Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Česká společnost je z různých historických důvodů velmi ateistická. Bereme ateismus jako normální věc a nepozastavujeme se nad tím. Pro jiné národy ale může ateista představovat nepochopitelný problém. Např. pro občana USA je normální věřit v nějakého boha (obvykle křesťanského), dokonce to má napsané na bankovce. Jeho výhrada k ateismu je zhruba taková: „Když nevěříš v Boha, nemáš žádné Desatero, které bys dodržoval, ergo nejsi dobrý člověk!“

Víme z praxe, že tak to není, že řada ateistů je dobrými lidmi. Ale co je zdrojem jejich morálky, když ne Desatero? Zde je jádro pudla. Mnozí lidé nevědomky nahradili víru v boha za jinou, tedy alespoň dle svých proklamací. Na otázku: „Proč nevraždíš a proč nekradeš?“ odpovídají, že je to trestný čin. Víru v boha tedy nahradili za víru ve stát a Desatero za zákon č. 40/2009 Sb.

Celý problém se nám posouvá. Dosaďme si za našeho ateistu anarchokapitalistu a za křesťanskou společnost onu společnost věřící ve stát. Výhrada k anarchistovi bude od zmíněných věřících zhruba taková: „Když nerespektuješ stát, nemáš žádné zákony, které bys dodržoval, ergo nejsi dobrý člověk!“ Anarchokapitalismus je tedy ateismem dneška.

Takže když nemám boha ani zákon, proč nevraždím a nekradu? Prostě proto, že ve společnosti, kde je normální vraždit nebo krást, bych žít nechtěl. Pokud chci žít ve společnosti a společnost chce žít se mnou, nebudu krást ani vraždit; jinak by se mnou žila jen taková společnost, kde je krást nebo vraždit normální, a já nechci být zavražděn ani okraden. Tomuto principu se říká zlaté pravidlo morálky, a je univerzální, protože nepotřebuje vymyšleného boha ani umělý stát, ale opírá se o společnost, která je přirozená (nejen) u lidí. Zdrojem mé morálky je vlastní touha žít a něco z toho života mít.

Před Vánoci roku 2014 vpadl ožralý strážník Pavel Koblížek na diskotéku, kde začal mávat průkazkou městapa a domáhat se vstupu zdarma pro sebe a dva kamarády; takový incident krásně ukazuje, jak uniformované opice samy sebe vnímají – jako nadlidi, kterým ostatní musejí vyjít vstříc a zdarma je bavit, protože jsou to drábové státu. Gorily v klubu se však z fízla neposraly, vynesly ho v zubech a odkázaly do patřičných mezí; dotyčný si to však nenechal líbit, protože co si to poddaní dovolují odporovat poskokům mocipánů, takže se tam ono policejní agresivní hovado znovu vetřelo a vystříkalo to tam slzným plynem.

Ochranku klubu to pochopitelně rozezlilo a rozhodli se dát fízlovi na budku; začali jej tedy pronásledovat, což vyvrcholilo tím, za na ně dotyčný začal střílet, jednoho z nich zabil, druhého zranil, třetí raději utekl. A zde se výpovědi začínají rozcházet, neboť zatímco ochranka tvrdí, že pronásledovaný se prostě otočil a začal střílet, fízl si stojí za tím, že střílel až poté, co došlo k fyzickému napadení – prý jej gorily povalily na zem, zaklekly a začaly škrtit, v důsledku čehož se on bál o život, takže střílel v ohrožení života. Inu, že se výpovědi rozcházejí, až tak překvapivé není.

Fízl se však vytasil se svědkem; ten napřed dosvědčil, že ochranka z diskotéky Koblížka dostihla a mlátila, leč na přímou otázku, zda to viděl, odpověděl: „Podle mě ano, přece když někoho honí, tak na něj i skočí, ne?“ Přesvědčivé, což? Každopádně daleko zajímavější než svědecká výpověď mi připadá fakt, že na rukou goril se nenašla žádná DNA fízla a na těle vraha se nenašla žádná DNA nikoho z obětí; jak je to možné, když na něm údajně klečel a škrtil jej? Další pozoruhodnou skutečností jest, že ač městapák střílel pravou rukou někoho, kdo na něm údajně klečel a škrtil jej, zasáhl dotyčného z druhé strany (tedy do pravého boku oběti, což by odpovídalo levé ruce střelce).

Zde by mě velmi zajímala motivace svědka vypovídat tak, jak vypovídal; vážně si myslí, že viděl to, co prý viděl? A co ta podivná formulace o tom, že když někdo někoho honí, tak na něj i skočí? Chápu, že byla tma, zmatek, člověk se těžko orientuje, výpovědi se logicky rozcházejí. Nebo došlo k nějakému ovlivňování na fízlárně ve prospěch kolegy? Těžko říci. DNA je však DNA a střelit někoho jednou rukou do druhého boku lze jen těžko. I kdyby tomu tak však nebylo, co ten aspekt ožralého fízla, jenž vpadne na diskotéku a na základě nějaké fízlkarty se dožaduje vstupu zdarma?

V Německu se stala zajímavá věc; sluníčkářští učitelé jakési školy „dobrovolně“ přihlásili své studenty osmé třídy k uklízení po nějakých imigrantech a stlaní jejich postelí. Úředníci z ministerstva mají celou akci v kolonce „dobrovolné“, leč samotní osmáci mluví jinak, přičemž já osobně jim to věřím; i když pominu svou zásadu nikdy nevěřit tomu, co mi říká vláda (ač v tomto případě jde o vládu cizí), neumím si dost dobře představit osmou třídu, ve které půjdou všichni dobrovolně stlát postele přistěhovalcům (celkem chápu, že pár takových se najde, protože sedět celý den v lavici také není žádné labůžo, ale celá třída mi připadá extrémně nepravděpodobná; nemluvě o tom, že minimálně jedna z dívek účast označila za povinnou).

Islamobijci (pochopitelně i tady v ČR) se z toho dle očekávání mohou zbláznit, označují celý incident za nehoráznost a na sociálních sítích si lze přečíst výhružky násilím ředitelům škol jejich dětí, pokud by je něco podobného také napadlo; já osobně zde dávám islamobijcům plně za pravdu, celá situace je zcela neúnosná a považuji za nehorázné, aby děti byly novodobými otroky a něčími posluhovači podle toho, jak se jejich učitelům (či ministerským úředníkům) zrovna zamane. Kdo chce pomáhat, ať pomáhá ve svém volném čase a za své, sám si to organizuje, ale školy nechť se do toho nemotají.

Doufám však, že islamobijcům vydrží tento názor i v případě, že nepůjde o uprchlíky; on problém zdaleka není jen v tom, že studenti posluhovali migrantům, když se jim nějaký multikulti blázen snažil předat nějaké podivné poselství, nýbrž v povinné školní docházce jako takové. Zatímco demokratičtí politici s takovým zápalem mluví o svobodě, povinná školní docházka reálně spočívá v tom, že děti jsou na nezanedbatelnou část svého života kamsi zavření bez ohledu na to, co si o tom myslí ony samy, případně jejich rodiče. Je naprosto v pořádku být znepokojen sluníčkářskou propagandou, avšak není v pořádku nahradit ji prostě jen nějakou jinou; jediným správným řešením je nepředepisovat školám, co mají učit, a nechat rodiče, aby vybrali pro své dítě takové vzdělávací zařízení, jaké jim vyhovuje.

Principiálně totiž není vůbec žádný rozdíl mezi institucí povinně vychovávající děti k lásce k uprchlíkům a institucí, jež povinně vychovává děti k lásce k demokracii; jde jen o to, s čím kdo souhlasí a jaký na to má názor, nicméně rodiče nenávidějící imigranty by měli mít úplně stejné možnosti jako rodiče nenávidějící demokracii (nenechat své děti indoktrinovat proti svému přesvědčení). Každý rodič nechť učí své dítě to, co uzná za vhodné; stát by neměl mít ani nejmenší právo do toho jakkoliv zasahovat a rozhodovat, co je pro dítě správné a co špatné.

Praha: Strážníci si z pokut plnili vlastní kapsy!
Namátkové kontroly strážníků v Praze odhalily výtečníky, již falšovali blokové pokuty tím způsobem, že pokutovanému dali bloček na litr, ten od něj také vybrali, ale na fízlárně to zaonačili tak, že pokuta byla jakoby jen za kilo. Též tam našli génia, jenž prostě vyčoroval sto tisíc z kasy, aniž se namáhal s nějakým falšováním; prostě viděl peníze, tak si bral, co by se staral o nějaké následky – fakt by mě zajímalo, co tohle muselo být za myslitele. A šéf jim šel příkladem: Od majitele autoservisu, kde si městapo nechalo servisovat auta (včetně těch před pár lety nakoupených životně nutných a následně se ztrátou zase prodaných Hummerů), bral pět procent za to, že dotyčný vyhrál výběrové řízení, čímž si uniformovaná opice přišla na mega a čtvrt.

Vtipné též je, co vypadlo z PČR, jež to vyšetřuje, v souvislosti s tím, jak strážníci podváděli s bločky:
Využívali prý pokutových bločků, na kterých nebyla předtištěná částka, takže bylo nutné ji vždy vyplnit ručně; fungovat to má tak, že do bločku, který opice odevzdá pokutovanému, vypíše částku, zatímco jí zůstane kopie (tu pak odevzdá na fízlárně), kam se vše propíše skrz kopírák, který mezi bločky strážník zasune.
A teď ta legrační část: Policie ČR prý ale nemůže prozradit, jak přesně se podvodů opice dopouštěli.
Vážně? Až taková detektivka? Chápu, že ten génius, jenž štípl těch sto litrů, aniž se to snažil nějak maskovat, na to z popisu výše asi nepřijde, ale aniž chci přeceňovat inteligenci těch uniformovaných dementů, může vůbec ještě někomu dalšímu z daných informací nebýt jasné, jak podvod provést?

Beroun: Šestnáct z osmnácti strážníků obviněno ze zneužití pravomocí úřední osoby!
Radnice se nechala slyšet, že sice ctí presumpci neviny, ale zároveň také, že hledá nové strážníky; zatímco jejich šéf rezignoval na svou funkci ihned poté, co se to provalilo. Něco mi říká, že ti musí být určitě nevinní a jejich šéf si je tím jistý. Mocipáni z radnice křičí, že město nemůže bez strážníků fungovat; mně to spíš od pohledu připadá jako strach z toho, aby se nezjistilo, že bez nich bude fungovat daleko lépe, čímž pádem by se pak horko těžko prosazovalo, že je vlastně potřebují… něco jako ty Hummery a vznášedla v Praze, jež byly také nezbytně nutné, než se ukázalo, že vlastně, jaké to překvapení, ke zdolávání pražských silnic je to přeci jen trošičku overkill.

Jinak to berounské městapo rozložila v podstatě kravina – tolerovali vybraným občanům nesprávné parkování. Jsem si naprosto jist, že podobné – i horší – věci se dějí všude možně; a výhoda je, že čím menší město, tím lépe se to provalí, přičemž přesně u malých měst, jež mají pět a půl uniformované opice, lze podobným obviněním (zejména když se prokáže) paralyzovat celé městapo.
Nevíte náhodou o něčem?

Tak se to stalo. Světová zdravotnická organizace zařadila uzeniny na seznam karcinogenních látek. Pouhých 50 gramů slaniny denně zvyšuje riziko vzniku rakoviny tlustého střeva až o 18 procent.

Dobře, budiž, uznávám, že uzeniny jsou nezdravé. Ale jednou za čas se to snese, proto to riziko na svou zodpovědnost rád podstupuju. Ovšem jakmile se taková věc dostane na nějaký index, je jen otázka času, než se začnou dít hrůzné věci v podání všemi milovaných dobroserů.

Úplně vidím ten průběh:
1) Objeví se nařízení, že uzeniny musí mít obal s velkým varováním (ministr zdravotnictví varuje: uzeniny způsobují rakovinu) a s drastickými fotkami tlustého střeva s rakovinou.
2) Na uzeniny přibydou zvláštní kontroly a daně. Už se těšíte na okolkovaný párek a daň z uzeného masa? Na kamery v masnách?
3) Vzniknou licence na uzeniny. Zapomeňte na uzení doma, to už nebude možné. Zapomeňte na drobné podnikatele. Uzeniny bude smět vyrábět jen pár vyvolených firem, které mají ISO, OSI, ROH a WTF.
4) Uzeniny budou moci být prodány pouze se souhlasem lékaře. Z počátku se to bude obcházet, ale pár exemplárně potrestaných lékařů vystavujících potvrzení jen tak to vyřeší.

A nakonec, až se živel dobroserství vyřádí dosyta, budou uzeniny zakázány nejprve v restauracích, potom úplně. Jen považte, dnes úplně běžná věc, a za pár let z ní může být zakázaná substance. Bude existovat černý trh, zátahy na domácí udírny, uzeninová mafie, celostátně jakohledaný uzeninobaron Bureš mající pod palcem protiuzeninovou policii bude prodávat párky ředěné nějakým svinstvem za tisíce… brrr.
Když si představím, co všechno bývávalo v různých časech možné, ale dnes se to nesmí, nechápu jednu věc. Jak to ti lidé v minulosti všechno přežili, když nebyli chráněni před zlými věcmi tolik, jako dnes? Že se spoléhali na vlastní úsudek? To se asi dnes moc nenosí.

A jak se k tomu postaví Češi nebo Němci, pro které je konzumace uzenin součást národní identity?

Také se vám, vážení čtenáři, stýská po frontách na banány a už vás vysloveně nudí ten zatracený buržoazní trh, na kterém můžete zakoupit zboží prakticky kdykoliv, dokonce i o svátcích? Jestli ano, nesu skvělé zprávy: Naši šlechetní poslanci nás zachrání, neboť z cizího krev neteče! Připravili novelu zákona, podle které musí většina prodejen s plochou nad dvě stě metrů čtverečních mít přes svátky zavřeno. Kořím se zejména tomu etickému géniovi, jenž na základě zajisté moudrých úvah stanovil tu nejspravedlivější možnou hranici rozlohy prodejen, které budou muset zavřít pod pohrůžkou násilím.

Poslanci z KDU-ČSL nás poučili o tom, že vítají tento návrh coby příspěvek k lepšímu skloubení pracovního a rodinného života. Co na tom, že lidé nenakoupí, co na tom, že pracovníci, již pracovat chtějí, si nevydělají a ti, kdo žádnou rodinu nemají, budou o svátcích sedět doma místo práce za příplatek. Proč by se ale poslanci měli zajímat o to, komu svými dementními zákony nadělali jaké problémy? Odpovědnost žádnou nenesou, mohou si dělat, co chtějí, schvalovat libovolné kraviny, nikdo je nikdy nebude nutit se zodpovídat, vždyť jsme si je přece zvolili v demokratických volbách, tak co?

Ač proti tomu někteří lidé (nejspíše marně) protestují, prakticky všechny argumenty na dané téma jsou utilitaristické; téměř nikdo se nepozastaví nad tím, že primární a základní nemravnost tohoto zákona nespočívá v tom, kdo si kdy nakoupí, nýbrž ve vyhrožování násilím ze strany státu vůči tomu, kdo se nepodřídí této nechutné zvůli. Je též pozoruhodné, jak extrémně vzdáleno je toto zcela nesmyslné nařízení všem myslitelným argumentům pro nutnost existence státu: „Zákony přece potřebujeme, abychom se tu mezi sebou nepozabíjeli.“ No jistě; a tento především! Bez toho by nastala hotová zombie apokalypsa.

Prosím, udělejme těmto absurditám a svinstvům přítrž; šiřme osvětu a vysvětlujme každému slušnému člověku, že volením podobných kreatur se časem dostaneme do stavu, kdy bude zákonem regulováno už úplně vše… ne že bychom mu teď byli nějak zvlášť vzdáleni. Půjde-li legislativní vývoj tímto způsobem dál, přijde generace, jež bude vymýšlet zákony upravující různé oblasti lidského života jen z toho důvodu, že ještě upraveny nejsou; bude totiž úplně normální, že naprosto vše musí podléhat nějaké zákonné normě, násilné donucení se stane nedílnou součástí úplně všech aspektů lidských životů.

Nadzvedlo mne, když jsem si včera na teletextu ČT přečetl článek o tom, že se chystají úpravy v zákoně ohledně sankcí za nepovolený vývoz uměleckých předmětů. Samozřejmě úpravou se rozumí zpřísnění, ale to nebylo důvodem mého nadzvednutí. Mne nadzvedla regulace vývozu uměleckých předmětů jako taková.

Tak jsem zapátral, o co vůbec jde, a zděsil jsem se. Prý většina států takto chrání své kulturní dědictví (kdo umřel?), aby se neztratilo. Takže:
1) Vlastním obraz, chci ho prodat, ale nesmím, protože stát rozhodne, že ten obraz je kulturní památka. A co kdyby mi vlezl na hrb, když ten obraz je můj majetek, a ne majetek státu? Jestli si to chce nechat a zabránit vývozu, ať si ho koupí, nebo ať ho prve neprodává. Ale samozřejmě zadarmo mu ho nedám.
2) Vývozu čeho bude stát chtít bránit příště? Vývozu českých korun, nebo vývozu lékařů? Tuhle dobu jsme tu měli a většina je asi ráda, že už tu není… ale co není, může být.
3) Jak může cizina poznat české umění, když se nebude moct vyvézt ven? Vždyť je to marnění propagačního potenciálu, které takové umění má. Nebude známější umění těch států (a potažmo ty státy), které jeho vývozu nebrání?
4) Sám stát má ohledně neztrácení umění slušné máslo na hlavě.

A tak si říkám, možná bychom měli vyvézt politiky. Komplet. A nemusí ani ven, stačí na hnůj.

Další zdroje:
Německo: Ostrý spor o ochranu kulturního dědictví

Musíme si pomáhat, tak hlásá socialismus. Dělit se o nadbytek s těmi, kteří neměli takové štěstí, a zajistit tak každému členu společnosti důstojný život. Podle mnohých se taková představa neslučuje s maximalizací zisku a sobectvím, jež je připisováno kapitalismu. Já jsem však toho názoru, že socialismus je jen jiná forma maximalizace zisku a sobectví, a tudíž socialismus je neslučitelný sám se sebou.

Demokracie je trh, na kterém každý volič hlasuje tak, aby posílil svoje vlastní zájmy. Je to logické; nebude volit politika, který by jej chtěl zabít nebo mu sebrat veškerý majetek. A naopak bude spíše volit politika, který mu naslibuje peníze, práci, dům… cokoliv. Logickým důsledkem aplikace kapitalistických principů v demokracii je tedy socialismus, ač to u některých opatřeních navrhovaných socialistickými politiky není zcela zřejmé. Proto uvedu pár příkladů, na nichž tento sobecký socialismus odhalím.

1 - Státní důchodový systém a jeho vylepšování. Na povrchu krásná myšlenka, že společnost by se měla postarat o staré a nemohoucí. Uvnitř sobectví, a to nejen staršího voliče, který chce pro sebe co nejlepší důchod, ale také sobectví mladšího voliče, který chce, aby se o jeho staré předky postaral někdo jiný. Socialismus toto řeší, o staroušky je postaráno a já se o to nemusím nijak zvlášť snažit. WIN-WIN, jak se v teorii her říká.
2 - Posilování policie a jejích pravomocí. Kdo by nechtěl dokonalé bezpečí bez nutnosti chránit se sám před různými padouchy? Chránit naše děti před škodlivými substancemi a jejich špatnou výchovou? Ano, víme, že právě to chcete, vždyť bezpečná společnost je skvělá společnost a Vy se o nic nemusíte starat. WIN-WIN.
3 - Reflexní vesty. Ty zdánlivě nepůsobí nijak zvlášť socialisticky, ale i ony náleží do rámce socialismu a s ním souvisejících různých opatření. Je zde blaho společnosti v podobě snížení počtu sražených chodců a řidičů s doživotním traumatem. A kde je v tomto případě sobectví? U řidičů, kteří si mohou dovolit o nějakou starost méně, mít horší světla, řítit se po silnici s větší rychlostí a menší opatrností. Ještě kdyby nějakou reflexní barvou byla opatřena všechna zvířata, která by mohla do cesty vběhnout… a proč ne? Ve Finsku stříkají sobům parohy. WIN-WIN.

Když to shrnu, správný socialista je velký sobec, který myslí hlavně na sebe. Škoda, že nemyslí na ty ostatní, kteří mu to musí trpět a platit. Jednoho dne totiž zjistí, že to celé nějak nefunguje. Že i ti ostatní jsou sobečtí socialisté a zdroje nejsou. Že chtěli víc, ale nemají nic. Z důchodu nepůjde žít, policie nikoho neochrání a nepozorné řidiče omrzí i světélkující kostlivci. Takto dopadne každá demokracie a každý socialismus. BUM. Stejné sobectví, tak socialismem opovrhované, zničilo společnost, kterou předtím stvořilo.

Nový silniční zákon jest ukázkovým svinstvem par excellence; detailně se o něm rozepsal již D-FENS ve svém článku, který bohužel popisuje krutou realitu. Já bych se však rád zabýval trochu podrobněji jednou z jeho částí; projde-li zákon v současném znění, ukládá chodcům mimo obec povinnost mít na sobě reflexní prvky, kupříkladu vestu. Proč a jak dementní nařízení to je, rozebral ve svém textu D-FENS, nicméně já se ještě navíc obávám, že mimo jiné tímto zákonem otevíráme Pandořinu skříňku, ze které nevzejde nic dobrého; nejen, že jakmile je nějaký zákon jednou zaveden, málokdy bývá zase zrušen, ale zde se jedná o regulaci úplně nové oblasti.

Jakkoliv jsou motoristé buzerováni už dlouhá léta (a stále přituhuje), chodci zatím zůstávali ze strany mocipánů i jejich poskoků celkem nedotčeni; a toto je takový první drápek zaťatý do jejich svobody. A bohužel tímto způsobem začíná totalizace každé oblasti; nejprve přijde nenápadný zákon, jenž je tu „naprosto jasně jen kvůli naší bezpečnosti“, aby později přicházely další a další, neboť jakmile už je něco regulováno, každému přijde „normální“, že to legislativa upravuje více a více. Nezřídka dokonce někteří používají jednu regulaci jako argument pro další; kupříkladu zákaz kouření v restauracích je obhajován tím, že majitelé beztak stejně už musí dodržovat hygienické předpisy, takže jeden zákaz navíc je už nevytrhne.

Umím si velice dobře představit, že až si lidé zvyknou na povinné reflexní prvky pro chodce mimo obec za tmy, uniformované opice začnou tento zákaz vymáhat, mnozí budou zprvu brblat, ale začne přibývat těch, kdo jim budou vysvětlovat, že zákon je zákon; média začnou rozmazávat nehody těch, kdo reflexní vesty neměli, což vytvoří společenskou poptávku po tom, aby někdo „konečně udělal pořádek“, čímž postupně vymizí diskuse o smysluplnosti daného zákona a tento začne být brán jako automaticky správný. Pak přijdou zmínky o nehodách, kterým by se dalo zabránit, kdyby reflexní prvky měly alespoň nějakou předepsanou velikost, případně začne vyhláška platit i pro obce.

Další generace už se narodí do světa, kde jsou chodci zcela samozřejmě regulováni, čímž pádem začnou vymýšlet další absurdity; třeba se dočkáme chodeckých oprávnění (ostatně nedávno kdosi do Stok psal o člověku, jenž zcela vážně vymýšlí bodový systém pro chodce; a to je jen jeden příklad), povinných zkoušek ze znalosti předpisů a těžko říci, čeho všeho ještě. A dožiji-li se toho a za třicet let napíši článek o tom, že chodci by neměli být regulováni vůbec, lidé si budou ťukat na čelo, co jsem to za šíleného anarchistu, neboť každému je samozřejmě úplně jasné, že nějaká ta regulace být musí, bez ní by to prostě nefungovalo.

Současná vláda postupně zvyšuje minimální mzdu. Dělá to velmi opatrně - vždy jen o pár set korun. Proč? Je-li něco dražší, tak to lidé nakupují méně. Je-li práce dražší, tak podnikatelé zaměstnávají méně pracovníků a ostatní skončí jako nezaměstnaní anebo musí pracovat na černo. Vláda nechce vytvořit příliš velkou nezaměstnanost, protože by jí to bylo přičítáno jako mínus. Postupuje proto opatrně, tak aby o práci přišlo jen pár set anebo tisíc lidí, které občané ovšem neuvidí, ale za to budou kvitovat zvyšování minimální mzdy. Kdysi mi jeden jinak velice sociální politik strany Moravané (dnes už zcela marginální strana) řekl, že v podstatě se na těch pár set nebo tisíc lidí může vykašlat. Blíže k dopadům minimální mzdy viz Henry Hazlitt: Ekonomie v jedné lekci, vydáno r. 1999, s. 129 až 134.

Trutnovská učitelka Zuzana Růžičková pojala svou hodinu dějepisu, kde měla vyučovat o islámu, poněkud netradičně; přišla před své studenty v nikábu a půjčila jim na vyzkoušení čádor, hidžáb i búrku. Prožitková hodina byla dokonce zakončena muslimskou modlitbou směrem k Mekce, čehož se podle všeho měli účastnit i žáci. Jak se dalo očekávat, celá akce vzbudila obrovský rozruch zejména na Internetu, kde se někteří takto pojaté hodiny zastávají, neboť studenti si látku lépe zapamatují, zatímco jiní konání učitelky ostře kritizují, neboť jej vnímají jako součást islamizace společnosti; někteří zase podmiňují svůj souhlas tím, aby dotyčná podobným stylem vyučovala i o jiných náboženstvích.

Jakkoli drtivá většina komentujících – vlastně jsem neviděl ani jednu výjimku – řeší v souvislosti s tím, co Zuzana Růžičková předvedla, islám a konkrétní incident, já osobně vnímám problém úplně jinde; dle mého názoru totiž vůbec nejde o to, zda je podobné jednání v pořádku, nebo není, nýbrž o to, že na tuto otázku prostě neexistuje odpověď – pro některé rodiče je tento přístup k jejich dětem vyhovující, pro jiné naprosto nepřijatelný; a není možné určit, kdo „má pravdu“, neboť požadavky obou skupin rodičů na to, jak jejich děti mají či nemají být vyučovány, jsou naprosto oprávněné.

Má tedy problém nějaké řešení? Ale samozřejmě! Laissez-faire, laissez-passer, nechte nás konat, ať si svobodní lidé zakládají školy, ve kterých mohou učit, cokoliv jim bude připadat vhodné bez ohledu na to, co si o tom myslí státní úředníci; ať rodiče zvolí dle svého uvážení, do jaké školy své děti dají. Neexistuje správná odpověď na otázku, jak má být vyučován islám, ale ani jak se mají studenti učit cokoliv jiného, neboť každý je jiný; a budeme-li se snažit o uniformitu za každou cenu, nevyhnutelně se dopustíme mnoha fatálních chyb na těch nám nejdražším – našich dětech. Povolit každé dějepisářce v ČR vyučovat o islámu v nikábu, není správné; ale zakázat jim to není o nic lepší!

Vláda bohužel o nějaké liberalizaci školství nechce ani slyšet, neboť právě školy jsou tím nejúčinnějším nástrojem státní propagandy; a kdo si myslí, že přeháním, nechť si najde Bílou knihu, Národní program vzdělávání a zaměří se na občanské kompetence – tam stojí černé na bílém povinnost každého učitele své studenty indoktrinovat (i já jsem svého času učil na jednom soukromém gymnáziu; a protože mé rozhovory se studenty směřovaly proti státní propagandě, měl jsem kvůli tomu určité problémy). Státní propagandu cílenou na malé děti považuji za jedno z největších zel v naší společnosti; prosím, zkusme to změnit!

Ministerstvo financí jede peklo!
Zatímco momentálně musejí povinné ručení platit majitelé všech vehiklů z registru motorových vozidel (což se mimo jiné vztahuje i na různé muzejní kousky, které už léta nejely po silnici), Babišovo ministerstvo navrhuje, aby vznikla povinnost platit i za motorové stroje, jež jezdí mimo veřejné pozemní komunikace; záměrem je donutit platit a masivně kasírovat majitele zahradních traktorů, motokár, minikár a podobně.

Důvodem k celé této hurá akci je befel z Evropské unie, jež chce všechny členské země donutit přijmout tento buzerační zákon; impulzem k tomuto evropskému šílenství je zas kauza ze Slovinska, kde se komusi podařilo na vlastním pozemku srazit člověka malotraktorem. A tady vidíme další úžasný efekt globalizace v rámci EU: Ve Slovinsku sedlák přejede vidláka, přidá se nějaká lobby pojišťováků, snahy dobroserů o dokonale bezpečný svět a ejhle, komplexní zákon zasahující přes půl miliardy lidí je na světě. Tisíce politiků a úředníků kolem toho skáčou, dlouhé hodiny času, jenž by mohl být smysluplně využit, jsou promarňovány, mraky lidí buzerovány… a proč? Reálně vlastně pro nic, vždyť nikdo soudný snad ani nemůže očekávat, že takový zákon něco změní k lepšímu!

V něčem však přeci jen udělali soudruzi z NDR chybu; zapomněli totiž na to, že motorovými vozidly jsou mimo jiné také invalidní vozíky poháněné elektromotorem. Doposud se na ně zákon o povinném ručení nevztahoval, protože jednak nebyly v registru motorových vozidel a jednak nejezdily po veřejných pozemních komunikacích; no a teď… zákon je přece zákon. Umíte si představit městapo, kterak zastavuje vozíčkáře a požaduje od nich doklady o vozidle? Něco takového bude dost možná blbé i jim, protože by je pak rozmázla média; ale třeba se najde nějaký vyloženě uvědomělý opičák v uniformě, jenž bude dokonalým ramenem spravedlnosti.

A víte co? Já takovému zákonu snad i fandím; bude-li totiž skutečně v současné podobě zaveden, ukáže v celé nahotě ten výsměch a absurditu legislativního rámce, ve kterém se jsme nuceni žít. Každý zákon, jenž se lidé rozhodnou masově nerespektovat, je malým krůčkem k tomu, aby byl stát nakonec vyignorován jako celek.

Když mám někdy pocit, že jsem už dlouho neslyšel pořádnou dávku nejrůznějších klišé, pustím si lidovou talkshow „Máte slovo“, kam Michaela Jílková zve nejrůznější exoty (ostatně i já už jsem měl tu čest), aby si popovídali s konformními politiky či jinými zástupci státu, kteří se tam buď povýšeně mluví s poddanými, nebo se mezi sebou vyštěkají jako malí haranti; v obou případech z nich padají neuvěřitelné věci, často ještě dokreslené jejich známými v publiku (jako host si tam totiž můžete s sebou vzít nějaké další lidi). A co čert nechtěl, zrovna jsem se podíval na záznam diskuse o zákazu kouření v restauracích; dle očekávání to bylo otřesné.

Až na několik rozumných (a zoufale osamělých) vstupů příčetných lidí, kteří správně upozorňovali na to, že těžištěm tématu „zákaz kouření“ není až tak dalece kouření jako spíše ten zákaz, drtivou většinu času se řešila jen škodlivost cigaret; hádky o tom, zda cigarety škodí, jak moc škodí, kolik lidí v důsledku kouření zemře, v čem cigarety naopak pomáhají, jaká je jejich škodlivost v porovnání s výfukovými plyny, jak se šíří kouř (mimochodem jsme se dozvěděli, že stejně jako moč v bazénu, neboť takto zásadní téma nemohlo zůstat nedotčeno), kdy je pro stát ekonomicky výhodné, aby poddaní umírali, nebo že ve studiu České televize je zakázáno kouřit, jenže tam stejně někdo kouřil, ač pravidla musí být, a bombarďákem až do konce se ukázal býti jakýsi pán v publiku, který přišel s tím, že věda jsou jen lži, cigarety zdraví prospívají, což doložil tím, že celý život kouří a je naprosto zdráv, nemluvě o tom, že loni byl o léčivých účincích cigaret jakýsi shot ve zprávách na Nově, za což si vysloužil shovívavý útrpný úsměv sociální inženýrky přesvědčené o tom, že jen ona ví nejlépe, co je pro všechny nejlepší, nebo jistého politika, který zas radil podnikatelům, že zákaz kouření se jim vyplatí, takže jim vlastně stát prokazuje službu… hlas lidu hadr!

Dočkali jsme se i rétorické magie na téma svoboda: „Vy bojujete za svobodu? Ale tu svobodu mám přece úplně stejnou i já; a já mám právo jít, do jaké restaurace chci a dýchat tam zdravý vzduch.“
Nejpádnějším argumentem se však stala následující věta: „Ti majitelé hospod si stejně nemohou ve svém podniku dělat, co chtějí, musejí dodržovat hygienické normy; a když stát může regulovat toto, pak i kouření.“
Zde musím bohužel uznat, že pro ty, kdo státní intervence v tomto rozsahu schvalují, je tento argument fatální, neboť na zákaz kouření lze samozřejmě hledět jako na další hygienickou normu.
Upřímně jsem litoval, že se tam neozval někdo, kdo by vysvětlil, proč stát nemá zasahovat vůbec; obávám se však, že by se na něj lidé koukali podobně jako na toho pána, který je prý zdravý jen díky svému celoživotnímu kouření.

Nejsmutnější mi na celé věci připadá, jak málo lidí vůbec zajímá nějaká svoboda či soukromé vlastnictví majitele hospod; to se už jeví jako druhořadé a nedůležité, celá diskuse se vede v podstatě o jen tom, zda a jak moc cigarety škodí, jestli se kuřáci státu ekonomicky vyplatí a „právo na nekuřáckou hospodu“ je už něco tak samozřejmého jako fakt, že v demokracii mohou všichni rozhodovat o majetku druhých a je to tak správně.

Policejní odborář (panečku, to je mi ale sousloví, vyložený dream job) Jiří Vítek obdržel dopis obsahující fňukání jakési uniformované opice, jež měla za úkol dělat bachaře v uprchlíckém táboře; téma fňuku kupodivu nespočívalo v tom, že se na sebe dotyčný kvůli své práci nemůže ani do zrcadla podívat, protože se stal takovou sviní, až se za to stydí, nýbrž chudáčka prý ponižuje hlídat uprchlíky, již se válejí v postelích a smějí se mu, zatímco on ubohý je musí hlídat venku v zimě a dokonce ani jídlo mu nikdo na fízlárnu nedonesl, což je, považte sami, vyložené bezpráví – nebohý policajt aby si ještě, když se někde ocitne bez jídla, objednával pizzu a klesl tím na úroveň běžného občana.

Zkrácený přepis fňuku:
[Bla, bla] otřesnou situaci, která se odehrává vůči občanům této země [bla, bla] uprchlíci přijíždí a přijedou do opravdu velmi slušně vybavených prostor [bla, bla] nové postele, stoly, skříně, lůžkoviny [bla, bla] se všemožně snaží vyhovět i nejmenším potřebám těchto migrantů [bla, bla] policista odslouží mezi ploty za 24 hodin 14 hodin při ostraze [bla, bla] jídlo nebylo zajištěno, v obci není obchod ani jiná možnost stravování, ve tři hodiny ráno mě ze spánku na židlích, přestože jsem byl oblečen, vzbudil chlad [bla, bla] u policie pracuji již dvacet let, nikdy jsem si nemyslel, že spolu s kolegy někdy budu prožívat takové ponížení nás všech, kdy my, jakožto občané této země, zmrzlí, vyčerpaní a polohladoví se špatným zázemím se díváme okny na lidi, kteří porušili zákony této země, na lidi, kteří si užívají až nadstandardní péče a pohostinnosti [bla, bla.]

Jeden by až zaplakal; a nejeden již v komentářích situace na Internetu nějakou tu virtuální slzu uronil. Jen mi tak trochu připadá, že tito lidé zapomínají, kdo je vlastně kdo a která skupina stojí na jaké straně toho plotu. Vzato kolem a kolem se na území ČR vyskytují ilegálové směřující do Německa, zůstávat tu povětšinou nechtějí, což je celkem vzájemné, neboť většina původních obyvatel je tu také nechce, takže by optimista možná zajásal, že došlo ke krásné shodě; leč chyba lávky – do věci se vložil stát, benga nechtěnce chytají a zavírají, čímž vzniká paradoxní situace, kdy jednu skupinu lidí, jež nechce být na nějakém území, jehož obyvatelé je tam typicky též nechtějí, na tomto území zadržuje jiná skupina lidí, která fňuká, že je vzniknuvší situace ponižuje. Neváhal bych to označit typicky státní řešení!

Určitě nejsem zastánce kvót ani povinného živení uprchlíků či jakéhokoliv typu „státní pomoci potřebným“ (kdo chce, ať pomáhá, ale na svém a za své); na druhou stranu však absolutně odmítám zadržování lidí kdekoliv jen za to, že nemají doklady a jsou tu ilegálně. Uniformovaná opice, která na tom všem participuje za podíl na výpalném zvaném daně, je u mě svině; a pokud u toho ještě fňuká, stěžuje si na příliš dobré podmínky vězňů, naříká u odborů a cítí se ponížena (leč onu práci nadále vykonává), jde navíc o svini zbabělou.

Sázím se moc rád, vždy tomu tak bylo; už jako malé děcko jsem se sázel se svou sestrou, později s kamarády (a stále tomu tak je), miluji poker, i na formule jsem si občas vsadil a vlastně skoro kdykoliv se objeví něco těžko predikovatelného, beru to jako příležitost si zahrát – ne nutně o peníze a vůbec nikdy o velké obnosy, ale prostě mě to baví; rád vyhrávám a leckdy vlastně i prohrávám. Naši mocipáni však mají pocit, že to není správné, takže se jali tuto činnost regulovat a opět strkat nosy do věcí, do kterých jim vůbec nic není; oni přece vědí nejlépe, co je pro nás nejlepší.

Fascinující na celé věci jsou momentálně dva klauni – Kalousek s Babišem; ti dva si nemají celkem co vyčítat, první jmenovaný je expertem na zadlužování, následné získávání voličů bitím na poplach ohledně dluhu, aby tímto dostal prostor k nasekání dalších dluhů, zatímco ten druhý je zase mistrem v dojení dotací a vnucování produktů své firmy povinně řidičům skrze státní moc. Když si oba uvědomili, že mohou na toho druhého najít dostatek špíny, začali se navzájem rochat ve své minulosti a objevenými hovny po sobě pak vrhat jak dva haranti; vzniklá situace by byla k smíchu, kdyby ovšem nebyla k pláči.

Naposledy obvinil jeden šašek druhého z toho, že byl stíhán, protože nechtěl zakázat online hazard; šašek číslo dva zas tvrdil, že se to nestalo, takže výroba dalších kuliček z prdů mohla úspěšně začít znovu. Tentokrát to však ještě o něco vyšperkovali – vsadili se o deset milionů, který z nich má pravdu; osobně považuji za vítěze sázky Kalouska, nicméně však předpokládám, že výsledkem nebude nic, neboť oba budou sebevědomě tvrdit, že vyhráli, až dokud celá věc nevyšumí. Proti jejich počínání jako takovému nic nemám, dokonce bych tomu i fandil, kdyby jejich příjmy nepocházely buď přímo od státu, nebo z firmy státem zvýhodňované.

Za naprostý výsměch však považuji, že předmět sázky o deset milionů spočívá v zákonech proti hazardu, kterými tito gauneři chtějí omezovat ostatní lidi, jak a proč sázet; kde se v nich bere ta bohorovnost? Já osobně považuji sázení za zábavu, proto se tím bavím, ale ani ve snu by mě nenapadlo v takové činnosti někoho omezovat; ti dva se sice shodují na tom, že poddané je třeba v sázení regulovat, ale že by sami šli příkladem tomuto přesvědčení? To ani náhodou. Zákony jsou tu přece jen pro plebs.

Tentokrát představím hádanku v podobě několika (mirně upravných) citátů sociálního myslitele (a praktika) 20. století, poznáte kdo to byl? Poslední citace Vám napoví:

Prozřetelnost nepostavila člověka na svět proto, aby jeden nárokoval pro sebe čtyřnásobně nebo dokonce osminásobně více, než čeho se dostává tomu druhému. Buď má rozum a přistoupí na úpravu, která se projedná podle spravedlivých zásad, anebo ten utlačovaný a neštěstím zahrnutý si jednoho dne vezme právě to, co mu náleží. Tak tomu je uvnitř národů a také navenek. A tak bylo velikým vnitřním úkolem, který jsem si vytkl, rozřešit tyto problémy apelem na rozum, to znamená odstranit veliké rozdíly apelem na prozíravost všech, překlenout propast mezi příliš velikým bohatstvím na straně jedné a příliš velikou chudobou na straně druhé...

Právo na život je právo obecné a stejnoměrné. Nejde tedy, aby jeden národ řekl: "My chceme milostivě nechat žít také vás ostatní." Je podstatou každého skutečně socialistického řádu pečovat o to, aby nebyly udělovány almužny, nýbrž aby byla zjednána práva! Nejde tedy o to, aby národy, které při rozdělení světa přišly zkrátka, dostávaly cestou milosti almužny, nýbrž aby - tak jako v normálním společenském životě lidí - se jim dostalo jejich práv. Nárok na právo na život není almužnictvím, nýbrž je to právní nárok, který je zásadní povahy. Tudíž právo na život je zároveň také právním nárokem na půdu, která jediná poskytuje život. Za tento právní nárok pak národy, jestliže nerozum hrozí udusit jejich rozvoj, bojovaly.

Jednotlivec není oprávněn naprosto svobodně vládnout tím, co musí být použito v zájmu národní pospolitosti. Disponuje-li tím sám rozumně, tedy dobrá. Jestliže tím však rozumně nedisponuje, pak zasahuje nacionálněsocialistický stát...

Překonání individualismu a universalismu: Zvolili jsme tím cestu, ležící mezi dvěma extrémy. Zprvu jsme již propadli jednomu extrému, totiž liberálnímu, individualistickému, jenž stavěl individuum do středu nejen úvah, nýbrž také veškerého jednání. Na druhé straně byla teorie lidstva jakožto univerzálního pojmu. Mezi těmito dvěma extrémy byl nás ideál: Národ, ve kterém spatřujeme duševní i tělesnou pospolitost, kterou chtěla a vytvářela Prozřetelnost…

Nacionální socialismus sjednotil dva nesmiřitelné tábory: ...tato idealistická síla byla, jak se věci tehdy měly, ve dvou táborech: Socialistickém a nacionálním. Právě tyto dva tábory, které co nejvíce stály proti sobě a co nejostřeji se potíraly, musely být spojeny v novou jednotu...

Zdroj: Projevy. Brno: Guidemedia 2012, s. 322, 323, 333, 385 a 387.

Velmi často píši o indoktrinaci ve státním školství, kterou považuji za „kořen zla“, neboť již od útlého dětství je každý z nás vystaven brutální vládní propagandě a neuvěřitelnému vymývání mozku na téma potřeby centrální autority; myšlení malých dětí je křiveno a slovům jsou přiřazovány významy, jež se hodí kolektivistům, zatímco individualismus se školy pokoušejí stigmatizovat a zavrhnout. V předmětech typu „občanská výchova“ (!) si učitelé typicky hrají na to, že nestranně vysvětlují dětem jednotlivé způsoby řízení a fungování společnosti, ve skutečnosti se však jedná o reklamu na demokracii (a někteří učitelé se to už ani nesnaží zastírat). Jak si pak mají děti udělat vlastní názor, když už od malička je jim vysvětleno, že demokracie je dobro, zatímco všechno ostatní zlo?

O hloubce a dopadu této indoktrinace můžeme vést dlouhé debaty, ačkoliv změřit nic podobného pravděpodobně nelze; rád bych se však podělil o osobní zkušenost s tím, jak je důležité, kdo jako první přiřadí nějakému slovu význam. Samozřejmě i mě v mládí indoktrinovali, že demokracie znamená dobro, lékařská péče by měla být „zdarma“, spekulanti jsou zlí a zákony musíme poslouchat bez ohledu na to, zda jsou dobré či špatné; jakkoliv jsem v průběhu života své názory naprosto zásadním způsobem přehodnotil, pořád mi nepřipadá zvláštní, když kolem sebe neustále vidím tyto pojmy použity tak, jak si establishment přál – nesouhlasím sice, ale divné to není. Přesto však mým manipulátorům uniklo jedno slovo – „stávkokaz“; prostě jsem prvních asi dvaadvacet let svého života vůbec nevěděl o jeho existenci. Poprvé mě s ním seznámil Walter Block ve své knize „Obhajoba neobhajitelného“, kde stávkokazy popsal jednoznačně pozitivně a vysvětlil jejich přínosy; od té doby jsem to slovo opět celá léta neslyšel (nebo alespoň nezaregistroval).

Až před pár dny… sledoval jsem na druhém monitoru jakýsi seriál, i když „sledoval“ je silné slovo, spíše jsem si jej pouštěl jako zvukovou kulisu; jeden z jeho dílu byl právě o stávkokazech, kteří v něm byli vylíčeni v negativním slova smyslu – a musím říci, že to bylo velice zvláštní. V mnohých filmech a seriálech jsem viděl v negativním světle zobrazeny spekulanty, nemluvě o dobrých policajtech (nebo třeba celý Batman: kladný hrdina, který neustále iniciuje násilí a porušuje vlastnická práva prodejců drog, již jen uspokojují potřeby svých zákazníků, leč komiks je vykresluje jako zlé); souhlasím s takovým pohledem na věc? Ani v nejmenším. Připadá mi divný? Ani trochu, není to vůbec rušivé. Vyobrazení stávkokazů jako bídáků mi připadá ujeté a rušivé, upoutává to mou pozornost více než samotný děj; myslím, že podobný pocit by mohl mít etatista, kdyby viděl seriál o zlém Batmanovi, kterak zasahuje proti hodným prodejcům drog.

Umíte si představit, jak by vypadala naše společnost, kdyby dětem nebyly vymývány mozky propagandou a bludy? Co by se asi stalo, kdyby jim pojmy jako svoboda, volný trh, stát, policie, solidarita, přerozdělování, kapitalismus, socialismus a mnohé další byly poprvé vysvětleny bez propagandistických žvástů? O co lepší svět by byl, kdyby dětem připadal příběh, kde kladný hrdina iniciuje násilí proti svobodně obchodujícím lidem, opravdu divný? Jaký by byl svět, ve kterém by téměř každý chápal vládu jako legalizovanou mafii a nepohrdal by jen konkrétními politiky, ale především jejich posty samotnými?

Masoví vrazi v armádě bývají často omlouváni tím, že „jen poslouchali rozkazy“, takže vlastně mohou zabíjet a nenést za své činy odpovědnost; já naopak tvrdím, že vstoupí-li někteří lidé dobrovolně do organizace, ve které musejí poslouchat rozkazy, je to sice jejich věc, ale nemohou se na to pak vymlouvat a předstírat, že za negativní následky jejich rozhodnutí může někdo jiný, neboť to byli jen a jen oni, již se k tomu upsali. Naposledy jsem diskusi na toto téma vedl ohledně vybombardované nemocnice Lékařů bez hranic; většina lidí sice tuto akci americké armády neschvaluje, leč vinu za ni nepřipisují pilotům, nýbrž jejich nadřízeným (netvrdím, že oni vinni nejsou; jen že kvůli tomu ti piloti nepřestávají být vrahy).

Myslíte si zhruba toto?
Pilot jen poslouchá rozkazy, musí vždy udělat to, co mu nadřízení rozkážou, za neuposlechnutí rozkazu se v armádě střílí; není přece možné, aby se voják před vykonáním rozkazu ptal svého nadřízeného na důvody, tak prostě válka nefunguje. Navíc v dnešní době už piloti ani nevidí, co vlastně bombardují, dostanou od návodčího pouze souřadnice, v té rychlosti nemohou nijak vyhodnocovat, na co vlastně bomby házejí; nemají žádný způsob, jak by mohli zabránit zničení nechtěného cíle, udělá-li návodčí chybu.


Pak budete zajisté souhlasit i s tímto, nebo ne?
Sebevražedný atentátník jen poslouchá rozkazy, musí vždy udělat to, co mu nadřízení rozkážou, za neuposlechnutí rozkazu se v teroristické buňce střílí; není přece možné, aby se terorista před vykonáním rozkazu ptal svého nadřízeného na důvody, tak prostě válka nefunguje. Navíc v dnešní době už si sebevražední atentátníci nemontují bomby sami, dostanou je od jiných teroristů a neručí za jejich spolehlivost; nemají žádný způsob, jak by mohli zabránit zničení nechtěného cíle, udělá-li výrobce bomby chybu.


Omlouvá snad něco z výše uvedeného „pěšáky“ v teroristických buňkách? Jestli ne, proč by to mělo omlouvat vojáky?
Je-li i „řadový terorista“ (nejen jeho nadřízení) vinen svými zvěrstvy, pak musí být vinen i řadový voják, pokud se dal k armádě dobrovolně; oba vstoupili do hierarchické organizace, která netoleruje neposlušnost, což znamená, že buď jsou za své činy zodpovědní oba, nebo ani jeden. Každý normální člověk pochopitelně odsoudí teroristu, i když „jen poslouchal rozkazy“; vojáka však bohužel za totéž mnoho lidí neodsoudí, neboť jim stát v rámci své propagandy vymyl mozky tím, že lidé v armádě vraždit mohou a je to tak v pořádku.

Internet je moc svobodný, takže politici už léta vymýšlejí, jak jej co nejlépe spoutat; teď mají záminku – projevy nenávisti! Možnosti jejich cenzury probírají v Lucembursku ministři spravedlnosti členských zemí Evropské unie; a ani ten náš Pelikán není výjimkou. Shodli se prý na tom, že šíření nenávisti je nepřípustné, takže nyní už jen hledají způsoby, jak to celé nejlépe provést; nějaká svoboda je jako vždy na posledním místě jejich zájmů.

Česká eurokomisařka Věra Jourová se nechala slyšet, že je potřeba najít onu tenkou linii, kdy už nejde o svobodu vyjádření, ale o jasnou podporu nenávisti; vážně? Taková linie existuje? Lze to přirovnat k prohlášení, že je potřeba najít onu tenkou linii, když už nejde o jídlo, ale o biftek; vždyť úplně stejně jako biftek jest jídlem, i jasná podpora nenávisti je pochopitelně svobodné vyjádření! Paní Jourová by si měla uvědomit, že svoboda slova nespočívá jen v tom, abychom nechali rozumné, moudré, vzdělané a pravdomluvné lidi vyjadřovat jejich slušně prezentované názory, nýbrž především v tom, jak se postavíme ke zlým, záštiplným, hloupým či pokryteckým lhářům, když budou hrubě a bezohledně prezentovat své urážky a pomluvy.

„Měli bychom řešit lhaní na Internetu,“ míní český ministr spravedlnosti Robert Pelikán. No jistě, jenže jak řešit? Kdo bude posuzovat, co je pravda a co lež? Ustanovíme na to nějakou komisi? Nebo zakážeme lhaní a za každou lež bude moci být kdokoliv vystaven trestnímu stíhání? Jak tohle může asi skončit?
Lživá sdělení na facebooku se prý podle Pelikána tváří velmi věrohodně; dobrá, kdo Vám ale brání, pane Pelikáne, abyste prolézal (či nechal své pohůnky prolézat) ten facebook a uváděl je na pravou míru? Asi nikdo, ale proč byste plýtval časem (navíc s rizikem, že se zesměšníte), když můžete násilím umlčet ty, jejichž názory se Vám nelíbí, že?

Cenzura je další cestou k totalitě; jakmile se totiž k nějakému masivnějšímu cenzurování Internetu dopracujeme (v malém měřítku jsme se už dávno dopracovali), nebude pak samozřejmě žádný důvod, proč cenzurovat jen nenávistné projevy, ony se pak najdou také mraky další věcí, o kterých někdo prohlásí, že jsou škodlivé, nebezpečné, nesprávné a vůbec by se měly zakázat. Za pár desítek let už se nepovede diskuse o tom, zda Internet cenzurovat, nýbrž bude každému „jasné“, že ano, otázkou jen bude, co přesně… a budou-li proti tomu libertariáni něco namítat, zase je všechny strany umlčí s tím, že cenzuru samozřejmě potřebujeme, neboť bez ní „by to nefungovalo“, jen je třeba „najít nějakou rozumnou hranici“.

O víkendových večerech se Policie České republiky zase jednou vyznamenala – provedla velký zátah proti nezletilým s nenulovou hladinou alkoholu v krvi. V praxi to samozřejmě znamenalo například zadržení sedmnáctileté dívky jen proto, že měla v krvi 0,69 promile (což je asi sklenka vína), zatímco její o rok starší kamarádku pokutovali za to, že jí alkoholický nápoj zakoupila; poté, co byli teenageři svezeni na fízlárnu, obvolávala uniformovaná hovada jejich rodiče, kteří pro ně museli přijít a ještě byli donuceni mocipánům platit další pokuty. Krom rodičů museli platit i barmani a s podniky bylo zahájeno řízení.

K čemu to celé bylo? Inu, uniformované opice si zamachrovaly v médiích a pořádně si zakasírovaly; jiný smysl celá akce zřejmě neměla, protože jak by taková buzerace mohla pomoci těm dětem či jejich rodičům? Že jako když je jednou chytnou benga, příště už to neudělají? Ale no tak! Který po nocích pijící teenager by podobnou zkušeností došel k nějaké sebereflexi a nepoužil by ji jen jako dobrou historku k machrování před kamarády? Naopak spousty lidí byly naprosto zbytečně pokutovány, popotahovány a buzerovány; kolik to celé asi stálo času na všech stranách? Jenže proč by stát měl zajímat ztracený čas jeho poddaných?

Když pomineme ztracený čas a peníze, i z hlediska lidského je tato akce zcela neobhajitelná; stát určil nějakou absurdní (navíc zjevně vysokou) věkovou hranici, podle které posuzuje dospělost, přičemž samozřejmě zcela pomíjí, že lidé jsou různí a každý je dospělý jindy. Mezi buzerovanými bylo zajisté dost jedinců, kterým sice ještě nebylo osmnáct, ale již dokáží sami nést zodpovědnost za své činy; unášet takovéto lidi a propouštět až za výkupné od rodičů není nic než nekonečné svinstvo zcela bez ohledu na to, co o celé věci říká zákon, neboť i ten je tvořen grázly.

Policii České republiky tedy vzkazuji: „Táhněte do prdele!“
Těm, kdo akci podporují, vzkazuji: „Táhněte do prdele!“
Rodičům, kteří mají strach o své děti, vzkazuji: „Vychovejte či hlídejte si své děti, nebo si na to někoho najměte; chcete-li, aby to dělal stát, pak táhněte do prdele!“
Ne, vážně… starejte se o své věci a dejte mi pokoj; já vážně nechci nikomu platit dementní uniformované chůvy, což dělám jen proto, že jsem k tomu nucen hrozbou násilím.

Občas člověk dodržuje zákony více méně náhodou, protože zrovna shodou okolností odpovídají jeho přesvědčení; předpokládám, že typicky nezabíjíme a neokrádáme své sousedy nikoliv proto, že je to někde kodifikováno, nýbrž proto, že takové jednání pokládáme za špatné. Často člověk dodržuje zákony prostě proto, že cena, kterou by musely zaplatit v důsledku jejich porušení, je příliš vysoká; očekávám, že zjevně prázdnou ulici klidně přejdeme na červenou, avšak ne v případě, že proti nám stojí nějaká uniformovaná opice. Jak ale jednáme v případě, že státní moc v dosahu není, leč zákon nám nařizuje nějakou pitomost?

Bohužel ne úplně vzácně se setkávám s názorem, že zákon je správné dodržovat, protože je to prostě zákon; a i když ho dotyčný třeba v podobných chvílích poruší, vnímá toto jednání jako špatné a řadí jej do kategorie „nemělo by se“. Paradoxní však je, že drtivá většina takto uvažujících jedinců nemá problém připustit, že vláda a osazenstvo parlamentu jsou typicky gauneři; jaký má tedy ale smysl řídit se jejich zákony?

Nepatří snad politici mezi ty poslední, jejichž názory by měly udávat, co je správné a co špatné? Představte si, že máte nějaké morální dilema; půjdete se zeptat třeba ministra vnitra, co považuje za správné? Nebo kdyby hypoteticky dvě stě poslanců vydalo nějaké prohlášení (nikoliv zákonem, prostě by ho jen zveřejnili) a všichni by se pod něj podepsali, řekli byste si, že je to správné a měli byste podle toho žít? Pokud ne, jaký je pak rozdíl v tom, když to přesně titíž lidé vydají jako zákon?

Obávám se, že navzdory odstavcům výše, které nesmyslnost zákonů jasně ukazují, bude v důsledku státní propagandy, kterou jsou vymývány mozky všech občanů již od základní školy, beztak většina lidí stále přesvědčena o tom, že dodržovat zákony je prostě správné, protože je to správné a protože jsou to zákony; zatímco jejich porušování je špatné, protože je to prostě špatné a protože jsou to zákony.

Také možná máte v okolí hodného a příjemného člověka. Já znám jednoho, je to můj kolega v práci, kolem padesátky s mírným výrazem za brejličkami. Vždy slušně upraven, ale hlavně s klidným a příjemným chováním. Je vždycky korektní a za řadu let jsem ho viděl jednou se (mírně) rozčílit. Ochotně poradí. Je jemnější - prý kdyby se někdo v jeho okolí zranil, tak by asi omdlel. Prostě je v pohodě. Až jednou… přišla řeč na Ukrajinu a tamější boje. Nestačil jsem se divit, protože hodný člověk vece, že by měli ruští obyvatelé a jejich sympatizanti z řad Ukrajinců z východu Ukrajiny odejít nebo být vyhoštěni do Ruska. Byl jsem notně překvapen. Napíši proč. Takový exodus poruší majetková práva na nemovité věci několika milionů lidí. Možná řada z nich přijde i o movitý majetek, protože ho nebude moci odvést. Někdo (postižení vyhoštěním nebo daňový poplatníci ukrajinské vlády) bude muset tento exodus zaplatit a přijde tak o část svého majetku. Nepodaří se shromáždit jistě dostatečné kapacity na přesun tolika lidí (odhadem až 8 - 10 milionů lidí), tudíž jich část půjde stovky kilometrů pěšky a mnoho jich přitom nepřekvapivě zemře. Na vysílení, nedostatek jídla, infekce a námahu. Zbydou po nich prázdné domy, továrny, dopravní stavby a suroviny, které nemá kdo používat a zpracovat. Na západě Ukrajiny nebude tolik ochotných lidí k tomu, aby se přestěhovali stovky kilometrů jinam. Domy, továrny, dopravní stavby a podobně se rozpadnou, suroviny budou bez užitku. A kam přijdou vystěhovalci, tam vypuknou další problémy. Eticky ani utilitaristicky není něco takového ospravedlnitelné. Toto však hodného člověka moc nezajímá. Tak se ptám, jde opravdu o hodného člověka?

Už ani nevím, kolikrát jsem četl či slyšel debatu na stejné téma, které mi opět připomněli dva mladí lidé; části jejich rozhovoru od vedlejšího stolu se nedaly přeslechnout – dovolím si volně parafrázovat, co je trápilo: „Jak je možné, že topmodelka Kate Moss vydělává miliony, zatímco doktoři a hasiči, kteří jsou pro společnost daleko prospěšnější, nikoliv?“
Pokusím se o stručnou odpověď: „Všichni doktoři a hasiči dohromady jsou zajisté pro společnost prospěšnější než Kate Moss; a také dohromady vydělají více. Zatímco každý jeden z nich pro společnost zcela evidentně tak prospěšný není.“

Jak to vím? Inu, celkem jednoduše: Kdyby tomu tak bylo, vydělali by si na volném trhu více než ona modelka; pravdou sice je, že přímo volný trh tu nemáme, protože jej stát deformuje, nicméně i z toho, co můžeme vidět, lze soudit, že běžný doktor či hasič by ani na volném trhu na plat Kate Moss nedosáhl.

Jak určit něčí „užitečnost pro společnost“? Nejspíše jakousi agregací prospěšnosti pro všechny členy této společnosti. Jenže jak něco takového měřit? Hasič může být extrémně užitečný pro ty, které zachrání z plamenů (a jejich blízké), Kate Moss bude těmto prospěšná asi méně, na druhou stranu svým vzhledem patrně obšťastní daleko více lidí, než kolik jich hasič kdy stihne zachránit. Jeden tedy vykoná něco extrémně hodnotného pro několik jedinců, zatímco druhý vykoná cosi pravděpodobně méně hodnotného, ale zato pro mraky lidí; jak to porovnat?
Protože se jednalo o řečnickou otázku, prozradím řešení: Ludwig von Mises dokázal, že přímo nic takového srovnávat prostě nelze; jediný způsob, jak poznat, kdo je užitečnější, spočívá v tom, že necháte lidi, aby dotyčným za jejich služby dobrovolně platili, přičemž kdo si vydělá víc, byl zjevně prospěšnější. Neexistuje žádné jiné smysluplné měřítko.

Vidět Kate Moss představuje pravděpodobně pro drtivou většinu z nás daleko menší potěšení, než když jsme vytaženi z plamenů a nějaký konkrétní hasič tak zachrání náš život; na druhou stranu k první z uvedených situací dochází podstatně častěji. Platby za rozličné služby jsou pak nejlepším ukazatelem našich preferencí, nikoliv úvahy na téma, kdo je jak prospěšný.

Poslední dobou neustále narážím na islamobijecké argumenty ve smyslu, že když „my“ něco nesmíme dělat „u nich“, měli bychom to zakázat i „jim tady“, například:
„V muslimských zemích nesmějí naše ženy chodit v bikinách, takže tady bychom měli zakázat burky.“
„My si v muslimských zemích také nesmíme stavět kostely, takže tady bychom měli zakázat mešity.“
Nechci se zabývat tím, že to není tak úplně pravda, neboť mezi muslimskými zeměmi jsou značné rozdíly; rád bych však poukázal na absolutní stupiditu tohoto argumentu i v případě, že by to pravda byla.

Vycházíme-li z předpokladu, že islám je zlo, potlačuje svobodu, lidskou důstojnost a v zásadě se jedná o to nejhorší násilné barbarství světa, pak se snad shodneme na tom, že to není úplně příklad vhodný následování. Jak je možné něco či někoho nenávidět a přisuzovat tomu či jemu ty nejhorší myslitelné vlastnosti, ale následně to či jej ve své argumentaci používat jako příklad hodný následování? Je to asi tak hloupé jako označit třeba Babiše za zavrženíhodného zloděje, ale vzápětí jít krást se zdůvodněním, že Babiš to také dělá!

Úplně jiný – leč neméně stupidní – argument pak zní: „I když muslim řekne, že nás nechce zabít, tak ve skutečnosti chce, protože Takíja mu dovoluje lhát.“ Ehm… ne že by nedovolovala, ale ono je snad bez povolení technicky nemožné lhát? Nikdy jste nepotkali nikoho, kdo by lhal bez toho, aby mu to někdo explicitně povolil? Dovolení lhát nemá žádný význam, neboť jej mají implicitně všichni lidé na světě; tedy s výjimkou těch, jímž poškození mozku lhát neumožňuje. Navíc je tu ještě jeden zajímavý paradox: Takíja muslimům umožňuje mimo jiné tvrdit, že nejsou muslimové, ergo kdokoliv může být muslim tvrdící o sobě, že není muslim; z toho plyne, že neexistuje cesta, jak poznat, jestli zcela libovolný člověk nelže podle Takíji.

Co mají tyto dva naprosto odlišné argumenty společného? Inu, oba jsou tak extrémně hloupé, že vyžadují, aby ten, kdo je používá, zcela vypnul kritické myšlení; a slyšet je kolem sebe můžeme bohužel docela často, což vypovídá cosi o stavu společnosti. Setkáte-li se s někým, kdo tyto argumenty užívá, je to jasný indikátor, že dotyčný přepnul z racionálního myšlení na pudové a emocionální uvažování, ergo není schopen přijmout logický argument, jenž odporuje jeho současnému přesvědčení; a použijete-li náhodou takové (či jim podobné) argumenty vy sami, vážení čtenáři, domnívám se, že je to znamení k sebezpytu.

Před pětasedmdesáti lety stával v Letech na Písecku koncentrační tábor; v současnosti tam kdosi provozuje vepřín.
Mně osobně situace vyhovuje, neboť miluji bůček, slaninu, klobásky i jitrnice, zatímco vyloženě nesnáším nacisty a koncentráky; jsou však mezi námi i tací, již se současným stavem spokojeni nejsou, jelikož jim vepřín nepřijde vhodný a raději by uvítali na jeho místě památník.

Naprosto chápu, že různí lidé mají různé priority; za zcela nechutné však považuji, že pokaždé, když se „téma vepřín“ znovu otevře (a děje se to každých pár let), vynoří se nejrůznější aktivisté, kteří něco podepisují a snaží se přesvědčit politiky, aby to nějak zařídili. Teď zase podobnou výzvu podepsalo třiasedmdesát europoslanců, nemluvě o politicích a aktivistech z dvaadvaceti zemí.

Proč považuji jejich chování za opovrženíhodné?
Inu, nikdo jim přece nebrání, aby uspořádali sbírku a vepřín od majitele odkoupili; ten je k prodeji svolný, ačkoliv samozřejmě ne k tomu, aby svůj majetek rozdával.
Oni však ze svého dávat nic nechtějí, umějí jen podepisovat a nutit násilím jiné k tomu, aby to zaplatili místo nich – hanba!
Protestovat a hrát na city dokáže každý; něco však pro dosažení svých cílů obětovat, to už je jiná.

Ostatně jak poznat, zda je lepší, když je v Letech vepřín, nebo památník? Jak porovnat dvě tak extrémně odlišné věci?
Na jedné straně jde o jídlo, na straně druhé o ideál. Co má mít přednost?
Existuje jeden naprosto geniální a zcela spravedlivý způsob, jak o něčem takovém rozhodnout: Nechme lidi konat; za co raději dobrovolně utratí své peníze? Pokud za bůček, nechť v Letech stojí vepřín; jestli za pomník, mohou areál odkoupit a začít stavět. Až tak jednoduché to je.
Začnou-li se do celé věci motat politici a donutí lidi vybudovat něco, co by jinak nevzniklo a dobrovolně by za to své peníze neutratili, dojde k výměně něčeho, co je pro společnost prospěšné, za něco, co je prospěšné méně; a neexistuje žádný jiný způsob, jak zjistit, co lidé doopravdy považují za prospěšné, než je nechat svobodně jednat.

Téměř pokaždé, když někde prohlásím, že státní soudnictví považuji za výsostně nespravedlivé a extrémně nemorální, neboť i tuto funkci současného státu mohou dle mého názoru daleko lépe vykonávat svobodní jedinci na volném trhu, narazím – vedle klasického „to by nefungovalo“ – na argument, že státní soudy potřebujeme proto, aby nedocházelo k situacím, ve kterých by jedna souzená strana byla nějakým způsobem spřízněna se soudcem…

…třeba kdyby jedna ze souzených stran pracovala pro stejnou organizaci jako soudce; to by bylo otřesné, že?
Inu, není tomu tak dávno, kdy si policajti potřebovali trochu pohonit jakéhosi motorkáře, což vyústilo v nehodu, při níž dotyčný skončil zraněný na zemi, načež uniformovaná opice vyskočila z auta a začala do něj kopat; za normálních okolností by to ty svině samozřejmě zametly pod koberec, leč tentokrát je nahrála kamera, takže nakonec milá benga skončila u soudu.
Proč se najednou nikdo nepozastavuje nad tím, že státní soud rozhoduje spor, jehož jednou stranou je státní orgán?
A výsledek tomu odpovídá: Soud sice dost dobře nemohl tuto uniformovanou opici osvobodit, jelikož existovaly nesporné důkazy o tom, že kopala do zraněného ležícího na zemi; a trest? Moudrý soudce rozhodl, že již přijít k soudu bylo pro tu svini dostatečným trestem, takže je sice vinen, ale potrestán nebude.

V podobné situaci z druhé strany se ocitla herečka Lada Bělašková – poté, co se s kolegou opila, dostali nápad sundat českou vlajku ze stožáru před redakcí České televize; jakýsi bdělý občan na ně zavolal benga, která údajně začala herce mlátit.
Lada Bělašková tedy jednoho z nich nakopla do prdele; tento akt samozřejmě oceňuji, ač se domnívám, že měla počkat, až se dotyčný otočí. Každopádně ji teď popotahují po soudech s tím, že pokud se její jednání prokáže, může dostat až čtyři roky.

Co je horší? Honit motorkáře, způsobit nehodu a surově kopat do zraněného ležícího na zemi, nebo kopnout do prdele někoho, komu nic není a ještě ke všemu snad i napadl jiného člověka?
A jestliže za to první trest není, jak může vůbec někdo uvažovat o trestání toho druhého incidentu?

Nejopovrženíhodnější násilnický gang v zemi – Policie České republiky – vzala útokem sběrače technologického konopí, jež si spletli s marihuanou; to není samo o sobě až tak překvapivé, protože co asi tak můžeme čekat od tupých sadistických opic v uniformách, že?
Mně však přišla zajímavá reakce veřejnosti; ta správně indentifikovala bezohledného útočníka, jenž fyzicky napadl a brutálně zbil slušné lidi, kteří si jen hleděli svého.

Drtivá většina lidí správně pochopila, k čemu došlo:
Majitel pole si pěstoval na svém pozemku rostliny a zaplatil jiným lidem za to, že je sklidí, aby je mohl následně prodat zákazníkům, kteří o ně mají zájem a jsou schopni a ochotni za ně dobrovolně zaplatit; banda ozbrojených grázlů v uniformách je vzala útokem a surově zmlátila, čímž narušila vlastnická práva majitele i sběračů.

A jak by vypadal popis stejné situace, kdyby na onom poli nerostlo technické konopí, nýbrž marihuana?
Majitel pole si pěstoval na svém pozemku rostliny a zaplatil jiným lidem za to, že je sklidí, aby je mohl následně prodat zákazníkům, kteří o ně mají zájem a jsou schopni a ochotni za ně dobrovolně zaplatit; banda ozbrojených grázlů v uniformách je vzala útokem a surově zmlátila, čímž narušila vlastnická práva majitele i sběračů.

Najděte deset rozdílů… nebo alespoň jeden. Nic? Zajímavé. Také žádný nevidím.
Chce snad někdo argumentovat společenskou nebezpečností a škodlivostí THC? Doufám, že ne, protože kdyby toto byl argument, museli bychom stejný zátah podniknout i proti výrobcům alkoholu.
Něco mi však říká, že reakce veřejnosti by v druhém případě byla úplně jiná, přestože pro to neexistuje žádný racionální důvod.
A toto je, milí přátelé, ukázkový dopad státní propagandy, která nám vymývá mozek již od základní školy.

Registrační pokladny jsou v současnosti často skloňovány, diskutuje se o omezení či neomezení šedé ekonomiky, přínosech nebo ne přínosech pokladen pro státní pokladnu a pro blaho politiků a ouředníků. Sem tam zazní i nějaký etický argument, což je jen dobře. Když si dáte do Googlu sousloví „jak obejít registrační pokladnu“ vypadne na Vás řada odbornějších i neodborných článků na toto téma popisující praxi v řadě států Evropy. Co mne zaujalo? Třeba stornování účtů, které zákazníci vyhodí v obchodě nebo jeho okolí (Slovensko), speciální sofistikované programy s jedním (hubenějším) účetnictvím pro stát a druhým pro podnikatele, provozování dvou registračních pokladen, jedné oficiální a druhé „cinklé“, ovšem pro zákazníka a běžnější kontrolu nerozeznatelné od té první.

Co však skoro nikde nezaznělo, je ten fakt, že registrační pokladny umožňují vládcům a jejich nohsledům šikanovat jejich odpůrce. Angažujete se v nějakém opozičním hnutí a podnikáte? Posvítíme si na Vaši registrační pokladnu, a to by v tom byl čert, abyste neudělal někdy chybu. Co pak? Berete likvidační pokutu anebo se stáhnete ze svých aktivit? Opoziční zaměstnanci nejsou také z obliga, protože si úřad může došlápnout na jejich zaměstnavatele. Že se to v demokracii nemůže stát? Může, protože politiky a úředníky nejsou voliči schopni mnohdy ani rámcově kontrolovat. Žijeme v realitě a ne v pohádce. Již dnes se něco podobného děje s Babišovými kritiky. A co teprve případná majetková přiznání. Přiznal jste dům za 6 milionů Kč, ale státní certifikovaná odhadní kancelář trvá na tom, že to dům má hodnotu 10 milionů Kč a tedy bude nutné doplatit daň a zaplatit pokutu. Mnoho lidí je nespokojeno s vládními aktivitami, zároveň však mnoho z nich podporuje. U některých bude v budoucnosti zřejmě platit, že to bude k jejich vlastní škodě. Zároveň je patrné, že omezit svobodu nesouhlasit je možné i měkčími metodami vlády.

Mezi vojáky armády ČR proběhl tajný průzkum; jeho výsledky odvysílala TV Prima v hlavních zprávách xD
Zjistilo se, že mezi zelenými mozky jsou magoři; asi polovina by byla pro nějakou formu konečného řešení romské otázky, někteří se účastní „extrémistických“ akcí (což tedy beru s rezervou, neboť za extrémismus se dnes považuje už snad cokoliv), mnoho z nich je v exekuci, neumějí hospodařit s vlastními penězi, více než čtvrtina se setkává s korupcí v armádě, tři čtvrtiny považují islámský stát za nebezpečný, leč každý osmý by byl pro trest smrti ukamenováním, řezání rukou, bičování, případně vraždy ze cti v ČR – samozřejmě, dělají-li to „oni“, je to barbarské, avšak náš stát by to zajisté zvládl dobře a spravedlivě.

Inu, koho by tento stav mohl překvapit, ptáte se? Tak třeba takový Babiš je jím šokován; na kobereček si pozval herce Stropnicekého, toho času ministra obrany ČR, který se nechal slyšet, že je to jasná snaha poškodit armádu, ale na druhou stranu také prohlásil, že jde o katastrofální selhání.

Je to ale vážně tak nečekané? Máme organizaci, o které se všeobecně ví, že v ní musíte poslouchat rozkazy, potlačit svou individualitu, nechat se buzerovat, nejvyšší nadřízení jsou politici a hlavní smysl existence tohoto podivného spolku spočívá v tom, že jeho členové budou v případě potřeby zabíjet lidi, které vůbec neznají, ve jménu podělané české vlády či nějakého dementního vlastenectví.
A teď obrovský šok; něco, co by nikdy nikdo nepředpokládal: Mezi lidmi, kteří se do této organizace dobrovolně hlásí, je oproti zbytku populace větší počet magorů, extrémistů a zmanipulovatelných idiotů; kdo by to byl čekal!?

Babiš i Stropnický chtějí celou situaci „řešit“; a mě by vážně zajímalo, jakým způsobem si představují, že změní armádu, jejíž prapodstata spočívá v potlačení vlastní individuality a tupém poslouchání rozkazů, aby v ní nebylo tolik magorů. Budou snad verbovat mezi pacifisty či anarchisty? Jistě, ti by asi většinou nechtěli vyhlazovat cikány a jejich tendence ubližovat druhým budou asi obecně nižší; a právě proto se na nějakou armádu z vysoka vykašlou. Naopak ti, kdo se nevykašlou…