Archiv – Stoky Svobodného přístavu (Urza.cz); (S)toky myšlenek Svobodného přístavu (Urza.cz)

Představte si, že jste malí a bezmocní a že Vás mnohem větší a chytřejší lidé přinutí čtvrtinu dne trávit v místnosti, kde musíte věnovat pozornost specifickým činnostem, jinak jste vystaveni psychickému teroru. Doma musíte svůj volný čas věnovat tomu, abyste tam nebyli za vyvrhele a aby k Vám ti, ve které jste vždy měli největší důvěru, měli alespoň špetku úcty. Tohle se opakuje dennodenně a před Vámi je nepředstavitelné množství času, který tam budete muset strávit. Později si už ani neumíte představit život mimo tuto instituci. Pokud si stěžujete, Vaši ochranitelé se tomu zasmějou a řeknou, že to oproti jejich práci nic není, nebo uvedou, že si na to musíte zvyknout, jako si zvykli oni. Proto začnete pomalu i Vy svou frustraci zlehčovat, smát se jí, nebo dokonce tvrdit, že trávit tam čas je z důvodu XY správné. U majority se tento cyklus opakuje u potomků… Uvedenému popisu se dnes blíží škola. Nechci generalizovat, znám výjimečné kantory, těm se však spíše podařilo esenci škol změnit.

Není to podle mě pouze institucionální problém. Myslím, že se jedná o celospolečenský problém – je to problém rodičů zpochybňujících pocity svých dětí i chyba okolí, které zajímá, co mají děti za známky, místo zájmu o reálné vzdělání. Bohužel, i ti uvědomělejší a citlivější, kteří často bojují proti různým formám diskriminace, tento útlak ve výsledku naprosto přehlížejí. Myslím, že bychom si měli konečně uvědomit, že chceme-li rovnoprávnost, musíme skončit s terorizováním těch nejzranitelnějších (na kterém skutečně participuje skoro každý) našimi absurdními a nedobrovolnými požadavky.

Mnozí lidé (zejména ti, kdo si říkají „levičáci“) nemají rádi velké korporace a tvrdí, že potřebujeme státy, aby nás před nimi chránily; ani si přitom neuvědomují, jak moc tímto postojem (především když jej projeví ve volbách) právě těm korporacím pomáhají. Jsou to totiž právě státy, které prakticky na všech frontách zvýhodňují obří korporace před menšími firmami; jak? Zaprvé ti skutečně velcí hráči mohou zasahovat do zákonodárných procesů a likvidovat tak svou konkurenci; ano, oficiálně by neměly, ale děje se to (a volat na pomoc stát, skrze který k tomu dochází, je absurdně naivní). Zadruhé legislativní a administrativní zátěži, jíž státy deformují trh, se opět lépe přizpůsobí korporace. Zatřetí velké firmy snáze dostávají dotace; mají celá oddělení, která se tím mohou zabývat. A začtvrté tu máme staré známé investiční pobídky; ty se malých hráčů též netýkají. Vážně dává smysl volat po velkém státu „proti“ korporacím?

Nejrůznější totalitní praktiky – zejména třeba odposlechy, ač nejen ty – jsou často obhajovány způsobem: „Kdo nic špatného nedělá, nemá se čeho bát.“ (A tak nepotřebuje šifrování, zabezpečené linky… a hlavně soukromí.) Tato teze je nesmyslná jednak proto, že stát za „špatné“ považuje například i daňové úniky, což není nic než snaha nenechat se okrást; i když tento aspekt však pomineme, výrok ukazuje neuvěřitelnou naivitu mluvčího, neboť tento vnímá stát jako nějakou dokonalou entitu prostou lidské chyby či zlé vůle (což zdaleka není nezvyklé). Stát ale tvoří lidé; není tedy pravdou, že kdo nic špatného nedělá, nemá se čeho bát, protože se může rozhodně bát zneužití informací, které o něm stát nasbírá (a může se jednat o zneužití legislativní i v rozporu se zákonem). Trochu mi to připomíná jiné tvrzení: „Lidi jsou zlí, takže potřebujeme stát.“ Hm… a stát bude provozovat kdo? Mimozemšťani?

Někdy se lze setkat s tvrzením, že v „primitivních společnostech“ stát možná nemusel být nezbytně nutně zapotřebí, neboť se jednalo o společenství velmi jednoduchá, ale dnes je v důsledku složité a komplexní „moderní společnosti“ zapotřebí a „bez něj by to nešlo“; jen málokteré tvrzení může být tak daleko od pravdy. Jak to? Inu, malé komunity jsou jediné, kde může nějakým způsobem fungovat socialismus, neboť lidé se tam znají a mohou provádět ekonomickou kalkulaci „z hlavy“ (prostě dokáží vzájemně odhadovat své preference), příkladem budiž třeba rodina; v čím větší a složitější společnosti žijeme, tím hůře v ní lze provádět ekonomickou kalkulaci bez volného trhu. Realita je tedy přesně opačná, než by se mohlo z výše uvedeného tvrzení zdát: Čím složitější a komplikovanější společnost máme, tím větší problém je ji centrálně plánovat a tím naléhavěji potřebuje volný trh pro správnou alokaci zdrojů.

Tvrzení, že anarchokapitalismus je utopie, považuji za nesprávné. Anarchokapitalistická společnost totiž může sama o sobě být hodně špatným místem pro život – vnímám ji proto hlavně jako koncept, který je o dost lepší oproti jinému mocenskému uspořádání v komparativně podobných ekonomických a sociálních podmínkách. Utopista bych byl jen v případě, říkal-li bych například, že usiluji pouze o anarchokapitalistickou společnost, ve které se zároveň budou mít všichni rádi.

Mnozí – často „pravicově“ smýšlející – lidé volají po vyrovnaném státním rozpočtu; já však – pro mnohé překvapivě – nikoliv. Proč ne? Protože jsou dvě cesty, jak takového stavu dosáhnout: Ta první sice spočívá ve snižování výdajů, ale ta druhá ve zvyšování příjmů; vyrovnaný rozpočet lze tedy držet v rámci minimálního státu, ale i obrovského socialistického molochu (tak třeba před rokem 1989 nebyla ČR zdaleka tak zadlužená jako nyní, ale žádný ráj to nebyl). Já osobně vnímám jako prvořadé, aby měl stát co nejnižší příjmy; pochopitelně stav, kdy má nízké příjmy i výdaje je zdaleka nejlepší, ale nízké příjmy a vysoké výdaje považuji za lepší než klasický velký stát (byť třeba s vyrovnaným rozpočtem). Netvrdím, že máte mít stejný názor jako já, ale myslím, že bychom měli určitě přemýšlet o tom, jak moc důležitý je „boj za vyrovnaný rozpočet“ v porovnání se snahami o zmenšování státu.

V debatách o svobodné společnosti bývá naprosto běžnou praxí, že etatisté požadují po zastáncích volného trhu obhajobu toho, proč by volnotržní společnost měla fungovat lépe než ta řízená státem; ačkoliv na tuto debatu typicky přistupuji a snažím se taková zdůvodnění poskytnout, jedná se vlastně o velmi absurdní stav. Proč by měl ten, kdo chce ponechat každému to, co si vydělá, obhajovat svůj názor před tím, kdo navrhuje agresi k uloupení těch prostředků? K tomu, aby každému zůstalo to, co jeho jest, přece netřeba žádné zásadní obhajoby; naopak užití násilí k získávání prostředků od ostatních je něco, co dle mého názoru obhájit ani nelze, ale když už by se o to měl někdo snažit, rozhodně by měl mít výjimečně silné argumenty! Jen proto, že status quo je momentálně zvrácený (historicky v důsledku nejrůznějších „z boží vůle král“ argumentů), ty debaty však probíhají poněkud naopak; hájit je třeba neagresi.

Mnoho konzervativních politiků se netají svým politickým programem na podporu rodiny. Tyto programy považuji za výsměch všem, kteří skutečně rodinu podporují. Tito politici totiž podporují pouze určitou formu určité rodiny, navíc placené z daní všech. Běžně prosazovanou „tradiční“ rodinu vnímám hlavně jako sociální inženýrství, které jde proti vědeckým poznatkům, ukazujícím, že člověk není tak úplně monogamní tvor, nebo že homosexualita evolučně vznikla pravděpodobně za účelem optimalizace přenosu genetické informace (gay v určitém minoritním zastoupení zvýší šanci na přežití svých příbuzných, než byl-li by heterosexuální a sám plodil potomstvo, o které se v čase krize nezvládne postarat). Rodič může být kdokoli, koho dítě za rodiče považuje, protože k němu získalo důvěru.

Chceme-li podporovat rodinu, je třeba podpořit prostředí, ve kterém je jakékoli skupině lidí, kteří spolu mají kladný vztah a mají určité materiální podmínky, umožněno svobodně vychovávat dítě (dnes některé kmeny např. vychovávají děti kolektivně, v paleolitu to bylo běžnější). Zmínění politici rodinu nepodporují, naopak ji narušují svými zákony, které umožňují uzavírat manželství (etymologičtí puristé nechť tomu klidně říkají jinak) pouze muži a ženě a neumožňují uzavírat ani polygamní sňatky. Člověk, jenž chce založit rodinu nesedící do škatulek naší společnosti, si dvakrát rozmyslí, zda ji vůbec zakládat chce, pokud v jejím ohledu nemá absolutně žádnou právní jistotu; třebaže si to přeje a má k tomu dostatečné kompetence. Legislativně nejspíše ubíráme množství rodin, které by na našem území mohly existovat, dále lidi ochuzujeme o možnost žít v takovém rodinném uspořádání, které by potenciálně nejvíce mohlo vyhovovat jejich potřebám. Rodinu neničí homosexuálové, kteří ji často sami chtějí založit, tu ničí hlavně politika.

Policie nedávno provedla brutální zásah na Staroměstském náměstí proti odpůrcům opatření vlády. Důvodem rozehnání demonstrace byl paradoxně nerespekt demonstrantů ke státním restrikcím, se kterými onou demonstrací vyjadřovali nesouhlas. Lidé často hájí stát tím, že bez něj by tu platilo právo silnějšího. Co jiného než právo silnějšího ale vykonává stát? Dvě skupiny lidí (demonstranti a politici) spolu nesouhlasily – a jedna druhou násilím potlačila. Těžkooděnci vybíhali ze semknutého tvaru a vytlačovali a mlátili protestující, mnohdy za pomocí slzného plynu. Jelikož tyto prostředky nepomohly všemocné policii, dostavilo se i vodní dělo a policejní jízda. Po zadržení mnoha nevinných lidí chválí politici a vzorní občané práci policie.

Podívejme se na tuto akci libertariánským okem. Představte si, že si platíte službu, která se k vám zachová jako naše policie k demonstrantům. Budete s touto službou spokojení? Budete platit službu, která se nebojí vás zmlátit a mnohdy vás lidsky ponížit? Asi ne, jenže policie operuje z peněz, které byly vybrány násilím, takže souhlas nepotřebuje. Jako libertariánovi mi též vadí, že policista má právo mi něco nakazovat a z pohledu zákona je víc než já. Navíc můžeme vidět, že policie tady není pro zájmy jejich plátců, ale pro zájmy státu, jejich papalášů a taky pro zájem PČR, protože musí vykazovat činnost a ukazovat, jak bojují za „správnou“ věc. I v této situaci platí pro policejní sbor: „Pomáhat si a chránit se“.

Většina internetových diskuzí, které jsem kdy viděl, byla fakt špatná. Nevím, jestli to je tím, že školství v nás v dětství vůbec nebuduje soft skilly, nebo nějakým konkrétním aspektem lidské mentality, ale majoritě bych fakt doporučil se raději jít vzdělávat v efektivní komunikaci. Mnohdy se jedná i o nevymezení terminologie.

Přijde mi, že mnoho zastánců státu má představu, že anarchokapitalisté jsou sobci, kteří se jenom chtějí obohatit na ostatních. V diskuzích je podle mě extrémně důležité zdůraznit, že si myslíme, že anarchokapitalistická společnost by byla příznivější pro život i pro ně. Pokud u člověka vidíme dobré úmysly, máme obecně tendenci k němu být shovívavější. Také si myslím, že je zásadní nezpochybňovat legitimitu zkušeností, které vaši oponenti mají. K tomu, proč zastávají stát, oni sami ze svojí perspektivy mají dobré důvody. Neberte je jako nepřátele, ale jako někoho, od koho se můžete mnohému naučit - obohatit se o nové pohledy na svět. Skrze jejich jedinečnou zkušenost máme příležitost rozšíření perspektiv. Pokud se jejich perspektivy nebudete snažit zpochybnit a jejich názor změnit, myslím si, že to oni sami pocítí a možná i začnou být otevřenější vašemu pohledu na svět.

Způsob argumentace, který v Česku bohužel není moc populární, je steelman. Steelman je opak argumentačního klamu strawman, diskutéři se snaží odprezentovat oponentův argument v nejsilnější možné formě, dokud oponent neschválí, že přesně tohle myslel. Právě zde tedy není cílem vůbec vyvracení oponentova názoru jako takové, ale především co nejkvalitnější diskuze a co nejlepší vzájemné porozumění. To vidím z hlediska diskuzí jako cestu správným směrem.

Máme různé typy vzdělávání (například unschooling, různé kurzy a podobně), ale stát nám (až na výjimky) nutí pouze jeden – frontální výuku ve škole. Všichni znají jeho výhody, zatímco o nevýhodách se příliš nemluví, případně jsou přisuzovány vzdělávání obecně a ne konkrétnímu systému. Přitom celá řada z nich je specifická právě pro státem nařízenou frontální výuku ve školách. Například to, jakým způsobem jednají učitele s dětmi – jak si vynucují autoritu. Dítě se naučí, že je vždy v podřízené pozici a že jeho potřeby nebo námitky nemají žádnou váhu (v ještě horším případě je za ně potrestáno). Jde o systém, kde není prostor pro volné tvoření a téměř vše je nakonec ohodnoceno jako dostatečné či nedostatečné.

Dítě pak sebe i svět neustále hodnotí a bojí se udělat chybu, protože ve škole bylo za chyby trestáno špatnými známkami. To může mít zásadní dopad na sebehodnotu dítěte, které si může připadat nedostatečné, protože nevyniká v některých z předmětů, které se ve škole učí. Nemluvě o strachu z reakcí rodičů, spolužáků nebo učitelů v případě, že je v něčem výrazně podprůměrné. Mnozí namítnou, že tohle je právě příprava pro život, kde se podobné věci stávají, jenže dospělý člověk má větší kapacitu se s tlakem okolí vypořádat bez tak vážných následků. Otázka zní: Stojí určitý objem konkrétních znalostí za tu cenu, kterou musejí děti zaplatit v podobě nejrůznějších následků, zejména pak potenciální ztráty sebevědomí a sebehodnoty?

…pacifista, vegan, džainista, libovolný anarchista? Pacifisté zcela odmítají násilí; jsou-li konzistentní, musejí odmítat i státy a zároveň by jen těžko mohli komukoli bránit obchodovat (i když se sami nemusejí účastnit, ale nic takového anarchokapitalismus nevyžaduje). Vegani jsou proti zotročování a zabíjení zvířat, často dokonce používají formulaci, že jim nechtějí „brát plody jejich práce“; teoreticky by sice mohli být konzistentními etatisty, ale jen tehdy, pokud by preferovali cizí druhy před vlastním. Džainisté jsou velkými askety, neměli by lhát, zabíjet, ale především jejich prvním slibem jest „nebrat, co není darováno“; na braní toho, co nebylo dáno, jsou však založeny státy. A konečně všichni anarchisté – z nichž mnoho se proti anarchokapitalismu vymezuje – odmítají stát, ale s ním často i dobrovolnou hierarchii; jak však mohou lidem bránit tvořit dobrovolné hierarchie a nestát se přitom státem?

Konference Svobodného přístavu 2021: Jak podpořit děti v lásce k učení; protože láska k učení je vrozená každému byla vyhlášena; můžete se zaregistrovat!

Přijde mi, že jedním z problémů většiny diskuzí o anarchokapitalismu je, že v nich dochází k mylné představě toho, co anarchokapitalisté skutečně zastávají. Často dochází k argumentačnímu klamu slaměného panáka, který podle mě do velké míry vyplývá z toho, že spousta lidí si i základní slova, která používá anarchokapitalismus, definuje jinak.

Kapitalismus je kupříkladu obvykle vnímaný jako systém, ve kterém bohatí lidé vykořisťují chudé a ve kterém jsou lidé ignorantští vůči problémům druhých, zajímá je hlavně konzumní zábava a konzumní způsob života. Podle téhle definice by kapitalismus mohl být kdeco, například komunistický režim, současný stav společnosti a tak podobně. Pro anarchokapitalisty je však kapitalismus především stav, ve kterém je vlastnictví v rukou soukromníků - bez jakýchkoli dalších normativních přívlastků. Říká se také, že v kapitalismu jde lidem o zisk, což je další docela dost sporný termín. Zisk je totiž obecně vnímaný jako materiální profit - z hlediska anarchokapitalismu může být ziskem ale vlastně úplně cokoli, klidně i dobrý pocit ze služby druhým lidem, získaný sociální kontakt a tak podobně.

Anarchie je většinou vnímána jako společnost, ve které neexistuje řád a v níž nejsou žádné kontrolní mechanismy. Anarchokapitalisté si však nepřejí pouze řád vnucený jednou centrální autoritou, většina z nich naopak tržní systém ochrany lidských práv a určité dobrovolné hierarchie vítá. Konotace slov jsou zkrátka různé pro různé lidi, a proto až budete příště vést nějakou diskuzi, určitě doporučuji nezapomenout na definice.

Byrokracie, v dnešním slova smyslu, je hanlivé označení pro opatření, které jsme pro zpřístupnění určitého privilegia nuceni absolvovat, i když je v daném případě naprosto zbytečné a slouží pouze samo sobě. Není nutně výsadou státu, ale obvykle ho bohužel provází v rozpínavé formě. Často se mi v životě děje, že se s prvky byrokratického uspořádání setkám někde, kde by mě nenapadlo, že zrovna bude. Když jsem skládal maturitní zkoušku, uvědomil jsem si, že ji vlastně neskládám pro sebe, ale z důvodu, aby mi stát vůbec udělil svobodu studovat na vysoké škole, bez ohledu na mé kompetence. Pokud si chci změnit jméno, musím uvádět důvod, který je legitimní, a zároveň jméno, které je schválené, i když to, jak se jmenuji, v podstatě nikoho jiného kromě mě neomezuje.

Víru v byrokracii vnímám jako hodně důležitou složku víry ve stát. Lidé často mají pocit, že je třeba postupovat podle určitých pravidel, i když u nich není jasné, k čemu slouží a proč vůbec existují. Podobní lidé pak svým přijímajícím postojem vzniku další byrokracie nebrání. Skepticismus proto vnímám jako důležitý přístup k životu - člověk je již odmalička vystaven tolika nesmyslům, že je důležité je umět filtrovat vědeckou metodou a vymezit se proti nim, když je potřeba. Vzhledem k tomu, že současná výuka na základních a středních školách jde spíše proti skepsi, se ani nedivím, že byrokracie přibývá.

Jako plátce daní, tedy i přispěvatel na věznice, bych rád vyjádřil znepokojení nad tím, jak je nakládáno s mými penězi:
1) Lidé jsou do vězení zavíráni i za zločiny bez oběti, což považuji za naprosto drakonický a zbytečný trest. Když už stát něco takového chce trestat, ať za to dá člověku třeba jenom veřejně prospěšné práce, ve kterých je alespoň malý smysl.
2) Pokud na mně někdo spáchá trestný čin, přeji si, aby daný čin v životě již znovu neudělal. Přesto je umístěn do zařízení, ve kterém je v kontaktu s dalšími zločinci, s nimiž se může identifikovat a ve kterém nemá skoro žádné materiální ani sociální podmínky pro to stát se lepším člověkem.
3) Způsobí-li mi újmu, kterou nemůže ihned odškodnit, přeji si, aby mi ji co nejrychleji uhradil. Je-li zavřen do věznice, možnosti splácení se značně redukují.
4) Zničím tím život dotyčného člověka. Dotyčný si postupně odvykne na to, jaké to je být na svobodě, a stane se závislým na vězeňském systému. Poté, co bude vypuštěn na svobodu, se do ní dokonce možná bude chtít vrátit. Tento efekt institucionalizace mimo jiné hezky ukázal film Vykoupení z věznice Shawshank.
Jaké je řešení? Podle mě by to v první řadě chtělo v rámci současného soudního systému umožnit alternativní formy trestů, založené čistě na domluvě oběti a pachatele. Sám bych je totiž mnohem radši v případě trestného činu využil, než abych pachatele posílal do v mých očích škodlivé instituce, jako je vězení.

Přednáška Dana Steigerwalda byla (opět) zrušena! Měla proběhnout na apríla, potom v květnu, červnu; na září jsme naplánovali jednu o vzdělávání, která vyšla, zatímco Danova měla být dnes. Zkusíme ji tedy prozatím přesunout na prosinec.
Listopadový termín však nezůstává prázdný, přihlásil se o něj Dominik Stroukal i navzdory rizicím zrušení; takže se zkuste opatrně těšit na 4. listopad xD

Čeká-li na transplantaci ledviny deset lidí, k dispozici je však jediná, většina lidí chápe, že ji může dostat jen jeden z nich. Nelze ji „spravedlivě“ rozdělit a dát každému kousek. A zatím (snad) nikdo nenavrhuje „napravit“ tuhle smutnou realitu tím, že pro zbylých devět čekatelů odeberou jednu ledvinu devíti zdravým lidem, ať souhlasí nebo ne. Nejsou to však jen orgány na transplantaci, čeho je omezený počet. Žijeme ve světě omezených zdrojů. Když se však lidé dovolávají „práva“ na bydlení, zdravotní péči, zaměstnání apod., z nějakého důvodu podléhají iluzi, že tady omezenost zdrojů neplatí, „zdroje jsou“, a proto má každý právo na svůj příděl, a kdo s tím nesouhlasí, je sobec a nelida. A najednou se jednání, které by se považovalo za zločin proti lidskosti, kdyby šlo o ledviny, považuje za zcela přijatelné, dokonce morální – já mám přece právo na „důstojný život“, proč by mě tedy mělo trápit, odkud se na to vezmou zdroje a komu je odeberou. A to přesto, že historie opakovaně ukázala, že výsledkem takového uvažování je jen spravedlivě rozdělená bída.

Představme si situaci, kdy jde osamělá žena v noci parkem a najednou k ní přistoupí 9 mužů, obklopí ji, řeknou, že se jde hlasovat o skupinovém sexu, všech 9 jich zvedne ruku pro a poté se na ni vrhnou, jelikož mají většinový podíl hlasů. Tak přesně takhle funguje nucená demokracie. Ještě zvláštnější na tom ale je představa toho, že by se po této strašlivé události ženy někdo zeptal, zdali zvedla při hlasování ruku proti a kdyby odpověděla, že ne, tak by dotyčný odvětil, že si tedy nemá na co stěžovat, protože hlasovat mohla také, ale nehlasovala. Absurdní, že? Bohužel toto zaznívá z každého koutu po každých volbách od lidí, kterým stále nedochází, že nucená demokracie je v principu to samé jako hromadné znásilnění, a že stěžující si nevoliči jsou jen oběti jejich násilného řádění.

V čem se liší státem řízená společnost od té bezstátní? V technologiích? V řízení některých odvětví ekonomiky? V centralizaci a decentralizaci? Možná ve výsledku také; primárně se však liší absencí donucovacího monopolu. Místo toho, aby jako dnes existovala entita, jež donutí lidi dělat to, co sami nechtějí, a platit věci, které jim za ty peníze nestojí, by bylo v bezstátní společnosti ponecháno na jejich dobrovolném rozhodnutí, čeho se chtějí účastnit a čeho nikoliv; to by byla ta nejzásadnější změna – všechny ostatní by vyplývaly až z této a konec konců nikdo nemůže předvídat, co přesně a jakým způsobem by vlastně nastalo. Lidé se často bojí, že by „to“ pak neměl nikdo pevně v rukou; ano, to by vskutku neměl, avšak každý, kdo by si přál mít někoho, na koho převede nějaká svá práva, svobody, pravomoci či zodpovědnost, si jej může najmout… zní to absurdně? Ano; úplně stejně absurdně jako když jde o stát.

K „tvorbě pracovních míst“ se přistupuje jako k něčemu žádoucímu a pozitivnímu; a vskutku to tak často bývá – zaměstná-li někoho podnikatel, vzniklo pracovní místo, což typicky obohatí společnost. Nesmíme však zaměňovat tvorbu pracovního místa s tvorbou nějaké užitečné hodnoty; vytvoříme-li pracovní místo jen proto, aby někdo měl práci, hodnoty tak nevznikají – ba naopak. Zaměstná-li třeba vláda lidi tím, že budou kopat díry a ty zase zahrabávat, zjevně žádná hodnota pro společnost nevzniká; zajímavější jsou však méně zjevné případy. Kdykoliv stát zaměstná někoho, koho by lidé dobrovolně nezaplatili, ale musí je k tomu nutit, dochází k plýtvání – lidé si zjevně těch peněz cení více než produktů práce dotyčného; totéž platí i pro pracovní místa, která nespadají přímo pod stát, ale i pro místa v soukromých firmách, jež tyto mohou zaplnit jen kvůli dotacím. Všechno jsou to variace na kopání a zahrabávání děr…