Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Školy, do kterých jsem v dětství docházel, se často prezentovaly jako nejlepší východisko pro vzdělání. Když si však někteří stěžovali, že vzdělávají nudně, bylo nám řečeno, že učení je učení, a ne zábava. Tomuto často opakovanému tvrzení bohužel mnozí uvěřili. Přitom je jasné, že radost může plynout z řady věcí učení se týkajících: například z nadějného dosahování stanovených cílů, souvisejících s dlouhodobou životní orientací, ale i z objevování poznatků, které jsou překvapivé a dokáží nám svět ukázat z nové perspektivy. To bohužel v podání rigidního rámcového vzdělávacího programu pro školy lze vcelku těžko, a nejspíše i z tohoto důvodu jsou některé děti terčem podobných výmluv. Dodám, že samozřejmě ne vždy je přisvojování nových dovedností lehké a zábavné (rád čtení knih přirovnávám ke sportovnímu tréninku), na druhou stranu si rozhodně nemyslím, že učení a zábava jsou v rozporu. Dokonce si myslím, že jedním z vznešených cílů vzdělání by mělo být, aby se učení k zábavě co možná nejvíce přibližovalo, protože právě radostné prostředí je i podnětným prostředím.

Dělení politického spektra na pravici a levici mnoho lidí nemá rádo a nepoužívá ho, protože je nejednoznačné a každý ho chápe jinak. Oproti tomu dělení na ekonomickou pravici a levici by sice nějaký smysl dávalo, jenže mnohem častěji se setkáme s tímto: krajním pravice = nacismus, krajní levice = komunismus. A to zase nedává absolutně žádný smysl – proč jsou nacisti a komunisti na opačných stranách? A navíc… kde se na tomto spektru nachází anarchokapitalisté? Jeden zastánce tohoto spektra mi kdysi odpověděl, že v odpadkovém koši :-)

Klasičtí liberálové a libertariáni bývají na tomto spektru řazeni pod středo-pravici. Neměli by se proto anarchokapitalisté řadit tam? Ale jak mohou být anarchisti středo-cokoliv? Anarchisti jsou přece na okraji politického spektra. To by možná vybízelo k zavedení pojmu „krajní středo-pravice“. :-) Tím bychom však k pravolevé ose reálně přidali další osu – a v podstatě by nám vznikl politický kompas, jenž vystihuje realitu mnohem lépe. Problém s pravolevým dělením tedy není jen to, že nedává smysl, ale i to, že některé politické názory na té ose ani nejsou definovány.

Když nad tím přemýšlím, tak hádám, že pro značné procento populace je anarchokapitalismus ideální uspořádání v jejich útopickém světě, ve snu. Kdybych si nemyslel, že na světě existuje tolik idiotů, byl bych anarchokapitalista, ale já nemůžu dovolit, aby ublížili sobě, nebo dokonce mně. To nedopustím, ať to stojí, co to stojí.
– autor: 80 % populace

Migrační vlny přicházejí do Evropy a západní společnost to buď přehlíží nebo se snaží s tím nějak vyrovnat. „Vítači“ prohlašují příliv lidí z kulturně diametrálně odlišných oblastí za obohacení. Konzervativci říkají, že soužití nemůže fungovat a migranty je třeba od jejich, někdy zoufalého, snažení důrazně odradit. Další směr, který je „něco mezi“, vychází z toho, že migrační tahy jsou součástí historie lidstva. Lidé vždy hledali prostory, které by jim poskytly lepší podmínky k životu než ten jejich. Jejich způsob života, organizace jejich společnosti, stav techniky atd., vyčerpaly zdroje, které využít uměli, a proto hledali další území, které by jim poskytlo alespoň takové zdroje, jako to jejich území v dobách před vyčerpáním. A právě tento fakt navodil myšlenku, že stačí migrantům pomoci ke zlepšení podmínek na jejich mateřském území. Současné vyspělé technologie dokáží řešit otázku zdrojů čím dále efektivněji.

Bohužel, technika sama nestačí. Je třeba nastolit v mateřských zemích migrantů takové společenské uspořádání, které dokáže tu techniku využívat, udržovat a rozvíjet. Západní civilizace na to má recept: Jako nejúčinnější způsob rozvíjení techniky a ekonomiky se osvědčil kapitalismus. Naučme je tedy uvažovat, myslet a jednat kapitalisticky! Jenže to přináší velký problém: Kapitalismus je drsný učitel. Dobrého žáka bohatě odměňuje, avšak pomalejší žáci s ním nezřídka zakusí těžké časy, když jsou nuceni učit se ze svých chyb. Ptáte-li se po nějaké spravedlivé strategii pomoci ubohým zemím, řekne vám hayekovský ekonom, že jeho věda se pojmy, jako je spravedlnost, nezabývá. Ekonom „dobra a zla“ vám řekne, že je to úplně jednoduché, ale použitelný recept vám nedá.

Přijde mi, že spousta lidí zejména v pravicové komunitě nemá ráda sociální vědy. Mnohdy to pociťuji i v té naší. Nehledě na to, že mezi sociální vědy patří vlastně i ekonomie, je podle mě ta zášť dána stereotypem, že studenti sociálních věd jsou spíše levicově orientovaní. Když to vztáhnu na sebe, z celé řady sociologů, které jsem kdy měl tu příležitost vidět, sociální inženýrství přímo sálalo. Osobně si ale myslím, že to zdaleka není problém těchto věd. Lidé, kteří se zajímají o společnost, mají často velmi rozvinuté sociální cítění a chtějí ji měnit k lepšímu. Jen, a za mě celkem nešťastně, většinou volají po tom řešení, které jim tak nějak díky společensky vštěpenému zvyku vyvstane jako první na mysl, a tím je státní regulace. Kvůli tomu, že často více zdůrazňují emoce, si ne vždy zváží klady i zápory navrhovaných řešení, někdy mají „tunelovou vizi“.

To však naprosto nehraje roli, pokud spolu lidé z jednotlivých oborů spolupracují a hledají řešení společně. Myslím si naopak, že sociální vědy mají pro tržní společnost velkou hodnotu. Poukazují na různé přehlížené společenské problémy a jejich příčiny, což má velký potenciál zefektivnit charitativní pomoc. Pomáhají nám přiblížit odlišnosti mezi lidmi, což dokáže přispět ke komunikaci a soužití mezi různými subjekty. V neposlední řadě přináší štěstí všem lidem, kteří je s entuziasmem studují a získávají skrze ně nové životní perspektivy. Z těchto důvodů podle mě mají smysl.

„Kdyby byl zaveden anarchokapitalismus, tak by organizovaní zločinci trýznili všechny ostatní. Nějaká bezpečnostní agentura co si každý platí dobrovolně přeci nemůže v praxi fungovat!“ Takový argument uslyšíte od odpůrců anarchokapitalismu velice často. Argumentů máme dostatek, ale co nějaký příklad z praxe? Jeden pro vás mám.

Mexické město Tancítaro se nachází v oblasti Michoacán a je známo svou produkcí avokád. Pěstování avokád je celkem lukrativní byznys, a proto také začali na pěstitelé avokád útočit zločinci, běžné byly únosy a požadavky výkupného. Co pěstitelé udělali? Řešili to s místní státní policií? Kdepak, státní policie se naopak spojila se zločinci. Mnoho lidí by vám řeklo, že přesně toto by se dělo v bezstátní společnosti. Jenže pěstitelé avokád se s tím nesmířili, založili si vlastní ochranku a každý pěstitel na ní malou částí přispívá. Vytvořili si vlastně takovou „bezpečnostní agenturu“ na ochranu před zločinci. Tento systém nejen dobře funguje (únosy už se nedějí), ale Tancítaro je momentálně město s nejnižší kriminalitou v celém regionu. Nevidím důvod, proč by to podobně nemohlo fungovat kdekoliv jinde. Navíc se členové takové agentury nedají tak snado zkorumpovat jako státní policisté, protože kdyby členové agentury jednali tak neefektivně jako státní policisté, tak by je jednoduše lidé přestali platit. Myslím si že příběh městečka Tancítara rozhodně stojí za zamyšlení.

Politici se rádi a často chvástají, že nejsou žádní teoretici, ale muži z praxe, které nějaká teorie absolutně nezajímá, protože potřebují výsledky; volič si to žádá. Na základě toho často odmítají libertariánské teorie s tím, že oni mají důležitější věci na práci; ale jaké? Na čem stojí ta jejich „praxe“? Politik není ten, kdo někde stojí s lopatou, šroubovákem, vařečkou či zednickou lžící (ačkoliv by se tak rád prezentoval) – z principu není praktik, neboť kdykoliv něco zreguluje, zakáže, zdaní či zadotuje, činí tak na základě nějaké teorie; teorie, že něco zvýší „společenský užitek“, že něco někomu pomůže, že někoho ochrání a tak podobně. Nic z toho není praxe, se kterou má zkušenost, ta rozhodnutí vždy plynou z nějaké teorie, ať již politik chce, nebo nechce; nenechme se tedy umlčet populistickými žvásty o nepotřebnosti teorií, neboť politika na nich stojí – nemluvě o tom, že jsou to chybné teorie.

Existuje celá plejáda nepřesvědčivých argumentů. Některé argumenty jsou zcela zjevně logicky nesprávné, například ad hominem. („Nemáš pravdu, protože nemáš naštudováno.“) Existují však argumenty, které na první pohled zní opravdu rozumně, ale neříkají nám vlastně vůbec nic k obhajobě teze, jelikož by šly použít pro obě strany.

V kontextu diskuzí o anarchokapitalismu to je například populární argument: „Lidé jsou blbí, a proto by neměli sami o sobě rozhodovat.“ Problémem tohoto argumentu je, že ho lze použít i naopak: „Lidé jsou blbí, a proto by neměli rozhodovat o druhých lidech.“ Podobných argumentů poukazujících na lidské neduhy lze najít celou řadu, jen někdy se jedná o lidskou hloupost, jindy o lidskou manipulovatelnost a někdy zase o lidskou nedokonalost. Dalším populárním argumentem je: „Nechci volný trh, protože nedokáže vyřešit spoustu problémů.“ Stejně tak s ohledem na realitu lze říct přesný opak: „Nechci stát, protože nedokáže vyřešit spoustu problémů.“ Dvojznačné argumenty považuji za ukázku konfirmačního zkreslení. To lidi vede k hledání logických konstrukcí, které potvrzují jejich přesvědčení. Už se však nepodívají, zda jej i nevyvrací (nebo na protiargumenty). Jedná se o všeobecný problém lidské kognice a myslím si, že je důležité si tuto přirozenou lidskou tendenci přiznat.

„Anarchie je krásná teorie, ale v praxi nemůže nikdy fungovat!“ Tak zní častá námitka etatistů proti anarchii. Ale vážně to tak je? Pochopitelně zatím nelze dokázat, zda bude fungovat v celé společnosti (dokud se to nevyzkouší); a rozhodně nelze prokázat ani opak. Co ale hodnotit můžeme, jsou jednotlivé oblasti; a nezanedbatelnou částí naší společnosti je Internet, ve kterém v praxi vládne volnotržní anarchie (pravda, státy někdy i tady vstupují, ale ne tak, že by zajišťovaly jeho chod, jen občas někoho sejmou). Lidé si na Internetu mohou škodit – a do jisté míry tak i činí; ve výsledku však Internet funguje (škodiči globálně nejsou schopni „zničit“ snahu těch, kdo tvoří něco hodnotného) a je skvěle použitelný i bez regulací; za jeden z největších „zázraků“ považuji, že na anonymní síti fungují e-shopy s dobírkou, ačkoliv je konkurence může zaspamovat falešnými objednávkami. Jak to? Nevím; ale je to úžasné.

Stížnosti na parazity můžeme slýchat čas od času všude; pracující si stěžují na „nemakačenka“, leckdo nemá rád lidi na dávkách, někteří to zas zobecňují na „cikány“, v extrémně ujetých případech lze zaslechnout i to, že paraziti jsou živnostníci (nemluvím jen o tom slavném výroku parazita Mládka, občas se s podobnou kravinou nechají slyšet i jiní parazitující státní zaměstnanci). Co s tím? V rámci současného nastavení společnosti bohužel nic; dokud bude existovat násilné přerozdělování a výpalné zvané daně, budou zákonitě existovat i paraziti, neboť to je základním principem přerozdělování – solidarita se od parasitismu totiž liší jen souhlasem dárce (respektive oběti), takže nedobrovolnost na straně jedné implikuje parasitismus na straně druhé. Občas se říká, že kdo nevolí, neměl by si stěžovat na výsledky (což si nemyslím); já teď ale říkám, že kdo chce stát, neměl by si stěžovat na parazity.

Čím rozšířenějším se Facebook stává, tím více se svým chováním přibližuje státnímu monopolu. Stal se jakousi platformou, na jejímž území si můžeme vést svůj virtuální život. S tím nese i rysy monopolů, totiž díky svojí relativní nenahraditelnosti se celkově může chovat dost ignorantsky. Maže příspěvky bez udání důvodu, nepochopitelně banuje lidi a jeho pravidla se zkrátka stávají dost komplikovanými. Obtížnost v komunikaci s ním nápadně připomíná chování některých úřadů. Považuji za nešťastné, že ti lidé, kterým vadí podobné chování Facebooku, často nic nenamítají, když se něco podobného děje v jejich zemi. Dokonce od svého státu, toho největšího utlačitele, chtějí, aby „cenzuru“ na Facebooku řešil. Přitom Facebook je hlavně dobrým důkazem, že když na nějakém subjektu až moc necháme dominanci, může se nám to vymstít. A to Facebook tuhle potenciální škodu alespoň kompenzuje zajímavými službami…

Výhodou Facebooku je, že se ze života na něm můžeme docela rychle přesunout jinam. Sice budeme mít ztráty, ale alespoň to, co poskytuje, má nějaké substituty. Ze státu se sice můžeme přestěhovat jinam, ale váže nás k němu i naše hmotné vlastnictví, které z něj jen tak nepřestěhujeme, podobně jako naše dlouho budované vazby vůči lidem a okolí, které je již úplně nemožné duplikovat do jiného časoprostoru. Podobně nelze ani přestat využívat služeb státu, protože skutečné substituty k nim často neexistují. Facebook a podobné „monopoly“ podle mě jsou takovým podobenstvím státu a již dlouho ukazují, jak je špatné, když někomu umožníme až moc dominantní postavení a když na něj upneme své naděje. Mnozí tam bohužel tuhle souvislost nevidí.

Zástancovia boľševizmu alebo aj menej radikálnych foriem štátneho socializmu zvyknú libertalianstvu vyčítať, že je to plutokracia, teda vláda najbohatších. Preto je vraj nutný socializmus, aby mali aj obyčajní ľudia nejakí vplyv. Ale je to naozaj tak? Pri (sociálnej) demokracii sú asi najlepším príkladom voľby. Ak vezmeme do úvahy všetky náklady spojené s volebnou kampaňou, kto má lepšiu šancu ich vyhrať: priemerný človek s priemerným platom, alebo bohatý človek s vysokým platom? Navyše obyčajný ľudia bez ohľadu na to, koho volili, majú povinnosť týchto politikov poslúchať. Čo politici mnohokrát radi zneužijú – napríklad zvýhodňovanie vybraných firiem, ovplyvňovanie súdov a tak ďalej.

Tu si mnohí boľševici povedia, že (sociálna) demokracia nefunguje, tak sa vydáme na cestu ku komunizmu, a nastolíme diktatúru proletariátu. Tu však narážame na problém, že ak by sme aj prehliadli zdevastovanú ekonomiku, stále by o všetkom rozhodovala komunistická strana, ktorej papaláši nie len že majú neobmedzenú moc, ale zároveň určite nepatria medzi chudobných ľudí, dokonca ani do strednej triedy. Zároveň je tu ešte väčšie zneužitie moci. Napríklad gulagy alebo násilná kolektivizácia vedúca k hladomorom.

Najväčšiu výhodu libertalianstva vidím v tom, že v libertalianskej spoločnosti ti najchudobnejší nie sú nútení poslúchať bohatších. Áno, stále budú mať bohatší ľudia vďaka svojím peniazom väčší vplyv, avšak nebudú mať takú zvrchovanú moc ako majú v štátnom socializme. Chudobní sa môžu sami rozhodnúť, do čoho sa zapoja a do čoho nie, čo im ako jednotlivcom da väčšiu možnosť rozhodovať o dianí vo svete.

„Kdyby tu nastala anarchie, byl by tu všude chaos!“ Tento argument slyšíme neustále ze všech stran. Ale ještě že tu máme stát. No a chaos máme taky. Když vám vláda řekne, že něco udělá, pak za den, že to vlastně neudělá a za další den, že to dělá, ale jinak než se původně plánovalo a nikdo se v tom ve výsledku nevyzná, je to prostě chaos. Ale stát jedná chaoticky neustále, nejen v době pandemie nebo přírodních katastrof. U nás v České republice máme přes 2 miliony platných právních norem. Neexistuje jediný člověk, který by je znal všechny, ale i přesto se jimi musí každý řídit. Nezlobte se na mě, ale to je chaos. Takže až vám příště někdo řekne, že anarchie se rovná chaos, ujistěte ho, že v chaosu už dávno žije. I se státem.

Na otázku: „Co je pravda?“ odpoví skeptik lakonicky: „Máloco.“ Ale na naší Zemi a v jejím okolí dostupném našemu bádání je tolik úžasných věcí a jevů, které se snažíme pochopit a popsat. Pokud možno pravdivě. To je naše realita, se kterou se musíme popasovat. Nicméně většinou nás zajímají daleko menší výseky reality. V časovém měřítku kratší a územně menší. Takový výsek lze popsat/zachytit různými způsoby a různými technikami. Ale nikdy do nejmenšího detailu. Vždy je nutné a omluvitelné řadu detailů vynechat. Při popisu parcely nebude realitní makléř udávat přesný počet mravenců. Nejspíš o nich nebude mluvit vůbec a klient mu to nevyčte, protože ho to nezajímá. Jestliže makléř klientovi nesdělí, že pozemek má právní vadu, jedná se buď o nepravdu způsobenou nedbalostí, nebo o záměrnou lež.

V novinářském popisu určité události je možno uplatnit velkou škálu úprav modelu reality. Jistě není třeba uvádět, že pachatel loupeže jako dítě trhal mouchám nožičky. Ale na tom, zda bude zveřejněn etnický původ, náboženské vyznání, předchozí trestná činnost, apod., záleží emocionální účinek a politický dopad tohoto modelu události. Čím dál méně oprávněný význam se přikládá fotografiím. V době nesmírně snadných digitálních úprav není vůbec o čem diskutovat. Ale i klasickými prostředky lze zobrazením reality manipulovat. Volba stanoviště, ohnisková délka objektivu, úhel záběru a volba okamžiku expozice dokáže poskytnout širokou paletu výkladů. Pěknou ilustraci k takovým velejednoduchým a účinným manipulacím dává tento článek. Nástrojů propagandy je bezpočet a boj proti ní prostřednictvím Fact-Checkingu nemusí být vždy účinný.

Andrej Babiš, vůdce České republiky, je osoba, u níž se skutečně lidé napříč politickým spektrem shodnou, že je kretén, což je věc nevídaná. Jednu věc ale umí skutečně dobře, a totiž populismus. Jeho politický program se od podpory živnostníků v roce 2011 posunul de facto k tvrdému socialismu, za který by se kdejaký komouš nemusel stydět. Ostatně, i ti naši „komouši“ by byli pro menší státní rozpočet než on. Přitom ANO 2011 jako takové žádné konkrétní ideologické pozadí nemá – je to prostě strana ideologicky vyprázdněného PR skřeta a jeho chodících mrtvol. O čem to vypovídá? Vypovídá to o tom, že receptem úspěchu politika není přinést hlubokou vizi nebo umožňovat lidem žít zodpovědně, ale spoustu toho naslibovat a pak rozhazovat peníze, kde se dá, a ideálně svojí cílovce. Náš demokratický stát je bohužel instituce, která podobné rozhazování podporuje tím, že shlukuje obrovské množství peněz do jednoho mocenského centra a pak umožňuje lidem ve volbách soupeřit o to, kdo se ho na příští čtyři roky zmocní – a tím i tíhne k socialismu bez ohledu na to, zda v něj jeho mocipáni věří. Tipoval bych, že tento princip nedokáže změnit ani jakkoli velký počet „chvilek pro demokracii“ nebo „Lidí PRO“.

„Pojďme udělat naše zkažené životy znovu skvělými,“ říkají nám. Vůči podobným ideologickým řečem mám dnes jen velmi málo sympatií. Podobné to vnímám už od školy: „Uč se a bude z tebe XY.“ Přijde mi, že takovou tu hlubokou spokojenost nikdy v okolí nenajdeme – tu musíme umět najít hlavně v sobě. To jediné, co dokážeme plně ovlivnit, je, jak se k nadcházejícím událostem postavíme. Zbytek je víceméně v rukou náhody, zatímco v našich rukou je jen do určité a předem nevypočitatelné míry. Cítím, že sebeláska, které bohužel vidím méně, než bych si přál, je jedním z nejlepších způsobů vyrovnání se se světem. Podobná politická hesla vnímám hlavně jako falešnou rétoriku těch snažících se nás přesvědčit, že náš současný život není dostatečně hodnotný.

Blbost. Stát je Babiš, stát je Hamáček, stát jsou politici, úředníci, byrokrati… Ti tvoří stát, ti ho řídí, těm patří. Ale já, obyčejný člověk, stát nejsem. Nebo snad nutím ostatní žít podle mých představ? Nutím ostatní, aby mi odevzdávali 2/3 výdělku? Snažím se žít na úkor druhých? Ne. A to, že se jednou za čtyři roky můžu podílet na výběru našeho otrokáře ze mě stát opravdu nedělá.

Mnozí berou za samozřejmé, že děti se ve škole učí již od útlého věku cosi jako občanskou nauku. Tedy soubor znalostí, jak se stát správným občanem. Jistě, určité opodstatnění to má. Ze školy se dítě dostane do světa dospělých, který je vlastně řízen množstvím pravidel, z nichž některá život usnadňují, jiná naopak komplikují. Bohužel například v naší zemi, která jistě není v tomto výjimečná, je prezentován stát jako báječný mechanismus fungující k co největšímu prospěchu svých občanů. A je řízen vybranými zástupci všech. To je velká iluze. Jistý smysl má výuka historie státu zejména u států s velkou tradicí. Výrazně se odlišují metropole historických říší, jako je Čína, Írán, Británie, Španělsko, Rusko a řada dalších. To je něco, co dává občanům jisté ukotvení, které může dominovat nad faktem, že jejich stát třeba v minulosti tvrdě vykořisťoval jiné státy a v současnosti okrádá své vlastní občany.

Daleko horší je, když místo zmíněného ukotvení nabídne kopírování myšlenkových vzorů a trendů pocházejících z bůhvíjakých částí světa a z jiných kultur. Cizorodé myšlenky jsou pak vštěpovány propracovanými technikami. V dystopickém románu 1984 ukazuje George Orwell, jak lze myšlení lidí ovlivnit jazykem. Politicky modifikovaný jazyk (Newspeak) lze charakterizovat asi takto: “Newspeak je založen na angličtině, která má velice zjednodušenou gramatiku a zúženou slovní zásobu. Takto okleštěný jazyk měl sloužit totalitně vládnoucí Straně k tomu, aby občané neměli ani výrazy k vyjádření nesouhlasu s politikou Strany.” A tady už se pomalu začínáme cítit jako doma. Významy některých slov se posouvají, jiná slova se přímo zakazují. Říká se tomu politická korektnost.

V momentu, kdy opozice a vláda po roce krize sotva nachází společnou řeč, v momentě, kdy básnící a skladatelé společně ztrácí poslední kus naděje, mění pódia, v momentě, kdy by Zajcev vytřelil a zasáhl… By sotva zůstal kdokoli z nás v klidu… Chybí nám rána snipera, chybí nám zásah, který by nás jako celek povzbudil. Ač se cítím jako jeden ze spolku „tady-přítomných“, tak mi ankap vs. momentální krize připadá jako plácání se po rameni, že v utopii by se tohle nestalo. Proč tu není nějaké chytré řešení? Vím, že sem přispívá spousta superchytrých a možná nejchtřejších z naší země. Moje výzva je: Vy chytřejší než já, vystřelte! Nebojte se! Společnost nevěří ani vládě, ani opozici. Vaše/naše šance je dnes. Nikdy nebyla společnost víc proti státu, než je teď. Pojďte navrhnout, jak by se dalo vše řešit bez nouzových stavů a lidí, kteří nikdy nehodlají odstoupit. Já chápu jak je to složité, ale…
Zajcev by vystřelil!

Dominikova přednáška o dark webu, sexu, drogách a Bitcoinu z cyklu Anarchokapitalismus, která měla proběhnout dnes, byla (opět) zrušena; respektive jsme ji přesunuli na 5. května.
Oproti tomu v Danovu dubnovou přednášku ještě (asi naivně) doufáme; ta by se měla konat 7. dubna.

K dnešnímu dni na nemoc COVID-19 zemřelo již přes 20 tisíc lidí. Nabízí se kontroverzní otázka: Kolik z těch lidí dnes mohlo žít, kdybychom tu neměli státem řízené, ale volnotržní zdravotnictví? I přesto, že se tato otázka určitě někomu bude zdát absurdní, měli bychom si ji položit. Všichni totiž dnes vidíme, že státní zdravotnictví selhává. Nestíhá a nedokáže dostatečně pružně reagovat na aktuální zdravotnickou situaci v zemi. Akutně se projevuje nedostatek kvalifikovaného lékařského personálu, ke kterému se stát choval jako k dobytku, takže logicky dezertoval do zahraničí. Nesmyslné předpisy a byrokracie nedovolují doktorům a nemocnicím zkoušet alternativní a efektivnější způsoby léčby, které by mohly zachránit nemálo životů. Docházejí lůžka. Systém se prostě hroutí. Jednomu to prostě nedá, aby se nezeptal, jestli by náhodou volnotržní zdravotnictví nezvládalo situaci lépe.

Já se domnívám se, že zvládalo. Volnotržní zdravotnictví by totiž díky systému cen bylo schopné konvergovat k takové alokaci lidských a materiální zdrojů, které by vedlo k minimalizaci škod a ztrát na životech. Můžeme si to ilustrovat na příkladu lůžek z ARO. Jejich vyšší obsazenost by zvýšila jejich cenu, což by vedlo ke dvěma efektům. Za prvé by se s nimi začalo šetřit a leželi by na nich jen lidé, kteří je skutečně potřebují. A za druhé by zde existovala motivace kapacity lůžek rozšiřovat, protože by se to za vyšší ceny prostě vyplatilo. V decentralizovaném zdravotnictví by navíc neexistovala jednotná cesta boje proti nemoci. Paralelně by se hledalo mnoho způsobů její léčby. A praxe by ukázala, které fungují a které ne. Na dobrá řešení by se tak přišlo rychleji. Naproti tomu znárodněné centrálně plánované zdravotnictví není schopné racionální kalkulace a neví, jak má zdroje vynakládat efektivně. Neví, co má dělat, aby zachránilo co nejvíce životů. Může jen odhadovat. Socializace nákladů v podobě státního zdravotního „pojištění“ navíc zabíjí motivaci tak činit.

Na obranu státního zdravotnictví ale spousta lidí řekne, že to je aspoň „zadarmo“. Jenže není. Je neuvěřitelně drahé. Jen to mnozí z nás nevidí, protože náklady všichni neseme skrytě. Ve výsledku je kvůli neefektivitě a špatné alokaci zdrojů mnohem dražší než by bylo volnotržní. A někteří za to platí cenou nejvyšší. Stát zabíjí.

Mnoho lidí se celkem právem vymezuje proti populismu, což je způsob řešení problémů, který je sice líbivý společenskému mínění, ale příliš jednoduchý, často přináší další skrytější škody. Prvky populismu lze najít v celé řadě pseudovědeckých disciplín, které slibují zázračné výsledky aplikací pochybných nebo neověřitelných principů. To většinou lze řešit svobodomyslným vzděláváním o vědecké metodě. Snahu řešit politický populismus různými opatřeními ovšem považuji za vesměs marnou. Podíváme-li se na nicneříkající výroky všech politických stran našeho parlamentu v jejich politických kampaních a na jejich politické programy slibující hory doly, dojdeme k závěru, že populismus je inherentní vlastností systému, ve kterém žijeme. „Nepopulistické" strany jsou vlastně jen strany, které jsou o něco méně populistické než zbytek, protože cílí na vzdělanější část obyvatelstva. Domnívám se, že k tomu částečně přispívá i existence volební klauzule.

Především si ale myslím, že populismus je dopředu obsažen v naší představě vlády. Stále existuje narativ o insituci, skrze niž omezená skupina odborníků zvolená lidem bude řešit rozličné problémy naší společnosti, s omezením participace dalších subjektů (takže se o nic nemusíme starat). Svět je ovšem složitý a žádná skupina nikdy nebude schopná vyřešit všechny problémy – je třeba zvolit různé množství přístupů a dát všem lidem dostatečný prostor, aby mohli vyvíjet svou vlastní iniciativu v jejich řešení a uvědomili si jejich složitost. To je omezeno tím, čím mocnější je stát, ať už demokratický nebo diktátorský. Když se podívám, co vše dnes omezuje, se ani nedivím, co za populitiky nám vládne.