Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Každý, kdo někdy jezdil na vodu, si umí velmi dobře představit, kolik vodáků není nonstop pod alespoň nějakým vlivem alkoholu; rumy v lodi, piva u stánků, to je skoro tradice. Letos to bohužel došlo i uniformovaným opicím, jež zalistovaly v zákonech a zjitily, že na lodích platí stejná nulová tolerance jako v autech; a vlastně ještě hůř, na kánoi nesmí být opilý nejen zadák a ani háček, dokonce to platí i pro toho, kdo se jen veze jako porcelán. Benga si tedy sedla k Ohři, kde buzerují vodáky a inkasují; za alkohol v krvi na lodi hrozí až sto tisíc (!) korun pokuty. Ano, čtete správně; nedělám si prdel. Při silniční buzeraci se lze alespoň vymlouvat na to, že opilý řidič ohrožuje ostatní; ale tady? Nejde o nic jiného než bohapusté rýžování dalších peněz na lidech, kteří nikomu nic nedělají a svou opilostí ohrožují tak maximálně sebe; tak nechutné jednání by žádnému jinému subjektu než státu neprocházelo.

Anarchokapitalismus bývá nezřídka cílem etatistických posměšků, podle kterých se jedná jen o teorii, kterou však není možné uvést do praxe; začnete-li před nimi mluvit o soukromých soudech či obdobě policie, reagují většinou poukazováním na fakt, že nikde právo úplně soukromě řešeno není, neboť stát to umí lépe a vůbec „by to nefungovalo“.
Typické odpovědi anarchokapitalistů pak spočívají vesměs v teoretickém (a většinou naprosto správném) vysvětlení, proč a jak by to fungovat mohlo; jakékoliv spekulace podobného typu bývají však často zamítány prostým poukazováním na to, že momentálně nic podobného nikde realizováno není, což vyústí v debatu, ve které libertarián cosi obhajuje a etatista se tomu posmívá, čímž se automaticky dostává do mnohem výhodnější pozice.

S ohledem na to, jak se věci ve skutečnosti mají, považuji tento způsob debaty za celkem absurdní; proč?
Inu, v nedávné historii jsme se mohli podívat, jak vypadá centrálně řízená ekonomika – a bylo to otřesné. Též jsme se mohli v různých státech přesvědčit o tom, že libovolný ekonomický segment, který se libovolný stát uvolil přenechat trhu, začal fungovat lépe než předtím; naopak se snad nikdy nestalo, že by stát něco spravovat přestal, což by vedlo k naplnění všech těch katastrofických etatistických předpovědích o selhání trhu.

Představte si, že znáte dva zásadně odlišné způsoby řešení problémů; zkoušíte napřed vše řešit jedním a není to moc dobré, pak začnete jednotlivé věci řešit tím druhým a vždy dojde ke zlepšení. Budete se pak snažit za každou cenu zachovat status quo, nebo se pokusíte o (další) zlepšení?
Existují v podstatě dva způsoby, jak řídit běh věcí: Buď nechat svobodné lidi jednat, nebo jejich životy z pozice státu násilím centrálně plánovat. Centrální plánování zatím vždy selhávalo; a pokaždé, když bylo nahrazeno volnotržními principy, došlo k pozitivním změnám.

Co tedy vlastně funguje a co selhává? Kdo by měl zpochybňovat a kdo obhajovat? Na kom by mělo ležet důkazní břemeno? Co je tedy vlastně teorie a co praxe?
Realita je taková, že existuje obrovská spousta odvětví, ve kterých stát selhal na celé čáře, zatímco soukromý sektor naopak uspěl; naopak neexistuje pravděpodobně žádné odvětví, které by živořilo v rukou soukromníků a začalo vzkvétat až díky státu.
Na základě jakých empirických zkušeností tedy může kdokoli o něčem tvrdit, že k tomu potřebujeme stát, protože volnotržně „by to nefungovalo“?
V racionální diskusi neovlivněné státní propagandou by tedy měl naopak etatista vysvětlovat anarchistovi, proč právě to či ono odvětví by mělo být zrovna tou vzácnou výjimkou, která vyžaduje pro své fungování centrální plán.

Přestavbu stávající polikliniky ve východočeském městě Lanškrouně na ulici Svatopluka Čecha městu zkomplikovala jednání s památkáři. Národní památkový ústav v Pardubicích dal nakonec po úpravách studii zelenou. Pověřená firma ji po výtkách památkářů musela několikrát upravit, památkáři požadovali například použití tradiční valbové střechy namísto ploché atd. (http://www.denik.cz/pardubicky-kraj/poliklinika-pamatkari-konecne-souhlasi-budou-i-vsichni-lekari-20160407-b9v7.html). Lanškroun je takové průměrně historické město, zřejmě nejhezčí a nejzajímavější je zde renesanční radnice na hlavním náměstí J. J. Marka a farní kostel s bývalým klášterem (pak zámkem) se středověkým jádrem na náměstí Al. Jiráska. Samotná poliklinika stojí sice v historickém centru města, ale v jeho dosti nezajímavé části. Co je však pozoruhodné na této situaci, je to, že památkáři povolili před časem (výstavba roky 2005 až 2006) na náměstí J. J. Marka (naproti renesanční radnice) stavbu funkcionalistického domu s plochou střechou (http://www.ai5.cz/realizace/macek/dumnanam.htm). Takže v méně historicky vypadajícím místě je požadována valbová střecha a na historicky více vypadajícím místě stačí rovná střecha. Jak z toho má být člověk či případný investor moudrý? I přes značnou legislativu v oboru památek si nelze vůbec představit univerzální zákon, který bude řešit celou rozmanitou historickou zástavbu v památkové zóně Lanškrouna. Či najde styčné body s památkovou ochranou v Litomyšli, Praze, Litoměřicích, Zlíně atd. Mnohdy tedy závisí na libovůli a subjektivních názorech památkářů samotných a jejich interpretacích legislativy v tomto oboru. To vede k podobným nesmyslům jako v případě Lanškrouna a vytváří prostor pro korupci. Co tedy zrušit památkáře? Ostatně co je jim potom, jak člověk nakládá se svým vlastním majetkem.

Chorvatský ministr financí Boris Lalovac se pochlubil, jak skvělou tam mají EET; stát může vidět, kolik mají podnikatelé peněz, jak vysoké tržby, denní obrat a dokonce i co si za své peníze kupují. Berňák to všechno sleduje a vyhledává anomálie, které pak likviduje; chorvatský fízlministr se dokonce vychloubal tím, že jak vědí o podnikatelích úplně vše (prý sledují i fyzický pohyb pokladen, dochází-li k němu), mohou řídit nejen daně, ale dokonce hospodářské aktivity, potažmo celou ekonomiku – a to vše pomocí informací získaných z EET. Děsivé? Jak by ne, když ten skvost budeme mít i v ČR; a že ten náš neposílá berňáku tolik informací? Inu, vždyť jde o první verzi; ve skutečnosti dle mého názoru otázka nezní, zda bude česká EET upgradována do chorvatské podoby, ale spíše kdy se tak stane a pod jakými záminkami.

Viktor Tolar s třicetiletou řidičskou praxí přišel o řidičák na více než rok, po kterém si musel znovu udělat autoškolu, aby jej vůbec získal zpět; proč? Během tří let třikrát překročil povolenou rychlost ve Strahovském tunelu o méně než dvacet kilometrů v hodině a čtyřikrát jel na padesátce méně než šedesát; k tomu stačí přičíst, že „mu přišlo nedůstojné se s policií handrkovat“ a také slučování přestupků k projednávání, což efektivně zpomaluje mizení bodů, a máme vymalováno, tedy… v tomto případě vybodováno. Umím si velice živě představit všechny ty komentáře na téma, jak hloupě si dotyčný počínal; a uznávám, že jeho přístup nebyl zrovna vrcholem prozíravosti, na druhou stranu… je toto vážně pointou? Podobné zákony se vždy obhajují řečmi o bezpečnosti, ale když jsou pak využívány k buzeraci, je to tak často omlouváno tím, že buzerovaný se nebránil, když mohl; ale vážně chceme, aby to bylo nutné?

Nejdůležitější otázkou totiž dle mého názoru vůbec není to, co v souvislosti s danou problematickou začne řešit většina lidí, tedy zda je odebrání řidičského oprávnění v daném případě v souladu se zákonem, zda někdo z úředníků či policajtů pochybil, případně jak nemoudře oběť státní šikany postupovala, nýbrž to, jestli je v pořádku, aby dotyčný přišel o řidičák za to, čeho se dopustil; a tohle není jen nějaký anarchistický pohled, tady mluvím o duchu zákona a údajných důvodech, proč tento platí, což by mělo být argumentem i pro etatisty. Otázka zní: Lze na základě toho, že někdo po třiceti letech řízení v průběhu tří let překročil třikrát povolenou rychlost o méně než dvacet kilometrů v hodině a čtyřikrát o méně než deset, usoudit, že dotyčný je jako řidič společensky nebezpečný a tento problém vyřeší rok bez řidičáku a autoškola? Pokud ne, pak by se to prostě nemělo dít; bez ohledu na „zákon je zákon“ a podobně.

Apelovat na svědomí násilníků je samo o sobě poněkud neúčinné. Mnohem důležitější je, aby si to od nich jejich oběti nenechávali líbit.

Někdo vždycky bude chtít žít na úkor ostatních a krást, ale v anarchii mu to společnost neumožní. Mnoho lidí by zajisté rádo kradlo. Ale ubránit sami sebe od odkradení by chtěli úplně všichni. K obraně před kriminalitou je možné spolupracovat s kýmkoli (dokonce i s těmi, kteří sami kradou - ani zloděj nechce být okraden). Mezi zločinci je pak mnohem menší potenciál ke spolupráci, protože si navzájem konkurují (nejvýhodnější by pro zloděje asi bylo, kdyby byl jediným, kdo krade).

Lidé jsou tak násilní a nepoctiví, jak se jim v dané situaci vyplatí. Čím lépe lidé násilí a nepoctivost rozpoznávají, tím méně se mohou komukoli vyplácet. Překážkou vymýcení kriminality není to, že by lidé byli zlí a špatní. Spočívá hlavně v tom, že se velká většina lidí snadno nechá zmanipulovat a propadnou iluzi, že vládci loupit smí, aniž by se tím dopouštěli zločinu.

Bez této hloupé iluze by si lidé přestali navzájem umožňovat profitovat ze zmrdství. K tomu, aby se poctivost vyplácela, úplně stačí, aby byla poznat. A dokud poznat nebude, mohou být lidé čestní a poctiví jak chtějí, ale bude jim to houby platné.

Psal se rok 1995 a tehdy čtyřiadvacetiletá Jaroslava Jelínková přišla na policii s vymyšleným obviněním ze znásilnění; popis pachatelova auta seděl na auto jistého Fehima Hanuša (tmavovlasého s atletickou postavou, ač pachatel byl popsán jako zavalitý blonďák), původem z Jugoslávie, takže uniformované opice nelenily a zaúkolovaly zásahovku, aby se jej zmocnila. Co na tom, že gynekolog záhy zjistil (a dal bengům vědět), že na těle dotyčné nejsou žádné známky po znásilnění; fízlové měli nejspíše už padla, zásahovce se tedy nic nedoneslo, takže druhý den zahájila akci. Brutálně přepadli pana Hanušu se synem u nich doma, jenže ti se oba (celkem pochopitelně) bránili, takže vznikla přestřelka, ve které byl nevinný Fehim Hanuš doslova rozstřílen – osm kulek do břicha, dvě do hlavy; kupodivu přežil! Bohužel s doživotními následky, navíc než ho dali v nemocnici dohromady, zkrachovala mu firma.

Co na to opičák Jiří Houba, jenž zásah nařídil? No přece: „To jsme měli čekat, až pachatel znásilní někoho jiného?“ A pak? Jednadvacet let soudních tahanic o omluvu a odškodné. Vážně, uniformované opice to odmítaly, Nejvyšší soud čtyřikrát za sebou případ vrátil soudu nižší instance, nakonec dokonce s nařízením, aby jej dostal jiný soudce; po jednadvaceti letech soud konečně rozhodl, že se má ministerstvo spravedlnosti omluvit a zaplatit tři sta tisíc. A to je, vážení přátelé, cena toho, že se k někomu vloupete, přepadnete jej, rozstřílíte, zmrzačíte, skoro zabijete a zničíte mu život… tedy za předpokladu, že na sobě máte tu správnou uniformu, to jsou pak celkem v klidu i média; ale dovedete si představit ten humbuk, kdyby to byla soukromá akce? Propaganda státu je však velmi mocná; životy zničené represivními složkami se prostě počítají jinak než životy zničené soukromníky.

Nadpisem rozhodně nemíním nijak zlehčovat tragédii, k níž došlo v Nice v noci ze čtvrtku na pátek a při níž přišly o život desítky lidí; jen zastávám životní filosofii, že neexistuje nic, co by nemělo být předmětem humoru, takže jsem se nechal inspirovat několika vtipnými komentáři. Co se stalo, je asi všem dobře známo: Dva sadističtí grázlové sedli do náklaďáku a projeli dva kilometry davem lidí, než je zastřelily uniformované opice. Nejpopulárnějším tématem se nepřekvapivě stalo náboženské vyznání obou masových vrahů, jako kdyby z toho, co udělali, měly plynout následky pro ostatní vyznavače jejich náboženství (jde-li tedy o islám, což považuji za pravděpodobné); nechci domýšlet, co se stane, až někomu dojde, že mezi sebevražednými atentátníky je ještě vyšší procento mužů než muslimů… asi deportujeme chlapy pryč z Evropy, bezpečnost nade vše. Já se však pozastavím nad způsobem provedení útoku.

K vraždění bylo použito nákladní auto, což celkem jasně ukazuje, že když se nějací lidé vážně rozhodnou zlikvidovat ostatní, netřeba palných zbraní, existují mraky dalších způsobů; a tento se navíc jeví býti dosti efektivním. O zákazu náklaďáků se zatím snad nikde vážně nediskutuje, což je fajn; jenže co zákazy a regulace palných zbraní? Namítáte, že ty s tím nesouvisí? Inu, přijde na to, jak se na celou věc podíváme; útočníci zvládli ujet celé dva kilometry neozbrojeným davem, než byli zastřeleni… jak daleko by asi ujeli a kolik lidí by zavraždili, kdyby všechny jejich oběti (i ty potenciální) měly jednu ruku dlouhou? Kolik životů by tak mohlo být ušetřeno? A proč pokaždé, když někdo k masakru použije palnou zbraň, je tento fakt médii neustále zdůrazňován, zatímco když by takové zbraně mohly životy zachraňovat, nastává ticho po pěšině?

Vybavujete, jak vypadá francouzský prezident François Hollande, zejména pak jeho účes? Divíte se, proč mluvím o jeho vlasech, když nemá žádné číro, ale takový nudný politikův sestřih? Inu, jeho osobní kadeřník za svou práci dostává přes čtvrt mega měsíčně; jsem asi ten poslední, komu by vadilo, že si někdo umí vydělat, leč dotyčný dostává ty peníze ze státní kasy (a jeho plat mimochodem činí asi dvě třetiny platu prezidentova; tolik by za holiče dal málokdo… z cizího však krev neteče). Zveřejnění kadeřníkova platu vyvolalo mezi Francouzi pobouření a pocit, že Hollande je debil, protože plýtvá; jak však dotyční poznají, že jde o plýtvání? Inu, z jejich pohledu ten výdaj nestojí za to, co jim přinese (a není divu); otázkou však zůstává, proč pak drtivá většina lidí obhajuje dotování všeho možného, když samotný fakt, že je něco třeba dotovat, vypovídá o tom, že lidem nestojí za to platit tu věc ze svého.

Ministryně pro místní rozvoj (to je zas jednou funkce) Karla Šlechtová vyvěsila na svůj facebookový profil srdceryvný příběh o tom, kterak se vydala na barokní koncert k výročí Karla IV. do jakéhosi kostela, odkud ji údajně vyhodil farář, protože dotyčná prosazuje zdanění církevních restitucí; dotyčná žádá vysvětlení od církve, proč diskriminuje ministra české vlády, a odvolává se přitom na demokracii. Ponechme nyní stranou, zda je to vůbec pravda, neboť se ukazují nějaké nesrovnalosti v datu a místě, na které když někdo poukáže, jeho komentář záhadně zmizí; předpokládejme však nyní, že se to skutečně stalo přesně tak, jak ministryně popisuje. Kdyby to tak bylo, jedná se ze strany církve vážně o něco tak hrozného a odsouzeníhodného? Co se vlastně stalo?

Stát vzal církvi majetek, což bylo po dlouhých letech nakonec uznáno jako chyba, v důsledku čehož padlo rozhodnutí uloupené statky vrátit; z této transakce si však stát chce část násilím vzít (zdanění restitucí), což odůvodňuje kreativně tím, že výpalné vybírá i z ostatních transakcí – to je první stupeň této drzosti. Druhý stupeň pak představuje, když se představitelka zastánců a propagátorka této loupeže diví, že jí oloupený nechce zdarma zahrát na svém pozemku; a přichází na řadu fňuk o tom, jak církev diskriminuje a v demokratické zemi odmítá pustit na koncert ministra české vlády, jako kdyby to měla být nějaká povinnost. Nejhorší na celé věci je, že dotyčné vůbec nedochází absurdita celé věci, neboť v jejích očích loupež není loupeží, je-li legislativně posvěcena, a ten, kdo organizuje koncert, nesmí nikomu zakázat vstup, protože diskriminace (je špatná, ááno) a také „se to prostě nedělá“.

Snad každý, kdo kdy v nějaké diskusi hájil anarchokapitalismus, minarchismus, nebo i jen libertariánství, narazil téměř určitě na jeden z možných závěrů takového rozhovoru - zavalen hromadou otázek na nejrůznější technické detaily toho či onoho odpověděl, že neví, jak by to v anarchokapitalismu bylo. A tím byl v očích protivníka na hlavu poražen, anarchokapitalismus je nepromyšlená utopie a tečka. Takovým způsobem ovšem může nad anarchokapitalismem "vyhrát" každý, protože si troufám tvrdit, že neexistuje na světě analytik, který by dokázal na 100 % předpovědět, co se přesně stane a jak se bude anarchokapitalismus vyvíjet. Stačí pár otázek a vždy se najde nějaké konkrétní téma, ve kterém člověk není dost erudovaný na to, aby mohl alespoň zhruba předvídat, jak by se vyvíjelo v anarchokapitalismu.

Proč je ale taková argumentace proti ancapu nesmyslná? Protože anarchokapitalismus je spíš záležitostí morálky. Je špatné iniciovat násilí a okrádat ostatní, tudíž stát je špatný a neměl by nikoho utlačovat. Kdybych v USA v 19. století hájil svobodu otroků, přiběhl by ke mně snad někdo a začal se mě vyptávat, jak bych tedy jako bez otroků udržel produkci bavlny na stávající úrovni a zachoval konkurenceschopnost jižních států? Tehdy možná ano, ale dnes by taková argumentace byla smetena jako cynická a zcela míjející princip celé věci. A úplně stejně je to s anarchokapitalismem. Já vážně nevím, jak přesně by vypadala údržba NP Šumava nebo výstavba železnice z Horní Dolní do Lhoty, já si pouze myslím, že je zvrácené a naprosto nepřípustné pod pohrůžkou násilí okrádat lidi a z lupu financovat třeba Státní fond kinematografie. Stejně jako vážně nevím, jak přesně by se změnila produkce bavlny bez černých otroků. A je mi to fuk. Otroctví je morálně odsouzeníhodné. A stejně odsouzeníhodné je loupení a vyhrožování násilím. A je úplně jedno, zda se něčeho z toho dopouští jižanský rasista nebo uhlazený kravaťák, který káže o svobodě a míru, zatímco olupuje ostatní, aby mohl financovat věci, které se mu zamlouvají.

Od doby, co jsou známy výsledky referenda o (ne)setrvání Velké Británie v EU, začínají politické vyjednávací tanečky na téma, kdo potřebuje vzájemný obchod více, zda Britové, nebo zbytek Evropy; padají různá prohlášení a spekulace o tom, co všechno EU britským občanům „umožní“ z hlediska obchodu, což souvisí i s nejrůznějšími prounijními argumenty na téma, jak díky Unii můžeme hrozně volně pohybovat zbožím a osobami. Leda hovno, pravím vám! Realita je taková, že jedna banda násilníků z národních vlád nastavila svobodným lidem naprosto nesmyslné překážky v obchodování, zatímco druhá – nadnárodní – banda tyto změnila tak, aby byly o něco snesitelnější; všechny tyto loupeživé klany pak musíme pod hrozbou násilím platit z vlastních zdrojů v podobně výpalného – zvaného daně.

Takže až zase jednou uslyšíte od nějakého grázla v kravatě, na jehož výplatu makáte, aby on mohl parazitovat, kecy o tom, jak nám evropští úředníci „umožní“ obchodovat a jak potřebujeme nějaké byrokraty a politiky k odstranění překážek volného obchodu, nezapomínejte, že tady od přírody žádné takové překážky nejsou, neboť když chtějí dva lidé směňovat zboží, prostě by tak přirozeně učinili; důvodem, proč to někdy představuje problém, pak rozhodně nejsou ti lidé, nýbrž politici, již mají pocit, že mají právo na provizi z obchodu, o kterých se ničím nezasloužili a jen jej komplikují, pročež řešením takové situace je jednoznačně prostě to, aby se do toho přestali srát, ale rozhodně ne zřízení dalšího aparátu úplně stejných vyžírků, již zmírní dopady toho, co napáchali ti první, za cenu mraků byrokracie a dalších nařízení. Tvrzení, že tito byrokraté nám „umožňují“ volný obchod, pak považuji za absolutní chucpe.

Pravidelný čtenář Stok jistě již zaregistroval, že pozitivní zprávy, které by nám měli dodávat naději a víru ve svobodu jsou, ke smutku každého čtenáře lačnícího po morální vzpruze, válcovány denní dávkou novinek z Evropské unie, prozíravosti našich osvícených vládců a seriálem „Marksová jede peklo“. Popuzen skutečností jsem se rozhodl představit vám velmi pozitivní skutečnost, a sice trojici jihobrazilských států, které se postavily zuřivému přerozdělování, omezování osobních a ekonomických svobod a budování lepších zítřků.

Rio Grande do Sul, Santa Catarina a Paraná patří spolu se Sao Paulem k nejvyspělejším federativním státům Brazilské federativní republiky (HDP zhruba na úrovni Chorvatska). Toho obratně zneužívá federální vláda, která z peněz bohatých států dotuje ty chudší (Hlavně sever Brazílie), nespočet nesmyslných socialistických projektů a značně rozrostlý úřednický aparát. Obyvatelé jihu Brazílie, kteří sami sebe nazývají Gauchos [Gaušus] se proto sdružili pod jednotné hnutí „O sul é o meu páis“ (Jih je můj domov) a žádají okamžitou separaci od Brazílie. Separatismus na jihu Brazílie není nic neobvyklého, v minulosti se jedné z mnoha revolucí za nezávislost účastnil dokonce i sám Giuseppe Garibaldi. Na nezávislost si obyvatelé brazilského jihu budou zřejmě muset ještě nějaký ten pátek počkat, ale zcela určitě jsou na dobré cestě. Jejich šance na dosažení kýženého cíle bych označil jako reálné, zejména bude-li brazilská vláda postupovat stejně nerozumně a hnutí „O sul é o meu páis“, které má jen na Facebooku přes 80 tisíc stoupenců, stejně aktivně jako doposud. Hnutí už dokonce vypsalo na 2.10.2016 nezávazné referendum o setrvání či osamostatnění, ve kterém se očekává vítězství separatistů. Na rozdíl od sebedestruktivních choutek případné nově vzniklé Skotské lidové republiky se představitelé separatistického hnutí shodují na následování Uruguayské a Chilské cesty volného obchodu, nízkých daní a blahobytu, což je o další důvod víc mít o nově vznikajícím tropicko-daňovém ráji alespoň ponětí.

Někteří papaláši z EU poslední dobou rozjíždějí metafyzické kecy na téma robotiky a umělých bytostí, které nazývají „elektronickými osobami“; roboti už jsou prý na dost vysokém stupni autonomie, takže je třeba pro ně vymyslet a implementovat právní rámec. Co jiného od EU čekat? Zregulovat potenciálně v budoucnosti vzniknuvší umělé autonomní tvory dříve, než vůbec budou vyrobeni; to přece dává smysl, musíme myslet dopředu, že? Pak se však zjistilo, že bezhlavá regulace za každou cenu nebyl jediný důvod; ukázalo se, že primárním cílem je sociální pojištění pro roboty. Vážně, to není legrace; zjistilo se, že sociální pojištění způsobuje nahrazování lidí stroji, takže „logický“ krok dle EU představuje zdanění těch strojů. Tím, že Evropský parlament ten návrh projednává, dává najevo to, co je každému libertariánovi jasné už dávno: Sociální pojištění je prostě daň; s nějakým sociálnem či pojištěním moc nesouvisí.

Je častým názorem, že EU je pěkná myšlenka, jen se poněkud vymkla z rukou, nabralo to špatný směr, ty politiky v čele EU je potřeba vyměnit, zařadit zpátečku a provést reformu. Tenhle názor se v podstatě neliší od té klasické obhajoby komunismu - pěkná myšlenka, špatná realizace. Bohužel oba přístupy dělají tutéž chybu - považují nosnou myšlenku za správnou, přitom vše, co se potom děje, vychází právě z té myšlenky - jen holt cestami, které neodpovídají naivním představám o lidské povaze nebo o trhu. Je tedy myšlenka EU vůbec správná? A co ta myšlenka je?

Často se říká, a já to nebudu rozporovat, že základní myšlenkou EU je integrace. Tedy sjednotit evropské státy do rámce společných pravidel, společné měny, společného trhu atd. Co ale marně očekávám od zastánců EU, je jakýkoliv argument, proč vůbec integrovat. Co je konečným cílem? Řekněme, že si pozvu instalatéra a řeknu mu, že jeho úkolem je montovat potrubí. To prostě nejde, instalatér má cíl, od jeho práce se čeká nějaký výsledek. Jaká je konkrétní představa o výsledku integrace EU? Jaká je jejich konkrétní vize integrované společnosti? K jakým společným pravidlům či hodnotám chtějí tito utopisté dojít? Jsou tyto hodnoty správné? A je EU, resp. integrace, jediný způsob, jak jich dosáhnout? Je té integrace opravdu zapotřebí, nevyznává ty či ony hodnoty každý z nás? Opravdu se chtějí integrovat každý s každým? Chce se každý eurofil integrovat se mnou, euroskeptikem? A jsou ty cílové hodnoty v souladu s procesem jejich dosažení? Samé otázky a pochybnosti, ale žádné odpovědi. Jediné, co máme, je probíhající experiment na živých lidech. A jeho výsledky rozhodně nejsou pro EU pozitivní. Nedivte se mi proto, že nejsem EU nakloněn, a to ani jako myšlence.

Myšlenka EU je tak vágní a nedomyšlená, že šance, že z ní vzejde něco dobrého, je mizivá. V životě by mě nenapadlo přistoupit na to, že si nechám diktovat pravidla, když nebude řečeno, jaká, jak, co je cílem - ta zneužitelnost takového bianco šeku je obrovská. Ano, i ten instalatér mi bez nějakého zadání možná namontuje nějaké trubky. Ale nesmím se divit, když jimi potečou splašky.

Poté, co lavina blbých nápadů od Marksové na chvíli ustala, se dotyčná nejspíše rozhodla inspirovat v Brně; dotyčná chce nyní donutit obce zákonem k tomu, aby poskytovali svým chudým a bezdomovcům sociální byty, protože… no, protože prostě socialismus. Všechny oloupit, lup promrhat, vyplýtvat, zpronevěřit a zbytek někomu rozdat, vykázat činnost, koupit si hlasy a možná ze sebe ještě mít dobrý pocit; tak asi funguje Marksová, neboť si pravděpodobně vůbec neuvědomuje, že v konečném důsledku rozdáváním něčeho „zadarmo“ poškodí nejen část těch, jimž rozdává, ale i zejména všechny ostatní, kterým hrozní, že by se do takové situace mohli dostat. Jak to? Inu, snižuje tím užitek plynoucí ze zodpovědného chování a zmírňuje přirozené špatné důsledky nezodpovědného jednání; a to je bohužel nevyhnutelným důsledkem všech socialistických opatření – chtě nechtě vyrábějí nezodpovědné lidi.

Je až fascinující, kolik lidí má automaticky pocit, že ti, kdož vládnou, jsou nějakým způsobem odborně či expertně zdatní k rozhodování; stát jim záměrně buduje tuto auru, aby přesvědčil občany, že ti, kdo rozhodují, vědí lépe než oni sami, co je pro ně nejlepší. I když pomineme, že i u těch zdánlivě způsobilých to celé není nic než mýtus, politická hra a iluze, občas se povede někoho dosadit na nějakou pozici tak mistrně, až z toho jde hlava kolem; tak například brněnský primátor má momentálně jako náměstka pro dopravu Matěje Hollana, hudebníka bez řidičáku (který dokonce ani nikdy neměl). Ale co na tom, že o dopravě v druhém největším městě ČR bude rozhodovat někdo, kdo v ní sám nikdy ani neřídil? Hlavní je přece politická příslušnost – hnutí Žít Brno s podporou Pirátů; inu, takový socialistický návrat ke kořenům… před rokem 1989 byl též důležitější kádrový posudek než odborná znalost.

Kamarád mi v diskusi po vystřílení hlavní zásoby argumentů položil otázku: „A k čemu ti to vlastně je, když o tom nedokážeš přesvědčit zbylé miliony a miliardy lidí na světě?“
Je to velice záludná otázka, která reprezentuje přesně ten proklamovaný styl myšlení: „Když si to samé nemyslí x tisíc/miliónů lidí, je tvůj názor k ničemu, i kdybys měl pravdu, ha ha.“ Do tohohle se ale nehodlám nechat vmanipulovat. Základem je totiž to, že jsem přesvědčil jednoho z pro mě nejdůležitějších lidí na světě – a totiž sebe. Pak už mi nic nebrání to začít pěkně aplikovat v životě. Žádné plýtvání sil na přesvědčování troubů o škodlivosti státního zdravotnictví a podobně, na nich mi celkem vzato nemusí příliš záležet. Ale naopak co nejvíce znalosti využít ke snižování státního vlivu přímo ve svém životě nebo mé rodině. Ať už si nakoupím bitcoiny nebo zlato, aby mi na peníze alespoň nešáhli inflací, nebo cokoli jiného, každá troška omezení chapadel státu stojí přeci za to. A jako bonus, když v tom budu dost dobrý, hle, pozitivní externalita mého jednání – spíš tak přesvědčím i někoho z etatistů, že takhle se může mít lépe (i když bude na intelektuální rovině nepřesvědčitelný). Proč bych měl na státní moloch útočit tam, kde to nejvíce čeká a kde je nejlépe připraven, tj. v „ukecávání mas“ (jedna z mála věcí, kde stát trpí „zlem“ konkurence, a proto je v tom celkem dobrý)? Ale pochybuji, že byrokraté a politici jsou schopni čelit tisícům drobných (nebo i větších) útoků na jejich moc. A že se jedná jen o malá vítězství? Z pohledu „národa“ či „společnosti“ zdánlivě ano, ale z mého osobního pohledu nikoli. Tak proč bych se měl nechat zmanipulovat státní propagandou a vyplýtvat všechnu svou sílu k přesvědčování druhých slovy, namísto využití znalostí a energie k boji o alespoň trochu svobodnější život pro sebe, i kdyby mělo jít o zdánlivě malé krůčky?

Začínají prázdniny, které nemalou část z nás nějakým způsobem ovlivňují, ať už jde o školáky, jejich rodiče, vysokoškoláky, učitele, návštěvníky různých festivalů a podobně; návštěvnost webů s články (i takovými stokovými nečlánky) a komentáři klesá, ale také můj časový harmonogram bude prázdninami trochu ovlivněn. Z toho důvodu přepínám Stoky na dva měsíce do prázdninového módu, což znamená:
1/ Texty zde možná nebudou vycházet s takovou pravidelností jako doposud; snaha bude, ale nevím, jak moc se bude dařit.
2/ Prosím libertariány, kteří mají více času, o texty do Stok; ty mi posílejte mailem (případně publikujte sami; ideálně s datem do budoucna, abych si je mohl zařadit).
3/ Všichni, kdo se mnou diskutují v mailech, nechť mají pochopení pro pomalejší reakce; diskuse mě baví, ale nebudu tolik u počítače.
4/ Má účast v diskusích ve Stokách bude omezena; když sem něco píšete, nepočítejte s tím, že si to vždy přečtu (i když většinou asi ano).