Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Demokracie v naší současné společnosti je natolik nezpochybnitelná, že prezident s infantilním úsměvem ve svém projevu občanům sděluje, že si „osvojil krásný termín lepšolidé“, místo toho, aby si prostě přiznal, že se jedná pouze o český slovní paskvil, nahrazující již existující slovo řeckého původu.
Demokrat – ten, který svůj názor považuje za nadřazený názoru druhých a je ochoten jim ho vnutit státním násilím.

Nedávno jsem četl, jak nějaký sociolog tvrdí, že svět by měl mít jednu celosvětovou vládu, jedno centrum moci. Existuje i názor, že by na celém světě měla být jen jedna měna nebo jen jeden jazyk. Pochopitelně tento názor bývá agresivně odmítán: „Zbláznil ses? To je naprosto šílená utopie!“ a následně přichází hájení národního státu: „Nemůžeme mít jednotnou vládu a měnu! Každý národní stát má vlastní zájmy, historii, kulturu, zvyklosti a je zcela jedinečný.“ a na závěr – když se v diskuzi vyskytne odpůrce Evropské unie, tak si nezapomene kopnout: „EU je důkazem, že taková nucená globalizace nefunguje. Euro a EU ukazuje, že jsou takové nápady naprosté katastrofa.“

Zajímavé. My anarchisté vlastně tvrdíme to samé, akorát jdeme ještě dál a hájíme jednotlivce. „Nemůžeme mít centralizovanou vládu. Každý člověk má své vlastní zájmy, historii, zvyklosti a je zcela jedinečný.“ Když už odmítáme globální světovou vládu a doslova „prezidenta zeměkoule“, možná bychom se měli ptát proč? A pokud na to dojdeme, ptejme se „nedá se to stejné aplikovat na jakoukoliv vládu?“

Děti by neměly mít hlad, každé dítě má právo na jídlo a stát by měl pomáhat slabým, a proto je velmi dobrý nápad zavést obědy ve školách pro děti zdarma. Opatření se zdá na první pohled naprosto pozitivní pro chudé lidi, opak je ale pravdou.

V první řadě chudí lidé, kteří nemají zrovna děti ve škole budou platit obědy i svým bohatším spoluobčanům, kteří si obědy dosud hradili sami. Ten kdo nemá děti vůbec, teď nově bude hradit obědy dětí, kteří vůbec nejsou jeho místo toho, aby naložil s penězi podle svých potřeb. Zničí se jakákoliv možná alternativa školních obědů, protože variantě „zdarma“ se dá jen těžko ekonomicky konkurovat. Ve výsledku to povede k horšímu plnění nebo vyšší ceně obědů, kterou zaplatí daňoví poplatníci. Opatření také zpřetrhá informaci o skutečné hodnotě oběda, čímž může způsobit, že si například děti nebudou jídla tolik vážit, nebo že se bude ještě více plýtvat jídlem. Další zásadní argument je ten, že zavedením opatření se zničí nebo omezí dobrovolná iniciativa typu „Obědy pro děti“, která se problematikou aktivně zabývá a pomáhá tam kde je potřeba – to povede k tomu, že se lidé budou více spoléhat na pomoc státu místo toho, aby si dobrovolně pomáhali navzájem – poté, když stát selže v poskytování nějaké služby, tak nebudou existovat struktury, které to dokáží efektivně vyřešit, protože je stát předtím udupal svým monopolem. Kromě této iniciativy existují i státní programy, které se snaží cílit právě na děti, jejichž rodiče si oběd nemůžou dovolit – plošné opatření je jen horší cílení pomoci a tedy mnohem větší neefektivita.

Řešení je nezavádět vůbec žádné obědy zdarma. Stát by neměl expandovat do dalších odvětví a měl by zde přenechat prostor pro charity a iniciativy, které fungují na bázi dobrovolnosti a mají mnohem větší efektivitu.

Anarchokapitalisté prý přejmenovali útok na obranu, aby zakryli, že jde o násilnou ideologii, protože kdo se nechová podle anarchokapitalistických pravidel, dostane nařezat. Přiznám se, že porušení NAP pro mě znamená, že někdo použil násilí, aby způsobil někomu nějakou škodu, a to bez přímé vazby na jakékoliv násilí předchozí, jinými slovy - dotyčný si začal, a tím porušil NAP. Základní věc, kterou se naučíte chápat od rodičů, nebo ji dokonce chápete od narození (viz baby lab), není však zřejmá pro některé obhájce státu. A když si teda údajně pleteme obranu s útokem, nezbývá než se zeptat:

Vůči čemu se stát brání tím, že vybírá daně? (Jinými slovy: Na jaké bezprostředně předcházející násilí stát reaguje výběrem daní?)

Peníze, příjmy, dluhy a finanční transakce vůbec představují pro mnoho lidí citlivé téma; proč tomu tak je? Inu, zpozoroval jsem dva důvody: První, kterému naprosto rozumím, spočívá v ochraně soukromých informací, jež mohou býti (zejména v souvislosti se státem) snadno použity proti každému z nás; často však vídám ještě jeden důvod, který neleží jen v prostém nesdělování informací – peníze mnohdy bývají vnímány jako něco špatného. Určitě jste všichni již slyšeli s despektem vyjádřené tvrzení, že někdo něco dělá „jen pro peníze“; ale co je na tom špatného, neubližuje-li nikomu ta věc samotná? Prostitutky a prostituti, pornoherci a pornoherečky, lidé testující medikamenty, někdy i obchodníci, na ty všechny bývá hleděno přes prsty proto, že svou práci dělají „jen pro peníze“; podobně jsou odsuzováni i lidi, kteří jsou „moc na peníze“. Nemluvě o socialistických výmyslech, že peníze jsou kořenem všeho zla.

Pozoruhodné je, že navzdory tomuto vcelku negativnímu náhledu na peníze, považují lidé práci, kterou lze za ně oboustranně velmi snadno směnit (a dochází k tomu v masivním měřítku den co den u miliard jedinců po celém světě), za cosi velmi ctnostného; přičemž jsou to právě peníze, pro které většina lidí pracuje. Nemluvě o tom, že jejich daleko důležitější funkcí (než motivační) jest přenos informací o reálném světě, což z peněz dělá dle mého názoru jeden z největších vynálezů lidstva; proto je škoda, že tak často (a již od raného dětství, vizte pohádky) vedeme už malé děti k negativnímu přístupu k nim. Netvrdím, že bychom z nich měli vychovávat lakomce, ale rozhodně si nemyslím, že je dobře propadat opačnému extrému; peníze jsou nesmírně důležitou součástí lidské společnosti, jejich užitečnost by neměla být opomíjena a touha je (poctivou cestou) získávat by rozhodně neměla být zatracována, spíše naopak.

Konečně jsem se dočkal; jsou tu zase Vánoce! Snad žádný jiný svátek tak úžasně nekombinuje duchovno, materiálno a možnost se neřídit tím, co by „se mělo“, ale zařídit si věci po svém a lépe; tak se ve mně raduje křesťan, kapitalista i anarchista. Zároveň nám (libertariánům) Vánoce ukazují PR masterpiece, který se nám (křesťanům) povedl před tisíci lety: Původní pohanský zavedený svátek Saturnálie byl přetransformován ve Vánoce. To je něco, jako kdybychom z Dne české státnosti udělali oslavu anarchie; myslím, že v tomto ohledu nás čeká ještě docela dost práce. Takže do toho!

Jako každý rok dám prostor hudbě; k Vánocům patří koledy, takže začnu rovnou tím nejlepším, protože Freddie will never die… Též nemohu neposlat toto a neupozornit, že naše společnost se ze stavu, kdy církev homosexuály vraždila, dostala do stavu, kdy mohou zpívat v kostele; klidně mi tu pište o zkáze tradičních hodnot, ale na těch mi nezáleží, jelikož věřím, že Bůh nás všechny (!!) doopravdy miluje a Pentatonix zpívající v kostele ho těší (na rozdíl od nenávistných výstupů vůči homosexuálům od mnoha mých bratří i sester v Kristu). A protože láska, život a hudba spolu souvisejí více, než jsem cítil kdy dříve (díky R.), nebudu se omezovat jen na koledy; pokud máte chvilku, zkuste si pustit tohle, případně se poohlédnout za uplynulým rokem za zvuku této krásy. Pokud jsem se Vám netrefil do vkusu, omlouvám se; snad to příště bude lepší.

Prosím, nebuďme na sebe zlí, respektujme vlastnická práva druhých, milujme bližního svého, neiniciujme útočné násilí, neubližujme, neregulujme volný trh, buďme dobrovolně solidární a nenuťme k tomu násilím ty, kdo nechtějí – nepovyšujme se nad ně; všechny tyhle věci spolu velice úzce souvisí. Snažme se s ostatními hledat společnou řeč, šířit myšlenky svobody, kriticky nad nimi přemýšlet a zbavovat se dogmat; násilí plodí násilí, zloba plodí zlobu, nenávist plodí nenávist, ale její zakazování a omezování projevu vždy přinese ještě více zla. Kdykoliv ze sebe vypouštíme zlost (i vůči kolektivistům), svět se stane o trošku zlejším místem; kdykoliv z nás vychází vlídnost, děláme svět trochu lepším. Neubližujme tedy ani svým nepřátelům, není-li to nezbytně nutné; budou-li ublížení a frustrovaní, tím hůř pro ně, ale také pro nás a naše blízké. Život není hra s nulovým součtem; a vztahy už vůbec ne.

Na závěr si dovolím připomenout tohle a citovat jednoho z nejmoudřejších lidí: „Mějte se rádi.“
MURRAY CHRISTMAS!! (Kdo mi zas letos napíše, že je to překlep? xD)

Drtivá většina lidí v důsledku státní propagandy adoruje demokracii; mnozí ji dokonce berou jako dobro z definice. Jaké jsou však její kvantitativní meze? Evidentně neplatí, že když se v libovolném počtu lidí většina dohodne, měla by se menšina podřídit; nebo snad existují zastánci toho, aby si každá skupina chuligánů spolu s obětí mohla odhlasovat, kdo odejde s penězi? Je tedy zapotřebí většího počtu jedinců, aby se minimalizovalo riziko omylu? Proč pak tedy nehlasují lidé celého světa například o globálním přerozdělování? Kolik z evropských milovníků demokracie by do hlasování o násilné redistribuci bohatství dobrovolně přizvalo miliardy křováků z chudších částí světa? A jaké by byly jejich argumenty, proč ne? Padlo by něco o primitivech neschopných porozumět naší situaci? Ale kolik primitivních voličů v ČR ovlivňuje věci, kterým za mák nerozumí, jen na základě toho, že dostali klobásu či koblihu?

Nabízí se tedy otázka, proč by systém určování legitimity lidského jednání, který vykazuje absurdní výsledky v malém i globálním měřítku, měl být zrovna tím ideálem pro národní státy? Proč by měl být právě v této granularitě správný, když v každé jiné selhává? Samozřejmě nelze bez dalších argumentů shodit ze stolu možnost, že ačkoliv demokracie ve většině skupin povede k mizérii, zrovna na úrovni národních států funguje dobře; na druhou stranu nevidím žádný důvod, proč by tomu tak mělo být, když státy kolikrát představují celkem umělé politické konstrukty (například Československo si Masaryk vysomroval u jiných mocných). Není to celé náhodou tak, že demokracie je inherentně amorální a nespravedlivá v každém měřítku, přičemž v hraničních případech to lze vidět na první pohled, zatímco v naší realitě zabraňuje střízlivému zhodnocení celé té mizérie státní indoktrinace, které jsme vystaveni od dětství?

Exekuce jsou nástroj, který zvyšuje vymahatelnost práva a umožňuje věřitelům lépe vymoci pohledávky a dluhy od neplatičů. Současná forma ale poškozuje chudé a často i samotné věřitele.

Ceny exekučních zákroků jsou regulované a neplatí v nich volný trh. To samo o sobě velmi poškozuje chudé lidi, protože musí kromě nezvládnutých dluhů platit i velké poplatky za vykonané exekuční úkony, které občas převyšují samotné dluhy. Další problém je v tom, že exekuce jsou velmi přísný a silný nástroj, který je naprosto invazivní, často lidem neumožňuje zlepšit svoji situaci tak, aby mohli lépe splácet v budoucnu a ti se tak nacházejí v občas i nekonečném kolečku splácení a zabavování, ze kterého se jde jen těžko dostat.

Řešení je zrušit státem regulované exekuce a nechat trh najít řešení. Například v některých zemích funguje jakési kreditní skóre, které se postupně tvoří podle toho, jak splácíte svoje závazky, jak spolehlivě platíte za odebrané služby atd. Nejdříve vám půjčí jen trošku a za vysoký úrok a pokud řádně splácíte, tak se vám zvyšuje skóre a můžete si půjčovat víc za menší úrok. Máte také přístup k lepším službám a obecně se vám vkládá vyšší míra důvěry. To vede k tomu, že v podstatě exekuce nejsou potřeba, protože nespolehlivým lidem nikdo nepůjčí, protože ví, že by z nich peníze nedostal, ve výsledku taková samoregulace chrání věřitele i dlužníky. Navíc dlužníci mají velkou motivaci prioritně řešit svoje závazky, aby nepřišli o cenné kreditní skóre.

Ačkoli česká legislativa ohledně zbraní patří v porovnání s ostatními evropskými státy k těm méně striktním, o svobodě jako takové lze mluvit jen ztuha, neboť člověk prostě nemůže legálně jít a koupit si zbraň či náboje jen tak – potřebuje k tomu povolení od státu (jež pro mnohé zbraně získat ani nelze); nemluvě o tom, že politici a média se neustále snaží držitele zbraní stigmatizovat, dělají z nich extrémisty a mnohdy veřejně prohlašují, že držení zbraně není právo, ale privilegium, přičemž na politické scéně nemáme snad žádného politika, který by ozbrojenou společnost vítal a podporoval.

Libertariánské zdůvodnění, se kterým se setkávám nejčastěji, spočívá typicky v tom, že vláda se ozbrojené společnosti bojí, protože v takové není armáda či policie jako celek silnější než civilisté, takže v případě občanské války nemusí zvítězit ten, kdo ovládá silové složky státu. V tom mají samozřejmě pravdu, ale nedomnívám se, že by to byl úplně ten hlavní důvod, neboť nepředpokládám, že by čeští politici vážně mysleli na občanskou válku, neboť k ničemu takovému se neschyluje ani smykem (a existuje-li něco jako „národní povaha“, pak ta česká je s tím celkem v rozporu).

Osobně si myslím, že jde v první řadě o závislost, v druhé o zodpovědnost a ve třetí o sebevědomí; až ve čtvrté o nějaké další důvody (včetně občanské války).
Závislost – neozbrojení občané jsou závislí na policii; ozbrojení se dokáží bránit sami a následně ještě lépe vidět, jak moc jsou uniformované opice zbytečné (a škodlivé).
Zodpovědnost – ozbrojený občan přebírá určitou odpovědnost, kterou do té doby neměl, což jej může učinit zodpovědnějším; a přesně to je v rozporu se zájmy většiny politiků.
Sebevědomí – politici chtějí, aby k nim v případě problémů občané vzhlíželi; ti ozbrojení dokáží část problémů (bezpečnost) řešit sami, ergo nevzhlížejí, nebo vzhlížejí méně.

Ozbrojená společnost znamená svobodnější společnost, neboť lidé přijmou část odpovědnosti, kterou za ně v neozbrojené společnosti převzal stát; proto usilujme o to, aby hromová hůl byla naprosto běžnou součástí života co nejvíce lidí. A nezapomínejme, že v momentě, kdy vláda začne své občany odzbrojovat, znamená to, že tito budou své zbraně již brzy potřebovat…

Neustále slýcháme, že jako jednotlivci máme dluh vůči společnosti. Proto musíme platit daně a dodržovat zákony. Odkud se ten dluh vzal? Inu, narodili jsme se tady, a využíváme toho, co tato společnost vybudovala. Jako děti dostaneme domov, výchovu, vzdělání. A když potom vyrosteme, to, co jsme dostali, "splácíme". Nějaké společnosti. V této logice vidím několik nedostatků. V prvé řadě, dluh je důsledkem smlouvy; s rodiči žádnou nemám, tudíž vše, co jsem od nich dostal, beru jako dar. V druhé řadě, i kdyby vznikl nějaký dluh, splatil bych jej; ale z toho neplyne placení daní a dodržování zákonů; dluh je přece nějaká konkrétní částka za nějakou konkrétní věc, zatímco daně jsou neadresné - ostatně, ač tento argument používám nerad, ani zákony neříkají nic o tom, že by daně byly splátkou nějakého dluhu.

Proč se tedy mluví o dluhu vůči společnosti? Protože to funguje. Vyvolejte v člověku dojem, že je dlužníkem, a ovládnete ho. Nasaďte mu do hlavy dluh vůči společnosti, a přijme to, že musí platit daně a dodržovat zákony. Stejně jako jste mu kdysi nasadili do hlavy morální dluh vůči Bohu za hříchy spáchané jeho předky (tzv. dědičný hřích); a on proto musel uctívat Boha a prosit jej v Otčenáši o odpuštění. Tímto způsobem křesťanské církve ovládaly věřící; a stejným způsobem jsou dnes ovládáni obyvatelé států. Být dlužníkem znamená být vydíratelným a ovládatelným, a to se velmi dobře vědělo už před mnoha tisíci lety.

Ale stejně jako v případě křesťanství, kdy nedává smysl zodpovídat se za skutky, které jsem nespáchal, tak i v případě víry ve stát nedává smysl dlužit za věci, které jsem si nepůjčil, ale dostal. Navíc, i kdybych snad nějak dlužil, dlužil bych Bohu (a ne církvi), potažmo společnosti (a ne státu). Jak může církev vědět o závazcích mezi mnou a Bohem? Jak může stát vědět o závazcích mezi mnou a společností? Nemůže. Samozvaní zástupci věřitelů, polibte mi prdel.

Zajímalo by mě, kolik lidí si uvědomuje, že každá právní norma obsahující sankci v zásadě znamená: „Podřiď se, nebo tě zabijeme.“

Upozornění: V následujícím textu nenajdete nic než hloupé výroky některých amerických státníků, nad nimiž se můžete pobavit; žádnou další myšlenku nečekejte.

„Mám své vlastní názory, pevné názory, ale ne vždy s nimi souhlasím,“ prohlásil kdysi George Bush starší, což z něj vlastně činí ideálního politika; a naprosto perfektně se k němu hodil i jeho viceprezident Dan Quayle, mistr tautologií, alespoň soudě dle následujících výroků:
„Nízká volební účast naznačuje, že k volbám šlo méně lidí.“
„Když neuspějeme, riskujeme, že selžeme.“
„Znečištění není tím, co ničí naše životní prostředí. Mají to na svědomí nečistoty ve vzduchu a vodě.“
„Holokaust byl ostudnou érou v dějinách naší země. Chci říct v dějinách tohoto století. Ale my všichni jsme žili v tom století. Já jsem nežil v tom století.“
Jeho syn, jenž se proslavil především svými válečnickými výpravami za cizí peníze a riskování cizích životů, což komentoval též slovy: „Myslím, že válka je nebezpečné místo,“ mě zas oslovil následujícím výrokem: „Naši nepřátelé jsou vynalézaví a schopní, a to jsme také. Nikdy nepřestanou vymýšlet nové způsoby, jak způsobit škody naší zemi a našemu lidu, a my taky ne.“ Měl pravdu.

Elektronická evidence tržeb srovnává podnikatelské prostředí, pomáhá vybrat o miliardy na daních víc do státní kasy a zásadním způsobem bojuje proti šedé ekonomice. Mnohým lidem to zní velmi dobře, realita je ale bohužel poněkud smutnější a nejvíce na ni doplácí malí a chudí podnikatelé.

Data jasně ukazují, že se významným způsobem přecenil přínos EET pro státní kasu, přínos opatření je i minimální co se týče boje s šedou zónou, protože se pouze změnily způsoby, jak přelévat prodeje do šedé zóny. Takže EET ve výsledku nevyřešila nic, ale je to byrokratická zátěž, další překážka, kterou člověk musí vyřešit, aby mohl fungovat. To filtruje lidi, kteří to řešit nedokážou, nechtějí nebo si to jednoduše nemůžou dovolit řešit. Tyto lidi to poškozuje přímo, přičemž nejvíce jsou v této skupině lidí zastoupení malí a chudí podnikatelé, protože pro velkou firmu to zpravidla není problém, protože má svoje oddělení, které to vyřeší a navíc náklady na zavedení jsou zpravidla u velkých podniků relativně menší. Navíc menších podnikatelů je největší množství. Menší množství subjektů na trhu způsobuje menší konkurenci, což znamená horší cenu nebo plnění pro spotřebitele. Takže EET poškozuje nepřímo i spotřebitele – přičemž opět platí to, že chudý spotřebitel je citlivější na cenu nebo horší plnění. Další negativní jev pro podnikatele i spotřebitele jsou samotné režijní náklady na vyšší byrokracii a realizaci – která se opět projeví vyšší koncovou cenou nebo menší marží.

Další skupinou poškozených jsou malé minority pro které neexistují vhodná řešení, jako třeba postižení, na které často podobné paušální zákony nepamatují – je například EET pro slepé? Není, ale prý možná dostanou výjimku, nechalo se ministerstvo slyšet po roce od spuštění EET.

Řešení je neznásilňovat lidi zbytečnou regulací. Ideální je zrušit povinnost elektronické evidence tržeb a nechat ji na dobrovolné bázi.

Filosofický spolek Libomudravna nás pozval do kavárny Kraft; cílem je představit anarchokapitalismus a debatovat o něm. Akce je otevřena i pro veřejnost, takže jste-li z Hradce či okolí, přijďte si popovídat; sice půjde o základy ankapu, se kterými jste se pravděpodobně už setkali, ale tentokrát budeme přednášet dva (Tereza a Urza) a též lze doufat, že dotazy z publika budou s ohledem na jeho složení jiné než normálně.

Těšíme se večer v 18 hodin v kavárně Kraft!

Obyčejný člověk je chudý. Zdravotnictví a vzdělávání si nemůže dovolit platit ze svého. Jedná se však o věci nezbytné k životu. Jen stát je schopen tyto služby zajišťovat. Na tom se shodnou všichni, celé politické spektrum od KSČM po ODS. Na první pohled to dává smysl. Podívejme se však na jiná odvětví: výroba textilu a potravinářství. Ty jsou na rozdíl od zdravotnictví či školství nutné k životu. Přesto jsou však zajišťovány trhem. Snad už ani KSČM nechce tato odvětví znárodnit.

Nikdo nepochybuje, že i ti nejchudší by si při znárodnění oděvnictví či potravinářství pohoršili. Státní zásahy například v SSSR nebo KLDR vedly k hladomorům, v EU k vysoké ceně másla.¨Zatímco jídlo a oděv si dnes může dovolit každý v poměrně dobré kvalitě, na školství a zdravotnictví se nadává snad v každé zemi. Myslím, že lidé mají právo na privatizované školství a zdravotnictví. Nezaslouží si být nadále hračkami v rukou politiků. Tato odvětví jsou příliš důležitá, než aby je směl řídit stát.

Jste chudí? Státní úřednice Maláčová má řešení – vaše děti půjdou sedět. Na další tři roky do školy. Prodloužení povinné školní docházky do osmnácti let je jedním z patnácti bodů jejího návrhu, jak bojovat s chudobou (mezi další patří klasika jako regulace pronajímání bytů, hygienická norma na počet osob žijících na určité ploše apod.).

Jsou taková opatření rozumnou cestou, jak řešit špatnou finanční situaci? Těžko říct, pro někoho možná ano, pro jiné asi ne. Zhorší-li to opatření někomu život, Maláčové to může být jedno (ona ho jen navrhla, nemůže za to, když to poslanci schválí). Není lepším řešením chudoby nebrat lidem jejich výdělek a nerozhodovat direktivně za ně, jak mají řešit své životní situace?

Snad každý z nás se občas dočte – případně zaslechne – něco o tom, kolik lidí žije „pod hranicí chudoby“; většinou se o tom dozvídáme v souvislosti s nějakou alarmující zprávou ve smyslu, že takových lidí přibývá, nebo alespoň neubývá. Znamená to tedy, že ač naše společnost neustále bohatne, chudáci mají stále méně a méně, případně stále stejně? Ne! Neznamená! Uhodnete proč? Inu, takzvaná „hranice chudoby“ není nic než byrokratický konstrukt, jenž je neustále předefinováván tak, aby dělil populaci na chudé a bohaté v poměru, v jakém se to mocipánům zrovna hodí; ano, až tak prosté to je – kdybychom „chudobu“ definovali stále stejně (a netřeba žádné libertariánské definice, bohatě stačí vzít ta byrokratická měřítka z minulosti), zjistili bychom, že chudých lidí neustále ubývá.

Pořádek musí být a kdo má vše v pořádku, nemá se čeho bát. Díky kontrolnímu hlášení má stát větší přehled. Pro někoho to může znít dobře, ale realita je často úplně jiná a doplácí na to právě chudí nebo malí podnikatelé.

Kontrolní hlášení je především byrokratická zátěž, na kterou je potřeba vynakládat zdroje navíc. Podnikatele to stojí peníze nebo čas a komplikuje to podnikání. To má dopady hlavně pro malé podnikatele a živnostníky, pro které je taková zátěž relativně větší než pro firmu, která má na vyřešení regulace celé právní oddělení. Další negativní faktor je zvýšení náročnosti vstupu do odvětví nebo dosažení určité velikosti podniku od které vzniká povinnost podávat kontrolní hlášení. Pro spotřebitele to má také negativní dopady, protože díky nižší konkurenci a vyšším nákladům dostanou horší nebo dražší plnění, to opět dopadá nejvíce na nejchudší spotřebitele, kteří mají velmi často omezené možnosti si vybírat nebo financovat spotřebu.

Řešení je zrušit regulaci, která je tu teprve krátce a šlo bez ní bez problému existovat i předtím. Podnikatelům se uleví a sníží se náklady na podnikání. Na druhé straně se ušetří i za odstranění potřeby zpracovávat a kontrolovat data z kontrolních hlášení na straně státu.

Tématem minulé přednášky o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála bylo duševní vlastnictví, čímž jsme navázali na předchozí přednášku o NAPu.
Dnes se podíváme na něco z úplně jiného soudku. Nerovnost je něco, o čem se často mluví, avšak téměř bez výjimky je vždy považována za něco špatného a negativního, aniž by docházelo k nějaké hlubší analýze problematiky, o kterou se dnes pokusím.
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která bude také první středu v měsíci, avšak ne v lednu, nýbrž až v únoru, přesněji 6. února; tématem budou následky drogové prohibice a přednášet nebudu já, nýbrž má manželka Tereza!
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.

„Kdyby se každý staral sám o sebe, bude nakonec o všechny postaráno.“
Tato věta dle mého názoru naprosto dokonale ilustruje podstatu většiny problémů dnešního světa; každý má potřebu řídit život všech ostatních, sociální inženýři vědí ze všech nejlépe, co je pro koho nejlepší, socialisté touží centrálně plánovat naprosto všechno. Myšlenku, že by se někdo staral sám o sebe, současný establishment považuje za rouhání proti největšímu, nejrozšířenějšímu a nejnebezpečnějšímu náboženství dnešní doby – etatismu.

Stačí se rozhlédnout kolem sebe do novin, na politiky, nejrůznější blogery, přečíst si jejich články; většinou se zabývají masovými problémy ve velkém a v rámci svých řešení diktují ostatním, co mají a nemají dělat. Přitom by bohatě stačilo, aby si každý hleděl svého a nevymýšlel nesmysly: Vymyslíte-li si totiž něco sami pro sebe a zjistíte, že jste se zmýlili a nesete následky, prostě rozhodnutí přehodnotíte, protože jeho důsledky pociťujete na vlastní kůži; jenže rozhoduje-li někdo tímto způsobem o jiných, pak i v případě, že se ukáže jeho omyl, dotyčný si za ním často stojí z čiré ješitnosti, neboť následky nese někdo jiný a z cizího krev neteče.

Typická námitka samozřejmě zní, že někteří lidé se sami o sebe postarat nedokáží; odpovědnost za takové lidi mohou převzít jejich blízcí či rodina (což není nic proti ničemu), ale i pak zůstane určité (malé) procento těch, kdo sami schopni nejsou a nikoho jiného nemají. Inu, ty si pak mohou vzít na starosti všichni lidé, kterým se výše popsaný princip nezamlouvá (a i někteří další; já osobně též věnuji část svých příjmů na pomoc lidem, kteří to dle mého názoru potřebují); nic však nikoho neopravňuje přijít k někomu a násilím jej obrat o prostředky, které dotyčný sám vydat nechce.

Ano, uznávám, výsledkem bude, že sem tam někdo dopadne špatně; na druhou stranu to se děje i nyní a vždy se dít bude. Rozdíl je především v tom, že momentálně za to státu platíme absurdně vysokou daň; a tou teď nemyslím jen většinu našich příjmů, nýbrž i svobodu, o kterou nás stát připravuje svými zákony. Došli jsme už tak daleko, že názor, aby se každý staral sám o sebe a nezasahoval do životů druhých (pokud s tím obě strany nesouhlasí), je považován za extrémismus; prosím, nenechme se tímto zmanipulovat – správné je, když si lidé o sobě rozhodují sami.

Společnost není připravena nést za sebe plnou zodpovědnost, lidi si neumí vyplnit ani daňové přiznání, neumí si spořit peníze, fungují konzumně a nemají žádné ideály, jen vydělat – utratit – umřít, dnešní děti sedí jen u monitorů a nic neumí – nic nedokážou.

Tak tohle je ten největší nesmysl, který se opakuje od té doby, kdy se první pračlověk rozhodl slézt ze stromu, jsou to prázdné řeči a nikam nikdy nikoho neposunuly. Jediné co se na těch řečech mění, je to, co člověk není “schopen” a co všechno dělá špatně. Je to taková pojistka těch, kteří chtějí ještě chvíli zůstat na evoluční špičce, ale někdo jim to bourá tím, že chce jít dál. Není asi příliš překvapivé, že si historie nepamatuje těch, kdo říkali, jak něco nejde, ale těch, kdo je neposlouchali. Ne sice všech, ale nikdy se nebudou psát příběhy o lidech, co řekli, že na něco nemají, a proto to ani nezkusí.

To je také důvod proč se považuji za člověka progresivního, ačkoliv to má spoustu hanlivých přívlastků, což na druhou stranu mělo vždycky a vždycky mít bude. Vyjet nové koleje není taková samozřejmost jako si lebedit v zajetých a dobře namazaných tratích. Obnáší to větší odpor, nepochopení a někdy i násilí těch, kteří chtějí bránit minulost.

Jsme připraveni na to být svobodní? Nemohu mluvit za všechny, ale věřím, že jsme. A těm, kteří se mnou souhlasí, radím nehledět na to, že společnost není připravena a že je hloupá a potřebuje, aby jí někdo vedl. Proč by ji někdo měl vést a v čem je ten vůdce/vůdci lepší než já? Soudím, že v tom, jak utvrzuje ostatní, že jsou nepřipravení, nezodpovědní a na oněch vůdcích závislí.