Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Při pravidelném čtení Twitteru začínám postupně rozumět, co znamená ta tzv. „pražská kavárna“ – prostě existuje typ lidí, který je o chlup intelektuálnější než taková ta „hospodská masa“. Mezi těmito intelektuály (a čtenáři Reflexu) se vždycky objeví nějaký názor, který se začne šířit jako lavina, i když jde o zjevný nesmysl. V poslední době je to naprosto šílená hysterie proti tzv. „přímé demokracii“, kterou prosazuje Okamurova strana. SPD chtějí, aby (skoro) o všem bylo referendum a o všem rozhodoval „prostý lid“, což „ty lepší“ lidi naopak pěkně sere.

Tohle téma jde víceméně mimo mě; jsem odpůrce demokracie jako takové. Ale ty hysterické texty na sociálních sítích odpůrců mě velice baví: „Lidi přece nemůžou rozhodovat o důležitých věcech.“ a „Lidi jsou jen lehce zmanipulovatelné ovce.“ a „Lidi se neumějí rozhodnout správně.“ K popukání… Akorát úplně stejné argumenty lze aplikovat na celou demokracii jako takovou. Jestli lidi neumějí rozhodnout „správně“ (Co to vůbec znamená?), tak to nebudou umět ani u voleb do sněmovny. Ani u voleb do senátu a do krajů. A ani u prezidenta. Takže co? Zrušit demokracii? Hah, souhlasím. Jen nechci, aby místo demokracie vládla elita nějakých samozvaných chytráků, nýbrž aby si každý vládl sám sobě na svém pozemku.

Před dvěma týdny jsem přednášel o zdravotnictví; z technických důvodů bohužel zatím nemáme zpracovaný záznam, avšak ten z předchozí přednášky už ano. Účast byla opět – již tradičně – vysoká, což mě nesmírně těší; stále přicházejí noví lidé, mnoho se jich pak vrací. Dnes též končí jedna akce v rámci naší crowdfundingové kampaně; kdo ještě stihne přispět (v krypto či na Startovači), dostane velice zajímavý dárek (je více možností, co lze získat; závisejí na výši příspěvku, avšak krypto nemá spodní limit).

Dnes si budeme povídat o životním prostředí; tohle téma nemám moc rád, jelikož se nesmírně těžko vysvětluje, zejména pak lidem, kteří dobře nechápou alespoň elementární základy rakouské ekonomické školy. I z toho důvodu doporučuji těm, kdo chtějí přijít (a rakouskou ekonomii moc dobře neznají), zhlédnutí záznamu přednášky na dané téma; tato přednáška je pro tu dnešní v podstatě prerekvizitou. Mluvit budu o ceně nedotčené přírody, subjektivním vnímání užitku, trvale udržitelném rozvoji, volnotržní ochraně přírody a také si rozebereme nejrůznější katastrofické scénáře, k čemu všemu by bez státu mohlo dojít.

Také jste všichni zváni na přednášku, jež se bude konat ode dneška přesně za dva týdny (13. prosince ve 20 hodin); tématem bude jedno z jablek sváru mezi anarchokapitalisty a minarchisty – volnotržní soudnictví.

Těším se na vás dnes večer ve 20 hodin v Paralelní Polis.

Když se někde probírá smysl státu a proč jej tak potřebujeme, zaznívá argument, že bez státu by slabší neměli ochranu před silnějšími. Jedna linie protiargumentů je vysvětlení, že by slabší měli ochranu i bez státu, což rozhodně není věc jednoduchá a intuitivní, takže ji zpracovává mnoho autorů v knihách, kde popisují různé podrobnosti, jak by to mohlo bez státu fungovat; ať už (pů)jde o Urzův Anarchokapitalismus, nebo o Friedmanův Machinery of Freedom. Nekladu si tudíž ambice, že bych to vysvětlil jedním článečkem ve Stokách (podle mě to ani není možné, jakkoliv by to bylo skvělé).

Co ale mohu stručně vyvrátit (s upřímným zapojením logického myšlení na straně čtenáře), je s původním výrokem svázaný výrok jiný - že díky státu mají slabší ochranu před silnějšími. Stát má obrovskou sílu (považte tu ozbrojenou armádu vojáků, policistů a dalších); na druhé straně je jeho občan, který je vůči státu slabý. Pokud tedy stát musí dle toho výroku něco zajistit, pak je to ochrana občanů před státem. Různí teoretici a optimisté vysypou jistě z rukávu různé zákony a předpisy, jež státní moc krotí a dávají jasné hranice jeho silovým složkám. Praktici a skeptici však vidí, že zákony i hranice se neustále mění, protože je tvoří lidé, kteří k tomu mají zákonodárnou sílu. Před těmito silnými lidmi je pak ochrany jen velmi málo, protože si zákony přizpůsobí po svém a ochrana slabších se stává iluzí - slabší nejsou těmi, kdo tvoří zákony; navzdory myšlenkám demokracie slabší pouze podpírají silnější svými hlasy ve volbách.

Že ta ochrana selhává, nám ukazují dějiny i současné dění. Zplynování bezbranného obyvatelstva v Třetí říši, vyhladovění bezbranného obyvatelstva na Ukrajině, nebo třeba pokutování sedmdesátileté ženy v nemocnici za to, že spadla z kola. Státní moc postupuje systematicky proti různým skupinám (Židé, kulaci, řidiči, hospodští) i nesystematicky proti jednotlivcům (babičky s koly, chodci na přechodu, FAU), aniž by se jakkoliv zamyslela nad tím, co dělá; a že ubližuje slabším, které má chránit. Smutným faktem tedy je, že stát žádnou zárukou není - naopak dává silnějším ještě větší sílu - a není tedy na škodu hledat (a podporovat) jiná řešení, a to i ve světle mého předchozího článku o tom, že kvůli neustálým svévolným změnám společenské smlouvy (a jiných smluv) není stát důvěryhodným partnerem.

Přemýšlím, kdy jsem si naposledy šel koupit do lékárny něco aktivního. Možná dezinfekci do lékárničky rok zpátky? Je mi 22, chemií už pěkných pár let pohrdám, k lékaři chodím víceméně pouze preventivně, když musím. Antibiotika jsem měl naposledy snad v pubertě, kdy za mě ještě byli zodpovědní rodiče a "Pokud nechceš do školy, půjdeš k doktorovi."

Nedávno mi na ukazováčku začala natékat jedna malá stará jizva, zranění vypadalo zánětlivě. Jelikož prst trvale namáhám a chtěl jsem se problému zbavit co nejdříve, rozhodl jsem se zranění zakápnout antibiotickou mastičkou. Zbytek mohu nechat ve své lékárničce. Zde nastává problém – odmítají mi mast prodat. Jsem dost překvapený a po rozhovoru se cítím jako nezodpovědný blbeček, co jí bude používat k dennímu mazání poloviny těla. Dozvídám se, že kdyby lék prodávali, lidé by ho používali. A to je prý špatně. Argument, že by se bakterie na antibiotikum adaptovaly, chápu, nicméně antibiotika u doktora dostanete pomalu i na rýmičku. Z toho vyvozuji tento závěr – pokud si chci koupit lék, musím si ho sehnat podpultově. Když se mi tato možnost nelíbí, přebírá za mě rozhodnutí o prodejnosti někdo jiný (doktor). Za chvíli by se mohlo stát, že člověku neprodají ani kus kabelu, protože nejste elektrikář, zapojíte ho špatně a svou neznalostí někomu ublížíte.

Abych ale jenom nehejtoval, v lékárničce mám mimo jiné třeba obvazy a hroznový cukr. Ty si naštěstí koupit můžete i bez receptu. Můj cukr už jednoho člověka dostal ze záchvatu, takže nosit u sebe věci preventivně podle mě smysl má.

Ve Stokách se obvykle objevují vážné texty, buďto nasrané či zoufalé, nebo různá varování před tím, co se chystá. Ale kurňa, tohle jsou Stoky, a i anarchokapitalista se může bavit anarchokapitalismem. Na serveru Reddit působí už několik měsíců účet WeRateStatists ("Hodnotíme etatisty"). Pod těmi nejzajímavějšími příspěvků etatistů uvádějí jakýsi hodnotící seznam, kde zaškrtávají, čeho všeho se dotyčný dopustil. Je to jakási variace na etatistické bingo, akorát zde nikdo nevolá bingo. Hodnocení později začali provádět i další uživatelé. Příklad takového hodnocení:

(Jedno město na Floridě privatizuje knihovnu.) Reakce: 1) Z toho mě bolí srdce. Knihovny jsou jedny z mála institucí zaměřených na veřejné dobro. Spousta z nich je závislých na lidech v komunitě a komunitou prostupují. Chápu snahu ušetřit peníze, ale co z té privatizace bude mít obyčejný člověk? 2) Pracoval jsem v soukromé knihovně, a bylo to peklo, plat byl nízký a nebyly prostředky na vybavení. A teď ta samá firma chce další knihovnu. 3) Privatizace nikdy nefungovala. atd.

[_] Ekonomika je hra nulových součtů
[_] Merkantilismus je kapitalismus
[_] Společenská smlouva
[X] Práce za otrockou mzdu
[_] Přirozené monopoly
[X] Zlé korporace
[X] Lidské právo!
[_] TY LOLBERTARIÁNI???
[X] Vyšší dobro (tm)
[_] Býval jsem libertariánem…
[_] Každý, kdo nesouhlasí, je kapitalistická svině
[_] Zakažme věci, které se mi nelíbí
[_] Jestli se ti tu nelíbí, vypadni
[_] Ale kdo by stavěl silnice?
[X] Libertariáni nenávidí chudé
[_] Regulace činí trh svobodnějším
[X] Stát to umí lépe než ty
[_] Kapitalismus/vlastnictví nemůže bez státu existovat
[_] Stát vlastní veškerý majetek
[X] Obyčejný člověk

Viděli jste poslední dobou nějaký pěkně šťavnatý výrok či celou diskusi plnou takových? Ohodnoťte je a pochlubte se, jak jste dopadli :)

Murray N. Rothbard byl toho názoru, že mezi rasami existují rozdíly v inteligenci. Což pro některé bude možná překvapení, ale skutečně jde o Rothbardovy doložené názory (stačí si zadat do googlu třeba článek "Rasa! Ta Murrayho kniha"). Ostatně jeden ze základních axiomů rakouské ekonomické školy tvrdí, že mezi lidmi existuje velká rozmanitost ve schopnostech a znalostech. Jak však s těmito rozdíly hodlal Rothbard naložit? Ve zmíněném článku, který je recenzí na knihu Charlese Murraye, uvedl, že zkoumání rozdílů mezi rasami je dobré jednak samo o sobě, protože je nutné zachovat svobodné vědecké bádání. Nikomu by tedy nemělo být bráněno ve vědeckém zkoumání ať jde o cokoliv. Za druhé jde o závažné podkopání rvonostářsko-socialistického étosu. A za třetí Rothbard považoval takovéto výzkumy jako dobré pro obranu svobody, psal: "Jestliže a když my jako populisté a libertariáni zrušíme sociální stát ve všech ohledech, a vlastnická práva a svobodný trh znovu budou triumfovat, mnoho jednotlivců a skupin předvídatelně nebude mít rádo výsledný efekt. V tomto případě, ty etnické a jiné skupiny, které mohou být koncentrovány ve skupině s nižšími příjmy nebo v méně prestižních povoláních, vedené svými socialistickými mentory, předvídatelně začnou křičet, že kapitalismus volného trhu je zlo a je "diskriminační", a že tak je tedy nutný kolektivismus pro nápravu rovnováhy. V tomto případě se stane argument o inteligenci užitečným pro obranu tržní ekonomiky a svobodné společnosti před ignorantskými útoky anebo útoky sloužícími vlastnímu prospěchu. Ve zkratce; rasová věda je, jak se patří, ne aktem agrese anebo pláštíkem pro útlak jedné skupiny nad ostatními, ale naopak, činností na obranu soukromého vlastnictví proti útokům agresorů.". Byl tedy Rothbard rasista? Čtěnáři nechť se sami rozhodnou. Rothbard uznával rozdíly mezi rasami, ale chtěl je maximálně využít pouze k intelektuální obraně.

________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Ačkoliv je u každého textu uveden autor, mnoho lidí často přisuzuje jejich autorství mně; zde bych rád explicitně zdůraznil, že autorem nejsem, jelikož se s textem neztotožňuji. Hynek Rk si samozřejmě nevymýšlí a neuvádí nepravdy, nicméně se domnívám (a samozřejmě se mohu mýlit), že smyslem původního článku od nebožtíka Rothbarda bylo něco jiného, co se primárně týkalo svobody slova, cenzury, manipulace a etatismu; nikoliv rasy, která sloužila jen jako příklad. Ostatně posuďte sami, Hynek celý článek přeložil a vydal na svých stránkách.

Jedna z našich nejmladších čtenářek, jíž ještě nebylo ani patnáct let, mi na mail poslala slohovou práci o vlastenectví, kterou musela napsat do školy (tady mimochodem názorně vidíme, v čem všem se skrývá ta státní propaganda ve školách, o níž tak často mluvím); dotyčná však pojala téma způsobem, jenž mě až dojal. Požádal jsem ji tedy, zda se mohu s ostatními čtenáři podělit o krátký úryvek; souhlasila:
Jedna z nejbližších věcí pro mne v České republice je postoj některých lidí k libertarianismu. Sama se s tímto filosofickým směrem velice ztotožňuji, o to víc mne těší, jaké skvělé zázemí zde má. Ač se to na první pohled nemusí zdát, v Čechách má libertarianismus jedno z největších hnutí, podobné je třeba jen v Brazílii. Můžeme být dle mého názoru pyšní na například na Svobodu Učení či Institut Ludwiga von Misese. V libertarianismu se snažím vzdělávat a být moudřejší.
Málokdy cítím smysl toho, co děláme, tak silně jako při čtení těch řádek.
A děkuji každému, komu svoboda není ukradená a pomáhá nám zbavit se státního útlaku mírumilovnou tržní cestou.

V posledních dnech, kdy se vyjednává o podobě budoucí vlády a o její podpoře jinými stranami, se objevují různé myšlenky, za co si tu podporu koupit. Jednou z nich je zdanění církevních restitucí. Jde o to, že stát se rozhodl vrátit církvím nějaký majetek, který jim sebral před mnoha lety, případně jim vyplatit nějaké finanční kompenzace za majetek, který vrátit nelze. Z toho se samozřejmě v řadách tehdejší opozice udělalo obrovské politické téma, nazvalo se to církevním tunelem, a teď táž opozice, ucítivši moc, chce uspokojit své voliče a tento skutek nějakým způsobem odčinit. Nechme ale stranou, zda restituce proběhly korektně a jaké vlastníky měl onen majetek v různých dějinných obdobích; je to dost nepřehledné, takže se nelze divit, že toto téma zvláště v ateistickém prostředí budí vášně.

Zkusme se na to podívat jinak. Stát něco slíbil, dohodl se s někým, že odčiní nějaké křivdy (ať už je vnímá jakkoliv), které mu způsobil. Nyní se rozhodne tuto dohodu porušit a část těchto kompenzací si vzít zase zpět. To zní hrozně, a nejenom tím, že v podstatě spáchá část té křivdy znovu. Stát uzavřel nějakou smlouvu, něco slíbil, a teď z toho chce couvnout. Dobrá, mohl se splést, jako každý z nás se občas splete, a kdyby to byl ojedinělý případ... jenže to není jediný případ, stát to dělá pořád!

Stát stojí nad něčím, co zastánci státu označují za společenskou smlouvu, a to v podobě ústavy, zákonů atd. Jenže zatímco normální smlouva má nejméně dvě strany, které ji vědomě uzavřely, a jakákoliv změna se může stát pouze se souhlasem všech zúčastněných stran, společenská smlouva v podání státu je cár papíru, který nemá žádnou váhu. Stát, bez souhlasu všech zúčastněných, tuto smlouvu svévolně mění. Neustále mění daně, povinnosti, práva, jednou slíbené později poruší a obrátí naruby, co bylo správné, je najednou špatné (a vzácně naopak), a náklady nesou konkrétní lidé (viz např. stavební oddělení kuřáckých prostor v restauracích, aby se později kouření zakázalo úplně). U církevních restitucí to není jinak. Kdyby se, co se smluv týče, takto choval běžný člověk, téměř nikdo by s ním smlouvy neuzavíral. Byl by nedůvěryhodný. Stát je za totéž veleben. Proč? Já k tomu nevidím jediný důvod.

Aby si Babiš zajistil podporu komunistů, rád by zdanil církevní restituce. Doufám, že na tomto webu nemusím nijak složitě argumentovat pro oprávněnost navrácení státem ukradeného majetku. Babiš určitě není člověk, který by se morálkou nějak zvlášť zabýval, takže něco takového od něj nemůže překvapit. Zajímavější mě přijdou některé reakce lidí (co jsem si třeba přečetl v diskuzi na iDnes). Někteří jsou rezolutně proti – vždyť restituce znamená vracení ukradeného majetku (je fajn, že proběhly), vracení danit je pěkná drzost. S tím se určitě dá souhlasit, ale vadí těm samým lidem, že stát vlastně krade pořád? Přes polovinu toho co člověk vydělá, snad státu odevzdává dobrovolně? A jsou někteří i pro – vždyť církve si ten majetek stejně všechen nakradly. I kdyby to byla pravda (jakože si myslím, že není), tak stát si svůj majetek co? Vydělal podnikáním? Získal z dobrovolných darů? Proč by měl mít na ten církevní majetek nárok?

Před pár měsíci se strhla v USA docela velká diskuse o síťové neutralitě. Na jedné straně je zachování statu quo, kdy internet je veřejným telekomunikačním médiem se všemi regulacemi, tedy včetně síťové neutrality (dále NN). Snahy ji prosadit začaly už v roce 2005; nakonec se to podařilo až v roce 2015. Na druhé straně je snaha NN zrušit, ať už jsou důvody jakékoliv (zřejmě to souvisí s novým koštětem v Bílém domě). Bližší detaily procesu nejsou až tak podstatné, dají se dohledat. Důležitá je ta diskuse, či spíše vlna nevole vůči záměru NN zrušit, která je víceméně ovládána strachem a nenávistí, ale fakta chybí.

Faktem je, že telekomunikační trh v USA je silně přeregulovaný. Ne však NN, to je jen kamínek v mozaice. Je zde velmi silný oligopol (původně monopol, AT&T či Bell System, který byl později rozdělen do menších společností), který vinou častých územních licencí a územních omezení sklouzává k monopolu. Prostě v USA je běžné, že ve městě má veškerá práva k provozování ISP jedna z mála velkých celostátních společností. Malí lokální ISP neexistují, a faktický monopol nemá žádnou motivaci své služby zlepšovat. Hodně to připomíná trojlístek českých velkých telefonních operátorů. Zkuste si představit, že máte na výběr internet jen od nich, nebo dokonce jen od jednoho z nich. Peklo.

A v této situaci se nachází veřejnost v USA: Internetové připojení je příšerný nefungující moloch. Bylo by vůbec nejlepší, kdyby je poskytoval stát; a když nemůže, je nutné ty soukromé společnosti svázat pravidly tak, aby ty služby fungovaly jak mají. Je pro ně nepředstavitelné, že jde o problém, který by trh vyřešil; o problém, který my tady na trhu nemáme. Američané to totiž neznají. Nikdy nezažili to, co my tady v ČR nebo (a to je na Redditu častěji citovaný příklad) v Rumunsku, kdy monopolní operátor stál za hovno, ale uvolnění trhu umožnilo v obou zemích obrovský rozmach připojení k Internetu s vysoce kvalitními službami a nízkými cenami.

Takové věci jsou důležité hlavně pro nás, libertariány. Volný trh je pro mnoho lidí rudým hadrem na býka. Zde však máme jasný příklad, kdy trh funguje, a kdy naopak selhává (z pohledu kvality a ceny) silná státní regulace, a je hloupé to ignorovat. Navíc je ten příklad krásný tím, že jde o srovnatelné země s podobnou kulturou, ba dokonce s určitým deficitem na straně postkomunistických zemí; a přesto volný trh ve srovnání vyhrává.

Dnešní procházka se protáhla. Už v půlce jsem věděl, že to za světla domů nestihnu. 16:24 se začíná stmívat a přede mnou ještě 5 kilometrů. 16:54 je tma. Stojím na silnici a prohledávám kapsy. Sakra ani reflexní srdíčko, ani reflexního medvídka jsem nenašel. Nedá se nic dělat. Zákon 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, mluví jasně. Bez reflexního prvku, nemůžu jít dál. Sedám si na krajnici a opřenej o patník mám v plánu zde počkat do rána. Za světa budu moct pokračovat. 18:54. Po dvou hodinách to vzdávám. Ze země vytrhávám patník a co by reflexní prvek jej dřímám v ruce a jdu domů. Díky za ty patníky. Bez nich bych tam zmrzal do rána. Zákon 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.

Před čtrnácti dny jsem přednášel o volném svobodném trhu práce; přišlo opět hodně lidí, čehož si velice vážím a jsem za to opravdu rád, neboť většina podobných programů se časem vylidňuje, zatímco tento ne. Krom toho jsem na té přednášce oznámil další vývoj naší crowdfundingové kampaně; ta pokračuje stále lépe a lépe, takže prosím, zůstaňte s námi.

Dnes večer budu mluvit o tématu velice kontroverzním, totiž volnotržním zdravotnictví. Jak bychom se bez státu doplatili? Umírali by chudí nemocní na ulici? A co informační asymetrie? Kdo by zajišťoval kontrolu kvality? Nemohl by se lékařem stát každý řezník? Odpovědi na tyto – i mnohé další – otázky na přednášce určitě zazní, ale zdaleka nejen to! Budete se sami moci zeptat na cokoliv, co uznáte za vhodné; můžeme o tom diskutovat přímo při nebo po přednášce na záznam, ale také v neformálním prostředí Bitcoin Coffee po skončení celé akce. Máte-li nějakého známého, jehož by toto téma mohlo zajímat, neváhejte jej vzít s sebou!

Krom toho jste všichni zváni na přednášku, jež se bude konat za dva týdny (29. listopadu ve 20 hodin); její téma bude velice složité a neméně zajímavé – volnotržní ochrana životního prostředí.

Těším se na vás dnes večer ve 20 hodin v Paralelní Polis.

V debatách o nepotřebnosti státu se lze relativně často setkat s otázkou, co bude s lidmi, kteří trpí nějakou závažnou a draze léčitelnou vrozenou nemocí, ideálně takovou, jež lze zjistit už před narozením, čímž pádem o ně nebude mít žádná pojišťovna zájem; a jaká je má odpověď? Inu, trh samozřejmě nikdo predikovat nedokáže, ale umím si představit například pojištění pro rodiče, kterým pojišťovna za příplatek nabídne smlouvu o smlouvě budoucí o pojištění jejich dítěte; též si umím představit pojišťování dětí ještě před početím a mnoho dalších řešení. Že podobné služby neexistují dnes? To je sice pravda, ale proč by měly existovat v socialistickém zdravotnictví, kde bude pojištěn každý? Logicky není poptávka po něčem, co stát nabízí takzvaně „zdarma“; přestane-li se tak dít, poptávka vznikne – a kde je poptávka, tam se objeví i nabídka, neboť na tom lze vydělat.

Má snoubenka ten princip nazvala „pojištění proti nepojistitelnosti“; já toto označení považuji za naprosto přesné. Pojištění je podobné sázce: Existuje-li jev s nízkou pravděpodobností výskytu, mohu si za celkem málo peněz vsadit na to, že nastane, přičemž když k tomu dojde, mohu vyhrát daleko více (protože šance na výhru byla malá); a dokud budou lidé ochotní sázet, neexistuje důvod, proč by nimi ty sázky neuzavíral ten, kdo si spočítá statistické šance a navrhne pro sebe výhodné podmínky. Proč by si pak nemělo být možné vsadit si na to, že když se mi narodí dítě postižené nemocí X, dostanu Y korun, kde Y je cena léčby? Když budu ochoten vsadit nezanedbatelně více než Y krát šance na to, že novorozenec bude mít nemoc X, někdo bohatý, kdo tu sázku uzavře, se najde, neboť je to výhodné; ostatně… když k vám budou přicházet lidi a nabízet 100 korun za to, že jim s šancí 1:10 vyplatíte 900 korun, odmítnete?

Možná jste v minulých dnech zaznamenali (v mém případě v Praze) billboardy, na kterých je několik arabských znaků na čistě bílém poli. Lámal jsem si hlavu, o jakou reklamní kampaň by se mohlo jednat, přeci jen pronájem takového množství reklamních ploch pro sdělení, jenž dokáže i jen přečíst pouze promile projíždějících, mi nepřipadá příliš efektivní (oproti například "postavit se korupci, a neblábolit" =D), nicméně asi zaujme.

Jaké "překvapení" pro mě nastalo ve chvíli, kdy jsem se dočetl, že se jedná o akci organizace Člověk v Tísni, a text v překladu znamená "Děkujeme, český lide". Organizace však další podrobnosti o významu kampaně nesdělila, a spekulovat o nich není předmětem tohoto článku. Podíval jsem se raději na finanční zprávu této organizace: Za rok 2016 hospodařila s celkovou částkou 1.760.279.000 Kč, z čehož 1.529.239.000 Kč pocházelo z peněz ukradených státy prostřednictvím daní (618.601.000 cizí státní rozpočty, 523.252.000 z EU, 146.240.000 státní rozpočet ČR atd.), a pouze 156.000.000 Kč (necelých 9 %) tvořily celkem dary a vlastní příjmy organizace. Až tedy příště pojedete kolem těchto bigboardů, vzpomeňte si na to, že jsou to i Vaše peníze, peníze které i Vám stát ukradl a pak je přerozdělil i této organizaci ve jménu vynucené solidarity. A řekněte upřímně, kdo z Vás by se v případě, kdy byste o svých penězích rozhodovali sami, rozhodl sponzorovat právě tuto organizaci?

Pro názor, že by měla být znovu zavedena povinná vojenská služba, netřeba chodit daleko; nejsem si však zcela jist, zda všichni, kdo tohle žádají, skutečně plně chápou, co požadují, neboť státní propaganda zašla tak daleko, že mnoho lidí už se ani nezamýšlí nad tím, co se za jednotlivými vládou užívanými eufemismy skrývá. Takže co je povinná vojenská služba? Tak především jde o otroctví; pravda, typicky časově omezené, ale podstatou je, že branci jsou násilím (!) přinuceni podřizovat se rozmaru jiných lidí, jež armáda určí jako jejich nadřízené. Je irelevantní, zda je tito šikanují, nebo se k nim chovají celkem „dobře“; otrokář, jenž své otroky netýrá a je k nim v rámci možností „dobrý“, nepřestává býti otrokářem. Jste tedy vy, přívrženci povinné vojny, skutečně zastánci otrokářství? Myslím, že většinou ne, jen máte za to, že je přehnané vojenskou službu tak nazývat; ale vážně tomu tak je?

Řeknete-li někomu v africké zemi, kde je ženská obřízka běžnou praxí, že se jedná o nechutné barbarské zvěrstvo, nejspíše mu to též bude připadat přehnané, neboť v jeho realitě se jedná o celkem normální věc; dost možná odvětí něco ve smyslu: „Já jsem si tím jako malá taky prošla a alespoň se nekurvím.“ Mrazivá analogie k notoricky známému: „Já na vojně byl, sice mě šikanovali, ale prospělo mi to, alespoň nejsem taková bábovka jako ti dnešní mladí.“ Co tím chci říci? Že to, jak něco vnímáme pocitově, je v extrémně silné míře ovlivněno tím, jak je ona věc běžná v prostředí, kde žijeme – zvykneme-li si, už nás nešokují ani věci naprosto příšerné; v takovém případě tedy na emoce zapomeňme a řiďme se logikou: I když vojnu jako otrokářství třeba nemusíme vnímat, reálně jím je (člověk je násilím donucen podřídit se něčím rozkazům); a čím lze takové zvěrstvo ospravedlnit?

V Ústavě ČR se v článku 2 nachází kouzelná větička: Lid je zdrojem veškeré státní moci. Tato věta je východiskem úvah mnoha lidí o tom, jak by bylo záhodno upravit systém na ještě demokratičtější, zařídit přímou demokracii, přímou odvolatelnost politiků, změnit ten či onen parametr stávajícího systému atd. Pojďme se ale zamyslet nad tím, co ta věta vůbec znamená.
Co je to zdroj? Je to věc, ze které něco získáváme, čerpáme, těžíme, aby nám to mohlo přinést prospěch. Ložisko nerostné suroviny je zdrojem té suroviny, z tohoto zdroje tuto surovinu těžíme, abychom tu surovinu mohli využít a mít z ní prospěch. Ze studní, nádrží, řek a dalších zdrojů vody čerpáme vodu, podobným způsobem, abychom měli z vody prospěch. Ze zdrojového kódu získáváme překladem instrukce pro počítač, abychom měli prospěch z práce počítače. A z lidských zdrojů ve firmách získáváme pracovní výkony, aby z nich měli prospěch majitel firmy a přeneseně i lidé.

Jak tedy chápat ono zřídlo moci státní? Z lidu je těžena/čerpána/získávána/dobývána moc, aby ji stát mohl využít ve svůj prospěch. Lid je tou větou zredukován na cosi jako nerostné bohatství, a státní moc, jíž se chápou různí politici a úředníci, je cosi jako horník. Zní to bezcitně, a ono to bezcitné je. Lid je prostě zdroj, baterky pro Matrix.
Dokud je v lidu vůle být těžen, tedy dokud je lid ochoten snášet státní moc, dotud je lid státní moci zdrojem.

O válce státu proti drogám (a vlastně i o drogách samotných) jsem už leccos napsal; z morálního hlediska nelze ospravedlnit útočné násilí ze strany státu vůči výrobcům i prodejcům ilegálních drog, ani omezování uživatelů v rozhodnutí, jak naloží se svým tělem, a už vůbec ne donucení daňových poplatníků, aby tuto agresi financovali, zatímco z praktického hlediska způsobují státní zásahy nárůst ceny narkotik, kriminalitu s nimi spojenou, v důsledku toho všeho i bezpočet zmařených životů a především prostě nefungují (jeden obrázek vydá za tisíc slov), což je dobře známo i těm, kdo válku proti drogám desítky let vedli. Jedná se tedy o činnost, která stojí obrovskou spoustu prostředků, způsobuje kriminalitu i nedozírné utrpení a navíc nemá výsledky; ideál fízlů a politiků, již krmí veřejnost pohádkami a lžou jim o prospěšnosti celé věci.

Nedávno mě však při čtení nějakého textu o obchodu s drogami ve věznicích napadla ještě jedna věc: Stát není schopen zajistit ani to, aby nefetovali jeho vězni! Dokonce ani ve věznicích s maximální ostrahou, kde má každá cela jen několik metrů čtverečních, všude mříže a dozorci, kteří mají moc kdykoliv muklům prohledávat osobní věci, rozkazovat jim, řídit jejich denní program a neustále je kontrolovat, není stát schopen válku s drogami „vyhrát“; když však selhává i v prostředí téměř laboratorním a ideálním pro uplatňování své moci, jak může někdo věřit tomu, že dokáže uspět v reálném světě, kde navíc již desítky let jen plýtvá zdroji bez hmatatelných výsledků? Můžeme diskutovat o tom, zda je alespoň vytyčený cíl správný (dle mého názoru nikoliv), ale že zvolené prostředky k němu nevedou, snad již nemůže být více zjevné…

Častou kritikou klasického liberalismu a libertariánství stejně jako některých ekonomických škol je to, že lidé prý nejsou izolované atomy a tudíž individualismus není možný. Ale řekněme si, jak chápal individualismus Lugwig von Mises? Chápal jej jako něco, co znamená být izolovaný (být sám) a prakticky nespolupracovat s jinými? Odpověď je nikoliv. Plyne to jasně z některých míst v jeho knize "Liberalismus": "Toto je rozhodující námitka ekonomů proti možnosti socialistického společenského řádu: že se totiž musí vzdát veškeré dělby duševní práce, jež spočívá ve spolupráci všech podnikatelů, kapitalistů, pozemkových vlastníků a dělníků jakožto výrobců a spotřebitelů při tvorbě tržních cen. Bez nich však nelze pomyslet na racionalitu čili kalkulabilitu ekonomiky.". Nebo zde: "Společnost potřebuje soukromé vlastnictví, aby mohla existovat, a jelikož lidé potřebují společnost, musí se přidržovat soukromého vlastnictví, aby nepoškodili své zájmy, zájmy všech. Neboť společnost může existovat jen na základě soukromého vlastnictví. Kdo se zastává soukromého vlastnictví, zastává se zachování společenské sounáležitosti lidstva, zachování lidské kultury a civilizace.". Mises zde mluví - při předkládání ekonomických argumentů - o spolupráci. Jeho individualismus tedy spíše stojí na tom, že si individuum vybere (někdy samozřejmě nevybere) dobrovolně kooperaci s jinými individui či jejich skupinami. Mises tedy chápe individualismus jako něco, co není vůbec v rozporu s dobrovolnou spoluprácí (chtělo by se říci dobrovolným kolektivismem), a jako něco, co umožňuje vznik dělby práce mezi lidmi. Možnost vybrat si, zde znamená, že rozhodnutí individua je v této otázce nadřazeno nad dobrovolnou spolupráci, avšak s touto spoluprácí není nutně v rozporu. A dobrovolná spolupráce tedy nevylučuje tuto "Misesovu" formu individualismu, naopak je její významnou částí. Dodejme, že současní liberálové (libertariáni) mluví poměrně často vedle individualismu i právě o dobrovolné spolupráci a voluntarismu.

Mises byl výtečný myslitel, pokud si chcete od něj přečíst knihu (zdarma) máte možnost ZDE.

Pravicoví konzervativci rádi mluví o údajném zvýhodňování homosexuálů v naší společnosti; já osobně tyhle řeči nemám rád. Jednak to dle mého názoru ani není pravda, ale především v tom spatřuji jediný cíl, kterým je uvolnění antipatií v umělém konfliktu o ničem. Paradoxně jim vadí, že homosexuál svým coming outem získá pozornost, ačkoliv kdyby nikdo homosexualitu neřešil a každému to bylo jedno, žádnou pozornost by to nepřitahovalo. Většina normálních homosexuálů pochopitelně nic takového neřeší, avšak existují výjimky; kupříkladu Matěj Stropnický zkusil použít svou sexuální orientaci jako předvolební trumf. Výsledek Zelených naznačuje, že homosexualita společensky asi nebude takové terno; fakt, že to dotyčný zkusil, pak ukazuje jednak jeho zoufalství a ideovou vyprázdněnost, ale také to, jak vážně to myslí s tím bojem za menšiny: Přináší-li to politické body, je velkým bojovníkem; jde-li však o hlasy, není problém dobře načasovaným coming outem dát do ruky klacek na homosexuály každému frustrátovi.

Vypadá to, že můj text o tom, že není žádné „my“, je znovu velice aktuální. Ministerstvo zahraničí totiž prohlásilo, že Česká republika nesouhlasí s nezávislostí Katalánska. Omyl! Jak už vysvětlil Rothbard ve své knize Anatomie státu – stát nejsme „my“. Odmítněme manipulaci, že stát mluví za všechny lidi, kteří na daném území žijí, tedy že ministerstvo zahraničí mluví za nás všechny Čechy. „ČR nesouhlasí…“ Bullshit! Ministerstvo zahraničí nesouhlasí – a ministerstvo zahraničí není ČR. To, co si myslí ministerstvo zahraničí, nám všem může být u prdele, protože nás to ve skutečnosti nezajímá! Nenechme za sebe mluvit nějaké úředníky nebo politiky. Nenechme za sebe mluvit stát.

V týdnu po volbách se začaly sčítat škody. Někteří lidé emigrovali, někteří imigrovali, a někteří se jen přesunuli o pár metrů. Majitel a ředitel textilky Juta, pan Hlavatý, jehož podnikatelský příběh je jistě zajímavý, patří do té třetí skupiny. Do svého zvolení poslancem byl senátorem. Nyní už není senátorem, ale je poslancem. Když to zjistil, prohlásil, že to je nespravedlivé, že si nemůže vybrat, že chce zůstat senátorem a že to je totalita, když musí být poslancem a nemůže být senátorem. Nyní je pan podnikatel všem pro smích, protože to, že se stal poslancem, není totalitou (ač by to bylo zajímavé), ale následkem jeho vědomého činu - kandidoval na poslance. A když někdo kandiduje na poslance, předpokládá se, že chce být poslancem; proč jinak by kandidoval. Kromě smíchu to ale ukazuje i několik zajímavých věcí:

- Do Poslanecké sněmovny kandidují lidé, kteří poslanci být nechtějí.
- Do Poslanecké sněmovny kandidují lidé, kteří neznají ani základní zákony týkající se funkce poslance.
- Existují "dospělí" lidé, kteří mají důvěru velkého množství jiných lidí a přitom netuší, co dělají; a když to udělají, nechápou následky.
- Přestože mají tací lidé problémy s chápáním důsledků svých činů, nebrání jim to vést firmu k prosperitě. Tedy pokud ji opravdu vedou oni.
- Existují lidé, kteří nevědí, co je totalita.
- Všichni tito výše zmínění lidé chtějí vést stát a tvořit zákony. Ničemu nerozumí, nic nevědí, nechápou důsledky svého jednání, a my jim máme svěřit... cokoliv si řeknou, že jim máme svěřit.

Když se pořád mluví o potřebě státu, je třeba neustále připomínat, kdo konkrétně ten stát tvoří. Že ten stát není jen idea, ale také konkrétní lidé typu pan Hlavatý. A že to není ojedinělý jev, ale naopak pravidlo. Jako ten pán z SPD, co nezná program své strany v kultuře, a je stínovým ministrem kultury; myslím, že je to i ten samý pán, co by nerad do něčeho zabrušoval, aby z toho pak nemusel vybrušovat. Nebo ten pán, co neumí počítat a z 500 měsíčně udělá 2000 ročně (i když tam je to pochopitelné, buď mu to počítala nezkušená účetní, nebo je to účelovka). Nebo ten týpek, co místo odpovědi na prostou otázku hrozí zestátněním státního podniku. Ti všichni tady vládnou nebo chtějí vládnout a má se mít za to, že to jsou nejlepší z nás. Věřím, že tak zle na tom ještě nejsme.

Král je nahý. Ať žije král.

V poslední době se často všude řešila cena másla, která vyskočila poměrně vysoko. Psalo se o tom v médiích, sdílelo se to na sociálních sítích a vyjadřovali se k tomu politici, odborníci, a dokonce i známé osobnosti. A ano, viděl jsem jeden rozhovor s jednou známou osobností, která se k problémům másla vyjádřila ve stylu, že je to naprostá prkotina, blbost a je smutné, že Češi zrovna řeší nějaké pitomé máslo, když má naše společnost daleko horší problémy…

Tak to prrrr! To, že cena másla vyskočila vysoko, není prkotina. Sama o sobě se tato věc může zdát nepodstatná, ale v širším kontextu rozhodně není. Cena másla je důsledkem totiž daleko většího problému a tím problémem je centrální plánování. Téměř vždy, když se na trhu stane něco „podivného“, je to důsledek státního zásahu. Jelikož je trh komplexní, někdy ta spojitost tam není vidět a najít ji je jako rozmotat klubko (v tomhle případě za to můžou dotace EU pro zemědělce… tuším). Takže ano, máslo je vážný problém a je zcela na místě ho řešit s patřičnou vážností. Úplně nejlepší řešení by bylo zrušit stát a ponechat trh zcela volný.