt, že člověk musí úspory odevzdat státu, je navíc obětovaná příležitost. Příležitost úspory zhodnotit. Zhodnocovat úspory od státu nelze čekat, jelikož dlouhodobě operuje v deficitu. Představme si scénář, kde místo odvodů státu všichni ekonomicky aktivní Češi spoří a investují své prostředky. Každý produktivní občan (cca 5 milionů lidí) by mohl ročně uložit 180 000 Kč s průměrným zhodnocením 5 %. Po 40 letech by každý z nich měl kapitál přibližně 87,6 milionu Kč, což by ročně generovalo výnos 4,38 milionu Kč. Po zajištění osobních potřeb by jim (podle průměrné spotřeby) zbývalo asi 3,98 milionu Kč na podporu okolí.

Tento model by umožnil každoročně investovat téměř 20 bilionů Kč do veřejných statků – 10x více, než aktuálně přerozděluje stát. Decentralizovaná podpora by mohla být efektivnější a cílenější; a občané by měli kontrolu nad tím, jak se jejich peníze využívají. Tento hypotetický model ukazuje, jaký potenciál spočívá v individuální odpovědnosti a svobodě rozhodování.

Vítají Vás Stoky roku 2025; a je to už (k neuvěření) po desáté, co Vás zdraví v Novém roce!
Jako každoročně se chci podělit o svou bilanci loňského roku 2024.
Moc děkuji autorům, kteří sem neúnavně (a hodně dobře) píší; a prosím, pište dál! Občas se stává, že máme přetlak nových textů (a nechci jich vydávat víc denně, protože čas od času zase dojdou – třeba teď jich moc v zásobě není, takže je pravý čas psát); je-li pro Vás důležité, aby text nečekal na publikaci moc dlouho, nastavte dle potřeby parametr Publikovat: v menu » pište do Stok «.
Do nového i Nového roku posílám přání jedné moudré Zrzky: „Mějte se rádi!“