Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Kouření. Metla lidstva. Vlády a politici téměř celého světa se snaží kouření omezit, protože přeci není zdravé a zatěžuje socialistické zdravotnictví (nekuřáci mohou doplácet na kuřáky). A jak už to s každou regulací bývá, mnoho lidí s těmito kroky souhlasí a podporuje je. A jak už to taktéž s každou regulací bývá, má hluboké následky a často dosáhne zcela opačného výsledku. Příběhy o protikuřáckém zákonu a zákazu mentolových cigaret jsou poměrně známé, ale další – mnohem aktuálnější – máme v USA. Americký úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) zvažuje regulaci pro tabákové společnosti, v rámci které po nich chce žádat, aby povinně snížili množství nikotinu v cigaretách. Prý aby cigarety nebyly tolik návykové. Pominu-li naprostou absurditu této regulace (nechápu proč si zákazníci sami nerozhodnou, jak silné cigarety chtějí), tak ačkoliv možná bude méně nových kuřáků, již závislí začnou kouřit více cigaret, a tím se jim do těla dostane více škodlivých látek. Ale i tak se najdou miliony lidí, kteří této regulaci tleskají. Protože cigarety jsou špatné, áno!

Klasičtí ekonomové byli vlastně ještě političtí ekonomové. Marginalistickou revolucí se ekonomie „oddělila“ od politiky. Širokou veřejností je ovšem stále vnímána dost politicky. Možná i proto, že ekonomové jsou dnes často sluhy politiky. Je pravděpodobné, že v ankapu by ekonomie „povýšila“ na skutečné téma mezi lidmi. V tomto smyslu monopol státu na dané území odčerpává intektuální sílu veřejnosti směrem k žabomyším válkám typu vzájemné vyhošťování diplomatů. Je možné, že v horizontu desítek a stovek let bude politika jako celek považována za primitivní součást ekonomie, zatímco trží vztahy podpořené smart kontrakty v decentralizované globální síti internetu budou vnímány jako mnohem efektivnější.

Často se setkávám s lidmi, kteří tvrdí, že nemá cenu ankap přímo prosazovat, protože není realizovatelný. Často používají analogii s komunismem, jehož nefunkčnost ukázala přímo praxe. To srovnání podle mě není úplně validní, protože komunismus toho od člověka očekává mnohem víc. Ale předpokládejme, že ani ankap není úplně realizovatelný… Víte, já to vnímám asi tak, jako když si řeknu, že chci být laskavý k lidem. Je jasné, že až budu jednou zase podrážděný a vyčerpaný, někoho úplně zbytečně vyhrotím a pak toho budu litovat. To ale neznamená, že by nedávalo smysl snažit se být laskavější a přiblížit se k tomu cíli. V psychologii tohle Alfred Adler celkem hezky nazval fiktivní finalismus. To je označení pro nereálné, ale motivující cíle, jež člověku dávají smysl a směr. Inu, a ta zásadní odlišnost od komunismu pro mě spočívá zejména v tom, že komunismus je negativní ideál, asi podobně jako když se někdo snaží být největší macho v okolí.

Kolektivismus má dva významy; je to jednak „morální“ světonázor, jež vidí člověka jako člena své skupiny (rodina, třida, rasa), jíž by měl pomáhat, a podle jejíchž činů bude souzen; a jednak politická ideologie, jež vidí člověka jako otroka společnosti. Mnozí zastávají jeden z těchto názorů, zatímco tomu druhému oponují. „Etičtí“ kolektivisté však nemají lepší morální argument pro svobodu než veřejné blaho, čímž ze svobody dělají opatření, na němž se společnost usnesla, ale zítra může změnit názor, čímž se stávají politickými kolektivisty, kteří pro změnu podporují vlády nutící lidi žít jako kolektivisté „etičtí“. Existují pouze jednotlivci, takže s oběma názory je nutné bojovat; je však dobré nestřelit se do vlastních zad obhajobou jednoho při kritice druhého.

Spor o potraty nelze nijak uspokojivě vyřešit. Skupina lidí, kteří považují právo ženy si za všech okolností rozhodovat o svém těle za ultimátní, a skupina lidí, kteří považují potrat za vraždu, se nikdy navzájem neshodnou. Zvlášť když má konflikt náboženskou povahu. Ve státě se vždy bude jedna skupina cítit brutálně utlačovaná, nebo bude druhá nucena tolerovat lidi, kteří beztrestně vraždí. Co by se s tím dalo dělat? Umožnit existenci komunit, které si budou moci samy stanovovat různá pravidla. Umožnit jedné skupině nebavit se s druhými – diskriminovat je či ostrakizovat a umožnit lidem přejít z jedné komunity do druhé, když se jim daná pravidla nelíbí. Konflikt nezmizí, ale jeho „řešení“ by si vyžádalo spotřebovat vlastní zdroje na útočné násilí vůči jiné skupině. V demokratickém státu stačí jen dojít k volbám.

Zakládáme politickou stranu. Naším cílem však není být (z)voleni; naším cílem je kandidovat. Proč? V krátkosti to vysvětlujeme tady; a v trochu delším formátu zde.
Dávám Vám to smysl? Pomožte nám! Stáhněte si petiční arch, vytiskněte, podepište (případně požádejte o podpisy také své blízké i vzdálené) a pošlete poštou. Děkujeme!

Je laň zavřená v oboře svobodná? Jí to tak může připadat. Potravu má zajištěnou a její Pán ji chrání před predátory. Krátkodobě v té oboře mohou laně prosperovat, ale zároveň se přestávají dlouhodobě vyvíjet. Proč? Nemusí se totiž o nic snažit. Pán se o ně postará. Stádo se nemusí bát o život nebo nedostatek potravy. Časem zakrní. Kdybychom takto izolovali všechny tvory, mělo by to nedozírné následky na celý ekosystém. I proto se v rezervacích nechává přírodě pokud možno volný průběh. A světe div se! Živočichům se tam daří. Proč tedy formu státních hranic stále udržujeme lidstvo v oborách? Kdyby hranice a státy zanikly, lidé by se o sebe museli postarat a politici by o nich už nemohli rozhodovat. Jak se jim to ale daří? Především strachem. Narativem, podle kterého na nás za hranicemi číhá nepřítel a spousty dalších nebezpečí. Tak nás udržují v iluzi, že hranice a státy jsou potřeba.

Anarchistou jsem v zásadě ze dvou důvodů. Zaprvé, již necítím potřebu rozkazovat druhým lidem, jak mají žít, a ani nechci, aby někdo cokoli přikazoval mně. Zadruhé, neexistuje nebo jsem neobjevil konzistentní pravidlo, které by říkalo, který státní zásah je potřebný a žádoucí a který není. Vnímám obrovskou variabilitu toho, co ve které zemi je, a to dokonce i u zásahů, které u „nás" jsou považovány za naprostou nutnost, např. povinná školní docházka. Neznám argument, který by obhájil nutnost určitého zásahu a který by zároveň byl nevyvratitelný logikou jiných argumentů běžně používaných za účelem obhajoby těch svobod, na nichž se i majorita shodne. Oproti tomu si myslím, že je koncept anarchokapitalismu nebo, chceme-li, tržní společnosti postaven na deduktivně silných pravidlech, která navíc takřka každý dokáže intuitivně pochopit a dodržovat. Také z nich neexistují arbitrární výjimky.

Z toho důvodu, milí čtenáři Stok, bych měl zcela upřímně míněný dotaz na ty z Vás, kteří jste zastánci existence určité formy státu. Podle kterého klíče Vy určujete, který státní zásah by měl existovat a který ne? Jaké zásahy to nakonec budou a kam by naopak zasahovat neměl? Proč zrovna ty a ne úplně jiné? Jak by nakonec vypadal Váš ideální stát? Budu rád za co nejvíc odpovědí.

Vítejte v nových Stokách Svobodného přístavu; ty krom nového designu přinášejí některé z funkcí, o které jste si během let psali. Chci zmínit dvě z nich: Zaprvé už není třeba mi posílat texty mailem; můžete je přidávat přímo z webu (kde Vám je mohu kontrolovat i vracet k přepracování). Zadruhé mohou někteří z Vás hodnotit komentáře ostatních uživatelů; kdo tak může činit a jakou bude mít jeho hlas váhu, je určeno algoritmicky (a závisí to mimo jiné na počtu publikovaných textů, datu registrace ve Stokách a dalších faktorech, mezi které patří například ověření mailové adresy či hodnocení ostatními uživateli). Špatně hodnocené komentáře (či komentáře od uživatelů s nízkou váhou) budou Stokami skryty (nicméně přihlášení uživatelé je budou mít možnost zobrazit). Toto opatření je odpovědí na stále častější volání po řešení trollů, kterým však příspěvky nechci mazat (ani to tu začít moderovat). Nechť si uživatelé sami rozhodnou, co a koho chtějí a nechtějí v diskusích; přičemž Stoky dají jejich názorům váhu v závislosti na jejich přínosu (tedy například na autorech textů záleží více).

Ačkoliv by měla být nová verze Stok otestována, nepředpokládám, že by byla bezchybná. Ocením tedy další uživatelské testování prováděné přímo Vámi. Chyby mi můžete hlásit do diskuse k tomuto článku, případně na mail. Zároveň je možné, že pokud se objeví nějaké závažnější chyby, bude potřeba načítat zálohy databáze; to může narušit zdejší debaty, za což se předem omlouvám.

Stoky Svobodného přístavu budou dnes upgradovány na novou verzi; ta s sebou krom nového designu přinese i některé funkce, o které jste si během let žádali (celkové pojetí webu však i nadále zůstane minimalistické).
Během upgrade bude web několik hodin nedostupný (půjde-li vše dobře); pak poběžíme nějakou dobu v beta provozu (což bude trvat tak dlouho, dokud neodladíme chyby; testování sice proběhlo, ale nedělám si iluze, že bychom vychytali úplně vše).

Podle mnohých stát není špatný. Jen ho řídí „ti špatní lidé“. Jenže kdo jsou ti špatní? Proč zrovna oni jsou špatní, a jiní dobří? A kdo by tedy byli ti dobří? Pro komunistu je špatný liberál, pro liberála komunista, pro někoho demokrat, pro jiného pirát. Jenže každý systém je řízen nějakými lidmi. A špatný systém s dobrými lidmi je funkční asi jako špatně spočítané soukolí – dře a zasekává se. Rozhodně nefunguje. Kde je tedy chyba? Proč se nadává na „špatné lidi“ a ne na špatný systém? Chyba je totiž v přítomnosti „systému“ samotného. Odstraníme-li z pomyslné rovnice „systém“, nepotřebujeme už řešit „dobré“ versus „špatné“ lidí. Protože „špatný“ člověk, který nemá nade mnou moc, mi může leda tak… no, vy víte co.

Všade po svete stále viac a viac počúvame výroky typu: „Samozrejme sa nemôže stať, že niekto bude prenasledovaný za svoj názor. Ale povedzme si to otvorene ľudia sú veľmi hlúpi, nie sú schopný pochopiť keď im niekto klame. Takže štát musí zakázať všetky tie konšpiračne/klamlivé/protinárodne/… weby ktoré týmto hlupákom klamu.“ Dokonca sem tam počuť aj návrhy typu: „Spoločnosti ako Facebook by mali vláde posielať informácie o extrémistických príspevkoch aby podľa toho mohla vláda jednať.“ Alebo: „Aby boli naše národne média opäť naše musíme viac zdaňovať cudzokrajne média.“

V prvom rade mi príde veľmi nemorálne špehovať alebo znevýhodňovať ľudí s iným názorom ako je ten náš. Obzvlášť ak to robí štát. Výsledky podobných úvah už dnes môžeme vidieť. Napríklad na súčasnom Turecku, Maďarsku alebo aj Poľsku. Navyše je tu ta otázka: Ako môžeme my vedieť, že to, čomu veríme, je pravda? Veď predsa mnohí z ľudí, ktorí sa mýlia (napríklad konšpirátori), si myslia že oni majú pravdu a ostatní sú hlupáci ktorí sa mýlia a klamu. Čiže je dosť isté že aj my sami sa dostávame do situácii keď sa mýlime. Preto si myslím že je nutné nevnímať ľudí s iným názorom ako tých „zlých ideologických nepriateľov“, ale mali by sme sa navzájom brať ako ľudia s inými názormi, ktorých diskusia priblíži bližšie pravde omnoho lepšie ako cenzúra.

Přes FB byla uspořádána aprílová „fake“ párty v jednom z bruselských parků. Lidé samozřejmě na tuto oficiálně (ne)konanou akci dorazili. Náhodný kolemjdoucí by viděl jen větší počet lidí odpočívajících v menších hloučcích a posedávajících v parku, kterak si užívají krásné slunečné odpoledne. Netrvalo dlouho a dorazil onen „nástroj“ násilí za účelem rozehnání lidí, kteří si jen hleděli svého. Bylo tam hodně vzduchem létajících obušků, vody z vodních děl a také jezdců na koních. V ten den bych nikomu nepřál, aby se tam náhodou vyskytl nebo toho byl součástí. Lidé se samozřejmě začali bránit nebezpečí a agresi. A to buď útěkem, nebo opětovaným „útokem“… Přece nenecháte umlátit kamaráda obuškem.

Vyrojilo se velmi mnoho zpráv o této události a pohledů na ni. „Neměli tam být!“ „Je to proti nařízení!“ „Policie konala správně!“ Tak nějak mi to připomnělo události ze 17. listopadu 1989. Jen jiný režim, jiné nařízení, jiné důvody k rozehnání lidu. Co tedy mají tyto události společného? Jen kvůli nerespektování a porušování pravidel systému prolitou krev lidí, kteří jen svobodně projevovali svůj názor. Ano, i sezení v parku je projevem protestu nebo názoru proti aktuální vládě a nařízením a proti tomu, co se právě teď děje. Proč tedy jedno násilí schvalujeme a jiné odsuzujeme? Kde je ta dělicí čára? Podle mého jsou každá forma a každý projev útočného násilí neomluvitelné…

Polyamorie je způsob nemonogamního soužití, kdy člověk žije ve více milostných vztazích. Vyloučen není ani společný vztah více lidí. Pro mě osobně být polyamorickým člověkem znamená, že si povoluji cítit hlubokou a upřímnou romantickou lásku, ke kolika lidem si přeji, bez sebevýčitek. Totéž mi nevadí u mých partnerek, protože již nemám potřebu svoje nejbližší omezovat v jejich životě, a ani nechci, aby tak oni činili mně. Tato koncepce vztahů je postavená zejména na otevřenosti, komunikaci a respektujícím přistupu. Skrze něj jsem se přiblížil k mojí přirozenosti, svobodě v mysli a zejména autentičnosti ve vztazích.

Skutečnost, že dnes stát neumožňuje polygamní sňatky, lidem jako já přináší řadu komplikací. Pokud bych chtěl soužít s více partnerkami a vychovávat s nimi naše děti, vůči dítěti by se mnou měla právo vždy jen jeho biologická matka. To může komplikovat různé situace, kdy některé instituce požadují přítomnost rodiče s dítětem. V některých situacích to může jít naprosto proti zájmům dítěte, při úmrtí mě i biologické matky dítěte by muselo být dáno do opatrovnictví někomu z našich příbuzných nebo do ústavní péče. Řešení spatřuji v odluce manželství od státu. Manželství by mělo být především záležitostí smluvního vztahu. Každý by měl mít právo jakékoli množství lidí mezi sebou oddat a mělo by být na každém tržním subjektu, zda tuto instituci bude uznávat, nebo nikoli.

Stát proti nám vede válku. Zní to absurdně? No, ona je to ale v podstatě pravda. Jaká je definice války? „Válka je stav organizovaného násilí mezi dvěma nebo více skupinami lidí. Násilí je ve válce použito válčícími stranami jako mocenský prostředek k prosazení politických, náboženských, ideologických, ekonomických nebo jiných cílů.“ Co dělá stát? Pod pohrůžkou násilí (případně za použití násilí) prosazuje svoje politické, ideologické, mocenské (a někdy i náboženské) cíle. A vede tak vlastně válku proti vlastním občanům. Ta válka ale už trvá tak dlouho, že to vlastně skoro všem přijde normální…

Na jednu stranu panuje široká shoda (mezi ekonomy a vlastně i celospolečenská a snad také mezi politiky), že dobrovolná směna a dělba práce vede k blahobytu a prospěchu; celkem všichni chápou, že spolupráce je cestou k prosperitě. Z toho logicky plyne, že cokoliv, co směnu a dělbu práce nějakým způsobem omezuje, způsobuje pravý opak, tedy chudobu a úpadek; míra se pochopitelně různí podle velikosti takových omezení. Kdykoliv tedy někdo hlásá protekcionismus, to jest omezování zahraničního obchodu ve jménu „ochrany“ tuzemských podnikatelů, logicky tím jde proti blahobytu společnosti; a proč vlastně? Z jakého důvodu potřebuji „chránit“ nějakého podnikatele jen proto, že se mnou sdílí stejnou stranu nějakých umělých státních hranic? Argumentuje-li někdo zvoláním: „Nic než národ,“ považuji to sice za hloupé, ale ne nutně nekonzistentní; ať mi ale nikdo neříká, že protekcionismus „pomáhá ekonomice“.

Státní zásahy bývají obhajovány nedokonalou informovaností na volném trhu; dokonalá informovanost však neexistuje nejen na trhu, ale ani ve státu. Jenže stát potřebuje k plánování svých zásahů obrovské množství informací; nejen více než potřebují jedinci (ti se snaží řídit „jen“ svůj život), ale tolik dokonce tolik (neboť stát se snaží řídit životy obrovského počtu jedinců), že reálně není možné, aby je všechny získal. A přichází zajímavý moment: Čím lepší rozhodnutí má stát činit, tím více informací potřebuje, což ale není zadarmo, poddaní mu je musejí dávat na své náklady, které ale rostou s tím, čím lépe má stát být informován; paradoxně tedy čím lepší může být stát ve smyslu rozhodování, tím horší musí být ve smyslu obírání lidí o jejich zdroje. A jaká je ta optimální míra? To z principu nelze zjistit, neboť k tomu je zapotřebí těch informací; změny zkoumaného subjektu tedy mění metodiku zkoumání.

Dnešní přednáška Dana Steigerwalda byla (opět) zrušena; celkem smutné skóre na to, že se měla konat před rokem. Co myslíte, vyjde v červnu? Případně dokonce Dominikova přednáška o darkwebu v květnu?

„V Československé republice nebude míti více místa stará dobročinnost, která byla vždy pokládána za milost, jež obdarovaného chudáka vždy ponižovala a jeho lidské vědomí otupovala. Na místo ponižující milosti stavíme dnes sociální povinnost.“ (Tomáš Garrigue Masaryk) Obdarovaný chudák byl pak svému dárci vděčný; a možná zažil i ponížení, jež ho motivovalo dělat věci lépe. Pak přišla sociální povinnost; dotyčný se pak necítí obdarovaný, už to není tak, že mu někdo něco dal, teď je to jeho „právo“. A když někomu vysvětlíte, že má „právo“ na peníze ostatních a on tomu uvěří, nemá proč být vděčný; naopak je naprosto logické, když si ještě stěžuje, není mu to dost dobré a žádá víc. Proč by měl jednat jinak? Nemůžeme někomu přiznat „právo“ na něco a zároveň od něj chtít, aby za to byl vděčný; máte-li na něco „nárok“, vděčnost to vylučuje, neboť ta dává smysl jen tehdy, kdy člověk dostane něco, co dostat nemusel.

Lidé typicky nemají moc rádi politiky; nebo alespoň většinu z nich. Vědí o nich, že jsou zkorumpovaní, dělají si z nich v lepším případě legraci, v horším jimi pohrdaní; ano, leckdy mají i své oblíbence, ale jen málokdo je spokojen s většinou těch, kdo vládnou a tvoří zákony. Jen těžko by si lidé chodili k politikům pro rady ohledně etických otázek ve svých životech; a já to naprosto chápu, též bych k nim pro radu nešel. Proč jsou ale pak pro všechny tak posvátné zákony? Vždyť zákony jsou jen to, co odhlasují právě ti lidé, o jejichž morálním kreditu a schopnostech většina z nás pochybuje; a logicky konzistentně nelze tvrdit, že politik není ten, kdo by mohl dávat rady, ale zároveň je správné se jeho vůlí řídit. Jenže tady nejde o logiku, nýbrž o emoce; státní propagandou nám bylo natlačeno do hlav, že zákony jsou správné a musíme je respektovat – dokonce i když je zjevné, že nedávají smysl.

Velice častým argument těch, kdo obhajují volby jakéhokoliv druhu je to, že člověk, co nevolil a nevyjádřil se, nemá pak co do dění mluvit, a případně kritizovat, právě proto, že se do té možnosti, kdo mu bude určovat život, nezapojil. Dle mého je to přesně opačně. Proč? Protože co děláme ve volbách? Vezmeme svůj hlas a odevzdáme ho někomu jinému, a to ještě k tomu do urny (takže, de facto svůj hlas pohřbíme). Hlas, kterým se můžeme ohrazovat, definovat na tomto světě, ubližovat i pomáhat, těšit i zesmutnit a co hlavně – rozhodovat. A my tento hlas odevzdáme někomu, aby to dělal za nás. Takže tím spíš nemám co mluvit do toho, co se děje, protože jsem dobrovolně někomu svůj hlas odevzdal, a tudíž i odpovědnost na to, aby za mě rozhodoval a řídil mi život. Dal jsem mu část své odpovědnosti za svůj život, za svá rozhodování. Ale pokud si ho ponechám, pokud svůj hlas nikomu nedám, pak tím vyjadřuji, že za svůj život tady na zemi nesu odpovědnost jen já (resp. že chci tu odpovědnost nést), stejně tak za všechna rozhodnutí, která udělám. A právě proto mám i právo kritizovat toho, kdo se mi jakkoliv snaží do toho zasahovat, ať už je to politik nebo kdokoliv jiný. Když jim dám svůj hlas, nemůžu se potom divit a nemám si co stěžovat a rozčilovat se, že na mě zvolení zástupci neberou ohled, že mě ignorují a dělají si, co chtějí, a hlavně že mě neposlouchají. Jak je v jedné scéně filmu King’s speech krásně vyjádřeno králem Jiřím VI. v podání Colina Firtha: „…I have a right to be heard, I have a voice!“