Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Někteří lidé jsou zděšeni vynalézavostí výrobců drog, kteří čas od času přicházejí s novými omamnými látkami, jejichž destruktivní účinky jsou často horší než u těch drog, které byly do té doby na trhu; v posledních letech se jedná například o substanci krokodýl, jež získala své jméno proto, že dokáže své uživatele poškodit podobně jako krokodýlí kousnutí (odpadávají jim kusy těla; a není divu, podíváme-li se, z čeho se tato látka skládá). Kde se bere taková poptávka po těchto drogách? Inu, většinou vznikají jako náhrady za jiné, které jsou dražší (například pervitinem někteří začali nahrazovat kokain, výše zmíněným krokodýlem heroin). A co způsobuje tak vysokou cenu, když výrobní cena drog je zanedbatelná? Pochopitelně státy a jejich regulace; všem těmto svinstvům dala vzniknout „válka proti drogám“, bez které by si žádný zoufalec nechtěl píchat do žil sloučeniny benzinu, ředidla a kyseliny chlorovodíkové.

Regulace hypoték centrální autoritou posvěcenou státní mocí se na první pohled může zdát jako velmi dobrý a racionální nápad, protože se snaží lidi držet při zemi, aby se nezadlužovali víc, než si můžou dovolit a nepřehřívali ekonomiku. Regulace se samozřejmě převážně týkají chudých lidí, protože kladou podmínky na příjem a majetek pro žadatele o hypotéky, což se logicky týká naprosto převážně chudší části obyvatel, kterou právě tyto opatření dál udržují v chudobě.

Centrální banka, potažmo stát těmito opatřeními v kombinaci s dalšími regulacemi finančního sektoru bere chudým lidem možnost financování vlastního bydlení, lidem poté nezbude nic jiného, než platit nájem a přicházet tak o část finanční hodnoty, která by se v podobě splácení hypotéky přelévala do hodnoty nemovitosti. Tímto krokem centrální banka také přebírá část zodpovědnosti z komerčních bank a jejich klientů. Těm chybí možnost svobodné volby, a tím pádem se nemůžou rozhodovat, jak potřebují nebo chtějí. Rigidní systém pravidel nezohledňuje mnoho okolností a nuancí, které dokáže podchytit právě volný trh ve snaze vysoutěžit klienta. Například i člověk s nižším příjmem, ale jistotou kariérního postupu si nemůže vzít hypotéku, protože nemá dostatečný příjem, ale na volném trhu by pravděpodobně takový faktor banka zohlednila.

Řešení je nechat co nejvíce rozhodovacích pravomocí na bankách a zrušit nebo blokovat veškeré subvence bankám v dobách krize, aby banky měly tendenci vyhodnocovat rizika realisticky. Dlouhodobě snižovat provázanost komerčních bank s centrální bankou nebo státem a obecně liberalizovat finanční sektor pomocí deregulace a omezení centrálních zásahů do finančního sektoru. A především přestat lidem násilím nutit státní měnu, kterou může nahradit peníze volnotržní.

Snad všichni libertariáni se shodnou, že stát by neměl vůbec zasahovat do sňatků (heterosexuálních či homosexuálních), prostě ať si každý své věci řeší, jak uzná za vhodné. Dnešní stav je bohužel takový, že si stát rozhodování v této oblasti uzurpuje (jako skoro vše); a mocipáni nařídili, že brát se mohou jen dva lidé různého pohlaví (dva lidé stejného pohlaví smějí své partnerství registrovat, jiné kombinace nejsou přípustné). A někteří libertariáni zastávají postoj, že když by stát neměl vůbec oddávat, rozhodně bychom neměli podporovat ani svatby homosexuálů, neboť se to více blíží stavu „žádné státní svatby“; to však nedává smysl, dokud stát v mnoha ohledech znevýhodňuje nesezdané páry před sezdanými. Manželství momentálně z čistě praktického hlediska umožňuje zmírnění některých státních regulací; a dokud tyto existují, neměli bychom možnost sňatku nikomu upírat – bez ohledu na pohlaví či počet jedinců.

Jeden z mých čtenářů mi položil otázku: Když někdo ukradne Bitcoin, poruší tím princip neagrese (NAP)? Ona „krádež“ sama o sobě (tedy odeslání podepsané transakce, která přesune BTC z jedné adresy na druhou) dle mého názoru porušením NAPu není. Nikdo totiž nemůže vlastnit privátní klíč (jedná se o sekvenci bitů, tu z principu nelze vlastnit, maximálně znát a tajit) ani bránit ostatním podepisovat transakce (tím by sám porušoval NAP), ergo nakládání s „cizími“ BTC není porušením NAPu. Otázkou však je, jak „zloděj“ ke klíči přišel; tam už nejspíše k porušení NAPu došlo (i kdyby se nikam nevloupal, ale hacknul nějaké zařízení, stále jde o porušení NAPu, neboť šlo o nakládání s cizím majetkem – tím zařízením – proti vůli majitele), ač teoreticky nemuselo (kdyby třeba ten klíč „zloděj“ uviděl a zapamatoval si). Záznam mé přednášky na toto téma z konference Bitcoin je retro si můžete pustit v Kanálu Svobodného přístavu.

Jakožto student jsem se dostal do situace, která je pro mně osobně velice pohodlná. Dostal jsem možnost dalších (vcelku rapidnich) slev na jízdné. Tato sleva se netýká jen studentů jako jsem já, ale také důchodců. Jenže po chvilce přemýšlení mi tato skvělá sleva přestala připadat tak skvělá. Trošku jsem pogooglil a hned na první stránce jsem se dočetl, jak je magistrát strašně milostiv, že rozdíl, který činí 208,5 milionu korun (a to jen v Praze), bude krýt ze „svých“ peněz.

Říkám si tři věci:
a) Jakých „svých“ peněz?! To jsou naše peníze, které z nás vytahali!
b) Jsem teď spolupachatel tohoto zločinu když tyto služby využívám?
c) Kdy přijde chvíle, ve které budou tyto peníze někde chybět?
Jak zjistíme užitečnost onoho opatření v době, v jaké žijeme, když „se to“ stejně zaplatí a my se nemůžeme rozhodnout, jestli bychom raději nevyužili těch peněz nějak jinak?

A jaký je váš názor na „výhodné“ jízdné?

Dark Velvet – bar kombinovaný s kavárnou – pořádá dnes večer anarchokapitalistický večírek; součástí programu bude krom autorského čtení umělců Dominika Fialy a Sandra Dragoje i má přednáška s diskusí. Přijde i řada anarchokapitalistů, se kterými se můžete seznámit a popovídat si.
Těším se dnes v 19 hodin v Dark Velvetu!

Památková ochrana je bezpochyby bohulibá záležitost, jejíž cíl je zachovat architektonickou historickou hodnotu budoucím generacím. Bohužel v rukou státu se z ní stává velmi byrokratická záležitost, která zatěžuje občany nejen časově, ale i finančně. Stát přísně reguluje nakládání s památkami, což se může mnohým lidem jevit na první pohled jako dobrý přístup. Většina lidí si to ale už začne rozmýšlet, když zjistí, že v jejich docela normálním vesnickém stavení potřebují na výměnu oken souhlas památkářů. Celkové náklady na takovou rekonstrukci jsou ve výsledku mnohem vyšší, vše trvá delší dobu a vyžaduje mnohem vyšší míru angažovanosti.

Stát tímto přímo diskriminuje chudé lidi, protože pro ně je mnohem náročnější uspokojit svoji potřebu rekonstrukce v kombinaci s regulací památkového úřadu, protože právě tito lidé jsou velmi citliví na cenu, která u nestandardizovaných věcí, jako jsou historické rekonstrukce může být velmi vysoká. I v případě, že stát dotuje rekonstrukci, tak chudí jsou skrze daně přinuceni se takového opatření účastnit, stát jim nedá možnost volby, jak efektivně využít svoje peníze.

Řešením je volný trh a zrušení veškeré památkové ochrany. Ať si lidé sami rozhodnou, co je pro ně důležité chránit, a podle toho ať nakládají se svými zdroji. Pokud se lidé rozhodnou, že chtějí zachovat architektonickou integritu nějaké památky, můžou zakládat fondy, které budou pomáhat financovat rekonstrukce, nebo památky přímo vykupovat. Takový přístup pak přímo odráží to, jak si lidé památek opravdu cení a nikdo není násilím nucen snižovat svoji kvalitu života.

Říká se, že víno ve slepém testu chutná lidem lépe, když si myslí, že bylo drahé; tak na zdraví! V osmdesátých letech koupila americká armáda záchodové prkýnko v přepočtu na koruny po započtení inflace za pětačtyřicet tisíc a kladivo za třicet; kdyby to vojákům řekli, možná by se jim sralo a zatloukalo lépe. Když to prasklo, posrat se z toho mohli daňoví poplatníci; museli tak však učinit na prkýnkách o dva řády (!) levnějších. Před časem jsem tu srovnával rozpočet anarchistické Wikipedie a státní České televize; jak to asi dopadlo? Každý chápe, proč neutratit třicet tisíc za kladivo; známe totiž tržní cenu kladiva. Byly však časy, kdy vyrobit kladivo stálo i na volném trhu mnohem více zdrojů než dnes; záchodové prkénko tehdy ani neexistovalo. Ve světle toho se ptám: Jak víme, že výdaje na státní školství, zdravotnictví, soudnictví a policii nejsou další kladiva za třicet litrů? Kolik mají „správně“ stát?

Sociální inženýři mají problém; a jak už to tak ve státem řízené společnosti bývá, my jej máme s nimi. V ČR je nízká porodnost, populace stárne, národ vymírá, apokalypsa se blíží; ne že by vůbec existoval jakýkoliv problém, kdyby soudruzi ve vládě kdysi dávno nevymysleli nekonečně pitomý důchodový systém, jenž předpokládá, že se to nestane (a ne že by si toho celého vůbec někdo všiml, nebýt ČSÚ a státních evidencí každého prdu). Nicméně stalo se, stát (opět) udělal chybu; a místo aby ji napravil postupným zrušením důchodového systému, se snaží situaci zachránit pomocí dalších chyb.

Přídavky na děti, porodné, daňové odpisy na děti, nově možná i snížení sociálního pojištění za více dětí, to všechno jsou opatření, která mají poddané stimulovat k intenzivnějšímu plození; něco jako když má sedlák dobytek a z ekonomických důvodů potřebuje další kusy, tak nějak na nás mocipáni hledí. Vymysleli si nějaký důchodový systém založený na předpokladech, které kdysi platily; a to by tak hrálo, aby jim teď plebs narušoval plány, žádné takové, hezky rodit budete!

Mimochodem, co to bude asi tak za lidi, na které budou motivační metody státu účinné? Chcete zvyšovat porodnost tím, že lidem s dětmi dáte finanční výhody, vážení sociální inženýři? Svatá dobroto! V nejlepším případě to prostě nebude mít žádný efekt; v horším případě to bude znamenat, že si někdo začne pořizovat děti, protože na to dostal od státu dotace. To budou jistě skvěle zajištění lidé překypující láskou, kteří dokáží svým potomkům předat to nejlepší a vychovat z nich slušné lidi. Výsledkem bude další generace ještě závislejší na státu než ta předchozí; a co hůř, dost pochybuji, že toto by byl nějaký ďábelský plán, prostě jen normální koloběh věcí, kdy dementní státní řešení zcela přirozeně vytvářejí a podporují hloupé etatisty.

Další otázka samozřejmě zní, kolik je správný počet lidí v ČR? Deset milionů? Jedenáct? Devět? Sto? Jediný milion? Ačkoliv by naše společnost s desetinásobnou či desetinovou populací vypadala dost odlišně, než jak se jeví nyní, životní podmínky by se změnily, ale kdo vlastně ví, jak přesně? Neexistuje nikdo, kdo by dokázal přesvědčivě zdůvodnit, proč deset milionů lidí v ČR je správnější stav než devět milionů tamtéž; jediným argumentem, proč se snažit o těch deset (a víc) je ten špatně nastavený důchodový systém. Proč ale zmírňovat sociálním inženýrstvím důsledky špatného rozhodnutí, když správným řešením je toto rozhodnutí změnit?

Občas se objeví v mém zorném poli rómský aktivista Ivan Veselý, jenž čas od času komentuje různé dění ve společnosti; pamatuji si jeho vyjádření o Němcích, jimž nevěří a nemá je rád, protože holokaust („zabili naše elity“ – míněno rómské), a také o muslimech, které by nechával napichovat na kůly, pokud by s nimi musel bojovat. Řekněme, že jeho druhé prohlášení se mohlo týkat jen těch muslimů, s nimiž by válčil, nicméně Němcům nevěří plošně (i bez války) kvůli tomu, co provedli jejich – dávno mrtví – spoluobčané. Není to ironie? Jeho životním tématem je, aby lidé nesoudili všechny cikány na základě špatných zkušeností s některými jednotlivci, ale sám tento přístup veřejně aplikuje (byť vůči jiné skupině); dotyčný – jako spousta jiných – však bohužel nechápe, že řešením není „kopat“ za svou skupinu proti jiným, nýbrž oprostit se jednou pro vždy od kolektivní viny a jít tak příkladem i ostatním.

Po hodně dlouhé době jsem měl možnost letět na dovolenou. Moji destinací se stalo Řecko, přesněji Kréta. Když jsem dorazil, skoro každý barák zde byl rozestavěný. Říkal jsem si, že třeba jsem v nějaké chudší oblasti, ale po dvou dnech cestování to bylo pořád stejné. Baráky vybaveny lépe nežli většina českých domků, ale na střechách mají připravenou stavbu dalšího patra. Po chvilce pátrání jsem zjistil, proč tomu tak je. Jde o to, že v Řecku mají zákon (který se bude bohužel rušit) dle kterého z nedokončené nemovistosti nemusí vlastník platit daň.
Což je super, nemusejí (zatím) platit daně! Ale kdo bude stavět silnice, když nezaplatí? Snad každý sice řekne, že daně jsou důležité a nezbytné, stát potřebujeme, někdy dokonce slyšíme, že daně platíme dobrovolně… Ale když pak má člověk na výběr, zda platit nebo ne, co si asi vybere? Slova, nebo činy – co je víc?

V České republice je povinná školní docházka. Už slovní spojení „povinná docházka“ evokuje, že vzdělávání pravděpodobně není primární cíl. Stát se tváří, že se snaží rovnoměrně a spravedlivě distribuovat vzdělávání, ale přitom všem nutí povinnou docházku do instituce, kde se často mrhá energií, časem a penězi nejen žáků, ale i učitelů. Takový přístup je ve výsledku nejhorší právě pro chudé, kteří nemají přebytek zdrojů – ať už časových, tak i finančních.

Chudí lidé jsou skrze daně nuceni platit neefektivní školství, přitom často právě chudí dosahují minimálního vzdělání a zatěžují tedy vzdělávací systém nejméně. Nedobrovolně musejí dotovat například vysoké školy, na kterých statisticky studují bohatší lidé nebo lidé, kteří budou v budoucnu vydělávat více peněz. Dotuje se tím i výzkum, který pak aplikují soukromé firmy a sklízí plody práce, kterou zaplatily peníze chudých.

Vhodné řešení je volno tržní školství a odluka školství od státu – tedy zrušení povinné školní docházky. Tento krok povede k tomu, že lidé budou studovat tak, jak potřebují a to co potřebují. Bude zde prostor pro vznik úplně nových systémů a konceptů vzdělávání, které budou schopné dynamicky reagovat na stav společnosti a nebudou se topit jako dnes v rigidní formě z 18. století.

Dokážete si představit život bez únosců? Kdyby vás nikdo neunesl, kdo by vás krmil? Kdyby vás nikdo neunesl, čí sklep byste obývali? Kdyby vás nikdo neunesl, kdo by na vás vybíral výkupné? Kdyby vás nikdo neunesl, komu byste dělali společnost? Je hrozné představovat si nemít nic z dobrodiní únosců. Muset se živit sám, obstarat si své bydlení, své peníze, svou společnost. Jenom naprostý blázen by chtěl něco takového. Únosci jsou tu pro naše dobro, bez nich by se svět rozpadl.

Dokážete si představit život bez státu? Kdybyste neměli stát, kdo by vám stavěl silnice? Kdo by vám poskytl vzdělání? Kdo by vybíral daně? Kam byste chodili volit? Je hrozné představovat si nemít nic z dobrodiní státu. Muset si platit silnice sám, najít si své vzdělání, své zdroje peněz, činit volby sám za sebe. Jenom naprostý blázen by chtěl něco takového. Státy jsou tu pro naše dobro, bez nich by se svět rozpadl.

Kolektivní Stockholmský syndrom je stav, kdy velká skupina lidí je citově závislá na svém únosci (či jiné osobě, jež jim ubližuje). Ke státům existují citové vazby, jako tradice, nostalgie, výchova, iluze starosti o druhé atd. Nejvážnějším citem je však strach. Strach z toho, co by bylo, kdyby nebylo. Spousta lidí, i když se snaží stát rozebírat a kritizovat rozumem, nakonec narazí na obavy z toho, že kdyby stát přeci jen přestal existovat, stalo by se něco hrozného, před čím nás stát chrání. Ale opravdu může být něco horšího než stát? Celé dějiny ukazují, čeho jsou státy schopny. Mě hrůzou nenaplňuje myšlenka absence státu, ale myšlenka jeho existence.

Před časem jsme se s Terezou (kdo neví s kterou, nesleduje náš kanál, což doporučuji změnit zde) účastnili libertariánského večírku; zatímco já alkohol nepiji, Terezka má ráda pivo, takže si ten večer dvě dala (během několika hodin). Protože jsem dvě předchozí noci skoro nespal, padla na mě únava a vůbec se mi nechtělo řídit; byl jsem však z nás dvou ten střízlivý a dle státu způsobilejší k řízení, ač reálně nikoliv (ne že bych byl tak unavený, že bych řídit nemohl, ale Terezka by odřídila lépe). Dvě piva (vypitá během večera) možná lehce zhorší řidičovy schopnosti, leč méně než má únava (ne že bych měl usnout a bourat, ale na krizové situace bych reagoval pomaleji); nemluvě o tom, že Tereza je navzdory svému věku jedním z nejlepších řidičů, které znám (a veřejně přiznávám, že dle mého názoru řídí lépe než já). Jenže její řidičák jsme riskovat nechtěli, takže za volant sedl ten z nás v danou chvíli méně způsobilý (byť stále způsobilý); ať žije bezpečnost na silnicích v rukou státu!

Blíží se volby (ty se blíží vždycky) a rotačky nestíhají tisknout všechny ty mordy na bilbordy a vedle nich hromady prázdných frází. Některé jsou humorné, jako třeba nápis "Odpady zdarma" vedle tří exemplářů odpadu. Jiné spoléhají na nízkou mozkovou kapacitu cílového voliče, jako např. "Nižší daně lidem, vyšší daně bankám" (jako by lidi měli peníze někde jinde). Jiné zase hrají politické bulšit bingo vařením slovního guláše, např. "Kvalitní vzdělání - Poctivá práce - Důstojné stáří" (chybí už jen pevná stolice). To jsou všechno takové neškodné humorné věci. Horší je, když politik slibuje něco konkrétního.

"Vykoupíme byty v problémových lokalitách," hlásá jedna banda poťouchle se usmívajících ksichtů. Na první pohled skvělý nápad, dokud si neuvědomíte, že:
1) Ty byty mohly ty ksichty koupit kdykoliv před volbami, za své. Tak na co čekají?
2) Místo toho vykoupí byty za obrovské peníze z rozpočtu města, tedy z daní, tedy z peněz sebraných lidem včetně Vás. Tento konkrétní bytový font se privatizoval v 90. letech, byt 3+1 se prodával za 40 tisíc. Dnes tentýž byt v takové problémové lokalitě stojí více než desetkrát tolik. Město tedy výkupem na každém bytu tratí nemalé částky, naopak spekulanti si můžou docela nahrabat.
3) Co udělají, když radnici ty byty někdo neprodá? V komunálu nic, takže ten slib ani reálně nesplní.

Tak za peníze lidí, které by bez pohrůžky násilím nedostal, hodlá politik udělat něco, co by úplně klidně mohl udělat sám, jenže by musel zaplatit svoje peníze. A lidi ještě nadšeně tleskají, jak je ten svět hezky zařízen. Jedni orají a vláčejí, a ti druzí sklízejí.

Dnes jsou tomu na den přesně tři roky od otevření Stok. A víte co? Stále rosteme! A tím nemyslím jen návštěvnost, která se blíží k tisíci unikátním IP adresám denně (a často přesahuje) a desítkám nových autorů, jejichž počet se od loňského roku téměř zdvonásobil (nyní jich máme přesně šedesát – a všem patří mé díky); především jsme však začínali jen jako Stoky Svobodného přístavu, při shrnutí loňského roku jsem hrdě oznámil, že přibyl Kanál Svobodného přístavu, a dnes už máme i celý Svobodný přístav, který se pouští do dalších aktivit! Zejména pracujeme velkém projektu, který když vyjde, nebude Svobodný přístav už jen virtuální entitou, ale skutečně hmatatelnou v reálném světě.

Takových úspěchů bychom nikdy nedosáhli bez Vaší popory, které si nesmírně vážíme (doopravdy, to nejsou prázdná slova) a z celého srdce za ni děkujeme. Dáváte nám svůj čas, sílu, peníze, motivujete nás; máme tu nejlepší komunitu, kterou si jen člověk může přát.
Zároveň prosíme o další podporu; dáváme našim ideám tolik, že více už reálně nemůžeme. A má to výsledky; počet libertaránů v ČR i povědomí o anarchokapitalismu raketově roste, oproti minulým rokům je nás stále víc, leč v celé populaci je naše zastoupení stále mizivé. Pojďme to změnit!

Přední britská agentura pro výzkum trhu Ipsos MORI ve svém výzkumu „The Perils of Perception“ z roku 2013 odhalila jev, jenž mě velmi zaujal; ptali se lidí na intenzitu nejrůznějších problémů (kriminalita, nezaměstnanost, drogová závislost, vandalismus, imigrace, odpadky na ulicích a dalších), jak je vnímají ve svém okolí a celostátně. Výsledky byly skutečně pozoruhodné: Všechny problémy (bez výjimky) vnímali respondenti jako závažnější na celostátní úrovni než v jejich lokalitě; jinými slovy: „Kolem mě se ty problémy moc nevyskytují, ale jiní je mají.“ Víte, co mi to připomnělo? „Já se o sebe postarat umím, ale ostatní potřebují stát, protože jsou moc hloupí.“ Podobně jako kolem sebe skoro niko nemá zločinnost, feťáky, vandaly a imigranty, ale každý přece ví, že „tam někde ve světě“ jich jsou mraky, skoro nikdo není hloupý ignorant, ale samozřejmě ví, že drtivá většina ostatních ano.

Investiční pobídky jsou vnímané jako zásah státu, který má stimulovat ekonomiku a přinášet pracovní místa, což se i často reálně děje. Vyvstává ale otázka, jestli je to lepší nebo horší než to nedělat. Z pohledu etiky je odpověď jednoduchá. Zvýhodňovat pod hrozbou násilí jeden subjekt před druhým je jednoznačně špatně. Z ekonomického hlediska není odpověď tak přímočará.

Investiční pobídky jsou různé – daňové prázdniny, výhodné pozemky, úlevy, dotace atd. Obecně by se dala investiční pobídka definovat jako umělá konkurenční výhoda garantovaná státem oproti ostatním subjektům v ekonomice. Taková výhoda už z definice znamená, že uměle zvyšuje konkurenceschopnost takového subjektu vůči subjektům, které podobnou výhodu nečerpají. Uměle znamená, že subjekt může díky úlevě poskytovat horší plnění a mít méně efektivní procesy než konkurence. Tím pádem vytváří nižší přidanou hodnotu. Při tom všem se oslabuje vliv firem, které výhodu nemají a tím přichází o část růstového potenciálu.

Výsledek jsou nižší mzdy zaměstnanců, horší plnění a negativní dopad na konkurenci bez pobídek. Nakonec reálný příklad. Kvůli státním investičním pobídkám (nejen) je Česká republika označována za montovnu, což historicky vzniklo cílením investičních pobídek na zaměstnanost a nikoliv na přidanou hodnotu. Tím samozřejmě netvrdím, že cílit na přidanou hodnotu by bylo správné. Správné je nechat trh volný bez regulací a subvencí, ať uspěje ten, kdo nejvíce umí naplnit tužby klientů.

Tématem minulé přednášky o anarchokapitalismu v klubu (de)Centrála byla lidská práva v bezstátní společnosti!
Dnes se budeme bavit o indoktrinaci etatismem ve školách a cestě k autoritářství; ta totiž není pouze přímá, ale celkově je školství nastaveno tak, aby nás vedlo ke konformitě – je to vůbec žádoucí?
Všichni jste též rovnou zváni na příští přednášku, která bude také první středu v měsíci, tedy 3. října; tématem bude poslední dobou tolik skloňovaný NAP (princip neagrese), přičemž se dotkneme i práv zvířat nebo psychického násilí.
Těším se na vás dnes večer v 19 hodin v klubu (de)Centrála.

Stát navzdory všeobecnému přesvědčení neposkytuje úlevu od odpovědnosti, nýbrž od rozhodování. Je vzácným úkazem aby, byrokrat nebo politik nesl hmotnou odpovědnost za rozhodnutí, které udělal v souladu se zákonem a tím pádem ve jménu všech svých spoluobčanů. Všechen lid je tak s velkou slávou zbaven nutnosti rozhodování (např. o své zdravotní péči, vzdělání nebo poskytovateli dopravní infrastruktury), nikoliv však jeho následků. Je příhodné si to připomenout až se budeme znovu bavit o delegování dalších pravomocí státu a připustit si, že kterýkoliv člověk, bez ohledu na dobrotu či neupřímnost jeho záměrů, bude jednat jinak v pozici, kdy mu za jeho rozhodnutí nic nehrozí a jinak v situaci, kdy jedná na vlastní zodpovědnost.

Začíná školní rok; stát násilím nutí rodiče posílat děti do školy, kde budou indoktrinovány propagandou, jež z nich vytvoří poslušné občany. Kdo by se něčemu takovému vzepřel a trval si na tom, tomu budou děti násilím uneseny (!) sociálkou (za případné podpory uniformovaných opic, bude-li třeba); eufemismem pro toto jednání – pro většinu z nás zcela nepřijatelné, kdyby tak nečinil stát (což jasně ukazuje sílu té propagandy) – je povinná školní docházka. Zbavme se jí! A existuje ještě další věc, jíž jsou naše děti indoktrinovány podobně jako státem; jedná se o demokracii – modlu, kterou když odmítnete uctívat, stanete se terčem posměchu věřících toho nejrozšířenějšího náboženství, tedy etatismu. Koho dané téma zajímá hlouběji, nechť přijde ve středu na mou přednášku do klubu (de)Centrála. Doufám, že se tam potkáme; a studentům přeji hodně štěstí do dalšího školního roku – nenechte se příliš tvarovat.