Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Koncem roku 2017 vyšla kniha "Normalizační Brno" od Františka Kressy. Jde o knihu s fotkami Brna z období 70. a 80. let. Autor za normalizace působil v Brněnském večerníku vydávaném městským výborem KSČ jako fotograf. Vedle fotek ze středu města, kde si lze všimnout na některých fotkách zchátralosti tehdejšího centra města a proluk vzniklých ještě bombardováním za války, některých sídlišť a továrny na traktory Zetor, si lze v knize prohlédnout i fotky z každodenní socialistické všednosti. Kapitola nazvaná "Nakupování" například ukazuje sice celkem plné obchody, ale současníky zarazí velmi omezený výběr - například některé fotky v regálech ukazují jen pár druhů výrobků. Kapitola "Fronty" ukazuje dobře známé fronty. Fronty na potraviny, občerstvení, knihy, šperky, módu i na autobus. Kapitola "Ekologie" zase ukazuje tehdejší svinčík v ulicích města, na sídlištích, zchátralost, přeplněné odpadky, neodklizený sníh i prorezlé popelnice obrácené urezlým dnem vzhůru. Co naopak pozitivně překvapilo? Našel jsem v celé knize jen jedno sgrafiti na fasádě (foto 2.07). Kniha stojí alespoň za nahlédnutí.

Když se zeptáte někoho, komu se nelíbí prezident státu, jehož je občanem, obvykle prohlásí, že XYZ není jeho prezident. Na to se obvykle snese reakce, že jako občan a demokrat by měl demokratickou volbu uznat a že by měl přijmout zvoleného prezidenta. Totéž platí samozřejmě i pro předsedu vlády, poslance, senátory atd. Byli vybráni v demokratických volbách, takže je musíme všichni přijmout za naše. Ne, nemusíme. Pan prezident, ať už se jím stane kdokoliv, je podle zákona definován jako prezident České republiky. Jenže – já nejsem Česká republika, jsem velkej Ká. Až se objeví funkce prezident velkýho Ká, sám si určím, kdo jím bude, a ten potom bude můj prezident. Takže ano, např. Urza může být můj prezident a neměl bych s tím problém (pozn. Urza: já ano xD; pozn. velkej Ká: ok, respektuji to xD); Fischer/Zeman/Drahoš nikoliv; ti ať si jsou prezidenty České republiky, mně to bude srdečně jedno.

Někdo namítne, že to vyplývá z občanství. Ale to je jako kdybych byl cestujícím ve vlaku, a já bych měl svého strojvůdce. Nebo my všichni cestující, co spolu jedeme, bychom měli našeho strojvůdce. Čímž se dostáváme k oněm etatistickým my a naše, proslaveným v našich rozkradených fabrikách, v naší zaprodané zemi a v našich zlatých hoších z Nagana. Jenže on ten strojvůdce není náš. Je svůj a jediný vztah mezi ním a námi je ten, že on je zaměstnancem dopravní společnosti a my jsme zákazníky této společnosti. S dopravní společností máme uzavřenou smlouvu o přepravě, a ať už bych ji studoval sebevíc, strojvůdce nám tato smlouva nepronajímá, nepropůjčuje ani neprodává. A stejné je to s prezidentem České republiky. Kdo si ho chce přivlastnit, musí si ho koupit, nebo ukrást. Pak bude jeho; a já mu ho přeju.

Známé rčení praví, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Nejinak je tomu i v případě „sociálnosti“ státu, tedy v tom, jak stát „vytváří“ společnost. Jak lidi stmeluje a formuje pocit sounáležitosti s celkem. Hezky byla skutečnost vidět na volbách prezidenta. Propaganda kandidátů připomínala spíše primitivní pomlouvání soupeře. Na sociálních sítích přerůstala hysterie v otevřeně deklarovanou nenávist. Na jednotlivých médiích bylo krásně poznat, jak se snažila protežovat zrovna toho kandidáta, jehož zvolení bylo v zájmu jejich majitelů. Kdybychom neměli prezidenta, nehádali bychom se, jaký bude. Kdybychom neměli stát založený na tom, že zdaní a zreguluje cokoliv se hýbe (a velkoryse podpoří to, co se mu zdá, že by se hýbat mělo), nesoupeřili bychom mezi sebou o to, co se bude za společné prostředky pořizovat a kdo si z nich bude „odklánět“ pro sebe a své příznivce.

Ne, stát založený na bezbřehé demokracii z logiky věci není a nemůže být sociální. Může být jen více nebo méně asociální. Čím více zasahuje do společenských a ekonomických vztahů, tím asociálnější je. Čím víc dobra stát koná, tím méně dobra zbývá na lidi. Škoda, že odluku většiny činností od státu nenabízí žádná věrohodná politická strana. Hned by bylo koho volit… viďte?

Jsem zrovna na několik dní pracovně na Ukrajině. Snažím se najít odbyt pro české výrobky. Bez dotací. Bez pomoci státu. Tady na Ukrajině je už pár let válka. Možná si ještě vzpomenete. Krym, Donbas… Jeden stát si usmyslel, že si vezme kus území i s daňovými poplatníky od státu druhého. Lidé umírají. Vojáci, civilisté. Ani tady jsem ale neunikl hysterii, která provází české prezidentské volby. Média. Sociální sítě. Každý se potřebuje vyjádřit. Experti hodnotí, lidé se hádají, sociální sítě praskají ve švech. Úroveň propagandy nachází nové dno snad každým dnem, jeden by skoro uvítal něco věcnějšího a intelektuálně náročnějšího, třeba reklamu na prací prášky nebo na ženské vložky.

Ukrajina a válka. Česko a volby. Kde by člověk čekal větší hysterii? Co je vážnější problém? Každodenní přítomnost smrti, nebo to, zda na Hradě bude dělat větší, či menší ostudu Losna, nebo Mažňák? Každých pár sekund na Zemi někdo zbytečně umře. Války, násilí, hlad, nedostatek vody, absence elementární lékařské péče. My úplně šílíme z něčeho, co náš život ovlivní méně, než kdybychom dostali chřipku. Víte co? Mně je jedno, koho budete volit za prezidenta. Či zda budete vůbec volit. Nechci si nechat vnutit, že volby jsou něco, kvůli čemu bych měl někoho nesnášet či urážet. Třeba když nás bude s tímto názorem hodně, nakonec dosáhneme toho, že se instituce prezidenta úplně zruší. Kdo ho potřebuje? Složenky za nás neplatí, v práci nám nepomůže, na pivo s ním nechodíme. Není prezident – není problém.

Příznivci Mažňáka nechtějí na hradě Losnu - právem odmítají, aby o nich rozhodoval někdo, s jehož názory nesouhlasí. Je jim ale jedno, že příznivci Losny naopak nechtějí Mažňáka z naprosto stejných pohnutek. Z nějakého záhadného důvodu je totiž v demokracii (!) bezpodmínečně nutné, aby jeden člověk dostal moc nad deseti miliony ostatních. Kdysi to bylo bezpodmínečně nutné nad patnácti, ale pak se to nějak poddalo. A kdo volit nepůjde (třeba proto, že se mu příčí systém, kde musí někomu něco vnucovat, jinak mu bude někým něco vnuceno), za toho prý rozhodnou ostatní. O čem? O tom, kdo za něj bude v budoucnu rozhodovat.

Před Národní technickou knihovnou v Praze se nedávno objevila podivná červená lavička podepřená jen z jedné strany jakýmsi soudkem. Je to umělecká instalace ve veřejném prostoru, a zároveň je to lavička, na které se dá sedět (což by chtělo experiment s průměrným studentem ČVUT FIT). Potud dobré, ale pak se objevila informace, že lavička stála 850 tisíc korun. Prý tři rány kladívkem za 350, věděl kam za 500. To samozřejmě nadzvedlo spoustu lidí. Ale o co vlastně jde?

Jde o cenu? Tu určil částečně autor, částečně fyzikální zákony (lavička na jedné noze musí být vyztužená a přidělaná sakra dobře). Ale jaká je obvyklá cena lavičky? Existuje trh s jednonohými lavičkami? Nevíme. Nebo jde o to, že je taková lavička zbytečná? A co když není? Jak se to dá poznat? Podle mě nejde ani o cenu, ani o nepotřebnost lavičky, ale prostě o to, zda ty prostředky byly vynaloženy účelně. Veřejné prostranství, které nemá majitele, který by tu lavičku fakticky platil a zároveň o jejím umístění rozhodoval, bude mít vždy problém určit, zda prostředky vynakládá účelně.

Je totiž velký rozdíl, zda tam ta lavička bude, protože majitel na ni má dost svých peněz a chce ji tam mít, nebo zda tam ta lavička bude proto, že z cizího krev neteče a je potřeba do konce roku vyčerpat nějaké dotace. Firma musí v konkurenčním prostředí otáčet každý zlaťák a pečlivě zvažovat každou investici, kdežto stát má svoje jisté a když jsou někde nějaké peníze navíc, musí se prostě utratit (a když chybí, musí se zvednout daně). Takových červených jednonohých laviček je ve státě obrovská spousta, a řada z nich není vidět takto na první pohled; a to nejspíš proto, že běžná lavička je snadno uchopitelná hmotná věc; zatímco ty ostatní lavičky (jako např. policie, soudy, školství, zdravotnictví, doprava atd.) již tak hmotnými věcmi nejsou, nebo jejich tržní cenu ani neznáme, protože neexistuje trh. Princip je však stále stejný - své peníze i svou moc má stát jisté; tak co by se staral?

Vyšel mi zase jeden článeček v RX. Pokud bychom byli schopni dodat týdně jeden až dva články (a dokázali to dělat nějakou dobu), RX by zřejmě zvážil, zda nevytvořit pravidelnou rubriku „Očima libertariána“. Možná i v tištěné verzi. Předpokládaná struktura: problém – co je blbě a proč – jak by to mohlo být lepší/popis. Rozsah asi 2000 znaků včetně mezer. Není důležité být akademicky přesný, jde o to pojmenovat příčinu problému (zpravidla stát) a ukázat, jak by to mohlo fungovat bez všudypřítomného státního rypáku. Pokud máte někdo psavou náturu, a chtěli byste psát pod hlavičkou Libertariánského institutu, posílejte svá díla na roman.kriz(zavináč)libertariani.cz. Zastavit stát!

________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Když už něco napíšete, prosím, pošlete to rovnou i mně do Stok (v ideálním případě zkrácenou verzi); poznamenejte k tomu, že to šlo i Romanovi, aby pozdržel vydání a počkal s tím na Reflex.

Rád bych se vyjádřil k incidentu, který se stal během prezidentských voleb a týkal se jedné pošahané čubky – prezidenta Zemana. Zeman šel volit, pohodička, bonmoty, strécovský úsměv, když tu jedna slečna shodila košili, odhalila ňadra a břicho, na kterém měla napsané „Zeman – Putin's slut“. Běžela k Zemanovi, opakovala „Putin's slut“, když tu po ní skočila námi placená ochranka a hrdninně drobnou dívku povalila na zem. Všichni danou záležitost vyhodnotili jako velice zábavnou, jiní slečnu odsoudili, avšak mě nejvíce dostalo, že slečna bude vyhoštěná z ČR, dostane podmínku a navíc musí za rok nastoupit na tři měsíce do vězení. Připomeňme si za co: 1) Řekla Zemanovi, že je Putinova čubka, 2) měla odhalený hrudník, 3) měla na sobě napsané, že Zeman je Putinova čubka. Máme totiž chrabré policisty a soudce, kteří nás ochrání před těžce nebezpečnou slečnou, která ohrožovala celou ČR nápisem na břiše.

Zde bych rád jen připoměl, že prezident je úplně zbytečná funkce, jejíž hodnota nejspíše není ani plat jednoho bodyguarda. A nejspíše ani nestál ani za ty emoce, které slečna demonstrovala.

Ačkoliv se mezi etatisty často vyskytuje strach, že v ankapu by boháči skoupili přírodu a zničili ji, praxe ukazuje opak. Tim Sweeney – zakladatel společnosti Epic Games, která stojí třeba za Jazz and Jackrabbit nebo Unreal sérií – koupil od státu za 15 milionů dolarů část divočiny v Severní Karolíně (konkrétně asi sedm tisíc akrů půdy). A to jen proto, aby ji chránil před korporací Rutherford Electric Membership, která ji zamýšlela koupit od státu první a postavit tam elektrické vedení. Jak sám Tim tvrdí, odteď je to jeho soukromý pozemek, který není veřejnosti přístupný. Ovšem kdokoliv mu může poslat email a požádat o povolení ke vstupu a užít si přírodu. A pak že to nejde!

Na téma protikuřáckého zákona zde již bylo napsáno mnohé, a tedy můj dnešní výplod nepřinese žádné nové myšlenky. Spíš si sem jdu ulevit, protože kam jinam než do Stok, neasi :). Jednoho inkriminovaného víkendu jsme se s manželem vypravili na romantický víkend do Českého Krumlova. Krásný hotýlek v centru města by neměl jedinou chybu, kdyby přímo pod naším oknem nebyla diskotéka. Tedy… ona by diskotéka sama o sobě až tolik nevadila. Hudba z ní sice slyšet byla, ale přes zavřené hlavní dveře to bylo v intenzitě, při které by se určitě dalo v pohodě usnout. Jenže… v pravidelných (několikaminutových) intervalech z diskotéky vyráželi kuřáci, kteří nejenže s každým otevřením dveří vypustili na ulici značnou dávku decibelů, ale ještě se nám pod oknem různě bouřlivě vítali a seznamovali :)

Zcela nasraní a vyčerpaní jsme usnuli kolem čtvrté ráno, kdy diskotéka zavírala, další den jsem byla poměrně v háji (jsem těhotná, takže potřebuju víc spánku), dojem z víkendu dost naprd. Na kuřáky se člověk zlobit nemůže, protože co mají jiného dělat. Hlavně, že díky tomuto zákonu nebudou nikoho svým kouřením omezovat uvnitř diskotéky, že :D. Jasně, nám to zkazilo jen jeden víkend. Mnohem hůř jsou na tom ale hoteliéři, kterým klientela utíká kvůli hluku do odlehlejších částí města. Prostě opět díky za tento skvělý zákon, který nám všem výrazně zlepšil kvalitu života :/

Nedávno jsem četl historický román „Paměti kata Mydláře“. Kniha vypráví příběh kata, který působil v Praze kolem roku 1600, což je doba, kdy České zemi vládl jeden císařpán (konkrétně Rudolf II.) a spousta lidí by takovou dobu zařadila do středověku (ač jde o raný novověk). Jako anarchokapitalista jsem si však všiml, že už v té době už fungoval stát podobně jako dnes. Hromada úředníků, hromada úřadů, povolení skoro na všechno, přemíra byrokracie, regulace stanovující velikost chleba pro pekaře a podobně. Už se tehdy objevovala korupce (žádost o audienci u císaře může být vyřízena rychleji, když úředník dostane nějakou „pozornost“), zpronevěra (občas si někdo vzal pár kop zlaťáků z královské truhlice a do účetnictví napsal nějaký bullshit).

Sám hlavní protagostista ke všemu přistupuje stylem: „Já jen dělám svou práci.“ (Doslova: „Já jen vykonávám vůli svého vládce.“) Klidně popravil i někoho, u koho si sám osobně myslel, že je nevinný a že celý proces proti němu byl zincenovaný. Člověk by si také myslel, že kat bude popravovat zlé lidi – vrahy, násilníky… Jenomže většina poprav byla spíše z politických důvodů ve smyslu: „Císař nakázal protestantům hlásit se ke katolické víře,“ a když neposlechli, přišli o hlavy. Za zmínku také stojí pozdější panovník Maximilian II., který jednoho dne zjistil, že na Prahu táhnou švédská vojska, a tak… pobral doma všechno zlato, co našel, a ujel s ním pryč. Už o něm nikdo nikdy neslyšel. Inu, není nad odvahu vysoce postavených úředníků. Bude-li vám tedy nějaký etatista tvrdit, že bez státu bychom se vrátili zpátky do středověku, řekněte mu, že tam stát naopak vznikl a tam také patří.

V pondělí 8. ledna jsem zaznamenal článek o tom, že realitní makléři nejsou regulovaní a jak je to podle odborníků špatné. Celý případ sleduje mnohokrát osvědčený mustr: Něco není regulované. -> Nějaký odborník (což může být kdokoliv, ale v praxi to bude takový, který na tom vydělá) prohlásí, že je ten stav špatný. -> Zavede se regulace.

A pana odborníka chápu. Asi nemá kšefty, asi musí jít s cenou níž. A je to takový Hanzl, že si neřekne: "dělám něco špatně, musím něco změnit u sebe", ale "něco dělám, a opovažte se mi konkurovat", a na základě toho podporuje zavedení regulace, která realitní trh značně zprasí, tak jako každá regulace. Důsledky totiž budou jasné: Zdražení a zhoršení dostupnosti služeb realitních makléřů. -> Zhoršení kvality služeb. Makléři budou mít lejstro, tak co by se pod nižším konkurenčním tlakem snažili. -> Další byrokracie. -> Konec různých realitních serverů, protože ty také zprostředkovávají obchod s nemovitostmi. (Budou úředníci hlídat i každou inzertní tabuli?) -> Zpomalení trhu s nemovitostmi; bude méně odbavených kupců i prodejců. Následkem toho se sníží mobilita pracovní síly. -> Konec, a možná ani nevzniknou, mnoha dalších způsobů, jak s nemovitostmi obchodovat. -> Posílení vědomí, že mnozí realitní makléři jsou svině a zloději, o informaci, že si navíc vylobovali kartel.

Ještě zajímavější by bylo prosazení v článku zmíněného modelu Belgie, kde je obchod bez prostředníka zakázaný; rozuměj, lidé jsou nuceni využít službu, i když třeba nechtějí, i když třeba někdo chce prodat kamarádovi kůlnu na dříví, musí se obrátit na v tomto případě zbytečného prostředníka. Zlatý kšeft pro kartel, a chudáci Belgičané; evidentně je Belgie mekkou stupidních regulací. Vážení makléři, většina z Vás dělá záslužnou práci, nakupujete, prodáváte a pronajímáte nemovitosti. Vaše reputace i Vaše zisky Vám říkají, jak dobře ji děláte. A jsem rád, že Vás je zde celá pestrá škála, pro chudé i pro bohaté, podle různých potřeb různých zákazníků, že je na koho se obrátit, nebo že se naopak obracet nemusím, když nechci. Děkuji Vám. Panu Hanzlovi vzkazuji, ať s tím podnikáním skončí, když na to evidentně nemá, nebo ať se přestěhuje do toho svého ráje v Belgii.

V diskuzích se lze občas setkat s tím, že anarchokapitalista řekne o státu něco nepřesně, čehož se etatista chytí, ačkoliv pro danou debatu anarchokapitalista tu znalost vůbec nemusí mít. Nemusím vědět, jaké existují druhy daní, abych věděl, že daně jsou krádež. Nemusím ani znát všechny státní instituce, jejich funkce a počty poslanců a senátorů, abych mohl prohlásit, že stát je zoufale neefektivní. Dokonce se za tuto neznalost nemusím stydět – není žádná hanba nevědět, kolik máme senátorů nebo na jak dlouho se volí prezident. Hodně z těch počtů stejně nemá žádné opodstatnění, jsou to čísla vycucaná z prstů. Nebo třeba prohlášení, že školy a školky jsou státní. Etatisté často začnou vysvětlovat, že je zřizuje město. Kraje a města jsou z pohledu anarchokapitalisty pořád „stát“, jen níže v hierarchii. Je pochopitelně dobré znát o státu různé věci v rámci know your enemy, to jistě ano. Ale nejsou to znalosti potřebné pro odmítnutí státu.

Aby se ve Stokách také objevilo něco pozitivního, nebude na škodu vám představit jednu anarchokapitalistickou kapelu. Jmenuje se BackWordz a je z Texasu. Hudebně jsou něco mezi hiphopem a nu-metalem, takže zní podobně jako Linkin Park. Zformovali se v roce 2014 a zatím vydali jen jedno album Veracity, na jehož vydání získali peníze z crowdfundingové kampaně. I když se styl, žánr a obecně hudební tvorba této kapely nemusí všem ankapům a libertariánům líbit, nelze neocenit že pomáhají šířit myšlenky anarchokapitalismu. A také, že se někdo rozhodl být protipólem všech rockových kapel bojující proti kapitalismu, který si pletou s korporatismem. S tím korporatismem, který typicky vzniká jen ve státem regulovaném prostředí. Mimochodem, v jejich písni „Individualism“ se zpívá „We don't really need a revolution. Nah, what we need is an evolution,“ což je přesný popis cesty k anarchokapitalismu.

Zastánci demokracie mnohdy tvrdí, že demokratický stát potřebujeme proto, aby zabránil diskriminaci na základě původu – například, aby někdo do své restaurace nezakázal vstup třeba Asiatům. K tomu zavrhují systémy, ve kterých se dítě narodí do společenské vrstvy svých rodičů, na jejíž základě se určují jeho práva – například potomek krále v monarchii, nebo děti otroků v systému, ve kterém je otroctví dědičné. V neposlední řadě se může zmínit Třetí říše, konkrétně norimberské zákony. Tak ještě štěstí, že v demokratickém státě m ají všichni stejná práva a nic podobného se neděje. Nebo děje?

Ano, děje. A děje se to ve spoustě demokratických států naprosto běžně. Včetně ČR. Uvažujme například člověka z Mongolska, který by chtěl v Česku pracovat a žít. Je to možné? Nejen, že jej stát nepustí do restaurace, dokonce jej demokratický stát ani nepustí na své území! Aby se sem dostal, musí poprosit úředníky a ti mu (možná) dají vízum na nějakou dobu. I když se sem už dostane, práva i povinnosti má jiná, než občané (včetně negativních práv). A to jen kvůli jeho původu. Práva osob v demokratické ČR tedy evidentně nejsou pro všechny stejná a záleží na tom, jakým rodičům se kdo narodil.

Již slyším oponenturu zastánců demokracie: „Ale vždyť není občan – samozřejmě, že nemá stejná práva!“ No, to ani ten Žid neměl říšské občanství, proto se s ním mohlo zacházet takovým způsobem?

Na webu Reflexu vyšel rozhovor se mnou. Trvalo to dlouho, asi rok a čtvrt, a jedno kompletní předělání, než to RX dal aspoň do své elektronické verze. Výsledek je ZDE. Zajímavé jsou reakce. Potvrzují totiž ono dělení lidí podle Gallupova ústavu na angažované, neangažované a aktivně neangažované (viz ZDE). Někdo mě totiž chválí, někdo nadává a většina lidí… mlčí. Ale vnímá. A má názor. Jen o něm nevíme. Nemají totiž potřebu někomu cpát svůj názor. Jediné, kde můžeme zjistit aspoň trochu, co si lidi myslí, jsou průzkumy. Hodně totiž záleží na tom, jakým způsobem a na co se jich ptáme. Výzkumy našeho institutu (zatím většinou neveřejné viz ZDE) ukazují, že cca dvě třetiny lidí jsou „normální“. Že intuitivně chápou rozdíl mezi dobrým a špatným, což, v podmínkách neustálé masáže ze strany „angažovaných“ prudičů a násilníků není IMHO vlbec špatné.

Spíš se mi zase potvrzuje domněnka, že nemá smysl přesvědčovat ty, kteří jsou nastaveni na sdělování „své“ pravdy, nemá smysl snažit se přesvědčit ty, kteří „vědí“, že všichni ostatní jsou stejně blbci… má smysl se snažit dostat informace a názory k té „mlčící většině“, která prchne, jakmile jim nějaký věrozvěst začne olizovat mozek. Ale ovlivnit jdou. A nejsou blbí. Má to cenu!

V raných 60. letech 19. století činila dobrovolná filantropická aktivita v Londýně mezi 5,5 a 7 miliony liber ročně a ačkoliv ne vše z toho bylo věnováno výhradně ke zmírnění chudoby, tak tyto výdaje překročili celkové výdaje veřejného chudinského práva v Anglii a Walesu. Dary pokračovaly na vysoké úrovni i v pozdních 80. letech 19. století, noviny The Times se chlubily, že roční příjem různých londýnských charit byl kolem 5 milionu liber, 'dvakrát více než ve Švýcarské konfederaci'. Dobrovolný přístup následkem toho převyšoval oficiální sociální podporu v hlavním městě. Při jedné výjimečné příležitosti se v roce 1886 podařilo vybrat dokonce 78 tisíc liber. Sám Charles Dickens se účastnil charitativních aktivit a světe div se rozlišoval zasloužilé a nezasloužilé chudé.

Kolem přelomu roku připomíná česká kotlina válečnou oblast kdesi na barbarském východě (chybí už jen kulometná střelba do vzduchu). Je "zábavní" pyrotechnika projevem svobody, nebo čiré bezohlednosti? A jak se na to dívá libertarián v mé osobě?

1) Na svém pozemku si bouchej jak chceš; když to nebudu muset poslouchat. Ne, absolutně mě nezajímají ty obrazce, které to dělá. Teda, možná jednou, dvakrát jsem z té podívané byl nadšený; je mi přes třicet a v podstatě vidím každý rok totéž. Nuda. Jestli chci vidět dobrý ohňostroj, pustím si oslavu narozenin Bilba Pytlíka ve Společenstvu prstenů. (Což má dvě výhody - neobtěžuji tím ostatní a mohu si to pustit, kdy na to mám chuť.)
2) Když mi zapálíš nebo zboříš barák, raději chcípni. Varianta, že bys to přežil, je ta horší možnost. To myslím zcela vážně.
3) Jestli ti petarda urve ruku, dobře ti tak. Být pojišťovna, léčbu tvojí vlastní blbosti hradit nebudu. A být doktor, řeknu si za tu fušku desetinásobek.
4) Neustálé obtěžování střelným hlukem od poloviny listopadu do poloviny ledna považuji za útok na můj sluch, nervy, psychiku. Vynásob to deseti, pokud jsem pes nebo jiné zvíře s citlivým sluchem. Pokud to přesto děláš, jsi bezohledné hovado.
5) Na mém pozemku nic odpalovat nebudeš; a budu se velice zajímat o to, zda ti to dovolili majitelé ostatních pozemků.

Existuje asi tak milion ohleduplnějších a méně škodlivých způsobů, jak oslavit/přivítat nový rok (když už pro někoho má ten integer overflow nějaký magický význam). Třeba ožrat se pod obraz, když už to musí být, a zcela výjimečně otočit stránku v kalendáři. Nebo udělat nějakou krásnou světelnou či laserovou show. Střelný prach je nebezpečný vynález, k němuž lze mít respekt, ale používat jej jen tak na hraní v blízkosti lidských obydlí je nezodpovědné chování. Jsem dalek toho, abych zakazoval prodej (ať si kdo chce koupí toho nesmyslu třeba celý vagón a odpálí své pozůstatky na oběžnou dráhu), ale útočit na sebe nenechám. Dobrou noc; text píši krátce po novoroční půlnoci.

________________________________

Urzova poznámka pod čarou: Ačkoliv je u každého textu uveden autor, mnoho lidí často přisuzuje jejich autorství mně; zde bych rád explicitně zdůraznil, že autorem nejsem. Ne že bych s autorem v lecčems nesouhlasil, ale nerad bych to (za sebe; autorovi nebráním) spojoval s libertariánskými myšlenkami; navíc je tam na můj vkus trochu moc hněvu (ale i tak autorovi děkuji, jsem rád i za texty, se kterými se třeba zcela neztotožňuji).

Dnes je tomu přesně třiadvacet let od doby, kdy ve věku nedožitých 69 let opustil tento svět jeden z největších myslitelů, ekonomů, filosofů a géniů – Murray Newton Rothbard, „otec anarchokapitalismu“; jeho životním dílem bylo konzistentní a logické dovedení do důsledků dvou směrů, jež spolu zdánlivě příliš nesouvisely: anarchismus a rakouská ekonomická škola. Anarchisté často chybovali v ekonomii a zastánci rakouské ekonomické školy neaplikovali své (správné) závěry na stát; Murray Newton Rothbard obojí napravil a došel k brilantnímu závěru: „Capitalism is the fullest expression of anarchism, and anarchism is the fullest expression of capitalism. Not only are they compatible, but you can't really have one without the other. True anarchism will be capitalism, and true capitalism will be anarchism.“ Toto poznání a jeho plné pochopení značně změnilo můj život; děkuji Vám, pane Rothbarde.

My anarchokapitalisté víme, že stát nefunguje, je zoufale neefektivní, nemorální a cokoliv dělá, by volný trh dělal daleko lépe. Legrační je, že občas to vidí i etatisté, a když to vidí, mají tendence vinit špatné politiky (a doufat, že se tam jednoho dne dostane někdo, kdo „tam udělá pořádek“) a případě vinit konkrétně náš stát – tedy Českou republiku: „No jo, to je ten náš Kocourkov.“ Přitom jsou dokonce přesvědčeni, že jinde je to lepší. Znám i několik lidí, co třeba v zahraničí byli a nemohli si to vynachválit. Můj otec žil nějakou dobu v Irsku a najednou mu ČR přišla strašně zaostalá. Že tam je všude zeleň, rostou stromy a květiny, zatímco česká města jsou jen samej beton. A celá řada dalších detailů (dovedl by o nich mluvit hodiny). Sestřenka, která žila nějakou dobu ve Finsku, si zase nemůže vynachválit tamní školství. Prý děti na základní škole mají angličtinu na úrovni, na jaké ji tady v ČR mají lidé na vysokých školách.

A víte co? Já jim to klidně věřím. Je možné, že v některých zemích některé věci fungují daleko lépe. Je možné, že ve Finsku mají lepší výsledky ve školství. Je také možné, že něco funguje lépe v Irsku. A také je možné, že i něco funguje lépe v ČR než jinde. Tak jako tak ale nic nemění, že stát nefunguje. A že i když stát ve Finsku umí zařídit něco lépe než stát v ČR, pořád to nedovedou žadítit ani z poloviny tak dobře jako volný trh. Ne, ČR není „Kocourkov“, stát tu není nefunkční, protože „jsme holt zaostalá země a máme špatné politiky“, ale čistě proto, že stát sám o sobě z principu nefunguje.

Dostala se mi do rukou zajímavá (slovenská) stránka, jež údajně porušuje (slovenské) zákony. Zveřejňuje jména soudců a jejich rozsudků, kterými perzekuovali nevinné, tedy „pachatele“ trestných činů bez oběti. K čemu je to dobré? Inu, ačkoliv dotyční „jen dělají svou práci“, ničí tím životy mnohých pod záminkou války proti drogám; a někdo se rozhodl na ně jmenovitě poukázat, neboť každý neseme zodpovědnost za své činy bez ohledu na výmluvy typu „jen se řídím zákony“. Do sieně hanby můžete nahlédnout zde: http://sienhanby.com/.

Představte si alternativní vesmír, kde existuje svět úplně stejný jako ten náš. Až na jeden malý detail – některé věci tam vyvíjely krapet jinak, a díky tomu stát rozhoduje o tom, kdo si koho vezme. Prostě každému bude už po narození určeno, s kým se musí vzít, než dovrší věk 25 let. Pokud se tak nestane, budou daní jedinci nejdříve několikrát upomenuti a nakonec budou dostávat vysoké pokuty. Homosexuálové si mohou ještě před datem svatby podat žádost, aby jim byl státem přidělen partner stejného pohlaví. Stát také celou svatbu zaplatí z daní, takže i chudí se mohou dočkat pěkné oslavy.

Naštěstí v tomhle alternativním vesmíru by také existovalo libertariánství a anarchokapitalismus. A tak by občas nějaký ten libertarián někde otevřeně projevil svůj názor. Řekl by: „Podle mého názoru by každý měl mít svobodu pojmout za muže či ženu toho, koho chce.“ A umím si také představit argumenty etatistů: „Zbláznil ses? To jako by měli lidi sami rozhodovat o tom koho si vezmou? Většina lidé je hloupá, nezodpovědná a lehce zmanipulovatelná. Co kdyby nějaký muž popletl hlavu nějaké ženě a ta by si ho ihned vzala, avšak po svatbě by zjistila, že je to tyran a alkoholik? A co stydliví kluci, kteří neoplývají atraktivním zevnějškem? To zůstanou na ocet? Umřou sami? To je kruté, ty nemáš srdce. A navíc celá řada chudých nemá na svatby peníze, kde by je asi tak vzali? Vy libertariáni jste naprostí utopisté!“

Absurdní to představa. A přitom dnes nám připadá normální, že má stát vlastníkovi hospody přikazovat, jestli bude kuřácká nebo ne. Říká podnikatelům, že musejí mít EET. Nebo školám, že nesmí prodávat sladkosti dětem. Tyto věci jsou přece také úplně absurdní.

Kdo sledoval crowdfundingovou kampaň ke knize „Anarchokapitalismus aneb Stát je špatný sluha, ale zlý pán“, nejspíše tuší, jakou roli v ní hrál soudce Dredd; a kdo ne, může si to přečíst v článku, který jsem o průběhu kampaně napsal. Cílem tohoto textu je upozornit na zajímavý projekt, za kterým dotyčný stojí: Pseudonymní virtuální soudce, jehož služby můžete využít (zdaleka nejen) k anonymnímu bezpečnému obchodování s kryptoměnami (a místo státu důvěřovat kryptografii); detaily si můžete přečíst zde. Domnívám se, že pokud se kryptoměny do budoucna ještě více rozšíří, podobné projekty začnou mít velký smysl; a i dnes, ačkoliv zatím nejspíše nenajdou masové využití, představují zajímavý a funkční koncept. Soudce Dredd tedy ztělesňuje jak volnotržního podnikatele poskytujícího reálnou službu, tak i teoretický model a příklad toho, jak může volný trh nahradit některé funkce státu.

Vítejte ve Stokách v roce 2018!
Rok 2017 byl naprosto úžasný; jeho shrnutí z mého pohledu si můžete přečíst tady.
I letos musím konstatovat, že míra státních regulací stále roste, nicméně to i naše libertariánské hnutí; jelikož se však té bestii pořád nemůžeme rovnat, čeká nás hodně práce, takže s chutí do toho, každá hodina každého z nás se počítá!
Jsem přesvědčen, že pro to, co děláme, je extrémně důležitá vlídnost, smířlivost, mírumilovnost a láska; tak buďme šťastni, užívejme života a nechť je v nás všech to, co je třeba šířit do světa – toť mé přání do nového roku.