Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Málokdy se stane, že by politická reprezentace obecně, tím méně naše současné vládní strany, povolily šrouby a snížily nějakou daň či zmírnily regulaci, a zasloužily si tím od nás aspoň drobnou pochvalu. Nicméně stalo se. Byla zrušena daň z nabytí nemovitosti. Dokonce drtivou většinou 183 poslanců z 200. To je po obrovské sérii regulací, zvyšování daní a lití peněz do stoupy nepatrný důvod k opatrnému optimismu. A média? Seznam, respektive jeho redaktor Jiří Pšenička, vyšťoural, že jeden z poslanců - což je při jejich množství statisticky téměř jisté - zrovna nemovitost prodává. A ušetří na tom, je tedy ve střetu zájmů. Překvapivé na té informaci je asi pouze to, že je takový poslanec jen jeden. Spíš bych řekl, že "hlídací pes" už se viděl na konci šichy doma a jen málo čmuchal.
Poděkujme médiím, až se začne poslancům případné zmírňování daní a regulací zajídat. Protože ano, ve střetu zájmů jsou všichni. Kromě toho, že jsou poslanci, jsou totiž také občané. A nepřekvapivě i jim - stejně jako každému jinému - snižování daní a regulací usnadňuje život a šetří prachy.

Zastánci EU sem tam v diskuzích používají argument, že byrokracie přicházející z ČR je horší než ta z EU: „Všechny nesmysly jako EET a tak dále přišly hlavně ze strany našeho státu, ne z EU!“ Nebo že některé regulace přišly z EU v jakési mírné a neškodné verzi, ale samy státy si tam přidaly nějaká ta pekla navíc. Problémem toho argumentu spatřuji v tom, že i kdyby byl pravdivý, je zcela irelevantní. Nic z něj totiž ve skutečnosti neplyne. Zaprvé – když někdo koná zlo ve větší míře než někdo druhý, neznamená to, že ten druhý má konat zlo dál. Zadruhé je pochopitelně nutné odmítat zlo z obou zdrojů. A zatřetí – když se dva zdroje vzájemně doplňují ve tvorbě zla, odstraněním alespoň jednoho zdroje – byť i toho mírnějšího – je rozhodně lepší než akceptovat zlo v jeho celé podobě.

V debatách s anarchokapitalisty často zaznívají v argumentaci jejich protivníků různé extrémní případy, které by mohly ve volnotržní společnosti nastat. Problém těchto argumentů je ten, že většinou se najdou analogické příklady i ve státní společnosti, a to v mnohem větší míře. Našim cílem zcela jistě není vytvořit dokonalou společnost bez jediné chyby, neboť to je v praxi zcela nemožné. Cílem je najít systém ve kterém se těchto chyb bude objevovat co nejméně, protože jedině tak se k ideálu můžeme alespoň přiblížit, byť nebude nikdy naplněn.

Tak jako všude i ve zdravotnictví platí, že monopol vždy vede k nekvalitním a drahým službám. Dejme tomu, že někdo vymyslí nepatentovatelné léčení, levné až zdarma. A toto se dokonce i stalo. Před 100 lety jeden lékař vyvinul takzvané ketogenní stravování na léčbu epilepsie. Tehdy ještě neexistovalo všeobecné zdravotní pojištění jako dnes, pacienti žádali po lékaři levnou léčbu… Lékař neměl v léčbě tolik svázané ruce státem, a tak si mohl dovolit léčit i bez příslušných vědeckých studií, povolení a tak dále – a pacienti se uzdravovali. Pak nastoupil stát, odvětví dokonale zreguloval, tuto léčbu zakázal. Do dětí se cpaly výhradně „řádně vědecky ověřené“ antiepileptika. Pod tíhou toho, že ale jejich výsledky nejsou zrovna ohromujícím, se před cca 15 lety ke ketogennímu stravování vrátili – v Thomayerově nemocnici v Praze a ve FN v Brně. No a teď si představme, že by před těmi 100 lety nikdo nic nevyzkoumal. Dnes už by byl s nějakými řečmi „o stravování co uzdravuje z epilepsie“ všem jen k smíchu – s nálepkou „mastičkář“ či „šarlatán“. Epileptici mají štěstí, že to tehdá někdo vyzkoumal, jiní pacienti takové štěstí nemají – dnes není subjektu který by měl na takové léčbě ekonomický zájem a vyžadovanou vědeckou studii zaplatil a provedl. Volnotržní zdravotní pojišťovna by po takovém řešení šetřící jí miliardy skočila jako slepice po flusu, zdravotnictví by mohlo být za babku a kvalitnější…

Můj poslední text o ČTK popisuje, jak se liší financování této veřejnoprávní agentury a ČT a ČRo. Není v něm však dále zmíněn problém "černých pasažérů". ČTK se totiž od ČT a ČRo liší v přístupu k obsahu. V případě Kanceláře je poměrně jednoduché zajistit, aby se obsah dostal pouze k předplatitelům - máte heslo a odemknete si infobanku. Nemáte heslo - smůla. V případě televize a rozhlasu by však mohl nastat problém veřejných statků. Proč by někdo chtěl platit televizní a rozhlasový obsah také pro souseda, který nedá ani korunu, ale užívá si stejně? Mnoho lidí dnes sleduje obsah ČT a ČRo přes internetové aplikace. Pak by celý mechanismus mohl fungovat jako dnes již existující streamovací služby Netflix nebo Spotify. Platící by měl svůj účet a heslo a obsah by se mu zpřístupnil po zadání údajů. Stále je však hojně využívané také klasické rádiové a televizní vysílání, které chytají klasické přijímače. Zde by použití placených účtů bylo problém. Dalšími možnostmi by pak mohla být zvýšená inzerce nebo zkrátka fakt, že stejně jako si jde skvělý koncert vyslechnout zdarma hned za plotem či sdílet svůj účet na HBO s kamarády, tak by si někteří lidé v autě naladili Rozhlas i bez placeného účtu.

Ačkoliv pro většinové konzumenty jsou mnohem více profláknuté Česká televize a Český rozhlas, veřejnoprávní trojku doplňuje také Česká tisková kancelář – "noviny pro novináře". Je sice zřízená podle zákona jako veřejnoprávní, ale zisk jí neplyne z veřejných financí. Účast veřejnosti na jejím provozu má být naplněna formou jejího kontrolního orgánu – Rady ČTK, která je volená Poslaneckou sněmovnou – avšak na rozdíl od ČT a ČRo získává peníze cestou trhu, nikoli koncesionářských poplatků. Odběratelé jejího obsahu si ji předplácejí, když chtějí, a tento model asi funguje dobře, protože nejen že ČTK v tomto modelu stále existuje, ale navíc v Česku nemá konkurenci. Oproti tomu ČT a ČRo jsou financovány z povinných poplatků. Osobně nemám výhrady tolik k obsahu těchto médií, ale spíše k principu nedobrovolnosti, na kterém je jejich získávání peněz založeno. Když ale tržní model funguje u ČTK, proč by nemohl fungovat u Televize a Rozhlasu? Lidé, kteří o jejich služby mají upřímný zájem, by pravděpodobně byli ochotní obětovat za ně měsíčně místo 135 a 45 Kč řekněme 250 a 100 Kč, ale platili by opravdu jen ti, kteří se pro to ze své vůle rozhodli.

Jak je možné, že se vyskytne nový libertarián? Že se člověk začne zajímat? Že upustí od etatismu a začne aktivně hledat odpovědi na palčivé otázky? A po té, co nalezne odpovědi, shledá, že je z něj libertarián. Vím, že se to děje. Ty i já jsme toho důkazem. Důkazem, že jednou za čas se ten zázrak stane. Já však na zázraky nevěřím. Chci porozumět příčinám a souvislostem, abychom ty i já, v příští konverzaci s etatistou, byli schopni spíš než odpor a nesouhlas, zažehnout touhu po poznání. Umožni mi vyslechnout si tvůj příběh, doptat se a porozumět detailům, které napomohly utvořit tvé nynější postoje. Pomoz mi rozkrýt tajemství zrození libertariána.

Klikni sem a poděl se se mnou o svůj příběh.

Urza ve svých přednáškách (zvláště ve Stát je špatný sluha, ale zlý pán) ve své argumentaci kapitalismus versus socialismus mluví o ideální verzi socialismu jako o stavu, kdy se čestný a núplatný úředník snaží co nejlépe zjistit, co lide chtějí a to se pak snaží společnými penězi realizovat. Urzova argumentace spočívá v tom, že je nemožné zjistit, co lidé doopravdy preferují, a i kdyby to šlo, je nemožné toto přání ideálně centrálně vyplnit.

Ma kritika se týká toho, že toto není ideál socialismu. Kdyby to byl ideál socialismu, každého hned napadne, že to už rovnou může těm lidem ty peníze nechat a oni si s nimi udělají co chtějí, když to tak dobře vědí. Socialismus je ale ještě mnohem zrůdnější. Základní teze socialismu je, že lidi nevědí, co chtějí, a nevědí, co „mají chtít“, a právě proto musí přijít ten úředník a dostupné prostředky investovat do těch správných projektů, které by si lidé sami nezvolili, protože pro kažedého jednotlivce jsou nevýhodné, ale přinesou „prosperitu celé společnosti“.

Lidé urputně hledají logiku v nařízeních vlády – i tam kde, žádná není. Dokonalá ukázka tohoto jevu je omezení regulace roušek v MHD: Proč by se v tramvaji, autobusu a vlaku nemusela nosit rouška, ale v metru ano? Hledají za tím argumenty typu, že v pozemské dopravě není klimatizace, že se tam hůře dýchá, že tam jsou lidé více u sebe a podobně. Jenže podobné argumenty by se daly najít i pro přesně opačné nařízení. Když se ale podíváme na nahodilost, s jakou byla všechna opatření přijímána a rušena, dost možná to žádnou logiku nemá – prostě to jen někomu v politice přišlo jako dobrý nápad, toť vše.