Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Firmy od určité velikosti mají povinnost zaměstnávat nějaké procento postižených lidí nebo odebírat služby či produkty, které vyrábí postižení nebo zaplatit státu „pokutu“. Takové opatření má chránit postižené lidi. Opatření samo o sobě je velmi absurdní, protože ukládá povinnost zaměstnávat někoho, kdo vůbec v dané oblasti a kvalifikaci nemusí existovat, jako alternativu ukládá odebírat služby nebo zboží, které opět nemusí vůbec existovat nebo nemusí být potřeba, naštěstí je zde další alternativa a tou je zaplacení pokuty státu za to, že si stát vymyslel nesmyslné nařízení, které nemusí vůbec jít splnit.

V ekonomické rovině nařízení poškozuje chudé lidi a to na straně zaměstnanců, protože uměle zvyšuje firmě náklady, což se může projevit na nižších mzdách a horším hospodářském výsledku. Na druhé straně poškozuje spotřebitele, kteří díky takovému nařízení budou mít horší nebo méně efektivní plnění, což nejvíce pocítí právě chudí lidé. Nakonec takový přístup je i velmi nešťastný pro postižené, protože to ve společnosti vyvolává mylnou představu, že se o ně systém postará, což vede k nižší skutečné dobrovolné solidaritě.

Řešením je dobrovolnost. Zaměstnávat postiženého člověka by měla firma z vlastní vůle a ne kvůli nařízení státu. Nařízená solidarita není solidaritou, ale jen dalším přerozdělováním, které zvyšuje ekonomickou neefektivitu a ta dopadá na všechny a nejvíce na chudé.

Konzervativní politik Václav Klaus mladší (oblíbený zejména u starších generací) se nedávno rozhodl předložit zákon zakazující mazání příspěvků na velkých sociálních sítích. Nazval to Zákon na ochranu svobody projevu. Chápu motivaci - ze sociálních sítí často mizí různé "pravdivé" příspěvky, ať už skutečně pravdivé, nebo jenom nějaké holé nesmysly z různých trollících a propagandistických továren, což spoustu lidí pochopitelně štve. A spousta dalších lidí je naopak z různých důvodů ráda, když někteří lidé nedostanou prostor vyjádřit se v jejich okolí, např. protože si to nepřejí. Samozřejmě Klaus ve svém návrhu uvádí různé oprávněné důvody mazání, stejně jako hraniční rozsah velké sociální sítě, a samozřejmě hromadu poměrně krutých sankcí, takže o zábavu a vleklé soudní rozepře bude postaráno.

Proč si myslím, že je takový zákon kravina? 1) Může existovat milion dobrých důvodů smazat příspěvek (např. tapeta, zcela mimo téma či zaměření sítě, příspěvek vložený omylem, příspěvek s již neaktuálními informacemi), které zákon nemusí všechny pokrýt. 2) Není důvod, aby sociální síť nesměla být nějak úzce zaměřená, ať už politicky, tématicky atd. 3) Zákon vytváří další novodobé čarodějnice a inkvizitory. 4) Ponechání některých příspěvků může odlákat inzerenty a ohrozit fungování sociální sítě. V krajním případě může např. Facebook zablokovat služby a přístup uživatelům z českých IP adres. 5) Kromě inzerentů mohou odejít i uživatelé, kterým se nuceně nesmazaný obsah sítě nebude líbit. Pokud budou do diskusní skupiny o šamponech posílat lidi pohádky, co kdo zmůže?

Jakkoliv chápu, že velké společnosti nemají rozumný lidský posuzovací proces, ani lidský odvolací proces, a že armády trollů z různých zájmových skupin spolu válčí přes tlačítko pro hlášení nevhodného obsahu, neexistuje žádný zákon, který by to vyřešil. Řešení spočívá pouze v lidském jednání. Každý, i Klaus, má možnost založit vlastní sociální síť, nebo prostě jít někam, kde má prostor vyjadřovat se tak, jak chce. A na té síti pouze majitel by měl nastavovat její pravidla, a uspořádat si její fungování podle svého. Ani já bych u sebe nestrpěl hosta, který u mě doma vykřikuje něco, co se mi nelíbí.

Svoboda se nedá vnutit. Protože pak to není svoboda, ale další klec.

Nedávno se mě kdosi v jedné diskusi zeptal, jak bych jako libertarián řešil selhání trhu, které spočívá v tom, že výrobci nejrůznějších věcí tlačí jejich cenu dolu na úkor kvality, protože zákazníci slyší na nízké ceny více než na cokoliv jiného; má odpověď pochopitelně zněla, že bych to neřešil nijak, neboť se nejedná o tržní selhání, ale naopak efektivitu. Kupují-li lidé raději levné a méně kvalitní produkty, znamená to, že je preferují před drahými kvalitnějšími; důvodů může být celá řada: finanční nouze, plánování upgrade (dříve si lidé kupovali pračky nebo ledničky na dvacet let; dnes ne, na druhou stranu nové produkty nabízejí i nové funkce, design a podobně), radost z častějších nákupů a obměn produktů, preference většího množství nekvalitních věcí před menším množstvím kvalitnějších, ale také chybějící informace (zákazník může preferovat levnější věc, protože neví, že dražší vydrží mnohem déle).

Zaprvé si povšimněme, že trh vždy reaguje na přání spotřebitelů bez ohledu na jejich důvody; to je jedině dobře, protože právě díky tržním mechanismům byla odhalena změna spotřebitelské preference, kterou by centrální plánovač odhadl jen těžko, neboť ani lidé sami ji často nedokáží formulovat (ba naopak – kolikrát slyšíme žehrání na nízkou životnost a jak málo chválu na výhody z ní plynoucí). Zadruhé – a to je velmi zajímavé – ani změna preferencí v důsledku nedostatku informací není tržním selháním, ba naopak! I získání informace totiž něco stojí (minimálně čas); a dokud informaci nemáme, nemůžeme typicky s jistotou vědět, zda se nám hodila, přesto se musíme rozhodnout, jestli čas k jejímu získání obětujeme, nebo ne. Kdo tedy nakupuje neinformován, je sice v horší situaci z hlediska nákupu, ale na druhé straně ušetřil čas, který mohl využít jinak; vyplatí se to? Jak komu; nechme tedy každého, ať se rozhodne.

Větu v nadpisu článku jste už jistě slyšeli nespočetněkrát; ne nezbytně přesně vyjádřenou těmito slovy, ale v podstatě se schovává za zdůvodněním většiny regulací a zákonů. Nyní však na chvíli odhlédněme od toho, že realizace takové ochrany skrze stát je nemorální a efektivně neproveditelná; předpokládejme, že máme nástroj, který tu ochranu dokáže vážně zajistit. Co se bude dít? Klesne cena, kterou musí lidé platit za to, že učiní špatné rozhodnutí; v důsledku toho poklesne i motivace rozhodovat se správně (činit dobrá rozhodnutí stojí čas, námahu a někdy vzdělání, což opět vyžaduje čas a námahu; a především často vyžadují odpovědnost). Lidé naprosto logicky zpohodlní a stanou se méně zodpovědnými, ale také hloupějšími (i inteligenci je třeba rozvíjet a trénovat, netrénovaný mozek zakrní stejně jako netrénovaný sval); dobrá, ale budou chráněni, takže nestálo by to přeci jen za to, říkáte si?

Hm, pojďme se podívat na další důsledky; společnost, ve které bude více nezodpovědných a hloupých lidí, bude potřebovat ještě více ochrany. A co se stane, když ji dostanou? Pochopitelně opět zpohodlní, ztratí část zodpovědnosti i chytrosti, což povede opět k další potřebě zmírňování důsledků špatných rozhodnutí; ale co je ještě horší? Přibude dětí vychovávaných nezodpovědnými rodiči, čímž pádem začne společnost degenerovat takovým způsobem, že každá další generace bude vyžadovat větší míru ochrany před sebou sama; a kam to všechno povede? K absolutně hloupým, nevzdělaným a nezodpovědným tupým masám lidí, kteří si sami nedokáží ani utřít zadek; a to se pořád bavíme o podmínkách, ve kterých existuje magický způsob, jak tyto lidi chránit před sebou samými, aniž je to bude něco stát. V reálném světě nic takového není, bohužel… nebo bohudík?

Budhismus? Judaismus? Křesťanství? Islám? Ačkoliv ve jménu mnohých přesvědčení páchali lidé na světě nejrůznější zvěrstva, žádné z obecně známých náboženství se brutalitou a fanatismem svých věřících ani trochu neblíží tomu nejnebezpečnějšímu ze všech; jedná se o náboženství, jež má mrtvých na svědomí i oveček a fanatiků jednoznačně nejvíce, jejich indoktrinace probíhá neustále a na nejrůznějších místech, přičemž nesmírně zrádné je i proto, že za náboženství typicky ani považováno není, ačkoliv vykazuje všechny jeho znaky – ano, hádáte správně, jedná se o etatismus. Jako ostatní náboženství, i toto má svá dogmata („stát potřebujeme, jinak bychom se pozabíjeli“), o kterých se prakticky nediskutuje a především kriticky nepřemýšlí, posvátné symboly (vlajku, hymnu), kněží (politiky), ceremonie (volby) a v jeho jménu se vedlo a stále vede více svatých válek než ve jménu čehokoliv jiného.

Etatismus má však ještě jednu zvláštnost; je to jediné náboženství, které má skutečně onu (islámu poslední dobou tak často připisovanou) vlastnost, že je agresivní již ze své podstaty a z principu vyžaduje násilné šíření. Jak to? Inu, u všech ostatních náboženství mohou vznikat (a vznikají) směry, jež sice nadále uznávají víru v boha či nějaké svaté muže, ale nepožadují vnucování dané víry ostatním (můžeme se přít o tom, jak výrazný je to odklon od té či oné svaté knihy, ale v praxi se jedná o stav dosažitelný a dosahovaný); etatismus však v případě absence onoho prvku donucení jednoduše etatismem být zcela přestává – kdo požaduje, aby měl stát moc jen nad těmi, kdo dobrovolně souhlasí, v podstatě přestává být etatistou a začíná být libertariánem (tedy vlastně opakem etatisty, neboť ten je de facto definován tím, že skrze stát vnucuje ostatním celkem cokoliv).

Povinné zdravotní pojištění zajišťuje, že každý má dostupné kvalitní zdravotnictví a nikdo neumírá na ulici. I nejchudší lidé mají přístup ke kvalitní zdravotní péči. Je realita opravdu taková, nebo je to jen stále opakované klišé?

V první řadě povinnost platit zdravotní pojištění přerušuje volnotržní zpětnou vazbu, kterou by mohli lidé dávat najevo svoji spokojenost nebo nespokojenost s poskytovanou službou. To má za následek mnohem horší schopnost systému se rozhodovat, zlepšovat služby a uspokojovat potřeby lidí a to i přes veškerou snahu všech zúčastněných. Tento efekt má největší vliv na efektivitu systému jako takového. Povinnost platit zdravotní pojištění navíc nejvíce dopadá na chudé, protože je nutí využít relativně velkou část vydělaných peněz způsobem, který jim nemusí vyhovovat. Tyto peníze jim pak můžou například chybět, pokud si chtějí zaplatit péči, kterou skutečně potřebují, ale není hrazená z povinného pojistného. Díky tomu, že chybí volnotržní prostředí nedochází k tlaku na cenu pojistného a lidé musí hradit mnohem víc peněz za danou kvalitu služby, což je další věc, která ovlivňuje především chudé lidi, kteří nemají příliš mnoho peněz.

Jako velmi zásadní také považuji daný problém z druhé strany a to z pohledu zdravotnických zařízení a personálu – díky chybějícímu tržnímu prostředí je enormní tlak na sestry a doktory a ti svým způsobem musí „dotovat“ neefektivitu prostředí nižšími mzdami a horším vybavením.

Nejjednodušším řešením je deregulace trhu s pojištěním a zdravotnickou péčí v kombinaci s umožněním opt-outu z povinného zdravotního pojištění. Tím by byl zachován současný systém a paralelně by se mohl vyvíjet volný trh.

Každý již zajisté slyšel nějakého chytráka vykládat o úžasném nápadu „řídit stát jako firmu“; a mnozí se dokonce domnívají, že libertariáni z toho musejí být na větvi. Jak vůbec tato myšlenka vznikla? Inu, stát má problémy z neefektivitou, soukromé firmy bývají často efektivní, takže proč to nezkusit? Tak především proto, že to nejde – firmy totiž nevládnou žádnou magií efektivity, mraky z nich jsou absolutně neefektivní; celé to „kouzlo“ spočívá v tom, že ty, které fungují špatně, si na sebe nedokáží vydělat, takže zkrachují, ergo dlouhodobě se udrží nad vodou jen ty efektivní (a v okamžiku, kdy poleví, je na volném trhu nahradí jiné). Není žádné „řídit jako firmu“, neboť existuje obrovské množství způsobů, jak firmu vést; a nikdo dnes neví, jaké způsoby budou konkurenceschopné ještě zítra, trh si je však nemilosrdně přebere, což v případě státu nepřichází v úvahu. Proč?

Jelikož stát prostředky na své fungování vybírá násilím a služby poskytuje nezávisle na tom, neexistuje žádná smysluplná metrika efektivity státu; a bude-li jej někdo „řídit jako firmu“, může to sice znamenat firmu prosperující, ale daleko pravděpodobněji firmu krachující (jež však nikdy nezkrachuje, protože ztráty zaplatí daňoví poplatníci), přičemž která z těch možností nastala, je ve hvězdách, ono to totiž nelze zjistit ani ex post (i když odhadnout ano). Podnikatel to má jasné – dokud jeho firma na volném trhu prosperuje, řídí ji efektivně, jakmile prosperovat přestane, znamená to opak; jenže co stát? Politik jej začne „řídit jako firmu“, ale jak poznáte, jestli to pomohlo a k čemu je to dobré oproti předchozímu stavu? Můžete se podívat a od oka hádat, nebo nechat zpracovat řadu nejrůznějších statistik a tvářit se velmi vědecky… ale jak zhodnotíte užitek? Vždyť ani nemá jednotky…

Všiml jsem si, že mnoho lidí považuje za nekonzistentní postoj téměř všech anarchokapitalistů, již na jedné straně ostře odmítají kolektivní vinu, leč na straně druhé jsou schopni prohlásit, že policajti jsou svině; proč je tato nekonzistence pouze zdánlivá? Je tomu tak proto, že kolektivní vina znamená vinit někoho za to, co spáchali jiní příslušníci skupiny, ke které dotyčný náleží; například omlouvat Hirošimu a Nagasaki tím, co se předtím stalo v Pearl Harboru, jest typická ukázka kolektivní viny, neboť ti konkrétní lidé, již útočili na Pearl Harbor, z drtivé většiny nebyli titíž, které zmasakrovaly atomové bomby o pár let později, pouze patřili k jednomu národu. Národ samozřejmě nemusí být jediné kritérium, může se jednat o náboženskou příslušnost, barvu kůže nebo jiné parametry; bez ohledu na to, zda se s nimi člověk narodil, nebo je získal během života, nenese odpovědnost za činy spáchané někým jiným.

Platí tedy pro uniformované opice nějaká výjimka? Ne. I ty soudíme jen podle jejich činů; jenže na to, aby byl člověk policajt, musí dělat nemorální věci (počínaje tím, že se přihlásil do služeb největší zločinecké organizace na daném území do funkce násilníka, konče tím, že reálně během své služby porušuje princip neagrese pokaždé, když někoho legitimuje, zastaví v autě a podobně). Podobně když vynáším nějaké soudy nad vrahy, lupiči, zloději či sexuálními predátory, není to za to, co spáchali jiní příslušníci té skupiny, ale za to, čeho se musel dopustit každý z nich, aby mohl být do takové skupiny zařazen; jedná se vlastně o skupinu definovanou nějakým činem či chováním – a odsuzujeme-li právě toto jednání, pak není aplikací kolektivní viny zavržení celé skupiny, jelikož se všichni její členové dopustili právě toho, co zavrhujeme. A přesně na tom principu funguje plošné odsouzení policajtů coby sviní.

Drtivá většina lidí na tuto otázku odpoví, že nikoliv, protože máme demokracii; a s ohledem na propagandu, kterou do nás stát hustí již během povinné školní docházky, se nelze tak naivní odpovědi divit. V prvé řadě si pojďme ujasnit rozdíl mezi totalitou a diktaturou: Jeden z těch pojmů totiž popisuje rozsah státní moci, zatímco ten druhý její koncentraci. Diktatura znamená soustředění moci do rukou jednotlivce či malé politické skupiny bez toho, aby existovala opozice či jiná entita danou moc omezující; nezáleží na tom, jakým způsobem vládci vládnou (většinou krutě a totalitářsky, ale není to podmínkou). Totalita pak popisuje stav, kdy stát výrazně zasahuje do prakticky všech aspektů životů svých poddaných; moc v totalitě však nemusí být nezbytně nutně držena jedinou osobou či malou skupinkou. Totalita jde sice často s diktaturou ruku v ruce, leč oba režimy mohou existovat i samostatně.

Demokracie je tedy vskutku neslučitelná s diktaturou, neboť neomezenou moc může mít buď lid, nebo panovník (či skupinka vyvolených), nemůže nastat obojí zároveň; totalitu však existence demokratického systému nijak nevylučuje, protože i demokratický stát může bezohledně zasahovat do všech odvětví životů svých občanů. Osobně jsem navíc přesvědčen o tom, že směřování k socialismu (a v důsledku toho i k totalitě) jest nevyhnutelnou inherentní vlastností každé demokracie, v níž není nějakým způsobem výrazně omezené volební právo; a ČR je toho zářným příkladem – stačí nahlédnout do občanského zákoníku či zákoníku práce (a zdaleka nejen). Ať už dojdete k závěru, že v totalitě žijeme, nebo ne, nezapomeňte, že ačkoliv diktatura se s demokracií vylučuje, pro totalitu to neplatí.

„Němečtí šéfové mohou svým zaměstnankyním nařídit, aby nosily na pracovišti podprsenku. Ta ovšem musí být bílá nebo tělové barvy, aby nebyla vidět přes šaty. Také mají právo rozhodovat o délce jejích nehtů. Rozhodl o tom soud v Porýní-Vestfálsku,“ píše britský deník Daily Mail.

Otázka, zda je v pořádku, aby nám zaměstnavatel zasahoval do osobního života, není nic nového pod sluncem. Nutno však na úvod podotknout, že v této otázce je velmi důležité znát kontext. Je tedy omezování zaměstnance v pořádku? Pokud jsme podepsali smlouvu s předepsaným dresscodem, má zaměstnavatel právo ho po nás vyžadovat. Na stejném principu plátí i omezování volného času, osobních zájmů, výběru přátel nebo veřejného vyjadřování. Pokud se zaměstnanec se zaměstnavatelem domluví na ovlivňování zaměstnancových aktivit a výstupů, je ono dodržování stanovených pravidel na stejné úrovni, jako dodržování pracovní doby nebo náplně práce.

A tohle je právě onen rozhodující faktor. Zaměstnanec je nejen v pozici objektu výběru, ale i výběrčím. Může si svobodně zvolit, zda na dané podmínky přistoupí, nebo ne. Pokud je tedy součástí smlouvy dohoda o dresscodu, je nejen v pořádku ale i na místě, aby ho zaměstnavatel vyžadoval. Těmito pravidly se denně řídíme v divadlech nebo na plesech, kam nám nemusí být umožněn vstup, přes to, že ho máme zaplacený, pokud nedodržíme dresscode. To stejné však platí v MHD, školách nebo rodinných návštěvách. Před souhlasem s jakoukoli smlouvou musíme zvážit všechny okolnosti a obětované příležitosti. S uzavřením smlouvy souhlasíme s dodržováním dohodnutých podmínek. Nedodržování těchto podmínek není boj o práva, nýbrž porušování práv někoho jiného.

Koncesionářské poplatky se platí povinně, pokud jste vlastníkem televizního nebo rádiového přijímače. Tato platba zajišťuje, že máme k dispozici nezávislá veřejnoprávní média. Taková forma je ale z principu nespravedlivá a diskriminuje chudé lidi.

Systém, který zavádí uměle povinnou platbu, diskriminuje nejvíce ty, kteří mají málo peněz a je pro ně každá koruna drahá, systém sice pamatuje na ty nejchudší a ty povinnosti zbavuje, nicméně částka zhruba 2000 Kč ročně je citelnou částkou i pro lidi, kteří jsou mimo dosah daného osvobození. Jako další zásadní věc je nezávislost, neexistuje totiž v principu žádný mechanismus, který by ji zajišťoval, ač je deklarovaná. V případě, že veřejnoprávní médium nezávisle nejedná, tak lidé nemají efektivní možnost dát najevo neplacením, že nejsou s danou službou spokojeni, musí totiž platit z povinnosti. Poplatky musí platit i ti, kteří nekonzumují danou službu, ale mají pouze přijímače, což je z principu nespravedlivé, protože platí za něco, co nevyužívají.

Řešením je zrušit povinnost a nechat platby na dobrovolné bázi. Pokud lidem bude poskytována služba, o kterou skutečně stojí, tak si ji rádi zaplatí dobrovolně.

Mnoho lidí (i politiků) se velmi negativně vyjadřuje o „nakupování“ hlasů a „uplácení“ voličů; dělat to otevřeně a přímo (dát někomu peníze za to, že mě zvolí) je dokonce protizákonné, takže se na to jde přes koblihy a podobně. Kdyby však politici skutečně chtěli tento jev vyloučit ze společnosti, šlo by to velice snadno; a jako vedlejší efekt by ještě volili jen ti, kteří se o politickou situaci skutečně zajímají a něco pro ně znamená: Nechť stát přestane politickým stranám platit peníze za získané hlasy (tím je připraví o část prostředků na uplácení voličů) a tyto peníze využije jinak – každý občan ať u urny dostane na výběr, že buď odvolí, nebo dostane cash. Uplatit voliče za takových podmínek koblihou či klobásou by bylo téměř nemožné, protože kdo by volil jen kvůli tomu, raději by vzal peníze za nezvolení (případně obojí, vždyť volby jsou anonymní).

Něco takového však politici nikdy neprosadí, neboť jednak jim jde o škváru z voleb, ale především by se mohlo také ukázat, že většině lidí, kteří ještě volí (a že volební účast není zrovna úchvatná ani dnes), ten hlas nestojí ani za pár korun; kam až by volební účast v takovém případě klesla? Ne že bych to celé považoval za nějaký extra dobrý nápad, ono by to tu mizérii demokracie beztak nespasilo, ale problém s „kupováním“ voličů by byl vyřešen jednou provždy; proč ale nic takového nikdo neuvede do praxe? Inu, jednoduše proto, že o to politici povětšinou nestojí; oni (a zdaleka nejen oni) o tom budou pořád jen žvanit, jenže pokles volební účasti ze současné plus minus poloviny na třeba desetinu nikdy nezariskují, neboť by pak někdo mohl začít zpochybňovat jejich legitimitu, takže se spíše dočkáme Zemanovy pokuty za nevolení.

Při sdílení různých článků a statusů týkajících se role státu ve společnosti a obhajoby trhu jsem obvykle konfrontován se zcela opačnými postoji etatistů, kteří proti mně vytahují (obvykle stále se opakující) argumenty. Velice aktivní je v tomto směru především jeden můj spolužák ze střední školy: tu mě nařkl z toho, že si naivisticky idealizuji volný trh a naopak „devializuji“ stát, že trh údajně selhává… Jako selhání trhu úvaděl monopol (slovy „Jistě znáš jedno ze selhání trhu, kterým je monopol“). Když jsem protiargumentoval tím, že monopol vzniká zpravidla státní regulací (tedy zákazem vstupu do odvětví) a také tím, že pokud by chtěl být konzistentní, musel by logicky zavrhnout i stát jakožto největší monopol na trhu, raději mlčel…

Daleko zajímavější ale byla jeho argumentace ve zcela jiné diskusi: Když jsem ho upozornil na to, že jím zastávaný systém zastupitelské demokracie může vést k tomu, že bude zvolen nějaký diktátor, který pak začne budovat koncentrační nebo pracovní tábory, případně rozpoutá válku, v jejímž důsledku zahynou masy lidí, reagoval slovy: „Koncentráky a války ber POUZE(!) jako selhání státu“. Inu, přesvědčený etatista sám sebe usvědčil ze slepé a ničím nepodložené víry ve stát. Pokud je totiž „pouhým“ selháním státu utrpení a smrt, přičemž „naprosto zásadním a neakceptovatelným“ selháním trhu monopol, stále z toho volný trh vychází jako jasný vítěz.

Velmi často se setkáváme s argumentem, že ačkoliv přerozdělování brzdí celkové bohatnutí společnosti způsobené kapitalismem, je třeba „hledat rovnováhu“ mezi ekonomickým růstem a sociální spravedlností, protože jsme povinni se postarat o chudé i na úkor vlastní prosperity; uvědomují si však propagátoři podobných teorií všechny důsledky? Zejména porovnejme kvalitu například vzdělání, zdravotní péče, bydlení či potravin právě těch nejchudších členů společnosti nyní a před sto lety; propastný rozdíl, což? A co když tento vývoj přerozdělováním zpomalíme? Sice to možná někomu pomůže (a i to je diskutabilní), jenže na úkor všech těch, kdo budou muset v libovolné pozdější době trpět či umírat jen proto, že ještě nebyla (kvůli zpomalení vývoje) dostupná či rozšířená technologie, která by jejich problémy řešila; každá volba s sebou totiž nese náklady obětované příležitosti, jež nelze opomíjet.

I když odmyslíme zfalšované statistiky a pseudovědce, již dosahují na státní peníze skrze vyrábění důkazů a tvorbu katastrofických scénářů vycházejících z nejistých předpovědí počasí na desítky či stovky let dopředu, připouštím objektivní fakt, že v posledních sto či sto padesáti letech, kdy měříme teplotu, se trošku otepluje; nemáme však žádné důkazy, že by na to měla lidská činnost nezanedbatelný vliv. I kdyby však měla, je otázkou, zda se vůbec jedná o problém; a pokud ano, není jasné, o jak velký. Na druhou stranu prokazatelně víme, že Země má tendence se enormně ochlazovat i oteplovat sama – bez ohledu na existenci těžkého průmyslu, automobilů či dalších moderních technologií (i bez nich tu byly doby ledové, případně zelené pastviny v Grónsku); zásadní otázka zní, jak moc zásadních je těch pár stupňů či desetin stupňů oteplení možná vyvolaných lidmi v porovnání s desítkami stupňů způsobených přírodou.

Odpověď bohužel nikdo nezná, vše jsou jen lépe či hůře podložené odhady, jenže de facto jednak nikdo nedokáže říci, jaký vliv má lidská činnost na globální počasí, ale především není vůbec jasné, jaký je skutečně dlouhodobý (tedy nikoliv desítky či stovky, ale tisíce a více let) trend vývoje teplot a co vlastně ty skleníkové plyny a další vedlejší efekty technologií způsobují; přitápíme k již probíhajícímu oteplování? Nebo oddalujeme následující dobu ledovou? Obávám se, že se současnou úrovní poznání prostě nikdo neví. Jak k tomu tedy přistupovat? Jednoduše nechat každého, aby se rozhodl po svém; dokud nebude existovat důkaz, že oteplování atmosféry skutečně někoho poškozuje (či bude reálně poškozovat v budoucnu), není přijatelné iniciovat násilí vůči komukoliv, kdo tak činí, jen kvůli něčí domněnce, že by to možná někdy mohlo způsobit nějaké škody.

Stát informace o pozemcích pečlivě zaznamenává do katastru nemovitostí a samotné pozemky rozděluje na různé druhy. Takové opatření vnáší pořádek do majetkových vztahů, pomáhá chránit půdní fond, lesy nebo třeba reguluje stavební parcely, a tím i novou výstavbu. Opatření se zdá důležité, nicméně v důsledku je význam možná menší, než se může zdát a negativní jevy daného aparátu dopadají především na chudé lidi.

Systém nejvíce poškozuje chudé lidi, protože zanáší další překážky v tom, jak lidé můžou nakládat se svým majetkem. Právní úkony často trvají dlouhou dobu a zdržují procesy, které by jinak fungovaly plynule, což je prodražuje. Kromě časové náročnosti právních úkonů je nutný i určitý vhled do problematiky, takže často člověk potřebuje nakoupit služby poradenství nebo věnovat další čas na správné zdolání úředních formalit. Kromě toho se za změny musí často platit, což vnáší další umělé náklady na manipulaci s majetkem. Například udělat z pole stavební parcelu bývá obvykle nejenom složité právně, ale i drahé finančně. Samozřejmě všechny tyto negativní jevy dopadají především na chudé, kteří mají málo prostředků a při umělých nákladech musí využít peníze jinak, než opravdu chtějí.

Řešením je alespoň částečná liberalizace systému. Tedy zrušení nebo dramatické snížení poplatků za převody pozemků z jednoho druhu na jiný a zkrácení nebo úplné zrušení čekací doby. Místo procesu schvalování pouze například proces oznámení.

Snad každý se již setkal s celkem populárním strašením, že stroje a technologie obecně berou lidem práci; a mnozí tomuto ekonomií nepodloženému tvrzení uvěřili. Pojďme si tedy ukázat, proč to není pravda; jednoduše to lze vysvětlit přibližně takto: Potřeby lidí jsou prakticky nekonečné (jakmile máme pití a jídlo, chceme bydlení, když máme bydlení, chceme auto, po autě zábavu, pak více volného času, ještě více zábavy a tak dále – toto je samozřejmě jen příklad), takže když jich část zajistí stroje, nevznikne nezaměstnanost, nýbrž poptávka po dalších statcích, což opět vytvoří pracovní místa. To většina zastánců teorií o „braní práce technologiemi“ sice uzná, ale vzápětí přijde námitka, že práce sice bude, ale nikoliv pro nekvalifikovanou pracovní sílu. Ani to však nedává smysl; proč?

Inu, předpokládejme, že stroje vytlačí z trhu všechny nekvalifikované pracovníky, kteří se stanou nezaměstnanými; co pak? I tito lidé budou mít potřeby, které je třeba uspokojit (pití, jídlo, oblečení, střechu nad hlavou a podobně); to by sice mohli udělat boháči s technologiemi, jenže těm nekvalifikovaní dělníci nemají co nabídnout (jejich práce není majiteli strojů žádána), takže mohou nastat v zásadě dvě možnosti: Buď jim bohatí dají statky zdarma (což není příliš pravděpodobné, ale kdyby se tak stalo, vlastně ona nezaměstnanost přestává býti problém), nebo začne skupina nekvalifikovaných nezaměstnaných poptávat a nabízet práci sobě navzájem; budou sice chudší, ne však nezaměstnaní, neboť v nejhorším případě vytvoří v podstatě paralelní ekonomiku, která se bude samozřejmě rozvíjet (mimo jiné i díky know-how té mechanizované části společnosti). V souvislosti se stroji tedy můžete klidně spát.

Často můžeme kolem sebe zaslechnout, že kapitalismus selhává; jako důkazy jsou předkládány současné problémy (typicky zaviněné státem a jeho regulacemi, což někdy není zjevné hned na první pohled, ale často ano), kterým naše společnost čelí. Proč je tato argumentace zcela nekorektní? Inu, zejména proto, že prostě nežijeme v kapitalismu, nýbrž v nějakém mixu kapitalismu a socialismu, přičemž problémy se objevují především v těch oborech, které stát reguluje více (školství, zdravotnictví a podobně), naopak funkční jsou ty, do nichž stát příliš nezasahuje (třeba IT).

Kapitalismus je systém, ve kterém výrobní prostředky vlastní soukromníci a mohou s nimi po libosti nakládat; socialismus naopak znamená, že výrobní prostředky vlastní či ovládá stát. V dnešní době sice většinu výrobních prostředků stále ještě vlastní soukromí vlastníci, nicméně s tím nakládáním už to není tak horké; stát svými regulacemi vlastníky omezuje v tom, jak smějí a nesmějí své výrobní prostředky používat. Ostatně za poměrně směrodatnou indicii lze považovat i to, že většinu z peněz, které vyděláme, odevzdáváme státu a jeho centrálnímu plánování, menšinu si necháváme pro sebe a utrácíme tržně – to přece není kapitalismus, nebo snad ano?

Nemluvě o tom, že naše společnost – státu a socialismu navzdory – stále prosperuje; ano, jistě, problémy existují, ale jen pohleďte, co si mohou i dnes dovolit relativně chudí lidé: střechu nad hlavou, dostatek potravin, teplou vodu, zábavu, informace a vzdělání, volný čas, dostupné levné dopravní prostředky, mnoho kusů oblečení. Kdo měl k takovým věcem přístup před sto lety? Pouze ti nejbohatší; a jen díky kapitalismu se tento blahobyt rozšířil mezi široké masy, jež se teď proti němu tak často vymezují (ač mezi nimi není prakticky nikdo, kdo by výdobytků kapitalismu nevyužíval).

Vždyť na čem je vlastně kapitalismus založen? Na volném trhu a dobrovolných směnách! A kouzlo dobrovolné směny spočívá v tom, že zvyšuje užitek obou zúčastněných stran; kdyby tomu tak nebylo a užitek alespoň jedné ze stran by směnou klesl, nikdy by ji tato strana dobrovolně neuzavřela. Navzdory všem ambicím centrálních plánovačů a regulátorů, z nichž každý ví nejlépe, jak by měl svět správně fungovat, je nejlepším a zároveň nejjednodušším způsobem, jak dosáhnout blahobytu, prostě nechat lidi konat, dobrovolně směňovat statky a rozhodovat si o sobě po svém; no a tento systém se nazývá kapitalismus.

V posledních dnech se dost mluví o legalizaci trávy. V souvislosti s tím, se často vyskytuje argument s bezpečností, který se nese v duchu 1) tráva může být nebezpečná 2) tráva může způsobit to a ono. 3) Tráva ovlivňuje psychiku tak a onak. A vůbec se zdá, že se společenská diskuze vede na téma: je tráva škodlivá?

Nicméně ta otázka je ve skutečnosti irelevantní, když se bavíme o legalizaci. Ve skutečnosti škodlivost či nebezpečnost nejsou žádným legitimním důvodem pro zákaz. Co kdyby se ukázalo, že lidé, kteří tvrdí, že tráva je škodlivá, mají pravdu? Všechny statistiky, výzkumy a vše bude hovořit pro ně? Co z toho pak vyplyne? Jen to, že je tráva škodlivá. Vyplyne ale z toho, že by měla být zakázaná? Nikoliv!

Odpůrci trávy si však myslí, že z jednoho plyne z druhé. Tedy, že ze škodlivosti plyne automatiky důvod pro zákaz. Pravda je taková, že i kdyby mi po vykouření brka explodovala hlava, je naprosto moje věc, jestli ji budu kouřit. Úplně stejně jako je moje věc, jestli si koupím nůž a bodnu si jej do oka. Nebo si koupím savo a vypiju ho na ex. Nebo si koupím motorovou pilu a přefiknu se na půl.

Tenhle argument s bezpečností musíme zcela odmítnout.

Často slýchám, že bychom měli být vděční za to, že žijeme ve svobodné zemi. Pokud trochu zatnu zuby a vyplním pár formulářů, mohu mimo jiné držet zbraně, podnikat a cestovat do zahraničí. To jsou všechno důležité lidské svobody a za to že je mohu využívat, tvrdí etatista, bych měl být vděčný. Vždyť kolika lidem na světě jsou tyto svobody odepřeny!

Proč bych ale měl být vděčný státu? Svoboda je přirozený stav člověka, je neodejmutelná a při narození ji obdržel každý, bez ohledu na svou třídu, pohlaví či barvu kůže. Proč bych se měl klanět státu za to, že mi milostivě dovolil si část mé přirozenosti ponechat? Neděkujme státu za svobody, které nám nechal, ale usilujme o navrácení těch, které nám zapověděl.

Proces stavění budov je státem velmi regulovaný – od regulace pozemků až po kolaudaci, případně následné stavební úpravy. Mnoho lidí si neumí představit, že by stát do těchto věcí nezasahoval, budovy by nám pak totiž začaly padat na hlavu. Je skutečně taková regulace nutná?

V první řadě nikdo nemá zájem na tom, aby domy padaly na hlavu, dříve mnoho regulací neexistovalo (někde na světě stále nejsou) a nikde domy hromadně na hlavy nepadají. Současný model navíc prodražuje celý proces výstavby a úprav, čímž činí bydlení mnohem hůře dostupné. To nevíce dopadá na chudé lidi, pro které je nájem nebo stavební náklady zásadní položka v jejich rozpočtu. Regulace navíc zásadním způsobem prodlužují stavební proces, čímž nedovolují trhu elasticky reagovat na poptávku – to má opět vliv na vznik tržních neefektivit, které nejtvrdším způsobem dopadají na chudé lidi, kterým následná fluktuace ceny dokáže zásadním způsobem ovlivnit rozpočet.

Řešením je deregulace a maximální možná liberalizace celého procesu. Ta by měla snížit náklady na stavební proces a urychlit ho.

Je vidět, že se maká. Na silnicích se staví. Takto vypadala snaha argumentovat a legitimovat stát. Stát a bandu lidí, kteří si říkají vláda. Zvláštní. Myslel jsem, že lidé jsou si v právu rovni. Přesto není realita jiná, než že jedni lidé vládnou těm druhým. Jedni prosazují své názory a zájmy nad druhými. A to za použití násilí a donucení.

Necelé čtyři kilometry, 3770 metrů. Přesně tolik se za rok 2018 podařilo státu postavit dálnic. Je vidět, že se maká. Jsem si jistý, že oproti některým rokům se tento výkon dá považovat za úspěch. Stát a jeho silnice. Nechci, aby mi stát pod pohrůžkou trestem bral peníze a pak je dle své vůle přerozděloval. Nechci, aby se s mými penězi a s penězi všech těch, kteří nesouhlasí, nakládalo takto. Nechci nést rizika a ztráty. Nechci se účastnit investice, o které jsem přesvědčen, že je to špatnou investicí. Chci, aby rizika nesla soukromá společnost, která si to spočítá, a přesto se rozhodne investovat. Důvěřuji takové společnosti, protože možnost ztráty je hnacím motorem, který zajistí maximální efektivitu. Důvěřuji takové společnosti, protože udělá-li špatné rozhodnutí, projeví se to. A bude-li tato investice špatnou investicí, zjistíme to. Pakliže je to dobrá investice přinese nám užitek a bohatství, pakliže je tato investice špatnou investicí, přinese ztráty a krach. Soukromá společnost ví, co má dělat. Mezi tím zde máme stát, který není schopen ekonomické kalkulace. Nevíme, zda užitek je větší, než zdroje vynaložené na realizaci. Nevíme, zda za tuto cenu tu silnici vůbec chceme. Nevíme, v jaké kvalitě a na kterých místech. Nevíme, zda není výhodnější jiný způsob dopravy. Jiný způsob dopravy, o kterém díky nucené investici do liniové stavby bohužel neuvažujeme. Víme, že stát za naše peníze centrálně naplánoval a udělal na mapě čáru. Nevědom si všech důsledků, které takové jednání přináší. A víme, že ač my jsme ti, kteří to platí, nikdo se nás neptá. Stát plánuje a vládne. My platíme a nejezdíme.

Je vidět, že se maká. Necelé čtyři kilometry. “Argument“ o makání a státní efektivitě, který měl být pevným štítem, se rozsypal. My libertariáni dál stojíme pevně na zemi a znovu opakujeme: „Vždyť my jsme vám to říkali. Proč? Protože stát je špatný sluha, ale zlý pán.“

Vítejte ve Stokách v roce 2019!
Rok 2018 byl neuvěřitelný masakr; a dost možná i nejlepší rok mého života. Jeho shrnutí si můžete přečíst zde!
Libertariánů stále přibývá; a řada z Vás začíná být aktivní a něco tvořit. Prosím, vytrvejte v tom! Pokud nemáte čas, ale i tak chcete pomoci, můžete tak učinit zde.
Hlavně nezapomínejme, že pro to, co děláme, je extrémně důležitá vlídnost a láska při jednání s lidmi; a také, že z nás vychází to, co je uvnitř, takže pracujme na svém štěstí, v jehož důsledku uvidíme svět krásný a budeme jej dělat ještě krásnější – to je mé přání do nového roku.