Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

V médiích v poslední době zas nějak často probíhá masáž manipulující lid proti billboardům. Mohli jsme se dočíst, jaké je to zlo, jak je nutné je zakázat… A teď, když jsou zakázané, se zase řeší, jak je odstraňují příliš pomalu. To bývá doplněné i nějakou manipulativní story, jak došlo k dopravní nehodě, ve které hrál svou roli billboard. Řidič sjel z vozovky a vlítl do reklamní tabule… Kdyby tam billboard nebyl, prostě by auto sletělo do pole. Ale kvůli billboardu se auto sešrotuje na placku… Jenže co stromy? Dopravní značky? Sloupy? Skály? U nich ta nebezpečnost najednou neplatí? Média mají na etatistimu také svůj podíl – bohužel i ta soukromá. Není dne, kdybych neslyšel nebo nečetl, za které všechny problémy může „nedostatečná legislativa“.

Asi nejvíce zavádějící ekonomický termín je obchodní bilance. Velice často se řeší jakýsi schodek, nebo naopak přebytek, aniž by se řešilo, co ta čísla vlastně znamenají. Ono se totiž snadno řekne, že záporná bilance (což znamená, že je schodek) je problém. Že se za nákup utratilo více peněz, než se získalo za prodej. Nebo ne?

Bastiat dává docela pěkný příklad. Představme si obchodníka, který zde nakoupí zboží a jinde prodá (se ziskem). Obchodní bilance? Tady samozřejmě plusová, ten obchodník vyvezl zboží a přivezl peníze. Dále tentýž obchodník v cizině nakoupí zboží a přiveze zpět sem, kde prodá (opět se ziskem). Obchodní bilance? No, pokud byl obchodníkův zisk vyšší než ten předchozí, bilance je záporná. Nevadí, že obchodník vydělal, nebo že sem přivezl žádané zboží, bilance je prostě záporná. Můžeme si představit i jiného obchodníka, který odveze zboží do ciziny, a loď s jeho nákladem se při cestě potopí. Obchodní bilance je kladná - odjelo nějaké zboží. Zisk obchodníka? Záporný.

Že obchodní bilance může vést k absurditám, uvidíme snadno, když si nakreslíme hraniční čáru kolem vlastní domácnosti (sen každého anarchokapitalisty). Moje obchodní bilance s pekařem? Záporná, měl bych se toho obchodního vztahu zbavit. Stejně tak moje bilance s elektrárnou, vodárnou, prodejcem počítačů... asi bych jim měl začít prodávat nějaké svoje zboží - třeba prodejci počítačů nějakou vodu, možná by o ni stál. No a můj zaměstnavatel, to je úplný blázen. Ten má tak šílený schodek v obchodní bilanci se mnou, že se vůbec divím, že mi nějaké peníze posílá.

Když v ekonomii nakreslíte čáry, vyrvete jednu věc a vše ostatní budete ignorovat, dojdete vždycky k absurdním a mylným závěrům. V každé systémové vědě, ekonomii nevyjímaje, je důležité nejen to, co je vidět, ale také to, co není vidět. Proroci obchodní bilance vidí peníze, zboží a služby překračující čáru, ale nevidí (nechtějí vidět) užitek, který z toho obě strany čáry mají.

Pro provozování koncesované živnosti musí subjekt splňovat odbornou způsobilost, kterou prokazuje živnostenskému úřadu. Na obecné úrovni to vnáší do systému překážku. Každá překážka snižuje počet možností průchodu realitou a zvyšuje množství zdrojů vynaložených k dosažení cíle. Jakékoliv umělé náklady dopadnou nejvíce na chudé. Nejen na straně živnostníků, ale také na straně spotřebitelů.

Odborná způsobilost obvykle neříká vůbec nic o tom, jak umí podnikatel uspokojovat potřeby spotřebitelů. O tom vypovídá tržní výsledek. Proto bez zákonné regulace by systém fungoval stejně nebo lépe než teď. Všichni, kdo můžou podnikat teď, by totiž mohli podnikat i nadále, navíc k nim by se přidala řada lidí, kteří nemají oficiální formu odborné způsobilosti, ale přesto jsou šikovní nebo dostatečně kompetentní a poskytují dobrou službu. Tím by se zvýšila konkurence, a proto by na tom ve výsledku byl lépe i spotřebitel.

Setkal jsem se s argumentem, že některé živnosti, jako třeba kosmetička, jsou při neodborném vykonávání zdraví nebezpečné, protože se lidem na obličej patlají chemikálie. S tím souhlasím, ale už nesouhlasím s tím, že by státní regulace něco řešila. Pokud máte jako spotřebitel obavu, že kosmetička není kompetentní, tak si můžete vybírat ty, které mají odbornou způsobilost. Kdo obavu nemá, může využít třeba levnější službu. Navíc kosmetička, která se nevyzná v chemikáliích, může třeba jen trhat obočí nebo dělat věci, o kterých bezpečně ví, že jsou bezproblémové.

Neomezujme tedy uměle konkurenci, bereme lidem možnosti obživy, zvyšujeme složitost systému, zvyšujeme spotřebu zdrojů k dosažení cíle a spotřebitelům zhoršujeme míru uspokojení a kvalitu plnění.

Před čtrnácti dny jsem byl pozván přednášet do klubu Centrála; přednáška byla o základech anarchokapitalismu a měla velký úspěch, takže se z ní stal cyklus! Ten do jisté míry naváže na přednášky v Polis, avšak ne zcela: Chci méně mluvit, dát větší prostor diskusím a neformální části setkání; krom toho bych rád, aby na programu participovali v budoucnu i další lidé, kupříkladu má snoubenka Tereza. Program by měl být pravidelný, nejspíše každou první středu v měsíci; uvidíme, jak to bude fungovat a jakým způsobem se podaří vyladit náročnost povídání i diskusí pro nové lidi i ty, kdo absolvovali cyklus Anarchokapitalismus v Paralelní Polis. Příští středu v 19 hodin však bude rozhodně přednáška na téma monopolizace na volném trhu. Budu rád, pokud si zarezervujete čas v kalendáři a dorazíte do klubu Centrála (který někteří anarchisté vtipně „přejmenovali“ Decentrála); ať už je pro vás téma nové, nebo je dobře znáte, můžeme popovídat!

Pocházím z malého města, jehož vedení se neustále zaklíná podporou podnikatelů. Vymýšlejí se projekty na podporu podnikání nebo na oživení centra města, které se vylidňuje.

Jeden místní podnikatel, který už pár let provozuje úspěšnou kavárnu přímo v centru, se rozhodl před rokem založit vedle kavárny i cukrárnu. Bohužel narazil na „důležitého úředníka“ na stavebním úřadě. Úředník trval na tom, že světlost (výška místnosti) WC pro cukrárnu je nízká a nevyhovuje. Proto prý cukrárnu nemůže zkolaudovat. Smůla, přes úředníka se nedostanete. Pro vysvětlení – místnost WC je společná i pro již provozovanou kavárnu a tam vyhovuje. Také vám to zní to jako zřejmý nesmysl? Podnikatel se tedy snažil s úředníkem domluvit, ale nedařilo se. Kvůli tomu protahování musel podnikatel platil měsíc co měsíc 40000 Kč za nájem a dalších 40000 Kč za leasing vybavení.

Za 10 měsíců se podnikatel o svém problému zmínil svému známému, který znal vedoucího stavebního úřadu (nadřízeného problémového úředníka) a zeptal se ho, kde je problém. Za týden byla kolaudace schválena. Podnikateli tedy vznikla škoda minimálně 800000 Kč. A to v tom nepočítám jeho čas a nervy při neúspěšném vyjednávání a samozřejmě ušlý zisk. Kdo to zaplatil? Samozřejmě podnikatel.

Jestli si, milé město, představuješ takto onu podporu podnikání, tak si ji prosím raději spláchni do záchodu.

Boj o svobodu začíná v hlavách těch nejmenších; a všichni víme, že establishment zatím vyhrává na celé čáře. Nejen, že zcela ovládá školství, ale také veřejnoprávní média a platí z našich peněz vlastní propagandu. Vyhledejte třeba na YouTube video „Demokracie je cool“ – malá děcka zpívají o tom, že kdo nechce demokracii, je srab (financováno z EU a MŠMT); bez ohledu na to, zda s tím názorem souhlasíte, zkuste si představit ten poprask a pohoršení ze zneužívání a manipulování dětí, kdyby podobnou propagandu zkusila třeba nějaká církev či politická strana. Stát a demokracie jsou však modly, v jejich jménu se smí cokoliv. Horší však je, že podobnou propagandou naše děti krmí i veřejnoprávní ČT; jen zkuste vyhledat pořad „Bankovkovi“, díl „Daně“. Opět není tak důležité, zda s vyzněním souhlasíte, ale je snad vše než „objektivní a vyvážené“; při poskytování informací o státu toto pravidlo (i zákon) lidé podvědomě ignorují. V pořadu navíc zaznívají doložitelné nepravdy.

Tentokrát bych však rád, abychom udělali více než jen konstatovali, že je to špatně. Napsal jsem ČT otevřený dopis, který si můžete přečíst zde. Problém s otevřenými dopisy však spočívá v tom, že nikoho nezajímají, jelikož je píše každý, ovšem pokud… se o nich nezačne mluvit. A jakmile o nich začnou mluvit lidé na sociálních sítích, v diskusích a na svých serverech dost na to, aby si všimla i média (a zde mohu prozradit, že některá média již mám domluvená; ale potřebujeme víc), téma ve společnosti zarezonuje. A tohle téma je vlastně samotný ankap a státní propaganda; přesně tohle je třeba dostat k lidem. Často se říká, že kliknutím nic nezměníte, že je třeba zvednout zadek a jít něco dělat; zde to však neplatí. Chcete-li vážně pomoci, můžete. Nebude to stát peníze, jen pár minut času. Běžte a šiřte ten dopis. Máte svůj web? Oblíbené diskusní fórum? Sociální síť? Newsletter? Prosím, zaplavte je. Vyvolejte diskusi, reakce; i nesouhlasné. Uděláme-li to dost důkladně, zaujmeme tím i velká média.

Rusko: „Dejte nám všechny zprávy a rozšifrujte je, nebo vás zakážeme.“
Telegram: „Ne.“
Rusko: *zabanovali IP adresy Telegramu*
Telegram: *spustili servery na cloudových službách od Googlu, Amazonu a podobně*
Rusko: *zabanovali IP adresy cloudových služeb Googlu, Amazonu a podobně*
Rusko: … … … … *nic teď nefunguje* (jaké to překvapení)
Telegram: „Hahaha!“

Lidé mají na svátky trávit čas doma s rodinou a odpočívat. Zní to nádherně, pokud tedy máte domov, rodinu, dostatek peněz a vůbec chuť. No… a pokud ne? Tak máte smůlu.

Pro chudé lidi může být výpadek jednoho pracovního dne fatální, proto pro ně je práce na svátky leckdy smysluplnější, než neproduktivní den. Práce o svátcích se rádi chopí i brigádníci z řad studentů, kteří si tím můžou vylepšovat svůj rozpočet v dny, kdy nemusejí studovat. To ale v obchodech nelze, protože od určité metráže musí být o vybraných svátcích zavřeno. Hlavní argument je, že lidé mají trávit svátky doma s rodinou a čerstvé pečivo si můžete koupit den předem, takže se to vlastně nedotkne ani spotřebitele. Oba argumenty jsou absurdní, celá situace je absurdní. Určitá skupina lidí rozhodla, že svůj názor vnutí v podobě zákona společnosti, která naprosto evidentně o takové fungování nestojí, protože pokud by po tom byla dostatečná poptávka, dávno by to fungovalo i bez zákona. Ve výsledku zákon nejvíce poškodí chudé, protože ty každý den, který chybí na výplatní pásce, vážně pocítí. Poškodí to ale i spotřebitele, protože zcela nesmyslně mají podnikatelé zákaz uspokojit jejich potřeby.

Stát vůbec nemá určovat, kdo má kdy mít otevřeno, protože vůbec nemá ponětí o tom, co si přejí podnikatelé, jejich zaměstnanci a spotřebitelé. To dokáže nejlépe zajistit dynamická rovnováha trhu. Ta bude mít k celkovému užitku společnosti vždy větší příspěvek, než rigidně nastavený systém pravidel bez zpětné vazby.

V mém předchozím textu, který byl vylit do Stok, jsem zmiňoval zákon č. 526/1990 Sb. Zákon o cenách. Tento zákon mimo jiné říká, že prodejce je povinen označit zboží cenou a zpřístupnit na viditelném místě informace o ceně v podobě ceníků. Zmiňoval jsem fakt, že lékárny (konkrétně FN Brno, ale i další lékárny) na základě tohoto zákona označují každé zboží zvlášť cenovkou. V praxi to znamená nalepit 4000 štítků na 4000 hroznových cukrů, což zabere jeden pracovní úvazek. Skutečnost je taková, že zákon a ani vyjádření ČOI tohle nevyžaduje. Na podnět jednoho z čtenářů uvádím tedy vše na pravou míru a omlouvám se za nepřesné vyjádření.

Jaká je tedy podstata lepení 4000 štítků na 4000 hroznových cukrů a kupodivu ve FN Brno, která má své právní oddělení? Napadají mě dva možné důvody. Prvním je naprostá neefektivita a demotivace v státem žalostně řízených odvětvích, jako jsou i nemocnice. Druhým je tak přebubřelá žumpa právních předpisů, že je nemožné se v ní vyznat, a strach z případné sankce a trestu dělá svoje. Inu, trest přichází; to nás už od školky stát učí velmi dobře. Jedno, nebo druhé. Možná obojí. O čem jsem ale přesvědčen, je, že bez státu by na krabici s 4000 cukry byla jen jedna cenovka.

To, že se lépe člověku učí věci, které se učit chce, než ty, které ho nezajímají, snad není sporu. Není sporu ani o tom, že člověk si spíše pamatuje informace, které využívá, používá a vidí okolo. To je důvod, proč většinu toho, co se ve škole naučíme, zapomeneme. Kdo prostě neintegruje běžně, zapomene to. Někdo zapomene výšku Kralického Sněžníku, protože ho vysokohorská turistika nezaujme. Někdo zase zapomene všechny chemické sloučeniny a z chemie si pamatuje jen „-ný, -natý, -itý, -ičitý, -ičný, -ový, -istý, -ičelý“ (ač vůbec neví, k čemu to je, sám si to pamatuji jen kvůli té libozvučnosti).

Vlastností dnešního školství je, že se učíme věci, které v životě nevyužijeme. Nicméně to není největším problémem státního školství. V Občanské výchově se učíme, jak být správnými občany. Učíme se tam o demokracii, o funkci státu, učíme se tam, když už ne uctívat, tak respektovat autority (policii, soudy, vysoké ústavní představitelé), ne kvůli jejím morálním hodnotám, ale jen kvůli tomu faktu, že to jsou policisté, soudci nebo prezident. Učíme se, že musíme platit daně.

Děti se to učí, ač třeba nechtějí. Nicméně tím, že demokracie, policie a politici jsou neustále přítomní v médiích a všude se o nich mluví víc než o matematice, chemii nebo fyzice (což je podle mě škoda), tak zrovna tohle člověk nezapomene. Neustále mu to okolí připomíná a nenutí se ho něco učit znovu a kriticky o tom přemýšlet.

Každou chvíli se za něco demonstruje. A není snad prezident či vláda, která by nezažila demonstranty. Popravdě by mě zajímalo, co je vůbec smyslem takových demonstrací… Kolikrát se lidem hulákáním a máváním s transparenty opravdu podařilo něco zásadně změnit ve společnosti? (Napadá mě jen Sametová revoluce, kde ale roli hrálo více věcí.) Nechci to pochopitelně úplně shazovat – nejspíše to opravdu přidává svou trošku do mlýna na cestě za lepší společností a rozhodně není na škodu se ozvat, když se mi něco nelíbí, ale… Moc tomu nevěřím.

Hlavně mi ale některé ty demonstrace nepřipadají moc v souladu s tím, co sami demokraté hlásají. Lidé chtějí demokracii, ale pak se jim výsledky voleb nelíbí. Nedávno se protestovalo třeba proti Babišovi. Sorryjako, on vyhrál demokratické volby, takže z tohoto pohledu je jeho vládnutí zcela v pořádku. Nelíbí se vám? Nevolte ho! Tak přece funguje logika demokratů, ne?

Osobně zastávám názor, že kdyby si demonstranti místo vyřvávání na náměstí nakoupili hromadu knih o ekonomii (rakouské i jiné), historii a tak dále, a vzdělali se, stal by se svět daleko lepším místem, než jen vyřváváním prázdných hesel o demokracii na náměstí. Opravdu, ve vědění je síla…

Sociální sítě na Internetu jsou pro mnoho lidí důležitou součástí jejich životů, odkud čerpají dnes možná více než z knih, novin, rozhlasu a rozvidu. A zatímco noviny, rozhlas a televize jsou z velké části v rukou několika málo osob a vlád, obsah tvořený a šířený na sociálních sítích má miliony, ba i miliardy původců. Něco takového je samozřejmě problém pro ty, kterým se nehodí šíření zcela libovolných informací, a tak tito postupně zavádějí různé regulace a cenzuru, aby se sociální sítě časem staly jednosměrným komunikačním kanálem podobně jako tradiční média.

Po všech těch průšvizích posledních měsíců se však objevuje jedna věc, na kterou bych rád upozornil. Když na cenzuru sítí tlačí vlády, chápeme to jako projev jejich násilné moci a nelíbí se nám to zcela správně, protože na něco takového nemají právo. Když to samé dělají sítě samy nad rámec toho, co chtějí vlády, už to není podvolení se násilí, ale dobrovolné rozhodnutí majitelů jednotlivých sítí. Ale samozřejmě i tato jejich rozhodnutí, ať už různá omezení ohledně zbraní nebo třeba kryptoměn (nesmíte např. zveřejnit videonávod, jak vyčistit zbraň) představují nějaká omezení a podléhají kritice. Jde o rozhodnutí správná? Možná ano, možná ne. Mohou taková rozhodnutí provozovatelé těch sítí činit? Samozřejmě mohou. Smíme je kritizovat? Zcela určitě smíme. A co s tím naděláme? Viděl jsem návrhy řešení jako státní zásahy do zmíněných společností, rozdělení Googlu, FB apod. Ne, to nejsou řešení. Mnohé vlády hýkají nadšením, jak jim některé sociální sítě lezou do zadku a jdou s cenzurou někam, kam by jinak se svými nařízeními došly až za rok, za dva. Takže takové nápady by nepomohly.

Jsem anarchokapitalista. Nejde-li změnit myšlení provozovatelů, je třeba změnit provozovatele. Vzývám tedy trh. Ať přijdou nové sociální sítě, s novými technologiemi a s novými business modely. Nechť je konkurence sítí a nechť si každý zvolí, co mu vyhovuje. A když se žádný vyzyvatel nenajde? No, před příchodem Zuckerberga svět taky fungoval.

V poslední době se opět skloňuje zavádění cla v rámci protekcionistických opatření ze strany USA. Evropská komise kvůli tomu chystá proti opatření v podobě recipročního zavedení cel. Pokud se tak stane, je to pouze další ukázka toho, jak se politici nepoučili z historie ani ekonomie. Opatření totiž nedává žádný ekonomický smysl, naopak. Poškozuje totiž nejvíce obyvatele těch států, které cla zavedou, takže kromě ekonomických škod je i neetické.

Zavedení cel je nezodpovědné vůči domácím firmám. Clo je totiž forma subvence, která zvýhodňuje určitou neefektivitu systému. Dovolí to domácím firmám polevit v rámci inovací, úspor a optimalizace procesů, neschopné firmy poté nejsou odstraněny z trhu levnější konkurencí ze zahraničí. Nedochází poté ani k přesunu pracovních míst s menší přidanou hodnotou do míst, kde je levnější výroba. Brzdí to růst počtu míst s vysokou přidanou hodnotou a tím nepřímo poškozuje životní úroveň lidí v daném státě – hlavně těch chudých.

Další efekt je, že kvůli umělému zásahu jsou spotřebitelé a firmy nuceny nakupovat zboží a suroviny dráž, protože si nemůžou koupit levnější alternativu ze zahraničí (je dražší o clo), což je poškozuje i přímo. Veškeré výnosy ze cla jsou zaplacené domácími spotřebiteli a firmami, takže ve výsledku nepřináší žádný ekonomický přínos – kromě toho si sebou nesou navíc režii na výběr, přerozdělení a ztráty z neschopnosti efektivní ekonomické kalkulace.

Ideální postup je volný trh bez překážek. Ten vede – jak i ukázaly historické zkušenosti – k prosperitě všech zúčastněných stran. Evropská komise by v současné situaci měla ukázat vstřícnost a alespoň neaplikovat cla recipročně.

Kdo čte Stoky od jejich začátků, zajisté ví, která politička je zdejší hvězdou. Ano, správně, Michaela Marksová-Leninová; dotyčná dělá svému jménu čest (co slovo, to odkaz). Teď se však dostala do hledáčku větších médií, která informují o jejím průseru v IT, jenž nás stál miliardu korun (a každý den stojí další milion). Co se stalo? Klasika; čtyřikrát předražená špatně zadaná zakázka, pročež na stovky žádosti o doplnění mezer ve specifikaci ministerstvo odpovídalo, ať dodavatel navrhne řešení dle svého uvážení. Kdyby mně jako programátorovi takto odpovídal zákazník, rozhodně bych tlačil na odpovědi, protože nepotřebuji formálně vyhovět smlouvě, nýbrž spokojeného zákazníka, který mi zaplatí i příště; já ale nepracuji pro stát, tam to asi funguje jinak. Za ta léta, co sleduji Marksovou, si však ani nemyslím, že by to někomu přihrála a namastila si kapsu (někdo z jejích podřízených možná ano); spíš se na to vykašlala, protože je to jen IT a důležitější jsou sociální byty a ochrana zaměstnanců.

Otázka samozřejmě zní, zda by se na to vykašlala i v případě, že by takto krvácel její rodinný rozpočet. Asi těžko; ale za to ji neviním, ono je to přirozené a jde o systémovou chybu. Problém motivace za socialismu popsal již Ludwig von Mises; nejde o selhání státu, nýbrž o jeho inherentní vlastnost. O problému motivace se mluví; daleko horší je bohužel problém nemožnosti ekonomické kalkulace, o kterém se nemluví, jelikož je složitější na pochopení. Předražená IT zakázka stála každého v ČR asi sto korun; hezké to není, ale svět se nezboří, leč velká média mají senzaci. Na kolik nás však vyjdou všechny ty její regulace trhu práce, bydlení, pokusy o změnu důchodového systému a další projevy boje za „spravedlnost“? Právě pro nemožnost ekonomické kalkulace to nelze vyčíslit, ale jsem přesvědčen, že to bude dražší; ekonomie sice mluví jasně, ale nebije to do očí jako předražená IT zakázka, takže nám to novináři odprezentují jako „sociální reformy“ a podobně, ačkoliv jde o daleko větší průser.

Dnes v 19 hodin začíná má přednáška o základech anarchokapitalismu v klubu Centrála; bude to takové shrnutí, ankap v kostce v jedné přednášce. Pokud o anarchokapitalismu mnoho nevíte, je to ideální příležitost se něco dozvědět; v opačném případě si můžete přijít trochu zasocializovat s ostatními libertariány, podiskutovat s názorovými oponenty, kteří anarchokapitalismus neznají, případně s sebou vzít někoho, komu chcete tento myšlenkový směr ukázat, ale přednášky v Polis o armádě nebo soukromém soudnictví nebyly ideálním začátkem.

Budu se těšit v 19 hodin v klubu Centrála!

I když druhý československý president Edvard Beneš nikdy moc neměl a nemá pověst (klasického) liberála. Občas tak bývá dnes označován. Častěji je však vykreslován jako člověk středu. Je to však omyl, Beneš byl od začátku své kariéry velmi levicově orientován. Dokládá to řada citací z jeho děl. Například tato: "Kapitalismus, podnikatel sám se dnes přetvořil, podlehl všeobecnému proudu po demokracii politické, která nemohla prostě zůstat omezena jen na politiku; stejně tak jako dělník kontroluje veřejný život politický, chce kontrolovat čím dále tím více zejména život hospodářský, t. j. svou továrnu a celý výrobní proces vůbec. Zarazit tento vývoj je nemožno. Na tomto poli pro budoucnost má demokracie ohromnou roli - socialismus se v budoucnosti bude pokoušet svůj program uskutečňovat také a především touto cestou. Být také demokratem hospodářským, být jím důsledně a jít v tom smyslu krok za krokem dále v duchu filosofie demokracie, znamená být vlastně nejradikálnějším socialistou, radikálnějším mnohdy nežli mnozí z těch, kdož se dnes octli až u bolševictví. V tom je budoucnost socialistické praktické politiky." (Beneš, Ed. Nesnáze demokracie z roku 1924). Zdá se ovšem, že v odhadu budoucího vývoje měl tentokrát Beneš pravdu.

První myšlenka, kterou lidé mají, když jim je poprvé představena myšlenka odluky zdravotnictví od státu, typicky zní: „A to by si lidé všechno platili přímo sami? Na to přece nikdo nemá, proto potřebujeme stát“. Tuto úvahu považuji za chybnou hned ze dvou důvodů: Zaprvé není důvod, proč by na volném trhu nemohlo být zdravotní pojištění nabízeno jako komerční služba, a zadruhé ani dnes není nákladná život zachraňující péče v nemocnici v některých případech bezplatná. Například tento rok se jedné paní předčasně narodila dvojčata, která musela být několik týdnů v inkubátorech (jejichž provoz stojí asi 60 tisíc Kč za den), náklady na poporodní péči se vyšplhaly na jednotky milionů. Bohužel, rodiče nemají občanství ČR a pojištění jim kryje jen náklady do 100 tisíc, takže značnou částku musejí zaplatit sami. A neproplatí to ani jejich domovský stát, protože se na tom zodpovědní politici nedohodli. Naštěstí se rozjela sbírka, která jistě pomůže nějakou část nákladů pokrýt.

Nesnažím se tvrdit, že v bezstátní společnosti by se takový případ nemohl stát. V bezstátní společnosti by si rodiče nejspíše zařídili nějaké volnotržní pojištění, které by mohlo nebo nemuselo mít nějaký nákladový strop. Jestli ale někdo volnému trhu vyčítá, že by se tam někdo nedostatečně pojistil a pak by musel platit za úkony přímo, měl by si uvědomit, že se to děje i dnes.

Dnešní příspěvek bude vycházet ze zákona č. 634/1992 Sb. § 6: „Prodávající nesmí při prodeji výrobků nebo poskytování služeb spotřebitele diskriminovat.“

Tento zákon na první pohled vypadá velmi ctnostně. Opak je ale pravdou. Vylučuje totiž i pozitivní diskriminaci, která zrovna v retailu může dost výrazně pomoci chudým lidem – samozřejmě pokud je v režii volného trhu. Představte si, že si jdete koupit třeba sekačku. Nikde není žádná cenovka, vám se sekačka líbí, tak se dáte do řeči s obchodníkem, ten mezi řečí zjistí, že děláte za kasou v Kauflandu, tak vám podle toho řekne třeba o polovinu menší cenu, než kdybyste byl manažer. Je to celkem logické, protože chce prodat alespoň s nějakým ziskem, než neprodat vůbec. Ve výsledku tedy takový zákon proti diskriminaci vyloženě poškodí chudého člověka.

Kdo by snad chtěl namítnout, že taková situace je naprosto vykonstruovaný příklad, který by se v praxi nestával, tak se stačí podívat na B2B – tedy na obchod mezi podnikateli, ti totiž nejsou považování za spotřebitele a tudíž se na ně nevztahuje klasická spotřebitelská ochrana, konkrétně můžou se mezi sebou cenově diskriminovat a to se také přesně děje. Proto málokdy v B2B jsou veřejné ceníky, protože cena se dává individuální a zpravidla taková, aby na ní protistrana kývla a současně podnikatel co nejvíce vydělal. Výsledek je „spravedlivější“ směna v rámci celého sektoru a výhodnější tok zdrojů.

Představte si, že chcete nějakou službu. Vyhledáte obchodníka, který ji nabízí, zeptáte se na podmínky smlouvy, na cenu... A následně se vám naskytnout tyto alternativy: 1) Jste spokojeni, berete a uzavíráte kontrakt k oboustranné spokojenosti. 2) Něco se vám nelíbí, začnete smlouvat. Buď se domluvíte a opět k oboustranné spokojenosti přistoupíte na podmínky, nebo se zkrátka nedomluvíte a zkusíte štěstí u konkurence. 3) Podmínky vám nevyhovují u žádného z konkurenčních poskytovatelů. Pak se buď spokojíte s tím z nich, který je pro vás stále nejpřijatelnější, nebo se raději obejdete bez dané služby (produktu). V neposlední řadě můžete využít neschopnosti poskytovatelů a danou službu začít sám nabízet, čímž si můžete (při)vydělat na živobytí.
Tímto způsobem funguje trh.

A pak tu máme stát. Ten k vám přijde, sebere vám nemalou část vašich prostředků a aby se vám omluvil, dá vám navrch nějakou službu, na kterou si dost možná vytvořil monopolní postavení prostřednitvím zákonů. "Nelíbí se ti to, občane? Pak drž hubu, tady máš nějakou (veřejně prospěšnou) službu, tak běž jednou za čas k volbám a dej nám pokoj!" Jenže pokud existuje něco jako "veřejně prospěšná služba", trh ji poskytne, nejspíše ještě v několikerém provedení v rámci konkurenčního boje a pak se vracíme k alternativám, které jsem popsal výše. Na trhu uspěje jen dobrý obchodník. A dobrý obchodník nepotřebuje svoje služby vnucovat. Jste-li zastánci státu a bojíte se, že by stát v tržní společnosti neobstál, buďte bez obav. Pokud by neobstál, znamená to totiž pouze to, že trh přišel s alternativou, která je pro lidi přínosnější, než stát sám.

"Cílem individualismu je vytvoření sféry, ve které může jednotlivec svobodně myslet, vybírat si a jednat bez toho, aby byl omezován zásahy sociálního aparátu donucení a útlaku, státem." (L. von Mises)
Konečně nějaká pozitivní zpráva! Chcete vědět proč je soukromé vlastnictví otcem svobody a civilizace? Proč je velmi důležité pro blahobyt lidstva? A zároveň nemáte chuť číst rozsáhlé knihy? Pak vizte, že známá esej "Svoboda a vlastnictví" od Ludwiga von Misese spolu s dalšími třemi eseji, je nyní, díky péči pana Petaxe z webu svobodny-svet.cz, dostupná v češtině a v elektronické formě pro čtečky, a to ZDE.
Web Bawerk.eu vydal také jako svoji poslední (!) papírovou knihu "Rothbardovy eseje", která obsahuje osm esejí na různá témata od M. N. Rothbarda. Více ZDE.

Poslední dobou sociálními sítěmi rezonují Táta parťák a Svoboda učení, kteří rozjeli diskusi o domácích úkolech a povinnostech dětí ve školách, doma i obecně. Nechci ale rozebírat konkrétně některé z těchto témat, chci jen poukázat na jednu nápadnou podobnost mezi skepsí ke svobodné výchově a skepsí ke svobodné společnosti, které jsem si všiml při procházení diskusních příspěvků zejména oponentů. To, jak vidíme výchovu a vzdělávání, je velmi blízké tomu, jak vidíme společnost.

Řada lidí byla vychována a vzdělána metodou cukru a biče, tedy vnější motivací, více či méně zaobalenou. Prostě tohle musíš, tamto nesmíš, tohle je za 1, kdo nedonese úkol, dostane za pět atd. Řada lidí věří, že jedině takto se mohli stát vzdělanými a vychovanými. Stává se dogmatem (přesně tak, jak funguje víra), že to jinak nejde. Vnitřní motivace, chtít se něco naučit a díky tomu se to naučit, na to spousta lidí sama zapomněla, že je možné, natolik, že si to odmítají připustit, nebo se k tomu staví polovičatým postojem typu "ano, něco děláme sami, ale něco prostě musíme, to jinak nejde" případně "ale to jsou děti, ještě nevědí, co je dobré". Kdo to vidí jinak, než připouští rozšířené dogma se svými jednoduchými rychlými a nezpochybňovanými pravdami, je arogantní blbec a pitomec. Tím spíš, pokud mu to jinak funguje, protože na dogma se přece nesahá a všichni víme.

Úplně stejně je řada lidí přesvědčena, že společnost může fungovat také jen metodou cukru a biče, příkazy a zákazy. Tohle musíš, tamto nesmíš, za tohle je pokuta, za tamto dotace. Řada lidí věří, že jedině takto mohou ve společnosti fungovat. Stává se dogmatem, že to jinak nejde. Svoboda a zodpovědnost, něco udělat či vytvořit a díky tomu obohatit nejen sebe, ale i společnost, na to spousta lidí sama zapomněla, že je možné, natolik, že si to odmítají připustit, nebo se k tomu staví polovičatým postojem typu "ano, něco děláme sami, ale něco prostě musíme, to jinak nejde" případně "ale jsou i tací občané, kteří potřebují příkazy a zákazy, jinak by nevěděli, co je dobré". Kdo to vidí jinak, než připouští rozšířené dogma se svými jednoduchými rychlými a nezpochybňovanými pravdami, je arogantní blbec a pitomec. Tím spíš, pokud mu to jinak funguje, protože na dogma se přece nesahá a všichni víme.

Kde se to přesvědčení bere? Mám za to, že jsou to spojené nádoby. Tradiční výchova i tradiční vzdělání plodí členy tradiční společnosti, v jejímž zájmu jsou tradiční výchova i tradiční vzdělání.
A rychlé a zjevné pravdy nám brání uvažovat o tom, že by to mohlo jít i jinak. Nezbývá, než tyto pravdy vytrvale zpochybňovat a přivádět vzrůstající množství lidí k zamyšlení.