Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Hrozící zákaz kouření v hospodách a restauracích nás staví před otázku, jak bude vypadat situace po jeho vstoupení v platnost. Na to se lze podívat do některé ze zemí, kde už takový zákon platí. Já měl možnost pobýt před časem několik měsíců v Anglii. Lidé zde postávají a kouří před hospodami a restauracemi čili kouří na ulicích (někdy zde stojí i nekuřáci, kteří se do dané hospody či restaurace prostě nevešli, protože počet licencí na jejich provoz je v Anglii místy silně omezen). Tito kuřáci vypouštějí tedy cigaretový dým kolemjdoucím pod nos a zároveň jím zásobují obyvatele okolních bytů a domů. Vedle toho popíjejí a díky tomu také docela hlučí (alkohol jim rozváže jazyk), byť se podle mého názoru chovají méně hlučněji než návštěvníci podobných zařízení u nás. Hlukem pak obtěžují opět obyvatele okolních bytů a domů, a to mnohdy do pozdních večerních hodin. Tyto řekněme neřesti tak díky zákazu kouření v hospodách a restauracích opouštějí uzavřený prostor hospod a restaurací, kde nikdo není nucen pobývat a nechat se jimi obtěžovat, a místo toho obtě­žují širokou veřejnost. Nezávidím lidem, kteří bydlí v okolí těchto zařízení. Zejména v letních měsících, kdy je potřeba větrat a zároveň se vzduch nehne, jim nastanou těžké časy. Dalším problémem je to, že kuřáci postávají venku i za plískanic a chladného počasí, což není příliš zdravé. Nachlazení lze tak chytnout snadněji. Jistou možností je to, že zákon se nepodaří reálně prosadit, protože nebude masově dodržován, podobně jako svého času zákaz kouření na zastávkách. Přece jen lidé si tak nějak pomalu odnaučují některé zákony, přijaté o nich bez nich, nebrat v potaz.

V roce 2014 (letošní statistiku ještě nemáme) se účastnilo dopravních nehod 1327 služebních vozidel uniformovaných opic a 84532 aut řízených normálními lidmi; celkově bylo na začátku téhož roku zaregistrováno 8282 automobilů opičáckých a 7,8 milionů lidských. Z toho plyne, že během daného období bouralo asi 1 % lidí a 16 % opic, které měly těm lidem pomáhat a chránit je; lze šestnáctinásobnou nehodovost vysvětlit větším počtem ujetých kilometrů? Průměrné lidské auto ujede patnáct tisíc kilometrů ročně, u policejních přesné statistiky nejsou, avšak aby to vyrovnalo výše uvedený nepoměr, museli by opičáci najet čtvrt milionu ročně, což by znamenalo vlastně každoroční výměnu vozového parku – a to se dle finančních zpráv policie neděje ani omylem.

Nemluvě o tom, že i kdyby najeté kilometry tak obrovský počet nehod vysvětlovaly, podle logiky státu vlastní to nikoho neomlouvá – nebo snad bodový systém nějak zohledňuje, kdo ujede více kilometrů? Ne. Odmazávají se body v závislosti na ujetých kilometrech bez nehody? Ne. Proč by tedy měla být benga souzena podle jiných měřítek? Prostě bourají šestnáctkrát častěji než ostatní a dělají na silnicích bordel.

Někdo by mohl namítat, že uniformované opice jsou účastny takového počtu nehod, protože honí zločince a „piráty“; jenomže dává jim snad honění právo ohrožovat ostatní? Ne. Dokonce ani stát jim takové právo nedává, protože podle zákona sice mohou porušovat předpisy, ale pouze tak, aby nikoho neohrožovali. Z těch 1327 nehod, na kterých se podíleli, zavinili 661 a v 666 byli nevinně (a to za předpokladu, že jim kolegové a soudy nestraní, o čemž pochybuji); nelze tedy ani namítat, že opice jsou v tom nevinně a bourají do nich zločinci.

A ponaučení? Policajti jsou agresivní tupá hovada, nebezpečná sobě (což je to poslední, co by mě trápilo) i okolí; stát nám tvrdí, že jsou na silnicích proto, aby nám pomáhali a chránili, jenže ve skutečnosti jsou to škůdci. A když slyším politiky mluvit o hromadách mrtvých na silnicích a „pirátech“, říkám si, že by si měli nejprve zamést před vlastním prahem, neboť jedinými skutečnými piráty jsou jejich poskoci.

Zejména poslední dobou se můžeme především v souvislosti s migrační krizí od mnohých autorů dočíst, že multikulturalismus je zlo, selhává, nikdy nefungoval a přivede nás ke zkáze; a já nemohu nesouhlasit s tím, že budou-li nám politici multikulturalismus cpát podobně jako doposud, skutečně z toho nevzejde nic dobrého. Mám však trochu pocit, že mezi autory podobných textů často dochází k poměrně fatálnímu neporozumění příčině skutečného problému, kterou multikulturalismus dle mého názoru prostě není; je jí státem vynucovaný multikulturalismus.

Jak by totiž vypadal multikulturalismus bez podpory státu? Inu, šílenci typu Kohout by se patrně i nadále chodili do ghetta líbat s cikány, nejrůznější levicově zaměření studenti by nám jej stále cpali, psali o tom články a pár z nich by si možná dokonce i nastěhovalo domů nějaké uprchlíky; a osobně tipuji, že tímto krokem by se část z nich z toho multikulturalismu sama vyléčila. Ale jaký by byl reálný dopad na normálního člověka? Prakticky žádný, Kohouta můžeme všichni ignorovat a počty #přijatých uprchlíků by se pohybovaly nejspíše v jednotkách či malých desítkách.

Proč je tedy multikulturalismus problém? Protože nám ho stát vnucuje pod hrozbou násilím; netrpíme kvůli pomatencům líbajícím cikány, ale kvůli antidiskriminačním zákonům, kvůli povinným kvótám na uprchlíky od EU, kvůli drahým detenčním táborům, kvůli povinné integraci, kvůli neziskovkám napojeným na státní penězovody, zkrátka kvůli politikům a lidem placeným z veřejných peněz, kteří potřebují obhájit svou existenci. Multikulturalismus sám o sobě bez státní podpory by nebyl nic jiného než celkem neškodná zábava několika kavárenských levičáků (a bez napojení na veřejné peníze by jich bylo ještě mnohem méně).

Máme tu tedy dva problémové faktory: Stát a multikulturalismus. Co by dělal stát bez multikulturalismu? Prostě by si byrokraté našli pro parazitování na slušných lidech jinou záminku. A co by dělali multikulturalisté bez státu? Maximálně by budili soucitné úsměvy svého okolí. Bohužel tedy docházím k témuž závěru jako už tolikrát – primární příčinou problému je opět stát; a jako už mnohokrát, situace se na první pohled jeví jinak, takže mnozí dokonce spatřují řešení v dalších státních zásazích (jen na opačnou stranu), přitom by bohatě stačilo, kdyby vláda dala lidem pokoj.

Značné popularitě se v poslední době těší skupina Ortel; zejména kvůli písni „Mešita“ se stala extrémně populární mezi islamobijci. Hned první verš této písně je oblíbený ultradementní argument, o kterém jsem dokonce již psal do Stok; hudební stránku věci komentovat nebudu, neboť se domnívám, že ta u písní s politickým sdělením není podstatná, zaujalo mě však něco jiného – vždy mě pobaví, když je někdo obrovský vlastenec, ale už jen v tom, jak se tím chvástá, naseká mraky hrubek; pan Ortel to však dotáhl ještě o level výše, když v nikoli psané, ale zpívané „Mešitě“, která má dvě a půl minuty, pětkrát nezvládl skloňování podstatných jmen (a nebylo to kvůli verši, správné tvary by tam normálně seděly; některé ty případy lze přičíst plzeňskému nářečí, ale ne všechny). Vlastencům však spíše než nějaký jazyk imponuje násilí, takže pana Ortela i s jeho Ortelem katapultovali do výšin v hlasování Českého slavíka, čímž jeho popularita ještě vzrostla.

Když už o Ortelu napsal i D-FENS, rozhodl jsem se jejich tvorbu trošku prozkoumat; a bylo to otřesné – mnohem horší, než jsem očekával. Čtenářům doporučuji píseň „Hadr“, protože to je síla; jen tak mimochodem, ten skvost je zároveň hymnou Dělnické strany. Největší bolest je však dílo „Zůstaň mým domovem“ – něco tak patetického jsem snad ještě v životě neslyšel; k tomu prostě nemám slov, to musíte slyšet (a ještě vidět; ten klip dokresluje všechnu tu ubohost). Nejlépe tuto píseň vystihuje tato věta George Carlina (nejsem si jist, zda je dotyčným původním autorem): „Nationalism teaches you to take pride in shit you haven’t done and hate people you’ve never met.“ Bohužel něco v životě dokázat stojí čas, energii, zdroje, úsilí, zatímco patřit k nějakému národu může bez námahy každý, takže je snazší být hrdý na to druhé; a proto je vlastenectví tak populární, jedná se vlastně o ideální ideologii pro zoufalce.

Blíží se nám konec roku a tím pádem i termín zavedení arcizla jménem Elektronická evidence tržeb. Šikovné hackerské ručičky (či spíše nešikovné úřednické?) se postaraly o to, že již nyní máme možnost nahlédnout do specifikace celého projektu, která by jinak byla veřejnému zraku skryta.
Michal Špaček z Lupy.cz rozebírá některé chuťovky z dokumentu v tomto článku. Určitě stojí za přečtení - stejně jako stojí za stažení plný dokument, dokud je k mání.
Co stojí například za pozornost, je výše rozpočtu na PR v porovnání s položkou Bezpečnost. Na obhajobu projektu padne 21 mega, na bezpečnost 15. Dle doprovodného textu se můžeme těšit na prvotřídní prodaňovou propagandu: "Veškerá komunikace se bude snažit přirozeným a nenásilným způsobem přesvědčit občany, že vyžadování placení daní je pro ně přínosné a využívání cest jak "ušetřit" díky krácení daní v konečném důsledku poškodí životní komfort každého občana České republiky." Pozor, sranda nekončí: "Komunikační tým počítá i s krizovým komunikačním scénářem při selhání systému." (str.12)
Kdo bude vlastně projekt provozovat? Dle dokumentu jsou v užším výběrovém řízení tři firmy - Oracle, Microsoft a IBM. Posledně jmenovaná firma je již v otázce veřejných zakázek obvyklým podezřelým. Její koncept "Chytřejší planety" je otevřenou kolaborací s vládami při ztrpčování života svobodných lidí pomocí omezování osobní dopravy, sledování pohybu po městě a podobně.
A tak mě napadá - stát potřebuje k funkčnosti svinstev, které se rodí v chorých hlavách jeho představitelů kolaboranty z řady soukromých firem; co kdyby však došlo morální osvícení lidí ve společnosti takové hloubky, že by již nikdo s dostatečnými schopnostmi kolaborovat nechtěl?
Předpokládat však takový vývoj ve společnosti s povinnou školní docházkou, dotovaným školstvím a konstantní mediální propagandou je asi přílišnou naivitou... Na druhou stranu mám dojem, že v posledních letech došlo díky webu k explozi zájmů o svobodné myšlenky. Jen v českém prostředí máme spoustu kvalitních webů, které jsou ne-li vyloženě libertariánské, pak přinejmenším klasicky liberální. V diskuzích s kolegy a známými je patrné opovržení vůči EU a cynický náhled na státem "zajištěnou" budoucnost.
Špetka naděje by tu tedy snad byla.

Zanesl jsem do kódu Stok pár změn, ale už mi přišlo několik doplňujících či zmatených dotazů, co se to děje, takže si dovolím je krátce okomentovat – zaprvé jsem přidal RSS feed, na tom asi není nic k vysvětlování, kdo používá RSS čtečky, může si přidat můj kanál; zadruhé jsem udělal pár změn ohledně vzhledu, které možná nejsou na první pohled úplně jasně pochopitelné. Neregistrovaní návštěvníci to mají snadné, prostě jim přibyla nová položka v menu (» vzhled «), kde si mohou vybrat, jak pro ně mají Stoky vypadat; nastavení bude uloženo v cookies prohlížeče. Registrovaní uživatelé to mají trochu komplikovanější; krom položky » vzhled « mají ještě k dispozici » změnit údaje účtu «, kde si mohou zvolit stejně, nicméně toto nastavení nebude uloženo v cookies, nýbrž v databázi u jejich uživatelských účtů.

Jaký je v tom rozdíl? Cokoliv nastavíte v menu » vzhled «, bude uloženo pouze v tom prohlížeči, kde tak učiníte; naopak přes » změnit údaje účtu « si můžete nastavit podobu, kterou budou mít Stoky kdekoliv, odkud se přihlásíte. V případě konfliktu mezi nastaveními „vyhrává“ to uživatelské (» změnit údaje účtu «), nicméně v něm je volba (hned ta první), jež to může zvrátit (tj. vzhled uživatele bude odpovídat tomu, co zvolil v menu » vzhled «); to můžete využít třeba k tomu, abyste v práci vypli zvuky Stok (ten černo-bílý vzhled bez obrázků je zároveň i beze zvuků), o což mě někteří čtenáři žádali. A jak jsem si právě teorii ověřil v praxi, převléknout kabát webu je díky CSS velice snadné, takže má-li někdo nápad či přání v podobě dalšího vzhledu, neváhejte napsat; sejde-li se více podobných návrhů, případně bude-li se mi něco líbit, implementuji to.

Ačkoliv nejsem žádným velkým fanouškem hip hopu, musím se zeptat: Slyšeli jste někdy libertariánský rap? Jestli ne, vygooglujte si Fight of the Century: Keynes vs. Hayek Round Two; nejen, že to úžasně věrně vystihuje realitu, tvůrcům nechyběl cit pro detail (sledujte to video pozorně, stojí to za to) a konec skvěle vyobrazuje smutnou pointu, ale ještě navíc je to neskonale vtipné, no já řval smíchy – a se mnou všech ostatních pět a půl libertariána, kteří to pochopili. A co kolektivistický rap? Račte googlit Revolta: Povstaň s láskou; toto dílo neuvěřitelně emocionálně a celkem správně popisuje problémy naší společnosti, navrhuje naprosto dementní řešení (například potravinová soběstačnost, moc do rukou mladých lidí, znárodnění bank, zbourání obchoďáků a podobně) – a odkývá to většina lidí z těch vlastně úplně všech, kteří to pochopí, neboť ono pochopení nevyžaduje naprosto nic.

Tato dvě díla bohužel naprosto přesně ilustrují současný stav individualismu a kolektivismu ve společnosti; zatímco libertariánské myšlenky jsou sice logické, silně konzistentní, dotažené do konce a pravdivé – a celkem nikdo je nebere vážně, neboť jejich pochopení vyžaduje vyvinutí určitého úsilí, kolektivistické myšlenky jsou typicky populistické nekonzistentní žvásty, které sice vypadají dobře na první pohled, ale hlubší logická analýza ukazuje jejich nesmyslnost – a každý jim rozumí a mnozí dokonce považují za ideál (ti chytřejší někdy dodají, že jde o ideál nedosažitelný). Když k tomu ještě připočteme fakt, že libertariáni jsou často exoti (jako třeba já), kterým činí problém zkratkovitá a nepřesná komunikace tak důležitá pro populismus, máme sice to nejlepší zboží, leč bez jakékoliv reklamy, takže neprodáváme; co s tím?

Vánoce v tradičním slova smyslu sice neslavím (s rodinou si typicky uděláme hezký den vyznačující se dobrým jídlem, návštěvami a společným hraním počítačových her, ale nestresujeme s úklidem, cukrovím, „povinným“ nákupem dárků a podobně), leč coby anarchokapitalista a křesťan si myslím, že jsou boží; proč?

Křesťané dokázali tento původně pohanský svátek využít pro své PR a proměnit jej v připomenutí narození Pána Ježíše, kterého Bůh seslal, aby nás z hříchu vykoupil a podstoupil utrpení za naše viny, za což jsem mu já osobně neskonale vděčný (navzdory lehkému vyznění celého textu míním tuto větu naprosto vážně), ačkoliv tento se podle všeho v zimě ani nenarodil (všechny zajímavé astronomické jevy kolem roku nula, jež by mohly být betlémskou kometou, ať už to byla 1P/Halley, nebo ne, vycházejí na jiná roční období); libertariáni by si z křesťanů ohledně jejich přístupu k PR měli vzít příklad xD

V moderní době se ještě navíc Vánoce staly kratochvílí velmi konzumní (a na těch letošních vydělám i já, neboť celé svátky včetně dneška oslavím skvěle placenou prací), což je velice dobře, tolik dobrovolných směn neproběhne snad nikdy jindy v roce; živím se mimo jiné programováním ERP systémů pro obří maloobchodní i velkoobchodní řetězce, z nichž některé jsou schopny realizovat až 80 % (!!) svých celoročních tržeb v prosinci. Takže lidem, kteří si stěžují, že duch Vánoc byl nahrazen konzumem, pravím: I prapůvodním smyslem Vánoc byly oslavy (dokonce takové, které neměly nic společného s Ježíšem), takže nemudrujte a užijte si to; a chybí-li Vám duchovno, modlete se – já osobně tak činím nejen o Vánocích a mohu to vřele doporučit.

No a kdo se modlit nechce, pro toho mám, aby nepřišel zkrátka, alespoň fotku plnou vánoční atmosféry, pak také vánoční píseň od nejlepší kapely, která kdy byla, je a bude (ten nekonečný vizuální kýč pochopitelně není jejich dílem, ale k Vánocům to asi patří), v souvislosti s čímž musím vzpomenout Ding Dong Merrily On High v podání lahodícím mužskému oku (nemohu si pomoci, ale Chloe Agnew je neodolatelná); a aby si na své přišli nejen většinoví heterouši, ale i menšinoví teplouši, kterým mnozí z mých bratří a sester v Kristu bohužel nemohou (i navzdory oficiálně deklarované toleranci) přijít na jméno, posílám ještě Carol of the Bells od skupiny Pentatonix (kdyby si náhodou někdo nevšiml, jedná se o instrumentální zpěv, ke kterému nejsou použity žádné hudební nástroje; ano, správně, jsou to borci).

Je-li však mezi čtenáři stále ještě někdo, koho jsem nenakazil vánoční náladou a nepřesvědčil jej, že Vánoce jsou boží (což už snad všichni musejí v tuto chvíli jasně vidět), pro toho mohu s láskou hrabičkama přehrabovat poslední zbytky černého humoru; a jestli ani to nepomůže, pak už snad jen (na vlastní nebezpečí, protože ten pán má zřejmě nějaký problém; a kdo na následující link klikne, může ho pak mít též) Řezníkův pohled na věc shrnutý v „písni“ Zasraný Vánoce, který s dotyčným naprosto zásadně nesdílím, ale když jsou ty svátky lásky a porozumění, rozhodl jsem se jej zveřejnit, neboť byl cenzurován v Českém slavíkovi a dokonce kvůli své tvorbě stanul i před soudem, což je nechutné (tedy to je i ta tvorba, nicméně tu nikdo poslocuhat nemusí), takže mu věnuji alespoň tuto vánoční vzpomínku xD

A to je ze Stok pro dnešek vše, takže MURRAY CHRISTMAS.

Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá; a o kolektivní vině to platí dvojnásob: Rozdělíme-li lidi na „nás“ a „je“ (podle čehokoliv jiného než činů konkrétních jednotlivců) za účelem omezování svobody „těch druhých“ na základě toho, jak se provinili někteří z „nich“, dáváme tím skvělé argumenty „jejich“ populistům, kteří též káží kolektivní vinu; a čím více se tak chováme, tím více to budou stejně vnímat i „oni“, což opět potvrdí slova „našich“ populistů a vše může gradovat ad absurdum. Aplikujeme-li to na uprchlíky, zjistíme, že omezováním jejich svobod je vážně naháníme do náruče různých teroristických organizací; jenže pozor! Neexistuje dobrá myšlenka, kterou by nešlo překroutit a zneužít; a to bohužel předvádějí sluníčkáři: Rozdělují společnost na „nás“ a „je“ úplně stejně, jenže omezují svobody „naše“ v „jejich“ prospěch a ještě drze namítají, že když tak neučiní, budou se „oni“ radikalizovat.

Víte, po čem nyní volají němečtí sluníčkářští politici? Chtějí zakázat silvestrovské ohňostroje, aby prý nezpůsobili uprchlíkům trauma, neboť by jim zábavní pyrotechnika mohla připomenout válku; a omezování našich svobod obhajují tím, že musíme ustupovat, abychom nikoho neradikalizovali. Ale copak si neuvědomují, že právě to dělají? Vždyť ten princip platí na obě strany, přičemž je úplně irelevantní, kdo si začal; omezováním svobod zdejších obyvatel se pochopitelně tito začnou cítit ohroženi a stále více jich bude trvat na dělení „my“ versus „oni“, což povede k témuž na druhé straně. Jak je možné, že tento princip sluníčkáři dobře chápou v jednom směru, islamobijci v tom druhém, zatímco ani jedni se nejsou schopni zamyslet nad tím, že není nejmenší důvod, proč by přesně totéž nemělo platit pro obě strany? Inu, kolektivismus nikdy nešel moc dohromady s logikou. Takže kdy politici zakáží ohňostroje?

Byrokrati v Evropské unii připravují zákon, podle kterého by měly být sociální sítě pro osoby pod třináct let zakázané, zatímco mladí lidé ve věku třinácti až šestnácti let by tam směli chodit jen se souhlasem rodičů; co na to říci? Zaprvé snad všichni vidíme, jaké je to svinstvo, neboť stát opět deklaruje záměr vychovávat děti místo rodičů a jestli to tak půjde dál, za několik generací bude normou, že výchova dětí je doménou státu, přičemž když se někdo náhodou opováží tvrdit, že by to měli dělat rodiče, bude označen za extrémistu; a zadruhé doufám, že je nám všem také jasné, jak neuvěřitelná je to píčovina, neboť si umíme představit, jak je takový zákon v praxi vymahatelný.

Jsou celkem dvě možnosti, jak může celá věc dopadnout, pokud zákon projde (ještě nebyl schválen): Buď bude existovat nějaká státní databáze souhlasů či podobná šílenost, případně se zákonu může obratně využívat jako hole na bití nepohodlných psů – pak to bude (v obou případech) průser; nebo to v praxi skončí u toho, že k checkboxu o souhlasu se smluvními podmínkami přibude ještě jeden o souhlasu rodičů – pak to bude vtipně bezzubé a ještě více se zažije, že porušování zákonů je normou, což by bylo fajn. Máme tedy tři možnosti: (a) Zákon neprojde, (b) zákon projde a někdo ho začne reálně vymáhat, nebo (c) zákon projde a bude pro srandu králíkům; možnost (b) je děsivá, ale přijde mi nepravděpodobná, osobně tipuji nejspíše (a). Tipy čtenářů jsou vřele vítány v diskusi.

Nedávno jsem opět slyšel mluvit Miloše Zemana na téma povinných voleb, kterých je tento velkým a dlouhodobým zastáncem. Protože se nám tohoto demokratického procesu účastní jen něco kolem poloviny voličů, mocipánům to nestačí a chtěli by více; a když ti něco chtějí, není nic snazšího, než to lidem prostě a jednoduše nařídit. Zde se však věc má tak, že reálně to chce jen prezident, jemuž zase chybí moc to prosadit, ergo se povinných voleb v dohledné době nejspíše nedočkáme; do budoucna to však úplně vyloučeno není, neboť existují země, ve kterých občané tuto povinnost mají (nechtějí-li se účastnit, platí pokutu).

Na první pohled mi samozřejmě podobná myšlenka přišla zrůdná, neboť takový zákon je morálně neospravedlnitelný; otázkou je, jaké by byly praktické dopady? V první řadě by to bezpochyby popudilo lid proti vrchnosti, což je vždycky dobré. Dále by však podobný zákon dle mého názoru poskytl prostor pro efektivnější zesměšňování demokracie; například v Německu existuje politická strana s názvem „Strana“ (v originále „Die PARTEI“), jež má jediný bod v programu: „Nebudeme dělat nic,“ s čímž pochopitelně nemá moc velkou podporu, což by ale povinná volební účast mohla změnit.

Nemluvě o tom, že by se z povinné volební účasti dalo možná i něco vytěžit založením strany, jež bude v prvé řadě slibovat zrušení volební povinnosti; krom toho by ale mohla ještě přijít s libertariánským programem, ideálně propašovaným v trojském stylu – oficiální program bude jen zrušit volební povinnost, ale v případě potenciálního úspěchu by mohla v parlamentu ještě trochu liberalizovat, neb alespoň využívat pozornosti médií k šíření libertariánských myšlenek. Otázkou samozřejmě je, kolik z té přibližně poloviny nevoličů nevolí prostě z lenosti a kolik z nějakého principu, což by značně ovlivnilo, komu by tito lidé v případě volení byli ochotni dát svůj hlas.

Ačkoliv tedy určitě můžeme být rádi, že volební povinnost zde není (o potenciální buzeraci méně), osobně bych se jejího zavedení až tak dalece neobával, protože zhoršit se tím naše situace až tak dalece nemůže (samozřejmě krom dalšího dementního státního nařízení), na druhou stranu by se snad z takového zákona dala ve výsledku vytěžit nějaká ta liberalizace či alespoň oslabení státu v očích jeho voličů a jejich další naštvání; otázkou samozřejmě je, do jaké míry by toto něco ovlivnilo. Jaký na to máte názor, vážení čtenáři?

Přesně před měsícem jsem zde publikoval text »Politická korektnost jako kráva«, což se nyní ukazuje jako název unáhlený, neboť už nedává příliš prostoru pro gradaci nadpisů dalších příspěvků; jenže kdo mohl tehdy vědět, že už za měsíc bude ještě korektněji? Ano, máte pravdu, každý to mohl vědět. A co se stalo nyní? Rijksmuseum (Říšské muzeum) v Amsterodamu přejmenovalo historická umělecká díla, jejichž názvy byly v současnosti shledány politicky nekorektními; tak například z „Mohamedána“ se stal „Muž s vousy“, „Hotentotská děvka“ bude od nynějška „Kouřící žena z kmene Khoi“, „Hlava mouřenína“ jest v newspeaku „Hlava muže“, „Černošský sluha“ byl přejmenován na „Mladého sluhu“ a dalších více než dvě stě děl bylo znehodnoceno podobně… myslíte, že se v rámci dalšího upgrade dočkáme zásahů do barvy pokožky vyobrazených osob, aby byl poměr černých a bílých mezi boháči a chudáky vyvážený?

Stát tedy financuje z kapes daňových poplatníků kulturu, aby se o ni jakože staral lépe než hrozní soukromníci, avšak zřejmě nechápe ani to, co i každý barbar matfyzák Urza, tedy že součástí uměleckého díla je i jeho název, jehož změnou se przní umělcovo sdělení; nebo mi vážně bude někdo tvrdit, že když obraz „Hotentotská děvka“ volaký kokot přejmenuje na „Kouřící žena z kmene Khoi“, nedojde ke ztrátě informace a s ní i části autorova vyjádření? A co hůř – mizí historické souvislosti a duch doby, ze které ta díla pochází; jenže „je třeba“ naznačovat studentům, kteří muzeum povinně navštěvují, že politickou korektnost tu máme odjakživa. Nedávno jsem viděl vtip s obrázkem parlamentu a nápisem: „Vy idioti, Orwel napsal 1984 jako varování, ne jako manuál!“ Jenže ono to pomaličku přestává být vtipné, neboť přejmenování těch uměleckých děl je přesně ta činnost, kterou měl v popisu práce soudruh Winston Smith…

Bitcoin zde asi netřeba představovat; který libertarián by nebyl nadšen z měny, jež není ovládána státem? Na toto téma byla již napsána obrovská spousta textů, jejichž autoři bitcoin nejen popisují, ale zároveň se pouštějí do nejrůznějších predikcí budoucnosti této virtuální měny a to s ohledem na ekonomickou i technickou stránku věci; ačkoliv do značné míry jejich nadšení sdílím, zároveň se domnívám, že v rámci něj bývá často opomíjen jeden nesmírně důležitý faktor – zkurvený stát. I kdyby už několik politiků nedeklarovalo svůj záměr zakázat bitcoin v případě, že by se začal masově používat, tento krok je ze strany státu více než očekávatelný – vždyť která vláda se dobrovolně vzdá peněžního monopolu?

Vytvořit společenskou poptávku po zákazu bude úkol zcela triviální – postačí najít a v médiích důkladně proprat skutečnou či fiktivní síť pedofilů obchodujících za bitcoiny (ani to nemusí být pravda, stačí tím naplnit média); následně se roztrhne pytel s různými „experty“, kteří potvrdí, že bitcoin není jen měna pedofilů, ale také teroristů, zlodějů a daňových podvodníků. A vymáhání zákona? Inu, někteří namítnou, že díky decentralizaci není prakticky možné bitcoiny efektivně lidem sebrat, což je sice pravda, na druhou stranu lze velmi snadno zakázat prodejcům bitcoiny přijímat; a kdo bude v internetovém obchodě tuto měnu přijímat, půjde bručet. Svinstvo? Jistě, ale koho krom libertariánů to zajímá? Samozřejmě je správné neustále zkoušet vzdorovat, nicméně se obávám, že bitcoin čeká stejný osud jako Bernarda von NotHause. Má někdo optimističtější pohled na věc? Prosím, podělte se o něj v diskusi.

Před časem jsem do Stok vylil komentář, o kterém mi postupně několik lidí napsalo, že bych jej měl vložit jako standardní „článek“; protože je dle mého názoru na Stoky dost dlouhý, zde (trochu obecněji) popisuji jeho pointu – jak přicházíme o svobodu.

Fáze první:
Máme nějakou svobodu (projevu, pohybu, podnikání, ozbrojování, …); lidé se jí (zatím) nejsou ochotni vzdát a kohokoliv, kdo by se pokusil tuto svobodu omezit kvůli nějaké úřednické buzeraci, pošlou někam, začne ztrácet voliče a všichni kolegové od něj dají ruce pryč. Kdyby náhodou někdo jen tak prosadil zákon, jež tuto svobodu ruší, v příštích volbách si polepší každý, kdo slíbí tuto legislativu zrušit.
Fáze druhá:
Zakazovači předkládají silný emocionální důvod, proč tuto svobodu omezit (teroristický útok, masově znásilňované děti, radioaktivita, biologické zbraně a tak dále, prostě cokoliv, co vyvolává silné pocity, ačkoliv s danou svobodou to může souviset byť jen zcela okrajově); jde-li o velký zásah do našich životů, slíbí, že se jedná o změnu dočasnou. Předpokládám, že všichni známe takové ty argumenty na téma, že za války se přece smí či dělá tohle a támhleto (dávat válku jako příklad morálních výšin je též úsměvné). Hysterie zcela zastíní jakoukoli rozumnou debatu na dané téma, takže zákaz projde.
Fáze třetí:
Jakmile si lidé zvykli, že daná svoboda již do jisté míry omezená je, sociální inženýři přijdou s návrhem, jak snížit počet vražd, znásilnění, loupeží a podobně, když se tato svoboda potlačí ještě trochu více; tyto snahy sice občas selžou, ale po nějaké době nakonec stejně uspějí (všimněte si, že jakmile se nějaká regulace zavede, už ji prakticky nikdy nikdo nezruší). Až se tak stane, začne se už celkem bez zájmu veřejnosti ona svoboda omezovat i kvůli každé blbině a úřednickému vrtochu; ačkoliv zpočátku šlo o něco nepřípustného, v tuto chvíli to nechává chladným prakticky všechny (krom několika bláznivých libertariánů).
Fáze čtvrtá:
Vznikají procesy (v rámci veřejného i soukromého sektoru), služby, statky a normy, jež jsou založeny na tom, že daná svoboda je nějakým způsobem omezena; tyto jsou pak používány jako argumenty, proč ona svoboda musí zůstat potlačena. I když původní důvod zmizí, případně se ukáže býti nesmyslným od samého začátku, reálně na tom už nezáleží. Daná svoboda už nikoho nezajímá, navíc „je každému jasné“, že omezená být musí, neboť jinak „by to nefungovalo“ (kvůli těm všem procesům, jež počítají s oním omezením).

Když mi sem Urza dával přístup, myslím, že nepočítal s tím, že můj první příspěvek bude zrovna o chlupatejch..
Já mám ale od včerejška dilema. Viděla jsem totiž ve večerním zpravodajství (ano, měli sme to zapnutý k večeři..), že nějakej ubohej mamrd poškrábal někde asi 20 aut chlupatý že po něm jdou. A že to bylo v Praze. A přesně tenhle ubohej mamrd každý pondělí večer u nás v ulici na Nikolajce škrábe právě jedno auto. Schytalo to i mámino. Dokonce si myslím, že dotyčnej jezdí tmavě modrou fábkou a vozí tam svý dítě pravidelně na hokejovej trénink. Asi si ničením lepších aut kompenzuje, že jezdí akorát nasranou fábkou na leasing a nemůže netalentovanýmu harantovi zaplatit lepší místo v mančaftu..

A teď babo raď. Já bych mu raději domluvila pomocí pár kamarádů v koženejch hadrech a vysvětlila mu, že na cizí majetek se nesahá a že si má mindráky léčit jinak. Na druhou stranu tam hrozí, že to nakonec neodnese on, známe to u nás v Kocourkově..
Nebo můžu zavolat na 158 a oni se rozhodnou, jestli pomáhat ,nebo chránit, nebo raděj sváču.. a popravdě, volat chlupatejm je mi trochu proti srsti..
Co myslíte?

Ministerstvo zdravotnictví změnilo zákon o ochraně veřejného zdraví (ano, i takový zákon máme, neboť naše těla patří státu) tak šikovně, že ve školách studenti nesmějí přijít do styku s pohonnými hmotami (zdravím mladé automechaniky) ani se slabými kyselinami či lihem (buďte zdrávi, studenti chemie), takže i chemické olympiády mají utrum; ministerstvo školství slíbilo nápravu, nicméně na to hodilo bobek, takže nic. Jako na slovo vzatí profesionálové ministr Němeček i ministryně Valachová v první řadě řeší, kdo za to může – podle Valachové to podělal Němeček idiotskou změnou zákona, zatímco ten se hájí tím, že dotyčná měla novelu předem k dispozici, takže ji měla připomínkovat; co se samotného problému týče, ten může samozřejmě počkat, protože je vždycky možné založit mezirezortní komisi, vymyslet návrh a poslat jej hygienikům, kteří též mají času dost. Umíte si představit, že byste takto postupovali v práci?

Tato tragikomická příhoda však představuje jen špičku ledovce, symptom něčeho daleko hlubšího. Krom existence tak zjevného svinstva jakým zákon o veřejném zdraví bezpochyby je (stát jím deklaruje, že naše zdraví – a tedy ani těla – nevlastníme my sami, nýbrž politici, kteří si uzurpují právo rozhodovat), čelíme ještě jednomu problému – celý koncept naší legislativy je postavený na hlavu: Vešel v platnost zákon, který je zjevně špatný, ví to každý, včetně těch, kdo jej navrhli; přesto se jím všichni musejí řídit, neboť kdyby teď nějaký učitel se studenty dělal pokusy se zakázanými látkami (stejnými, které byly ještě před měsícem povolené), půjde bručet. Někdo by mohl namítnout, že to tak být musí, protože jinak by se v případě každého nezákonného chování muselo ještě posuzovat, zda náhodou porušený zákon není v dané situaci nesmyslný. A co na takovou námitku odpovídám? „No právě! Tak by to mělo být!“

Zrovna v pátek jsem do Stok vylil text o scestné společenské diskusi, abych záhy zjistil, že jinde (konkrétně v Turecku) to dotáhli na další level (což můžeme brát i jako vhled do naší temné budoucnosti); jistý Bilgin Čiftči přirovnal tureckého premiéra Erdogana ke Glumovi z Pána prstenů, za což může jít až na dva roky natvrdo bručet, přičemž na nějakou svobodu slova u soudu defekuje canis lupus familiaris, místo toho bylo k procesu pozváno pět znalců z oboru filmu a psychologie (soudce prý Pána prstenů nečetl), jejichž úkol spočívá v kvalifikovaném rozhodnutí o tom, zda je Glum skutečně zlá postava, neboť obhájce pana Čiftči přišel s tím, že by tomu tak nemuselo být, ergo to srovnání vlastně nebylo nezbytně urážlivé. Bizarní? Vskutku.

Předpokládám, že drtivá většina Čechů bude kauzu považovat za zcela absurdní a otázku Glumovy dobroty za marginální v porovnání s naprosto zásadním potlačením svobody slova, neboť na tom skutečně záleží; na druhou stranu přesně titíž lidé jsou pak schopni v diskusi o zákazech kouření v restauracích zcela pominout kruciální pošlapání svobody majitele rozhodovat si o svém lokále a místo toho zabřednout do debaty o škodlivosti či smradu cigaret, což je úplně stejně od věci jako rozbor Glumovy povahy. Jak je to možné? Inu, tito lidé sice už absolvovali státní nalévárnu na téma regulací podnikatelů, nikoli však o společenské škodlivosti urážky veřejného činitele; buďte si ale jistí, že jestli se z toho stane téma, někdo to prosadí do školních osnov a proběhne indoktrinace v rámci vzdělávacího procesu (kam se na tohle hrabou média), během jedné jediné generace se může zcela vážně u českých soudů začít řešit povaha Jabby, ke kterému je s oblibou přirovnáván Zeman.

Občas si na druhém monitoru pouštím (spíše coby zvukovou kulisu) talkshow „Máte slovo“ (je-li v daném dílu politické téma); dnes se řešila novela již tak totalitního „zákona o významné tržní síle“, která onen zákon ještě zpřísňuje. Žhavým tématem pořadu byly supermarkety, jež na základě svého silného tržního postavení získávají od slevy od výrobců; zákon však praví, že subjekt, který je „významnou tržní silou“, nesmí požadovat nižší cenu bez „spravedlivého důvodu“ (to tam vážně je). Debata se pak odehrává v duchu, že zastánci regulací obviňují obchodní řetězce z výkupu potravin za nízké ceny z pozice silného hráče na trhu, zatímco zástupci supermarketů to odmítají; a všichni implicitně předpokládají, že to je špatně.

Proč je to otřesné? Inu, ze stejného důvodu, proč byla příšerná debata o zákazu kouření v restauracích, jejíž těžiště spočívalo v tom, zda cigarety poškozují zdraví a jak moc zapáchá kouř (naprosto klíčový poznatek z oné debaty, který si pamatuji dodnes, zní, že kouř v hospodě se šíří stejně jako moč v bazénu); a přesně tak se diskutuje prakticky o všem (zdaleka nejen v té talkshow) – řeší-li se přijetí či nepřijetí regulace čehokoliv, v podstatě je ona debata zredukována pouze na to, zda ono cokoliv škodí, nebo ne, přičemž v případě, že se dojde k první variantě, začne být regulace automaticky považována za ospravedlněnou, ergo správnou. A proto musíme, vážení libertariáni, neúnavně poukazovat na podstatu věcí, což je svoboda, vlastnická práva a skutečná cena zákonů regulací (nejen ekonomická, ale především morální); protože nikdo jiný to za nás neudělá.

Tak nám zase dobro…dějové projednávají další verzi protikuřáckého zákona.
Bez otázky není, jestli vlastně takovýto legislaturní zákaz není v konfliktu s dalšími státními zákony. (O ústavně zakotvené nedotknutelnosti soukromého majetku a svobodném nakládání s ním netřeba ani hovořit.) Hned v úvodu mě napadají dva, tři paragrafy trestního zákona:
§ 356 — Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv: „Kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.“
Šikovný právník jistě vyhmátne podstatu protikuřáckého zákona a nalezne, že zákon zřetelně směřuje k omezení práv nemalé skupiny kouřících občanů. (Podobně, jako by antagonický zákon zase omezoval nekuřáky.) Ten zákon (a je jedno, jaká bude finální podoba) vždy a za všech podob omezuje práva a svobody soukromých podnikatelů nakládat se svým majetkem podle uvážení. Z krajních hledisek je to tedy zákon marný, levicově ideologický, nepřijatelný a právně rozporný.
§ 352 — Násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci: „Kdo skupině obyvatelů vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok. … “
I zde jednoznačně můžeme právně nalézat, že navržený zákon vyhrožuje skupině obyvatel, podnikatelů, bagatelizuje budoucí vzniklé ztráty a předjímá, že ušlý zisk nahradí skupina nekuřáků, což je jen málo pravděpodobné a právně irelevantní. Navíc abstrahuje jejich investice do různých vzduchotechnických zařízení, stavebních oddělení prostorů a jiné vynucené výdaje, které podle minulých zákonů byli nuceni pořídit.
§ 42 písm. b) — Přitěžující okolnosti: „Soud jako k přitěžující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel … spáchal trestný čin ze ziskuchtivosti, z pomsty, z národnostní, rasové, etnické, náboženské, třídní či jiné podobné nenávisti nebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky.“
dtto
Ještě je někde v Trestním zákonu zostřující sankce „…ve zločinném spolčení,“ ale to už jsem líný hledat.
Vláda a poslanci tak navrhují zákony, které směřují k porušování vlastních zákonů a vůbec je to neznepokojuje. Anebo, a to je pravděpodobnější, vytvářejí pomocí svépráva stav presumpce viny, neboť již v podstatě nelze žít tak, abychom nějaký zákon, nebo zákonný příštipek nevědomky neporušovali.
Samozřejmě, kdybychom používali přirozené právo a ne centralizovanou legislaturu, taková věc by se z principu nikdy nemohla přihodit. Centralizované právo sdružuje znaky právní svévole a diktatury.

„Požadujeme uzavření hranic i mimo přechody,“ zaznělo prohlášení jednoho z členů IVČRN. A víte, co mi to hned připomnělo? Sluníčkáře a to jejich svaté #přijímání. Proč? Tyto dva zdánlivě nesouvisející postoje mají jednu naprosto esenciální spojnici; a tou je snaha dotyčných násilím donutit ostatní, aby financovali jejich choutky. Sluníčkářům zjevně přináší užitek materiální pomoc uprchlíkům (do jaké míry jim to skutečně pomůže, ponechme stranou), zatímco islamobijcům přináší užitek pocit bezpečí (do jaké míry zajistí bezpečí uzavření hranic, též ponechme stranou). A stejně jako sluníčkářům moc nikdo nebrání pomáhat za své, ani IVČRN nikdo nezakazuje rozestavět se podél hranic a držet hlídky (nebo se složit a někoho si na to najmout); obě tyto skupiny však především chtějí, aby byli ostatní násilím donuceni platit jejich zaručená řešení.

Každého nás udělá šťastným něco jiného – jedni chtějí multikulturní společnost a chodit líbat cikány do ghetta (což není metafora, ale Kohout – jen aby bylo jasno), druzí zas uzavřené hranice a české vlajky na důkaz toho jejich otravného náboženství jménem vlastenectví, zatímco třeba já mám rád děvky, dobrá vína, krvavé steaky a svůj kabriolet, ale v životě by mě nenapadlo někoho nutit, aby mi to platil (ona by mě pak totiž dost možná i přešla chuť); zato islamofilní i islamofobní totalitáři po tom přímo prahnou: „Státe, zavři hranice!“ „Státe, zavři Konvičku!“ „Státe, mám nápad, donuť všechny ho zaplatit!“ Na druhou stranu já, volnotržní anarchista, jsem běžně označován za extrémistu, neboť chci jediné: „Dejte mi pokoj…“

Uplynulý pátek jsem si opět uvědomil, v jak zázračné době máme příležitost žít. Během dopoledne jsem si na e-shopu objednal karton vín na dobírku. Říkal jsem si, že mi je dovezou přinejlepším v pondělí, případně během následujícího týdne. Dvě hodiny po objednávce mi volá kurýr, že během odpoledne mi teda doveze ta objednaná vína. Příjemné překvapení!
A to jsem ještě nezmínil, že vína (mimochodem sicilského původu) byla v e-shopu ve slevě, měl jsem na ně dodatečný slevový kupón a osobní donáška kurýrem byla zdarma.
No řekněte, nežijeme si jako králové?
Obdobné zázraky (víceméně) volného trhu jsou samozřejmě nejcennější v oblastech jako potravinářství či obchod s léky. Srovnejte se socialismem (například tím českým, který byl ještě relativně light), kde jste na vše museli stát fronty a připlácet "podpultovné".
Volný obchod samozřejmě nesnese vše. Každá dodatečná daň a regulace omezuje podnikatele v jeho snaze sloužit svým zákazníkům. To si ovšem většina lidí neuvědomí, dokud bude tento řád uspokojivě fungovat.

Zbrusu novou cenu „Tragéd roku“ dnes uděluje redakce Stok komoušovi Ransdorfovi; za co? Inu, tento europoslanec nejspíše někde při své „práci“ vyčenichal, že v nějaké švýcarské bance má jakýsi jeho jmenovec Ransdorf uložených 350 milionů eur; no a jakkoliv neuvěřitelně to zní, dotyčný naběhl s dalšími třemi dědky do oné banky, kde se pokusili peníze vybrat. Zde si dovolím vsuvku: Právě jsem si spočíval, že i kdyby jim tu sumu dali v pětikilech (největší eurovky), byla by to jedna až dvě palety o celkové hmotnosti přes tunu. To však nebyla jediná díra v plánu těchto věru geniálních zlodějů – kdo by to byl čekal, že když jdete do švýcarské banky pro peníze, které neunesete ani se třemi kamarády v doprovodu, budou personál zajímat takové detaily jako datum narození v dokladech; no a ten jaksi neseděl, což se stále ještě dalo řešit otočkou, jenže borci místo toho začali být agresivní a prudili tak dlouho, až je sebrala benga – a najednou ejhle, dobrý den, pane europoslanče, to je ale náhodička xD

Na celé situaci by mě zajímaly především dvě věci – jednak chci vidět, jak se k tomu postaví KSČM, která se má ve zvyku pyšnit tím, že od roku 1989 kradou všichni krom jejích politiků, ale především bych nesmírně rád věděl, co si ten Ransdorf myslel; i blb přece chápe, že ačkoliv by bylo tímto způsobem nejspíše možné (samozřejmě s rizikem) někde v Horní Dolní vymámit od zpruzené státní zaměstnankyně důchod staré Vomáčkové, dost těžko tak vyrazíte ze švýcarské banky rozpočet Prahy na čtvrt roku. Zatemnil mu takový balík mozek? Nebo je už senilní? Spoléhal na svůj diplomatický pas a (ve Švýcarsku neplatící) poslaneckou imunitu? Možná od všeho trochu; osobně se však považuji za primární důvod jeho bezbřehé tragičnosti především to, že jej už více než čtvrt století živí politika, což z většiny lidí nejen udělá grázly, ale vypěstuje to v nich i pocit nadřazenosti nad okolním světem a (často oprávněný) dojem, že jim projde i to, co jiným ne… inu, tentokrát komouš přestřelil.

V souvislosti s problematikou migrace často slýcháme přirovnání, že stát je jako dům; úplně stejně jako si vlastník rozhodne, koho pustit domů a koho nikoliv, měl by údajně stát rozhodovat, koho pustí přes hranice a kdo zůstane venku. Ačkoliv takové srovnání může na první pohled vypadat logicky, ve skutečnosti je to jedna z nejfalešnějších analogií, s jakými jsem se kdy setkal; za velmi unikátní na ní považuji, že přirovnávané tvrzení popírá to, ke kterému je přirovnáváno.

Jak? Inu, rozhoduje-li stát o tom, komu povolí překročit hranice, zároveň mi tím brání pozvat si domů toho, koho uznám za vhodné (neboť jej v některých případech nechá úplně venku ze státu). Není to paradoxní? Ta analogie vychází z toho, že je dobře, když si mohu sám rozhodovat o tom, koho vpustím domů, avšak tento princip, který sama používá jako vzor, by byl zrušen principem, který se snaží prosadit; těžko si mohu pustit do domu, koho chci, když se dotyčný nemusí dostat ani přes hranice.

Další problém této analogie spočívá v tom, že zatímco dům typicky má svého vlastníka, který po právu rozhoduje, stát nikoliv. Daleko přesnější přirovnání by bylo s činžovním domem, ve kterém vlastním byt: Mohou mi sousedé ve většinovém hlasování zakázat pozvat si návštěvu, která se jim nelíbí? Hm… najednou už to není tak jasné, což? Ne že by takovou dohodu nemohli uzavřít předem, ale když neplatí v momentě, kdy jsem kupoval v tom domě byt, najednou se to stává dost ošemetnou záležitostí a dost pochybuji, že takto by to přirovnání někdo ještě používal (přitom je po všech stránkách přesnější).

Leč ještě více než dům se státu podobá město; a tady už jsme na vyloženě tenkém ledě, neboť aby občané města hlasovali o tom, kdo tam může například přijet za prací, je celkem nevídané. Tento text rozhodně neberte obhajobou nějakých eurounijních kvót na uprchlíky, neboť ještě absurdnější, než aby mi sousedé zakazovali, kdo mě smí navštěvovat, je, kdyby mi přikazovali, koho k sobě domů přijmout musím; jen upozorňuji na to, že analogie státních hranic s hranicemi pozemku nedává prakticky žádný smysl, ba dokonce je sama se sebou v rozporu.

Rozmohl se nám tady takový nešvar – pražští fízlové se do médií chlubí, jak po několikaměsíční akci pochytali zlé taxikáře; a co že tito zlosynové udělali? Inu, dovolili si se zákazníkem ještě před jízdou domluvit dobrovolnou transakci (dva kilometry za litr, což odpovídá asi 98% marži) a následně nezapnout taxametr; stát však násilím vynucuje, aby všechny směny probíhaly dle jím stanovených (dementních) pravidel. Obviněných je šest taxikářů a jeden úředník, který dotyčné kryl před kontrolami, přičemž uniformované opice se pochlubily i tím, že je všechny nonstop sledovaly, pročež na jednoho bylo třeba deset detektivů a desítky figurantů, aby každé oběti v součtu dokázali porušení zákona o pět tisíc korun, neboť pod touto hranicí se jedná jen o přestupek, nikoliv trestný čin (a ne každý pokus vyšel, taxikáři nabízeli výše uvedenou dohodu jen zřídka).

I když pomineme morální stránku věci, tedy že je svinstvo, když stát zasahuje do dobrovolných směn, tak co se vlastně stalo? Detektiv (počítejme úplného nováčka) bere asi 25k měsíčně, několikaměsíční akce budiž dvouměsíční, figuranti nechť pracují zdarma, náklady na vybavení i cesty taxíkem pomiňme; a zjistíme, že stát vyhodil 3,5 mega (spodní odhad) jen na platech detektivů, aby, ty vole, co!? Aby usvědčili šest lidí z toho, že někomu nabízeli svezení za předem dohodnutou (byť vysokou) cenu, a jednoho z toho, že je přitom kryl. Bravo! Tři a půl milionu za obvinění sedmi lidí ze zločinu bez oběti; a ještě se tím ty kurvy chlubí v médiích!? Říkáte si, že se asi posrali v kině? Inu, vygooglete si to a přečtěte si, jak jim za to novináři lížou řitě; a pod tím ty nadšené komentáře dementní lůzy… protože co bychom nevyhodili miliony kvůli tomu, aby někdo nemohl mít 98% marži; a to je, milé děti, demokracie, vláda lidu!

Ministryně práce a sociálních věcí Marksová dělá čest svému jménu – minimální mzdu, která už teď v lednu stoupne z 9200 na 9900, chce následující rok zvýšit ještě o litr a rok poté až na 12k; vysvětlení je následující: „Když lidé dnes byť jen trochu překročí příjmovou hranici, tak přijdou o dávky na bydlení. Je to docela dost peněz, nevyplatí se jim to.“ Na jednu stranu je sice hezké, že si všimla nepřímé úměry mezi sociálními dávkami (též od jejího ministerstva mimochodem) a ochotou lidí pracovat; na druhou stranu si nemohu nepoložit otázku, kolik hlouposti či svinství je potřeba na to, aby někdo jako „řešení“ místo snížení těch dávek navrhl zvýšení minimální mzdy.

Nevím, co si paní Marksová myslí, že je minimální mzda, ale rozhodně to není žádný zákon zvyšující platy či dokonce blahobyt; minimální mzda znamená prostě tolik, že stát zakazuje lidem pracovat za odměnu nižší, než určí politiky. Stát tím nic nevytváří, nikoho neochraňuje, prostě jen zakazuje práci pod nějakou cenou; kdo tolik (plus všechny daně) zaměstnavateli vydělávat nedokáže, toho prostě nikdo nezaměstná, protože by tím prodělal. Nastavit výši dávek tak, že lidé moc nechtějí pracovat, je hloupé; ale „řešit“ situaci zákazem práce za určitých podmínek… to je zcela patetické. Takže se ptám: Ví Marksová, co dělá (což by z ní dělalo pěknou svini), nebo je prostě úplně blbá? Co myslíte?

Už léta mám za to, že na české politické scéně mě nic nepřekvapí, neboť jsou tam samí grázlové a nelze od nich čekat nic dobrého; a už dlouhé roky mi bohužel dává realita neustále znovu a znovu za pravdu. Když tu náhle… ODS skoro překvapila; a setrvá-li ve svém úsilí, možná mě i šokuje v pozitivním slova smyslu. Ve chvíli, kdy se Babišova EET nezadržitelně blíží a zdá se, že zadržet ji mohou jen technické problémy a neschopnost státu, na scénu nastupuje opoziční ODS; a to nikoliv nějakým trapným „my jsme se snažili, ale vláda nás přehlasovala,“ nýbrž do toho Babišovi skutečně vrhli vidle (zatím tedy spíše takové malé vidličky). Jak? Inu, obstrukcemi; poslanci ODS navrhli k zákonu více než 150 změn, které se dle jednacího řádu musejí projednat, než dojde k samotnému hlasování, přičemž po doplnění ještě několika dojemných příběhů živnostníků, to trvalo tak dlouho, že na samotné hlasování nedošlo.

A mně se to líbí zdaleka nejen proto, že jde o (za)blokování dalšího totalitního zákonu, ale kvituji s povděkem i ten způsob; proč? Inu, mám prostě rád, když si někdo vytírá prdel legislativou; a dělá-li to dotyčný všem na očích tím způsobem, že vyjebává Babiše skrze zneužití jednacího řádu sněmovny, dává tím zároveň příklad ostatním. Jaký? Hohohoho! Když ODS může zneužívat zákony proti Babišovi v přímém přenosu, proč by totéž nemohli dělat i podnikatelé a živnostníci? Nyní jen doufám a prosím ODS, aby to dotáhla do konce a obstruovala neustále do nekonečna ad absurdum; jestli to uděláte a prostě Babišovi ty jeho zasrané pokladny nacpete do prdele tím, že ten zákon budete blokovat až do konce volebního období, hluboce smeknu!