Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Ve společnosti žije dost lidí, kterým je u prdele, co se kolem nich děje, dokud mají chléb a hry. Pak je tu skupina psychopatů toužících po moci a kontrolou nad jinými. Také je tu minorita lidí, kteří chtějí být svobodní a převzít plnou zodpovědnost sami za sebe. Ti nejsou vítáni v žádném režimu, protože vadí oběma výše uvedeným skupinám – jedné tím, že nezapadají do škatulek a norem, zatímco druhé tím, že k životu nepotřebují jejich vládu. Co s tím?

Kritické myšlení je často vnímáno jako sada dovedností a kontrolních mechanizmů, které si člověk vybuduje, aby uměl efektivně rozlišovat, co je a co není pravda. Sama vnímám, že nástroje kritického myšlení jsou důležité, ale jako první nezbytný krok je dle mého názoru pokora a schopnost naslouchat lidem, protože je respektuji a zajímá mě, co se snaží říct. Nebo se o to alespoň snažím. Pokud jsem totiž otevřena dialogu – jdu do něj se zvídavostí – umožňuje mi to být více v kontaktu s tím, co ten druhý říká, a méně mě ovlivňuje to, co si jen myslím, že říká.

Každý si interpretuje vyjádření druhých lidí po svém – jinak to nejde. Pokud však jdeme do dialogu s pokorou, rozšiřujeme tím naše „zorné pole“ toho, co jsme schopni uslyšet dřív, než si domyslíme a doplníme své vlastní myšlenky a interpretace. Někdy je naše domýšlení tak rychlé, že si ani nevšimneme, že to děláme a že druhým podsouváme myšlenky, které se vůbec nesnažili předat. Když totiž alespoň zahlédnu to, co má druhý skutečně na mysli, je snazší si udělat pravdivější obrázek a potom pomocí dalších dovedností zhodnotit, kde by mohla být pravda.

Objeví se skutečný či fiktivní problém. Lidé volají po zákonu, který ho řeší. Po čase zapomeneme na problém. Zbývá už jen zákon, který uctíváme. Současný příklad je z vývoje umělé inteligence na generování obrázků. Asi největší obava teď je, že by mohla generovat dětskou pornografii. Co bude dál?

Momentálně zase cítím flow ze psaní textů do Stok, a všiml jsem si, že jich mám „už“ 150. Od posledního poděkování uběhlo už přes dva roky a cítím, že se ve mně naakumulovala vděčnost. Nejvíc bych chtěl poděkovat Urzovi, který mým myšlenkám dává tolik prostoru; bez něj bych nejspíš psal víceméně „jenom“ sám pro sebe (nebo měl asi tak 150x menší dosah). Také mám radost, že je o moje myšlenky v kombinaci s libertariánstvím takový zájem. Když jsem do Stok poslal první text v roce 2019, byl jsem ještě na střední škole a vůbec jsem nečekal, že se s tím tak rozjedu. Relevantních nápadů však začalo přicházet víc a víc, a začalo pro mě být přirozené sdílet je s Vámi. Někdy by mě zajímalo, kdo vůbec jste a proč to čtete, klidně mi to napište pod tento příspěvek.

Kromě naplnění touhy po pozornosti pro mě však to, že moje texty mohou být ve Stokách, má několik přínosů: (1.) Někdy dostanu konstruktivní kritiku a zamyslím se nad ní, nebo na ni přímo reaguji, což mi pomáhá moje myšlenky elaborovat nebo měnit. (2.) Učím se, že někdy lidi pochopí moje sdělení úplně jinak, než jsem zamýšlel. (3.) Stoky mi slouží jako taková „databáze“, kterou si své postřehy mohu připomínat. (4.) Díky Stokám se učím shrnovat složité myšlenky jednoduše. (5.) Uvědomil jsem si, že psaní do médií mi dost pomáhá poznávat svět, protože mě motivuje ke struktuře, a vyhovuje mi mnohdy víc než čtení nebo poslouchání. Dokážu se při něm soustředit jen na danou věc a aktivně ji propojovat se vším, co mě v daný moment napadá, což mě samotného kolikrát přivádí k velice překvapivým závěrům.

Jedině dobrovolná směna je dlouhodobě udržitelný koncept. Je totiž flexibilní a neustále se podle situace optimalizuje. Všude, kde dochází k donucení, se mu lidé snaží vyhnout, a časem přijde selhání, protože nezohledňuje potřeby lidí. To pak nahradí opět dobrovolná směna, což je pouze otázkou času.

U některých paranoidnějších lidí pozoruji přesvědčení, že zastánci určitých extrémnějších ideologií jsou mezi sebou vzájemně propojení a společně pracují na tom, aby přeměnili společnost ve svou koncepci; někdy to dokonce přechází v konspirační teorie. K tomu bych rád uvedl svoje šokující odhalení: Ať už to je „neomarxista“ nebo nesmířlivý kapitalista, v první řadě je to prostě člověk. Každý má svůj jedinečný životní příběh a nejspíš většinu času ani nepřemýšlí nad tím, jak nastolit systém, který si přeje, a zná se dobře maximálně s několika dalšími zastánci té ideologie. Navíc, i mezi radikály existují výrazné názorové neshody, a každý si ten svůj „systém“ představuje jinak, což docela dobře ilustrují i některé diskuze mezi libertariány na Stokách. Co se zde opět snažím podtrhnout, je, abychom nepodléhali iluzi homogenity.

Realita, kterou každý z nás vnímá, je do značné míry zkreslená. Nejsme schopni jít ve všech oblastech lidského poznání do největšího detailu, abychom si vždy mohli udělat co neobjektivnější názor. Na to není dostatek času. Nehledě na omezení, která dané poznatky mohou mít. Spoléháme na takzvané kritické myšlení, které mnoho myšlenek rovnou smete ze stolu coby velmi nepravděpodobné, popřípadě jiné informace natolik sedí do naší reality, že je naopak přijímáme bez pochybností a mnohdy i bez našeho povšimnutí.

Někdy se zdá, že lidé s téměř stejnou sadou znalostí o světě dochází ke zcela opačným závěrům. Jak je to možné? Myslím, že je to právě díky tomu, že poznání jednotlivce je relativně malé vzhledem ke všem poznatkům světa. A také vidím problém v tom, že vše, co víme o světě teď, ovlivňuje přijímání poznatků v budoucnosti. Stejně tak ovlivňují vnímání světa naše postoje a emocionální vztahování se k různým tématům. To vše nám může bránit vidět svět takový, jaký skutečně je. Je dobré na to nezapomínat.

Komunita anarchokapitalistů je skupina lidí, kteří věří v myšlenky nenásilí, dobrovolnost a volný trh. Jde o jedince, kteří mohou být názorově značně heterogenní, ale v těchto klíčových oblastech se shodnou. Problém vidím v tom, že myšlenky ankapu mohou být zastřeny hrdostí na to, že my jsme ti, co jsme na to přišli: „Ostatní – estatisté – pravdu (ještě) neznají. Oni to jednou pochopí, pak budou jako my.“ Vnímám určitý povýšený tón, který z nás – anarchokapitalistů – dělá něco víc. Proto bych ráda připomněla, že „my“ nejsme žádná homogenní skupina, která by měla na vše shodný názor. Ohledně anarchokapitalismu se možná shodneme téměř na všem, ale jinak se naše názory mohou dost rozcházet. Dělit se na „my“ a „oni“ proto nedává smysl. Nemyslím si, že bych byla o něco lepší než někdo, kdo nechápe problém centrálního plánování. A chci se vymezit vůči tomuto vymezování se. Pro mě nejsou žádní „my“ a „oni“. Jsou tady myšlenky ankapu. Ty považuji za hodné šíření, avšak bez nevraživosti či pohrdání.

Téma genderu mě začalo zajímat poslední dobou, zejména v souvislosti s mojí cestou směrem k hlubší autenticitě. Uvědomil jsem si, že celá spousta sociálních kategorií má na člověka výrazný vliv, neboť je určitým „balíčkem“, který mu udává, jak se má chovat, jak má vypadat a podobně, což může odporovat tomu, jaký by chtěl být. Jednou ze snad vůbec nejzákladnějších a hlavně momentálně nejdiskutovanějších sociálních kategorií je nejspíše gender. Zatímco pro mě doposud hrálo největší roli rozebírat svobodu těch, komu jsou explicitně omezovány svobody (nejvíc to vnímám u sociální kategorie dítěte), uvědomil jsem si ale, že některé sociální normy zase výrazně omezují vnitřní svobodu, zejména pokud jsou prezentovány jako role, které jsou statické, poplatné pro celou spoustu situací, a za vystoupení z nich přicházejí výrazné negativní sociální sankce.

Pokud se někdo skutečně ztotožní s tradiční „ideologií genderu“ popisující, že existují objektivní „mužské“ a „ženské“ způsoby chování a sebeprezentace, může to jeho repertoáru jednání výrazně ubírat možnosti, které by ho dělaly šťastným. Oponenti genderové variace zdůrazňují objektivní biologická kritéria, která nepopírám, ovšem osobně gender vnímám hlavně jako ten psychosociálně konstruovaný zbytek nenáležící do pohlaví, který je dle mého názoru prokazatelně kulturně proměnlivý, a navíc svými pozorovatelnými rysy bývá i nebinární. Mnohým vadí případy, v nichž progresivní genderový diskurz propaguje např. omezování svobody slova, což i je podle mě neobhajitelné. Osobně však tvrdím, že toto nebinární a variabilní pojetí genderu lidem dává prostor chovat se autenticky, ať už svoji identitu nakonec redefinují, nebo ne. Tato flexibilita jim navíc může dávat větší vnitřní svobodu, v čemž vidím přínos genderu pro libertariánské hnutí: Vnitřně svobodní lidé si v životě spíše poradí a nebudou po státu požadovat další nesmyslné intervence „napravující“ jejich pokažené životy.

Stát se rozhodl „řešit“ home office, protože je třeba něco udělat pro lidi, že? Mimo jiné byla maximální výše náhrad za práci z domova stanovena na 4,50 Kč/hodina. To znamená, že za 8 hodin práce můžu maximálně dostat 36 korun. Zlý zaměstnavatel nám doposud platil denní kompenzaci za home office 100 Kč. Děkuji státe, cítím se chráněn.

Před pár stovkami let bylo každé město obehnané hradbami. Vstup do něj musely povolit stráže a jednotlivá města (resp. jejich páni) mezi sebou válčila. To je dnes již těžko představitelné. Jak společnost postupně bohatla a pohyb zboží, lidí a informací se zrychloval, zlevňoval a usnadňoval, tak rostla i bezpečnost. Potřeba zbrojení a budování opevnění na lokální úrovni tak vymizela.

Velmi podobně jsou dnes státy obehnané hranicemi. Vstup do nich musí být povolen místní vládou a také mezi nimi vznikají ozbrojené konflikty. Proto věřím tomu, že pokud bude trend celkového bohatnutí společnosti pokračovat, bude jednou svět tak provázaný, dynamický a bezpečný, že přirozeně vymizí i potřeba si vůbec hrát na nějaké státní, a postupně i větší, mocenské útvary. Tím pádem by jednou mohla být potřeba hranic a jejich hlídání pro lidi stejně těžko pochopitelná, jako je pro nás dnes potřeba opevnění okolo měst.

Na minulé přednášce o anarchokapitalismu a zároveň poslední v klubu (de)Centrála jsem mluvil o nákladech obětované příležitosti.
S rokem 2024 opouštíme (de)Centrálu a přesouváme se do podniku Bar Behind the Curtain; a naším dnešním tématem bude svoboda (nejen) dětí s ohledem na (nejen) technologie.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku (opět do Baru Behind the Curtain), která by se měla konat 6. března; rád bych se na ní věnoval licencím a oprávněním udělovaných státem.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v podniku Bar Behind the Curtain.

Pocházím z mladé generace a troufl bych si říct, že z okruhu lidí, kteří se hodně zajímají o politiku a sociální problematiku. Moje generace má mnohem víc prostoru zkoumat vlastní identitu i svět kolem a myslím si, že jí to pomáhá poznat svoje opravdové preference. Přesto mezi vrstevníky vnímám i velký pocit zmaru a ublíženosti: Narodili se do světa, který je do určité míry nepřijímal takové, jací jsou, zejména dost narazili na mezigenerační hodnotové rozpory. To se dost odráží i na jejich politických přesvědčeních, která jsou mnohdy progresivní, tzn. vymezují se proti zažitým společenským strukturám.

Kdybych měl popsat ty hlavní chyby, kterých se ve svých úvahách tito často mladí mainstreamoví progresivisté dopouštějí, je mezi nimi podle mě to, že bývají úzce vyprofilovaní. Zajímá je například legalizace manželství pro „všechny“ nebo pomoc lidem v nouzi či klima. Jenže možná právě skrze to, že je hodně trápí některé problémy, mají spíš tunelové vidění (skoro jako by ty problémy byly to jediné, co existuje), čímž přehlíží celou spoustu dalších obecnějších problémů, které stát nebo zaběhlé společenské struktury generují. Těmi může být například obrovská daňová zátěž, donebevolající neefektivita některých státních institucí nebo systematické pošlapávání lidské důstojnosti. Jejich řešení nejspíš skutečně pomůžou někomu znevýhodněnému, jenže nevnímají negativní důsledky: například vzniklé stigma, ekonomickou zátěž na jednotlivé subjekty nebo tím frustrují a radikalizují spoustu konzervativních lidí s psychickými problémy. Nedohlédnou pak ani na to, že „dobro“ páchané skrze stát často generuje jen další zlo: Spolupodílení se na státu vytváří pobídky i pro ty skutečné autoritáře, kteří chtějí ostatním diktovat, jak mají žít, a upřímně se jim protiví to, v jakém světě by chtěli žít mladí lidé.

Vítězí na trhu jedny peníze, jelikož jejich esenciální vlastností je právě široké přijetí? Technologie pokročila – žijeme v informačním věku; směny lze provádět dálkově, tedy i kurzy jsou méně rozličné než dříve na různých místech. Poplatky za směnu mohou být zanedbatelné. Proč by účetní jednotka nemohla být individuální? Každý může sledovat jiné cenovky, díky okamžitým přepočtům je to na internetu možné, ve fyzických obchodech zatím ne, ale kdo ví? Ceny nám mohou být přizpůsobeny. Nebylo by pohodlné uvažovat v osobním účetnictví pouze zvolené jednotky?

Tohle téma mi v libertariánském diskurzu chybí už delší dobu, protože snad nikde jsem z nenašel úplně uspokojivou, jasnou a zároveň všeobjímající odpověď na otázku: Proč bych vlastně měl chtít svobodu? Netuším, jestli jsem vůbec na začátku svého působení v ankap komunitě přesně věděl, proč ji chci, jsem si ale jistý, že jsem po ní vždy hodně silně toužil. Co je vůbec smyslem za anarchokapitalismem a jeho myšlenkami? Chce snad nějaká nadpřirozená síla, abychom měli svobodu? A pokud ji chceme my, proč ji vlastně chceme? Proč pro mě nejsou důležité jen některé svobody a jiné neopomíjím? Vím, že již necítím potřebu ovládat druhé lidi skrze stát, ale proč tak moc toužím po opaku? Hodně by mě zajímalo, jak tyhle otázky vnímáte Vy.

Dlouho mi na mysl nepřicházela žádná specifická formulace a moje argumentace pro dílčí aspekty anarchokapitalismu byla spíše utilitaristická. Teď bych řekl, že mým smyslem anarchokapitalismu je nejspíše to, že mi naplňuje potřebu respektovat ostatní lidi včetně těch, které neznám, a zároveň od nich dostávat respekt. Etatismus je dle mého názoru zakořeněn i v nedostatku respektu k různorodým způsobům života a řešení problémů: Právě kritizováním státu se snažím lidi nenásilnou cestou přesvědčit, aby ostatním tolik nepřekračovali jejich osobní hranice a dali jim více prostoru pro osobní růst.