Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Přemýšlel jsem o šíření ankapu a došlo mi, že je nevhodně pojmenován. Pokud jste o něm někdy někomu říkali, asi si pod pojmem anarchie představil něco výrazně odlišného od toho, co jste mysleli. Ano, můžete argumentovat, že ankap je pojmenován podle definice státu jako monopolu na násilí a anarchie jako absence státu. Tato definice je jistě užitečná v racionálně vedených debatách, ale při vysvětlování ankapu obyčejnému člověku je spíš na obtíž. Takový člověk prostě stát vnímá jako instituci, která mu poskytuje mnoho důležitých služeb, a tím, že mu řekneme, že ho chceme zrušit, jej spíše odradíme. Můžeme to sice vysvětlit, ale naší definicí si to zbytečně ztěžujeme. Abych jen nekritizoval, přicházím s vlastním názvem: multiarchismus. Je tím myšleno politické uspořádání s více státy na jednom území, které si vzájemně konkurují. De facto tedy ankap, jen s definicí státu bližší běžným lidem.

Evoluce, jak se asi většina z nás shodne, je všudepřítomná a dobrá – díky ní jsme tady, díky ní je svět takový, jaký je. Princip evoluce spočívá v tom, že užitečné rysy přetrvají, zatímco škodlivé zaniknou. Co ještě má tyto vlastnosti? Je to trh. Na skutečně volném (státem nezdeformovaném) trhu to dobré zůstává a špatné mizí v propadlišti dějin. Proto je volný trh dobrý. Proto znamená evoluci všeho lidského.

Jaký je rozdíl mezi mocnou korporací a státem? Chceme-li odpověď, musíme zjistit, čím se liší ekonomická a politická moc. Ekonomická moc je schopnost nabídnout druhému nějaké zboží nebo služby, kdežto politická moc je schopnost připravit druhého o majetek či život. Za moc ovšem bývá označována schopnost ovlivnit jednání ostatních a bohužel se příliš nerozlišuje, zda je jim nabídnuto něco nového, nebo je jim vyhrožováno zničením toho, co už mají. Největší moc nad zákazníkem má výrobce, který nabízí produkt jako jediný nebo jej nabízí výrazně lepší a levnější než konkurence (např. Google). Čím mocnější je podnikatel, tím je pro ostatní prospěšnější. To je pravý opak moci politické; čím mocnější je stát, tím více může ohrožovat majetek a životy.

Už na střední škole mi vcelku dogmatické tvrzení, že právo je minimem morálky, přišlo obskurní. Pamatuji si to tak, že nám de facto bylo předneseno a pak se po nás chtělo, abychom ho zdůvodňovali. Dnes, jako člověku zaujatému vůči státu, mi přijde přímo bizarní. To sdělení tvrdí, že právo je podmnožinou morálky. Mohl bych říct už jen to, že mnohé z práva je morálně indiferentní, nebo mluvit o totalitách, ale to mi přijde vcelku triviální. Především si myslím, že se implicitně jedná o prostou rezignaci na jakékoli morální principy, které by byly nezávislé na čase a prostoru a stály nad tím, co ukládají sociální normy. Je to ten typ uvažování, který nám umožňuje obhájit jakákoli zvěrstva, pokud ho zrovna nějaká „autorita" schvaluje. Přijde mi, že snad jediným důvodem, proč něco podobného tak dlouho přetrvává v našich myslích, je skutečnost, že politici, kteří ze sebe tyto právní normy chrlí, mají zatraceně velký zájem na tom, aby je tak lidi vnímali.

Kdybych tu větu měl krkolomně opravit, jak by zněla? Nejspíše něco jako: Právo se někdy protíná s morálkou, někdy zakazuje chování, které všeobecně není nemorální, a někdy naopak ukládá vykonávání něčeho, co jde přímo proti morálce.

Vidíme nadšený návrat studentů do škol. Proč se my studenti tak těšíme? Netěšíme se kvůli tomu, abychom se učili. Těšíme se, protože máme moc svobody, nikdo nás nebuzeruje a nikdo nám neříká, co máme dělat. Nudíme se, protože nevíme, co se svým časem, neumíme se učit sami. Potřebujeme někoho, kdo nám určí směr a cíl, jsme závislí na tyranech. Mainstream tomu říká vzorní studenti, psychologie Stockholmský syndrom. Já, anarchokapitalista, tomu říkám deformace státním školstvím a krádež nejhezčích let života.

Znám jedno psí plemeno, které chce žít ve skvělé demokracii a svobodě. Tito psi někdy hlasitě štěkají, že chtějí demokracii, někdy svobodu a někdy oboje – je jim to vlastně jedno, protože si myslí, že se jedná o synonyma. Když štěkají tak nahlas, že jejich pán nemůže večer spát, nakonec jim mírně povolí vodítko. Mají pak větší výběh o špičku čumáku. A aby se majitel preventivně vyhnul obdobným potížím, dá jim pamlsek, například v podobě slev na jízdném. Psi potom hlasitě a spokojeně štěkají, páníček je podrbe za uchem, další den mu jdou pamlsek dobrovolně zaplatit a pak ve volném čase hodiny filozofují, jestli pro ně v životě existuje něco cennějšího než svoboda, za kterou jejich předci po generace bojovali. Nakonec dojdou ke shodě, že nic důležitějšího není, a tak společně vyráží s vyplazeným jazykem vstříc budoucnosti vzdělávat další generace štěňat.

Tím, že očkovaní proti koronaviru budou moci okamžitě užívat různých výhod, vzniká výhoda pro nás všechny. Více lidí se bude ochotno nechat očkovat, a více očkovaných se zasadí o více výhod pro všechny, budou podporovat různé služby a odvětví a tím zvyšovat možnost, že mezi těmito bude i to pro mě důležité. Pro odpůrce očkování nebo skeptiky to bude skvělý test. Pokud očkování nefunguje, ukáže se to tím lépe, čím víc očkovaných a s tím spojených výhod v různých oblastech vznikne. Považuji proto tento možná jinak myšlený tah za dobrý krok správným směrem. Momentální nedostupnost očkování pro všechny, co mají zájem, považuji pouze za klasický problém rostoucí poptávky, kterou zatím nabídka nedokáže pokrýt.

Dodnes si pamatuji své praxe u poskytovatele internetu. Ukazoval mi zajímavé informace typu: „Tenhle tu má zas porno, ten sledoval dětské, tady se někdo snaží sehnat fet…“ Prostě zná naši síťovou komunikaci – a je jedno, oč se jedná. Když se mě pak ptal, jestli nechci internet od nich, s díky jsem odmítl. S odstupem času mi došlo, že tu je někdo, kdo o mně ví ještě více, ani se neptá a požaduje ještě citlivější data – je to stát. A za státem nemusí stát čtyřicátník, který si s kamarády v práci pro legraci z nudy projíždí vaši historii, ale třeba Mirek Honcović (Marxistická Alternativa), jenž stojí například za touto větou: „Střílel bych do všech nepřátel pracující třídy a ani bych nemrkl.“ A může být samozřejmě i hůř. Otázka zní: Jak by asi člověk, který chce eliminovat ptakopysky, naložil s informací, že jste ptakopysk?

„Finanční krizi způsobila chamtivost černochů.“ „Černoši devastují životní prostředí pro svůj zisk.“ Čekali byste takové titulky v novinách? Asi ne, a správně byste to odsoudili jako projev rasismu. Proč podobné názory s podnikateli v rolích antagonistů potkáváme denně? Kde je hnutí #BussinessmensLivesMatter?

Nedávno jsem se dostal do celkem zajímavého sémantického sporu o tom, zda daně jsou loupež. Moje stanovisko v něm bylo, že daň je jedním z druhů loupeže, hyponymie. Definicí loupeže v SSČ je totiž zmocnění se cizího majetku násilím. Pokud jako anarchokapitalista dojdu k závěru, že daně platím nedobrovolně pod hrozbou ublížení, pak se o loupež vykonanou na mně jedná, bez ohledu na to, zda je někteří jiní platí dobrovolně. Zde se nabízí otázka: Je daň opravdu loupeží, pokud ji majorita schvaluje a je podpořena současným právním rámcem? Za mě ano – definice loupeže nezávisí na podpoře lidí. Nepovažuji za správné definici odpovídající jev nazývat jiným jménem jen na základě společenské poptávky, protože to pak křiví naše vnímání reality.

Přijde mi, že lidem vadí jakákoli představa toho, že stát, jejich jistota, by byť jen mohl dělat něco, co s něčím negativním konotuje. Přitom věřím, že etatista by prostě mohl být odvážný a říct: „Jo, daně můžou být loupež, ale podle mě slouží et(atist)ickým účelům, takže je i tak schvaluji.“ Zde mu v konzistenci není co vytknout, protože loupež skutečně nemusí být ryze nemorálním aktem. Oblíbeným případem morální loupeže je vyloupení lékárny za účelem zachránit svoji manželku. Pro podobné jednání by asi leckdo měl pochopení. Diskuze o státu by pravděpodobně byly o poznání kvalitnější, kdyby někteří jeho zastánci nepopírali fakty používáním eufemismů a pokusili se pro něj místo toho, jsouce k sobě upřímní, najít ty nejlepší možné argumenty.

Neuplynolo moc času od doby, kdy jsem přidal svůj první článek do Stok. Týkal se logického klamu, dle nějž je většina lidí přesvědčena, že většina lidí je hloupá (a oni samotní mezi hlupáky samozřejmě nepatří). Nově však detekuji ještě jinou docela početnou skupinu, dle které jsou lidé taktéž idioti (a tedy samozřejmě musejí být kontrolováni) – avšak tentokrát i včetně jich samých. Já osobně se za idiota s dovolením nepovažuji, kontrolu odmítám a ani se nechci o takové „idioty“ starat (bez ohledu na to, jak o sobě smýšlejí). A tak prosím, nenuťte mě dělat vám babysittera na stále větší a větší úvazek. Díky! Tolik můj dopis pro zatoulané duše, které se ztratily v tak temné uličce, jakými jsou Stoky Svobodného přístavu.

Stát je majitel území; a ten si přece může v anarchokapitalismu dělat, co chce. Někteří tak legitimizují stát, jiní kritizují vlastnictví, ale jejich argument je zcela mylný. Zaprvé stát žádný majetek nezískal v souladu s vlastnickým právem – buď jej přímo sebral, nebo jej nakoupil za ukradené peníze; zadruhé část majetku osob stát ještě ani neukradl, takže i jeho zákony připouští soukromé vlastnictví; zatřetí ani majitel území v anarchokapitalismu nemůže vyžadovat dodržování libovolných pravidel (třeba zákaz opuštění pozemku) na lidech, pokud s ním neuzavřou smlouvu, nejvýše je může v takovém případě vykázat z pozemku či pokutovat; a konečně začtvrté je sporné, jestli je (zejména z pohledu etatistů) právně přípustná smlouva, která umožní jednomu člověku vykonávat libovolnou zvůli na druhých. Stát není firma ani landlord, stát je mafie, jež ovládá majetek, který existoval už před jejím působením.

Žádný tvor se nechce mít špatně, nebo se dokonce stát něčí potravou. Chce se pářit a množit. To je možné jen tehdy, když je schopen nasytit sebe a mladé. Spousta druhů vyhynula, protože se vydaly „špatným“ směrem. Nebyly schopny se přizpůsobit novým a rychle se měnícím podmínkám. Stejně tak jako společnosti – civilizace. Když přišla radikální změna prostředí, na kterou nebyly schopny rychle reagovat, opět přežily jen ty, které se dokázaly včas přizpůsobit. Adaptace a její rychlost je tedy klíčová k přežití a rozvoji. Je to patrné i v jiných oborech. Technologie se vyvíjí daleko rychleji než kdy dříve. A chceme-li se posunout v něčem dopředu, například v technickém vývoji, v životě či myšlení, musíme se rychleji přizpůsobovat, a tedy i častěji riskovat a zkoušet nové věci.

Bohužel je nám v tom čím dál tím víc bráněno nejrůznějšími zákazy, příkazy a regulacemi. V tom velkém množství pak nevíme, co se ještě může a co už je zakázáno. Regulace nás omezují i tam, kde by mohly vzniknout nové objevy, které by nás posunuly ještě více kupředu. Tedy v oblastech potřebných k inovaci. A to jen kvůli záchraně toho „starého“ způsobu života a systému, který je díky tomu čím dál strnulejší a pomalejší. S pomalou nebo nulovou adaptací na nové prostředí přichází pomalejší vývoj a s ním i rychlejší „vyhubení“.

Osobne som si na základnej škole prešiel dosť drsnou šikanou.
A keď dnes vidím, akými prostriedkami sa snaží štátne školstvo šikanú riešiť, bojím sa, že vyriešia len málo. V každom prípade počítajú s tím, že o šikane budú informovaní učitelia, a tí to následne vyriešia. A tu nastáva obrovskí problém. Keďže učitelia sú považovaní za „autority“, medzi nimi a žiakmi zvykne byť napätie. Ak v takejto situácii šikanovaný človek šikanu oznámí, bude spolužiakmi ostrakizovaný. A šikanátor je za toho „rebela“ (čo je žiakmi vnímane pozitívne). Navyše učitelia sú častokrát s tejto práce unavení. Pretože sú zle platení, nemôžu učiť, ako by chceli, a sú nútení dohliadať na žiakov, ktorých to v škole vonkoncom nebaví, a tak často vystrájajú, keď za nimi potom príde niekto s tím, že došlo k šikane. Väčšinovo nemajú najmenšiu chuť to riešiť.

V tom vidím výhodu škôl ako je Summerhill. Kde sa šikana rieši na tzv. školských radách. A rozhodujú o tom samotní študenti. Pretože tam už šikanu nerieši ta „autorita“. A keď šikanu odmietnu žiaci a potom niekto šikanuje, tak sa vzoprel ich vôli, nie vôli tej „autority“. Tým pádom šikanátor už nie je za toho „rebela“, ale za idiota. A ostrakizovaný je on. A čo sa učiteľov týka, keďže už nie sú tie „autority“, žiaci sa kontrolujú sami. Navyše už na hodinách nemajú žiakov, ktorí tam byť nechcú, a preto vyrušujú. Je práca učiteľov ľahšia a príjemnejšia.

Vždycky mi ve škole šly diktáty, dokonce mě i bavily. Je mi ale líto těch, kterým nešly. Podle mě se totiž trápili skoro zbytečně. Zpětně mi přijde až směšná ta hrobová vážnost, s níž to všechny strany braly, a to hned ze čtyř důvodů. Zaprvé, skoro všechny pravopisně-gramatické jevy si dnes člověk může rychle najít na Internetové jazykové příručce, maje téměř bezvýhradně k dispozici internet. Zadruhé, pokud člověk píše na počítači, velkou část chyb mu opraví autokorekce. Zatřetí, když neví, jak něco napsat, může se zeptat někoho, kdo to ví, a přinejhorším si najmout korektora. Začtvrté, každému rozumnému člověku bude jedno, zda píše „správně“. Jazyk se vyvinul především, aby sloužil komunikaci a myšlení. Neustále se proměňuje s tím, jak ho používají jeho uživatelé. Pravopis a gramatika pomáhají ho sjednotit. Dokud si však bez problémů rozumí, není třeba tato pravidla vzájemně vynucovat. Přesvědčení, že by se mluvčí měli přizpůsobovat jazyku a používat ho „korektně“, se nazývá preskriptivismus – a většina současných lingvistů ho již nezastává. Toto podsouvání nutnosti znát jazyková pravidla je podle mě další ukázkou toho, jak státní školství učí lidi zdůrazňovat něco, na čem vlastně nezáleží, a zároveň je připravuje na situace, které nikdy nenastanou.

Radix je latinsky kořen a za radikála se označuje člověk, který akceptuje důsledky principů (myšlenkových kořenů), které zastává. Takovými principy můžou být nacionalismus, socialismus nebo islám, jejichž následníci jsou nacisté a islamisté, nebo poctivost či pracovitost, jejichž následníci jsou produktivní členové naší společnosti. Je vidět, že radikalismus je dobrý nebo špatný v závislosti na myšlenkách, které tvoři onen „radix“. A co umírněný člověk, který nikdy nejde do extrému? Takový člověk nikdy nemůže být dobrý – bez ohledu na to, jaké myšlenky zastává. Pokud bude zastávat špatné myšlenky, bude škodit „jen trošku“, takže mu nemusí dojít, co vlastně činí; pokud bude zastávat dobré myšlenky, bude z nich ustupovat ve prospěch těch špatných. Místo kritiky radikálů usilujme o lepší myšlenky.

Ištvo, jeden z našich fanoušků, nám poslal darem bednu tenisek s logem Urza.cz od firmy NOHATE. Několik párů jsme darovali našim nejvěrnějším spolupracovníkům, kteří nám už dlouho pomáhají se všemi projekty (od Studia před konference až po texty a nápady) – Růžičce, Jitce „Nyklojc“ (xD) a Aničce Honzíkové. Další chceme distribuvoat mezi zdejší autory dle následujícího klíče: Pište texty. Do poznámky uvádějte čísla bot, o které máte zájem (nemusíte soutěžit jen o boty pro sebe, takže můžete uvést libovolná čísla, o která máte zájem). Až přepnu Stoky do prázdninového módu (tedy přelomem června a července), budu postupně brát boty, které tu mám; pro každý pár se podívám na nejlepší text (dle mého čistě subjektivního názoru) s odpovídajícím číslem boty – a jeho autor vyhrává (pokud tedy už předtím nevyhrál; v takovém případě najdu druhý nejlepší text a tak dále).

Dominikova přednáška o dark webu, sexu, drogách a Bitcoinu z cyklu Anarchokapitalismus, která měla proběhnout dnes, byla (opět) zrušena; respektive jsme ji přesunuli na 6. října.
Oproti tomu v Danovu červnovou přednášku ještě (asi naivně) doufáme; ta by se měla konat 2. června.

Většině lidem se při zaslechnutí slova „anarchie“ vybaví postapokalyptické filmy, rabování, hořící auta, autobusy na střeše a spousta dalších příkladu vandalismu. A jako důvod, proč se to dnes neděje, je často zmiňována policie a zákony. Je tomu ale opravdu tak? Opravdu byste kradli, kdyby se krádež stala legální? Já tedy ne. Ale kdo tedy ano? Že by ten, kdo krade už teď? Jistě, ten by v tom nejspíše pokračoval. Zapalovali byste auta? Rabovali byste? Já ne, a asi ani nikoho takového neznám. Z čeho tedy většina lidí usuzuje, že by v anarchii nastal nutně chaos a apokalypsa? Na to odpověď neznám. Ale budu hádat: „Říká se to, všichni to přece vědí, tak to bude nejspíš pravda.“ Osobně si to nemyslím. Když lidé nemají takovou potřebu krást a ničit teď, proč by ji měli mít v bezstátní společnosti neboli anarchii?

Přerozdělování bývá obhajováno argumentem, že více pomůže chudému, než uškodí bohatému. Myšlenka za tím zní, že si společnost přeje zvýšit celkové blaho. Jednak to není pravda, ale hlavně, i kdyby byla, společnost není osoba a boháč je jiný jednotlivec než chuďas, takže když si kvůli vyšším daním nemůže dovolit druhou jachtu, nijak ho neutěší představa, že „agregovaný blahobyt“ „společnosti“ vzrostl.